Jarní Karpaty v únoru (11.-15.2.2026)

Poté, co jsme tradiční zimní výlet do Karpat loni pro zaneprázdnění všech zúčastněných vynechali, jsme letos vyrazili naopak v mimořádně silné sestavě: čtyři účastníci z Brna a posléze se připojili tři východoslovenští. Díky tomu jsme si v našem oblíbeném penzionu v Driečné dovolili požádat o mimořádný přísun Šariše (namísto běžného Staropramenu) a byli si jisti, že ho společnými silami vypijeme (což se nakonec potvrdilo, i přes to že jeden účastník se k našemu překvapení ukázal nebýt pivařem). Začněme ale od začátku: cílem letošních zimních Karpat bylo projít si všechna místa spojená s boji jihlavského IR 81 v Karpatech, tedy od prosince 1914 do dubna 1915, a uvést do problematiky Tomáše, který se dějinám pluku začal intenzivně věnovat.

Vyrazili jsme ve středu odpoledne a dojeli do Tarnova, kde jsme se - po veeeelmi dlouhé době - zase jednou ubytovali v turistickém informačním centru na rynku. Poměry se mezitím rozhodně zlepšily, takže samoobslužný proces ubytování (který tam tehdy myslím nebyl) nám umožnil přijet i mimo otevírací hodiny centra. Následně jsme zašli na pivo do stejného podniku jako minule a pak jsme spekulovali, zda si nás místní vrchní už pamatuje (kolik mu tam asi chodí Čechů?). Jirka nám nad pivem s pomocí umělé inteligence vyložil osud výpravy v tarotových kartách, a tak jsme brzy věděli co nás zítra čeká a mohli spokojeně jít spát.

Ráno jsme raději vyrazili už před osmou hodinou, neboť se nám nepodařilo najít pravidla placeného parkování, kde jsme nechali auto, a tak jsme se rozhodli, že se platí právě od osmi hodin. Jako první jsme se vydali na vojenský hřbitov č. 202 (kde je pohřbeno i několik vojáků IR 81). Po příchodu na něj jsem prošel fází zmatení, neboť jsem si pamatoval, že jsem zde už jednou byl a žádný hřbitov se tu nenacházel - jen park s jedním pomníkem. Nakonec se ukázalo, že je to skutečně tak - hřbitov byl zrekonstruován až v roce 2021, poté co před tím zanikl a byl skutečně používán jako park (klasicky hlavně k venčení psů...).

Vojenský hřbitov č. 202 po rekonstrukci, včetně náhrobků se jmény vojáků (našli jsme i ty z IR 81)

Pak už jsme se vydali na bojiště. Tedy nejdříve na vojenský hřbitov Pleśna, a potom na kopce jižně odtud, kde pluk absolvoval těžké boje na konci prosince 1914. Jednou už jsme podobnou návštěvu absolvovali - ale tentokrát jsme byli lépe orientovaní, a tak jsme věděli, který přesně kopec nás zajímá. Ukázalo se sice, že přesně ten jsme navštívili i minule - ale tehdy spíše náhodou (s nadějí na pěkný výhled). Tentokrát jsme věděli, že právě zde se bránilo několik dní pravé křídlo pluku ruským útokům, které se přiblížily až na desítky kroků, a tak jsme zašli i do lesíka, kde jsme rychle našli zákopy. Tomáš tak dostal možnost vidět své první zákopy - a hned přímo od jeho 81. pluku!

Jelikož počasí bylo až nečekaně příznivé a vysvitlo dokonce sluníčko, rozhodl jsem se na tomto místě udělat několik snímků z dronu. Z toho nakonec bylo větší dobrodružství než mi bylo milé, neboť dron po chvíli letu začal ztrácet výkon, výšku, signál... prostě všechno, a nakonec jsme ho museli jít hledat na louku. Něco takového se mu za pět a půl roku provozu stalo poprvé. Naštěstí k tomu opravdu došlo nad loukou a ne nad blízkým lesíkem, takže jsme ho po chvíli bloumání našli relativně v pořádku - plácl sebou do mokré trávy. Proč, to se nám vyšetřit nepodařilo - ale po dvou dnech se ukázalo, že po dobytí baterky je schopen dalšího letu, takže mnou vyjádřená touha "konečně ho rozbít, abych si mohl pořídit nového" se opět nesplnila. Aspoň jsme ale při jeho hledání ztratili krytku na kamerku...

Poslední zachycený snímek před havárií dronu vypadal zhruba takto

Pak jsme se přesunuli na levé křídlo pluku, konkrétně k rozhledně na vrchu Golgota, odkud byl v tomto počasí opět nádherný výhled a kde se dalo názorně pohovořit o bojích na rozhraní rakouské 3. a 4. armády v prosinci 1914.

Výhled směrem k bojišti u Limanowe

Pak jsme si prošli i místní vojenské hřbitovy i nějaké zákopy v lese (zde ale fronta zůstala ve stejných pozicích až do května 1915, takže zákopy, jejichž část v prosinci 1914 vybudovali vojáci IR 81, byly nepochybně výrazně prohloubeny ostatními jednotkami, které je držely později) a nakonec se rozhodli pro první turistický výšlap expedice - asi 7km okruh přes les severovýchodně od Lubcze, v němž se odehrávaly boje, kterých se účastnil i IR 81. Radosti prodírání se rozbahněným karpatským terénem jsme si užili jen v jeho první části, kdy jsme sestoupili k potoku, přešli ho a pak zase vystupovali zpět na kopce; zbytek trasy už byl po zpevněných cestách.

Naše skupinka při překračování vodního toku. Nebo to je dobová fotka vojáků? Při dnešních možnostech AI úpravy fotek jeden už neví...

Pak už jsme museli uznat, že na další eskapády nám čas nezbývá, a po krátké zastávce v Janowicích (kde se nám podařilo napoprvé nenajít odbočku ke hřbitovu) už jsme vyrazili na jih, přes Karpaty. Zastavili jsme se jen na vojenském hřbitově ve Staszkówce ("4 věže"), abychom ho ukázali účastníkům expedice, kteří na něm ještě nikdy nebyli (na rozdíl od nás, kteří ho navštívili už aspoň pětkrát), pak těsně minuli Gorlice a přes Dukelský průsmyk se přehoupli na Slovensko. Zde už to netrvalo dlouho a dojeli jsme do Driečné, kde jsme bezodkladně zahájili šarizaci.

Výhled před snídaní...

V pátek jsme vyráželi do terénu stále ve čtyřech, a zvolili jsme tradiční Kobylu, resp. bojiště IR 81 nad Výravou. Konkrétně jsme se konečně rozhodli vyšlapat přímo na kótu 564, tedy z údolí Olšavy. Tento kopec, o který bojoval právě i IR 81 na počátku ruské Velikonoční ofenzivy, jsme dosud vždy navštívili jen jako krátkou zacházku od Kobyly. Ačkoliv silnice údolím Olšavy je zpevněná, hned na jejím začátku se ukázalo, že naše auto z půjčovny na ni není v žádném případě dělané. Než jsme vyrazili, museli jsme proto přeparkovat kus nahoru do vsi, a tím si plánovaný už tak dlouhý okruh ještě prodloužit.

Nahoru jsme vyšlapali po severnějším ze dvou hřebínků svahu, přičemž ruské zákopy se nacházejí na tom jižnějším; v polovině stoupání se ale oba hřebeny potkávají, takže zákopů jsme si užili. Nahoře na kótě je to pak už spíše taková změť, neboť kopec postupně držela jedna, druhá, jedna, druhá a jedna strana, přičemž útoky šly i z různých směrů... takže snažit se určit, která díra je čí, je marné.

... a výhled před obědem.

Pak jsme přes Kobylu přešli až na turistický chodník, který nás dovedl k oběma vojenským hřbitovům, nedávno nově zrekonstruovaným (tedy v případě toho druhého spíše stále se v rekonstrukci nacházejícím). Na tomto nejvzdálenějším bodě naší trasy jsme si dali oběd a Jirka s Honzou provedli čajový obřad s kostkou černého čaje.

Čajový obřad na kótě 600

Zároveň jsme definitivně usoudili, že původní ambiciozní plán je zcela nereálný, a rozhodli se po stezce sejít na okraj Výravy a k autu se vrátit podél silnice. Díky tomu jsme se opět ocitli na krásném výhledu na okraji lesa nad vsí, kde je nově instalovaná také umělecká lavička, a měli dostatek času obého si řádně užít.

Výhled před večeří

Pak už nás čekal jen obligátní výlet do Tesca v Medzilaborcích a zastávka u pomníku České družiny, kde jsme objevili novou naučnou tabuli v rusínštině, a návrat na penzion, kde ž nás čekala část slovenské výpravy. Tím, jak nás bylo více, se výrazně prodloužilo i večerní posezení.

Program druhého dne chtěl původně využit faktu, že máme k dispozici několik aut, a zavést nás "odněkud někam", nikoliv dokola (trasa měla být podobná mému solo putování před pár lety); když mi ale bylo vysvětleno, jak dlouhou objížďku by auta musela absolvovat, zvolili jsme opět okruh, který byl podobný trase jednoho z předchozích zimně-karptatských pochodů, i když v opačném směru. Začínali jsme v Bystré a vyšli na Vrchdolín a pozice IR 81 jižně od něj. Zde začalo pršet a dnešní čajový obřad se tak odehrával za vlhka (a bez fotodokumentace).

Naše (už větší) skupinka při obcházení vodního toku (bez úprav AI)

Totálně rozmáčený a rozbahněný byl také terén pod našima nohama. Cestou dolů, kdy jsme rezignovali na snahu jít po linii fronty (IR 81 -> LIR 7 -> LIR 8) a rozhodli se jít, kudy to aspoň trochu půjde, se nálada ve skupině konečně zlomila. Zatímco do té doby jsem každou chvíli poslouchal výhrůžka na téma, co by asi udělaly primitivní kmeny s vůdcem, který je vedl takovými sračkami jako já, poté co jsme do tekutého bláta na jedno  místě zapadli po kotníky se členové výpravy s realitou smířili, a někteří si ji dokonce začali užívat. V dobré náladě jsme tak došli na louku nad Sukov, odkud jsme znovu mohli krásně sledovat celý průběh fronty vedoucí k vysunutému postavení LIR 8, v němž byl téměř celý pluk na začátku Velikonoční ofenzivy zajat. Po krátké pauze jsme vyšli i na onen "ruský" kopec, z něhož se na pražské vojáky útočníci nad ránem 20.3.1915 spustili, a z něj do Roškovců, abychom si prohlédli vojenský hřbitov s... neobvyklou architekturou.

Na vojenském hřbitově Roškovce lze na vlastní oči pozorovat zakřivení povrchu země

Pak už nás čekal jen pochod víceméně po silnici (nebo tom co jí za lepších povětrnostních podmínek bývá) zpět do Bystré. Naše posádka si pak ještě udělala výlet do Repejova, kde jsme znovu poobdivovali maďarský způsob rekonstrukce vojenského hřbitova (umístění symbolických šesti náhrobků na místo, kde žádný voják pohřbený není), a tím naše letošní putování skončilo. Program však ještě zcela vyčerpán nebyl - večerní posezení se opět táhlo hluboko do noci, přičemž Rado vhodně upozornil, že letos je to rovných 20 let, co se navzájem známe. No, a to bylo třeba oslavit...

Jediný člen naší výpravy, kterého do mundúru nemusela oblékat umělá inteligence, ale zvládl to vlastníma rukama

V neděli jsme se už ničím nezdržovali a po známé trase - přes Slovensko - vyrazili domů. Po tradiční zastávce na Dechtároch náš však tentokrát čekala novinka ve tvaru dlouhého tunelu u Žiliny, který konečně, po mnoha a mnoha letech cestování soutěskou pod Strečnem a přes zacpané město, zpříjemnila a urychlila tuto námi hojně využívanou trasu. Obchvat Ružomberoku se má otevřít co nevidět - bohužel však posledních pár kilometrů dálnice je stále v nedohlednu, takže předpokládám, že kolony zde ještě nějaký ten pátek běžně budou vznikat.

Zimní Karpaty v listopadu (20.-23.11.2025)

Letos jsme se po delší době zase vypravili na konferenci o bojích v Bieszczadech - ta se tentokrát konala v Lupkówě, a nakonec z toho bylo mnohem větší dobrodružství, než jsme čekali.

Vyrazili jsme ve čtvrtek večer, dojeli pouze to Tarnova, ubytovali se prakticky přímo na rynku a vyrazili do víru velkoměsta. Poněkud nás, pravda, zaskočilo, že centrum Tarnov ve čtvrtek večer je naprosto, ale naprosto liduprázdné. Tak dlouho jsme vybírali mezi těmi několika hospodami, co jsou přímo na rynku, a spekulovali, ve kterých z nich jsme už dříve byli a ve kterých ne, až jsme v přilehlé uličce narazili na moderní ochutnávkový pivní bar s nabídkou několika druhů neobvyklých piv (za příslušné ceny) a rozhodli se jít s dobou. Dokonce tam i pár lidí bylo, a pivo bylo dobré.

Rynek v Tarnově

Když jsme se v pátek ráno probudili, přivítal nás nejen zasněžený Tarnov, ale také pokračující sněžení, které i podle předpovědi mělo trvat celý den. Naše naivní představa, že nejpozději za tři hodiny jsme v Lupkówě a bez problémů stíháme začátek konference (v poledne) tak brala postupně, ale nesmiřitelně za své. Když jsme po neprotažených silnících a za neustálého vytrvalého sněžení před Duklou narazili na silnici ucpanou kamiony, kterým se nepodařilo vyjet kopec, pochopili jsme že se musíme držet jen těch nejfrekventovanějších silnic. Při pokusu o návrat k Jasłu jsme pak uvízli v podobné zácpě v opačném směru - a při představě že mezi dvěma špunty zůstaneme do večera jsme si gratulovali, že to bylo právě vedle benzinky s obchodem... a dokonce i ubytováním, kdyby se situace do večera nevyřešila.

Většinu času na této expedici jsme strávili koukáním na zasněženou silnici z okna auta.
Toto je jedna z těch hezčích variant tohoto pohledu, jaké se nám dostalo.  

Kamionům se nakonec podařilo naskládat se v kopci cik-cak tak, aby kolem nich osobní auta mohla opatrně projet, a tak jsme zhruba v době, kdy jsem původně plánovali být už na místě, vyrazili z Jasla na druhý pokus o průnik k Lupkówu. Postupně jsme rychlým pohledem na stav silnic vzdali snahu projet jakoukoliv z kratších variant tras a spolehli se na nejdelší, ale nejzpůsobilejší trasu přes Sanok. Po třech hodinách usilovné cesty, kdy nám navigace neustále ukazovala že jsme hodinu od cíle, jsme se tedy začali konečně přibližovat - jen abych to v místním průsmyku půl hodiny před Lupkowem vzdali, neboť klouzání aut po cestě nám přišlo příliš riskantní. A to nejen akutně zde, ale i při představě jak to asi bude vypadat druhý den při pokusu z Lupkówa odjet, pokud bychom do něj dojeli (měli jsme totiž důležité plány a nechtěli jsme je propásnout uvíznutím na hřebeni Karpat).

A tak jsme se otočili, vrátili se do Sanoku, ubytovali se v našem spolehlivém Domu turysty - a jelikož se ještě nesetmělo, rychle vyrazili na procházku do části města, kam jsme nikdy nezavítali - přes Parkowou horu (se zajímavým památníkem střelců podhalańských u její paty) k židovskému hřbitovu na okraji města. A také civilnímu hřbitovu, kde jsme si prohlédli vojenskou část; zaujalo nás, že zde jsou pohřbeni vojáci z września 1939 a pak z pacifikace Łemkowszczyzny 1945-1948 - a těch druhých je víc než těch prvních. Inu, krvavé země...

Vojenský hřbitov Sanok (1939-1949)

Zpátky už jsme šli setmělým městem a zamířili rovnou na rynek, do naší oblíbené Karpacke restaurace. Večer jsme sice zvládli i nějaké to polské pivo přímo v hotelové restauraci... ale dá se říct že to bylo se sebezapřením. Ráno jsme po dobré snídani odhrabali z auta těch asi 30 cm sněhu, co během noci připadlo, a vyrazili přes Karpaty - rovnou jsme to vzali zpět přes Dukelský průsmyk, protože pokoušet v tomto podnebí Lupkovský jsme si netroufli.

Dukelský průsmyk

Zde už byly cesty sjízdné, bez potíží jsme tedy před polednem dorazili do Humenného, ubytovali se, nasedli na vlak a popojeli do Breckova - odkud jsme přes zříceninu hradu a přilehlý kopeček vyrazili do Hudcovců, kde Maťo slavil narozeniny, což byla druhá polovina našeho plánovaného programu (kterou jsme na rozdíl od první zvládli realizovat). Procházka to byla hezká, z Breckova se nám dokonce otevřely nečekaně jasné výhledy na bojiště u Humenného - a uvědomili jsme si navíc, že jsem tu téměř na výročí bojů z roku 1914, a díky tomu měla tato expedice nakonec přece jen i nějaký prvoválečný přesah ;-)

Humenné z Breckova, klimatické podmínky zhruba stejné jako v listopadu 1914

Ve druhé půli se nám podařilo při brodění se sněhem i mírně zabloudit, takže z mé obavy, že na místo oslavy dorazíme dříve než oslavenec, jsem byl rychle vyléčen; nakonec jsme se vynořili od hnojiště na okraji obce těsně před setměním a do sálu dorazili se značným zpožděním po začátku akce. Což ale nevadilo, protože do jejího konce bylo ještě vskutku daleko ;-)

Nápad zastavit se poslední den ještě někde v terénu byl v daných klimatických podmínkách vcelku bezpředmětný, a tak jsme se v neděli vydali rovnou domů. A tak se náš podzimní výlet do Karpat neplánovaně změnil v Karpaty zimní, a dá se důvodně očekávat, že náš plánovaný únorový zimní výlet bude zase klasicky jarní...

Když už jsme tady... aneb západní fronta (28.7.-2.8.2025)

Úplně na závěr Kathrynina pobytu v Evropě jsme si naplánovali dalekosáhlou cestu, jejíž většinu jsme, upřímně řečeno, strávili v autě ;-) Jejím původním důvodem, nakonec však spíše výchozím bodem, bylo natáčení s potomkem jednoho z jesenických vojáků, který dnes žije v Bádensku-Würtembresku (západní Německo). Tam jsme také v pondělí - automobilem vypůjčeným z půjčovny, což pro mě byl nový zážitek - po sedmi hodinách cesty dorazili. Shodou náhod, kterým jsme pravda trochu pomohli, se tam na rodinné návštěvě nacházel Lukáš, se kterým jsme naposledy něco podnikli před 11 lety(!), kdy byl ještě student historie bez závazků; dnes je z něj vážený advokát s početnou rodinou, díky čemuž na historické aktivity má jen velmi málo času. Přesto byl tak laskav a nabídnul nám svou pomoc jako tlumočník (a později snad také jako korektor německé jazykové verze našeho dokumentu).

V pondělí večer jsme tak mohli zajít po dlouuuuhé době na pivo. Tedy na pivo... spíše pro pivo. Ukázalo se totiž, že pondělí je pro hospody v Německu tradičně zavírací den, a v malé obci nebyla otevřená žádná. Koupili jsme tedy pár lahví v místním supermarketu, vytáhli židličky z našich hotelových pokojů na chodník před ubytovací zařízení, a konferovali zde.

Následujícího rána jsme vyrazili k našemu respondentovi, který se ukázal být velmi milým osmdesátiletým pánem, a natočili podařené interview. Lukáše jsme hodili zpět "domů" - a sami vyrazili na západ. Protože když už jsme skoro u Rýna, tak že bychom se nepodívali ten "kousek" za něj, že... A tak slovo dalo slovo, a večer jsme se ubytovali ve Verdunu. Pamatuje na to, jak těžkým úkolem je v tomto městě najít obyčejnou hospodu, rozhodl jsem se zkusit štěstí znovu, a vydali jsme se do jediného podniku široko daleko, který mi mapy ukazovaly. A skutečně, našli jsme hospůdku vyloženě pro místní, obsazenou několika štamgasty, kde příchod cizinců vzbudil patřičný rozruch. A to jsem ještě netušil, jakého kulturního zážitku se nám zde dostane, když po vypití čtyř půlpiv (čepovali zde totiž skutečně 0,25 l - tedy ani ne malé pivo, ale opravdu polovinu velkého) půjdu zaplatit.

Vrchní, který do té doby hovořil výhradně francouzsky, se u této příležitosti dokonce rozpomněl na několik anglických frází, kterými mi sdělil, že žádá 10 euro. Na mou podanou 20eurovou bankovku se úslužně usmál a naznačil, že si ji jako nechá celou jako tringeld. Tento vtip jsem ještě pochopil a přátelsky mu vysvětlil, že tak jsem to nemyslel. Když mi ale vracel oněch 10 přebytečných euro, zaskočil mě oznámením, že jsem právě zaplatil za pět piv, ale vypili jsme jen čtyři. Ačkoliv mi to zopakoval asi třikrát, nějak jsem nechápal, co mi tím chce sdělit. Mám si snad dát ještě jedno? To bych se ani nebránil - což jsem mu také naznačil. Rychle mě však vyvedl z omylu, když s úsměvem, ale nekompromisně prohlásil, že to páté pivo bylo pro něj. Inu, cizinec promine... popřál jsem mu ať si ho užije a odešli jsme.

Ještě než jsem stihl dokroutit hlavou mi ale Kathryn, která rozumí francouzsky (což po dobu naší návštěvy úspěšně před osazenstvem hospody tajila), vysvětlila jak to bylo doopravdy: náš milý vrchní jedné dámě, která v podniku seděla, proti její vůli nalil víno, a když se bránila, oznámil jí, že to víno platí "támhleten cizinec" - to jako já. Takže jsem ve skutečnosti nonšalantně - ovšem aniž bych o tom věděl - pozval jakousi Francouzku na víno. No, vlastně mi to přijde nakonec lepší varianta než zvát takto na pivo vrchního - ale i tak to bylo zvláštní, a upřímně řečeno bych od Francouzů očekával vyšší kulturní standardy.

Následující den (středa) byl pak hlavním bodem našeho programu. Začali jsme vyjížďkou na sever od Verdunu, abychom navštívili několik německých vojenských hřbitovů, kde je pohřbeno i pár rakousko-uherských vojáků, a místo kde v posledních měsících války bojoval kroměřížský 25. domobranecký pěší pluk. Některé naše jednotky byly totiž součástí dvou armádních sborů, které Rakousko-Uhersko v posledním období války vyslalo bojovat po boku německé armády na západní frontu (což bylo mnohem více - vynucené - politické gesto než vojenská výpomoc), a byly nasazeny právě v okolí Verdunu - konkrétně 106. domobranecká divize na sever od něj a dva jihomoravské prapory polních myslivců na jih od pevnosti. Měli jsme čas pouze na jednu lokalitu, a zvolili jsme severní.

Typický německý vojenský hřbitov

Zkusili jsme dokonce vyjít na kopeček, kudy se táhla zákopová linie Ldst IR 25, ve snaze zjistit, zda i zde lze po sto deseti letech nalézt v lese zbytky zákopů. Neuspěli jsme. Zdá se, že zdejší zákopové linie, které byly vybudovány mnohem komplexněji než na východní frontě (obzvláště než na východní frontě v první polovině války) byly po válce důkladně zarovnány i v místech, kde byl a dosud je les (což snad souvisí i s jiným typem lesního hospodářství, který se ve Francii praktikuje, ale to jsou jen spekulace). A když už jsme byli až tady, tak jsme se vydali na největší americký vojenský hřbitov z první světové války v Romagne-sous-Montfaucon.

Bojiště LdstIR 25

Ještě před tím jsem zkusmo uhnul z trasy doporučené navigací na trasu, o které tvrdila že je o pár minut rychlejší, ale z nějakého důvodu ji nevybrala. Rychle jsem přišel na to proč: jednalo se o nezpevněnou silnici, která nicméně vedla kolem amerického památníku jednoho hrdinského činu vojáka US Army. Mohl jsem se tedy tvářit, že jsem sem jel úmyslně;-) Ve skutečnosti mě ale dost zaskočilo, že nezpevněná cesta nás potkala i ve Francii. Pomalu jsme se tedy po ní přibližovali k americkému vojenskému hřbitovu, až jsme se dostali zase na normální silnici a brzy i na hřbitov samotný. A to byl tedy zážitek!

Dostat celý areál do jednoho záběru je nemožné

Kathryn, sama Američanka, to shrnula tak, že byla zaskočena mírou americkosti, se kterou se zde, uprostřed francouzského Lotrinska, potkala. Pravda je, že americký vojenský hřbitov je naprosto jiný než všechny ostatní. Jedná se spíše o obrovský park (s dokonale sestřiženým trávníkem), na němž samotné pohřebiště tvoří jen necelou polovinu plochy. Na druhé se nachází například parkoviště (ano, do hřbitova se vjíždí autem) nebo návštěvnické centrum s malým muzeem a také s "Oválnou pracovnou" (opravdu vypadá jak kdyby z Bílého domu vypadla!), kde se návštěvníka v případě zájmu ujme personál... Vskutku interesantní.

Pracovna

Celé nám to zabralo dobrý půlden, takže zpět do Verdunu jsme se vrátili až dlouho po poledni. Neotáleli jsme tedy a vyrazili rovnou do hlavního muzea ve Fleury-devant-Douaumont. Těsně před ním jsem ale špatně odbočil, a tak jsme se ocitli u centrálního památníku a pohřebiště (kostnice) - když už jsme tu... Nejdříve jsme tedy šli do něj. Zrovna začínal krátký film o památníku a jeho historii, a tak jsme ho zhlédli a poté vystoupali na centrální věž a rozhlédli se odtud po hřbitově i okolí.

Výhled z památníku na hřbitov a bojiště

Pak už ale opravdu do muzea - z minulé návštěvy si pamatuju, že jeho návštěva stojí za to, a měl jsem v plánu si ho tentokrát projít důkladněji než naposledy. Ale na to je taky potřeba nějaký čas, který už nám začínal utíkat nepříjemně rychle. Využili jsme proto zázemí muzea s občerstvením a snědli před vstupem aspoň nějakou bagetu, protože jinak na jídlo tento den žádný čas nebyl, a pak už rychle do expozice.

Rakousko-uherský dělostřelec ve francouzském muzeu bitvy u Verdunu (musím ale podotknout, že to byla Kathryn, která si snímku všimla)

Návštěvu jsme časovali tak, aby nám pak zbyl čas ještě na jedno muzeum, což se tak akorát podařilo. Namísto fortu Douaumont, který jsem měl v plánu původně, jsme se ale nakonec vydali znovu na druhý břeh Másy, k výšině příznačně pojmenované Mort-Homme (Mrtvý muž), neboť Kathryn kdesi našla zapomenutý leták o muzeu pod tímto kopcem, které - podle letáku - nabízí jediné rekonstruované zákopy u Verdunu. A Kathryn prohlásila, že během svého letošního pobytu v Evropě už byla v zákopech na frontě italské, v zákopech na frontě východní, a tak by chtěla využít i příležitost podívat se do zákopů na frontě západní - logika to, proti které šlo jen těžko něco namítat (obzvláště když já na fortu Douaumont už byl, takže jsem byl jen rád že namísto něj uvidím něco co jsem ještě neviděl).

Muzeum sice efektní...

Male soukromé muzeum na okraji Chattancourtu je celkem sympatické, ale slibované zákopy jsou trochu falešný marketing: nejsou rozhodně zrekonstruované (i když se nachází v místech kde francouzské pozice skutečně byly), nýbrž (s)prostě zkonstruované. A to doslova, neboť jsou nad zemí, nikoliv v zemi. Je to tedy efektní, ale odcházeli jsme trochu zklamaní. Nicméně reku si: když už jsme tady... vyjedeme na samotný Mort-Homme, třeba bude nějaký zákop tam (podle mapy je tam minimálně památník). A baže - zákopů tam je habaděj!

Hlavní památník na Mort Homme

Kathrynino přání projít se v zákopech západní fronty se tedy vyplnilo měrou vrchovatou, a to i když jsme nakonec neobešli ani celou naučnou stezku. Začínalo se totiž připozdívat, já začal zase plánovat logistiku... a zjistil jsem, že budeme mít problém stihnout ještě nějaký otevřený obchod. Nakonec jsme zajeli k jednomu, který velkou vývěskou sliboval otevírací dobu 8-20 hod; bylo 19.15, tak jsme v klidu začali prohlížet neobvyklý sortiment, ale ejhle - sekuriťák nás rychle začal popohánět a pochopili jsme, že prodej končí už 19.30 (ve 20.00 zřejmě poslední zaměstnanec - tedy onen sekuriťák - otáčí klíčem v zámku a odchází domů). Inu, na dalekém západě mohou být místní zvyklosti trochu jiné než jak je známe my.

Opětovnou návštěvu hospody, kde člověk zve francouzské dámy proti své vůli na víno, jsem si tentokrát odpustil.

Ve čtvrtek ráno jsme Verdun opustili a vyrazili... na západ. Organizace celého tohoto výletu by se dala nejpřesněji charakterizovat jako založená na principu "Když už jsme tady...", a toto byl její vrchol: Když už jsme u Verdunu, zajedeme na americký vojenský hřbitov Oise-Aisne u Remeše. Je to sice hodina a půl cesty dále na západ, není tak velký jako ten první - ale je na něm pohřben Kathrynin praprastrýc, který padl v řadách americké 3. divize poslední den závěrečné německé (druhé) ofenzivy na Marně (25.7.1918). Nikdo z rodiny jeho hrob nikdy nenavštívil - až teď Kathryn, když už je tady...

Druhý americký vojenský hřbitov

Ještě že jsme byli už částečně připraveni z návštěvy onoho prvního amerického hřbitova - protože americkost tohoto místa ho ještě předčila. Bylo to dáno hlavně tím, že kdykoliv přijede nějaký příbuzný (a není jich zase tak málo - na hřbitově je pochováno přes 6 000 vojáků a příbuzných přijede prý okolo 60 ročně!), ujme se ho osobně správce hřbitova - opravdický americký Američan (podle Kathryn ten nejameričtější Američan jakého si lze představit). Musím přiznat, že kulturní šok zpočátku působil - ale po chvíli konverzace se nám podařilo přece jen najít společnou řeč a byla to příjemná návštěva. Samozřejmě nejvíc si z ní odnesla Kathryn - ale i já jsem se mnohé dozvěděl. Ceremoniál pískování jména na kříži (přenesený sem z druhoválečných hřbitovů) byl působivý. Součástí "americkosti" je pak to, že potomek sice může pískem zvýraznit jméno, ale zapíchnout vlajky pod kříž a utřít přebytečný písek, to už musí udělat samotný správce; takové komplikované úkony přece nelze svěřit ledaskomu a je potřeba provést je maximálně odborně.

Hledaný hrob se vší parádou

Po ceremoniálu u hrobu Kathrynina příbuzného nás správce ještě osobně provedl po hřbitově i kapli nahoře a dozvěděli jsme se mnoho zajímavostí (včetně střípků informací o něm samotném), ale ačkoliv ledy už definitivně povolily, museli jsme se zakrátko rozloučit. I tak jsme tady strávili snad hodinu a půl - což nicméně výjimečně přesně sedělo s mým časovým plánem. Takže jsme mohli po poledni v klidu vyrazit dál, resp. nyní už konečně (aspoň trochu) zpátky.

Americký hřbitov Oise-Aisne byl totiž i našim bodem obratu - odtud už jsme zamířili (aspoň zhruba) na východ. Tedy přesněji do Arden. Původně jsem se chtěl zastavit v Bastogni a napravit chybu, kterou jsme s tamními muzei udělali minule, ale v průvodci po všech prvoválečných muzeích v Evropě zakoupeném ve verdunském muzeu jsem narychlo našel jinou alternativu: Musée Guerre et Paix en Ardennes, nové muzeum všech bojů v Ardenách (od roku 1870 do roku 1945), které jsme měli prakticky hned při cestě poblíž Sedanu. Rozhodli jsme se tedy risknout tuto moderní expozici - a dobře jsme udělali.

Muzeum zvenčí...

Už deset kilometrů před muzeem na nás začali z křoví při cestě vykukovat figuríny vojáků různých dob, které nám nejdříve nedávaly smysl - až když jsem viděli třetí, pochopili jsme, že to už je součást muzea. Samotné muzeum je rozsáhlé a dalo by se tam také strávit více hodin než jsme si mohli dovolit. Ačkoliv expozice je moderní a tedy občas na efekt, zároveň nechybí obrovské množství konkrétních informací a předmětů - což je za mě ideální. (Nikdy nepochopím, proč existují moderní muzea, která tuto tradiční složku úplně potlačí, když moderní muzeum už z principu vyžaduje velké prostory, do nichž se vždycky dá strčit mnoho a mnoho informací, i kdyby měly tvořit jakoby jen nepodstatný doplněk.)

Muzeum zevnitř

Jedinou výtku tak mám k přístupu k překladu francouzských textů do angličtiny a němčiny: ten totiž funguje tak, že je pro něj vždy vyhrazeno asi poloviční místo než pro původní francouzský text (pro oba jazyky dohromady) a překlad je prostě useknut v okamžiku, kdy toto místo dojde. Není to tedy zkrácená (ve smyslu zestručněná) verze originálu - je to verze opravdu zkrácená, ve smyslu useknutá. No, aspoň jsem se pocvičil ve francouzštině (což je za celé letošní rajsování po Evropě jediný jazyk, se kterým jsem se potkal a který opravdu neumím), a naštěstí mi mohla pomáhat Kathryn, která, jak už jsem zmínil, rozumí velmi obstojně.

Kathryn jako francouzský voják

Zajíždět do Bastogně pak už samozřejmě nemělo smysl - nebyl čas. Tím pádem nám navigace jako nejrychlejší trasu ukázala cestu přes Lucembursko, což Kathryn přivítala jako příležitost aspoň symbolicky navštívit další evropskou zemi nad původní plán (a ani já jsem tam nikdy nebyl, tedy nepočítám-li zastávku zájezdového autobusu na benzince uprostřed noci cestou do Anglie když mi bylo asi 13, u které si dnes už ani neumím vybavit, jestli jsem vůbec vystoupil z autobusu). Bylo nám blbé zastavit se tam i tentokrát jen na benzince a na základě toho tvrdit, že jsme navštívili Lucembursko; rozhodli jsme se proto zastávku udělat u dalšího amerického hřbitova, tentokrát z druhé světové války.

Třetí americký vojenský hřbitov

Po podrobných popisech těch předchozích dvou by mělo pozornému čtenáři být jasné, že takový americký hřbitov má samozřejmě otevírací dobu a mimo ni je neprodyšně uzavřen; a my jsme v Lucemburku byli opravdu spolehlivě po jejím skončení (asi tak tři hodiny). Viděli jsme tedy víceméně jen vstupní bránu, protože areál je opět tak velký (a také obrostlý), že jsme z něj nespatřili téměř nic. 

Tím také naše návštěvy pamětihodností definitivně skončily. Se stmíváním jsme dojeli do malebného údolí jižně od německého městečka s krkolomným názvem Traben-Trarbach, kde jsme našli ubytování v bývalých lázních (původně byl v plánu německý kemp, jaký se tak skvěle osvědčil minule; pro vytrvalý déšť právě na tuto noc předpovídaný jsme ale nakonec i poslední noc museli strávit pod střechou).

Jistě je tu také krásně. Ale žádná vojenská historie... takže jsme neměli čas si tu nic prohlédnout

Celý pátek jsme pak strávili na německých cestách, dálnicích a z nemalé části také v proslulých Stau. Nebylo to sice nakonec nic hrozného, ale cesta se ze 7 hodin protáhla na 9 a když jsme na jejím závěru kličkovali skrz Prahu, opravdu jsem se už těšil na pivo s Pavlem.

Posledním bodem programu totiž bylo, poněkud nečekaně, ještě jedno setkání s tím, kdo to celé spískal - s Pavlem, který řediteluje muzeu Jeseník a pro nějž celý dokument natáčíme. Náhodou byl ten víkend v Praze, slovo dalo slovo a my jsme svou expedici na západ zakončili návštěvou hlavního města ČR. Neztráceli jsme čas, rychle se ubytovali a s Pavlem vyrazili do restaurace, abychom se najedli a povyprávěli mu vybrané pasáže toho, co všechno jsme díky jeho nápadu v posledním měsíci a půl zažili. Opravdu jen vybrané pasáže - protože na kompletní popis jsme rozhodně čas neměli.

Sotva jsme dojedli, Pavel přišel s nápadem, který do principů naší expedice dokonale zapadl: Když už jste tady, nechtěla by Kathryn vidět i centrum Prahy? No, pravda - se mnou viděla kdejakou díru v Jeseníkách, v Polsku, na východním Slovensku, na Ukrajině, u Piavy i v Alpách a nakonec i v Německu a ve Francii - ale ukázat jí krásy Prahy mě nenapadlo. Na to člověk potřebuje ředitele ;-) Sedli jsme tedy na autobus a na metro a za chvíli už pili pivo na jedné z plovoucích restaurací na Náplavce, s výhledem na řeku, Petřín i Pražský hrad...

Pracovní schůzka na Náplavce

A když už jsme byli tady, tak jsme se ještě prošli kolem Národního divadla a po Karlově mostě (mezi 23. a 24. hodinou v noci na něm bylo poněkud - zdůrazňuji ale že jen poněkud! - méně turistů než obvykle) - a tím se naše expedice už ale opravdu dočkala svého důstojného zakončení.

Myslel jsem si, jakou krásnou fotku Kathryn na nočním Karlově mostu vyrobím...

Jen pro pobavení dodám, že v sobotu - poslední den, který Kathryn strávila v ČR před odletem zpět do USA - jsme kromě přesunu z Prahy zpět domů samozřejmě ještě potřebovali stihnout něco natočit. Ale co, to radši neprozradím - v dokumentu to bude, a doufám že to nepůjde poznat ;-)

Italská fronta (16.-18.7.2025)

Poslední větší výlet na bojiště vojáků z Jesenicka v rámci letošního natáčení nás zavedl na italské bojiště. Přes Rakousko jsme tentokrát jeli "zadní" trasou údolím Muru, která je hezčí, ale na točení volantem náročnější. Nedaleko Villachu jsme se ubytovali v nádherném statku s koni, a druhý den ráno vyrazili přes Tarvisio do Itálie.

První zastávka byla u San Dona di Piave - už před cestou jsem se snažil zjistit, kde vlastně skončily hroby vojáků z bojů na Piavě (a především na dolní Piavě) z léta 1918 - ale informace jsou nejasné. Konzultoval jsem to i s Ministerstvem obrany, které je přesvědčeno že většina vojáků z Piavy byla přenesena do Cittadelly, ale dalo mi tip také na dva hřbitovy u San Dona: Ceggia a Croce. Začali jsme tedy tam. V Ceggii je u vchodu relativně nový památník, který však hovoří - pokud mi má chybí znalost italštiny dovoluje soudit - o BÝVALÉM vojenském hřbitově. V Croce pak není vůbec nic, co by nasvědčovalo vojenskému pohřebišti. V tomto ohledu budeme ještě dál pátrat.

Památník bývalého vojenského hřbitova Ceggia

Kromě toho jsme si udělali krátkou obědovou pauzu v San Dona a zastavili na dronování bojiště u něj - protože z naší poslední návštěvy (která proběhla v době kdy se o dronech debatovalo maximálně v anarchistických kroužcích) si dobře pamatuju, že v této nepřehledné placce není nic vidět a "kapesní rozhledna" tak skýtá jedinou možnost, jak si bojiště aspoň zprostředkovaně "prohlédnout".

San Dona di Piave ze severu...

... a památník padlých italských vojáků ze San Dona di Piave přímo ve městě

Původně jsme měli v plánu dvě celodenní cesty na bojiště - jednu k Asiagu, jednu k Monte Grappa. Ukázalo se ale, že osárium v Asiagu je opět dlouhodobě chiuso, nedaleké muzeum bývá otevřeno jen v neděli odpoledne, a navíc má v daný den v oblasti pršet... Proto jsme nakonec cestu tam zrušili a vydali se jen na Monte Grappa. Teda žádné "jen"! Masiv Monte Grappa je mimořádně působivé místo. Obzvláště když se nám, na rozdíl od naší předchozí návštěvy, ukázal v celé své kráse, bez závoje mraků, které nad ní ležely minule.

Jako první jsme se ale zastavili na rakousko-uherském vojenském hřbitově Cittadella - a tam měli štěstí, neboť v informační budce jsme zastihli italského správce hřbitova (na jehož existenci jsem, upřímně řečeno, zapomněl, přestože při naší poslední návštěvě jsme s ním mluvili taky). Uměl sice jen italsky (na hřbitově RAKOUSKO-UHERSKÝCH vojáků, kde je pohřbeno asi 15 národností, trochu omezená jazyková výbava), ale domluvili jsme se. Dozvěděli jsme se tak, že hřbitov Ceggia byl ve skutečnosti přesenen také sem (stejně jako většina hřbitovů z oblasti podél Piavy), dostali jsme spoustu materiálů o hřbitově (včetně seznamů pohřbených vojáků) a také narazili na dva vojáky z Jeseníku, takže máme i něco pro dokument.

Cittadella

No a pak už jsme opravdu vyrazili na Monta Grappa. Cestou nahoru jsme narazili na nový malý památníček, který upozorňuje na to, že v terénu okolo jsou stále viditelné krátery po 110 let starých výbuších. Upřímně řečeno, zrovna od tohoto památníku jsem moc kráterů tedy neviděl - ale později, z jiných výhledů, už ano. A že těch výhledů bylo!

Pohled na sever

Pohled na západ (Monte Asolone,

Z vrcholu Monte Grappy, resp. z výhledu u bývalé vrtulníkové(?) základny NATO poblíž, jsem se po delším úsilí zorientoval a zjistil, že vidíme všechna důležitá místa spojená s boji českých vojáků v posledních měsících války: od Col della Beretta (za níž je schovaná z tohoto úhlu neviditelná Col Caprile) přes Monte Asolone, Monte Pertica (která nás zajímala v souvislosti s jesenickými vojáky nejvíce) až po Monte Tombu na druhé straně, nad Piavou. Také koryto Piavy jsme viděli překvapivě jasně, i když v něm nebyla prakticky žádná voda. A náhorní plošinu Montello, na které bojovala jihomoravská 13. divize během bitvy na Piavě v červnu 1918, jsme měli jako na dlani... Kdyby byly dokonalé atmosférické podmínky, nejspíše bychom podél Piavy dohlédli až k moři.

Pohled na jihovýchod (Piava, Montello)

Nakonec jsme nahoře strávili pěkných pár hodin - kromě úžasných výhledů jsme si prohlédli také několik zbytků zákopů včetně podzemních úkrytů a chodeb a muzeum přímo pod památníkem (které je tedy poněkud zastaralé - takovéto místo by si zasloužilo lepší, moderní expozici...). Na závěr jsme ještě poobdivovali výhledy do Benátské nížiny, které jsou neuvěřitelné - mezi 1700 m.n.m. vysokou Monte Grappa a totální severoitalskou plackou totiž není nic, co by je stínilo, přechod z hor do roviny je opravdu velmi prudký.

Pohled na jih

Dolů na ubytování jsme se vrátili až večer, s jistotou, že máme krásné záběry i příběh do dokumentu. Poslední, co jsme pak potřebovali doplnit, byl nějaký vhodný pohled na řeku Tagliamento, která hrála roli při zajetí většiny rakousko-uherské armády Italy na konci války. Po cestě zpět jsme tedy odbočili z dálnic a zajeli k San Vito al Tagliamento, kde je jeden z mála mostů přes mohutné koryto řeky, a vytipovali si vhodné místo. Ukázalo se, že je zde zachovaná betonová pevnůstka z doby, kdy se zde italští vojáci snažili bránit po ústupu ze Soči, a také památník na tuto neúspěšnou obranu (která skončila zničením mostu a ústupem na Piavu). 

Pevnůstka...

... a památník.

Natočením záběrů - ve vrcholném létě téměř vyschlého - koryta Tagliamenta jsme se pak s Itálií rozloučili a vyrazili přes Alpy zpět na sever - tentokrát už standardní cestou přes Graz.

Tagliamento bez vody

Východní Slovensko, západní Ukrajina a kousek Polska (3.-7.7.2025)

Největší a nejdobrodružnější cesta, jakou jsme si v rámci letošního natáčení naplánovali, se skládala z několika různorodých částí:

Humenné a Michalovce

Začali jsme nočním vlakem do Humenného (o hodinu spánku nás tedy znovu připravil závěr trasy v autobuse, neboť elektrifikace trati stále není dokončená...), kam jsme dorazili ve čtvrtek brzy ráno. Ubytovali jsme se v hotelu a následně jsem provedl Kathryn městem po stopách první světové války. Začít jsem chtěl tím, že si v místním informačním centru jako správný turista vyzvednu nějakého papírového průvodce - i přes maximální ochotu obsluhy jsme ale zjistili, že žádný papírový průvodce, který by tematickou trasu a informace obsahoval, neexistuje. Musel jsem tedy postupovat podle toho co si pamatuju z naší nedávné prohlídky pod odborným vedením místních průvodců.

Foto se Švejkem nesmí chybět (I)

Před polednem jsme se pak už potkali s Radom, zašli na oběd a následně vyrazili do Michalovců, abychom natočili vstup o zdejším vojenském hřbitově, kam nás zavedl jeden z příběhů vojáků z Jesenicka. Přitom jsme díky povídání s kastelánem zdejšího kaštielu vybádali jeden zajímavý detail ohledně způsobu, jakým svá sídla uherská šlechta poskytovala pro vojenské nemocnice během války: všude se to tak uvádí, a v člověku to automaticky vyvolává dojem, že si gróf nemocné a raněné vojáky nakvartýroval k sobě domů. Realita je však trošku jiná - vojenské nemocnice se zřizovaly v hospodářských staveních ke kaštielu patřícím, nikoliv přímo v obytných částech. Je to logické - ale dosud nás nad tím nikdy nenapadlo uvažovat.

Po návratu jsme měli chvíli času na zpracování aspoň části materiálu, než jsme večer ještě jednou vytáhli Rada k Medveďovi, tentokrát na pivo, abychom prodebatovali i plány na další cestu.

Ukrajina

Ta začala v 5 hodin ráno tím, že Pišta vyrazil z Košic; v 6 nás nabral, v 7 jsme byli na hranicích, tam jsme strávili hodinu (před námi asi dvě auta...), nicméně na Ukrajině jsme i tak nebyli dřív než v 9 (posun času o hodinu). Ještě jsme se ani pořádně neodlepili od slovenských hranic, a už jsme měli "stání" s ukrajinským policistou pro nedání přednosti chodcům na přechodě. Pravda, přestupku jsme se skutečně dopustili - ale na zabavení řidičáku, jak policista vyhrožoval, to ani na Ukrajině jistě nebylo... To byl od něj zjevně jen způsob, jak nás vystrašit a říct si o úplatek - některé věci tedy na Ukrajině, i přes veškerou modernizaci a pokrok, stále funhují stejně.

Překročení Karpat; mám takový dojem, že ty větrné elektrárny tady minule (2021) nebyly

Po úspěšném jednání se strážcem zákonnosti jsme pokračovali na dlouhou, více než pětihodinovou cestu přes Karpaty (znovu Voloveckým průsmykem) až k Ivano-Frankivsku, který jsme ale jen lízli a zakotvili na okraji vsi Starunja jižně od něj. Zde nás u hotelu, ve kterém jsme měli následující dvě noci bydlet, už okolo 15. hod čekali naši hostitelé v čele s Vasilem. Podařilo se nám úvodní formality udržet v rozumném rozsahu (rozuměj počet přípitků zůstal jednomístný) a po zhruba hodině jsme ve velké skupině vyrazili na první lokalitu, kterou byla vesnice přímo pod námi.

Celá naše hrupa

Naším cílem bylo nalézt zde vojenský hřbitov (ideálně dva) opavského IR 1 z března-května 1915, o kterém víme z dokumentů a na který nás vedl další z osudů vojáků z Jesenicka, které zpracováváme. A čekalo nás však zklamání: ačkoliv Vasil se svými pomocníky před naším příjezdem zburcoval celou ves a od místních vyzvěděl a pečlivě zapsal všechny jejich teorie o tom, kde by se vojenské hroby z první světové války mohly nacházet, výsledkem byla hlavně velmi působivá ilustrace toho, jak moc zapomenutá zde první světová válka je. S několika lidmi jsme i mluvili, na několik míst nás zavedli - ale bylo zřejmé, že ve skutečnosti nemá nikdo z nich o hrobech z první světové války příliš tušení.

Ale výhledy jsou ve Staruni krásné

A můžu rovnou prozradit, že jiného výsledku jsme se během dvou dní našeho pátrání nedočkali. Zeptáte se na první světovou válku, lidé začnou hovořit o druhé. Když je upozorníte, že opravdu hledáte něco z první, jen pokrčí rameny, že o tom neví nic. Jakoby zde historie skutečně začínala rokem 1941...

Momentka z natáčení

Než se setmělo, stihli jsme ještě navštívit místo bojů pluku nedaleko - u Verchného Majdanu. Zde nám místní průvodce ukázal zákopy, které jsou velmi výrazné, táhnou se však v jiném směru, než bychom čekali... Při takto krátké návštěvě jsme to nedokázali rozluštit jinak, než se musí jednat o linii z jiného období války (rok 1916 nebo 1917), i když ani to při pohledu na celkové mapy tohoto frontového úseku příliš nesedí. Detailní mapy ale nemáme, a také čas zákopy projít pořádně jsme neměli. Tak třeba příště. O tom, že bychom zjistili místo pohřbení vojáků z bojů u Verchného Majdanu v květnu 1915 - kterých byly desítky během jediného dne(!) - jsme už ani nepřemýšleli. Vasil nás pouze upozornil, že ostatky vojáků z první světové války byly nalezeny v nedaleké Strymbě při rekonstrukci silnice - a to je tak nejbližší známé místo pohřbení vojáků, které však vzhledem k tomu, jak zde fronta v letech 1915 a 1916-1917 prošla několikrát a v různých konfihuracích, může být z úplně jiných bojů než těch, o které nám nyní jde.

V zákopech pod Verchnym Majdanem

Zastávka na hřbitově v Nadwirné, kde se měla nacházet vojenská část, nám pak ukázala, že ani civilní hřbitovy na tom nejsou lépe: Zarostlá plocha s novějšími hroby poblíž památníku polským vojákům bylo to jediné, co jsme zde našli. Že tam někde jsou pohřbeni vojáci z první světové války víme jen díky Vasilovi - na místě bychom to zjistit nedokázali podle ničeho.

Nadwirná - asi někde tady jsou hroby z první světové války

Vrcholem prohramu prvního dne bylo, že nás Vasil pozval na večeři k sobě domů - on totiž přímo ze Staruně pochází. Dostalo se nám tedy domácího boršče a dalších tradičních specialit, bohatě doprovázených místní pálenkou (zde už byl počet přípitků vyšší). Přesto se nám podařilo na hotel dostat těsně před 23. hodinou, aby nám nalili ještě aspoň jedno pivo a my mohli spokojeně jít spát.

Hostina u Vasila

Druhý den jsme vyrazili na delší cestu - k soutoku Dněstru a Serethu, kde náš IR 1 bojoval v září 1915 (těžce) a pak až do jara 1916 (staticky). Zde už jsme se ocitli mimo Vasilův rajón, a tedy na vlastní triko. Řidiče našeho mikrobusku jsme podle mapy.cz donavihovali po 2,5 hodinách až na lesní cestu, kde nás vysadil, abychom se vrhli do lesa, kde jsme prakticky okamžitě našli zákopy. Tím jsme zapůsobili na našeho ukrajinského průvodce, který vznesl udivený dotaz, jak je možné přijet z Čechii do takové prdele a napoprvé najít lesní cestu která nás dovede rovnou k zákopům z první světové války. Odpověď zní: mapy.cz a Kriegsarchiv.

Natáčení v zákopech

Druhou část dne jsme pak strávili - opět neúspěšným - hledáním vojenských hřbitovů v přilehlých obcích: Ščytivci, Horodok, Synkiv... Jediným částečným úspěchem bylo zjištění, že v Synkivu je starý a nový hřbitov, a starý je přesně z období kolem první světové války. To znamená, že nacházely-li se hroby vojáků na něm, nejsou dnes přepochovány novějšími civilními pohřby a tedy teoreticky, kdyby se podařilo sehnat dokumenty k jeho poloze, by ho bylo možno nějakým způsobem vyznačit. Ovšem dokumenty k těmto hřbitovům existují, pokud vůbec, pouze v rozsáhlém nezkatalogizovaném fondu ve lvovském archivu, jehož zpracování je hudbou daleké budoucnosti, a to ještě jen v tom případě, že vývoj světa se bude v následujících letech ubírat těmi lepšími z možných cest...

Tady už je nám jasné, že najít hroby z první světové války je nemožné

Na dobrý oběd (se slabší obsluhou) jsme se zastavili v Zališčykách. Pokud se k vám někdy v budoucnu donesou zkazky o tom, že jsme k obědu vypili ve čtyřech lidech litr chřenové pálenky, samozřejmě to není pravda. (Pravda ale je, že na místní honoraci slavící zde narozeniny jsme zapůsobili natolik, že nás při našem odchodu obdarovala sklenicí něčeho dobrého na cestu.) Po obědě jsme se vydali na jih od Zališčyk - tedy na území Bukoviny -, neboť zde jsme měli k dispozici dokumenty o vojenských hřbitovech z vídeňského archivu (kde jsou v torzovitě dochovaném fondu bohužel materiály pouze právě ke čtyřem hřbitovům přímo v Zališčykách a jejich okolí, nikoliv však k těm v nedalekých obcích, které by nás zajímaly nejvíce). Chtěli jsme tedy vidět aspoň jeden zachovaný hřbitov - a to se nám zde povedlo! Zbylé tři jsou však podle všeho rovněž zaniklé.

Dněstr jsme překročili několikrát tam a zpět

Při hledání jednoho z nich jsme náhodou narazili na starou místní paní (roč. 1929), která nám do kamery popovídala něco o pochovávání vojáků po první světové válce - mluvila však místním nářečím a poněkud nesouvisle, takže s porozuměním obsahu měli problém i rodilí Ukrajinci, natožpak my. Pro náš dokument to není relevantní, nicméně pro místní to může být zajímavé - musíme jim to předat.

Zpět jsme se vrátili znovu až se setměním, dali si další z dobrých večeří v podniku nedaleko a tradiční jedno pivo na hotelu, než jsme šli spát. Poslední den jsme už měli prohram bez ukrajinských průvodců - nicméně po snídani jsme ještě čekali na Vasila, abychom ho pro náš dokumentární film vyzpovídali a vyřídili s ním formality, takže se nám podařilo vyrazit až před půl jedenáctou.

Rozlučkové foto s našimi místními průvodci

První zastávkou byl vojenský hřbitov Pavlivka, který nám ukrajinští kolehové ukázali už minule, abychom se podívali, jak se jeho rekonstrukce posunula. Na místě jsme získali silný dojem, že vojenský hřbitov je obrovský - ale nakonec se ukázalo, že nás jen zmátlo vyznačení nových sektorů civilního hřbitova, které působilo dojmem, jako kdyby se jednalo o původní vojenskou část. A teprve po návratu jsme pochopili, že onen velký vojenský hřbitov, který naznačují nám známé údaje, je nakonec na jiném místě (i když v té stejné obci). Po cestě dál na Lvov jsme se pak ještě zastavili na zrekonstruovaný vojenském hřbitově v Halyči (ano, podle tohoto městečka dostala název celá rakousko-uherská provincie Halič).

Halyč

Ale pak už jsme zamířili k hlavnímu cíli dnešního dne - do Lvova, a to nejprve na Lyčakivský hřbitov. Jelikož zbytek výpravy zde ještě nikdy nebyl, nejdříve jsem je provedl po staré vojenské části (polské i ukrajinské). Už zde jsme viděli předzvěst toho, co nás čekalo následně - na staré ukrajinské vojenské části byli totiž nově pohřbíváni vojáci padlí v bojích s Ruskem na Donbase od roku 2014, a po zahájení ruské invaze v únoru 2022 zde byly umístěny i hroby prvních padlých ze současné války. Celé vyhrazené místo však zaplnily jen hroby z prvního měsíce války - a všichni další jsou pak pohřbeni na pohřebišti vedle současného ohrazení hřbitova. Tedy na místě, kde byly původně uloženy ostatky několika tisíc vojáků z první světové války, potom sovětských padlých z druhé světové války - a nyní zde vzniklo pohřebiště z třetí války, na nějž bohužel stále přibývají další a další hroby.

Ukrajinský vojenský hřbitov na historickém Lyčakivském hřbitově - bohužel už ne jen historický

Ačkoliv jsem zhruba tušil, jaký pohled nás zde čeká - byl jsem zde v roce 2014, kdy to byla prázdná plocha, a viděl jsem nějaké fotky z prvního roku války, které ukazovaly jak na ni vznikají nové hroby -, na reálný dojem z místa nelze být nijak teoreticky připraven. Na mírně se zvedajícím svahu je umístěno (momentálně) okolo 1 300 hrobů z aktuální války, na každém fotografie zemřelého vojáka a dvě vlajky, z jejichž šustění ve větru jde mráz po zádech. Byla neděle odpoledne, takže u mnohých hrobů byli pozůstalí: přátelé, rodiče, manželky - a děti... Právě pohled na děti ve věku mé dcery hrající si u hrobu svého tatínka byl pro mě nejtěžším zážitkem z celé návštěvy.

Fotka ani zdaleka nepostihuje reálný dojem z místa

Na základě počtu vojenských hrobů ve Lvově, což je už velké město (700 000 obyvatel), se dá poměrně přímočaře odhadnout, že celkový počet takovýchto hrobů v celé zemi musí být už skoro 70 000. K tomu je potřeba připočíst, že skoro na každého vojáka pohřbeného doma připadá další nezvěstný, jehož tělo se domů nedostalo - a dostáváme se k tomu, že celkový počet zemřelých ukrajinských vojáků k létu 2025 může činit okolo 120 000. No a na druhé straně musíme předpokládat, že ruských vojáků zemřelo ještě několikanásobně (2-3x) více. To je strašná cena války - a navíc ještě není konečná.

Z Lyčakivského hřbitova jsme se vydali do centra Lvova - prošli jsme se po náměstí i po přilehlých uličkách, nasáli atmosféru města, které i přes všechno, čím si s celou zemí prochází, tepe životem. Nakoupili jsme pár suvenýrů (například toaletní papír;-) a získali zajímavou zkušenost s automatem na placení za parkování, který vyžadoval projít asi 15 kroků dlouhým procesem na jehož konci bylo třeba zadat telefonní číslo pro potvrzovací SMS, pochopitelně pouze v ukrajinském formátu...

Lviv žije

No a po 19. hodině jsme vyrazili na hranici, která je od Lvova vzdálena jen něco přes hodinu. Měli jsme štěstí a na hranicích strávili jen asi dvě hodiny; vzhledem k posunu času o hodinu zpět jsme tak byli v Przemyślu po 21. hodině.

Przemyśl (a Bieszczady)

Do prvního hotelu u nádraží jsme se nevešli, a tak jsme se ubytovali ve velkém hotelu u Molotovova bunkru na nábřeží Sanu (kde od naší poslední návštěvy přibyl nový most) a vydali se do centra najít něco k snědku. Paní v hospodě, kde jsme si dali pivo, nám poradila podnik s názvem "Mustafa Kebab" (znělo nám to jako nějaká narážka na Atatürka, ale asi je to spíš náhoda;-), kde jsme skutečně i po 22. hodině dostali vynikající kebab, a tak jsme to mohli oslavit ještě jedním pivem a pak spokojeně jít spát.

Nový most ze starého známého bunkru Molotovovy linie

Až ráno jsme si uvědomili, že hlavní cíl naší návštěvy - zbrusu nové muzeum pevnosti Przemyśl - bude mít nejspíše zavřeno; bylo totiž pondělí. Po všech těch náročných večerech a cestách jsme si přispali a vydali se jako první do informačního centra na rynku (které beztak otevírá až v 10 hod), abychom si potvrdili, že to tak skutečně je. Po symbolické obhlídce rynku (se sochami všech husarů, hulánů i Švejků) jsme si přesto nahoru vyjeli - už kvůli těm výhledům - a na budovu muzea se podívali aspoň zvenčí. Zároveň jsme viděli, jak i kolem vznikají turistické atrakce ve velkém stylu (lanovka tu už byla; ale bobová dráha, jízdy čtyřkolkami...).

Foto se Švejkem nesmí chybět (II)

Zde mi dovolte opět zdůraznit, že Polsko se v posledních letech rozvíjí ve všech ohledech, a i v oboru historických lokalit a turistiky se realizují obrovské - a nutno dodat že zpravidla dobře zvládnuté - projekty. Jak jsme se dozvěděli v informačním centru, kromě tohoto nového muzea, otevřeného loni na podzim, vzniká v Przemyślu další turistické centrum skládající se ze tří fortů na severozápadním perimetru pevnosti, které má být otevřeno letos na podzim.

Pak jsme se vydali na forty - Borek, Salis Soglio a Łuczyce. Tedy všechny, co jsem už navštívil dříve (ale jiní členové této výpravy nikoliv). I na nich je vidět, jak mohutně se turismus v této oblasti rozvíjí - kolem fortu Łuczyce vznikl úplný park pro turisty s ohništi, sedátky, možností přesání... když jsme tu spali naposled, nic takového tu ani zdaleka nebylo (pravda, to je ale pěkných 15 let zpátky...).

fort Łuczyce

Pak jsme se vydali - nám už také dobře známou cestu - přes Sanok a Lupkovský průsmyk zpět na Slovensko. Stavili jsme se na všech našich oblíbených místech - na výhledu ze "Sloních hor", na slovenském hřbitově vojáků z druhé světové války těsně před Sanokem, i v naší oblíbené restauraci s místními pokrmy v Sanoku na rynku (a samozřejmě jsme se vyfotili i se třetí sochou Švejka během pěti dní).

Foto se Švejkem nesmí chybět (III)

Pak jsme se chtěli zastavit ještě na několika vojenských hřbitovech po cestě - stihli jsme však pouze Zagórz (kde ale ve skutečnosti nic kromě informační cedule není), neboť následně se spustila silná bouře, v níž jsme byli rádi, že jsme se Bieszczady vůbec prosmýkli - natož abychom v ní hledali nějaké vojenské hřbitovy.

Vojenský hřbitov Zagórz (teda místo kde byl)

Nakonec jsme se do Košic dostali až v 21 hod. K mému velkému překvapení se ukázalo, že noční vlak do Bratislavy je plně vyprodán (z pondělí na úterý! proč?) a museli jsme jet nočákem pražským. Ten odjíždí již v 22 hod, což nám zkrátilo setkání s Maťom před odjezdem vlaku. Nakonec však všechno bylo jinak - vlak měl totiž vlivem bouřky nemalé zpoždění. Naštěstí spací vagony začínaly až v Košicích, takže jsme se do nich mohli uložit a v klidu spát, čekajíce na příjezd lokomotivy a dalších vagonů. Vlak nakonec vyjel z Košic s 5hodinovým zpožděním až okolo 3. hod ranní, čímž nám spánek o mnoho hodin prodloužil.

Domů jsme tak dorazili - po improvizované změně trasy z Bohumína namísto z české Třebové - těsně před polednem. Ale ještě nikdy jsem se z východu nevrátil tak vyspaný!