7. října 2022

Do Baligródu na konferenci (30.9.-2.10.)

Druhá z cest v poslední době, která byla spíše účelová a bez možnosti velkého poznávání nových krajů, vedla do Baligródu a souvisela opět s projektem Manilowa (který se za ty tři roky velmi posunul). Každoroční setkání účastníků projektu a zájemců o něj se uskutečnilo v tradičním termínu (říjen), ale tentokrát v o něco větším stylu - samotný výstup na Manilowou byl spíše vedlejším, i když významným bodem programu, hlavním pak byla konference a otevření muzea věnovaného bojům na Manilowe.

Byli jsme schopni vyrazit až v pátek ráno, proto jsme samotný výstup na horu (který byl na programu právě v pátek) neměli šanci stihnout. Popravdě ho účastníkům ani až tak nezávidíme, ve vytrvale špatném a deštivém počasí si v terénu užili... My jsme místo toho ovšem stáhli v zácpách kolem Krakova, takže jsme nakonec dorazili pozdě a z několika úvodních příspěvků na konferenci, které byly zařazeny na páteční podvečer, jsme stihli jen ten poslední - a samozřejmě následnou diskuzi, která v Polsku nemůže chybět. Pak jsme se přesunuli na ubytování do známého Visanu a večer se družili s polskými kolegy, kterých už má Martin V. v těchto končinách tolik, že se mi pletou (a to ještě někteří přijeli až v sobotu).

Hlavní den setkání začal - za stále trvajícího deště - slavnostním otevřením expozice zřízené v budově přímo na náměstí Baligródu, která se týká bojů na Manilowe. Na skromné poměry, ze kterých vzešla, je velmi působivá; prozatím představuje hlavně artefakty na bojišti nalezené a různé obrazové materiály s ním svázané - od fotografií a pohlednic až po texty písní. Do budoucna je v plánu doplnit ji i historickými informacemi popisujícími co se zde vlastně odehrálo, k čemuž se hodláme propůjčit právě my.

Noví expozice bojů o Manilowou v Baligródu


Jak totiž konference ukázala, lidí zabývající se bojištěm z čistě historické perspektivy kolem projektu... no, není mnoho. Vlastně jsme to asi opravdu hlavně my. Což pro mě bylo trochu překvapivé - čekal jsem spíše, že na konferenci bude těch historických příspěvků více a ten můj, upřímně řečeno připravovaný docela narychlo, bude patřit mezi ty méně kvalitní. Ale nakonec se ukázalo, že jen tři příspěvky se zabývaly popisem událostí na Manilowe: z toho jeden jen z užšího pohledu "svého" 85. pěšího pluku, který tam bojoval několik dní; druhý spíše příležitostně zpracoval zasazení ruských jezdeckých jednotek do bojů, které trvalo půl dne; a třetí byl můj, týkající se působení ruského 137. pěšího pluku, který zde byl nasazen v kritickém období počátku března, včetně okamžiku, kdy byl vrcholek minovým útokem 12.3.1915 dobyt rakousko-uherskými jednotkami.

Během prezentace


Více příspěvků se pak týkalo archeologického výzkumu, který má na tomto bojišti obrovský potenciál - doufám tedy, že se i díky tomuto setkání, jehož se zúčastnila spousta archeologů nebo dalších osob, jež k němu mají blízko, přiblížila jeho realizace - ta je jedním z ambiciózních cílů projektu od samého začátku a myslím, že jednou přinese velmi zajímavé výsledky.

Tato fotografie vznikla v roce 2019 - zachycuje nás s plánkem stojící na místě, které jsme identifikovali jako to, z něhož musel být veden podkop pod vršek hory.

A toto je depozit sapérského vybavení, který eksploratorzy při pozdějším průzkumu našli jen několik kroků od místa, kde vznikla předchozí fotografie.


Jelikož mi nebylo zrovna dobře, večerní diplomacii jsem nechal na Martinovi a sám se uvelebil v pohodlí pokoje ve Visanu. Nutno říct, že Martin se této úlohy zhostil s odvahou, která možná až trošku překročila jeho možnosti; a tak jsme byli oba rádi, že já jsem byl odpočatý a mohl druhý den ráno bez problému sednout za volant, abychom vyrazili na dlouhou cestu zpět domů. 

4. října 2022

Do archivu v Innsbrucku (30.8.-2.9.)

V rámci archeologického výzkumu nad Bardejovem nás zajímá mimo jiné Tyrolský pluk císařských myslivců č. 4, který na zkoumané lokalitě strávil duben 1915. A už před asi sedmi lety jsme se na jedné konferenci dozvěděli, že plukovní materiály Tyroláků jsou - na rozdíl od téměř všech ostatních pluků bývalého Rakouska-Uherska - zachované. Pojali jsme tedy myšlenku jednou je probádat. A jelikož se nacházejí v Tyrolerarchivu v Innsbrucku, zadělali jsme si tím na delší výlet (tam se opravdu nedá jet na otočku jako do Vídně;-) do (severního) Tyrolska, který jsme nyní konečně realizovali.

Vyrazili jsme nakonec vlakem, protože při započítání současné vysoké ceny benzinu, horentních sum za parkování v Innsbrucku a dálničního poplatku to vychází finančně prakticky nastejno (a kdybychom si to nerozmysleli na poslední chvíli a koupili si jízdenky s předstihem, mohlo to být významně levnější), je to stejně rychlé, výrazně pohodlnější a navíc ekologičtější... Spojení přes Vídeň je ideální, cestou jsme si mohli prohlédnout malebnou rakouskou krajinu alpského předhůří, kousek Německa a nakonec i kousek Tyrolska, než jsme v jeho srdci, v Innsbrucku, vystoupili.

Výhled z vlaku

Vyrazili jsme rovnou do archivu, neboť jsme se chtěli ještě odpoledne aspoň zorientovat, seznámit, atd. Personál byl milý, obsluha rychlá a ochotná - a tak jsme už první den strávili dobré dvě hodiny nad prvními kartony. Po prostudování katalogu se ukázalo, že zachovalost materiálu TKJR není až tak bombastická, jak jsme si představovali, ale zároveň je tam hodně co vidět - i když spíše z oblastí, které nás tolik nezajímají. Přesto jsme nakonec čas v Innsbrucku strávili v archivu kompletně, tedy od úterního odpoledne do pátečního poledne, a na poznávání krás města nám zbyly jen večery; výlet do okolí se pak neuskutečnil vůbec. A tak jsme ani nevyužili turistický pas, který každého návštěvníka, jež stráví ve městě aspoň tři noci, opravňuje k používání MHD zdarma (včetně několika lanovek na okolní hory) a různým slevám na vstupném (stejně bylo celou dobu škaredé počasí...).

Výhled přímo od archivu


První večer jsme jen prošli přes centrum města (k ubytování na jeho opačném konci než kde se nachází archiv) a poté si našli italskou pizzerii na večeři. 

Brána Marie Terezie (resp. jejího syna Leopolda) na ulici Marie Terezie, kde je každá druhá budova "něco" Marie Terezie


Až druhý večer jsme navštívili samotné jádro města - Altstadt - a večeři si dali téměř přímo pod Goldenes Dachl; pak nám ještě jako bonus zahrála místní kapela, která vedle rozbalila své improvizované koncertní vystoupení.

Na fotkách je buď dobře vidět Goldenes Dachl, a nebo já. Vybral jsem tu s Dachlem.


Třetí večer jsme pak po rychlé večeři u zámku vyrazili aspoň na jeden poznávací výlet, na nejbližší dostupný kopec s rozhledem na město - Hungerburg. Pohrdli jsme možností vyjet na něj zubačkou (což byla chyba) a vyšlapali si ho pěšky. Zjistili jsme tak, že i bez opuštění Innsbrucku se zde dá absolvovat pěkná horská túra... Výhled jsme stihli těsně před setměním, zubačku však už nikoliv - a tak jsme se museli pěšky vidět i dolů, kolem ZOO až zpět k Innu, kam jsme dorazili už za tmy - a na ubytování ještě později.

Innsbruck zdola nahoru


V pátek archiv zavírá v poledne, a náš vlak odjížděl asi o hodinu později. Na rozdíl od úterního poloprázdného do Innsbrucku byl až do Vídně zaplněný tak, že pohodlí cesty se mírně snížilo, ale na Südbahnhof nás dovezl spolehlivě a včas; zpoždění pak nastalo, jako obvykle, až v Břeclavi. 

4. září 2022

Po stopách nezvěstného vojína až k Výravě (11.-13.8.2022)

Na začátku byla jen pouhá fotka v rodinném albu a touha dozvědět se více...

Před časem se na nás obrátil pan Michal, pátrající po osudu svého pradědy, který zmizel "na ruské frontě" na přelomu března a dubna 1915. Bylo to zajímavé pátrání s několika nečekanými zvraty, nicméně jeho výsledkem bylo zjištění, že osudným se dotyčnému staly pravděpodobně kopce nad údolím Laborce u Krásného Brodu nebo Čabin. Březnový pochodový prapor píseckého LIR 28, se kterým přišel na frontu, byl totiž ihned po vyložení z vlaků v Koškovciach přidělen namísto vlastnímu pluku těžce zkoušenému chebskému LIR 6, působícímu právě na výše uvedených místech. Když jsme se tohoto výsledku dobrali, pan Michal byl nadšen, že se dozvěděl, že (pravděpodobné) místo úmrtí jeho předka neleží někde u Moskvy, jak se podle fráze "na ruské frontě" původně domníval, ale na východním Slovensku - a rozhodl se ho navštívit. Já s ním jel v roli průvodce, a cestu jsme navíc spojili s návštěvou hned několika dalších zajímavých míst a akcí.

Vyráželi jsme ve čtvrtek ráno - pan Michal už v 5 hodin, neboť to má na východ ještě o tři hodiny dál než my. Vzali jsme to tradičně přes Polsko, abychom v první fázi navštívili několik vojenských hřbitovů v oblasti Gorlic, které nám sloužily jako vhodný úvod do problematiky i terénu karpatské fronty. Samozřejmě jsem pana Michala vzal na ty nejznámější a nejefektnější - "čtyři věže" ve Staszkówce (č. 118) a k tomu Jurkovičovy: Lużna-Pustki (č. 123), Gorlice (č. 91) a Wola Cieklińska (č. 11). Na návštěvu gorlického muzea, které zavírá už v 16 hodin, jsme však už neměli dostatek času.

Mimochodem: ke hřbitovu na Pustkách jsme vůbec poprvé přijeli oficiální, tedy horní cestou, která vede přímo k hlavní kapli na vrcholku kopce, a nikoliv spodní cestou, po která se vejde poblíž původního vchodu. Je to nepochybně pokrok pro turistu, ale názorně jsme si vyzkoušeli, že to pak člověka nemotivuje scházet do spodních sekcí hřbitova, když je vidí pod sebou jako na dlani, a pak by se musel vracet zase do kopce, takže prohlídka je taková... stručnější. Nahoře jsou tabule s informacemi o vojenských hřbitovech v okolí a jejich architektech. Prohlížel jsem si fotky a plánky, které na nich jsou nakresleny, a po chvíli se začal velmi divit, proč je tam každá tabule vždy dvakrát vedle sebe - než jsem si konečně uvědomil, že vždy jedna je v angličtině a druhá v polštině, což se na obrázcích jaksi neprojeví:-)

Následoval malý exkurz ke druhé světové válce - zastávka na kótě 534 u Dukly, místu nejtěžších bojů československého armádního sboru v SSSR během Karpatsko-dukelské operace (s nezbytnou panenkou Marií stále strážící pomník čs. vojáků). Pochopitelně jsme neměli čas ani na zdejší muzeum (slavné možností prohlédnout si vystavenou techniku tyłko przez plot - což je vzpomínka z legendárního prvního východoslovenského srazu z roku 2006, který na tomto blogu není zaznamenán, neboť se uskutečnil ještě před jeho vznikem, a zřejmě tak už navždy zůstane v rovině legend a mýtů). Ale i výhled na hlavní karpatský hřeben a Dukelský průsmyk z kóty 534 byl pro někoho, kdo tyto končiny viděl poprvé v životě, dostatečně vypovídající a zajímavý.

Už na místě jsem měl matný dojem, že nápis na památníku se nějak změnil. A skutečně - původní zněl: "Sláva vojákům sovětské armády a Československé lidové armády padlým v letech 1944-1945", a viděli jsme ho zde při naší první návštěvě v roce 2008, jak dokazuje tento snímek, a zřejmě i při následující v roce 2013. Dnes je tam: "Kóta 534: Místo vojenských střetů v čase Karpatsko-dukelské operace a bitvy o Dukelský průsmyk v září-listopadu 1944. Těžké ztráty v bojích s německými vojsky zde utrpěl i Československý armádní sbor." Nepodařilo se mi dohledat, kdy byl nápis změněn - ale na internetu jsem našel fotky s původním nápisem ještě z roku 2020, fotografii s novým pak ze začátku roku 2021, takže asi někdy tehdy. Pěkná ukázka toho, že i historie a její vnímání se neustále vyvíjí.


Večer jsme pak dorazili do Komańcze, kde svůj hlavní stan (stejně jako loni) rozbili polští archeologové, zkoumající několik prvoválečných lokalit v Bieszczadech - včetně "našeho" Martina V., který na žádné takové akci nemůže chybět. Jelikož jsme je zastihli na samý závěr jejich tři týdny trvajícího výzkumu, dostalo se nám kompletní zprávy o jeho výsledcích - a především jsme druhý den ráno mohli zahájit program hlavní části naší expedice krátkou exkurzí na nejzajímavější z letošních lokalit - na místu, kde stávala cerkev a kolem ní vojenský hřbitov ve Woli Michowej. Zde se výzkumníkům podařilo trefit místo na základě archivních dokumentů tak dobře, že odkryli nejen většinu základů zvonice, která u kostela stála, ale také nejbližší vojenské hroby, v nichž se na malém prostoru nacházelo asi 10 pohřbených vojáků (tedy zjevně hromadný hrob). Naleziště bylo těsně před závěrečnou dokumentací a zpětným zahrabáním, takže v přímo ukázkovém stavu; uvědomil jsem si, že i přes dlouhodobou "známost" s archeology jsem výkop s takto odkrytými hroby viděl vlastně poprvé (poznámka: kosti v reálu vypadají úplně stejně, jako kdyby se jednalo o pravěké osídlení).

Zvonice u cerkve ve Woly Michowej...


... a vojenské hroby bezprostředně u ní.

Po této odbočce jsme už vyrazili směrem k našemu hlavnímu cíli: Lupkovským průsmykem do Medzilaborců a dále na jih. První zastávkou bylo nové muzeum první světové války v Medzilaborcích. Po neúspěšné snaze dobýt se dovnitř zamčenými dveřmi a stejně beznadějném pokusu nechat si poradit v muzeu Andy Warhola v téže budově (kde muzeum první světové války skromně okupuje pár malých místností vzadu) jsme zjistili, že vcházet se má dveřmi s pár ošuntělými lístečky s různými informacemi, a nikoliv efektně polepenými dveřmi s velkým nápisem "Muzeum prvej svetovej vojny". Ano, i po třech návštěvách tohoto místa jsem se na to ještě stále nachytal...

Byl jsem zvědav, jak působí expozice viděná očima někoho, kdo materiály v ní použité nezná víceméně nazpaměť a na obrazovce promítající film nevidí svou vlastní mluvící hlavu, nýbrž hezky zpracovaný dokument, v němž o bojích v Karpatech zasvěceně hovoří několik odborníků ze Slovenska, Česka, Polska a Maďarska. A možno říct, že panu Michalovi se muzeum velmi líbilo - strávili jsme v něm více než půl hodiny (a na ten promítaný dokument jsem mu musel poslat odkaz, aby si ho mohl pustit ještě jednou v klidu z domova:-). Neopomněli jsme také zastávku u pomníku České družiny ani hned vedle se nacházející restauraci, kde jsme se posílili před dalším programem.

A nyní už hurá do terénu - vzali jsme to geograficky od severu k jihu, a zároveň chronologicky - takže naší první zastávkou byl vojenský hřbitov nad Krásnym Brodem (Krásny Brod III), který se nachází přímo na místě, kde měl LIR 6 své pravé křídlo až do ruského útoku 23.3., který je donutil k ústupu. Právě tento útok a toto místo je podle mých úvah nejpravděpodobnějším bodem, kde mizí stopa hledaného vojáka; zároveň je pravděpodobné, že pokud zde skutečně zemřel, je pohřben právě na tomto hřbitově. Hřbitov je na informační tabuli označován jako ruský, avšak ve skutečnosti jsou na něm vedle snad až 600 ruských vojáků pohřbeni i vojáci rakousko-uherské armády, i když v menším počtu (okolo 80); a je téměř jisté, že se jedná právě o vojáky LIR 6.

Další zastávkou byl samozřejmě klášter Krásny Brod, resp. ruiny, které z něj po jeho zničení během první světové války zbyly, a vojenský hřbitov nacházející se u něj. Právě zde pan Michal symbolicky umístil svíčku za svého předka, skutečnou polohu jehož hrobu už zřejmě nikdo nikdy nezjistí.

Dne 12. 8. 2022, po ujetí 837 km z mého bydliště 
a 107 letech od posledního dopisu mého pradědy,
jsem zde, v údolí Medzilaborců, na místě, kde padl.
Teď jen zapálit svíčku, prostě nezapomenout...


Následovala zastávka na "německém" vojenském hřbitově v Čabinách (I) - což je další místo, kde by mohl být nezvěstný vojín pohřbený v případě, že zemřel až ve druhé fázi bojů Velikonoční bitvy. Hřbitov je ještě méně německý než je ten nad Krásnym Brodem ruský - je zde pohřbeno 156 německých vojáků, 157 rakousko-uherských a 96 ruských (plus 45 zcela neznámých). Jeho vzhled i popis je bohužel dědictvím doby, kdy v oblasti řádila "epidemie" vytváření německých vojenských hřbitovů bez ohledu na příslušnost pohřbených, motivovaná platbami Německa za každého důstojně pohřbeného německého vojáka, která tehdy skončila až před soudem.

A do čtvrtice jsme vyjeli ke hřbitovu Čabiny II, na němž je pochováno 880 vojáků, chybí však jakékoliv bližší údaje o nich, včetně státní příslušnosti. To ale nebránilo firmě provádějící tehdy rekonstrukci prohlásit ho pro změnu za ruský - neboť rekonstrukci finančně podpořilo ruské velvyslanectví (nebo ji finančně podpořilo právě proto, že mu byl hřbitov prezentován jak ruský?). Hřbitov se nachází přímo v pozicích, které krátce držel LIR 6 po ústupu od Krásného Brodu (24.3.-2.4.), následně byly vyklizeny a několik dní obsazeny ruskými oddíly (2.-6.4.), které je silně opevnily, aby nakonec byly po těžkém boji dobyty oddíly německé 35. záložní divize, které je držely do konce bojů v Karpatech (6.4.-5.5.). Navíc je od něj krásný výhled do údolí Laborce na straně jedné a přes údolí Olšavy na Javirskou/Kobylu a výšiny jižně od nich na straně druhé.

Nad Čabinami

Jako poslední bod programu jsme pak vystoupali na výšiny západně od Čabin (místní název by měl být Diel), na rakousko-uherských dobových mapách systematicky označovanou jako kóta 256 - což je nesmysl patrný už z letmého pohledu na vrstevnice v mapě, který prozradí, že tuto nadmořskou výšku zde najdeme spíše na dně Laborce... Skutečná výška kóty by měla být 456 m.n.m. O tento kopec svedl LIR 6 svůj poslední boj v rámci Velikonoční ofenzivy, když ji ve dnech 5.-7.4. naněkolikrát dobýval - víceméně neúspěšně, neboť ji obsadil až poté, kdy se dobře opevněné ruské oddíly v noci na 7.4. nepozorovaně stáhly. Při těchto bojích pluk přišel o další desítky padlých - a tato výšina je tedy posledním potenciálním místem zmizení našeho nezvěstného vojína. Čekal jsem, že pokud tam byl skutečně tak silný ruský opěrný bod jak vyplývá z popisu v dějinách LIR 6, mohli bychom tam najít ruské zákopy; nestalo se však, v terénu jsou pouze zbytky pozdější rakouské obranné linie a mnoho velkých úkrytů v jejím zázemí (na jižní svahu kopce).

Pak už byl čas na večeři a přesun do Výravy, za kolegy z KVH Beskydy, kteří tyto dva dny pořádali brigádu. Cílem bylo provést přípravné práce na obou vojenských hřbitovech nad obcí před jejich rekonstrukcí plánovanou ještě na letošní rok, neboť původní obnova obou hřbitovů, která proběhla právě před 10 lety, již zjevně dosáhla konce své životnosti - dřevěné oplocení i kříže uhnívaly a padaly už před třemi lety... Kolegové se do práce pustili s takovou vervou, že k našemu překvapení ještě ani o čtvrt na osm večer, kdy jsme přijeli, nebyli zpět na obecním úřadě. Brzy se ale objevili a večer jsme stihli probrat většinu důležitých novinek ;-)

V sobotu ráno jsme pak nahoru vyrazili všichni, abychom dokončili, co včera začali. Práce komplikoval nedostatek stavebního materiálu, který se na lokalitu dá vyvážet pochopitelně jedině nesmrtelnou V3Skou, a naopak přebytek mravenců, kteří si z hřbitova na kótě 600 udělali doslova jedno velké mraveniště. I přes to jsme je však dokončili poměrně rychle, po poledni si opekli špekáčky a vydali se dolů (a většina účastníků i domů).

Mravenci

Nám to umožnilo zařadit ještě zajížďku na vojenský hřbitov Veľkrop - zajížďku nakonec o dost delší, než jsem plánoval, neboť zkratka přes kopec z Makovců, kterou jsem už donutil projet snad každý vůz, který se mnou kdy na východě byl, je rok od roku v horším stavu, a pro naše městské auto se ukázala být už nesjízdnou. Tím pádem nás čekala okružní cesta přes Stropkov a celkově delší výlet, což ale ničemu nevadilo, protože jsme pak večer dojeli do Humenného tak akorát na pivo k Medveďovi, kde bylo nutno doprobrat témata, která jsme večer před tím ve Výravě opomněli...

V neděli ráno jsme pak už jen vyrazili nejkratší cestou domů.

Rád bych touto cestou poděkoval spolku Signum Belli 1914, panu Radimu Kapavíkovi za pomoc při pátrání po mém pradědovi, který se nikdy nevrátil z bojů z 1. světové války. Jen díky ochotě a naprosté profesionalitě pana Kapavíka, který mě v místě bojů prováděl, dohledával informace nezůstal příběh mého pradědy pouhou informací "zemřel na ruském bojišti", ale stal se poznáním a příběhem, který si já a má rodina uchováme navždy. Poděkování patří také KVH Beskydy, panu Radoslavovi Turikovi, Martinu Drobňákovi a jejich kolegům, za práci, kterou dělají a možnost připojit se k nim při obnově hřbitovů vojáků z první světové války.
S úctou 
válečný veterán,
Michal Škvára

17. července 2022

Slovinské hory a kopce (9.-13.7.2022)

Letos je tomu právě 10 let, co jsme na své první expedici do Slovinska jediným pohledem na (počátkem května) stále zasněžený Krn pochopili, že původní plán na výstup na něj jaksi neodpovídá horské realitě. Návštěvu tohoto kopce této hory jsme tedy odložili na "příště". Po pěti dalších "příště" konečně přišel jeho čas!



Červnový termín jsme nakonec byli nuceni posunout na červenec, a tedy už do vrcholné turistické sezony, kdy je v údolí Soči opravdu plno - tedy ne že by se člověk prodíral davy (obzvláště ne cestou na Krn;-), ale třeba ubytování už na poslední chvíli nesežene (a rozhodně ne za rozumnou cenu). Nám naštěstí majitel posunul červnovou rezervaci, a tak jsme z toho "vyvázli" jen se sezónním příplatkem. A když už jsme u toho, tak si to odbydeme hned na začátku: Slovinsko je krásná země, Slovinci jsou zpravidla sympatičtí, ale turista je tam, marná sláva, především zdroj příjmu. Takže při každé příležitosti (od dálniční známky až po "ekologický poplatek") je potřeba počítat s platbou malého obnosu, který sice sám o sobě není nějak horentní, ale v celkovém součtu zanechá, nemůžu si pomoct, mírnou pachuť.

Z několika víceméně rovnocenných variant jsme zvolili trasu přes průsmyk, který familiárně nazýváme "Prdel" (oficiálně Predil - ale vždyť to na té ceduli mají i nakresleno tak jak tomu říkáme my!). Ta má mimo jiné výhody (například že člověk vůbec nepotřebuje slovinskou dálniční známku...) také jednu, která se ukázala dost zásadní - vede přes Kobarid, kde se nachází turistické informační centrum a v něm naši kolegové z Poti miru. Ty jsme takhle v sobotní podvečer překvapili svou návštěvou, a jelikož měl "službu" zrovna kolega se kterým jsme se seznámili nedávno v Bardejově, bylo z toho srdečné posezení. Až jsme pochopili, že jsme udělali chybu, když jsme se na ubytování nahlásili tak brzy... 

Nakonec jsme tedy přišli na spásnou myšlenku odjet se ubytovat (do Čiginje) a otočit to hned zpět do Kobaridu, aby nám kolega mohl ještě ukázat, kde tam čepují místní pivo. Nutno podotknout, že na rozdíl od klasických slovinských Lašek a Unionů je to pivo vskutku chutné! (Kobarid je sice město, ale má jen 1200 obyvatel - takže pivnice se nikoliv překvapivě nachází prakticky v samotném centru;-) Pivo ale nebylo to hlavní, čím nás kolega vybavil - poskytl nám především všemožné informace o místech, kam se chystáme, a způsobech, jak do nich dojet či dojít. Večer jsme se tedy vraceli do Čiginje s kompletním plánem na následující tři dny pobytu.

Jeho součástí byla i informace, že výstup na Krn zabere "průměrnému turistovi" 3 hodiny. To bylo významně méně, než jsme předpokládali; vyplynulo nám z toho tedy, že s výstupem nemusíme ráno zas tak pospíchat, a z vesnice Krn, resp. planiny Kuchnja, kde cesta na Krn začíná, jsme výšlap zahájili kolem 9. hodiny. Cesta se dá rozdělit na dvě části: spodní, během které se ujde pár horizontálních kilometrů, a vystoupá se třetina výškových metrů; a horní, během které se už jenom stoupá nahoru, nahoru, nahoru, až se dojde úplně na horu. Mezi nimi se nachází místo, kde se člověku poprvé otevře krásný výhled na sever(ozápad)ní stranu, které jsme nazvali pracovně "Podkrn" - oficiálně se však jedná o začátek hřebene Kožljaku, který zde vybíhá z masivu Krnu - a z něhož v červnu 1915 italští alpíni vyrazili do útoku, kterým Krn obsadili.

Výhled od Kožljaku

Vyrazili jsme tedy v jejich stopách, ovšem už po cestě, kterou zde později zbudovali (oni sami museli tehdy jít trochu divočejším terénem). Ačkoliv druhá část výstupu už je pak, jak řečeno výše, jen o šplhání se vzhůru, celkově celá cesta na Krn opravdu nebyla tak náročná, jak jsme ji - vyhecovaní po těch 10 letech uvažování o ní ;-) - čekali. Je to sice hraniční, ale pořád ještě trasa i pro "normálního" (tedy nikoliv vyloženě horského) turistu. Nicméně ne, opravdu nejsme "průměrný" slovinský turista - výstup nám zabral 5 hodin...

Nahoře na nás pak čekala chata s občerstvením a zahrádkou s opravdu fantastickým výhledem... kdyby ovšem celý vrchol Krnu nebyl už nějakou tu hodinu v mraku. Měli jsme však dost času: celé odpoledne a večer na místě, kde člověka neruší žádní lidé (protože zde nejsou žádné moderní komunikační prostředky - není zde totiž ani pořádný signál na mobil, ani žádná elektřina k jeho nabití) ani žádné věci (protože má jen to co si s sebou vynesl - a to si dvakrát rozmyslíte, co nahoru táhnout), a kde se mu nakonec ani nemůže stát, že by seděl celý večer nad pivem (protože zde mají jen slovinská piva, navíc s pochopitelnou vysokohorskou přirážkou, takže jedno na oslavu výstupu je tak akorát). A tak jsme chytali každou minutku, kdy se mrak aspoň částečně rozestoupil a nabídl nám dílčí výhledy do údolí Soče.

Pohled od chaty pod Krnem do údolí Soče (mezi Kobaridem a Tolminem)

Po hodince oddechu jsme - už nalehko - vyrazili z chaty, která je asi 100 (výškových) metrů pod ním, na samotný vrchol Krnu. Zde jsme opět trpělivě hodinu čekali na (dohromady asi 5 minut trvající) "okno" do světa pod Krnem - tentokrát ovšem na severní stranu, tedy do Julských Alp. Tyto výhledy jsou opravdu famózní.


Luxusní bar "Krn"...

... kde čepují i Radegast - když si ho vynesete v batohu až nahoru ;-)

Navečer, když se zdálo že se mraky přece jen významnější trhají, jsme si výstup na samotný vrchol ještě jednou zopakovali v očekávání širších výhledů; nakonec jsme ale byli spíše zklamáni, dostalo se nám spíše zimy a ovcí než výhledů.

Pak už jsme se uchýlili do relativního tepla horské chaty a jen chvílemi vyráželi na blízkou plošinku sledovat otevírající se výhledy, až než zapadlo slunce. To bylo signálem k tomu, abychom i my zapadli do připravených paland; chata teoreticky pojme až 20 nocležníků, my jsme ji však tuto noc měli sami pro sebe.

Kuča na Krnu - a jenom pro nás!

Ráno jsme vyrazili okolo 7. hodiny (nyní už za jasného počasí) znovu na vrchol hory (dá se tedy říct, že na Krnu jsme byli už třikrát;-) - tentokrát už i s batohy, neboť jsme hodlali pokračovat v cestě po okružní trase přes sousední Batognicu.

Po sestupu do sedla mezi Krnem a Batognicou (nazývaného Krnska škrbina) jsme pochopili, že Batognica je drsnější než Krn samotný. Navíc jsem si opět potvrdil, že jediný, kdo dokáže opravdu přehledně značit turistické trasy, jsou Češi a Slováci. Ve Slovinsku se používá jednotný symbol pro všechny trasy a občas nějaká čára naznačující tvar cesty - místo které ale je někdy číslo trasy (což v případě takové jedničky je třeba snadno zaměnitelné)... No prostě chci obhájit, že cestou na Batognicu jsem opět značku špatně pochopil a kus výstupu vzal po opačné straně svahu, takříkajíc po alpínsku. Ačkoliv po chvíli mi došlo, že to asi není správná cesta, byl jsem už v pozici, ze které bych se opravdu nechtěl vracet zpět - cesta nahoru je v horách vskutku snazší než dolů. Tak už jsem výstup dokončil a oddechl si, že nahoře mě nečekala neschůdná skála, jak jsem se trochu obával, ale schůdné napojení na správnou trasu.

Mimo toto malé odchýlení z trasy jsme se na Batognicu vyškrábali většinou po do skály vytesaných schodech a plošinách, které zde vybudovaly italské jednotky, jež horu dobyly v červenci 1915. Resp. obsadily téměř celý její vrchol - který je cca 400 metrů dlouhý a 80 metrů široký - s výjimkou východního cípu, kde se udržely rakousko-uherské oddíly. Tato situace pak trvala více než dva roky, až do října 1917; celá (vůči rakouským pozicím krytá) jižní strana hory je protkána množstvím kaveren a tunelů, které Italům sloužily za úkryt a sklady. Na východním konci se pak nachází kráter vzniklý v září 1917, jež je důsledkem (neúspěšného) italského pokusu o podkopání rakouských pozic, resp. (úspěšného) rakouského protipodkopu.

Batognica při pohledu z Krnu

Sedlo mezi Krnem a Batognicou, i se zapomenutým italským dělem

A tak se na Batognicu leze (v pozadí Krn i s chatou)

V sedle mezi Batognicou a Vrhem nad Peski, který tvoří vůči ní dominantní výšinu (za války byla v držení rakousko-uherských jednotek a právě odtud hrozilo Italům na Batognici nebezpečí, před kterým se ukrývali na jižním okraji hory) jsme se rozhodovali o další trase. Při pohledu na strmý svah Vrhu nad Peski jsme zavrhli nápad vyškrábat se ještě i na něj, a namísto toho se vydali po jedné z hlavních turistických tras pod ním, která nás zavedla až k památníku rakousko-uherské 15. horské brigády věnované vojákům padlým v bojích v okolí Krnu.

Tam, na druhé straně toho kamenného pole, je památník...

Kousek před ním jsme navíc procházeli přes místo, kde se za války nacházela horní stanice lanovky (jedné z mnoha, které obě strany na této části bojiště vybudovaly a provozovaly) a barákový tábor, v němž byly ubytováni rakouští vojáci. Dodnes jsou zde patrné zbytky tohoto zařízení - od betonového podstavce pod sloup lanovky přes plošiny a do vápence vytesané zdi až po cihly, které v této krajině působí opravdu na první pohled nepřirozeným dojmem.

Odtud jsme se vrátili do sedla pod Batognicou a nyní vyrazili druhou z možných tras, dolů k jezeru V Lužnici. No, dolů - jezero je stále ve výšce 1800 m.n.m. Jelikož se mezitím opět hory ponořily do mraku, nemělo smysl dělat plánovanou odbočku na Srednij vrh nad námi, kde byly za války rakousko-uherské pozice, neboť bychom stejně nic neviděli. Zastavili jsme se tedy až na břehu jezera, kde se - stejně jako na mnoha dalších místech, kterými jsme procházeli - válejí zbytky šrapnelů, lopatek, ostnatého drátu a další pozůstatky pobytu vojáků před více než sto lety.

Odtud jsme pak už konečně zahájili opravdický sestup z hor - z těch skoro 2000 m.n.m., ve kterých jsme se od předchozího odpoledne pohybovali, jsme kolem Maselniku postupně sešli až na planinu Leskovca do 1200 m.n.m., což byla naše startovací výška, ve které na nás také čekal náš automobil. Hned na začátku jsme procházeli pod Rdečim robem - Červenou horou. Je opravdu červená!

Rdeči Rob

Sjeli jsme do údolí Soče a zašli na pizzu poblíž našeho dočasného bydliště, prakticky přímo pod dalším významným bodem zdejší fronty - pod předmostím Mengore, které celé dva roky držely rakousko-uherské jednotky, aby kryly železniční stanici v Mostu na Soči sloužící k zásobování fronty, aby z něho nakonec v říjnu 1917 spojenecké německé jednotky vyrazily do útoku, který ukončil boje na Soči a přesunul frontu na Piavu.

Program následujícího dne byl - po dvou dnech vysokohorského chození - pojat spíše jako mototuristika. Prvním místem, které jsme navštívili, byla kóta 383 (Prižnica) nad Plave. Právě zde totiž naopak po celou dobu bojů své malé předmostí na východním břehu Soči udržovaly italské oddíly, kterým se však hned v prvních bojích nepodařilo zahnat obránce ze samotné kóty, a tak až do 10. bitvy na Soči (květen 1917) držely pouze pozice na svahu pod ní a opakovaně se ji snažili dobývat. Není divu, že kóta samotná se proměnila v rakousko-uherskou pevnost plnou kaveren, zákopů a úkrytů, z nichž některé lze navštívit dodnes.

Pak jsme popojeli na o něco více v týlu položenou kótu 363 (dnes bezejmenná), na které se nachází ubytovací zařízení; odtud se otevíral pěkný výhled do údolí Soče a také zde bylo vhodné místo pro vypuštění drona, který měl pak výhled na všechny strany - tedy v případě, že bych ho nezapomněl ráno na ubytování... Nakonec jsem se rozhodli že to stojí za to a vrátili se pro něj.

Pohled z kóty 363 na Deskle a Anhovo

Potom jsme se pokusili projet místní cestou pod kótou 612 (Kuk - jeden z mnoha takto nazvaných kopců v této oblasti), ale ta se pro náš vůz ukázala být nesjízdnou. Museli jsme tedy sjet zpět do údolí Soče a přesunout se standardní silnicí ke Svete goře - kde jsme v poslední serpentině po troše bloudění našli vchod do podzemní chodby vedoucí až na druhou stranu kopce, kterou lze projít. Skoro 300 metrů dlouhá cesta podzemím bez osvětlení nebo jakékoliv jiné pomůcky kromě natažených provazů (chodba vede poměrně prudce do kopce, takže jsou to chvílemi spíše schody než svah) byla zajímavým zážitkem. Ten jsme ještě vylepšili tím, že cestou zpět jsme se rozhodli odbočit do vedlejího východu ústícího poněkud výše ve svahu a tím se vyhnout závěrečné etapě prudkého klesání; nevěděli jsme ovšem, že tento východ není zdaleka tak prostorný jako ten, kterým jsme vešli...

Vedlejší východ z tunelu pod Svetou gorou

Pak jsme se přesunuli na vrch Vodice, kde už jsme jednou byli. Tehdy jsme ale ještě neměli drona... A taky jsme nebyli tak zorientovaní v místních poměrech a nevěděli, proč je tento bod obranné linie tak důležitý; nyní už víme, že po 10. sočské bitvě, kdy se Italům podařilo rozšířit své předmostí nad Plave (včetně obsazení kóty 383), se rakouské jednotky musely stáhnout na další paralelní hřeben, který se právě zde, u Vodice, napojuje na ten původní. A jelikož jeho úsek dál na jih, na Svetou goru, rakouská armáda dále držela, tak právě v tomto místě se nové italské a rakouské zákopové linie přiblížily na velmi krátkou vzdálenost a po celé tři následující měsíce (až do srpnové 11. bitvy na Soči) zde probíhaly tvrdé střety. Na rakouské straně přitom novou obrannou linii po ústupu převzala jihomoravská 106. domobranecká pěší divize - byli to tedy právě její vojáci, kteří zde Italům čelili.

Pohled z vrchu Vodice (resp. znad vrchu Vodice) na sever

Na závěr našeho programu jsme přejeli přes Soču a vystoupali ještě na Sabotin na protější straně. I zde jsme už kdysi byli, ale chtěli jsme navštívit nové muzeum; to se nám však nepodařilo, neboť i ono má, jak je v oblasti ne úplně výjimečné, většinu dní v týdnu zavřeno. I tak jsme si ale prohlédli aspoň venkovní část expozice (zákopy) a pokusili se (neúspěšně) najít italské "pyramidy", které zde vytyčují průběh frontové linie před šestou bitvou na Soči, kdy vrchol kopce italská armáda dobyla. Jak jsme dodatečně podle mapy zjistili, na to, že mají vytyčovat průběh frontové linie, jsou po kopci podivně rozházené...

Zákopy na Sabotinu

Vzhledem k večerní hodině jsme tímto svůj program ukončili, pročež nedošlo na návštěvu nově instalované zvonice na paměť slovenských vojáků, která je až na Krasu. Namísto toho jsme ale dostali nápad vrátit se nikoliv po exteritoriální silnici do Gorice, nýbrž po místních komunikacích na západním břehu Soče. Za tento nápad se musíme pochválit, protože nám otevřel mnohé nové krásné výhledy jak na bojiště na Soči (z opačné strany, než jsme zvyklí), tak do Itálie. Užívali jsme si jich až tak, že jsme málem zatměli...

Pohled na Goriška brda

Třešničkou na dortu pak byla na zpáteční cestě do průsmyku Predil ještě jedna zastávka v Kobaridu, kde jsme vraceli vypůjčenou knihu. Kolega nás totiž po delší debatě na téma, co jsme kde viděli, vzal na krátkou návštěvu do muzea, abychom mohli svůj popis umístit přímo na úchvatný 3D model terénu bojiště, který zde mají, a na němž jsou vyznačeny nejen pozice obou stran, ale i všechny lanovky. Člověk ho vidí úplně jinak, když má v čerstvé paměti všechny ty pohledy a výhledy přímo z míst, která model modeluje... Byla to taková pěkná tečka za tím naším výletem.

14. dubna 2022

Jarní Karpaty (6.-10.4.2022)

Po dvou letech, kdy se tradiční časně jarní expedice do terénu, ideálně průhledného a průchozího, neuskutečnila kvůli covidovým omezením, chtěl jsem si to tak trochu vynahradit a naplánoval cestu do Karpat delší než obvykle. Vedlejším efektem této myšlenky bylo, že její začátek jsem měl absolvovat sám, neboť mí parťáci tak dlouho nemohli, ale to mi nevadilo. Vyrazil jsem - jak už je v poslední době spíše obvyklé - v úterý večer nočním vlakem a jelikož vše jelo podle plánu (na rozdíl od dobrodružného minulého pokusu), ve středu v 8 hodin ráno(!) jsem už byl v Medzilaborcích. Zde mě ochotně ubytovali v hotelu (ačkoliv oficiální čas ubytování je až od 12), čímž mi situaci ulehčili, a expedice mohla začít. 

Převlekl jsem se, přebalil batoh a vyrazil jsem zpět na stanici, abych se vlakem vrátil kus cesty údolím Laborce, konkrétně do Volice. Zde jsem zřejmě poněkud vyděsil zřejmě paní starostku, která se divila co zde hledám - já ale šel najisto a nic nehledal. Prvním cílem bylo pro mě místo, odkud byla vytvořena kresba německého malíře Kurta Blanka zachycující bojiště u Zbudské Belé po skončení bojů Velikonoční bitvy. To jsme se pokusili vyfotit už minule - pro nepřízeň počasí jsme to tehdy nemohli udělat, ale zato jsme docela přesně odhadli, odkud bychom fotku udělat chtěli, kdybychom mohli. Vyrazil jsem tedy přes kopec, odkud jsem se spustil směrem k tomuto místu... Nakonec se ukázalo, že Kurt Blank prokázal při malování krajiny překvapivou lenost - zůstal téměř úplně dole v údolí, prakticky ještě ve vesnici; přitom kdyby vyšel na svah jen o pár desítek metrů výše, měl by mnohem hezčí pohled právě na tu nejdůležitější část bojiště, kterou se chystal zachytit. No ale takto zase pracoval přímo od stanoviště štábu, se kterým se na bojišti zřejmě pohyboval...


Izbugya Bela, 5.4.1915


Zbudská Belá, 6.4.2022

Vrátil jsem se nahoru na kopec, abych se vydal na svou plánovanou půldenní túru. Začínal jsem přitom prakticky přesně v místech, kam po ruském průlomu nad Výravou 2.4.1915 ustoupil jak jihlavský IR 81 (tedy ta menší část jeho vojáků, která neskončila v ruském zajetí), tak pozdější československý generál Marvan se svým IR 40. A právě s jeho vzpomínkami na boj nad Výravou a Zbudskou Belou v ruce jsem se dneska hodlal terénem projít. Už výchozí bod nabízel přehledný pohled na clou "scénu", tedy na hřeben kopců nad Zbudskou Belou a Valentovciami (který je pokryt loukami, takže dokonale přehledný) a lesem porostlý masiv Kobyly a Javirské nad jeho koncem. Tedy cca 5 kilometrů dlouhý úsek, který Marvan (a také vojáci IR 81) v rámci protiútoku zdolávali po tři dny (3.-5.4.1915).


Osa postupu Marvana a praporu IR 81 (napravo od něj) na hřebeni nad Zbudskou Belou a Valentovciami až po Javirskou 2.-5.4.1915


Mně to naštěstí nezabralo ani tři hodiny. Jedním z hlavních úkolů, které jsem si vytyčil, bylo ověřit jedno pochybné tvrzení z Marvanových pamětí, kde působivě popisuje jak "v údolí Výravy" viděl nastupovat německé oddíly. Už z mapy je ale jasné, že z tohoto místa do údolí Výravy nemohl v žádném případě vidět (leda by použil drona, který se však ve výzbroji rakousko-uherské armády podle všeho nevyskytoval...). Nakonec jsem přímo na místě dospěl k závěru, že pokud do nějakého údolí vidět mohl, tak leda přímo do údolí Laborce - a i to jen na krátkém úseku a z trochu jiného místa, než jsem si představoval, takže o tom nejsem zcela přesvědčen... Nicméně terén byl tehdy zřejmě zcela bez stromů, které výhled dnes trochu omezují, takže je to snad možné.

Spokojen s tímto zjištěním jsem přešel až na konec louky, resp. začátek lesa, kde bylo podle dobových materiálů nedaleko od sebe před ústupem z Javirske postavení rakousko-uherského dělostřelectva a plukovní velitelství IR 81. Zkusil jsem zlehka projít okraj lesa, a skutečně narazil na jednu velkou díru, kterou bych dokázal interpretovat jak jako pozici pro dělo, tak jako štábní zemljanku; přiklonil bych se spíše k tomu druhému, ale třeba to někdy vyzkoumáme pořádně...

Na závěr jsem se rozhodl i ve velmi silném větru vzlétnout s dronem - a zatímco on to zvládl perfektně, tím kdo to úplně nevychytal jsem zůstal já, když jsem si od něj při přistávání nechal mírně posekat prstíky. Po tomto intermezzu jsem vyrazil na přesun přes údolí říčky Olšava na vedlejší kopec, odkud Marvan pozoroval a rovněž zajímavě popsal ruský průlom pozic 2.4.1915. Zde jsme byli při minulé návštěvě oblasti také - ale tehdy jsem zjistil, že potřebný výhled je nyní zakrytý stromy a počasí nedovolovalo vypustit pozorovací balón, natož drona, a tak jsem si to musel nechat na jindy; tedy na dnes. Během šplhání na kopec jsem zjistil, že dron ani není třeba: stačí se autem nevyvézt pohodlně až nahoru, ale absolvovat výstup pěkně po vlastních, a člověk hned vidí, že z místa jen o trochu posunutého vůči tehdejšímu Marvanově stanovišti se otevírá přesně ten výhled, jaký popisoval ve vzpomínkách - i bez stromů.


Marvanův výhled na (tehdy nezalesněný) terén, kde došlo k ruskému průlomu na vrcholu Velikonoční bitvy v Karpatech


Tím jsem zcela uspokojil své badatelské choutky na první den, splnil plán na 100 % a mohl po krátkém odpočinku vyrazit do údolí Laborce k vlakové zastávce, kterou jsem sice viděl přímo pod sebou, avšak na druhé straně Laborce, takže jsem to přece jen musel vzít oklikou přes most. Vláčky zde jezdí sympatické, hlavou mi pouze vrtá, proč na mě při příjezdu do stanice pan strojvedoucí tak usilovně troubil. Snad se mu pouze líbila moje rakousko-uherská uniforma a nedopustil jsem se z neznalosti místních zvyklostí nějakého pasažérského faux pas...

Večer jsem strávil rozjímáním nad tím, zda si s sebou na plánovanou celodenní túru kabát brát, či nebrat. První den jsem si ho nevzal, a chvílemi jsem litoval; nakonec jsem si ho tedy napodruhé zabalil, a chvílemi jsem nelitoval, přestože název mého cíle evokuje spíše představu prosluněných pláží než kopců šlehaných studeným větrem... Druhý den jsem totiž vyrazil na Havaj. Samozřejmě nikoliv letecky k Tichému oceánu, ale autobusem k Polianskému potoku. V téměř prázdném vozidle jsem pochopil, že na zastávkách se zastavuje jen když je k tomu konkrétní důvod, takže jsem musel panu řidiči taktně naznačit, že bych chtěl vysadit hned na okraji obce (která disponuje oficiálně hned třemi autobusovými zastávkami), u odbočky na Bystrou, kam jsem měl ve skutečnosti namířeno.

Při cestě údolím jsem si prohlédl okolní kopce, ale nepřipadlo mi smysluplné nazdařbůh v lesích je pokrývajících hledat případné zákopy, když přesné pozice nejsem schopen z materiálů odvodit a hlavě když zde nejspíše ani vůbec nejsou, protože vojáci se zde nacházeli pouze tři dny na začátku února, takže dost možná měly zákopy a úkryty vykopány jen ve sněhu; třeba někdy příště, až zbyde čas.


Někde na těch kopcích budou zákopy... a nebo spíš ne


Pak jsem si vystoupal na výšinu nad Bystrou, odkud je krásný výhled na celou oblast (ten sice už znám z minulých návštěv, ale nechtěl jsem ho vynechat), a odtud se spustil do ďolíku mezi Bystrou a Roškovcami, kde byly před ruským průlomem nešťastně umístěny rakouské zálohy (tedy jeden prapor IR 81). Pozice pro zálohu dobrá, to ano - kdyby ovšem tahle záloha neměla ZÁROVEŇ bránit Bystrou, kam odtud nejde ani vidět, natož střílet.

Pak jsem vystoupal na Vrchdolín (další kopec s krásným výhledem na široké okolí a značný kus karpatské fronty), abych došel k již z předchozích návštěv známým zákopům IR 81, které jsem dosud nikdy neměl čas a možnost pořádně projít, a také si to vždy musel nechat na jindy; tedy na dnes. I přesto, že zde místní mezitím odtěžili jiný kus lesa a změnili poněkud vedení lesáckých cest, místo jsem našel bez problémů a mohl se s GPSkou v ruce vydat po poměrně výrazně zachovaném zákopu směrem nad Repejov. Až do něj jsem v žádném případě sejít nehodlal - ale nakonec k tomu nechybělo zas tak mnoho, protože linie zákopu se mi ztratila až po sestoupání více než 100 výškových metrů (a dál jsem ji už ani moc nehledal, protože bych beztak dál nešel). Návrat byl tedy dalším neplánovaným výstupem, aspoň teda tentokrát bez batohu, nalehko.


Zákopy


Na druhou stranu už jsem klesal zase se všemi věcmi, protože tam vedla má plánovaná trasa. I zde je zachován dlouhý úsek zákopů, který končí až na velice, velice prudkém svahu Homolky, kde už snad ani žádné pořádné pozice být nemohly. Pokračoval jsem tedy po (nyní již jen myšlené) frontové linii dále, dolů a nahoru, až jsem se dostal k posedu nad Sukovem - to je další místo, které dobře známe z předchozích expedic; vůbec jsem dneska chodil více po známých než neznámých místech, ale vzhledem k tomu, že v předchozích případech jsme zde vždy byli autem za nějakým konkrétním bodem, nikdy jsem je neprošel takto souvisle. Teď jsem se dostal do bodu, kde můj plán víceméně končil a další postup nechával otevřeným - podle času, nálady a sil. Síly sice citelně ubývaly, času bylo ale naopak až překvapivě mnoho, a nálada byla dobrá; vydal jsem se tudíž ještě na poslední kopec nad Sukovem, kterým celý úsek fronty západně od Laborce končil.

Jako první se mi do cesty postavil Sukovský potok; tuto vodní překážku jsem při plánování operace, přiznávám, vzal na lehkou váhu, protože jsme ji při předchozích návštěvách vždy snadno překonali. Tentokrát se ale ukázaly dva podstatné rozdíly: stav vody byl o něco vyšší než bývá v létě, a neměl jsem s sebou žádné auto, kterým jsme přes potok většinou přejížděli. Najít místo k přechodu, spíše přeskoku potoka se tak ukázalo být obtížnějším než jsem si představoval, chvíli jsem už uvažoval o regulérním brodění... Ale nakonec jsem přece jen našel cestu suchou nohou. Přitom jsem zřejmě vyděsil nic netušící místní obyvatelku, která projížděla po silnici kolem potoka na svém jízdním kole, a kterou postava v rakousko-uherské uniformě náhle se vynořivší z potoka přímo vedle ní mohla poněkud zaskočit.

Raději jsem hned zapadl do lesíka na protějším břehu a prodral se "zkratkou" nahoru na kopec. Zde se mi nabídl poslední krásný výhled dnešního dne, přímo do údolí Laborce. Samotnou řeku jsem ale zatím nespatřil, neboť je skryta v hustém porostu. To mě trochu mrzelo, protože jsem si maloval, že bych mohl závěrečný úsek cesty jít bezprostředně podél nej, abych se vyhnul nutnosti přecházet přes kopec, na kterém jsem stál, a který jsem chtěl po břehu řeky vychytrale obejít. To se ukázalo být značně naivní představou - svahy nad Laborcem jsou zde příkré, rozeklané stržemi, kterými asi příležitostně stékají proudy vody, a jít po nich a napříč nimi je úplný nesmysl. Poslušně jsem se tedy vrátil zpět na kopec (a absolvoval tak další, ale už opravdu poslední neplánovaný výstup) a po lesácké cestě ho přešel k vlakové zastávce Sukov. Tedy k místu, kde jsem si myslel, že by měla být; k mému údivu jsem ji neviděl, ani když už jsem stál pár desítek metrů od ní, a už už jsem si začínal myslet, že ji snad mám v mapě špatně zakreslenou. Teprve když už jsem stál téměř na ní jsem pochopil, že ji nevidím prostě proto, že není; vlakovou zastávku zde tvoří jen cedule s názvem "Sukov", u níž není nejen žádný přístřešek, ale ani zpevněné nástupiště. Své dvoudenní putování po místech spjatých s působením IR 81 v Karpatech jsem tak symbolicky zakončil přesně na místě, kde ho jeho vojáci začali - právě tady byli 3. února 1915 vyloženi z vlaků, které už si velení netrouflo pustit až do města Medzilaborce, nacházejícího se tehdy už v dostřelu ruského dělostřelectva.



Večer přijel Jirka a další den jsme už absolvovali cestu do terénu společně. Vzhledem k tomu, že i přes předpověď počasí bylo ráno krásně, začali jsme výstupem na novou rozhlednu přímo nad Medzilaborci. Je tak nová, že v mapě ještě není (ani cesta k ní), a tak jsme se vydali napřímo po lukách nad městem. Ke konci jsme trochu pochybovali, zda to byl dobrý nápad, protože závěrečná fáze výstupu z této strany je fakt strmá; nahoře jsme ale zjistili, že ze všech ostatních stran (včetně té oficiálně přístupové) je to stejné a nemusíme litovat, že jsme šli neoficiálně. Rozhled, který rozhledna nabízí, za ten náročný výstup však rozhodně stojí - je fantastický.


Pohled přes okraj Medzilaborců údolím Laborce směrem k severu (k Habuře a Čertižnému)


Pak jsme se přesunuli do Zbudské Belé (ano, opět), kde jsme po krátkém výšlapu na "Marvanův" kopec, aby se Jirka taky zorientoval, vyrazili na kopce na opačné straně údolí. Nejdříve na kótu Lesík (na dobových mapách Trstjanský vrch), kde bylo v závěrečné fázi Velikonoční bitvy umístěno německé dělostřelectvo; zde jsme však k našemu překvapení nenašli v terénu téměř nic. Potom po hřebeni dál, až na "křižovatku" kopců Lesík - Kudrovec - kóta 600 - Uhliská (nedaleko bývalé Škodovy chaty), odkud se nám naskytly pěkné výhledy na Kudrovec (to je mimochodem kopec, který je potřeba navštívit někdy příště...). Pak jsme se pokusili stočit na Uhliská - úplně se nám to ale nepovedlo, vzali jsme to velkým obloukem a nakonec jsme byli rádi, že jsme vůbec dorazili na správný hřeben. První vrcholek Uhlisk jsem tak minuli, na druhém pak našli nějaké zákopy ne příliš jasného účelu (dokonce ani orientace), které se navíc na obou stranách ztrácí v neprostupném mladém lese... 

Sestup zpět do Zbudské Belé nás zavedl na rozježděnou lesáckou cestu korytem potoka (což opět nebylo to, kudy jsem plánoval jít), takže jsme přišli k autu pěkně zablácení. To nám však nebránilo vyjet si znovu ještě i na druhý "Marvanův" kopec, abych Jirku zorientoval i zde. Doufám, že ocenil, jak se mu tímto způsobem dostalo během pár minut highlightů celého mého prvního dne stráveného v terénu;-) A aby toho nebylo málo, rozhodli jsme se den zakončit návštěvou legendárního památníku knížete Laborce nad Haburou. Nejdřív jsme se ale v obci chtěli posilnit sklenicí limonády v hospodě, z níž onehdá vyběhli akční zachránci našeho porouchaného Nisana. Zjistili jsme však, že ta už neexistuje, a nahradil ji na druhé straně vsi novější podnik. Navštívili jsme tedy ten, a pod portréty všech komunistických velikánů od Marxe přes Lenina a Brežněva až po Gustáva Husáka vypili svou kombajnérku. Z nějakého důvodu jsem v tomto prostředí neměl chuť dávat se do řeči s místními štamgasty, kteří o nás projevili zájem.

Když jsme konečně vyrazili na stezku s megatabulemi, která vede ke knížeti, pochopili jsme, že tím svým váháním jsme prohloupili: jedna tabule už se za těch pár let úplně rozpadla, takže se nedozvíme, co o tomto králi starých Rusínov na ní asi tak stálo (další k tomu nemají daleko, ty jsme ale ještě zastihli v čitelném stavu). Socha je to... působivá. Stejně jako je působivá délka seznamu všech místních buditelů, kteří se na její realizaci podíleli.


Kníže Laborec (v mědi) a Jirka (v modré bundě)


Následující den nás čekala túra už vyloženě kolektivní. Nejdřív jsme ale museli vyřešit problém s recepční na našem hotelu, které jsme nemohli zaplatit za ubytování v důsledku toho, že zmizela. Po několika minutách (marné) snahy se jí dovolat se nakonec náhodný místní pracovník (kuchař? číšník?) ujal peníze si vzít k sobě, ovšem pochopitelně pouze v hotovosti. To si vyžádalo neplánovanou návštěvu místního bankomatu, který zase pro změnu nedisponoval (žádnými) bankovkami... Nakonec se vše podařilo, a s mírným zpožděním jsme mohli vyrazit vstříc našim kamarádům od Humenného, kteří nás už čekali na místě.

Na místě jménem Solník, kde jsme chtěli už v zimě projít zákopovou linii, ale tehdy na to nezbyl čas a museli jsme si to nechat na jindy; tedy na dnes. Vystoupali jsme na příslušný kopec, okamžitě našli jedny z nejvýraznějších zákopů, jaké se na karpatském bojišti dodnes nacházejí, a podél nich pak prošli kopec tam a zpátky. Prošli jsme si tím místa, kde proběhl na počátku dubna 1915 protiútok 39. pěšího pluku, za něhož byl jeho velitel S. Spiess (in memoriam) vyznamenán jedním z pouhých dvou rytířských křížů Řádu Marie Terezie, udělených za boje na dnešním slovenském území.



Při tom jsme zevrubně probrali situaci na frontách (dávných i těch současných) - a také kvalitně zmokli. Přesto jsme se ještě po cestě nazpátek znovu zastavili i v Brezničce, kde jsme byli už v zimě, aby i ti co minule nebyli mohli obdivovat místní opěrný bod. Den jsme zakončili stylovou večeří v místní kolibě a přesunuli se do hospody v Humennom, kde další rozbory mezinárodně-politické a vojenské situace pokračovaly až do pozdních nočních hodin.

Poslední noc nás u sebe nechal přespat Maťo, takže jsme nemuseli řešit žádné ubytovávání (ani odubytovávání...) - v neděli ráno jsme se však tím pádem vzbudili už poněkud mimo naše oblíbené bojiště, a rozhodli jsme se využít toho, že nemáme jiný plán, a konečně, konečně po všech těch letech navštívit některý z hradů, kolem kterých jsme už tolikrát jeli cestou sem i domů, a vždycky si říkali, že je někdy musíme navštívit. Volba padla na hrad Kapušanský, což bylo docela štěstí, neboť jsme se trefili do jeho prvního otevíracího dne sezony. Stoupání na hrad je vskutku náročné (pokud tedy - jako my - pohrdnete možností pohodlné okružní cesty a vydáte se tou krátkou a přímou), odměnilo nás nicméně krásnými výhledy na prešovské vojenské letiště, kde zrovna "pojížděl" jeden ze zde umístěných Black Hawků. Až teprve když "sjel" z betonové dráhy na trávník, pochopil jsme že není na zemi, ale několik metrů nad ní; pohled na nízko popolétávající vrtulník z velký výšky je tak nezvyklý, že nás nenapadlo, že není na zemi.


Špionážní snímek letiště u Prešova


Místní průvodce, dosud čerstvý a neotrávený návštěvníky, s námi prohodil několik vřelých vět, obešli jsme hrad (také poměrně dosti rekonstruovaný) a hlavně si vyšli na věž, z níž se nám naskytl poslední z krásných výhledů této expedice - mimo jiné také až na některé kopce karpatského bojiště (konkrétně v oblasti Bardejova). Zcela spokojeni jsme tak svůj pobyt na východě zakončili a odfrčeli - s tradiční zastávkou na Dechtároch - zpět domů.

22. února 2022

Zimní Karpaty IV (18.-20.2.2022)

Tradiční každoroční akce se uskutečnila tentokrát až po dvou letech, protože loni ji překazil covid. Bohužel i letos se konala ve stínu nadcházejících tragických událostí na východě Evropy, kvůli kterým nemohli dorazit naši kolegové z Ukrajiny...


V omezené sestavě jsme tedy omezili i program a vyráželi s Markem z Moravy tentokrát až v pátek brzy ráno, abychom byli po poledni na východě. Podařilo se to až nad očekávání, a tak jsme už vyzvánění zvonů bardejovské baziliky svatého Jiljí v poledne slyšeli stojíce na náměstí před ní. Skočili jsme na rychlé meníčko, obešli si historické centrum - a pak se vrátili do basiliky, kde mezitím skončila mše, abychom si ji prohlídli. Za malý obolus jsme pak mohli obdivovat nejen interiér baziliky, ale také vystoupat (po dosti stísněném schodišti) na její věž a porozhlédnout se po Bardejově a okolí z velmi efektní výšky. Jako bonus jsme pak dostali od místního průvodce informace o velmi zvláštních motivech namalovaných na zachovaných starých vstupních vratech do kostela i mnoha dalších zajímavostech.

Bardejovské (opravdu velké) náměstí

Pak jsme se přesunuli na Zborovský hrad, kde jsme "zkontrolovali" postup rekonstrukce (obdivuhodný) a hlavně si užili další krásné výhledy do kraje.

A vyhlídka do třetice, i když zde jsme si museli pomoci nejmodernějšími technologiemi - krátká zastávka u Mikulášové, odkud jsem vyslal dron nad Kaštielik, aby nafotil výhledy z (nad) něj, které jsou díky nepřerušovanému lesnímu porostu dneska už nám dvojnožcům bez křídel nedostupné. Moje počínání, které vzbudilo v projíždějících řidičích takovou zvědavost, až jsem se u některých bál o jejich bezpečnost, bylo úspěšné, ve zcela průhledném lese se ze vzduchu dal snadno najít i památník na vrcholku kopce.

Památník na vrcholu Kaštieliku

Pak už jsme se vydali do Driečné, do našeho oblíbeného ubytování, kterýžto přesun jsme si zpříjemnili už jen zastávkou u kostelíku a vojenského hřbitova Bodružal.

Během večerního posezení nad pivem se nám pak stala zvláštní nehoda, když obsluha objednávku "panenky" přeslechla na "pálenky"; tato skutečnost některým účastníkům mírně ztížila podmínky následujícího rána.

Jinak jsme ale v sobotu vstali - jak je na našich "zimních" expedicích spíše obvyklé než výjimečné - do relativně teplého, téměř jarního dne. Cílem našeho jediného celodenního putování po bojišti byla tentokrát oblast okolo Veľkropu, který sice notoricky známe díky největšímu vojenskému hřbitovu, který se zde nachází, ale nikdy jsme pořádně nezkoumali frontovou linii v jeho okolí (až minule jednu menší část). Využili jsme tedy zkratku z Makovců, odstavili auto na nejvyšším bodě a vydali se přes Kozubovou na Radový.

Hned kóta Kozubová se ukázala být kopcem s asi nejhezčím výhledem na celé zdejší bojiště; a jako bonus se v dálce na východním obzoru efektně objevily zrovna při našem příchodu i štíty zasněžených Tater! Výhled jsme si tedy řádně užili, pokusili se zorientovat v terénu bojů, který před námi ležel jako na dlani, a teprve potom se vydali na sousední zcela zalesněný Radový.

Tatra-Beobachtung

Nakonec se ukázalo, že úplně stoprocentně zalesněný tento kopec není, a několik dílčích výhledů nabídl též. Bylo to ale především díky intenzivní práci těžařů dřeva, kteří zároveň zřejmě dosti likvidačním způsobem zahladili stopy zákopů, které by se zde měly nacházet... Každopádně jsme si při tomto pochodu na vlastní nohy osahali typické podmínky karpatského bojiště v určitých fázích zimy, kdy bylo silně rozbahněné a jen místy s nízkou sněhovou pokrývkou.

Veľkrop v celé kráse

Následně jsme se přesunuli k Soľníku, kde jsme se pokusili najít místo pořízení dvou dobových fotografií bojiště. Podle pamětí velitele VII. armádního sboru se zde nacházela důležitá pozorovatelna, připadlo nám tedy navýsost pravděpodobné, že fotografie byly pořízeny z ní. Vyškrábali jsme se na ni tedy zčásti autem, zčásti po svých, a pak si dlouho lámali hlavu, odkud by ty kopce na fotografiích mohly sedět s výhledem na terén. Měli jsme to poněkud ztíženo tím, že vršek kopce je dnes zalesněn, ale opět jsme mohli využít nejmodernějších průzkumných prostředků jakými rakousko-uherská armáda nedisponovala... a přesto nic. Prostě to nesedí.

Ale zadžípovali jsme si ;-)

Po obědě v polních podmínkách sice, ale tak luxusním, že snad ani arcivévodův štáb si tak nedebužíroval (a že si pánové u vyšších velitelství uměli tu válku zpříjemnit!), vyrazili jsme na poslední lokalitu - k podezřelým zbytkům betonové stavby u Breznice. Na ty již před časem upozorňovali místní, ale člověk úplně nečeká, že by skutečně mohly být z první světové války. Z překladu plukovních dějin IR 46, který zde byl nasazen, jsem se však dozvěděli, že právě na tomto opěrném bodě skutečně betonové vyztužení pozic bylo provedeno, a situace v terénu přesně odpovídá dobovému zákresu pozic. Otázkou zůstává, co to bylo, když to ještě bylo (poněvadž to co zůstalo je zjevně jen nějaká část). Podle textu plukovní historie se zde měly nacházet vyztužené pozice pro kulomet, ale na plánku to vypadá jako světlomet, což mi přijde pravděpodobnější - i když v Karpatech jsem ho ještě nikdy nezaznamenal.

Rado studuje návod k obsluze světlometu

No a tímto neobvyklým úkazem jsme terénní výzkum prakticky zakončili. Ještě jsme se zastavili na několika vojenských hřbitovech, a pak už se stáhli zpět do příjemného zázemí penzionu, kde nás tentokrát nechali posedět až dlouho po oficiální zavíračce...

V neděli jsme však vyráželi tak brzy ráno, že jsme se museli obejít bez vydatné snídaně, kterou nám odmítli připravovat na dřívější čas než na 8. hodinu. To my jsme ale už byli pod kopcem, který jsme si zvolili za cíl posledního výšlapu - Kučkov nad Nižnou Olšavou. Rozhodli jsme se totiž na vlastní oči spatřit pozice maďarských husarů, do kterých si podle vzpomínek arcivévody Josefa v dubnu 1915 tito džentlemani vytáhli dokonce klavír! ("Vypůjčený" ve Stropkově.) Upřímně řečeno jsme nenašli nejen klavír, ale ani nějaké výraznější zákopy, i když menší opevnění jsme potkali. Je ale možné, že jsme nedošli na ta správná místa, protože jsme přece jen neměli příliš času a prakticky hned po dosažení vrcholu se otočili a vraceli zpět k autu.

Naše letošní sestava

K autu, ve kterém nás pak už čekala "jen" cesta zpátky domů.