Karpaty (28.3.-1.4.2019)

Po tristních zkušenostech se Žilinou z poslední doby jsme na východní Slovensko tentokrát vyrazili vychytrale o den dřív (a zpátky o den později), abychom se vyhnuli největším zácpám. A skutečně, vyplatilo se - Žilinu jsme cestou tam projeli na jedno(!) zastavení na semaforu a cestou zpátky tak rychle, až jsem málem zapomněl odbočit, jak tu křižovatku znám jen pohledem z kolony...

Naším prvním a nejdůležitějším cílem bylo zmapovat zákopy na kótě 564 u Výravy. Na poslední chvíli jsme opustili všechny plánované varianty výstupu - od dlouhé okružní cesty po naučné stezce přes přímý výstup přes Dielce ve stopách minulé návštěvy až po cestu z Čabalovců až Sterkovců - a pustili se lesáckou cestou kolem úlů, kterou nám mapa slibovala pohodlný přístup přímo na hřeben. Ukázalo se to jako dobrá volba a během necelé hodiny jsme byli na místě. Na místě posetém zákopy, úkryty a liniemi provizorních okopů, jejichž důkladnému mapování jsme se věnovali několik následujících hodin. Sám su zvědavý, jak to bude vypadat po promítnutí na mapu, protože přímo v terénu působilo množství objektů poněkud matoucím dojmem.

Poté, co jsme kopec řádně prochodili několikrát tam a zpátky, vydali jsme se skrz nepříjemný polom na hřbítku spojujícím jej s Kobylou a pak pokračovali po místech, která sice už dobře znám z minulých mapovacích průchodů po kopcích nad Výravou, ale která díky těžební aktivitě lesáků za těch pár let, kdy jsem tam nebyl, přece jen trochu změnila tvář. Došli jsme tak až k naučné stezce, zkontrolovali stav obou vojenských hřbitovů (který již přestává být uspokojivý, neboť dřevěné ohrazení a kříže po sedmi letech pomalu dosluhují) a přes nově vytěžený kus lesa, nabízející dosud neznámé výhledy do terénu, sestoupili až dolů k cestě, po které jsme se vrátili k autu.

Protože nám zbyla ještě trochu času, rozhodli jsme se otočit ještě do Habury, abychom si prohlédli kopii dřevěného kostelíku, jehož originál se nachází v Hradci Králové; české město ho koupilo za první republiky, kdy si místní v Habuře chtěli postavit kostelík nový, moderní - a dnes, kdy by místní naopak chtěli kostelík starý, jim ho odmítlo prodat zpět. Výsledkem je tedy poněkud zvláštní kombinace kopie původního kostelíku na původním místě a originál kostelíku ve východních Čechách.

Kostelík i areál kolem něj je moc hezký a má i hezkou myšlenku, vyjádřenou na pamětních kamenech obyvatel všech vyznání umístěných vedle kostelíku, které jsem si ve své chabé rusínštině zapamatoval takto: "Boh nesmatri na to, jakeho si vyznania, ale na to, jak žyješ." Přesto ho v našich očích poněkud zastínila velká, ba nebojme se použít výraz monumentální socha rusínského kniežata Laborca, která stojí na nedaleké výšině. Vede k ní naučná stezka vybavená velkými, ba nebojme se použít slova monumentálními naučnými tabulemi, které návštěvníka spolehlivě vedou po louce až k soše. Návštěvy tohoto nečekaného monumentu jsme se však již necítili být po celodenním chození po kopcích nad Výravou hodni - prostudovali jsme pouze první dvě informační tabule (dole na rovince) a výstup k samotnému kniežaťu si necháme na někdy jindy.

Druhý den jsme se vydali na návštěvu ke spřátelené paralelní výpravě archeologické, působící v těchto dnech u Stebníku. Po mnoha letech jsem se tak vrátil na naše jednoho času velmi oblíbené bojiště Osmadvacátníků u Stebníku a absolvoval několik dobře známých úseků procházek po něm. Výstup ze sedla 610 na Plazini 817 se mi samozřejmě do paměti hluboko zaryl a Soňu jsem před ním celý den poctivě varoval s vědomím, že nemohu přehánět - ale přesto musím přiznat, že i já jsem byl v určitých chvílích zaskočen prudkostí jeho stoupání. Vždy se velmi bavím představou turistů, kteří se na tomto úseku octnou ve slepé důvěře v červenou turistickou značku vedoucí přece po hřebeni:-) My sami jsme se nakonec chlácholili úvahami na téma, že stoupat nahoru je po tomto svahu přece jen ještě lepší, než po něm sestupovat dolů.

Sotva jsme však vystoupali k našim archeologům, zjistili jsme, že jich je na lokalitě jen půlka a druhá část je na protějších Lieštinách - a mně bylo jasné, že původní plán okruhu k cestě do sedla na Vyšný Tvarožec a odtud k autu je minulostí a čeká nás sestup po stejné trase. Během toho jsme se už mohli chlácholit leda tak úvahami, že sestupovat po takovém svahu dolů je pořád ještě lepší, než se po něm škrábat nahoru - ty ale už nebyly příliš přesvědčivé. Soňa však po celou dobu trvala na tom, že nesnáší ten kopec, a nikoliv mě - takže to snad dopadlo dobře.

Výstup na Lieštiny je oproti protilehlému svahu vyloženě procházka růžovým sadem. A tak nebyl problém ještě několikrát počesat kótu, na které jsem dosud vždy byl v období vegetačního bujení (a nebo sněhu) a proto pro mě zřetelná linie ne zcela propojených úkrytů pro jednotlivé střelce, kterou zde naši kolegové nalezli, představovala novinku. Novinku mimořádně zajímavou - protože se velmi pravděpodobně jedná o pozice vojáků 1. setniny (I. prapor) 28. pěšího pluku, ve kterých byli nad ránem 3.4.1915 zajati...

Jelikož po tomto dobrodružství už jsme v žádném případě neměli čas a síly absolvovat ještě výstup na vrchol Kaštieliku, museli jsme i návštěvu tamějšího nového památníku odložit na příště a vrátili jsme se do naší základny. Z té jsme třetího dne vyrazili na poslední výzkumnou cestu, nejkratší a s nejmenším převýšením. I ta se ale ukázala být velmi úspěšnou - na kopcích nad Varechovcami jsme totiž identifikovali jak ruské, tak rakouské zákopové linie z února-března 1915. Obzvláště rakouský zákop je velmi výrazný a patrný dlouhé stovky metrů, z nichž jsem dokázal zmapovat jen část. Jedná se o linii, na které byli po dobu téměř dvou měsíců zakopání vojáci jihlavského 81. pěšího pluku (před tím, než se přesunuli nad nedalekou Výravu), a tak považuji i tento objev za velmi významný.

Na tomto místě jsem byl už třikrát - dvakrát v zimě (letos i loni) a před tím jednou v brzkém podzimu - ani při jedné návštěvě však nebylo možné zákopy, kolem kterých jsme ve dvou případech přímo procházeli, dobře vidět, natož zmapovat. V předjaří, a obzvláště v tak nádherném počasí, jaké nám vyšlo letos, jsou na to naopak v karpatských bukových lesích ideální podmínky, které jsme na této expedici na všech třech lokalitách bezezbytku využili.

Na závěr svého pobytu jsme si dopřáli ještě výlet do Lupkowa a k slavnému železničnímu tunelu. Kromě toho jsme ještě zkontrolovali dvě místa, která pro nás zajímavá nejsou: Panskou Kýčeru nad Medzilaborci, kde se podle archivních materiálů nacházel opevněný Stützpunkt, ale dnes se tam nachází vysílač, vodárna a terén naprosto neposkytující šanci hledat nějaké zbytky pozic; a kopce nad západním okrajem Woly Michowej, od kterých jsem si sliboval možnost výhledu na zdejší bojiště, ale které nejsou ve skutečnosti ani tak snadno přístupné, ani tak výrazné, jak jsem si z mapy představoval.

Letošní jarní expedici do Karpat tak můžeme hodnotit jako mimořádně vydařenou a nadprůměrně objevnou.