Gdańsk II (11.-19.8.2023)

Když jsme byli v Gdańsku poprvé, odjížděli jsme s tím, že se sem musíme ještě vrátit, protože je tu krásně a navíc nám zůstalo pár restů ;-) Nakonec návrat proběhl ve formě rodinné dovolené, takže z restů jsme toho moc nesmazali, ale zato jsme vytvořili nové!

Za první rest se dá považovat návštěva Łódże, což bylo jediné velké město, které nám při naší cestě po severu a západě Polska nepasovalo do itineráře. Nyní nám tam naopak zapadlo úplně ideálně, neboť jsme si s dvouletým batoletem netroufli na 7,5hodinovou cestu na jeden zátah a rozdělit ji právě v Lodži se přímo nabízelo. Na prohlídku města jsme sice neměli víc než slabé dvě hodinky večer, ale ubytovali jsme se prakticky v centru, a tak jsme snadno prošli (aspoň z části) jeho hlavní tepnu - ulici Piotrkovskou, která při absenci hlavního náměstí plní roli jeho těžiště. Jinak jsme z města moc neprošli, ale nemalou část jsme viděli z auta, neboť jsme jeho centrum (včetně zpáteční cesty, kdy jsme se zde zastavovali pro změnu v ZOO) objeli téměř ze všech stran.

Když jsem si o tom večer četl, fascinovalo mě, jak se město rozrostlo, vlastně vzniklo, z vesnice o 400 obyvatelích (rok 1800) na město o 100 000 obyvatelů (rok 1872) a pak během ani ne dvou generací prudce na velkoměsto o 600 000(!) lidech (rok 1915). Třetinu obyvatel tvořili Židé, po nichž zde zůstal největší židovský hřbitov v Polsku (a podle některých v Evropě). Na ten jsme se chtěli jít podívat druhý den ráno před odjezdem; bohužel je ale zcela nepřístupný (ani přes plot) - a to jsme ho ve snaze najít kudy se dá dostat dovnitř poctivě objeli kolem dokola... Aspoň jsme se názorně a na vlastní oči přesvědčili o jeho velikosti.

Dům hned naproti našeho (a náš asi vypadal před rekonstrukcí stejně) - typická architektura ruského města přelomu 19. a 20. století, které je Lodž dodnes plná, postupně ji však mohutným programem revitalizace nahrazuje moderními stavbami a nebo rekonstruuje do moderní, ale opticky stále příbuzné podoby

Cesta z Lodže do Gdańsku, která měla trvat cca tři hodiny, nám pak zabrala přes pět - protože se ukázalo, že k Baltu na prodloužený víkend (15.8. je zde svátek) vyrazilo půl Polska. Zdá se, že všichni mířili do Sopot, a tak jsme aspoň na posledním úseku cesty do Gdańsku už jeli normálně - ale před tím to byla kalamita. Poláci sice v poslední době postavili obdivuhodné množství kilometrů dálnic, ale na sever by potřebovali ještě aspoň jednu (k té jediné co mají), a taky aby je někdo naučil se na ní chovat.

V samotném Gdańsku jsme se nejdříve znovu prošli centrem, a vytvořili jeden nový rest: návštěvu obchodní lodi Sołdek kotvící přímo ve městě, kterou jsme minule bůhvíproč minuli. Později jsem znovu navštívil monumentální expozici muzea druhé světové války, kterou jsem si prošel víceméně komplementárně k návštěv první - tehdy jsem podrobně prošel sály na začátku a jen zběžně ty na konci, nyní jsem jen proletěl ty první a podrobněji se zaměřily na ty ke konci. Příště už tedy do tohoto muzea znovu jít neplánuju (to až přespříště;-), a namísto toho navštívím Centrum Solidarnośći, které jsem jen průzkumně proběhl - je to velkoryse pojatá působivá budova s vyhlídkovou terasou nahoře (volně přístupnou), která nabízí jak stálou expozici, tak dočasné výstavy, takže to taky bude na půl dne...

Centrum Solidarnośći na místě (pokud to správně chápu) původního vstupu do areálu loděnic, který se postupně zmenšuje a mění se v rezidenční čtvrti (ačkoliv loděnice nadále fungují)...

... a jeho velkorysý interiér.

Pří návštěvě v Gdyni jsem pak "smazal" prohlídku ORP Błyskawica, který mi minule zavřel před nosem. Jakožto suchozemskou krysu mě fascinovala jak strojovna a další technické zázemí lodi, které si lze projít (a je působivé i když člověk vůbec nechápe, k čemu všechny ty trubky jsou, jako já), tak výčet všech akcí, kterých se tato jediná loď během druhé světové války zvládla zúčastnit. Jo, námořnictvo, to je zase jiný svět. O mé neznalosti svědčí fakt, že jsem ani během prohlídky lodi nedokázal vůbec odhadnout, kolik mužů asi tak může tvořit posádku takového torpédoborce. Naštěstí to tam je napsáno (okolo 200) - jen by mě zajímalo, zda těch stejných 200 chlapů sloužilo na lodi celou dobu války, nebo jak moc se střídali...

Pokud o selfie s torpédoborcem

Palandy

Stylově vyvedená dobová kronika aktivity Błyskawice během druhé světové války...

A muzeum emigrace opět zůstává na příště (stejně jako písečné duny v Łębě a Viselská kosa na druhé straně...). Objevil jsem ale v centru Gdynie antikvariát se slušným výběrem knih o historii a hned na rohu u mola ochutnávkovou pivnici, kde jsem zakoupil jediné dobré pivo celé této návštěvy Polska (ač jsem se snažil i před tím!), nepočítám-li to jedno točené hned na začátku v Łódżi, kde to byla také ochutnávková pivnice.

A to bylo pro tentokrát z historických zajímavostí vše - zbytek pobytu se odehrával hlavně na pláži u moře, v domnívám se netypických (ne)baltských vedrech;-)

Východní Slovensko a západní Ukrajina (13.-16.7.2023)

Poněkud divočejší expedici, kterou by asi bylo možné nazvat i roadtripem, jsem tentokrát absolvoval po dlouhé době s Peťou. Ten mě cestou na východ Slovenska, zahájenou krátce po čtvrtečním poledni, rozšířil obzory tím, že mi ukázal svá oblíbená místa na zastávky, která jsou jiná než moje - především Salaš Krajinka a termálny prameň Kalameny, kde jsme si udělali krátké zastávky na osvěžení vnitřní i vnější zhruba uprostřed cesty.

Termální zastávka

Večer jsme dorazili do Výravy, kde nás už větší část účastníků červencového pracovního kempu čekala v nově vzniklé ubytovně naproti obecného úřadu - poměry se tedy rozhodně zlepšily, neboť jsme díky ní mohli spát na (každý své) posteli namísto na zemi společné místnosti, jak bývalo dosud zvykem v budově úřadu. Co se ale nezměnilo je nepřístupnost zdejších vojenských hřbitovů - obzvláště po vydatném lijáku, jaký zde proběhl krátce před naším příjezdem a zneprůjezdnil cesty na kopce, kde se hřbitovy nacházejí, na celý následující den.

Páteční brigáda se tak odehrála celá na tom nejdostupnějším z nich - Pod Kudrovcom - kam se dal materiál jakžtakž vytahat ručně (i když to bylo trochu jako výcvik francouzské cizinecké legie...). Rekonstrukci jsme zahájili destrukcí, kdy jsme zlikvidovali 10 let starý (už se rozpadající) plot kolem plochy hřbitova, aby se mohl nahradit novým, snad o něco lépe vyměřeným - starý šel totiž viditelně šejdrem, jak ukázaly letecké snímky které v mezidobí vznikly. Svou návštěvou nás během dne poctil také malý štáb slovenské televize, který s námi natočil tuto krátkou reportáž.

Vojenský hřbitov Pod Kudrovcom v rozloženém stavu

V pátek večer jsme - na rozdíl od předchozího dne, kdy se rokování protáhlo až do třetí hodiny noční, a na spánek před brigádou tak nezbylo mnoho času - s Peťou zodpovědně opustili večerní sympozium velmi brzy; věděli jsme totiž, jak náročná cesta nás čeká v sobotu.

Vyrazili jsme na ni v 6 hodin ráno, a vydali se přes Lupkovský průsmyk na polskou stranu Karpat. Vyhlédli jsme si totiž malý hraniční přejezd Krościenko-Smilnycja, kde jsme doufali, že se ukrajinská hranice bude dát překročit pokud možno bez velkého zdržení. Naše naděje se naplnily vrchovatě, protože na vstupu do země jsme byli jediné vozidlo, které jelo na "zvyklé pasy" a - jak nám ochotně poradila jedna dáma z fronty aut čekajících na celní odbavení - tím pádem jsme mohli k jinému okénku, kde nebylo vůbec nikoho; hranici jsme tedy přejeli úplně bez čekání, resp. čekali jsme jen na své vlastní odbavení.

Kousek za hranicí nás překvapil (zřejmě) místní rakousko-uherský nostalgik, který měl před svým domem na ulici tuto sochu Švejka. Úplně stejnou jsme pak potkali i v Sambiru na náměstí, před jedním hotelem.

Díky tomu jsme získali hned na začátku příjemný časový polštář, který jsme mohli využít k zastávce v jediném větším městě po cestě - v Sambiru. Jelikož jsme postižení svým zájmem o vojenskou historii a vojenské hroby, zamířili jsme samozřejmě na místní hřbitov, abychom si prohlédli hroby vojáků ze současné války. Zdá se totiž, že v této válce nevznikají a nebudou vznikat vojenské hřbitovy na místech bojů (aspoň ne ukrajinských vojáků) - Ukrajina se snaží těla svých padlých vojáků vracet domů a pohřbívat v místě jejich bydliště. Na každém místním hřbitově - a to včetně větších vesnic, jak jsme se cestou mohli mnohokrát přesvědčit - tak vznikají vojenské sekce (nebo jednotlivé hroby), zdálky rozpoznatelné podle jednotně vlajících ukrajinských vlajek.

Les vlajek vzadu...

Ačkoliv náš zájem byl hlavně "vědecký" - naším cílem bylo spočítat hroby a na základě toho odhadnout ztráty Ukrajiny ve válce s Ruskem - člověk se na takovém místě nevyhne silným emocím. Na většině hrobů jsou fotografie padlých mužů, takže působí osobně, i když je člověk nezná. Pohled na hrobníka, který dokončoval další hrob v řadě vojenských hrobů, přidává návštěvě na intenzitě - obzvláště když jsme posléze ve městě samotném zahlédli i vojenský pohřební průvod, který k němu dost možná směřoval. Nejhorší ale bylo, když jsme během našeho krátkého, snad 20minutového pobytu u vojenských hrobů, potkali nad dvěma z nich jednu (pravděpodobně) matku a jednu (pravděpodobně) vdovu. Na to skutečně u hřbitovů z první světové války zvyklí nejsme - a není o co stát.

Raději zpět k "vědeckému" bádání: Hrobů ze současné války je na sambirském hřbitově celkem 31 (plus minus chyba v hledání - na všechny jsou totiž umístěny ve vojenské části, i když z 90 % ano; u všech ale vlaje ukrajinská vlajka, resp. pokud o některého nevlaje, tak jsme ho zcela jistě nenašli). Vzhledem k počtu obyvatel města to vede k odhadu, že na celé Ukrajině bude takovýchto hrobů něco přes 30 000. K tomu je ovšem potřeba připočíst neznámý počet padlých, kteří zůstali na okupovaném území nebo se z jiného důvodu nedostali do svého bydliště; můj odhad je, že těch by mohlo být okolo 10 000 (jen v Mariupolu to může být nějaká tisícovka...), a tedy celkový počet padlých a zemřelých ukrajinských vojáků od začátku ruské invaze v únoru 2022 by nyní mohl činit okolo 40 000. Což je, při vší tragičnosti, ještě relativně dobrá zpráva, protože to je číslo spíše na spodní hranici mého odhadu, který jsem do své návštěvy Ukrajiny měl.

Vlevo pomník a vojenské hroby od roku 2014. Prostor přestal stačit krátce po ruské invazi na jaře 2022, vzadu pak novější vojenské hroby...

Při této příležitosti nás překvapila skutečnost, že zemřelých vojáků z první horké fáze války (2014-2015) zde leží 9, tedy prakticky stejně jako z následné fáze již "zamrzlé války" (2016-2018), z níž jsme jich napočítali 8. To svědčí o tom, že ta válka (nazývaná Ukrajinci oficiálně ATO - "Antiteroristická operace") až do roku 2018 zdaleka nebyla tak "zamrzlá", jak jsme si představovali... Mimochodem počty pohřbených vojáků z ATO jsou vzhledem k celkovým ztrátám Ukrajiny (okolo 4 500 zemřelých) několikanásobně vyšší, než by měly být za předpokladu rovnoměrného rozložení ztrát; vysvětlení samozřejmě musí být v tom, že v té době rovnoměrné rozložení neplatilo, na Donbase bojovaly jen některé jednotky ukrajinské armády a přepočítání na celkový počet obyvatel zde nedává smysl. Sambir tedy zjevně patřil - jak koneckonců na tabuli u vstupu na hřbitov uvádí - k regionům s nadprůměrným zastoupením účastníků ATO.

Padlí účastníci ATO 2014-2015 (tedy jenom první horké fáze války), včetně dvou obětí Majdanu (únor 2014)

Na hřbitově jsme také narazili na velký plac, kde jsou pohřbeny "oběti nacistického a komunistického teroru 1933-1950", což je samo o sobě zajímavé upozornění na to, že zde dějiny šly trochu jinak, než jaké je u nás dodnes běžná představa. Překvapivý byl však polský pomník "Poláků povražděných v Samboru v letech 1939-1941" - Sambor spadal totiž po okupaci Polska na začátku druhé světové války Německem a Sovětským svazem do sovětské zóny, a musí se tedy jednat o oběti sovětského režimu. Přesto je na desce nápis, že pomník byl "obnoven k 50. výročí začátku druhé světové války", což je, ať počítám jak počítám, rok 1989 - tedy před zánikem SSSR. Že by glasnosť v té době dosáhla takových rozměrů, aby bylo Polákům dovoleno obnovit takovýto pomník?

Polský památník

Navštívili jsme ovšem i město samotné - Sambir má velmi hezké rozlehlé upravené historické náměstí (i když některé budovy jen zepředu a do bočních uliček ještě rekonstrukce většinou nedošla, takže je vidět že se jedná o dosud probíhající proces). Ani zde nechybí místo vyhrazené pro vlaječky se jmény padlých ukrajinských vojáků, kterých zde bylo několikanásobně víc než hrobů na hřbitově... Není však jasné, z jak širokého okolí města jsou, jak je to kompletní a ani to, zda tam tentýž člověk nemůže být uveden vícekrát - a nejspíše to pochopitelně nemá žádné formální pravidlo -, takže z těchto počtů nic dovozovat nelze.

Sambir - radnice na náměstí

Nakonec jsme ještě zakoupili malé suvenýry a vydali se na další cestu, neboť před námi bylo ještě mnoho kilometrů. Mířili jsme totiž do Stareho Martyniva, kde se právě tento den slavnostně odhaloval památník českým vojákům padlým v červnu 1915 při bojích během překračování Dněstru. Ten byl vybudován s velkým přispěním českého MO a připomíná jména více než 700(!) českých vojáků padlých během pětidenních bojů u Starého Martyniva a nedalekých Perlivců. Já si zde připisuji malé zásluhy na tom, že jsou na něm vedle vojáků jednotek plzeňské 19. pěší divize (která tam byla v plánu od začátku) uvedena i jména vojáků IR 81 (který se bojů účastnil po boku této divize, dočasně jí podřízen), což byl dodatečný zásah do projektu, který asi pár lidem nadělal vrásky - ale nakonec prošel.

Původní oficiální odhalení bylo plánováno na loňský červen, ale vypuknutí války s Ruskem ho odložilo na neurčito - které nastalo 15.7.2023.

Pomník krátce po ceremoniálu

Kvůli mé špatné volbě silnice jsme do Martyniva dorazili ve 14.05 (když akce začínala ve 14.00) a tak tak jsme stihli oficiální pietní akt. A před 17. hodinou jsme už opouštěli následný raut, abychom vyrazili na dlouhou cestu zpět. Dvě a půl hodiny strávené na místě na téměř 24 hodin strávených na cestě není nejvýhodnější bilance, ale přesto nám to stálo za to: chtěli jsme se hlavně setkat s ukrajinskými přáteli, poprvé od začátku války, a aspoň takto symbolicky je svou přítomností podpořit. A kromě toho, osobní zkušenost z návštěvy země v takto mimořádné a složité situaci (například slyšet projevy místních nebo ukrajinskou hymnu na závěr ceremoniálu u pomníku) je nenahraditelná.

Celý ceremoniál nesl pro nás Čechy (a nebylo nás tam málo - legionáři na akci vypravili celý autobus) poselství, které ukrajinská strana zdůrazňovala explicitně, implicitně a někdy až křečovitě (ale kdo by jim to mohl vyčítat): že Ukrajina je (na rozdíl od nejmenovaného východního souseda) civilizovaná evropská země, které záleží na osudu konkrétního jednotlivce a na tom, aby každý padlý voják, když už musel ve válce zemřít, měl na pomníku své jméno, i když třebas po více než sto letech. A jelikož my sami spolupracujeme s několika kolegy a organizacemi, které v poslední době dosti usilovně pracují na obnově dalších vojenských hřbitovů z první světové války na Ukrajině, víme, že to nebyly fráze.

Nakonec jsme se na akci v Martynivě setkali s několika Čechy, se kterými se člověk snáze potká 1000 km od domova než doma (Pavel F. nebo Miroslav S.), a v rychlosti probrali všechno možné. Pak už jsme ale museli odjet, a cestou zpět jsme se neplánovali už nikde zdržovat a já se hodlal co nejrychleji dostat až na Moravu (Peťa měl ještě v plánu nějaké zastávky na Oravě, takže jsem hodlal ve vhodné chvíli přesednout na vlak).

Silnice na Ukrajině se za poslední roky neuvěřitelně zlepšily. Stále ale lze narazit na zajímavé úseky.

Tento bohulibý záměr značně nabourala hranice EU, neboť na ní jsme v koloně asi 50 aut prostáli přes 4 hodiny. Nakonec nás samotné přes hranici pustili hladce - se ztrátou pouze malé části poněkud specifických suvenýrů, které nesplňovaly podmínky dovozu do Schengenského prostoru (na což nás upozornil už ukrajinský celník, takže jsme to na polské ani nezkoušeli a rovnou je zanechali na místě...). Ale bylo už k půlnoci a jakákoliv iluze o možnosti stihnout večerní vlak vzala dávno za své.

Projeli jsme tedy noční Bieszczady, Dukelský průsmyk, kus východního Slovenska, najeli na dálnici u Prešova... a kolem 3. hodiny noční to zalomili na parkovišti u jedné příhodné benzinky, protože dva beznadějně usínající cestující prostě automobil bezpečně provozovat nemohou. Po hodině nejnutnějšího odpočinku jsme se posunuli do Popradu, kde jsem přestoupil na první ranní vlak o páté, zatímco Peťa pokračoval ve spánku. Já se ještě trochu prospal cestou do Jablunkovského průsmyku, a kolem 11. hodiny jsem vystupoval v Brně. Peťa svou cestu zakončil návratem domů rovněž úspěšně asi o pět hodin později.

Bojiště u Parkoszowic a Morska (22.-24.4.2023)

Už před třemi lety mě kontaktoval místní nadšenec, zajímající se o boje ve své rodné vsi Parkoszowice v listopadu 1914, který někde našel, že je to místo, které zajímá i mě; jedná se totiž o bojiště IR 81, ba dokonce jedno z jeho nejvýznamnějších. Protiútok pluku ke znovuzískání vesnice 17.11.1914 se totiž stal nejkrvavějším dnem pluku za celou válku, měřeno počtem padlých za jediný den, a zároveň vedl k vyhlášení plukovního svátku právě na den 17.11., který měl tento boj připomínat (ovšem vzhledem k tomu, že rakousko-uherská armáda zanikla ani ne za čtyři roky od bitvy o Parkoszowice, mnohokrát reálně slaven nebyl...). Plánovanou návštěvu nejdřív odložil covid, potom další události, a nakonec jsme ji realizovali až letos, kdy jsem právě o tomto boji slíbil sepsat článek do jihlavského sborníku a měl jsem tedy pořádnou motivaci si bojiště konečně opravdu projít.

Putování jsme začali návštěvou vojenského hřbitova v Kotowicích, který jsme sice už zběžně navštívili dříve (dokonce dvakrát), ale teprve nyní jsme mu hodlali položit konkrétní otázku: Jací vojáci 81. pěšího pluku jsou zde pohřbeni a kde přesně? Tato úloha se však ukázala být mnohem složitější, než jsme si představovali. Z původního plánku hřbitova z roku 1928 - tedy ještě před tím, než na něj byly v roce 1936 přeneseny hroby z dalších 10 hřbitovů v okolí -, který je na informační tabuli přiložen, je jasné, že celý vzhled hřbitova byl dodatečnými zásahy změněn, a to dokonce až tak, že není zřejmé, která strana je která. Plánek totiž není orientován, vchod na hřbitov byl pravděpodobně přesunut na opačnou stranu, půdorys mírně zmenšen a rozmístění hrobů "zahuštěno" (snad byly přenesené ostatky z jiných míst někde přidány do nově vytvořených šachet mezi ty stávající?). Naprostá většina tabulek se jmény pohřbených vojáků je dnes zcela nečitelná, navíc jich značné množství nestojí na původních místech... no prostě rozmotat, kdo je kde pohřben, jsme nebyli schopni. Přitom jde o jeden z největších vojenských hřbitovů v oblasti - je něm pochováno celkem 1200 vojáků (původně okolo 800). Jediným konkrétním údajem o vojácích IR 81 je kamenný památník, na němž jsou uvedena jména 13 z nich; po srovnání se seznamy ztrát mi z toho vychází, že sem musel být přesunut z Morska. Co na jeho druhé straně ale dělá údaj o 6 pohřbených vojácích těšínského IR 100 (který zde vůbec nebojoval) a polský nápis na jinak německy psaném památníku, zůstalo nám záhadou.

IR 49? Ano, ten bojoval hned vedle IR 81. Ale kde se tady vzal IR 100...?

Mnohem více padlých z IR 81 než v Morsku bylo však pochováno původně v Parkoszowicích - identifikovat, kde se jejich hroby nacházejí na novém hřbitově, nicméně není možné. (Ve fotografiích z roku 2018 jsem pak našel ještě jednotlivé tabulky se jmény dalších čtyř vojáků IR 81 - podle konfrontace se seznamy ztrát se jedná pravděpodobně o oběti bojů z 17.11., které však podlehly svým zraněním později.).

Po této nečekaně dlouhé zastávce jsme se přesunuli do Parkoszowic, kde nás už čekali místní nadšenci, aby nás provedli v terénu a ukázali konkrétně významná místa. Hned na počátek jsme se dozvěděli, že dnešní hlavní silnice vedoucí skrz vesnici tehdy neexistovala, a hlavní (a jedinou) silnicí byla dnešní vedlejší ulice. Vesnice byla během bitvy 17.11.1914 celá spálená (naprostá většina domů byla tehdy dřevěná), dnes tedy vypadá dost jinak než tehdy (a také se na všechny strany rozrostla); na svém místě však stojí škola (samozřejmě budova je mnohem novější), v jejíž blízkosti je také na hasičské zbrojnici umístěna pamětní deska připomínající boje první světové války. Dozvěděli jsme se také, kde se nacházel původní hřbitov (přenesený do Kotowic) - v dodnes nezastavěném údolíčku nedaleko (opět výrazně novějšího) křížku u cesty -, i kde se pravděpodobně bránil v průběhu ruského útoku (zbytek) IR 99.

Panorama bitvy u Parkoszowic 17.11.1914 (nikoliv však od Marolda, ale od DJI)

Pak jsme přejeli do Włodowic, kde se nachází další vojenský hřbitov (který nebyl přenesen do Kotowic, "jen" v průběhu času podstatně zredukován), na němž jsou pohřbeni především vojáci sousední 25. pěší divize (IR 84) - z našich jednotek jsme zde našli dva vojáky IR 3 (jehož IV. prapor držel 17.-18.11. pozice před Włodowicemi) a jednoho z FJB 25, ale na zmenšeném hřbitově se nezachovaly zdaleka všechny tabulky se jmény, takže jich zde může ležet více.

Vlevo pod stromy dnešní podoba vojenského hřbitova; reálně se ale rozkládá na celé této ploše, jak nám potvrdili místní, kteří si ještě pamatují, když tam byly kříže

Následně jsme se vydali na cca 400 m.n.m. vysoký kopec východně od Parkoszowic, jehož místní název nám sice mnohokrát byl sdělen, ale já jsem ho opět zapomněl... Jednalo se nicméně o opěrný bod ruského 82. pěšího pluku, který přes něj nejdříve 17.11. útočil do Parkoszowic, pak zde měl podle všeho umístěny zálohy, které postupně zasazoval do boje při odrážení protiútoku IR 81, aby se sem nakonec stáhly jeho zbytky po ztrátě Parkoszowic, než z něj byli ruští vojáci definitivně vyhnání útokem IR 81 následujícího dne (18.11.). Také je to ale bod, odkud je nejlépe možno vidět a pochopit celé bojiště.

Panorama bitvy u Morska 18.11.1914

Nakonec jsme se ještě pokoušeli odhadnout, kde mohla stát rakousko-uherská děla během bitvy krátce ukořistěná Rusy - ale to ani na místě není možno vydedukovat lépe než z mapy. Kolem poledne se s námi naši místní průvodci rozloučili a my jsme pokračovali v objíždění bojiště sami. Nejdříve jsme tedy vyhledali obchod, abychom nakupili proviant; a pak se při hledání hezkého místa s výhledem, kde bychom si dali oběd, nechali unést až ke skále U Czoka, která je vhodně umístěna u silnice na místě, kde se dá zaparkovat, a na niž se dá (i s batohem plným jídla) vylézt; zde jsme si tedy dopřáli piknik s výhledem do kraje, který je plný pískovcových skal tyčících se na mnoha místech v malebné, na Polsko netypicky členité krajině Krakovsko-čenstochovské jury.

Krakovsko-Čenstochovská jura pohledem z jedné z mnoha jejích pískovcoých skal

Mimochodem: "Jura" se zda nazývá všechno - hlavně hospody a penziony. Vůbec se nedivím turistům ze zbytku Polska, že sem ze svých placatých domovin zjevně jezdí na dovolenou čím dál masověji. Na zdejším kraji je koneckonců dost vidět, že se v poslední době rozvíjí jako turistická destinace i jako místo k životu - každé malé městečko má v centru nějaký park, odpočinkový areál nebo hřiště, je zde plno penzionů a apartmánů, značených stezek...

Zmenšený model zámku a zvětšený model lavičky (náměstí Kromołów)

Po obědě s krásným výhledem jsme se posunuli ke Lgotě Murowane, u níž se fronta 19.11.1914 zasekla a kde v následujícím týdnu jednotky brněnské 4. pěší divize doslova vykrvácely při snaze zdolat ruské obranné linie na kopcích nad vesnicí; památkou na to je zde další velký vojenský hřbitov s více než 900 pochovanými vojáky (z toho přes 650 rakouských - z většiny právě ze 4. pěší divize). Ten se však nachází až nad Kroczycemi, takže naše snaha najít k němu přístupovou cestu ze Lgoty Murowane musela nutně skončit neúspěchem, resp. okamžikem uvědomění si, že je trochu jinde, než ho hledáme. Vyjeli a vyšli jsme si tedy namísto toho na oba kopce nad vsí, kde byly (podle toho jak to z kusých map, co mám k dispozici z archivu, a popisů z ruských deníků chápu) ruské obranné linie a nadronovali si pohledy do všech stran. Pak jsme projeli místní komunikaci (která na mapě vypadala jako větší silnice než v realitě, což je mimochodem v Polsku dnes už vzácnost, protože ve velkém kontrastu s našimi cestami před mnoha lety je dnes už v zemi vyasfaltovaná pomalu každá polňačka) do Przyłubska a vrátili se ještě na třetí kopec jižně od Lgoty, u kterého jsem si z nepřesných náčrtků nebyl jist, zda odtud rakouské jednotky útočily na ruské pozice nad Lgotou, nebo zda byly ještě součástí ruských linií. Zde jsme našli zákopy jednoznačně rakouské, takže jsme usoudili, že s největší pravděpodobností se jedná opravdu o místo, odkud jednotky 4. divize vyrážely do svých opakovaných neúspěšných útoků.

Lgota Murowana pohledem z dronu

To už se den nachýlil k pozdnějšímu odpoledni, a tedy slunci ideálnímu pro dronování, a my jsme se vrátili do Parkoszowic, abychom nadronovali hlavní (z pohledu IR 81) úsek bojiště. Protože záběry vypadaly na první pohled velmi pěkně a měli jsme ještě čas, objeli jsme pak ještě několik dalších míst a nafotili panoramata oblasti ze všech možných pohledů; tím jsme dokumentaci tohoto bojiště snad dotáhli k dokonalosti a spokojeně se večer vrátili na ubytování, abychom zakončili den dobrou večeří a neobvyklým (pro nás dosud neznámým) polským pivem, které sice slibovalo "prawdziwy smak piwa", ale ukázalo se být víceméně tekutinou bez chuti a zápachu - což ho, řekněme si upřímně, zařadilo na přední pozice žebříčku polských piv.

Suroviny na večeři a na důsledně místního radlera (aneb polské pivo Harnaś a polská limonka)

Druhý den ráno jsme zahájili dokončením nedodělků ze včerejška: Za prvé jsme se museli vrátit na vojenský hřbitov v Kotowicích, protože jsem si večer uvědomil, že jsme na něm sice strávili víc jak půl hodiny (marnou) snahou pochopit jeho organizaci, ale úplně jsme při tom zapomněli cokoliv vyfotit. Pak jsme se vrátili na onen významný kopec - ruský opěrný bod (jehož jméno jsem zapomněl), abychom odtud ještě nadronovali pohled na Parkoszowice, který bylo jako jediné vhodné vyrobit v dopoledním (nikoliv večerním) světle.

Pak už jsme ale vyrazili za hlavním programem - po předchozím dni stráveném vědeckým výzkumem jsme totiž plánovali dnešek strávit na pláži. Vyrazili jsme totiž na turistiku, během níž nás neustále znovu a znovu překvapovalo, jak moc písčitá půda v Polsku je - na tohle si opravdu člověk odkojený naší hnědozemí musí chvíli zvykat (a nám se to za jeden den zjevně nepovedlo). Trasa: z Kroczyc vyjít nahoru k vojenskému hřbitovu a pak po stezce dále k (ruině) hradu nad Morskem, u něhož strávil IR 81 (jako jediný pluk z divize v relativním klidu) období od 19. do 30. listopadu 1914. Zde jsme si dali oběd na lavičce, ujistili se že od hradu v lese opravdu není žádný výhled, a pokračovali dál na Zborowskou skálu, která nás zaujala tím, že její fotografie visí v pokoji, kde jsme byli ubytováni. Cestou jsme našli jedinou mýtinu vhodnou pro dronování - a na Zborowské skále si konečně užili krásný výhled na všechny strany i vlastníma očima.

Krakovsko-Čenstochovská jura pohledem ze Zborowské skály

Abychom se nevraceli stejnou cestou, vzali jsme to po žluté zpět do Kroczyc. Odtud jsme už autem vyrazili na hrad Bobolice, který nás zaujal už včera večer, když jsme se o něm dočetli, že si ho postavil (na místě původní ruiny) jistý polský senátor a že tento počin je poněkud kontroverzní. Podařilo se nám k němu přijet zkratkou a zadem - a tím pádem zaparkovat mimo parkoviště. Když jsme k němu došli, zjistili jsme, že pan senátor si koupil nejen ruinu hradu a její okolí, ale asi další dva kilometry pozemků až k sousední zřícenině, které - jak na velké plachtě návštěvníkům důrazně vysvětluje - za své vlastní peníze v potu tváře pokonav mnohá příkoří vykoupil od různých majitelů, aby je mohl zpřístupnit veřejnosti. Proto jsou kompletně obehnané několika kilometry plotu a u jediného vstupu se vybírá 10 zlotých za vstup; což o to, cena je to lidová (po změknutí zlotého z původních 6,5 na dnešních 5,0 korun to činí pouhých 50 korun), ale ani tak se nám nechtělo polskému novofeudálovi za vstup na jeho pozemky platit a spokojili jsme se s obdivováním zámku z dálky a přes plot. V areálu však byla spousta místních návštěvníků, takže tento model zřejmě funguje dobře.

Senátorův zámek - idealizovaná podoba...

... a reálná podoba

Ke druhé zřícenině jsme pak popojeli autem po místní silnici - a na ní potkali druhou spoustu návštěvníků, kteří také zřejmě odmítali senátorovi sponzorovat jeho libůstky a využili k procházce raději obecní silnici. Inu, je to asi opravdu kontroverzní počin... Pod druhou zříceninou to pak vypadalo skoro jako na pouti - trefili jsme neděli a krásné počasí, takže ideální výletní den -, a tak jsme ani nezastavovali. Protože jsme však měli ještě dostatek času, vydali jsme se na pas blind ještě najít nějaká hezká místa v okolí; narazili jsme na výhled u zbytků kostela před Źarkami, v nich samotných jsme pak chtěli k prameni vyvěrajícím přímo v městečku; jako bonus jsme však dostali sanktuarium plné katolických zařízení a také turistů, v jehož areálu se pramen nachází. Za neutuchajících debat o významu katolické církve pro duši člověka jsme se plynule přesunuli na místní židovský hřbitov, kde jsme (po většinu času sami a nerušeni) pokračovali v obhlídce i filosofování.

Židovský hřbitov (Żarki)

Na místní naučné ceduli jsme sice pochopili, že je v městečku ještě několik dalších židovských památek, nikoliv však jakých. Mému návrhu, že třeba tu bude i synagoga, se sice Jirka vysmál, ale při odjezdu jsme na hlavním náměstí identifikovali budovu kulturního centra, který zcela jistě musela být původně opravdu synagogou; zde jsme už ale nezastavovali a pokračovali zpět do penzionu, abychom tento pestrý den uzavřeli.

Tam ty hrbolky úplně vzadu přesně uprostřed fotky - tam je Kraków

Poslední den našeho pobytu jsme původně plánovali zajet na bojiště 13. zeměbranecké divize ke Krakovu - ale prostým pohledem na mapu (který jsme pohříchu až dosud neprovedli) jsme zjistili, že to je neprakticky dlouhá zajížďka. Flexibilně jsme se tedy rozhodli namísto toho zamířit do Katowic - tedy města, kterým jsme během svých cest na východ už mnohokrát projížděli, ale vždy jen po dálnici. Teď jsme tedy využili příležitosti ho aspoň zlehka poznat - zajeli jsme k parku Tadeusza Kościuszka, kde se nachází (vedle sovětského vojenského hřbitova) nejstarší dochovaný kostel z katovické aglomerace. Byl sem přenesen těsně před druhou světovou válkou z vesnice Syrynia (což jsem ale až teď při psaní zápisku dohledal, že vůbec není v katovické aglomeraci, nýbrž pár kilometrů na sever od Bohumína). Parkem jsme prošli do centra města, kde jsme víceméně náhodně obešli ty hlavní atrakce (od nádraží nového přes Superjednostku, hlavní rynek až po nádraží staré) a vrátili se zpět. Krátká návštěva města nám ukázala především to, že se v něm opravdu mohutně staví (včetně toho nejcentrovatějšího centra).

Jarní Karpaty (13.-15.4.2023)

Jarní expedice do Karpat byla tentokrát v menším počtu účastníků, zato s větším počtem neobvyklých zážitků.

Do Humenného jsem přijel nočákem ve čtvrtek ráno a po chutné snídani v bufetu u nádraží jsme s Matúšem vyrazili na automobilovou projížďku podél celé fronty na slovenském území (tak jak stála 20.3.1915). Našim cílem bylo totiž nafotit jednotlivé úseky bojiště z dronu, aby se do nich daly následně dokreslit čáry znázorňující průběh fronty. Jelikož počasí nám přálo - ideální je jasno, aby sluníčko zvýraznilo prvky terénu, což víceméně bylo - začali jsme mimo plán hned u Humenného a poté to vzali od Medzilaborců směrem na západ. Při postupu podél oblouku fronty nám tak celý den svítilo slunce víceméně odzadu (a polední čas, kdy je slunce nejvýš a k focení nejméně vhodné, jsme strávili v restauraci, kde jsme naládovali sebe i drona). Podmínky tedy byly takřka ideální a doufám, že takový bude i výsledek (minimálně z některých lokalit).

Panorama linie nad Výravou

Večer se navíc ukázalo, že shodou okolností je u Bardejova, kde jsme měli poslední štaci, i Maťo, a tak jsme se nad večeří potkali i s ním. Pak jsme se přesunuli do Driečné, kde jsme nocovali.

Druhý den jsme vyrazili poměrně brzy ráno, abychom stíhali procházku v terénu nad Výravou po ose Dielec - Javirska - Kobyla - Výrava - Dielec. To jsou místa, která už mám prochozená křížem-krážem (Matúšovi některé úseky dosud chyběly), ale přesto mě pokaždé překvapí komplikovaností průběhu zákopových linií v úseku, na kterém se během dvou týdnů těžkých bojů (mezi 20.3. a 5.4.1915) vystřídaly všechny tři armády bojující v Karpatech - rakousko-uherská, která ho držela původně a po 20.3. musela postupně vyklidit; ruská, která ho postupně obsazovala a úplně ovládla 2.4.; a německá, která protiútokem získala zpět téměř původní rakouské pozice 5.4. Obzvláště "křižovatka" mezi kótami Dielec, 564, Javirska a Kobyla, kde se setkávají všechny osy postupu různých stran v různých dobách, je dodnes protkána zákopovými liniemi různých směrů a orientací, v nichž se vždycky ztrácím.

Nábojnice se na bojišti stále doslova válejí (i když je jistě ze země ve skutečnosti vytáhl nějaký detektorář...)

Z mýtiny na Kobyle jsme také naproti přes údolí viděli přejímací stanci plynovodu nedávno nově zbudovaného přes Lupkovský průsmyk, k níž - a nad níž - vede nová krásná asfaltka, končící až kousek pod hlavním karpatským hřebenem. Neměli jsme už čas ji vyzkoušet, ale pro příště to vypadá jako perspektivní přístupová cesta k Lupkovskému průsmyku (a hřebenu vedoucímu odtud na Szcołb a Koszarku...) ze slovenské strany, což byl dosud neřešitelný oříšek (vyjít se dá podél železniční trati, to je však relativně dlouhá cesta a člověk pak má o to méně času a sil na hřebeni samotném).

Matúš zamyšleně hledící do kraje (no dobře, fotí;-)

Pak následoval přesun do Humenného, na jehož okraji si Matúš splnil sen celé své týdenní dovolené - dát di halušky. Po tomto pozdním obědě jsem zůstal na pár hodin bezprizorní, čehož jsem využil k ubytování, nákupu jízdenky na cestu domů, zásob na zítřejší turistiku, plánování trasy, hlášení domů, atd., než jsme večer vyrazili na pivo s místními kumpány.

Na poslední den jsem si pod dojmem krátkého výhledu tím směrem z Kobyly vymyslel ambiciózní variantu - vystoupat na Sninský kameň -, a následně také méně ambiciózni variantu, kterou jsem nakonec realizoval; předpověď počasí totiž operovala s různými variantami deště a oblačnosti, které hrozily tím, že ze Sninského kameňu nejen nic neuvidím, ale ještě při tom zmoknu. Zůstal jsem tedy více při zemi: přejel jsem vlakem do Stakčína, odkud jsem se hodlal projít zpět do Sniny (ve stopách protiútoku rakouských jednotek proti Kornilovově 48. divizi z listopadu 1914). Nejdřív jsem si ale zašel do centra Stakčína, a tam si v roli obyčejného turisty se zájmem prohlédl různé informační tabule, z nichž mě zaujala jedna, nabízející trasu směrem na Sninu, ale po opačném břehu Cirochy než vede jak železnice, tak silnice. Navíc se jedná o stezku podél bunkrů Arpádovy linie a přes most uprostřed louky, který mě zaujal už na obecné mapě a o kterém jsem netušil, co tam proboha dělá. A tak jsem se vydal tudy.

Stezka po náspu (ale takto krásný je opravdu jen kousek)

Rychle jsem z další naučné tabule na začátku trasy zjistil, že bunkry Arpádovy linie tady sice stály, ale jen do konce války, kdy je Rudá armáda po obsazení území zničila, dnes z nich nezbylo nic. Zároveň se ale vyřešila záhada mostku na louce - trasa totiž vede přímo po tělese bývalé úzkorozchodné dráhy (budované na etapy krátce před, během a krátce po první světové válce), a mostek inzerovaný mapami jako Barankov most byl její součástí. Pochod po trati by se mi velmi líbil, nebýt toho, že stezka je momentálně v těžké rekonstrukci - je tudíž těžce rozježděná těžkou technikou a v tomto jarním období tedy těžce rozbahněná. Dřevěné mostky přes malé potůčky, které jsou její romantickou součástí, byly vesměs polorozbořené, ale průchodné; ovšem až na největší Barankov most, který je momentálně úplně bez mostu... Zde mě tedy čekalo první, ale zdaleka na poslední překonávání potoka vlastními silami.

Uherský brod

Dále jsem pokračoval přes podmáčené louky a pole ke kopci Giglovo, na němž se nachází další z těch nemnoha vojenských hřbitovů, který jsem dosud nikdy nenavštívil. Cesta k němu byla místy trnitá, ale samotný hřbitov je velmi pěkně (jak jsem dozvěděl večer: nově) upravený. Zde jsem si tedy dopřál oběd ze svých zásob a pak se vydal dolů do Sniny v naivní představě, že když přidám do kroku stíhám vlak s odjezdem za půl hodiny. Pravda, s vlakem jsem se na vstupu do Sniny přesně potkal; ale nějak jsem zanedbal takový geografický detail, že nádraží je ještě o pěkného půl kilometru dál, takže jsem neměl šanci. Namísto toho jsem s radostí využil lokálního autobusu, který mě popovezl na autobusové nádraží v centru městečka - stahovaly se totiž mraky a chystala se přeháňka.

Snina - Giglovo

Na nádraží jsem se zorientoval v odjezdech autobusů a v počínajícím dešti se vydal ke kaštielu, abych si ho ještě než začne pršet prohlédl. Došel jsem však sotva před jeho vchod, když jsem pochopil, že to co začíná není přeháňka, ale pořádná bouřka; další skoro hodinu jsem tak strávil v autobusové zastávce, odkud jsem pozoroval kaštiel (celou dobu), potok vody tekoucí po silnici (většinu doby) i padající kroupy (chvilku). Nakonec jsem se rozhodl nechat si ujet i vyhlédnutý autobus, a namísto toho si po skončení deště prohlédnout areál kaštiela (i s novým informačním panelem o první světové válce) a pak se procházkou přes město (z něhož jsem dosud poznal právě jen autobusové nádraží kdysi dávno) odebral na vlakové nádraží, abych se svezl do Kamenice.

Sninský kaštiel

Z Kamenice jsem vyrazil na druhou etapu dnešního pochodování - přes Cirochu na kopec Velká, poslední výšinu mezi údolími Laborce a Cirochy, z níž se otevírá krásný výhled na Humenné (a proto zde byla během studené války tak jako na mnoha podobných místech zřízena pozorovatelna CO). Pokochal jsem se jím tedy a sestoupil do města. Nakonec jsem to vzal podél Laborce, kolem soutoku s Cirochou a železničního mostu až do centra města, neboť jsem chtěl co největší část cesty dopřát svým unaveným nohám v turistických botách šlapání po nezpevněném povrchu. Poslední potok jsem tak - poněkud překvapivě - brodil prakticky až v samotném Humenném.

Humenné

Pak už zbývalo jen vyzvednout si v hotelu batoh, který mi tam ochotně pohlídali od rána, přezout se do pohodlnějších bot a přesunout se těch pár metrů k Medveďovi, a tam pít jedno pivo za druhým, až dokud mi nepojede vlak. Na tuto část se ke mě ochotně připojili opět někteří z místních, takže mi Maťo nakonec ušetřil i tu nedlouhou cestu na nádraží, kam mě zavezl autem. Musím uznat, že poté, co jsem se u Medveďa najedl a rozseděl, a vzhledem k váze batohu který bych musel nést (v němž byla spousta těžkého vybavení, jako jsou boty, dron, počítač...), jsem tuto drobnou úlevu docela ocenil;-)

Cesta nočákem zpět pak proběhla bez zvláštních příhod, nepočítáme-li poněkud překvapivou skutečnost, že byl tentokrát zcela vyprodán (přitom to byla sobota, nikoliv neděle), a tak jsem měl zase dva spolunocležníky.

Konference v Humenném (17.-18.3.2023)

 "Mezicesta" do Humenného (mezi zimní a jarní expedicí do terénu) byla vyvolána konferencí, jež souvisela s plánováním natáčení filmového dokumentu o bojích v Karpatech. Do Humenného jsme dorazili s Martinem V. nočním vlakem, který byl mimořádně plný - ten den totiž v Bratislavě hrál Slovan zápas evropského poháru a vracela se spousta fanoušků (vyhnout se informaci, že Slovan prohrál na penalty, pak nešlo ani kdyby se člověk vyloženě snažil).

V Humenném nás vyzvedl Maťo, následovalo v rychlém sledu setkání s účastníky konference, pak s filmaři (i jejich stále poměrně čerstvě vylíhnutým miminkem), organizační a technické přípravy, první část konference samotné (včetně mého příspěvku, který byl stejně jako ostatní mezitím zveřejněn na YouTube), rozhovor pro rusňácké vysílání rozhlasu, společný oběd, rozhovor pro ukrajinské vysílání rozhlasu, druhá polovina konference a paralelně s tím natáčení do dokumentu... V brzkém odpoledni jsem tak měl pocit, že jsem se ani nenadál, a už mám takříkajíc "splněno". Teprve v podvečer jsme se dostali na ubytování, kam nás rychle následovali polští kolegové s lahodným mokem, odtud jsme se přesunuli na společnou večeří a posezení u Medveďa... K našemu klasickému jazykovému Babylonu (čeština, slovenština, polština), který nazýváme "Armeeslavisch", jsme díky čínské polovině filmařského páru přihodili ještě angličtinu a musím říct, že na jeden mozek unavený celodenním programem a již mírně ovíněný alkoholickými nápoji to bylo chvílemi až moc:-)

Druhý den byl spíše odpočinkový - dopoledne jsme pod vedením místních prošli město Humenné "po stopách prvej svetovej vojny", a ano, na to, kolikrát jsme zde už byli, je v něm dost míst, kam jsme zavítali poprvé (včetně mostu přes Laborec a na druhé straně kalvárie nad městem, což jsou obě místa pro tuto historickou etapu významná). Po obědě jsme pak vyrazili do terénu nad údolí Laborce, kde jsme absolvovali pěší pochod od kóty 419 nad Čabinami přes Hrabiny k vojenskému hřbitovu nad Krásnym Brodem, kde jsme ocenili originální architektonický prvek, kterým se vyznačují hřbitovy restaurované firmou Laník - tedy lavičky přímo na ploše -, a zpět.

Pak ještě Mirek naboural program svým požadavkem na návštěvu židovského hřbitova v Radvani, kde nikdo z nás dosud nikdy nebyl a kde je zachovaný neobvyklý památník židovským vojákům padlým v první světové válce, a po jeho návštěvě jsme už se stmíváním dorazili zpět do Humenného. Po další společné večeři jsme my s Martinem V. zbytek společnosti museli opustit trochu předčasně, abychom chytli noční vlak zpět do Brna... Inu, byly to intenzivní dva dny.

Zimní Karpaty (24.-25.2.2023)

Další ročník karpatského zimního pochodování jsme uskutečnili zrovna na smutné výročí jednoho roku od zahájení ruské invaze na Ukrajinu - proto nás také letos bylo méně: náš kamarád z Ukrajiny přijet pochopitelně nemůže, protože už rok slouží v armádě, a ten z diplomacie zase působí nyní na relativně exponovaném postu, z něhož nedostal dovolenou. V omezené sestavě jsme se tedy sešli v oblíbeném penzionu v Driečné (který nás trochu zklamal nečekanou absencí točeného piva), abychom absolvovali dva víceméně celodenní výlety do terénu.

Česká skupina absolvovala cestu už ve čtvrtek, a tak jsme v pátek jen ve dvou - protože slovenští účastníci dorazili až večer - vyjeli na polskou stranu hranice, abychom si konečně prošli úsek fronty severně od Woly Michowe. Jedná se o kopce, na nichž fronta stála po většinu února a celý březen, které navazují na nám dobře známý úsek kolem hor Chryszczata a Manilowa na sever odtud. Když se odtud na Manilowou jede autem, je to (kvůli tomu, že na místní silnice je v národním parku zákaz vjezdu) hodinová cesta; ve skutečnosti je to však z Woly Michowej do Rabe necelých 10 km.

Terénní a klimatické podmínky nad Wolou Michowou

Příjemně nás potěšila informační tabule u silnice, která je věnovaná bojům první světové války u Woly Michowej, jejichž průběh poměrně podrobně popisuje. To, že je na ní uveden mylný údaj o umístění vojenského hřbitova, jen dokládá, že momentálně probíhající intenzivní výzkum této zapomenuté historie přináší každý rok nové výsledky; to, že text vyznívá, jako kdyby boj o vesnici Wola Michowa tvořil těžiště celých bojů v Karpatech je pak spíše komické.

Podle počasí i předpovědi jsme čekali, že zimní Karpaty už tradičně zase budou nepříliš zimní - ale v pátek nám po většinu cesty padal déšť se sněhem, a na kopcích, do nichž jsme se vydali leželo nejdřív pár centimetrů, ale postupně čím dál více (jak se zvyšovala naše nadmořská výška) sněhu. Jirka tak dostal příležitost otestovat i své nové nesmeky na kanady - konkrétně na zledovatělých schodcích k židovskému hřbitovu nad Wolou Michowou, který je - jakožto místo povraždění místních židovských obyvatel za německé okupace - dalším z mement krvavých zemí, o něž v této oblasti není nouze.

Informační tabule u židovského hřbitova začínala: "Stovky let tu vedle sebe žili Lemkové, Poláci a Židé." I když chápeme, co tím chtěl autor říct a nijak nezpochybňujeme poselství, docela by mě zajímalo, kolik tu žilo v roce 1940 Poláků...

Nakonec jsme vyšli na kótu 750, během bojů významný opěrný bod rakousko-uherské obranné linie, tedy ani ne do poloviny cesty k sedlu Żebrak. Někdy, až se člověk nebude muset brodit sněhem, by to mohla být hezká celodenní túra až do něj a po silnici zpět. My jsme namísto toho ještě zajeli na vojenský hřbitov v Lupkówě, jehož archeologický průzkum skončil už před dvěma lety, a který od té doby poněkud prohlédl.

Na kótě 750

Druhý den jsme se už ve větší skupince vydali netypicky na túru přímo od ubytování - aniž bychom se někam přesouvali autem. Rozhodli jsme se totiž projít si hřeben táhnoucí se mezi Driečnou a Medzilaborci, a naším hlavním cílem bylo vystoupat na vrch Brúsy (683 m.n.m.), kde na počátku února 1915 při ruském dobytí Medzilaborců zmizel celý honvédský pěší pluk. jakožto designovaný horský vůdce pro tuto část výpravy jsem nepovažoval za nutné všechny účastníky zahrnout detaily plánované trasy, takže někteří zažili překvapení, když jsme po namáhavém výstupu na kopec plynule pokračovali zase dolů - nejednalo se pochopitelně o náš cíl, ale pouze o mezilehlou vyvýšeninu, přes kterou jsme museli na své cestě projít. Nereptali (příliš), a raději jsme se všichni kochali výhledy, které se zde otevíraly.

Toto foto vzniklo ve skutečnosti až cestou dolů, nikoliv nahoru

Napodruhé jsme už vystoupali skutečně na Brúsy. Podle teorie, že maďarský voják by se (na rozdíl od českého) v žádném případě nevzdal, jsme očekávali, že zde značně vousaté příslušníky pluku (nebo spíše jejich potomky) nalezneme, dodnes na stráži před svými okopy. Kopec jsme však nalezli liduprázdný - musíme tedy konstatovat, že i honvédi během války upadali do nepřátelského zajetí. Na vrcholku kopce pak naši slovenští kolegové vytáhli z batohů celou sadu na piknik - včetně pánvičky! - a připravili vynikající oběd.

Karpatské anglické raňajky na oběd

Posilněni jsme se vydali dolů už přímější cestou (rozuměj křížem přes les), která nás zavedla do Mikové. Tedy spíše nad Mikovou - dosáhnout samotné vesnice si vyžadovalo zdolání mnoha překážek, vesměs vodních. Odměnou nám ale bylo, že vlastně vůbec poprvé jsme si slavné rodiště rodičov mohli pořádně prohlédnout, protože jsme ho sice za poslední roky projeli nesčetněkrát, ale vždy autem (a mnohdy navíc za tmy). Dozvěděli jsme se také, že se i zde nachází maličký nenápadný hřbitůvek vojáků z první světové války (resp. dokonce dva podobné - kolem toho druhého jsme ale nešli).

Vojenský hřbitůvek doslova na zahradě...

V neděli jsme slovenskou skupinu ponechali svému osudu - tedy rezignovali jsme na ještě jeden menší výlet do terénu - a vyrazili zpět domů. Díky tomu jsme kritické úseky trasy projeli ještě těsně před tím, než se v nich vytvořily tradiční nedělní kolony, a domů se dostali v klidu a pohodě, kterou nemohl narušit ani silně konspiračně naladěný spolucestující ve vlaku na posledním úseku mé cesty, který mě považoval za spřízněnou duši a vysvětlil mi, jak se věci mají - od války na Ukrajině přes vraždu Dubčeka až po důvody rozpadu Československa (kdyby vás to zajímalo, tak postavení planet z astrologického hlediska na podzim 1918 prostě nebylo dobré, takže zánik společného státu byl nevyhnutelný od samého začátku).

Do Baligródu na konferenci (30.9.-2.10.)

Druhá z cest v poslední době, která byla spíše účelová a bez možnosti velkého poznávání nových krajů, vedla do Baligródu a souvisela opět s projektem Manilowa (který se za ty tři roky velmi posunul). Každoroční setkání účastníků projektu a zájemců o něj se uskutečnilo v tradičním termínu (říjen), ale tentokrát v o něco větším stylu - samotný výstup na Manilowou byl spíše vedlejším, i když významným bodem programu, hlavním pak byla konference a otevření muzea věnovaného bojům na Manilowe.

Byli jsme schopni vyrazit až v pátek ráno, proto jsme samotný výstup na horu (který byl na programu právě v pátek) neměli šanci stihnout. Popravdě ho účastníkům ani až tak nezávidíme, ve vytrvale špatném a deštivém počasí si v terénu užili... My jsme místo toho ovšem stáhli v zácpách kolem Krakova, takže jsme nakonec dorazili pozdě a z několika úvodních příspěvků na konferenci, které byly zařazeny na páteční podvečer, jsme stihli jen ten poslední - a samozřejmě následnou diskuzi, která v Polsku nemůže chybět. Pak jsme se přesunuli na ubytování do známého Visanu a večer se družili s polskými kolegy, kterých už má Martin V. v těchto končinách tolik, že se mi pletou (a to ještě někteří přijeli až v sobotu).

Hlavní den setkání začal - za stále trvajícího deště - slavnostním otevřením expozice zřízené v budově přímo na náměstí Baligródu, která se týká bojů na Manilowe. Na skromné poměry, ze kterých vzešla, je velmi působivá; prozatím představuje hlavně artefakty na bojišti nalezené a různé obrazové materiály s ním svázané - od fotografií a pohlednic až po texty písní. Do budoucna je v plánu doplnit ji i historickými informacemi popisujícími co se zde vlastně odehrálo, k čemuž se hodláme propůjčit právě my.

Noví expozice bojů o Manilowou v Baligródu

Jak totiž konference ukázala, lidí zabývající se bojištěm z čistě historické perspektivy kolem projektu... no, není mnoho. Vlastně jsme to asi opravdu hlavně my. Což pro mě bylo trochu překvapivé - čekal jsem spíše, že na konferenci bude těch historických příspěvků více a ten můj, upřímně řečeno připravovaný docela narychlo, bude patřit mezi ty méně kvalitní. Ale nakonec se ukázalo, že jen tři příspěvky se zabývaly popisem událostí na Manilowe: z toho jeden jen z užšího pohledu "svého" 85. pěšího pluku, který tam bojoval několik dní; druhý spíše příležitostně zpracoval zasazení ruských jezdeckých jednotek do bojů, které trvalo půl dne; a třetí byl můj, týkající se působení ruského 137. pěšího pluku, který zde byl nasazen v kritickém období počátku března, včetně okamžiku, kdy byl vrcholek minovým útokem 12.3.1915 dobyt rakousko-uherskými jednotkami.

Během prezentace

Více příspěvků se pak týkalo archeologického výzkumu, který má na tomto bojišti obrovský potenciál - doufám tedy, že se i díky tomuto setkání, jehož se zúčastnila spousta archeologů nebo dalších osob, jež k němu mají blízko, přiblížila jeho realizace - ta je jedním z ambiciózních cílů projektu od samého začátku a myslím, že jednou přinese velmi zajímavé výsledky.

Tato fotografie vznikla v roce 2019 - zachycuje nás s plánkem stojící na místě, které jsme identifikovali jako to, z něhož musel být veden podkop pod vršek hory.

A toto je depozit sapérského vybavení, který eksploratorzy při pozdějším průzkumu našli jen několik kroků od místa, kde vznikla předchozí fotografie.

Jelikož mi nebylo zrovna dobře, večerní diplomacii jsem nechal na Martinovi a sám se uvelebil v pohodlí pokoje ve Visanu. Nutno říct, že Martin se této úlohy zhostil s odvahou, která možná až trošku překročila jeho možnosti; a tak jsme byli oba rádi, že já jsem byl odpočatý a mohl druhý den ráno bez problému sednout za volant, abychom vyrazili na dlouhou cestu zpět domů.