Výrava, Dujava (24.-28.3.2016)

Jelikož slovenští politici dohlédli na to, aby četné rozestavěné úseky dálnice byly dokončeny před volbami, které nedávno proběhly, cesta na východ trasou pod Tatrami se citelně zkrátila a je nyní opět rychlejší, než cesta přes Polsko. Poněvadž jsem nasedl do ne zcela správného vlaku, potkali jsme se s Jirkou namísto ve 14.06 ve Starém Městě ve 14.40 v Uherském Hradišti a po dlouhé době vyrazili směrem na Trenčín. První pokus o nákup slovenské dálniční známky nepochodil, neboť paní v obchůdku za hranicí sice nabízí známky rakouské a české, ale nikoliv slovenské. Druhý pokus u benzinky nepochodil, neboť "nám spadol systém" - což nám už přišlo podezřelé. Na třetí štaci u další benzinky se však vše vysvětlilo - na Slovensku od Nového roku neprodávají papírové dálniční známky, ale zavedli elektronicky systém. Vystáli jsme si tedy frontu a absolvovali zdlouhavý proces nákupu elektronické známky, jehož prvním krokem je, že napíšete tužkou na papír SPZ vašeho automobilu ("a pište čitelně!", "to je B?", "a toto dvojka, nebo sedmička?"). Pokrok nezastavíš!

Pak nám už nic nebránilo najet na dálnici a začít se v hustém předvelikonočním provozu "řítit" směrem na východ. Nejdřív tedy na sever do Žiliny, které jsme si v dopravní zácpě začínající dva kilometry před městem a končící dva kilometry za ním užili vrchovatě (hodinu a půl). Po překonání úzkého hrdla u Strečna a Ružomberoku jsme ale už po dálnici bez přerušení jeli až do Prešova. Tatry jsme ve tmě pouze tušili, ale i tak věříme, že tam stále jsou. Do Humenného jsme dorazili před desátou a jelikož hotel Karpatia se poctivě stará o kvalitní odpočinek svých hostí a restauraci zavírá už ve 22 hodin, šli jsme na místo večerního piva rovnou spát. Díky čemuž jsme byli patřičně čerství na následující den - což se hodilo.

Část naší skupinky při orientaci v terénu

První den ráno se k nám připojili čtyři místní kolegové a celá překvapivě početná (čekali jsme jednoho) skupina se vydala do Valentoviec, kde opustila pohodlí svých automobilů a vyrazila na okružní cestu po bojišti jihlavského IR 81. Přitom jsme tentokrát místa bojů navštívili ve stejném období, ve kterém se zde před 101 lety skutečně bojovalo - poslední dva týdny v březnu. Nejdříve jsme vystoupali na výšinu s vysílačem, zhruba do míst velitelství 3. pěší brigády, odkud je pěkný rozhled na všechny strany (s výjimkou samotného bojiště). Odtud jsme pokračovali na zalesněné výšiny nad Valentovciami - přes pozice, kde se nacházela velitelství pluku a obvaziště, jsme došli přímo na Javirskou, středobod linie IR 81 mezi 23.3. a 2.4.1915. Nepodařilo se nám přesvědčivě určit postavení kulometu, který zde měl podle náčrtků být umístěn, nicméně zákopová linie je v těchto místech velmi zřetelná. Po ní jsme pokračovali až na pravé křídlo postavení pluku, kolem Kobyly směrem na kótu 600. Druhý význačný bod linie - hřeben vybíhající z ní dopředu směrem k ruskému opěrnému bodu na kótě 564, u něhož byly umístěny další dva kulomety - je bohužel dnes překryt obrovským polomem nebo spíš těženým pruhem lesa plným popadaných nebo pokácených stromů, v němž není možno ani sledovat linii zákopů, ani se pořádně pohybovat. Tak snad za pár let...

Polom

Tím jsme se dostali na úsek, který jsme zmapovali už při naší minulé expedici, a proto už bez zaměřování zákopů pokračovali pohodlně přes archeologické naleziště a oba nám dobře známé vojenské hřbitovy (Pod Kobylou a kóta 600) ke třetímu vojenskému hřbitovu u kóty 584, který, ač se nachází kousek od kóty 600, nikdy jsme dosud nenavštívili. Cesta k němu není kvůli nesouhlasu majitele lesa označena, nicméně v tomto ročním období je les snadno prostupný a není problém k němu dojít. Odtud jsme sestoupili k bývalému Škodovu loveckému zámečku, který byl za války zničen ruskou dělostřeleckou palbou, aby v něm později sídlilo velitelství německé brigády a následně byly zbytky rozebrány místním obyvatelstvem tak důkladně, že dnes je na místě pouze obrovská díra v zemi a několika malých zbytků zdiva. Odtud jsme vystoupali zpět na hřeben s pěkným výhledem do údolí vedoucího z Výravy dále na východ, abychom se následně už definitivně začali spouštět zpět směrem k Valentovciam.

Někde nad Valentovciami se nachází poslední vojenský hřbitov z první světové války, o němž mají kolegové z KVH Beskydy záznamy, ale ještě se jim ho nepodařilo v terénu najít. Závěr naší vycházky jsme tudíž věnovali spekulacím nad tím, kde by mohl být umístěn, a průzkumu lesa u kóty Uhliská, který jsme si za tímto účelem vytipovali. Nakonec jsme ale na Uhliskách ocenili především výhled, který se z nich otevírá směrem na bojiště IR 81, a poloha cintorína nám zůstala záhadou. Po sestupu do vesnice se k nám však přihlásil jeden zde bydlící nadšenec, kterému místní ženy hlásily už ráno, že vsí prošli "vojáci", a celkem přesvědčivě nám polohu ztraceného hřbitova popsal. Jeho skutečná identifikace v terénu sice čeká na některou příští expedici, ale myslím, že tímto se jeho záhada přiblížila vyřešení.

Spokojeni jsme se tedy vrátili do Humenného, rozvezli spoluposádku do jejích domovů a sami se šli trochu zkulturnit na ubytovnu. Večer jsme ještě našli dost morálních sil vyjít do města na večeři a pivo, ale relativně brzy jsme se poslušně vrátili na ubytovnu a ulehli.

Druhého dne jsme vyrazili do stejné oblasti, jen jsme to vzali z trochu jiného směru - vjeli jsme do údolí Olšavy, hlavního směru postupu ruských sil proti pozicím rakouské armády v oblasti, a odtud se vydali po rakouské linii směrem na Javirskou. První poznatek, který jsme získali prostým nahlédnutím do údolí Olšavy, jest, že toto údolí je oproti našim očekáváním široké a schůdné a je opravdu vhodnou trasou postupu ruských sil do týla a boku rakouských jednotek. To nám obohatilo obrázek bojů v této oblasti, když jsme si uvědomili, že právě tento fakt je klíčový pro pochopení pozic i záměrů sil obou armád v okolí kóty Javirská.

Geodet rakousko-uherské armády chytá družice

Začali jsme stoupat na kótu 431, která tvořila hlavní opěrný bod IR 40 (levého souseda našeho IR 81), který údolí bránil, nepodařilo se nám však ve svahu nalézt linii zákopů. Nahoře jsme se vydali po hřebeni kousek zpátky a došli jsme na vrchol vedlejší kóty 430, kde bylo umístěno velitelství pluku (těsně za linií - ale jinam to v tomto terénu nešlo) a kde se po ruském průlomu 2.4. nacházely rovněž ruské pozice. Obojí po sobě zanechalo kopec značně rozrytý zákopy, které jsme zčásti zmapovali. Pak jsme se vydali po hřebeni táhnoucím se k Javirské, napojili se na hlavní zákopovou linii IR 40 a IR 81 a po ní došli až do míst, kde jsme včera začínali.

Na Javirské jsme si naservírovali oběd. Vzhledem k tomu, že jsme zapomněli nůž, absolvovali jsme kurz krájení chleba tupým bajonetem - ne nadarmo se bajonetu říká bodák, nikoliv řezák. A pak začalo v rozporu se sliby českých i norských meteorologů pršet. Sestup zpět do údolí Olšavy byl poněkud dobrodružnější, neboť jsme se spustili z hřebenu a přes strže a potoky sešli téměř přímou cestou. Vynořili jsme se proto překvapivě blízko čabalovské straně údolí, které jsme si díky tomu cestou k autu měli možnost téměř celé projít a důkladně prohlédnout.

Vzhledem k počasí i času jsme odvolali plán vystoupat ještě na kótu 564, pouze jsme prozkoumali přístupovou cestu od Čabaloviec, abychom příště věděli, a vyrazili zpět do Humenného. Zde nás kamarádi pozvali na neoficiální ochutnávku piva do nového minipivovaru Medveď, který ještě není v provozu, ale za měsíc už snad bude. Tímto bychom ho rádi doporučili - čepovat se bude pouze zde, ale pivovar se nachází hned vedle železniční zastávky, takže je možno na pivo Medveď přijet pohodlně vlakem prakticky odkudkoliv z Evropy:-)

Poté, co nám v noci někdo ukradl hodinu času, vyrazili jsme v neděli ráno poněkud se zpožděním k Bardejovu, vstříc druhému tématu naší jarní expedice. Rozhodli jsme se totiž konečně se detailně seznámit se zákopy německo-slovinského IR 47 v sedle Dujava. Právě ruský průlom z 25.3.1915 v tomto místě odstartoval sled událostí vedoucích až k zajetí pražského IR 28 u Stebníku o týden později. Vyjeli jsme tudíž k bývalému hraničnímu přejezdu v sedle, zde zaparkovali a vydali se do blízkého křoví, kde se okamžitě objevila zřetelná zákopová linie. Po ní jsme obešli celý výběžek pozic IR 47 v lese u dnešní polsko-slovenské hranice a došli až na louky nad vsí Ondava. Zde nám chvíli trvalo, než jsme se po nepřehledném motání se v lese zorientovali v terénu, nicméně nakonec jsme pochopili, že před sebou vidíme Smilný vrch i Kaštielik a vydali se po - zde už virtuální - linii zákopů dál nad Vyšnou Polianku. V kótě 578 (dnes 576) jsme objevili místo s krásným výhledem na všechny strany, z něhož je možné přehlédnout nejen téměř celou linii IR 47 u Dujavy, ale i pochopit terénní souvislosti ústupu jednotek ke Stebníku.

Maťovi se povedlo několik efektních fotografií

Pokračovali jsme po lukách a polích dále nad Vyšnou Polianku, kde jsme v lese na hřebeni opět objevili zákopovou linii, táhnoucí se přes Smilný vrch. Kus jsme ještě zmapovali, ale nakonec jsme se rozhodli, že dojít až do Nižné Polianky a pak se vracet 15 km k autu opravdu nechceme a průzkum ukončili zhruba na úrovni jižního okraje vsi. Vrátili jsme se ve svých vlastních stopách, abychom v lese u sedla sledovali jinou zákopovou linii navazující na tu hlavní. Ta se nakonec ukázala být ruskou (pravděpodobně 3. pozicí vybudovanou kolem sedla v době, kdy fronta stála u Stebníku) a svedla nás až k cestě nad Becherovem, po níž jsme odpochodovali zpět k autu. Cestou jsme si se zájmem prohlédli další neobvyklý archeologický objekt v této oblasti - bývalý motorest pro davy slovenských zákazníků vyrážejících na výhodné nákupy za polskou hranici - v úvodním stádiu rozkladu.

V sedle, zatímco jsme svačili, sledovali jsme dvě dějství frašky "Neštěstí spořivého Poláka". Místní majitel silného terénního vozu si na cestu na hřeben nad Koniecnou nenatankoval dostatek pohonných hmot a při návratu kousek od sedla dospěl jeho ukazatel množství paliva v nádrži k bodu absolutní nuly. Narychlo povolaný zachránce, který se přiřítil s pětilitrovým kanystrem nafty, zapeklitou situaci nevyřešil, neboť nafty bylo málo, motor objemný a automobil v prudkém svahu... Nakonec sice vše dobře dopadlo, zachránce disponoval tažným zařízením a nešťastníka odtáhl - ale té zbytečně spálené nafty...

Pro nás představovalo toto vystoupení vlastně poslední zážitek letošní první expedice - po obligátní návštěvě vojenského hřbitova ve Stebníku jsme v Bardejově našli vhodný laciný penzion a posléze i vhodnou stylovou restauraci na náměstí, a tím své účinkování na východním Slovensku pro tentokrát spokojeně uzavřeli. V pondělí nás čekala už jen cesta domů, během které jsme si konečně uvědomili, o kolik se s novými dálnicemi může zrychlit, když Žilina cestovateli nastaví svou vlídnější tvář. Na závěr tohoto zápisu přidáváme poznatky získané za cenu těžkých obětí členy našeho Klubu živé historie, kteří tuto expedici využili k systematickému výzkumu pohybu v terénu v dobové uniformě:

- Chlebník (Brotsack), naše nejnovější akvizice, je velice praktický instrument a vejde se do něj víc věcí, než se zdá
- Háčky na chlebníku, které ho umožňují připnout k opasku, je radno použít; jinak po jeho celodenním nošení hrozí nesymetrické opotřebení levého ramena
- Marně zjišťujeme, jak se správně nosí a k čemu vlastně je tzv. slinták (nákrčník), druhá nově získaná část našich uniforem; zjistili jsme ale aspoň tolik, že když si ho člověk vhodně uváže kolem krku, zmírňuje dření blůzy
- Plášť je ideální přesně do takového počasí, jaké panovalo na této expedici - mezi 3 a 10 stupni nad nulou a maximálně mírný déšť; určitě by se v něm pohodlně daly přežít teploty o několik stupňů nižší, nikoliv však už vyšší, a projít v něm opravdovým lijákem, člověku by se jistě značně přitížilo
- po třech dnech v mundúru jsem pocítil jeho váhu (a váhu toho mála vybavení, co jsem nosil s sebou) především v ramenou a zádech; Jirka naopak pocítil určitou nepohodlnost vojenských bot na nohách