17. července 2022

Slovinské hory a kopce (9.-13.7.2022)

Letos je tomu právě 10 let, co jsme na své první expedici do Slovinska jediným pohledem na (počátkem května) stále zasněžený Krn pochopili, že původní plán na výstup na něj jaksi neodpovídá horské realitě. Návštěvu tohoto kopce této hory jsme tedy odložili na "příště". Po pěti dalších "příště" konečně přišel jeho čas!



Červnový termín jsme nakonec byli nuceni posunout na červenec, a tedy už do vrcholné turistické sezony, kdy je v údolí Soči opravdu plno - tedy ne že by se člověk prodíral davy (obzvláště ne cestou na Krn;-), ale třeba ubytování už na poslední chvíli nesežene (a rozhodně ne za rozumnou cenu). Nám naštěstí majitel posunul červnovou rezervaci, a tak jsme z toho "vyvázli" jen se sezónním příplatkem. A když už jsme u toho, tak si to odbydeme hned na začátku: Slovinsko je krásná země, Slovinci jsou zpravidla sympatičtí, ale turista je tam, marná sláva, především zdroj příjmu. Takže při každé příležitosti (od dálniční známky až po "ekologický poplatek") je potřeba počítat s platbou malého obnosu, který sice sám o sobě není nějak horentní, ale v celkovém součtu zanechá, nemůžu si pomoct, mírnou pachuť.

Z několika víceméně rovnocenných variant jsme zvolili trasu přes průsmyk, který familiárně nazýváme "Prdel" (oficiálně Predil - ale vždyť to na té ceduli mají i nakresleno tak jak tomu říkáme my!). Ta má mimo jiné výhody (například že člověk vůbec nepotřebuje slovinskou dálniční známku...) také jednu, která se ukázala dost zásadní - vede přes Kobarid, kde se nachází turistické informační centrum a v něm naši kolegové z Poti miru. Ty jsme takhle v sobotní podvečer překvapili svou návštěvou, a jelikož měl "službu" zrovna kolega se kterým jsme se seznámili nedávno v Bardejově, bylo z toho srdečné posezení. Až jsme pochopili, že jsme udělali chybu, když jsme se na ubytování nahlásili tak brzy... 

Nakonec jsme tedy přišli na spásnou myšlenku odjet se ubytovat (do Čiginje) a otočit to hned zpět do Kobaridu, aby nám kolega mohl ještě ukázat, kde tam čepují místní pivo. Nutno podotknout, že na rozdíl od klasických slovinských Lašek a Unionů je to pivo vskutku chutné! (Kobarid je sice město, ale má jen 1200 obyvatel - takže pivnice se nikoliv překvapivě nachází prakticky v samotném centru;-) Pivo ale nebylo to hlavní, čím nás kolega vybavil - poskytl nám především všemožné informace o místech, kam se chystáme, a způsobech, jak do nich dojet či dojít. Večer jsme se tedy vraceli do Čiginje s kompletním plánem na následující tři dny pobytu.

Jeho součástí byla i informace, že výstup na Krn zabere "průměrnému turistovi" 3 hodiny. To bylo významně méně, než jsme předpokládali; vyplynulo nám z toho tedy, že s výstupem nemusíme ráno zas tak pospíchat, a z vesnice Krn, resp. planiny Kuchnja, kde cesta na Krn začíná, jsme výšlap zahájili kolem 9. hodiny. Cesta se dá rozdělit na dvě části: spodní, během které se ujde pár horizontálních kilometrů, a vystoupá se třetina výškových metrů; a horní, během které se už jenom stoupá nahoru, nahoru, nahoru, až se dojde úplně na horu. Mezi nimi se nachází místo, kde se člověku poprvé otevře krásný výhled na sever(ozápad)ní stranu, které jsme nazvali pracovně "Podkrn" - oficiálně se však jedná o začátek hřebene Kožljaku, který zde vybíhá z masivu Krnu - a z něhož v červnu 1915 italští alpíni vyrazili do útoku, kterým Krn obsadili.

Výhled od Kožljaku

Vyrazili jsme tedy v jejich stopách, ovšem už po cestě, kterou zde později zbudovali (oni sami museli tehdy jít trochu divočejším terénem). Ačkoliv druhá část výstupu už je pak, jak řečeno výše, jen o šplhání se vzhůru, celkově celá cesta na Krn opravdu nebyla tak náročná, jak jsme ji - vyhecovaní po těch 10 letech uvažování o ní ;-) - čekali. Je to sice hraniční, ale pořád ještě trasa i pro "normálního" (tedy nikoliv vyloženě horského) turistu. Nicméně ne, opravdu nejsme "průměrný" slovinský turista - výstup nám zabral 5 hodin...

Nahoře na nás pak čekala chata s občerstvením a zahrádkou s opravdu fantastickým výhledem... kdyby ovšem celý vrchol Krnu nebyl už nějakou tu hodinu v mraku. Měli jsme však dost času: celé odpoledne a večer na místě, kde člověka neruší žádní lidé (protože zde nejsou žádné moderní komunikační prostředky - není zde totiž ani pořádný signál na mobil, ani žádná elektřina k jeho nabití) ani žádné věci (protože má jen to co si s sebou vynesl - a to si dvakrát rozmyslíte, co nahoru táhnout), a kde se mu nakonec ani nemůže stát, že by seděl celý večer nad pivem (protože zde mají jen slovinská piva, navíc s pochopitelnou vysokohorskou přirážkou, takže jedno na oslavu výstupu je tak akorát). A tak jsme chytali každou minutku, kdy se mrak aspoň částečně rozestoupil a nabídl nám dílčí výhledy do údolí Soče.

Pohled od chaty pod Krnem do údolí Soče (mezi Kobaridem a Tolminem)

Po hodince oddechu jsme - už nalehko - vyrazili z chaty, která je asi 100 (výškových) metrů pod ním, na samotný vrchol Krnu. Zde jsme opět trpělivě hodinu čekali na (dohromady asi 5 minut trvající) "okno" do světa pod Krnem - tentokrát ovšem na severní stranu, tedy do Julských Alp. Tyto výhledy jsou opravdu famózní.


Luxusní bar "Krn"...

... kde čepují i Radegast - když si ho vynesete v batohu až nahoru ;-)

Navečer, když se zdálo že se mraky přece jen významnější trhají, jsme si výstup na samotný vrchol ještě jednou zopakovali v očekávání širších výhledů; nakonec jsme ale byli spíše zklamáni, dostalo se nám spíše zimy a ovcí než výhledů.

Pak už jsme se uchýlili do relativního tepla horské chaty a jen chvílemi vyráželi na blízkou plošinku sledovat otevírající se výhledy, až než zapadlo slunce. To bylo signálem k tomu, abychom i my zapadli do připravených paland; chata teoreticky pojme až 20 nocležníků, my jsme ji však tuto noc měli sami pro sebe.

Kuča na Krnu - a jenom pro nás!

Ráno jsme vyrazili okolo 7. hodiny (nyní už za jasného počasí) znovu na vrchol hory (dá se tedy říct, že na Krnu jsme byli už třikrát;-) - tentokrát už i s batohy, neboť jsme hodlali pokračovat v cestě po okružní trase přes sousední Batognicu.

Po sestupu do sedla mezi Krnem a Batognicou (nazývaného Krnska škrbina) jsme pochopili, že Batognica je drsnější než Krn samotný. Navíc jsem si opět potvrdil, že jediný, kdo dokáže opravdu přehledně značit turistické trasy, jsou Češi a Slováci. Ve Slovinsku se používá jednotný symbol pro všechny trasy a občas nějaká čára naznačující tvar cesty - místo které ale je někdy číslo trasy (což v případě takové jedničky je třeba snadno zaměnitelné)... No prostě chci obhájit, že cestou na Batognicu jsem opět značku špatně pochopil a kus výstupu vzal po opačné straně svahu, takříkajíc po alpínsku. Ačkoliv po chvíli mi došlo, že to asi není správná cesta, byl jsem už v pozici, ze které bych se opravdu nechtěl vracet zpět - cesta nahoru je v horách vskutku snazší než dolů. Tak už jsem výstup dokončil a oddechl si, že nahoře mě nečekala neschůdná skála, jak jsem se trochu obával, ale schůdné napojení na správnou trasu.

Mimo toto malé odchýlení z trasy jsme se na Batognicu vyškrábali většinou po do skály vytesaných schodech a plošinách, které zde vybudovaly italské jednotky, jež horu dobyly v červenci 1915. Resp. obsadily téměř celý její vrchol - který je cca 400 metrů dlouhý a 80 metrů široký - s výjimkou východního cípu, kde se udržely rakousko-uherské oddíly. Tato situace pak trvala více než dva roky, až do října 1917; celá (vůči rakouským pozicím krytá) jižní strana hory je protkána množstvím kaveren a tunelů, které Italům sloužily za úkryt a sklady. Na východním konci se pak nachází kráter vzniklý v září 1917, jež je důsledkem (neúspěšného) italského pokusu o podkopání rakouských pozic, resp. (úspěšného) rakouského protipodkopu.

Batognica při pohledu z Krnu

Sedlo mezi Krnem a Batognicou, i se zapomenutým italským dělem

A tak se na Batognicu leze (v pozadí Krn i s chatou)

V sedle mezi Batognicou a Vrhem nad Peski, který tvoří vůči ní dominantní výšinu (za války byla v držení rakousko-uherských jednotek a právě odtud hrozilo Italům na Batognici nebezpečí, před kterým se ukrývali na jižním okraji hory) jsme se rozhodovali o další trase. Při pohledu na strmý svah Vrhu nad Peski jsme zavrhli nápad vyškrábat se ještě i na něj, a namísto toho se vydali po jedné z hlavních turistických tras pod ním, která nás zavedla až k památníku rakousko-uherské 15. horské brigády věnované vojákům padlým v bojích v okolí Krnu.

Tam, na druhé straně toho kamenného pole, je památník...

Kousek před ním jsme navíc procházeli přes místo, kde se za války nacházela horní stanice lanovky (jedné z mnoha, které obě strany na této části bojiště vybudovaly a provozovaly) a barákový tábor, v němž byly ubytováni rakouští vojáci. Dodnes jsou zde patrné zbytky tohoto zařízení - od betonového podstavce pod sloup lanovky přes plošiny a do vápence vytesané zdi až po cihly, které v této krajině působí opravdu na první pohled nepřirozeným dojmem.

Odtud jsme se vrátili do sedla pod Batognicou a nyní vyrazili druhou z možných tras, dolů k jezeru V Lužnici. No, dolů - jezero je stále ve výšce 1800 m.n.m. Jelikož se mezitím opět hory ponořily do mraku, nemělo smysl dělat plánovanou odbočku na Srednij vrh nad námi, kde byly za války rakousko-uherské pozice, neboť bychom stejně nic neviděli. Zastavili jsme se tedy až na břehu jezera, kde se - stejně jako na mnoha dalších místech, kterými jsme procházeli - válejí zbytky šrapnelů, lopatek, ostnatého drátu a další pozůstatky pobytu vojáků před více než sto lety.

Odtud jsme pak už konečně zahájili opravdický sestup z hor - z těch skoro 2000 m.n.m., ve kterých jsme se od předchozího odpoledne pohybovali, jsme kolem Maselniku postupně sešli až na planinu Leskovca do 1200 m.n.m., což byla naše startovací výška, ve které na nás také čekal náš automobil. Hned na začátku jsme procházeli pod Rdečim robem - Červenou horou. Je opravdu červená!

Rdeči Rob

Sjeli jsme do údolí Soče a zašli na pizzu poblíž našeho dočasného bydliště, prakticky přímo pod dalším významným bodem zdejší fronty - pod předmostím Mengore, které celé dva roky držely rakousko-uherské jednotky, aby kryly železniční stanici v Mostu na Soči sloužící k zásobování fronty, aby z něho nakonec v říjnu 1917 spojenecké německé jednotky vyrazily do útoku, který ukončil boje na Soči a přesunul frontu na Piavu.

Program následujícího dne byl - po dvou dnech vysokohorského chození - pojat spíše jako mototuristika. Prvním místem, které jsme navštívili, byla kóta 383 (Prižnica) nad Plave. Právě zde totiž naopak po celou dobu bojů své malé předmostí na východním břehu Soči udržovaly italské oddíly, kterým se však hned v prvních bojích nepodařilo zahnat obránce ze samotné kóty, a tak až do 10. bitvy na Soči (květen 1917) držely pouze pozice na svahu pod ní a opakovaně se ji snažili dobývat. Není divu, že kóta samotná se proměnila v rakousko-uherskou pevnost plnou kaveren, zákopů a úkrytů, z nichž některé lze navštívit dodnes.

Pak jsme popojeli na o něco více v týlu položenou kótu 363 (dnes bezejmenná), na které se nachází ubytovací zařízení; odtud se otevíral pěkný výhled do údolí Soče a také zde bylo vhodné místo pro vypuštění drona, který měl pak výhled na všechny strany - tedy v případě, že bych ho nezapomněl ráno na ubytování... Nakonec jsem se rozhodli že to stojí za to a vrátili se pro něj.

Pohled z kóty 363 na Deskle a Anhovo

Potom jsme se pokusili projet místní cestou pod kótou 612 (Kuk - jeden z mnoha takto nazvaných kopců v této oblasti), ale ta se pro náš vůz ukázala být nesjízdnou. Museli jsme tedy sjet zpět do údolí Soče a přesunout se standardní silnicí ke Svete goře - kde jsme v poslední serpentině po troše bloudění našli vchod do podzemní chodby vedoucí až na druhou stranu kopce, kterou lze projít. Skoro 300 metrů dlouhá cesta podzemím bez osvětlení nebo jakékoliv jiné pomůcky kromě natažených provazů (chodba vede poměrně prudce do kopce, takže jsou to chvílemi spíše schody než svah) byla zajímavým zážitkem. Ten jsme ještě vylepšili tím, že cestou zpět jsme se rozhodli odbočit do vedlejího východu ústícího poněkud výše ve svahu a tím se vyhnout závěrečné etapě prudkého klesání; nevěděli jsme ovšem, že tento východ není zdaleka tak prostorný jako ten, kterým jsme vešli...

Vedlejší východ z tunelu pod Svetou gorou

Pak jsme se přesunuli na vrch Vodice, kde už jsme jednou byli. Tehdy jsme ale ještě neměli drona... A taky jsme nebyli tak zorientovaní v místních poměrech a nevěděli, proč je tento bod obranné linie tak důležitý; nyní už víme, že po 10. sočské bitvě, kdy se Italům podařilo rozšířit své předmostí nad Plave (včetně obsazení kóty 383), se rakouské jednotky musely stáhnout na další paralelní hřeben, který se právě zde, u Vodice, napojuje na ten původní. A jelikož jeho úsek dál na jih, na Svetou goru, rakouská armáda dále držela, tak právě v tomto místě se nové italské a rakouské zákopové linie přiblížily na velmi krátkou vzdálenost a po celé tři následující měsíce (až do srpnové 11. bitvy na Soči) zde probíhaly tvrdé střety. Na rakouské straně přitom novou obrannou linii po ústupu převzala jihomoravská 106. domobranecká pěší divize - byli to tedy právě její vojáci, kteří zde Italům čelili.

Pohled z vrchu Vodice (resp. znad vrchu Vodice) na sever

Na závěr našeho programu jsme přejeli přes Soču a vystoupali ještě na Sabotin na protější straně. I zde jsme už kdysi byli, ale chtěli jsme navštívit nové muzeum; to se nám však nepodařilo, neboť i ono má, jak je v oblasti ne úplně výjimečné, většinu dní v týdnu zavřeno. I tak jsme si ale prohlédli aspoň venkovní část expozice (zákopy) a pokusili se (neúspěšně) najít italské "pyramidy", které zde vytyčují průběh frontové linie před šestou bitvou na Soči, kdy vrchol kopce italská armáda dobyla. Jak jsme dodatečně podle mapy zjistili, na to, že mají vytyčovat průběh frontové linie, jsou po kopci podivně rozházené...

Zákopy na Sabotinu

Vzhledem k večerní hodině jsme tímto svůj program ukončili, pročež nedošlo na návštěvu nově instalované zvonice na paměť slovenských vojáků, která je až na Krasu. Namísto toho jsme ale dostali nápad vrátit se nikoliv po exteritoriální silnici do Gorice, nýbrž po místních komunikacích na západním břehu Soče. Za tento nápad se musíme pochválit, protože nám otevřel mnohé nové krásné výhledy jak na bojiště na Soči (z opačné strany, než jsme zvyklí), tak do Itálie. Užívali jsme si jich až tak, že jsme málem zatměli...

Pohled na Goriška brda

Třešničkou na dortu pak byla na zpáteční cestě do průsmyku Predil ještě jedna zastávka v Kobaridu, kde jsme vraceli vypůjčenou knihu. Kolega nás totiž po delší debatě na téma, co jsme kde viděli, vzal na krátkou návštěvu do muzea, abychom mohli svůj popis umístit přímo na úchvatný 3D model terénu bojiště, který zde mají, a na němž jsou vyznačeny nejen pozice obou stran, ale i všechny lanovky. Člověk ho vidí úplně jinak, když má v čerstvé paměti všechny ty pohledy a výhledy přímo z míst, která model modeluje... Byla to taková pěkná tečka za tím naším výletem.

14. dubna 2022

Jarní Karpaty (6.-10.4.2022)

Po dvou letech, kdy se tradiční časně jarní expedice do terénu, ideálně průhledného a průchozího, neuskutečnila kvůli covidovým omezením, chtěl jsem si to tak trochu vynahradit a naplánoval cestu do Karpat delší než obvykle. Vedlejším efektem této myšlenky bylo, že její začátek jsem měl absolvovat sám, neboť mí parťáci tak dlouho nemohli, ale to mi nevadilo. Vyrazil jsem - jak už je v poslední době spíše obvyklé - v úterý večer nočním vlakem a jelikož vše jelo podle plánu (na rozdíl od dobrodružného minulého pokusu), ve středu v 8 hodin ráno(!) jsem už byl v Medzilaborcích. Zde mě ochotně ubytovali v hotelu (ačkoliv oficiální čas ubytování je až od 12), čímž mi situaci ulehčili, a expedice mohla začít. 

Převlekl jsem se, přebalil batoh a vyrazil jsem zpět na stanici, abych se vlakem vrátil kus cesty údolím Laborce, konkrétně do Volice. Zde jsem zřejmě poněkud vyděsil zřejmě paní starostku, která se divila co zde hledám - já ale šel najisto a nic nehledal. Prvním cílem bylo pro mě místo, odkud byla vytvořena kresba německého malíře Kurta Blanka zachycující bojiště u Zbudské Belé po skončení bojů Velikonoční bitvy. To jsme se pokusili vyfotit už minule - pro nepřízeň počasí jsme to tehdy nemohli udělat, ale zato jsme docela přesně odhadli, odkud bychom fotku udělat chtěli, kdybychom mohli. Vyrazil jsem tedy přes kopec, odkud jsem se spustil směrem k tomuto místu... Nakonec se ukázalo, že Kurt Blank prokázal při malování krajiny překvapivou lenost - zůstal téměř úplně dole v údolí, prakticky ještě ve vesnici; přitom kdyby vyšel na svah jen o pár desítek metrů výše, měl by mnohem hezčí pohled právě na tu nejdůležitější část bojiště, kterou se chystal zachytit. No ale takto zase pracoval přímo od stanoviště štábu, se kterým se na bojišti zřejmě pohyboval...


Izbugya Bela, 5.4.1915


Zbudská Belá, 6.4.2022

Vrátil jsem se nahoru na kopec, abych se vydal na svou plánovanou půldenní túru. Začínal jsem přitom prakticky přesně v místech, kam po ruském průlomu nad Výravou 2.4.1915 ustoupil jak jihlavský IR 81 (tedy ta menší část jeho vojáků, která neskončila v ruském zajetí), tak pozdější československý generál Marvan se svým IR 40. A právě s jeho vzpomínkami na boj nad Výravou a Zbudskou Belou v ruce jsem se dneska hodlal terénem projít. Už výchozí bod nabízel přehledný pohled na clou "scénu", tedy na hřeben kopců nad Zbudskou Belou a Valentovciami (který je pokryt loukami, takže dokonale přehledný) a lesem porostlý masiv Kobyly a Javirské nad jeho koncem. Tedy cca 5 kilometrů dlouhý úsek, který Marvan (a také vojáci IR 81) v rámci protiútoku zdolávali po tři dny (3.-5.4.1915).


Osa postupu Marvana a praporu IR 81 (napravo od něj) na hřebeni nad Zbudskou Belou a Valentovciami až po Javirskou 2.-5.4.1915


Mně to naštěstí nezabralo ani tři hodiny. Jedním z hlavních úkolů, které jsem si vytyčil, bylo ověřit jedno pochybné tvrzení z Marvanových pamětí, kde působivě popisuje jak "v údolí Výravy" viděl nastupovat německé oddíly. Už z mapy je ale jasné, že z tohoto místa do údolí Výravy nemohl v žádném případě vidět (leda by použil drona, který se však ve výzbroji rakousko-uherské armády podle všeho nevyskytoval...). Nakonec jsem přímo na místě dospěl k závěru, že pokud do nějakého údolí vidět mohl, tak leda přímo do údolí Laborce - a i to jen na krátkém úseku a z trochu jiného místa, než jsem si představoval, takže o tom nejsem zcela přesvědčen... Nicméně terén byl tehdy zřejmě zcela bez stromů, které výhled dnes trochu omezují, takže je to snad možné.

Spokojen s tímto zjištěním jsem přešel až na konec louky, resp. začátek lesa, kde bylo podle dobových materiálů nedaleko od sebe před ústupem z Javirske postavení rakousko-uherského dělostřelectva a plukovní velitelství IR 81. Zkusil jsem zlehka projít okraj lesa, a skutečně narazil na jednu velkou díru, kterou bych dokázal interpretovat jak jako pozici pro dělo, tak jako štábní zemljanku; přiklonil bych se spíše k tomu druhému, ale třeba to někdy vyzkoumáme pořádně...

Na závěr jsem se rozhodl i ve velmi silném větru vzlétnout s dronem - a zatímco on to zvládl perfektně, tím kdo to úplně nevychytal jsem zůstal já, když jsem si od něj při přistávání nechal mírně posekat prstíky. Po tomto intermezzu jsem vyrazil na přesun přes údolí říčky Olšava na vedlejší kopec, odkud Marvan pozoroval a rovněž zajímavě popsal ruský průlom pozic 2.4.1915. Zde jsme byli při minulé návštěvě oblasti také - ale tehdy jsem zjistil, že potřebný výhled je nyní zakrytý stromy a počasí nedovolovalo vypustit pozorovací balón, natož drona, a tak jsem si to musel nechat na jindy; tedy na dnes. Během šplhání na kopec jsem zjistil, že dron ani není třeba: stačí se autem nevyvézt pohodlně až nahoru, ale absolvovat výstup pěkně po vlastních, a člověk hned vidí, že z místa jen o trochu posunutého vůči tehdejšímu Marvanově stanovišti se otevírá přesně ten výhled, jaký popisoval ve vzpomínkách - i bez stromů.


Marvanův výhled na (tehdy nezalesněný) terén, kde došlo k ruskému průlomu na vrcholu Velikonoční bitvy v Karpatech


Tím jsem zcela uspokojil své badatelské choutky na první den, splnil plán na 100 % a mohl po krátkém odpočinku vyrazit do údolí Laborce k vlakové zastávce, kterou jsem sice viděl přímo pod sebou, avšak na druhé straně Laborce, takže jsem to přece jen musel vzít oklikou přes most. Vláčky zde jezdí sympatické, hlavou mi pouze vrtá, proč na mě při příjezdu do stanice pan strojvedoucí tak usilovně troubil. Snad se mu pouze líbila moje rakousko-uherská uniforma a nedopustil jsem se z neznalosti místních zvyklostí nějakého pasažérského faux pas...

Večer jsem strávil rozjímáním nad tím, zda si s sebou na plánovanou celodenní túru kabát brát, či nebrat. První den jsem si ho nevzal, a chvílemi jsem litoval; nakonec jsem si ho tedy napodruhé zabalil, a chvílemi jsem nelitoval, přestože název mého cíle evokuje spíše představu prosluněných pláží než kopců šlehaných studeným větrem... Druhý den jsem totiž vyrazil na Havaj. Samozřejmě nikoliv letecky k Tichému oceánu, ale autobusem k Polianskému potoku. V téměř prázdném vozidle jsem pochopil, že na zastávkách se zastavuje jen když je k tomu konkrétní důvod, takže jsem musel panu řidiči taktně naznačit, že bych chtěl vysadit hned na okraji obce (která disponuje oficiálně hned třemi autobusovými zastávkami), u odbočky na Bystrou, kam jsem měl ve skutečnosti namířeno.

Při cestě údolím jsem si prohlédl okolní kopce, ale nepřipadlo mi smysluplné nazdařbůh v lesích je pokrývajících hledat případné zákopy, když přesné pozice nejsem schopen z materiálů odvodit a hlavě když zde nejspíše ani vůbec nejsou, protože vojáci se zde nacházeli pouze tři dny na začátku února, takže dost možná měly zákopy a úkryty vykopány jen ve sněhu; třeba někdy příště, až zbyde čas.


Někde na těch kopcích budou zákopy... a nebo spíš ne


Pak jsem si vystoupal na výšinu nad Bystrou, odkud je krásný výhled na celou oblast (ten sice už znám z minulých návštěv, ale nechtěl jsem ho vynechat), a odtud se spustil do ďolíku mezi Bystrou a Roškovcami, kde byly před ruským průlomem nešťastně umístěny rakouské zálohy (tedy jeden prapor IR 81). Pozice pro zálohu dobrá, to ano - kdyby ovšem tahle záloha neměla ZÁROVEŇ bránit Bystrou, kam odtud nejde ani vidět, natož střílet.

Pak jsem vystoupal na Vrchdolín (další kopec s krásným výhledem na široké okolí a značný kus karpatské fronty), abych došel k již z předchozích návštěv známým zákopům IR 81, které jsem dosud nikdy neměl čas a možnost pořádně projít, a také si to vždy musel nechat na jindy; tedy na dnes. I přesto, že zde místní mezitím odtěžili jiný kus lesa a změnili poněkud vedení lesáckých cest, místo jsem našel bez problémů a mohl se s GPSkou v ruce vydat po poměrně výrazně zachovaném zákopu směrem nad Repejov. Až do něj jsem v žádném případě sejít nehodlal - ale nakonec k tomu nechybělo zas tak mnoho, protože linie zákopu se mi ztratila až po sestoupání více než 100 výškových metrů (a dál jsem ji už ani moc nehledal, protože bych beztak dál nešel). Návrat byl tedy dalším neplánovaným výstupem, aspoň teda tentokrát bez batohu, nalehko.


Zákopy


Na druhou stranu už jsem klesal zase se všemi věcmi, protože tam vedla má plánovaná trasa. I zde je zachován dlouhý úsek zákopů, který končí až na velice, velice prudkém svahu Homolky, kde už snad ani žádné pořádné pozice být nemohly. Pokračoval jsem tedy po (nyní již jen myšlené) frontové linii dále, dolů a nahoru, až jsem se dostal k posedu nad Sukovem - to je další místo, které dobře známe z předchozích expedic; vůbec jsem dneska chodil více po známých než neznámých místech, ale vzhledem k tomu, že v předchozích případech jsme zde vždy byli autem za nějakým konkrétním bodem, nikdy jsem je neprošel takto souvisle. Teď jsem se dostal do bodu, kde můj plán víceméně končil a další postup nechával otevřeným - podle času, nálady a sil. Síly sice citelně ubývaly, času bylo ale naopak až překvapivě mnoho, a nálada byla dobrá; vydal jsem se tudíž ještě na poslední kopec nad Sukovem, kterým celý úsek fronty západně od Laborce končil.

Jako první se mi do cesty postavil Sukovský potok; tuto vodní překážku jsem při plánování operace, přiznávám, vzal na lehkou váhu, protože jsme ji při předchozích návštěvách vždy snadno překonali. Tentokrát se ale ukázaly dva podstatné rozdíly: stav vody byl o něco vyšší než bývá v létě, a neměl jsem s sebou žádné auto, kterým jsme přes potok většinou přejížděli. Najít místo k přechodu, spíše přeskoku potoka se tak ukázalo být obtížnějším než jsem si představoval, chvíli jsem už uvažoval o regulérním brodění... Ale nakonec jsem přece jen našel cestu suchou nohou. Přitom jsem zřejmě vyděsil nic netušící místní obyvatelku, která projížděla po silnici kolem potoka na svém jízdním kole, a kterou postava v rakousko-uherské uniformě náhle se vynořivší z potoka přímo vedle ní mohla poněkud zaskočit.

Raději jsem hned zapadl do lesíka na protějším břehu a prodral se "zkratkou" nahoru na kopec. Zde se mi nabídl poslední krásný výhled dnešního dne, přímo do údolí Laborce. Samotnou řeku jsem ale zatím nespatřil, neboť je skryta v hustém porostu. To mě trochu mrzelo, protože jsem si maloval, že bych mohl závěrečný úsek cesty jít bezprostředně podél nej, abych se vyhnul nutnosti přecházet přes kopec, na kterém jsem stál, a který jsem chtěl po břehu řeky vychytrale obejít. To se ukázalo být značně naivní představou - svahy nad Laborcem jsou zde příkré, rozeklané stržemi, kterými asi příležitostně stékají proudy vody, a jít po nich a napříč nimi je úplný nesmysl. Poslušně jsem se tedy vrátil zpět na kopec (a absolvoval tak další, ale už opravdu poslední neplánovaný výstup) a po lesácké cestě ho přešel k vlakové zastávce Sukov. Tedy k místu, kde jsem si myslel, že by měla být; k mému údivu jsem ji neviděl, ani když už jsem stál pár desítek metrů od ní, a už už jsem si začínal myslet, že ji snad mám v mapě špatně zakreslenou. Teprve když už jsem stál téměř na ní jsem pochopil, že ji nevidím prostě proto, že není; vlakovou zastávku zde tvoří jen cedule s názvem "Sukov", u níž není nejen žádný přístřešek, ale ani zpevněné nástupiště. Své dvoudenní putování po místech spjatých s působením IR 81 v Karpatech jsem tak symbolicky zakončil přesně na místě, kde ho jeho vojáci začali - právě tady byli 3. února 1915 vyloženi z vlaků, které už si velení netrouflo pustit až do města Medzilaborce, nacházejícího se tehdy už v dostřelu ruského dělostřelectva.



Večer přijel Jirka a další den jsme už absolvovali cestu do terénu společně. Vzhledem k tomu, že i přes předpověď počasí bylo ráno krásně, začali jsme výstupem na novou rozhlednu přímo nad Medzilaborci. Je tak nová, že v mapě ještě není (ani cesta k ní), a tak jsme se vydali napřímo po lukách nad městem. Ke konci jsme trochu pochybovali, zda to byl dobrý nápad, protože závěrečná fáze výstupu z této strany je fakt strmá; nahoře jsme ale zjistili, že ze všech ostatních stran (včetně té oficiálně přístupové) je to stejné a nemusíme litovat, že jsme šli neoficiálně. Rozhled, který rozhledna nabízí, za ten náročný výstup však rozhodně stojí - je fantastický.


Pohled přes okraj Medzilaborců údolím Laborce směrem k severu (k Habuře a Čertižnému)


Pak jsme se přesunuli do Zbudské Belé (ano, opět), kde jsme po krátkém výšlapu na "Marvanův" kopec, aby se Jirka taky zorientoval, vyrazili na kopce na opačné straně údolí. Nejdříve na kótu Lesík (na dobových mapách Trstjanský vrch), kde bylo v závěrečné fázi Velikonoční bitvy umístěno německé dělostřelectvo; zde jsme však k našemu překvapení nenašli v terénu téměř nic. Potom po hřebeni dál, až na "křižovatku" kopců Lesík - Kudrovec - kóta 600 - Uhliská (nedaleko bývalé Škodovy chaty), odkud se nám naskytly pěkné výhledy na Kudrovec (to je mimochodem kopec, který je potřeba navštívit někdy příště...). Pak jsme se pokusili stočit na Uhliská - úplně se nám to ale nepovedlo, vzali jsme to velkým obloukem a nakonec jsme byli rádi, že jsme vůbec dorazili na správný hřeben. První vrcholek Uhlisk jsem tak minuli, na druhém pak našli nějaké zákopy ne příliš jasného účelu (dokonce ani orientace), které se navíc na obou stranách ztrácí v neprostupném mladém lese... 

Sestup zpět do Zbudské Belé nás zavedl na rozježděnou lesáckou cestu korytem potoka (což opět nebylo to, kudy jsem plánoval jít), takže jsme přišli k autu pěkně zablácení. To nám však nebránilo vyjet si znovu ještě i na druhý "Marvanův" kopec, abych Jirku zorientoval i zde. Doufám, že ocenil, jak se mu tímto způsobem dostalo během pár minut highlightů celého mého prvního dne stráveného v terénu;-) A aby toho nebylo málo, rozhodli jsme se den zakončit návštěvou legendárního památníku knížete Laborce nad Haburou. Nejdřív jsme se ale v obci chtěli posilnit sklenicí limonády v hospodě, z níž onehdá vyběhli akční zachránci našeho porouchaného Nisana. Zjistili jsme však, že ta už neexistuje, a nahradil ji na druhé straně vsi novější podnik. Navštívili jsme tedy ten, a pod portréty všech komunistických velikánů od Marxe přes Lenina a Brežněva až po Gustáva Husáka vypili svou kombajnérku. Z nějakého důvodu jsem v tomto prostředí neměl chuť dávat se do řeči s místními štamgasty, kteří o nás projevili zájem.

Když jsme konečně vyrazili na stezku s megatabulemi, která vede ke knížeti, pochopili jsme, že tím svým váháním jsme prohloupili: jedna tabule už se za těch pár let úplně rozpadla, takže se nedozvíme, co o tomto králi starých Rusínov na ní asi tak stálo (další k tomu nemají daleko, ty jsme ale ještě zastihli v čitelném stavu). Socha je to... působivá. Stejně jako je působivá délka seznamu všech místních buditelů, kteří se na její realizaci podíleli.


Kníže Laborec (v mědi) a Jirka (v modré bundě)


Následující den nás čekala túra už vyloženě kolektivní. Nejdřív jsme ale museli vyřešit problém s recepční na našem hotelu, které jsme nemohli zaplatit za ubytování v důsledku toho, že zmizela. Po několika minutách (marné) snahy se jí dovolat se nakonec náhodný místní pracovník (kuchař? číšník?) ujal peníze si vzít k sobě, ovšem pochopitelně pouze v hotovosti. To si vyžádalo neplánovanou návštěvu místního bankomatu, který zase pro změnu nedisponoval (žádnými) bankovkami... Nakonec se vše podařilo, a s mírným zpožděním jsme mohli vyrazit vstříc našim kamarádům od Humenného, kteří nás už čekali na místě.

Na místě jménem Solník, kde jsme chtěli už v zimě projít zákopovou linii, ale tehdy na to nezbyl čas a museli jsme si to nechat na jindy; tedy na dnes. Vystoupali jsme na příslušný kopec, okamžitě našli jedny z nejvýraznějších zákopů, jaké se na karpatském bojišti dodnes nacházejí, a podél nich pak prošli kopec tam a zpátky. Prošli jsme si tím místa, kde proběhl na počátku dubna 1915 protiútok 39. pěšího pluku, za něhož byl jeho velitel S. Spiess (in memoriam) vyznamenán jedním z pouhých dvou rytířských křížů Řádu Marie Terezie, udělených za boje na dnešním slovenském území.



Při tom jsme zevrubně probrali situaci na frontách (dávných i těch současných) - a také kvalitně zmokli. Přesto jsme se ještě po cestě nazpátek znovu zastavili i v Brezničce, kde jsme byli už v zimě, aby i ti co minule nebyli mohli obdivovat místní opěrný bod. Den jsme zakončili stylovou večeří v místní kolibě a přesunuli se do hospody v Humennom, kde další rozbory mezinárodně-politické a vojenské situace pokračovaly až do pozdních nočních hodin.

Poslední noc nás u sebe nechal přespat Maťo, takže jsme nemuseli řešit žádné ubytovávání (ani odubytovávání...) - v neděli ráno jsme se však tím pádem vzbudili už poněkud mimo naše oblíbené bojiště, a rozhodli jsme se využít toho, že nemáme jiný plán, a konečně, konečně po všech těch letech navštívit některý z hradů, kolem kterých jsme už tolikrát jeli cestou sem i domů, a vždycky si říkali, že je někdy musíme navštívit. Volba padla na hrad Kapušanský, což bylo docela štěstí, neboť jsme se trefili do jeho prvního otevíracího dne sezony. Stoupání na hrad je vskutku náročné (pokud tedy - jako my - pohrdnete možností pohodlné okružní cesty a vydáte se tou krátkou a přímou), odměnilo nás nicméně krásnými výhledy na prešovské vojenské letiště, kde zrovna "pojížděl" jeden ze zde umístěných Black Hawků. Až teprve když "sjel" z betonové dráhy na trávník, pochopil jsme že není na zemi, ale několik metrů nad ní; pohled na nízko popolétávající vrtulník z velký výšky je tak nezvyklý, že nás nenapadlo, že není na zemi.


Špionážní snímek letiště u Prešova


Místní průvodce, dosud čerstvý a neotrávený návštěvníky, s námi prohodil několik vřelých vět, obešli jsme hrad (také poměrně dosti rekonstruovaný) a hlavně si vyšli na věž, z níž se nám naskytl poslední z krásných výhledů této expedice - mimo jiné také až na některé kopce karpatského bojiště (konkrétně v oblasti Bardejova). Zcela spokojeni jsme tak svůj pobyt na východě zakončili a odfrčeli - s tradiční zastávkou na Dechtároch - zpět domů.

22. února 2022

Zimní Karpaty IV (18.-20.2.2022)

Tradiční každoroční akce se uskutečnila tentokrát až po dvou letech, protože loni ji překazil covid. Bohužel i letos se konala ve stínu nadcházejících tragických událostí na východě Evropy, kvůli kterým nemohli dorazit naši kolegové z Ukrajiny...


V omezené sestavě jsme tedy omezili i program a vyráželi s Markem z Moravy tentokrát až v pátek brzy ráno, abychom byli po poledni na východě. Podařilo se to až nad očekávání, a tak jsme už vyzvánění zvonů bardejovské baziliky svatého Jiljí v poledne slyšeli stojíce na náměstí před ní. Skočili jsme na rychlé meníčko, obešli si historické centrum - a pak se vrátili do basiliky, kde mezitím skončila mše, abychom si ji prohlídli. Za malý obolus jsme pak mohli obdivovat nejen interiér baziliky, ale také vystoupat (po dosti stísněném schodišti) na její věž a porozhlédnout se po Bardejově a okolí z velmi efektní výšky. Jako bonus jsme pak dostali od místního průvodce informace o velmi zvláštních motivech namalovaných na zachovaných starých vstupních vratech do kostela i mnoha dalších zajímavostech.

Bardejovské (opravdu velké) náměstí

Pak jsme se přesunuli na Zborovský hrad, kde jsme "zkontrolovali" postup rekonstrukce (obdivuhodný) a hlavně si užili další krásné výhledy do kraje.

A vyhlídka do třetice, i když zde jsme si museli pomoci nejmodernějšími technologiemi - krátká zastávka u Mikulášové, odkud jsem vyslal dron nad Kaštielik, aby nafotil výhledy z (nad) něj, které jsou díky nepřerušovanému lesnímu porostu dneska už nám dvojnožcům bez křídel nedostupné. Moje počínání, které vzbudilo v projíždějících řidičích takovou zvědavost, až jsem se u některých bál o jejich bezpečnost, bylo úspěšné, ve zcela průhledném lese se ze vzduchu dal snadno najít i památník na vrcholku kopce.

Památník na vrcholu Kaštieliku

Pak už jsme se vydali do Driečné, do našeho oblíbeného ubytování, kterýžto přesun jsme si zpříjemnili už jen zastávkou u kostelíku a vojenského hřbitova Bodružal.

Během večerního posezení nad pivem se nám pak stala zvláštní nehoda, když obsluha objednávku "panenky" přeslechla na "pálenky"; tato skutečnost některým účastníkům mírně ztížila podmínky následujícího rána.

Jinak jsme ale v sobotu vstali - jak je na našich "zimních" expedicích spíše obvyklé než výjimečné - do relativně teplého, téměř jarního dne. Cílem našeho jediného celodenního putování po bojišti byla tentokrát oblast okolo Veľkropu, který sice notoricky známe díky největšímu vojenskému hřbitovu, který se zde nachází, ale nikdy jsme pořádně nezkoumali frontovou linii v jeho okolí (až minule jednu menší část). Využili jsme tedy zkratku z Makovců, odstavili auto na nejvyšším bodě a vydali se přes Kozubovou na Radový.

Hned kóta Kozubová se ukázala být kopcem s asi nejhezčím výhledem na celé zdejší bojiště; a jako bonus se v dálce na východním obzoru efektně objevily zrovna při našem příchodu i štíty zasněžených Tater! Výhled jsme si tedy řádně užili, pokusili se zorientovat v terénu bojů, který před námi ležel jako na dlani, a teprve potom se vydali na sousední zcela zalesněný Radový.

Tatra-Beobachtung

Nakonec se ukázalo, že úplně stoprocentně zalesněný tento kopec není, a několik dílčích výhledů nabídl též. Bylo to ale především díky intenzivní práci těžařů dřeva, kteří zároveň zřejmě dosti likvidačním způsobem zahladili stopy zákopů, které by se zde měly nacházet... Každopádně jsme si při tomto pochodu na vlastní nohy osahali typické podmínky karpatského bojiště v určitých fázích zimy, kdy bylo silně rozbahněné a jen místy s nízkou sněhovou pokrývkou.

Veľkrop v celé kráse

Následně jsme se přesunuli k Soľníku, kde jsme se pokusili najít místo pořízení dvou dobových fotografií bojiště. Podle pamětí velitele VII. armádního sboru se zde nacházela důležitá pozorovatelna, připadlo nám tedy navýsost pravděpodobné, že fotografie byly pořízeny z ní. Vyškrábali jsme se na ni tedy zčásti autem, zčásti po svých, a pak si dlouho lámali hlavu, odkud by ty kopce na fotografiích mohly sedět s výhledem na terén. Měli jsme to poněkud ztíženo tím, že vršek kopce je dnes zalesněn, ale opět jsme mohli využít nejmodernějších průzkumných prostředků jakými rakousko-uherská armáda nedisponovala... a přesto nic. Prostě to nesedí.

Ale zadžípovali jsme si ;-)

Po obědě v polních podmínkách sice, ale tak luxusním, že snad ani arcivévodův štáb si tak nedebužíroval (a že si pánové u vyšších velitelství uměli tu válku zpříjemnit!), vyrazili jsme na poslední lokalitu - k podezřelým zbytkům betonové stavby u Breznice. Na ty již před časem upozorňovali místní, ale člověk úplně nečeká, že by skutečně mohly být z první světové války. Z překladu plukovních dějin IR 46, který zde byl nasazen, jsem se však dozvěděli, že právě na tomto opěrném bodě skutečně betonové vyztužení pozic bylo provedeno, a situace v terénu přesně odpovídá dobovému zákresu pozic. Otázkou zůstává, co to bylo, když to ještě bylo (poněvadž to co zůstalo je zjevně jen nějaká část). Podle textu plukovní historie se zde měly nacházet vyztužené pozice pro kulomet, ale na plánku to vypadá jako světlomet, což mi přijde pravděpodobnější - i když v Karpatech jsem ho ještě nikdy nezaznamenal.

Rado studuje návod k obsluze světlometu

No a tímto neobvyklým úkazem jsme terénní výzkum prakticky zakončili. Ještě jsme se zastavili na několika vojenských hřbitovech, a pak už se stáhli zpět do příjemného zázemí penzionu, kde nás tentokrát nechali posedět až dlouho po oficiální zavíračce...

V neděli jsme však vyráželi tak brzy ráno, že jsme se museli obejít bez vydatné snídaně, kterou nám odmítli připravovat na dřívější čas než na 8. hodinu. To my jsme ale už byli pod kopcem, který jsme si zvolili za cíl posledního výšlapu - Kučkov nad Nižnou Olšavou. Rozhodli jsme se totiž na vlastní oči spatřit pozice maďarských husarů, do kterých si podle vzpomínek arcivévody Josefa v dubnu 1915 tito džentlemani vytáhli dokonce klavír! ("Vypůjčený" ve Stropkově.) Upřímně řečeno jsme nenašli nejen klavír, ale ani nějaké výraznější zákopy, i když menší opevnění jsme potkali. Je ale možné, že jsme nedošli na ta správná místa, protože jsme přece jen neměli příliš času a prakticky hned po dosažení vrcholu se otočili a vraceli zpět k autu.

Naše letošní sestava

K autu, ve kterém nás pak už čekala "jen" cesta zpátky domů.


2. prosince 2021

Konference a terénní výzkum na Ukrajině (25.-28.11.2021)

Jedním z výsledků konference v Bardejově bylo pozvání našich nově nalezených ukrajinských kolehů na obdobnou akci k nim do Ivano-Frankivsku (historicky Stanisławówa). Jelikož zjevně chtěli kout železo nové spolupráce dokud je žhavé, zorhanizovali konferenci ve velmi krátkém čase a naplánovali ji na konce listopadu (a to ještě původně navrhovali termín i dřívější). Tím padl můj předpoklad, že letošní sezona bude kvůli covidu značně nepředvídatelná, přičemž jediná jistota je, že se nedostanu na Ukrajinu. Nakonec se tedy cesta na Ukrajinu překvapivě uskutečnila, navíc v tomto podzimním až skoro zimním období, a od počátku slibovala plno zážitků.

První pro mě nastal nečekaně prakticky hned v Brně: Nastoupiv do svého lůžkového kupé, překvapeně jsem tam zastihl již ležícího spolucestujícího/spolubydlícího. To mi trochu nabouralo plány na večer, i když nakonec jinak než jsem zprvu myslel. Dali jsme se do řeči a jedna z prvních otázek samozřejmě zněla: "Kam jedeš?". On že do Kysaku, já že do Košic - on (Slovák) že co k nim na východ, já že historie, první světová válka... On: "Keď vravíš prvá svetová vojna - já som z takej malej dedinky, a nad tou je najväčší vojnový cintorín z prvej svetovej vojny..." Já se zasekávám v polovině pohybu: "Ty jsi z Velkropu?" Chlapík vypleští oči, mám dojem že snad třikrát na lůžku zarotuje kolem své osy: "Ty poznáš Veľkrop???" Brzy ze svého prostředního lůžka sestupuje, sedíme spolu nad mými pivy a navazujeme družbu. On je z toho naprosto vykulený, že náhodně v kupé potká někoho, kdo zná nejen jeho vesičku, ale celé okolí, a ještě se podílel na obnově vojenského hřbitova tamtéž, a já jen o trochu méně, že při cestě na východ sdílím lůžkové kupé zrovna s chlapíkem z Veľkropu.

Noční přesun vlakem do Košic byl ale jen první etapou dlouhé cesty; na druhou etapu jsme vyrazili po poledni už autem. V Humennom jsme vyzvedli Rada a vydali se vstříc ukrajinské hranici v Užhorodě. Zde nás čekal další neobvyklý zážitek - na cestu jsme totiž byli vybaveni bumažkou opravňující nás jako delehaci cestující na mezinárodní konferenci využít při překračování hranice přednostní pruh pro diplomaty. Na ukrajinské celnici o nás skutečně již věděli a odbavení proběhlo velmi rychle. I tak bylo ale puování přes Karpaty až do Ivano-Frankivsku ještě dlouhé a do cíle jsme dorazili až před 23. hodinou. Everhreenem cesty se stalo Maťovo opakované nadávání na podivnosti ukrajinského silničního značení, které mu šoférování ve tmě a neznámém terénu neusnadňovaly. Na druhou stranu nutno podotknout (a to nejen na základě cesty tam, ale všech přesunů, co jsme za ty čtyři dny absolvovali), že silnice na Ukrajině se v posledních letech značně zlepšily a minimálně ty hlavnější už vypadají a funhují zcela dle evropských standardů.

Volovecký průsmyk


Nejdivočejší zážitek nám tak přinesl paradoxně až samotný Ivano-Frankivsk, když jsme při příjezdu do města špatně odbočili a namísto návratu zpět na hlavní silnici zvolili alternativní cestu přes menší uličky na sídlišti, kterou nám navihace okamžitě nabídla. Po dvou odbočkách jsme se zničehonic ocitli na nezpevněné neosvětlené rozbahněné cestě mezi činžáky, která nevypadal že by nás mohla někam dovést; když se před námi navíc objevilo staré odstavené napůl rozebrané auto, lekli jsme se, že jsme se snad nějakým záhadným způsobem teleportovali na Donbas. Naštěstí ale navihace nelhala a my se po chvilce kličkování ocitli zpět na silnici a brzy i v centru města. Podle instrukcí jsme ihnorovali jasný zákaz vjezdu a dojeli na pěší zónu, kde se nacházelo naše ubytování. Později jsme se dozvěděli, že se jedná o bývalé byty velitelství sovětské armády, tedy ve své době asi nejluxusnější ubytování ve městě. A vskutku, každý z nás dostal k dispozici prostorný dvou- až třípokojový byt (sice s minimem vybavení) a mohl se hned začít cítit jako věrchuška. Budova - včetně nezbytné děžurné sedící na recepci u vchodu - dnes patří univerzitě, která ji využívá k ubytování hostů.

Luxusní ubytování


Následující den (pátek) byl věnován konferenci, jejíž prohram byl podobně nabitý jako před dvěma měsíci v Bardejově. Z ubytování jsme byli vyzvednut v 8.30 ráno, a vrátili jsme se zcela vyčerpaní kolem 23. hodiny. Po konferenci samotné totiž následovala exkurze po centru města (pochopitelně již dávno osvětleném jen lampami) a večerní společné posezení s bohatou hostinou a mnoha přípitky. Nakonec jsme se shodli, že východní tradice tostů, při kterých se všichni zúčastnění vystřídají v pronesení krátkých proslovů, je vlastně pro navázání společenských kontaktů a konverzace ve skupině lidí, kteří se příliš neznají, velmi účinná; pro nás, kteří na ni nejsme zvyklí, však trochu stresující. K obsahu pronesených přípitků pak dodám, že je překvapivé, jak moc přípitků na slovanskou vzájemnost člověk absolvuje zrovna v této slovanské zemi, která už sedmým rokem válčí se svým slovanským sousedem...

Hostina

Druhý den oficiálního prohramu nás čekala exkurze věnovaná především památkám na první světovou válku okolo Ivano-Frankivsku. Začali jsme vojenským pohřebištěm v Pavlivce, kde jsou především slovenští vojáci, a pokračovali přes Kaluš, kde místní velký vojenský hřbitov rekonstruují místní nadšenci, do Starého Martinova, kde se buduje docela monumentální památník několika stovkám(!) českých vojáků padlým při přechodu Dněstru na konci června 1915, kteří jsou zde zčásti pohřbeni.

Naše skupina v Kaluši

Zde se naše exkurze trochu zvrhla, když paní starostka navrhla, že nás vezme na místo, kde jsou zachované (ruské) zákopy - ukázalo se totiž, že se jedná o podivný nábožensko-odpočinkově-kulturně-historický areál s obnoveným kouskem ruského zákopu, sochou Krista "jako v Riu", maketami kanónů snad z napoleonských válek, křížovou cestou a obrovskou sochou čápa (většího než Kristus "z Ria"), jehož návštěva byla sice zážitkem, ale jiného druhu než jsme čekali. Nabyli jsme přesvědčení, že peníze placené jako ekolohická daň od místní uhelné elektrárny za to, že zaneřáďuje okolí, z nichž je budování tohoto areálu (jehož podoba podle všeho není dosud konečná) financováno, by se asi daly využít i lépe...

Zákopy z první světové války jako součást zvláštního turistického areálu

Následovala zastávka v Rohatynu (další dva vojenské hřbitovy, z toho jeden turecký), a potom efektní  zakončení celé exkurze: návštěva vsi Česnyky s prohlídkou místního chrámu ze 14. století a následným pohoštěním u paní průvodkyně. Byli jsme zřejmě nejvíc hladoví, a k jejímu domu jsme vystoupali s náskokem jako první; jakmile se před námi otevřela brána, spustila k našemu velkému překvapení živá hudba, která nás už očekávala, a která následně doprovázela celou hostinu. Bylo to chutné, bylo to intenzivní, a každý jsme si nějaký ten domácí produkt odvezli. A pochopili jsme, že zde vyráběný a propahovaný "džin" je fakticky slovenská borovička :-) Škoda jen, že - jak jsme se dozvěděli posléze - zpoždění, které jsme během celé exkurze nabrali, padla za oběť zrovna návštěva vojenského hřbitova, který se nachází kousek od chrámu, v němž jsme strávili dobrých 20 minut...

Chrám. A tam vlevo za ním, v těch stromech, jsou vidět kříže vojenského pohřebiště, které jsme vynechali

Mysleli jsme si, že po návratu do Ivano-Frankivsku si večer najdeme nějakou hospodu a tam probereme své dojmy konečně také nad místním pivem (které nám bylo v průběhu pobytu několikrát doporučeno) - ale to jsme podcenili schopnost našich hostitelů hosty uhostit. Na poslední večer si totiž připravili ještě bonus ve formě dalšího "rautu", jehož součástí bylo i pár lahví místního piva, které se ukázalo být vskutku velmi chutné (nutno podotknout, že naši hostitelé pro změnu podcenili množství piva, které čtyři Čechoslováci za večer zkonzumují;-)

Noční Ivano-Frankivsk


Ráno jsme za nepříliš vlídného počasí rezihnovali na původní záměr zajít si ještě jednou, tentokrát za světla, do města, a namísto toho rovnou vyrazili do terénu. Rozhodli jsme se totiž cestou zpět na Slovensko podrobněji prozkoumat bojiště u Starého Martinova a Perlivců. Pokus najít vojenské pohřebiště v Perlivcích, kterému jsme ale věnovali jen pár minut, nevyšel (nicméně naši noví ukrajinští kolehové z Kaluše ho ještě ten den odpoledne identifikovali). Prohlédli jsme si ale Dněstr z několika stran a úhlů, podívali se i na říční ostrov, který hrál v bojích významnou roli, a hlavně si bojiště (i přes ne úplně ideální počasí) nadronovali.

U Dněstru

Nad Dněstrem

Krátce po poledni už nezbývalo než vyrazit směr slovenská hranice. Vydali jsme se místní silnicí, jež v některých úsecích konečně splnila očekávání, která od ukrajinských silnic člověk z dřívějška má - ale byl to jediný takový úsek, jaký jsme za celý pobyt potkali, a brzy jsme se napojili na hlavní cestu vedoucí přes Karpaty. Cestou dolů z průsmyku jsme začali přemýšlet, jak strávím těch několik hodin čekání na vlak v Humennom, když na Slovensku je lockdown. Původní plán samozřejmě předpokládal, že si sednu či sedneme na pivo k Medveďovi - ale to v dané situaci jaksi nešlo. Vyřešili to však slovenští celníci, kteří velmi důkladně a zvolna kontrolovali všech pět aut před námi, čímž nám pěkně vyplnili dvě hodiny času čekáním za závorou na odbavení za periodických výbuchů nadávek na poměry na schengenské hranici. Naše prohlídka pak už byla o něco rychlejší - nicméně i tak to znamenalo, že do Humenného přijedeme už tak akorát na vlak; na nádraží jsem se dostal ve 21 hodin, kdy tam už nočák stál - ne sice k odchodu, ale aspoň k nalodění cestujících - připraven.

10. října 2021

Konference a terénní výzkum (28.9.-2.10.2021)

Po dlouhé covidové pauze se na konci září - takříkajíc na poslední chvíli - uskutečnila větší akce, na které jsme se mohli potkat s velkou částí našich kolegů: konference Prvá svetová vojna a severovýchodné Slovensko, pořádaná KVH Beskydy v Bardejove (resp. Bardejovských kúpeloch). Využili jsme státního svátku a vyrazili v úterý s Martinem V. a jeho automobilem. Ačkoliv měl už ve výchozí stanici ve Vyškově zpoždění, nakonec jsem na místě byli téměř první - a díky tomu stihli provést v nedaleké putyce úvodní šarizaci ještě než se začali scházet ostatní účastníci. Brzy jsme se ale přesunuli na základnu a tam se pilně družili až do večera.


Konferenční den ve středu byl velmi náročný, neboť počet vystupujících by bezpochyby vydal na dvoudenní program - bylo ale nutno stihnout všechny během jednoho dne. Zajímavé příspěvky tak plynuly doslova od rána do večera a nezbývá než se těšit na sborník, kde budou publikovány v plné formě (na konferenci bylo nutno držet se poměrně striktního časového limitu). Večer došlo i na krátkou prohlídku kúpelov s odborným výkladem, ovšem již za tmy a dosti zestručněnou. Za velký přínos akce mimo samotného obsahu považuju možnost setkat se - mimo všechny "staré známé" - po dlouhé době s kolegy ze Slovinska a hlavně navázat kontakty s dosud neznámými kolehy z Ukrajiny, které se zdají nést příslib budoucí spolupráce v oblasti, jež byla pro nás dosud tak trochu terra incognita. Večerní neformální diskuze tentokrát trvaly až do pozdních nočních hodin, a i tak jsme zdaleka nestihli probrat všechno se všemi.




Druhý den byl věnován exkurzi po památkách první světové války severovýchodního Slovenska, která proběhla za mírného, zato prakticky nepřetržitého deště. Pro nás to znamenalo návštěvu vesměs dobře známých míst (i když několikrát s novým odborným komentářem), ovšem pro některé účastníky to byla první možnost region poznat. Já sám jsem byl zaskočen hned po úvodní obligátní návštěvě vojenského hřbitova Stebník při zastávce ve Zborově u památníku Jana Šípka, který byl před několika lety doplněn působivou sochou vytvořenou účastníkem každoročního setkání uměleckých kovářů, o jejíž existenci jsme my, kteří Zborovem mnoho let už jen projíždíme, neměli tušení.


Jan Šípek ve Zborově


Po delší době jsme si prohlédli také malou expozici v Nižné Poliance, naopak po velmi krátké době znovu vyšlápli na Veľkrop a vrátili se také do nového muzea v Medzilaborcích nebo na tamní vojenský hřbitov s dělem.


Do muzea podívat se sám na sebe


Medzilaborce nás kromě toho mile překvapily existencí krásné nové restaurace (do budoucna i s ubytováním), která pozvedává turistickou infrastrukturu regionu zase o jeden stupínek výše. Zároveň zde musel být pro větší část účastníků předčasně ukončen ambiciózní program zájezdu, neboť ve vyhrazeném čase ho už nešlo stíhat tak, aby se ti, kteří ještě měli před sebou delší cestu domů, včas vrátili do Bardejova. My, kterým to nevadilo, jsme však pokračovali v menší skupince dál, a dojeli až do Stakčína, kde jsme si prohlédli nejen již dříve rekonstruovaný velký vojenský hřbitov (díky množství křížů označujících každý jednotlivý hrob jeden z nejpůsobivějších), ale také nedávno tak trochu hurá-stylem upravený hřbitov vojáků přenesených sem v 80. letech ze zaniklé obce Starina, dnes se nacházející pod stejnojmennou vodní nádrží. Poté jsme si, navíc proti původnímu plánu, udělali ještě zajížďku do Papína, kde jsme při návštěvě zdejšího vojenského hřbitova definitivně zatměli. Nezbývalo tedy než vyrazit na ubytování do naší oblíbené Driečné. Bylo trochu napínavé, zda ještě stihneme kuchaře před koncem jeho směny, ale nakonec nás Matúš spolehlivě dovezl ještě s předstihem - asi 5 minut před zavíračkou;-)


V pátek naše tříčlenná mezinárodní skupinka (jeden Čech, jeden Slovák, jeden Ukrajinec) vyrazila do terénu. Jako první úkol jsme si vytyčili identifikovat místo, odkud byla v dubnu 1915 vytvořena kresba jistého německého vojenského malíře, který s Beskidkorpsem pobýval v údolí Laborce, a ověřit, jak přesně zachytil terén. Ačkoliv místo se nám identifikovat podařilo poměrně snadno, kvůli nízkým mrakům, které halily vrcholky vyšších kopců v okolí, nemělo smysl se pokoušet o jeho nafocení a rozhodli jsme se nezdržovat se a nechat to na příště. Namísto toho jsme ale zkusili najít ještě místo druhé kresby, které jsem já při přípravě nebyl schopen z mapy odhadnout, ale o kterém Matúš, když kresbu uviděl, prohlásil: "Já asi viem." A skutečně, zavezl nás na okraj Čabin ke staré dřevěné kůlně, kde jsme po vystoupení zjistili, že se nacházíme přesně na stanovišti malíře. Jelikož je zde dnes mnoho vzrostlých stromů, které výhled cloní, a ani po obchůzce okolí se nám nepodařilo nalézt místo, kde by nezavazely, přišel čas na využití drona. Ten si se stromy dokázal poradit a najít pozici, odkud je výhled totožný s tím, jaký měl německý malíř před více než sto lety, bylo ze vzduchu snadné.


Jen ty stromy poněkud povyrostly a zakrývají zčásti kontury kopců v pozadí, které byly tehdy jasně vidět


Po tomto výkonu jsme pak už vyrazili skutečně do terénu - od místa nedaleko monastýru Krásný Brod jsme vyrazili po tušené linii pozic chebského LIR 6 z února/března 1915 nahoru na hřeben Hrabiny-Záruba nad údolím Olšavy. Tušená linie se brzy zhmotnila v reálné pozůstatky zákopů v terénu, které nás provázely po většinu stoupání; až obrovská paseka, kterou lesáci vyrobili pomocí těžké techniky pod vrškem kóty 500, nás od nich odvedla; odtud se nám ale zase naskytl krásný výhled do údolí Laborce pod námi a na kopce na druhé straně, kde se odehrávalo několik našich dřívějších putování.


Letecký snímek naší skupinky s údolím Laborce v pozadí



U vojenského hřbitova na vršku nás překvapilo zvolání "Halt!", které šlo od Tomka, dalšího účastníka konference, který zůstal den navíc a také si sólově procházel některé další lokality, a který sem dorazil z opačné strany. Tím se naše skupinka na chvilku rozrostla ještě o Poláka, ale my jsme na rozdíl od něj měli zde ještě další cíl: dojít až na vrch Záruba, kde by se měly nacházet ruské pozice, a především obhlédnout vysunutý opěrný bod na pravém křídle LIR 6, který by se měl nacházet na "mezivršku" před nimi. Výsledky nejsou úplně průkazné - poměrně výraznou linii zákopů jsme našli v místě, které mi podle dobových map přišlo ještě poněkud málo vysunuté; tam, kde jsem však pozice čekal, už nebylo nic. A co je největší záhada, žádné viditelné pozice se nenacházejí ani na "ruské" Zárubě. Je tedy možné, že vysunuté pozice byly méně vysunuté než jsem si z mapy představoval; kam se však poděly ruské zákopy, nevíme.




Jelikož na dokončení většího okruhu, který jsme si večer před tím naplánovali, nám v žádném případě nezbýval čas, vydali jsme se zpět k autu. Rychlý průzkum louky u monastýru sice žádné další zákopy nepřinesl, posloužil ale vhodně k umytí totálně zablácených bot. Terén totiž po předchozích dvoudenních deštích zřejmě dosti přesně odpovídal poměrům podzimních bojů v roce 1914 - až na to, že jsme měli o něco tepleji. Rozblácenost půdy a cest byla ale stylová.


Modernizace rakousko-uherské armády


Ještě jsem se krátce zastavili na vojenském hřbitově u kostela v Krásném Brodě, a pak na Matúšovo přání zajeli na jeden ze zdejších "konců světa" - do sedla za Čertižném. Poté už nás Matúš ale vysadil před hotelem v Medzilaborcích a opustil, neboť na sobotu měl nějaké povinnosti v Humenném. Tím jsme s Viktorem zůstali nejen sami, ale hlavně bez auta - což na následující den slibovalo mnohá dobrodružství při kombinované přepravě, obzvláště když naším záměrem bylo pohybovat se na polské straně hranice.

Shánění ovcí

Nakonec jsme se ráno nechali místním dobrovolníkem zavést na hranici nad Palotou, kde si nás převzal Grzegorz, který se ochotně nabídl že nás v sobotu provede svým oblíbeným regionem. Zároveň měl ale sám poněkud nabitý program, takže výsledkem bylo poněkud divočejší ježdění tam a zpátky, které nicméně nabídlo mnoho zajímavého. Hned první myšlenka, že zajedeme na Manilowou, kde probíhala akce Galicyjských Eksploratorů, mi přišla nereálná, protože na Manilovou je to od slovenské hranice přece hodina cesty. To jsem si ale neuvědomil, že Grzegorz má jakožto místní celebrita povolení k vjezdu na všechny lesácké silnice v národním parku, takže jsme to vzali dosti výraznou zkratkou přes sedlo Żebrak. Díky tomu jsme celou skupinu zastihli tak akorát na samém počátku výstupu, přidali se k ní a za chvíli byli k mému překvapení na vrcholku. Konečně jsme totiž všichni šli tou správnou cestou, která sice ty metry na 810 m.n.m. vysokou horu nastoupá, bez toho to nejde, ale stoupá je relativně rovnoměrně a bez toho závěrečného strku, který se lozil skoro po čtyřech.


S kolegy a kolehy pod Manilowou


Nahoře nás pak čekalo velké překvapení - spolek Galicyjských Eksploratorů zde totiž zakládá nový vojenský hřbitov, kam se budou postupně přesouvat všechny nalezené ostatky vojáků z celého kopce, kterých je zde stále značné množství. Exhumace provizorních hrobů po válce v této oblasti totiž proběhla velmi nedokonale, místní obyvatelstvo, které bylo na tuto práci nahnáno prakticky bez odměny, sneslo do údolí pochopitelně jen ty hroby, které nebyly příliš vysoko... Výsledkem je, že celá Manilowa (dnes Łysy Wierch) je (stejně jako vedlejší Chryszczata) dodnes prakticky jedním rozptýleným vojenských hřbitovem. A Eksploratorzy zde už před dvěma lety zahájili projekt, jehož výsledkem má být po více než sto letech důstojné pohřbení obětí zdejších bojů - a my jsme se tak na vlastní oči mohli přesvědčit, jak za dva roky postoupili.


Vznikající vojenský hřbitov Manilowa


Je to významné i pro nás, protože významnou část obětí bojů tvoří vojáci jihomoravské 13. zeměbranecké divize, kteří zde bojovali v březnu 1915. Zatím se podařilo přepochovat 11 vojáků, z nichž jeden měl u sebe dokonce identifikační známku - jednalo se o příslušníka 85. pěšího pluku z Maramrošské Sihoti, který zde bojoval bezprostředně před příchodem 13. divize. Místo hřbitova je vykáceno, po obvodu označeno velkými kameny (které sem vyvezla lesácká technika, což samo o sobě byl v těchto podmínkách na podmáčené půdě obdivuhodný výkon), opatřeno dvěma centrálními kříži a jsou na něm již dva hroby - jeden pro onoho identifikovaného vojáka IR 85, druhý hromadný pro dalších 10 neidentifikovaných. Plán hřbitova počítá s mnoha dalšími - včetně těch, kteří by podle dobových údajů měli být pohřbeni přímo v kráteru, který vznikl podminováním ruského opěrného bodu na vršku kopce, a kteří snad jednou budou po archeologickém průzkumu rovněž nalezeni.


Zatímco eksploratorzy se pustili do práce, naše krátká návštěva (připomínající inspekci;-) skončila u aspoň symbolického zapojení do vyměřování obvodu hřbitova, po němž jsme už zase běželi dolů, neboť Grzegorzovy povinnosti ho volaly zpět do Osławice. Zde se konala každoroční slavnost shánění ovcí z pastvin, která připomíná pastýřskou minulost (a zčásti i současnost této oblasti), na jejíž organizaci sě měl podílet. Podařilo se mu ale utrhnout se na potřebnou dobu k tomu, aby nás zavedl na pomalu restaurovaný hřbitov v Lupkově (který jsme navštívili minule během archeologického průzkumu) i do Zubeńska a ukázal nám několik dalších zajímavých míst a hlavně popovídal o stavu bádání a plánech. Je zjevné, že se v posledních dvou letech v této oblasti mohutně probudil zájem o historii obecně a o období první světové války zvláště a každá naše další návštěva odhalí nové a nové pokroky, především co se týče lokalizace, resp. vyznačení a rekonstrukce vojenských hřbitovů.


Zubeńsko


Mimo to jsme se zúčastnili také zmíněné pastevecké slavnosti, kam jsem svou uniformou pěkně zapadl mezi další kostýmované účastníky (a podle Grzegorzova pozorování vyvolal největší zájem, protože pastýře tam každý čekal, ale rakousko-uherský voják byl pro všechny nečekaným zpestřením).


Samuraj podává za dohledu indiána šíp lučišníkovi rakousko-uherské armády... v Bieśczadech se občas dějí divné věci. 


Odpoledne nás pak Grzegorz odevzdal zpět na slovenskou hranici, odkud nás do Medzilaborců svezl - pozor! - místní taxikář. Ano, po asi 20 letech je od loňska v Medzilaborcích už i taxík, což představuje další významný pokrok na cestě k rozvoji turistické infrastruktury. Po tomto bohatém dni nám nezbývalo než nasednout do vlaku směr Humenné a zakončit ho u Medveďa několika dobrými pivy s místními kolegy. Večer jsme se pak definitivně rozloučili, abychom každý vyrazili svým směrem - někdo (já) nočním vlakem do Brna, jiní (Matúš a Viktor) ranním automobilem do Kyjeva. Byla to celé velice vydařená taškařice.