Turistou na (západní) Ukrajině za války

Ukrajinu jsem během války navštívil celkem třikrát: v roce 2023 na jeden den na otočku (bez noclehu); v roce 2025 na tři dny (dvě noci) s natáčením dokumentárního filmu (s místními spolupracovníky); a v roce 2026 na čtyři dny (tři noci) víceméně jako turista (s krátkým setkáním s místními spolupracovníky). Byl jsem požádán, zda bych nesepsal krátkého průvodce pro turistu na Ukrajině během války; tady tedy je výběr z mých zkušeností:

Na Ukrajinu během války - jet, či nejet?

První otázka samozřejmě zní, zda vůbec na Ukrajinu v době války vyrazit. Podle reakcí svého okolí se domnívám, že lidé řeší v tomto ohledu dvě otázky:

Morální dilema

Člověk si klade otázku: Je v době války vhodné jet na turistiku do válčící Ukrajiny? Nemají místní dost jiných a důležitějších starostí než starat se ještě o turisty a návštěvníky?

Odpověď na tuto otázku je velmi jednoduchá: Tyto obavy dávaly smysl pouze v prvních měsících války, od té doby je to ale přesně naopak: Místní jsou vděční, že jim svou návštěvou ukážete, že pro svět "tam venku" nepřestali existovat, že se aspoň někdo nebojí je navštívit (neboť většina lidí a institucí ze Západu se na Ukrajinu už pátým rokem prostě jezdit bojí). Bylo nám až trapně poslouchat naše ukrajinské kolegy, jak nám doslova děkují, že jsme přijeli - přitom jsou to oni, kdo v tom válečném stavu musí už pátým rokem žít, a my jsme během své návštěvy jejich realitu sdíleli pouze čistě symbolicky. Přesto naši návštěvu vnímali jako důležité vyjádření podpory.

Bezpečnost

Druhá zásadní otázka: Je v době války bezpečné na Ukrajinu cestovat?

Odpověď na tuto otázku je ve skutečnosti rovněž vcelku jednoduchá: pokud se bavíme o západní Ukrajině, a obzvláště o Zakarpatské oblasti (tedy dřívější Podkarpatské Rusi), která je pro naše turisty nejzajímavější, žádné zvláštní nebezpečí tam nehrozí. Jediný projev války, který občas zasáhne až sem, jsou samozřejmě vzdušné raketové/dronové útoky - a to se týká především Lvovské, Ivano-Frankivské případně přilehlých oblastí na sever od Karpat, kdežto na Zakarpatskou oblast pokud mě paměť nešálí dopadly za celou válku(!) doslova jednotky raket/dronů. Reálně nejnepříjemnější, co turistu v těchto částech země může potkat, je tak případný noční letecký poplach; my jsme to řešili tak, že jsme nikdy nespali ve městech (neboť tam houkání sirén opravdu nastává), ale vždy v penzionech "v horách" a nebo "uprostřed ničeho" (někde na venkově, u lesa či malé vesnice). Důvodem nebyla obava z nebezpečí raket - to je opravdu objektivně vzato menší než nebezpečí že vás na silnici srazí auto -, nýbrž obava z nočních poplachů, které jsme prostě nechtěli řešit. Správně by se při nich totiž člověk měl odebrat do krytu, nicméně prakticky všichni to ignorují (obzvláště v oblastech kde nehrozí že se stanou cílem útoku); spánek nás, kteří na to nejsme zvyklí, by to však nepochybně narušilo nepříjemně.

Když jsme si tedy na na otázku, zda na Ukrajinu v době války jezdit, tímto odpověděli (jednoznačně kladně), pojďme se podívat na pár specifik, která s sebou cesty v době válečného stavu nesou:

Hraniční kontroly

Hraniční kontrola na ukrajinské hranici se v zásadě nijak neliší od situace před válkou, pouze se pochopitelně navíc kontroluje dodržování některých zákazů, které s válečným stavem souvisejí. Pro turistu přicházejí do úvahy hlavně dva:

Kamera v autě

Po dobu války je úplný zákaz provozu kamer v autě (takových těch co neustále natáčejí de facto pohled řidiče dopředu). Kamera nesmí být zapnuta nikdy a je tak kontraproduktivní ji u sebe vůbec mít - nejlépe ji fyzicky vůbec nebrat s sebou.

Drony

Po dobu války je úplný zákaz létání s civilními drony (jakýchkoliv typů a kdekoliv). Tím pádem se na hranici kontroluje, že je s sebou nemáte. Drony na Ukrajinu prostě vůbec nebrat.

Omezení pohybu apod.

Válečný stav s sebou nese několik opatření, která omezují volnost pohybu. Na začátek bych ale upozornil, že je potřeba mít neustále u sebe svůj pas. Ono to platí vždycky - ale v době válečného stavu si typický nezodpovědný turista, který pas považuje pouze za propustku přes hranici a neuvědomuje si že to je v zahraničí jeho jediný doklad totožnosti, který je zpravidla povinen mít u sebe, koleduje o zbytečné komplikace více než v době míru.

Checkpointy

Na některých místech se nacházejí na silnicích kontrolní stanoviště, trvale obsazená hlídkou (vojáci + policisté), kde je potřeba zastavit a prokázat se (kdo pamatuje cesty po Ukrajině nebo jiných postsovětských krajích v dřívějších dobách, tak to zná jako tzv. GAJky). Je to v příhraničních oblastech a jsou tam především proto, aby kontrolovala pohyb Ukrajinců mužského pohlaví vojenského věku, kteří mají zákaz vycestovat ze země. Pro nás zahraniční turisty je to proto víceméně formalita - ukážeme pasy a výjimečně otevřeme kufr od auta, abychom ukázali, že v něm nevezeme další osobu. Při cestě směrem od hranic země často kontrola ani neprobíhá a byli jsme jen "odmávnutí" dál, při cestě směrem k hranicím Ukrajiny kontrola probíhá důsledně.

Uzavřené příhraniční pásmo

Ze stejného důvodu jako jsou u hranic kontrolní stanoviště jsou podél hranic zakázaná pásma, kam se nesmí vůbec. Tam, kde je hranice blízko civilizace, jsou nataženy zábrany s ostnatými dráty, tam kde civilizace není, je "pouze" zákaz vstupu. Týká se to i některých turistických lokalit, především hor na hranicích se Slovenskem nebo Rumunskem. Na konkrétní místa je potřeba se vždy konkrétně informovat, ale obecně je dobré nepočítat s možností pohybu bezprostředně u hranic.

Noční zákaz vycházení

V celé zemi platí noční zákaz vycházení, v každé oblasti však začíná v jinou hodinu. Zakarpatská oblast ho v době naší poslední návštěvy měla od 24 hod (tedy od půlnoci), jinde může být dřív (nikoliv však před 22. hodinou). Po odbití této hodiny je zákaz vycházet ze svého bydliště (ubytování) na veřejné prostory. Výjimkou jsou samozřejmě např. zdravotní důvody nebo dálková doprava - je ale nutno počítat s tím, že člověk může být kdykoliv kdekoliv zastaven hlídkou a musí prokázat jak totožnost, tak důvod pohybu (například lístek na vlak...). Obecně je proto vhodné plánovat cesty po Ukrajině tak, aby byl člověk před začátkem zákazu vycházení ve svém cíli.

Úcta k padlým vojákům

V každém městě a větší ("střediskové") vesnici jsou umístěna tabla (zpravidla s fotografií) místních, kteří padli nebo zemřeli při obraně Ukrajiny před ruskou invazí (často se zahrnutím i obětí bojů na Donbase od roku 2014). Ta jsou vždy na nejvýznamnějším místě obce, tedy přímo na hlavním náměstí, na návsi před obecním úřadem apod., takže je nelze přehlédnout.

Jinak se od každého očekává vyjádření úcty k padlým vojákům dvěma způsoby:

Každodenní minuta ticha

Každý jeden den (už od jara 2022) přesně v 9 hodin se ve všech městech a vesničkách v zemi na symbolickou minutu (myslím že reálná délka trvání ceremonie je asi dvě minuty) zastaví život, v rozhlasu zazní hlášení a hudba, a všichni si připomenou oběti války. Každý, kdo je v obci, zastaví (i auto) a ztichne.

Zároveň nutno podotknout, že za celkově 8 dní strávených v zemi jsme toto reálně absolvovali pouze jednou, neboť ve všech ostatních případech jsme se v 9 hodin nacházeli buď někde v terénu (v horách, lesích) a nebo na cestě autem mimo obec, a v takovém případě jsme si žádné minuty ticha nebyli ani vědomi.

Vojenský pohřeb

Ve městě se (bohužel až příliš běžně) může stát, že potkáte vojenský pohřeb - nezaměnitelnou kolonu aut na silnici s majáčky atd., která veze tělo zemřelého vojáka na hřbitov. Samozřejmě se to může stát i na malé obci, ale tam je pravděpodobnost výrazně nižší (malé obce mají za celou válku zpravidla jednotky obětí). V takovém případě všichni okolojdoucí (včetně okolojedoucích - ti zastaví a vystoupí z aut) pokleknou při průjezdu kolony na jedno koleno a setrvají tak, dokud je nemine.

Fotografování

V době války platí zákaz fotografovat vojenské objekty, ale také následky válečných operací (na západní Ukrajině tedy fakticky objekty zničené bombardováním). Pro turistu, který je zvyklý neustále mít v ruce telefon a fotit všechno co ho zaujme, může být trochu obtížné si na to zvyknout. Focení na horách, v lesích či ve vesničkách je v zásadě naprosto bez problémů, protože tam se takové objekty vůbec nenacházejí; jakmile jste ale ve městě, dávejte trochu pozor, co fotíte. Nefoťte vojáky (ani kontrolní stanoviště!), nefoťte vojenské objekty a nefoťte zničené budovy. Dá se sice předpokládat, že případná hlídka by byla k turistovi shovívavá - ale je to zbytečné zahrávání si. A mimo jiné tím dáváte najevo, že chápete, že to co na Ukrajině probíhá není žádná atrakce pro turisty, nýbrž reálná válka...

Ukrajina (7.-11.8.2026)

Letošní výlet na Ukrajinu byl spíše turistický - loni jsem já vzal kolegy na natáčení historie, letos vzali oni mě na turistiku po horách. Hlavním cílem expedice bylo vystoupat na nejvyšší horu Ukrajiny - Hoverlu. Měli jsme však i vedlejší cíle, a to jak turistické, tak historické i společenské.

Moje cesta začala už v pátek dopoledne, neboť na východní Slovensko mě vzal jeden z našich archeologů, kteří tam zrovna v příhodně stejný termín prováděli další část svého výzkumu. V podvečer jsme tak úspěšně dojeli do Nižné Polianky, kde jsme se nakrátko potkali se zbytkem archeologické výpravy. Poté jsem víceméně úspěšně odrazil těžký útok místního starosty vedený jak jinak než pálenkou a navečer se nechal dalším místním kolegou svézt do Humenného, kam rovněž příhodně mířil. Tam jsme zvládli ještě jedno pivo s částí výpravy, a pak už jsem se odebral vyspat se před náročnou cestou do Alibaby.

Celá šestičlenná výprava se sešla a vyrazila v 7 hodin ráno; v 8 jsme byli na hranici, asi po hodině a půl jsme ji úspěšně překonali, k tomu posun času o hodinu - a než jsme dorazili do Perečyna, abychom si koupili něco k jídlo a vybrali nějaké hřivny, bylo 11 hodin pryč. Po této první zastávce (která tentokrát proběhla bez kontaktu se strážci pravidel silničního provozu) jsme se rozhodli dojet až do Chustu. U Mukačeva jsme špatně odbočili, všimli jsme si toho pozdě a usoudili že už nemá smysl se vracet - a tak jsme se ocitli na severnější z obou možných tras (ačkoliv původní plán byl jet jižnější).

Tato náhoda nás zavedla do Svaljavy, kde jsme si při cestě všimli podezřelého památníku. Zastavili jsme, a objevili poměrně velký vzpomínkový park, který vznikl na místě hřbitova z první a druhé světové války a připomíná oběti nejen obou válek, ale i následného teroru NKVD, která po "osvobození" usilovně čistila území bývalé Podkarpatské Rusi, ale i přilehlé části Maďarska a Rumunska od protisovětských živlů. A právě zde ve Svaljavě si zřídila jeden ze svých nechvalně proslulých sběrných táborů, kde shromažďovala oběti před cestou někam na Sibiř, ze které se většina z nich nikdy neměla vrátit.

Memorialnyj park Svaljava

Kromě tisíců jmen obětí druhé světové války a poválečného teroru je zde zachovaný a rekonstruovaný i památník se jmény vojáků z první světové války, kteří zde jsou pohřbeni. Po delším zkoumání jsme pochopili, že z památníku byly odsekány nadpisy v češtině - z čehož jasně vyplývá, že byl postaven v době Československa, takto upraven v době kdy se Podkarpatská Rus stala po roce 1939 součástí Maďarska a rekonstruován zřejmě v rámci stavby celého parku, která začala v roce 1994 a byla financována a vedena Maďarskem (čímž se vysvětluje, proč na památník nebyly původní nápisy v češtině vráceny ani při rekonstrukci...). Takový typický příběh historie otisknuté i do památníku jiné historie.

Památník na hřbitově vojáků z první světové války

Poté jsme experimentálně ověřili, že jižní trasa do Chustu je opravdu ta správná - na této severní jsme totiž museli překonat kilometry a kilometry proslulých silnic typicky ukrajinského rázu (rozuměj výmoly a mezi nimi občas asfalt), což naši cestu poněkud protáhlo. Do Chustu jsme tak namísto na pozdní oběd dorazili spíše na brzkou večeři. V naší skupině se nacházeli dva pamětníci, kteří jsme město už jednou v dřevních dobách navštívili (byl to rok 2012 a zápisek z ní jsem na blog ani neumístil - celkem zřetelně si pamatuju, že z této cesty jsem nabyl dojmu že skončila víceméně alkoholovým fiaskem...). Nyní jsme s údivem sledovali, jak výrazně se za tu dobu město změnilo (k lepšímu!). Zatímco tehdy jsme, jak si dobře pamatuju, v Chustu na náměstí nedokázali najít ani restauraci, kde bychom se najedli, nyní jsme si vybírali hned z několika - a vybrali si dobře, šašliky byly vynikající.

Náměstí v Chustu (i přilehlá pěší zóna) vypadá o dost jinak než v roce 2012

Totéž náměstí v roce 2012

Od minulé návštěvy však došlo i k jedné mnohem smutnější změně - na hlavní pěší třídě v centru města přibyly tabule s fotografiemi vojáků padlých v současné válce.

V Chustu je těch padlých okolo 100. Při přepočtu na celou Ukrajinu to vychází na 130 000 mrtvých - a reálné číslo bude ještě o něco vyšší...

Po zastávce v Chustu jsme vyrazili dál na východ, až na samotný konec bývalé Podkarpatské Rusi - na Jasiň. Část cesty vede bezprostředně podél rumunské hranice (naproti přes řeku Tisza je Marmarošská Sihoť), která je důkladně zadrátovaná. A tak nás čekalo nejen několik dalších checkpointů, ale v závěrečném úseku cesty podél Tiszy za Solotvynem také ostnatý drát přímo na krajnici silnice, po které jsme jeli (neboť silnice tu vede bezprostředně na břehu Tiszy, jejímž středem probíhá hranice s Rumunskem). Nakonec jsme odbočili do hor a před setměním úspěšně dorazili do Jasině - kdysi poslední obce Československa (kam z Prahy jezdil přímý vlak!) -, kde jsme měli objednané ubytování. Večer jsme ještě stihli pár piv v sousední restauraci (kde se sice zrovna konala poněkud záhadná svatba, ale nechali nás tam bez problémů sedět).

Ráno jsme vyrazili k našemu hlavními cíli - hoře Hoverla. Znamenalo to projet přes Jablunický průsmyk (a tedy přejet do Ivano-Frankivské oblasti) - což nás pak překvapivě čekalo každý den. Teprve při výstupu na Hoverlu jsme si dohledali, že hranice meziválečného Československa - kterou dnes kopíruje hranice oblastí - procházela přímo přes Hoverlu, a my jsme na ni stoupali z "polské" strany. Dojet do východiště nám trvalo asi dvě hodiny, ačkoliv vzdálenost činí pouhých 50 km, neboť poslední úsek cesty tvoří velmi děravá místní silnice, po které se společně s námi kolébala nepřetržitá kolona aut. V krásnou letní neděli uprostřed prázdnin se totiž na Hoverlu vypravily doslova davy.

Naše poloha v rámci mapy zobrazující meziválečné Československo

V 10.30 jsme tedy konečně začali stoupat, nejdříve lesem, pak kosodřevinami a nakonec po holé skále - to vše v rámci procesí stovek dalších turistů. Překvapilo nás několik stanových táborů, které zjevně umožňují přespání i přímo v srdci zdejšího národního parku, které byly aktivně využívány. Na Malé Hoverle jsme pak narazili na první z mnoha hraničních československo-polských kamenů, které nás pak provázely po většinu naší trasy po hřebeni. A úplně nahoře na Hoverle nás velmi potěšila možnost koupit si plechovkové sice, ale poctivě vychlazené pivo (které tam museli prodejci předpokládám vynést na svých vlastních zádech), kterou jsme nadšeně využili - i když bylo za cenu s vysokohorskou přirážkou (odpovídající zhruba ceně točeného piva v Německu), což bylo v této situaci naprosto fér. Místním specifikem je pak na samotném vrcholku hory umístěné selfie zrcadlo - zde jsme ho viděli poprvé, posléze jsme však pochopili, že to je v ukrajinských Karpatech zjevně běžný kolorit. Přijít na to, jak ho správně použít, se nám však nepodařilo.

Nejvyšší hora Ukrajiny: davy lidí, spousta vlajek, památníky padlým vojákům, improvizované stánky s pivem a kvasem...

Naše kompletní skupina pod Hoverlou (to je ta hora za námi)

Z Hoverly jsme pak - nutno podotknout že už téměř sami, neboť většina návštěvníků Hoverly se vracela dolů stejnou (kratší) trasou - vyrazili na krásnou okružní túru po hřebeni přes čtyři další vrcholy až po Turkul (nikoliv Turul!) a Nesamovyte jezero (další selfie zrcadlo!), odkud jsme se vydali zpátky dolů. K parkovišti jsme se dostali asi v 18.30, po necelých 17 km (a asi 1200metrech výškových nahoru a stejném převýšení dolů) a osmi hodinách strávených v terénu. Jelikož jsme se (oprávněně) obávali, že po návratu do ubytování už by mohla být zavřená kuchyně v restauraci, stavili jsme se na další výbornou večeři (vareniky) po cestě a do ubytování dorazili až hluboko po setmění.

Takových krásných snímků máme samozřejmě z cesty po hřebeni každý mnoho... ale fotografie zachytí jen část nádhery hor, tak tady jen tak symbolicky: Rado vyráží z Hoverly na hřeben

Na druhý den jsme původně předběžně plánovali túru na bývalé trojmezí ČSR - Polsko - Rumunsko. Jelikož tento bod se ale dnes nachází na ukrajinsko-rumunské hranici a tedy v nepřístupném pohraničním pásmu, rozhodli jsme se najít jinou alternativu - něco, co bude blízko Jasině (abychom nemuseli absolvovat další dvouhodinový přesun do východiště a z cíle). Při pohledu na mapu to jasně vedlo na túru z Bukovele (Poljanycja) na vrchy severně od něj: zvolili jsme trasu Babyn Pohar - Malyj Gorgan - Synjak. Ráno jsme tedy znovu projeli Jablunickým průsmykem a zatočili do Bukovele, který se ukázal být luxusním až snobským lyžařským střediskem (sekundárně však využívaným i jako letní rekreační středisko), stále dále a dále budovaným. Ceny zde jasně prozrazovaly, že je určeno pro smetánku - pivo stejně drahé jako na Hoverle si tu běžný obyvatel Ukrajiny jistě nedává...

Bukovel, místní část Disneyland

Nám to ale bylo celkem jedno - my jsme tu potřebovali jen zaparkovat a vyrazit do hor. Dnešní túra byla sice mírně kratší (a s trochu menším převýšením) než předchozí, ale zato ve větším horku a těžším terénu - část stoupání i pochodu po hřebeni totiž vedla kamenným mořem, po němž se nám chodilo vskutku těžce (a hlavně pomalu). Výsledkem bylo, že po obědě na Synjaku (i zde je selfie zrcadlo) jsme zjistili, že nám prakticky všem došla voda. Cestou dolů jsme uviděli na mýtince salaš a začali jsme si dělat naděje, že by nám možná i tam mohli prodat pivo (když ho nabízeli i na Hoverle...). A vskutku! Na salaši bylo k dostání občerstvení (hlavně tekuté), a tak jsme tam nejen udělali přestávku v krásném prostředí, ale i doplnili tekutiny. (Navíc i zde bylo selfie zrcadlo - a ještě větší než na všech těch horách!)

Kamenné moře mezi Malým Gorganem a Synjakem...

... a naše (dnes o jednoho člena oslabená) skupina po jeho zdolání na Synjaku.

Sestup do Bukovele byl pak už veselejší, a celý výlet jsme zakončili koupáním v místním jezeře, což byla taková pěkná tečka za tou naší turistikou.

U jezera už jsme byli zase kompletní.

Tečkou za celým pobytem v Jasini se pak stalo nedorozumění v restauraci, kde jsme si na závěr chtěli dopřát ještě pelmeně, ale od pohledu nezkušená obsluha i přes opakované zdůraznění verbální i gestikulací nepochopila, že jsme si objednali 5 porcí (když nás na to bylo 5...) a přinesla nám pouze jednu. Než jsme pochopili, že došlo k omylu a nejedná se jen o zpoždění, kuchyně zavřela - a bylo po pelmeních. Tak aspoň že Juraj (který dostal tu jedinou porci) si na nich pochutnal...

Poslední den byl pak v trochu jiném duchu - nečekala nás už žádná turistika, ale cestování a několik zastávek a setkání s ukrajinskými kolehy. Naposledy jsme projeli Jablunickým průsmykem, abychom se dostali na místo setkáni k Ivano-Frankivsku. Po cestě jsme se poprvé za naše návštěvy Ukrajiny během války zúčastnili vzpomínky na oběti války, která probíhá každý jeden den v 9 hodin ráno už od jara 2022. Tato ceremonie se dodržuje ve všech městech a vesnicích, my však dosud vždy v 9 hodin ráno byli někde v terénu a nebo na cestě mimo obec... O něco později, v Kaluši, jsme potkali i vojenský pohřeb, a vzdávali úctu padlému, a během dne jsme také míjeli jeden ne tak dávno raketovým útokem zcela zničený objekt. Jakmile člověk sjede z hor, válka o sobě dává vědět častěji.

Po srazu s místními jsme společně vyrazili na tu "správnou" Pavlivku, abychom napravili opomenutí z minulého roku. No, správnou... nakonec se ukázalo, že ta co jsme loni hledali - tedy ta kde jsou vojáci užhorodského IR 66 - je skutečně tou, co jsme loni navštívili, a nedorozumění spočívalo v tom, že Vasil celou dobu mluvil o jiné, kterou oni před pár lety začali opravovat - kde jsou však vojáci LIR 6 a LIR 7. Tak jsme to aspoň rozmotali a zároveň tedy zjistili, že jsou tu pohřbeni i vojáci jednotek českých (Cheb a Plzeň).

Částečně rekonstruovaný hřbitov LIR 6 a LIR 7 v Pavlivce

Pak jsme se rozloučili s Vasilem a pokračovali už jen s Andrijem - po krátké zastávce na vojenském hřbitově v Kaluši, kde jsme byli už před pěti lety (to to letí, to to letí! to bylo ještě před válkou...) nás vzal na místo u Malé Turje, kde se pravděpodobně nachází vojenský hřbitov vojáků jihočeského LIR 29. Shodli jsme se ale, že potvrzení si vyžaduje další výzkum jak v terénu, tak v dokumentech. Snad se to v dohledné době podaří.

Závěrečný snímek s Andrijem. Cestu jsme pochopitelně využili i k předání drobné pomoci ukrajinským vojákům.

Pak už jsme se museli rozloučit a vyrazit směrem k hranici. Zastávka v kolibě na oběd byla tentokrát úspěšná (když pomineme, že zde pelmeně nebyly v nabídce, a tak jsme nemohli napravit včerejší nehodu a museli se vrátit k šašlikům, kterými jsme pobyt na Ukrajině začínali), a po ní jsme vyrazili do průsmyku. Tentokrát jsme zamířili do toho Vyškovského, po jehož projetí jsme však odbočili na transverzální silnici a posunuli se do Voloveckého. Díky tomu, že se zde hřeben Karpat jakoby větví, podařilo se nám ho tak během jednoho přejezdu překonat hned dvakrát. Ještě než jsme se napojili na nám již známou trasu, zavedla nás tato cesta do Volovce (bývalého okresního města), kde jsme si udělali poslední krátkou zastávku.

Šašliky jakožto mediální hvězdy (povšimněte si synchronizovaného focení)

Po té jsme už zamířili rovnou na hranici (opět přes Svaljavu a pak zkratkou přímo do Perečyna), kde nebyla téměř žádná fronta, a tak naše odbavení proběhlo (díky změně časového pásma) dokonce v záporném čase - na hranici jsme přijeli asi v 19 hod, a v 18.55 jsme už vjížděli na Slovensko. Jelikož jsme si na nevyzpytatelné překračování hranice nechávali velkou rezervu, mohli jsme ji nyní využít na závěrečné posezení u Medveďa v Humenném, než jsme se definitivně rozdělili a naše západní sekce se nalodila do nočního vlaku směr Bratislava (a já pak dále směr Brno). Když jsem okolo 9. hodiny ráno přicházel domů, jako obvykle se mi těžko věřilo, že ještě včera ráno jsem se probudil v Jasini a pak celý den cestoval po Ukrajině (a večer seděl nad pivem v Humenném). Kouzlo nočního vlaku mě holt pokaždé zaskočí...

Tento snímek jsme nad závěrečným pivem vyhlásili nejlepší fotografií expedice. Gratulujeme největšímu influencerovi z našich řad k jeho pořízení!

Severní Německo II (květen 2026)

V rámci rodinné dovolené v severním Německu u Baltu bylo tentokrát jen pár příležitostí podívat se plánovaně na místa spojená s vojenskou historií. Když tedy nepočítáme několik skanzenů od starých Slovanů až po 20. století, které pěkně dokreslují doby ve kterých se různé ty války co mě zajímají odehrávaly. 

Ze skanzenu v Kielu - copak to asi původně bylo, než z toho udělali hrnec?

Nebo město Lübeck, které se na jaře 1942 stalo cílem prvního bombardování zápalnými pumami ze strany Velké Británie (a v místní katedrále je pěkná expozice o tom, jak ji po bombardování museli zachraňovat před zřícením pomalu se nahýbajících věží zpevňováním podloží atd.).

Marienkirchhof v centru města bombardování přežil i když samozřejmě také vyžadoval velkou rekonstrukci...

... při níž k ní byl umístěn památník padlým.

Nebo několikeré překračování bývalé hranice obou Německ (vždycky jsem chtěl tento pád množného čísla od Německo použít!) u Lübecku - protože jsme sice byli ubytovaní ještě v DDR, ale několikrát jsme jeli na výlet do BRD (Lübeck, Fehmarn, Kiel).

Plánované vojensko-historické exkurze byly ale jen dvě: První z nich byla ponorka S-190 na ostrově Fehmarn, u které je i pěkné malé muzeum ponorkové války v letech 1914-1918 i 1939-1945. Zde jsem se dozvěděl, že Západoněmecká spolková republika měla (na rozdíl od DDR) své ponorky, ovšem pouze "baltské", tedy malé a do mělké vody. (A že posádka tam měla poměrně dost postelí, ale jen důstojníci vlastní; ostatní ji sdíleli po dvou.)

Západoněmecká baltská ponorka

Druhou, a vrcholem celé expedice, pak byla - samozřejmě - ponorka U-995 v Kielu (resp. Laboe). Opravdická ponorka z druhé světové války - i když i tentokrát jen "malá", určená k plavbě v severních moří (proti arktickým konvojům vysílaným Británií do SSSR), nikoliv velká oceánská. A tady už vevnitř opravdu ty postele nejsou skoro žádné (němečtí námořníci spali jak se dalo v prostoru pro torpéda; vystřelením torpéd se jim tedy postupně zlepšovaly životní podmínky na lodi...).

Nacistickoněmecká severomořská ponorka...

... a její ložnice sdílená torpédy a námořníky.

Samozřejmě jsme při té příležitosti navštívili i monumentální pomník námořníků v Laboe. Ukázalo se nicméně, že to je plnohodnotné námořní muzeum, a stalo se z něj jedno z míst, kam se potřebuju příště vrátit, abych si ho prohlédl a pročetl pořádně (s čímž se v našem programu nepočítalo).

Pomník v Laboe...

... s velmi působivým památníkem všech potopených německých lodí během obou světových válek (ano, každá jedna je tam symbolicky znázorněna)...

... a výhledem z jeho vršku na výjezd z Kielského zálivu - tudy vyplouvala na moře většina válečných lodí Německa v obou světových válkách. 

Ale kdo se umí dívat skrz historii, samozřejmě se jí nevyhne nikde. Například před skanzenem ve Schwerinu stojí vesnický pomník padlým vojákům obou světových válek - 12 jmen z té první a 19 z té druhé. U každého navíc datum - všichni 1943-1945, dřív nikdo. Kolik informací o obou válkách a jejich vzájemném poměru se z něj dá vyčíst, že?

Cestou zpět jsme se stavili v Dolním Dvoře v Krkonoších, kde měl kamarád oslavu ve starém krásném velkém stavení... samozřejmě jsem byl zvědavý na jeho historii, a nakonec jsem dohledal, že existují i sepsané dějiny obce s mapou, ze kterých vyplývá že se původně jednalo o mlýn. A přímo před stavením se pak nachází památník, který sám má zajímavou historii. Hlavně je to ale záhada:

Jména z první světové války...

... a jména z druhé.

Tady nám ovšem počty jmen vůbec nesedí! Obou je příliš, příliš moc: Ta obec měla jen okolo 1200 obyvatel - na první světovou válku by mělo připadat asi 27 obětí, na druhou pak dejme tomu okolo 68... Přitom zde máme 75(!) jmen z první a 100 jmen z druhé! To je statisticky úplně šílené - především ta první světová válka, kde je to třikrát(!) víc než by mělo (u druhé je to "jen" 1,5x tolik). Pro srovnání: Sousední obec Dolní Lánov měla 2000 obyvatel a má na památníku z první světové války jen 38 jmen - a to přesně odpovídá průměru (je to 1,9 %, průměr je 2,3 %). Kdežto 75 na 1200 by bylo přes 6 %! Jenomže ten seznam obětí první světové války je podle kroniky co sepsal ve 30. letech místní učitel - a u každého jména je číslo popisné (takže opravdu všichni museli být z Dolního Dvora). Proč jich je ale tak strašně moc???
Záhada pro nějakého místního badatele (a nebo pro budoucího mě?;-)

Jarní Karpaty v únoru (11.-15.2.2026)

Poté, co jsme tradiční zimní výlet do Karpat loni pro zaneprázdnění všech zúčastněných vynechali, jsme letos vyrazili naopak v mimořádně silné sestavě: čtyři účastníci z Brna a posléze se připojili tři východoslovenští. Díky tomu jsme si v našem oblíbeném penzionu v Driečné dovolili požádat o mimořádný přísun Šariše (namísto běžného Staropramenu) a byli si jisti, že ho společnými silami vypijeme (což se nakonec potvrdilo, i přes to že jeden účastník se k našemu překvapení ukázal nebýt pivařem). Začněme ale od začátku: cílem letošních zimních Karpat bylo projít si všechna místa spojená s boji jihlavského IR 81 v Karpatech, tedy od prosince 1914 do dubna 1915, a uvést do problematiky Tomáše, který se dějinám pluku začal intenzivně věnovat.

Vyrazili jsme ve středu odpoledne a dojeli do Tarnova, kde jsme se - po veeeelmi dlouhé době - zase jednou ubytovali v turistickém informačním centru na rynku. Poměry se mezitím rozhodně zlepšily, takže samoobslužný proces ubytování (který tam tehdy myslím nebyl) nám umožnil přijet i mimo otevírací hodiny centra. Následně jsme zašli na pivo do stejného podniku jako minule a pak jsme spekulovali, zda si nás místní vrchní už pamatuje (kolik mu tam asi chodí Čechů?). Jirka nám nad pivem s pomocí umělé inteligence vyložil osud výpravy v tarotových kartách, a tak jsme brzy věděli co nás zítra čeká a mohli spokojeně jít spát.

Ráno jsme raději vyrazili už před osmou hodinou, neboť se nám nepodařilo najít pravidla placeného parkování, kde jsme nechali auto, a tak jsme se rozhodli, že se platí právě od osmi hodin. Jako první jsme se vydali na vojenský hřbitov č. 202 (kde je pohřbeno i několik vojáků IR 81). Po příchodu na něj jsem prošel fází zmatení, neboť jsem si pamatoval, že jsem zde už jednou byl a žádný hřbitov se tu nenacházel - jen park s jedním pomníkem. Nakonec se ukázalo, že je to skutečně tak - hřbitov byl zrekonstruován až v roce 2021, poté co před tím zanikl a byl skutečně používán jako park (klasicky hlavně k venčení psů...).

Vojenský hřbitov č. 202 po rekonstrukci, včetně náhrobků se jmény vojáků (našli jsme i ty z IR 81)

Pak už jsme se vydali na bojiště. Tedy nejdříve na vojenský hřbitov Pleśna, a potom na kopce jižně odtud, kde pluk absolvoval těžké boje na konci prosince 1914. Jednou už jsme podobnou návštěvu absolvovali - ale tentokrát jsme byli lépe orientovaní, a tak jsme věděli, který přesně kopec nás zajímá. Ukázalo se sice, že přesně ten jsme navštívili i minule - ale tehdy spíše náhodou (s nadějí na pěkný výhled). Tentokrát jsme věděli, že právě zde se bránilo několik dní pravé křídlo pluku ruským útokům, které se přiblížily až na desítky kroků, a tak jsme zašli i do lesíka, kde jsme rychle našli zákopy. Tomáš tak dostal možnost vidět své první zákopy - a hned přímo od jeho 81. pluku!

Jelikož počasí bylo až nečekaně příznivé a vysvitlo dokonce sluníčko, rozhodl jsem se na tomto místě udělat několik snímků z dronu. Z toho nakonec bylo větší dobrodružství než mi bylo milé, neboť dron po chvíli letu začal ztrácet výkon, výšku, signál... prostě všechno, a nakonec jsme ho museli jít hledat na louku. Něco takového se mu za pět a půl roku provozu stalo poprvé. Naštěstí k tomu opravdu došlo nad loukou a ne nad blízkým lesíkem, takže jsme ho po chvíli bloumání našli relativně v pořádku - plácl sebou do mokré trávy. Proč, to se nám vyšetřit nepodařilo - ale po dvou dnech se ukázalo, že po dobytí baterky je schopen dalšího letu, takže mnou vyjádřená touha "konečně ho rozbít, abych si mohl pořídit nového" se opět nesplnila. Aspoň jsme ale při jeho hledání ztratili krytku na kamerku...

Poslední zachycený snímek před havárií dronu vypadal zhruba takto

Pak jsme se přesunuli na levé křídlo pluku, konkrétně k rozhledně na vrchu Golgota, odkud byl v tomto počasí opět nádherný výhled a kde se dalo názorně pohovořit o bojích na rozhraní rakouské 3. a 4. armády v prosinci 1914.

Výhled směrem k bojišti u Limanowe

Pak jsme si prošli i místní vojenské hřbitovy i nějaké zákopy v lese (zde ale fronta zůstala ve stejných pozicích až do května 1915, takže zákopy, jejichž část v prosinci 1914 vybudovali vojáci IR 81, byly nepochybně výrazně prohloubeny ostatními jednotkami, které je držely později) a nakonec se rozhodli pro první turistický výšlap expedice - asi 7km okruh přes les severovýchodně od Lubcze, v němž se odehrávaly boje, kterých se účastnil i IR 81. Radosti prodírání se rozbahněným karpatským terénem jsme si užili jen v jeho první části, kdy jsme sestoupili k potoku, přešli ho a pak zase vystupovali zpět na kopce; zbytek trasy už byl po zpevněných cestách.

Naše skupinka při překračování vodního toku. Nebo to je dobová fotka vojáků? Při dnešních možnostech AI úpravy fotek jeden už neví...

Pak už jsme museli uznat, že na další eskapády nám čas nezbývá, a po krátké zastávce v Janowicích (kde se nám podařilo napoprvé nenajít odbočku ke hřbitovu) už jsme vyrazili na jih, přes Karpaty. Zastavili jsme se jen na vojenském hřbitově ve Staszkówce ("4 věže"), abychom ho ukázali účastníkům expedice, kteří na něm ještě nikdy nebyli (na rozdíl od nás, kteří ho navštívili už aspoň pětkrát), pak těsně minuli Gorlice a přes Dukelský průsmyk se přehoupli na Slovensko. Zde už to netrvalo dlouho a dojeli jsme do Driečné, kde jsme bezodkladně zahájili šarizaci.

Výhled před snídaní...

V pátek jsme vyráželi do terénu stále ve čtyřech, a zvolili jsme tradiční Kobylu, resp. bojiště IR 81 nad Výravou. Konkrétně jsme se konečně rozhodli vyšlapat přímo na kótu 564, tedy z údolí Olšavy. Tento kopec, o který bojoval právě i IR 81 na počátku ruské Velikonoční ofenzivy, jsme dosud vždy navštívili jen jako krátkou zacházku od Kobyly. Ačkoliv silnice údolím Olšavy je zpevněná, hned na jejím začátku se ukázalo, že naše auto z půjčovny na ni není v žádném případě dělané. Než jsme vyrazili, museli jsme proto přeparkovat kus nahoru do vsi, a tím si plánovaný už tak dlouhý okruh ještě prodloužit.

Nahoru jsme vyšlapali po severnějším ze dvou hřebínků svahu, přičemž ruské zákopy se nacházejí na tom jižnějším; v polovině stoupání se ale oba hřebeny potkávají, takže zákopů jsme si užili. Nahoře na kótě je to pak už spíše taková změť, neboť kopec postupně držela jedna, druhá, jedna, druhá a jedna strana, přičemž útoky šly i z různých směrů... takže snažit se určit, která díra je čí, je marné.

... a výhled před obědem.

Pak jsme přes Kobylu přešli až na turistický chodník, který nás dovedl k oběma vojenským hřbitovům, nedávno nově zrekonstruovaným (tedy v případě toho druhého spíše stále se v rekonstrukci nacházejícím). Na tomto nejvzdálenějším bodě naší trasy jsme si dali oběd a Jirka s Honzou provedli čajový obřad s kostkou černého čaje.

Čajový obřad na kótě 600

Zároveň jsme definitivně usoudili, že původní ambiciozní plán je zcela nereálný, a rozhodli se po stezce sejít na okraj Výravy a k autu se vrátit podél silnice. Díky tomu jsme se opět ocitli na krásném výhledu na okraji lesa nad vsí, kde je nově instalovaná také umělecká lavička, a měli dostatek času obého si řádně užít.

Výhled před večeří

Pak už nás čekal jen obligátní výlet do Tesca v Medzilaborcích a zastávka u pomníku České družiny, kde jsme objevili novou naučnou tabuli v rusínštině, a návrat na penzion, kde ž nás čekala část slovenské výpravy. Tím, jak nás bylo více, se výrazně prodloužilo i večerní posezení.

Program druhého dne chtěl původně využit faktu, že máme k dispozici několik aut, a zavést nás "odněkud někam", nikoliv dokola (trasa měla být podobná mému solo putování před pár lety); když mi ale bylo vysvětleno, jak dlouhou objížďku by auta musela absolvovat, zvolili jsme opět okruh, který byl podobný trase jednoho z předchozích zimně-karptatských pochodů, i když v opačném směru. Začínali jsme v Bystré a vyšli na Vrchdolín a pozice IR 81 jižně od něj. Zde začalo pršet a dnešní čajový obřad se tak odehrával za vlhka (a bez fotodokumentace).

Naše (už větší) skupinka při obcházení vodního toku (bez úprav AI)

Totálně rozmáčený a rozbahněný byl také terén pod našima nohama. Cestou dolů, kdy jsme rezignovali na snahu jít po linii fronty (IR 81 -> LIR 7 -> LIR 8) a rozhodli se jít, kudy to aspoň trochu půjde, se nálada ve skupině konečně zlomila. Zatímco do té doby jsem každou chvíli poslouchal výhrůžka na téma, co by asi udělaly primitivní kmeny s vůdcem, který je vedl takovými sračkami jako já, poté co jsme do tekutého bláta na jedno  místě zapadli po kotníky se členové výpravy s realitou smířili, a někteří si ji dokonce začali užívat. V dobré náladě jsme tak došli na louku nad Sukov, odkud jsme znovu mohli krásně sledovat celý průběh fronty vedoucí k vysunutému postavení LIR 8, v němž byl téměř celý pluk na začátku Velikonoční ofenzivy zajat. Po krátké pauze jsme vyšli i na onen "ruský" kopec, z něhož se na pražské vojáky útočníci nad ránem 20.3.1915 spustili, a z něj do Roškovců, abychom si prohlédli vojenský hřbitov s... neobvyklou architekturou.

Na vojenském hřbitově Roškovce lze na vlastní oči pozorovat zakřivení povrchu země

Pak už nás čekal jen pochod víceméně po silnici (nebo tom co jí za lepších povětrnostních podmínek bývá) zpět do Bystré. Naše posádka si pak ještě udělala výlet do Repejova, kde jsme znovu poobdivovali maďarský způsob rekonstrukce vojenského hřbitova (umístění symbolických šesti náhrobků na místo, kde žádný voják pohřbený není), a tím naše letošní putování skončilo. Program však ještě zcela vyčerpán nebyl - večerní posezení se opět táhlo hluboko do noci, přičemž Rado vhodně upozornil, že letos je to rovných 20 let, co se navzájem známe. No, a to bylo třeba oslavit...

Jediný člen naší výpravy, kterého do mundúru nemusela oblékat umělá inteligence, ale zvládl to vlastníma rukama

V neděli jsme se už ničím nezdržovali a po známé trase - přes Slovensko - vyrazili domů. Po tradiční zastávce na Dechtároch náš však tentokrát čekala novinka ve tvaru dlouhého tunelu u Žiliny, který konečně, po mnoha a mnoha letech cestování soutěskou pod Strečnem a přes zacpané město, zpříjemnila a urychlila tuto námi hojně využívanou trasu. Obchvat Ružomberoku se má otevřít co nevidět - bohužel však posledních pár kilometrů dálnice je stále v nedohlednu, takže předpokládám, že kolony zde ještě nějaký ten pátek běžně budou vznikat.

Zimní Karpaty v listopadu (20.-23.11.2025)

Letos jsme se po delší době zase vypravili na konferenci o bojích v Bieszczadech - ta se tentokrát konala v Lupkówě, a nakonec z toho bylo mnohem větší dobrodružství, než jsme čekali.

Vyrazili jsme ve čtvrtek večer, dojeli pouze to Tarnova, ubytovali se prakticky přímo na rynku a vyrazili do víru velkoměsta. Poněkud nás, pravda, zaskočilo, že centrum Tarnov ve čtvrtek večer je naprosto, ale naprosto liduprázdné. Tak dlouho jsme vybírali mezi těmi několika hospodami, co jsou přímo na rynku, a spekulovali, ve kterých z nich jsme už dříve byli a ve kterých ne, až jsme v přilehlé uličce narazili na moderní ochutnávkový pivní bar s nabídkou několika druhů neobvyklých piv (za příslušné ceny) a rozhodli se jít s dobou. Dokonce tam i pár lidí bylo, a pivo bylo dobré.

Rynek v Tarnově

Když jsme se v pátek ráno probudili, přivítal nás nejen zasněžený Tarnov, ale také pokračující sněžení, které i podle předpovědi mělo trvat celý den. Naše naivní představa, že nejpozději za tři hodiny jsme v Lupkówě a bez problémů stíháme začátek konference (v poledne) tak brala postupně, ale nesmiřitelně za své. Když jsme po neprotažených silnících a za neustálého vytrvalého sněžení před Duklou narazili na silnici ucpanou kamiony, kterým se nepodařilo vyjet kopec, pochopili jsme že se musíme držet jen těch nejfrekventovanějších silnic. Při pokusu o návrat k Jasłu jsme pak uvízli v podobné zácpě v opačném směru - a při představě že mezi dvěma špunty zůstaneme do večera jsme si gratulovali, že to bylo právě vedle benzinky s obchodem... a dokonce i ubytováním, kdyby se situace do večera nevyřešila.

Většinu času na této expedici jsme strávili koukáním na zasněženou silnici z okna auta.
Toto je jedna z těch hezčích variant tohoto pohledu, jaké se nám dostalo.  

Kamionům se nakonec podařilo naskládat se v kopci cik-cak tak, aby kolem nich osobní auta mohla opatrně projet, a tak jsme zhruba v době, kdy jsem původně plánovali být už na místě, vyrazili z Jasla na druhý pokus o průnik k Lupkówu. Postupně jsme rychlým pohledem na stav silnic vzdali snahu projet jakoukoliv z kratších variant tras a spolehli se na nejdelší, ale nejzpůsobilejší trasu přes Sanok. Po třech hodinách usilovné cesty, kdy nám navigace neustále ukazovala že jsme hodinu od cíle, jsme se tedy začali konečně přibližovat - jen abych to v místním průsmyku půl hodiny před Lupkowem vzdali, neboť klouzání aut po cestě nám přišlo příliš riskantní. A to nejen akutně zde, ale i při představě jak to asi bude vypadat druhý den při pokusu z Lupkówa odjet, pokud bychom do něj dojeli (měli jsme totiž důležité plány a nechtěli jsme je propásnout uvíznutím na hřebeni Karpat).

A tak jsme se otočili, vrátili se do Sanoku, ubytovali se v našem spolehlivém Domu turysty - a jelikož se ještě nesetmělo, rychle vyrazili na procházku do části města, kam jsme nikdy nezavítali - přes Parkowou horu (se zajímavým památníkem střelců podhalańských u její paty) k židovskému hřbitovu na okraji města. A také civilnímu hřbitovu, kde jsme si prohlédli vojenskou část; zaujalo nás, že zde jsou pohřbeni vojáci z września 1939 a pak z pacifikace Łemkowszczyzny 1945-1948 - a těch druhých je víc než těch prvních. Inu, krvavé země...

Vojenský hřbitov Sanok (1939-1949)

Zpátky už jsme šli setmělým městem a zamířili rovnou na rynek, do naší oblíbené Karpacke restaurace. Večer jsme sice zvládli i nějaké to polské pivo přímo v hotelové restauraci... ale dá se říct že to bylo se sebezapřením. Ráno jsme po dobré snídani odhrabali z auta těch asi 30 cm sněhu, co během noci připadlo, a vyrazili přes Karpaty - rovnou jsme to vzali zpět přes Dukelský průsmyk, protože pokoušet v tomto podnebí Lupkovský jsme si netroufli.

Dukelský průsmyk

Zde už byly cesty sjízdné, bez potíží jsme tedy před polednem dorazili do Humenného, ubytovali se, nasedli na vlak a popojeli do Breckova - odkud jsme přes zříceninu hradu a přilehlý kopeček vyrazili do Hudcovců, kde Maťo slavil narozeniny, což byla druhá polovina našeho plánovaného programu (kterou jsme na rozdíl od první zvládli realizovat). Procházka to byla hezká, z Breckova se nám dokonce otevřely nečekaně jasné výhledy na bojiště u Humenného - a uvědomili jsme si navíc, že jsem tu téměř na výročí bojů z roku 1914, a díky tomu měla tato expedice nakonec přece jen i nějaký prvoválečný přesah ;-)

Humenné z Breckova, klimatické podmínky zhruba stejné jako v listopadu 1914

Ve druhé půli se nám podařilo při brodění se sněhem i mírně zabloudit, takže z mé obavy, že na místo oslavy dorazíme dříve než oslavenec, jsem byl rychle vyléčen; nakonec jsme se vynořili od hnojiště na okraji obce těsně před setměním a do sálu dorazili se značným zpožděním po začátku akce. Což ale nevadilo, protože do jejího konce bylo ještě vskutku daleko ;-)

Nápad zastavit se poslední den ještě někde v terénu byl v daných klimatických podmínkách vcelku bezpředmětný, a tak jsme se v neděli vydali rovnou domů. A tak se náš podzimní výlet do Karpat neplánovaně změnil v Karpaty zimní, a dá se důvodně očekávat, že náš plánovaný únorový zimní výlet bude zase klasicky jarní...

Když už jsme tady... aneb západní fronta (28.7.-2.8.2025)

Úplně na závěr Kathrynina pobytu v Evropě jsme si naplánovali dalekosáhlou cestu, jejíž většinu jsme, upřímně řečeno, strávili v autě ;-) Jejím původním důvodem, nakonec však spíše výchozím bodem, bylo natáčení s potomkem jednoho z jesenických vojáků, který dnes žije v Bádensku-Würtembresku (západní Německo). Tam jsme také v pondělí - automobilem vypůjčeným z půjčovny, což pro mě byl nový zážitek - po sedmi hodinách cesty dorazili. Shodou náhod, kterým jsme pravda trochu pomohli, se tam na rodinné návštěvě nacházel Lukáš, se kterým jsme naposledy něco podnikli před 11 lety(!), kdy byl ještě student historie bez závazků; dnes je z něj vážený advokát s početnou rodinou, díky čemuž na historické aktivity má jen velmi málo času. Přesto byl tak laskav a nabídnul nám svou pomoc jako tlumočník (a později snad také jako korektor německé jazykové verze našeho dokumentu).

V pondělí večer jsme tak mohli zajít po dlouuuuhé době na pivo. Tedy na pivo... spíše pro pivo. Ukázalo se totiž, že pondělí je pro hospody v Německu tradičně zavírací den, a v malé obci nebyla otevřená žádná. Koupili jsme tedy pár lahví v místním supermarketu, vytáhli židličky z našich hotelových pokojů na chodník před ubytovací zařízení, a konferovali zde.

Následujícího rána jsme vyrazili k našemu respondentovi, který se ukázal být velmi milým osmdesátiletým pánem, a natočili podařené interview. Lukáše jsme hodili zpět "domů" - a sami vyrazili na západ. Protože když už jsme skoro u Rýna, tak že bychom se nepodívali ten "kousek" za něj, že... A tak slovo dalo slovo, a večer jsme se ubytovali ve Verdunu. Pamatuje na to, jak těžkým úkolem je v tomto městě najít obyčejnou hospodu, rozhodl jsem se zkusit štěstí znovu, a vydali jsme se do jediného podniku široko daleko, který mi mapy ukazovaly. A skutečně, našli jsme hospůdku vyloženě pro místní, obsazenou několika štamgasty, kde příchod cizinců vzbudil patřičný rozruch. A to jsem ještě netušil, jakého kulturního zážitku se nám zde dostane, když po vypití čtyř půlpiv (čepovali zde totiž skutečně 0,25 l - tedy ani ne malé pivo, ale opravdu polovinu velkého) půjdu zaplatit.

Vrchní, který do té doby hovořil výhradně francouzsky, se u této příležitosti dokonce rozpomněl na několik anglických frází, kterými mi sdělil, že žádá 10 euro. Na mou podanou 20eurovou bankovku se úslužně usmál a naznačil, že si ji jako nechá celou jako tringeld. Tento vtip jsem ještě pochopil a přátelsky mu vysvětlil, že tak jsem to nemyslel. Když mi ale vracel oněch 10 přebytečných euro, zaskočil mě oznámením, že jsem právě zaplatil za pět piv, ale vypili jsme jen čtyři. Ačkoliv mi to zopakoval asi třikrát, nějak jsem nechápal, co mi tím chce sdělit. Mám si snad dát ještě jedno? To bych se ani nebránil - což jsem mu také naznačil. Rychle mě však vyvedl z omylu, když s úsměvem, ale nekompromisně prohlásil, že to páté pivo bylo pro něj. Inu, cizinec promine... popřál jsem mu ať si ho užije a odešli jsme.

Ještě než jsem stihl dokroutit hlavou mi ale Kathryn, která rozumí francouzsky (což po dobu naší návštěvy úspěšně před osazenstvem hospody tajila), vysvětlila jak to bylo doopravdy: náš milý vrchní jedné dámě, která v podniku seděla, proti její vůli nalil víno, a když se bránila, oznámil jí, že to víno platí "támhleten cizinec" - to jako já. Takže jsem ve skutečnosti nonšalantně - ovšem aniž bych o tom věděl - pozval jakousi Francouzku na víno. No, vlastně mi to přijde nakonec lepší varianta než zvát takto na pivo vrchního - ale i tak to bylo zvláštní, a upřímně řečeno bych od Francouzů očekával vyšší kulturní standardy.

Následující den (středa) byl pak hlavním bodem našeho programu. Začali jsme vyjížďkou na sever od Verdunu, abychom navštívili několik německých vojenských hřbitovů, kde je pohřbeno i pár rakousko-uherských vojáků, a místo kde v posledních měsících války bojoval kroměřížský 25. domobranecký pěší pluk. Některé naše jednotky byly totiž součástí dvou armádních sborů, které Rakousko-Uhersko v posledním období války vyslalo bojovat po boku německé armády na západní frontu (což bylo mnohem více - vynucené - politické gesto než vojenská výpomoc), a byly nasazeny právě v okolí Verdunu - konkrétně 106. domobranecká divize na sever od něj a dva jihomoravské prapory polních myslivců na jih od pevnosti. Měli jsme čas pouze na jednu lokalitu, a zvolili jsme severní.

Typický německý vojenský hřbitov

Zkusili jsme dokonce vyjít na kopeček, kudy se táhla zákopová linie Ldst IR 25, ve snaze zjistit, zda i zde lze po sto deseti letech nalézt v lese zbytky zákopů. Neuspěli jsme. Zdá se, že zdejší zákopové linie, které byly vybudovány mnohem komplexněji než na východní frontě (obzvláště než na východní frontě v první polovině války) byly po válce důkladně zarovnány i v místech, kde byl a dosud je les (což snad souvisí i s jiným typem lesního hospodářství, který se ve Francii praktikuje, ale to jsou jen spekulace). A když už jsme byli až tady, tak jsme se vydali na největší americký vojenský hřbitov z první světové války v Romagne-sous-Montfaucon.

Bojiště LdstIR 25

Ještě před tím jsem zkusmo uhnul z trasy doporučené navigací na trasu, o které tvrdila že je o pár minut rychlejší, ale z nějakého důvodu ji nevybrala. Rychle jsem přišel na to proč: jednalo se o nezpevněnou silnici, která nicméně vedla kolem amerického památníku jednoho hrdinského činu vojáka US Army. Mohl jsem se tedy tvářit, že jsem sem jel úmyslně;-) Ve skutečnosti mě ale dost zaskočilo, že nezpevněná cesta nás potkala i ve Francii. Pomalu jsme se tedy po ní přibližovali k americkému vojenskému hřbitovu, až jsme se dostali zase na normální silnici a brzy i na hřbitov samotný. A to byl tedy zážitek!

Dostat celý areál do jednoho záběru je nemožné

Kathryn, sama Američanka, to shrnula tak, že byla zaskočena mírou americkosti, se kterou se zde, uprostřed francouzského Lotrinska, potkala. Pravda je, že americký vojenský hřbitov je naprosto jiný než všechny ostatní. Jedná se spíše o obrovský park (s dokonale sestřiženým trávníkem), na němž samotné pohřebiště tvoří jen necelou polovinu plochy. Na druhé se nachází například parkoviště (ano, do hřbitova se vjíždí autem) nebo návštěvnické centrum s malým muzeem a také s "Oválnou pracovnou" (opravdu vypadá jak kdyby z Bílého domu vypadla!), kde se návštěvníka v případě zájmu ujme personál... Vskutku interesantní.

Pracovna

Celé nám to zabralo dobrý půlden, takže zpět do Verdunu jsme se vrátili až dlouho po poledni. Neotáleli jsme tedy a vyrazili rovnou do hlavního muzea ve Fleury-devant-Douaumont. Těsně před ním jsem ale špatně odbočil, a tak jsme se ocitli u centrálního památníku a pohřebiště (kostnice) - když už jsme tu... Nejdříve jsme tedy šli do něj. Zrovna začínal krátký film o památníku a jeho historii, a tak jsme ho zhlédli a poté vystoupali na centrální věž a rozhlédli se odtud po hřbitově i okolí.

Výhled z památníku na hřbitov a bojiště

Pak už ale opravdu do muzea - z minulé návštěvy si pamatuju, že jeho návštěva stojí za to, a měl jsem v plánu si ho tentokrát projít důkladněji než naposledy. Ale na to je taky potřeba nějaký čas, který už nám začínal utíkat nepříjemně rychle. Využili jsme proto zázemí muzea s občerstvením a snědli před vstupem aspoň nějakou bagetu, protože jinak na jídlo tento den žádný čas nebyl, a pak už rychle do expozice.

Rakousko-uherský dělostřelec ve francouzském muzeu bitvy u Verdunu (musím ale podotknout, že to byla Kathryn, která si snímku všimla)

Návštěvu jsme časovali tak, aby nám pak zbyl čas ještě na jedno muzeum, což se tak akorát podařilo. Namísto fortu Douaumont, který jsem měl v plánu původně, jsme se ale nakonec vydali znovu na druhý břeh Másy, k výšině příznačně pojmenované Mort-Homme (Mrtvý muž), neboť Kathryn kdesi našla zapomenutý leták o muzeu pod tímto kopcem, které - podle letáku - nabízí jediné rekonstruované zákopy u Verdunu. A Kathryn prohlásila, že během svého letošního pobytu v Evropě už byla v zákopech na frontě italské, v zákopech na frontě východní, a tak by chtěla využít i příležitost podívat se do zákopů na frontě západní - logika to, proti které šlo jen těžko něco namítat (obzvláště když já na fortu Douaumont už byl, takže jsem byl jen rád že namísto něj uvidím něco co jsem ještě neviděl).

Muzeum sice efektní...

Male soukromé muzeum na okraji Chattancourtu je celkem sympatické, ale slibované zákopy jsou trochu falešný marketing: nejsou rozhodně zrekonstruované (i když se nachází v místech kde francouzské pozice skutečně byly), nýbrž (s)prostě zkonstruované. A to doslova, neboť jsou nad zemí, nikoliv v zemi. Je to tedy efektní, ale odcházeli jsme trochu zklamaní. Nicméně reku si: když už jsme tady... vyjedeme na samotný Mort-Homme, třeba bude nějaký zákop tam (podle mapy je tam minimálně památník). A baže - zákopů tam je habaděj!

Hlavní památník na Mort Homme

Kathrynino přání projít se v zákopech západní fronty se tedy vyplnilo měrou vrchovatou, a to i když jsme nakonec neobešli ani celou naučnou stezku. Začínalo se totiž připozdívat, já začal zase plánovat logistiku... a zjistil jsem, že budeme mít problém stihnout ještě nějaký otevřený obchod. Nakonec jsme zajeli k jednomu, který velkou vývěskou sliboval otevírací dobu 8-20 hod; bylo 19.15, tak jsme v klidu začali prohlížet neobvyklý sortiment, ale ejhle - sekuriťák nás rychle začal popohánět a pochopili jsme, že prodej končí už 19.30 (ve 20.00 zřejmě poslední zaměstnanec - tedy onen sekuriťák - otáčí klíčem v zámku a odchází domů). Inu, na dalekém západě mohou být místní zvyklosti trochu jiné než jak je známe my.

Opětovnou návštěvu hospody, kde člověk zve francouzské dámy proti své vůli na víno, jsem si tentokrát odpustil.

Ve čtvrtek ráno jsme Verdun opustili a vyrazili... na západ. Organizace celého tohoto výletu by se dala nejpřesněji charakterizovat jako založená na principu "Když už jsme tady...", a toto byl její vrchol: Když už jsme u Verdunu, zajedeme na americký vojenský hřbitov Oise-Aisne u Remeše. Je to sice hodina a půl cesty dále na západ, není tak velký jako ten první - ale je na něm pohřben Kathrynin praprastrýc, který padl v řadách americké 3. divize poslední den závěrečné německé (druhé) ofenzivy na Marně (25.7.1918). Nikdo z rodiny jeho hrob nikdy nenavštívil - až teď Kathryn, když už je tady...

Druhý americký vojenský hřbitov

Ještě že jsme byli už částečně připraveni z návštěvy onoho prvního amerického hřbitova - protože americkost tohoto místa ho ještě předčila. Bylo to dáno hlavně tím, že kdykoliv přijede nějaký příbuzný (a není jich zase tak málo - na hřbitově je pochováno přes 6 000 vojáků a příbuzných přijede prý okolo 60 ročně!), ujme se ho osobně správce hřbitova - opravdický americký Američan (podle Kathryn ten nejameričtější Američan jakého si lze představit). Musím přiznat, že kulturní šok zpočátku působil - ale po chvíli konverzace se nám podařilo přece jen najít společnou řeč a byla to příjemná návštěva. Samozřejmě nejvíc si z ní odnesla Kathryn - ale i já jsem se mnohé dozvěděl. Ceremoniál pískování jména na kříži (přenesený sem z druhoválečných hřbitovů) byl působivý. Součástí "americkosti" je pak to, že potomek sice může pískem zvýraznit jméno, ale zapíchnout vlajky pod kříž a utřít přebytečný písek, to už musí udělat samotný správce; takové komplikované úkony přece nelze svěřit ledaskomu a je potřeba provést je maximálně odborně.

Hledaný hrob se vší parádou

Po ceremoniálu u hrobu Kathrynina příbuzného nás správce ještě osobně provedl po hřbitově i kapli nahoře a dozvěděli jsme se mnoho zajímavostí (včetně střípků informací o něm samotném), ale ačkoliv ledy už definitivně povolily, museli jsme se zakrátko rozloučit. I tak jsme tady strávili snad hodinu a půl - což nicméně výjimečně přesně sedělo s mým časovým plánem. Takže jsme mohli po poledni v klidu vyrazit dál, resp. nyní už konečně (aspoň trochu) zpátky.

Americký hřbitov Oise-Aisne byl totiž i našim bodem obratu - odtud už jsme zamířili (aspoň zhruba) na východ. Tedy přesněji do Arden. Původně jsem se chtěl zastavit v Bastogni a napravit chybu, kterou jsme s tamními muzei udělali minule, ale v průvodci po všech prvoválečných muzeích v Evropě zakoupeném ve verdunském muzeu jsem narychlo našel jinou alternativu: Musée Guerre et Paix en Ardennes, nové muzeum všech bojů v Ardenách (od roku 1870 do roku 1945), které jsme měli prakticky hned při cestě poblíž Sedanu. Rozhodli jsme se tedy risknout tuto moderní expozici - a dobře jsme udělali.

Muzeum zvenčí...

Už deset kilometrů před muzeem na nás začali z křoví při cestě vykukovat figuríny vojáků různých dob, které nám nejdříve nedávaly smysl - až když jsem viděli třetí, pochopili jsme, že to už je součást muzea. Samotné muzeum je rozsáhlé a dalo by se tam také strávit více hodin než jsme si mohli dovolit. Ačkoliv expozice je moderní a tedy občas na efekt, zároveň nechybí obrovské množství konkrétních informací a předmětů - což je za mě ideální. (Nikdy nepochopím, proč existují moderní muzea, která tuto tradiční složku úplně potlačí, když moderní muzeum už z principu vyžaduje velké prostory, do nichž se vždycky dá strčit mnoho a mnoho informací, i kdyby měly tvořit jakoby jen nepodstatný doplněk.)

Muzeum zevnitř

Jedinou výtku tak mám k přístupu k překladu francouzských textů do angličtiny a němčiny: ten totiž funguje tak, že je pro něj vždy vyhrazeno asi poloviční místo než pro původní francouzský text (pro oba jazyky dohromady) a překlad je prostě useknut v okamžiku, kdy toto místo dojde. Není to tedy zkrácená (ve smyslu zestručněná) verze originálu - je to verze opravdu zkrácená, ve smyslu useknutá. No, aspoň jsem se pocvičil ve francouzštině (což je za celé letošní rajsování po Evropě jediný jazyk, se kterým jsem se potkal a který opravdu neumím), a naštěstí mi mohla pomáhat Kathryn, která, jak už jsem zmínil, rozumí velmi obstojně.

Kathryn jako francouzský voják

Zajíždět do Bastogně pak už samozřejmě nemělo smysl - nebyl čas. Tím pádem nám navigace jako nejrychlejší trasu ukázala cestu přes Lucembursko, což Kathryn přivítala jako příležitost aspoň symbolicky navštívit další evropskou zemi nad původní plán (a ani já jsem tam nikdy nebyl, tedy nepočítám-li zastávku zájezdového autobusu na benzince uprostřed noci cestou do Anglie když mi bylo asi 13, u které si dnes už ani neumím vybavit, jestli jsem vůbec vystoupil z autobusu). Bylo nám blbé zastavit se tam i tentokrát jen na benzince a na základě toho tvrdit, že jsme navštívili Lucembursko; rozhodli jsme se proto zastávku udělat u dalšího amerického hřbitova, tentokrát z druhé světové války.

Třetí americký vojenský hřbitov

Po podrobných popisech těch předchozích dvou by mělo pozornému čtenáři být jasné, že takový americký hřbitov má samozřejmě otevírací dobu a mimo ni je neprodyšně uzavřen; a my jsme v Lucemburku byli opravdu spolehlivě po jejím skončení (asi tak tři hodiny). Viděli jsme tedy víceméně jen vstupní bránu, protože areál je opět tak velký (a také obrostlý), že jsme z něj nespatřili téměř nic. 

Tím také naše návštěvy pamětihodností definitivně skončily. Se stmíváním jsme dojeli do malebného údolí jižně od německého městečka s krkolomným názvem Traben-Trarbach, kde jsme našli ubytování v bývalých lázních (původně byl v plánu německý kemp, jaký se tak skvěle osvědčil minule; pro vytrvalý déšť právě na tuto noc předpovídaný jsme ale nakonec i poslední noc museli strávit pod střechou).

Jistě je tu také krásně. Ale žádná vojenská historie... takže jsme neměli čas si tu nic prohlédnout

Celý pátek jsme pak strávili na německých cestách, dálnicích a z nemalé části také v proslulých Stau. Nebylo to sice nakonec nic hrozného, ale cesta se ze 7 hodin protáhla na 9 a když jsme na jejím závěru kličkovali skrz Prahu, opravdu jsem se už těšil na pivo s Pavlem.

Posledním bodem programu totiž bylo, poněkud nečekaně, ještě jedno setkání s tím, kdo to celé spískal - s Pavlem, který řediteluje muzeu Jeseník a pro nějž celý dokument natáčíme. Náhodou byl ten víkend v Praze, slovo dalo slovo a my jsme svou expedici na západ zakončili návštěvou hlavního města ČR. Neztráceli jsme čas, rychle se ubytovali a s Pavlem vyrazili do restaurace, abychom se najedli a povyprávěli mu vybrané pasáže toho, co všechno jsme díky jeho nápadu v posledním měsíci a půl zažili. Opravdu jen vybrané pasáže - protože na kompletní popis jsme rozhodně čas neměli.

Sotva jsme dojedli, Pavel přišel s nápadem, který do principů naší expedice dokonale zapadl: Když už jste tady, nechtěla by Kathryn vidět i centrum Prahy? No, pravda - se mnou viděla kdejakou díru v Jeseníkách, v Polsku, na východním Slovensku, na Ukrajině, u Piavy i v Alpách a nakonec i v Německu a ve Francii - ale ukázat jí krásy Prahy mě nenapadlo. Na to člověk potřebuje ředitele ;-) Sedli jsme tedy na autobus a na metro a za chvíli už pili pivo na jedné z plovoucích restaurací na Náplavce, s výhledem na řeku, Petřín i Pražský hrad...

Pracovní schůzka na Náplavce

A když už jsme byli tady, tak jsme se ještě prošli kolem Národního divadla a po Karlově mostě (mezi 23. a 24. hodinou v noci na něm bylo poněkud - zdůrazňuji ale že jen poněkud! - méně turistů než obvykle) - a tím se naše expedice už ale opravdu dočkala svého důstojného zakončení.

Myslel jsem si, jakou krásnou fotku Kathryn na nočním Karlově mostu vyrobím...

Jen pro pobavení dodám, že v sobotu - poslední den, který Kathryn strávila v ČR před odletem zpět do USA - jsme kromě přesunu z Prahy zpět domů samozřejmě ještě potřebovali stihnout něco natočit. Ale co, to radši neprozradím - v dokumentu to bude, a doufám že to nepůjde poznat ;-)