Limanowa (11.-13.4.2025)

Naše druhá letošní jarní miniexpedice vedla na bojiště bitvy u Limanowe - tedy do míst, kde jsme se sice už několikrát mihli, ale vlastně jsme je nikdy pořádně neprochodili.

Podařilo se nám vyrazit už krátce po poledni, a tak jsme měli čas na nějakou zuastávku cestou. Rozhodli jsme se proto jednou nejet po dálnici přes Katowice, ale přes Těšín a Bielsko-Białou - a právě v Bielsku, které dosud známe jen podle jména, si udělat onu zastávku. Na mapě jsme našli vojenský hřbitov na západním okraji města, tak jsme zamířili nejdříve k němu; je to především druhoválečný polský, ale zjevně byl založen jako hřbitov vojáků (zemřelých pravděpodobně v místní vojenské nemocnici) za první světové války.

Zajímavá koncepce: vojenský hřbitov obestavěný později sídlištěm

Pak jsme se posunuli na židovský hřbitov blíže centru. K našemu příjemnému překvapení byl - ač se nachází přímo ve města - přístupný. Hned jsme pochopili proč - je totiž zjevně stále používaný. V Bielsku tedy musí žít dodnes židovská komunita, což nás, přiznávám, ani nenapadlo. A i zde jsme objevili část, kde jsou pochovaní vojáci z první světové války, i s památníkem a jejich seznamem.

Oběti první světové války z řad židovské komunity Bielska jsou pohřbeny...

... na dodnes aktivním židovském hřbitově.

No a nakonec jsme se posunuli do samotného centra. Malé historické náměstí je celkem úhledně opravené, kolem jsou však uličky částečně omšelých, částečně rekonstruovaných domů... Je to takové (na poslké poměry) zapadlé "městečko" (170 000 obyvatel), které má genia loci. A taky hipstersky působící instituce, jako je podnik nabízející japonské saké, vinárna (v Polsku!), rumárna nebo řemeslný pivovar. Na katolickém kostele je deska se jmény padlých vojáků z první světové války, a na protestantském kostele je informace, že před rokem 1914 byla třetina obyvatel města kalvíny. Z toho a z počtu jmen na památnících jsme nahrubo odvodili, že další třetina byli židi a poslední třetina katolíci (přičemž se dá předpokládat, že luteráni byli Němci, katolíci byli Poláci a židi byli... Židi). Takové typické městečko na rakousko-uherském Těšínsku...

Rynek v Bielsku

Jelikož jsme nakonec našli ještě i cedule o muzeu Fiatu (ten se tu za PRL vyráběl - samozřejmě ten polský) a dalších expozicích, rozhodli jsme se, že se tady ještě někdy musíme zastavit i na dýl. Nyní však už byl nejvyšší čas pokračovat v cestě, abychom do večera dorazili do cíle. Cílem byla vesnička Ląkta Dolna, kde jsme si našli ubytování v úplně novém "minidomku", který si majitel postavil vedle svého úplně nového domku rodinného. Ukázalo se, že to je spíše obestavěná garáž s velmi originálně řešeným točitým žebříkem do patra - jak prohlásil Jirka, vždycky je potřeba hodnocení začít něčím pozitivním, tedy: je to prostorově velmi úsporné;-) Ale obávám se, že jako ubytování pro běžné turisty využívající airbnb se to neujme. My jsme se s tím však vypořádali a večer nad pivem nám to vůbec nepřekáželo.

Jirka připadající si jako námořník na ponorce

Ráno jsme nespěchali, neboť předpověď počasí i realita kolem nás slibovala, že zataženo a mlžno, panující už od předchozího odpoledne, se bude postupně měnit ve slunečno. Vyrazili jsme tedy tou menší ze dvou možných cest nejdříve do Żegociny, kde jsme se pošontali po obou zdejších vojenských hřbitovech, a až potom k našemu dnešnímu hlavnímu programu - hřebenu s vrchem Kobyla, na kterém na vrcholu bitvy u Limanowe (9.-11.12.1914) bojovala jihomoravská 13. zeměbranecká pěší divize. Zaparkovali jsme na kraji Żegociny a vyrazili jsme na asi 16km túru ze západního na východní konec hřebenu (tedy ve stopách vojáků divize). Cesta je většinou lesem, ale nabízí několik krásných výhledů do kraje. Na jejím konci jsme na Kobyle našli velmi výrazné zákopy (o vrchol se bojovalo několikrát a během pár dní přešel z rukou do rukou minimálně 4x) a pod Kobylou navštívili vojenský hřbitov, kde jsme byli už několikrát - tentokrát ale poprvé bez po pás vysokých kopřiv a maliní, které ho v létě vždy opanuje.

Vojenský hřbitov Rajbrot-Kobyła bez vegetace

Oslavili jsme to obědem - suchým chlebem (a přišli na nápad nosit s sebou do budoucna malou lahvičku se solí, abychom si mohli příště dopřát chléb se solí) - a vyrazili stejnou cestou zpět. Byl to hezký a příjemný výšlap, po jehož zakončení jsme však někdy okolo půl šesté už jednohlasně rozhodli, že návštěvu dalších vojenských hřbitovů necháme na zítra. Zastavili jsme se tedy už jen v Biedronce - která se však za poslední roky pokazila natolik, že už nenabízí vůbec nic z našich oblíbených produktů, a napříště už také musíme odložit náš sentiment k ní a nahradit ji nějakým jiným řetězcem - a vrátili se do našeho minidomů, kde Jirka připravil k večeři vynikající originální żurek. Na základě našich debat o budoucnosti lidstva jsme také pocítili potřebu vyzkoušet schopnosti umělé inteligence tím, že jsme ChatuGPT mimo jiné položili otázku, co mají společného autokefální církev, Kefalónie, vojín Kefalín a zubná kefka; s odpovědí jsme byli nadmíru spokojeni.

Krajina je vskutku malebná

Mimo to jsme ale také vymysleli program na neděli, který začínal výletem na rozhlednu na vrchu Kamionna, kterou jsme celou dobu viděli přímo z našeho ubytování. To jsme udělali opravdu dobře - jedná se o nejvyšší vrch v naší zájmové oblasti (okolo 800 m.n.m.), dá se na něj prakticky až nahoru dojet autem, dokonce je tam stánek s lody! (přestože v Polsku zrovna byla jedna z osmi výjimečných handlových nedělí, byl však zavřený...) a z rozhledny, vysoké a bezpečně nad koruny stromů místního lesa se tyčící, je krásný výhled na krajinu mezi Krakówem na severozápadě, Tarnówem (ten těsně vidět není) na severovýchodě a Tatrami na jihu - tedy celé bojiště bitvy u Limanowe v širším pojetí, prakticky od Krakova po Bardejov (který člověk tuší za nejvzdálenějšími kopci viditelnými na johovýchodě). Byli jsme nadšeni a až tady zase budeme - jako že si myslíme, že to bude třeba zase za rok, protože jsme se rozhodli objíždět nyní bojiště, která máme nejblíže a dá se tam zajet na víkend, a také se nám zde otevřely zajímavé výzkumné otázky (viz dále) -, musíme na rozhlednu zajít odpoledne (kvůli slunci).

Rozhledna Kamionna

Výhled na Kobylu

Výhled na Tatry

Pak jsme se vrátili téměř k našemu ubytování, abychom obešli 5 vojenských hřbitovů v jeho okolí. Dva jsou úplně u sebe, dva jsou kousek od nich (každý zvlášť) a jeden je na druhé straně cesty... Byla to hezká nedělní (už úplně letní) procházka po krajině - ovšem kdyby na polích už bylo vzrostlé "zbože", hřbitovy by nebyly ani vidět, ani by k nim nešlo bez poškození úrody dojít, protože polský zemědělec nebude plýtvat místem a osel to komplet, cestička necestička. Trochu jsem se divil, že jsme na tyto hřbitovy dosud ještě nikdy nezavítali - ovšem pak jsem pochopil, že my jsme tu při našich krátkých dřívějších návštěvách vždy vyhledávali jen hřbitovy kde jsou naši vojáci, a toto jsou hřbitovy primárně německé - tak proto. Nicméně po jejich projítí jsme konstatovali, že zde na dost malé ploše leží okolo 500 německých vojáků (ze všech čtyřech pluků 47. záložní divize), což naznačuje dost těžké boje - taková koncentrace padlých německých(!) vojáků je na východní frontě neobvyklá. Takže nás začalo zajímat, jak tady ty boje vlastně přesně probíhaly, že to byl i pro Němce takový masakr...

Krajina je vskutku malebná...

Bylo nicméně už kus po poledni, když jsme se vrátili k autu z posledního ze hřbitovů, a tak jsme už další zastávku vypustili a vyrazili nejkratší cestou na krakovskou dálnici a hajdy domů. Tento model krátkých víkendových výletů na bojiště, co máme nejblíž a dá se na ně dojet cca za 4 hodiny, se nám zalíbil a myslím, že ho ještě letos zopakujeme - ovšem na podzim, protože přes léto už máme onačejší plány...

Krakov (8.-9.3.2025)

Jelikož jsme letos z různých důvodů poprvé po asi 6 letech zrušili zimní pochod v Karpatech (dva účastníci jsou zaneprázdněni pracovně, a jeden stále bojuje proti ruské invazi...), rozhodli jsme se namísto toho zajet do Krakova, kde se nám nastřádalo několik bodů, které bychom rádi zhlédli. Dojeli jsme v pátek večer, ubytovali se a vyrazili na pivo. Porotože nám mapy.cz slibovaly, že nedaleko se nachází jakýsi podnik přímo v jednom ze starých fortů krakovské pevnosti, volba byla jasná. Ukázalo se však, že ve fortu se žádná pivnice nenachází - potkali jsme dokonce jeho majitele, takže jsme dostali krátký výklad o jeho rekonstrukci. Vyrazili jsme tedy směrem k nádraží, s představou že poblíž univerzity najdeme nějakou studentskou hospodu. No, našli jsme - ale byla spíše erasmácká, a polské pivo za 15 zlotých nám přišlo přece jen příliš... nóbl na to. Spokojili jsme se tedy s jedním, během něhož jsme nasáli atmosféru podniku kde studenti mluví víc anglicky než polsky, a vyrazili dále. Najít zde, téměř u centra Krakova, nějakou hospodu se však ukázalo překvapivě složitým zadáním. Nakonec jsme, prakticky už na cestě zpět s nepořízenou, ale přece jenom našli podnik s vlastním minipivovarem, a pivní pověst Krakova v našich očích byla aspoň částečně očištěna.

V sobotu ráno jsme ale už vyrazili do terénu. Jelikož po vydání vzpomínek dělostřelce mi jistý polský kolega poskytl tip na místo, kde Antonín Reichel po Novém roce 1915 nechal své dělostřelce vybudovat novou baterii, naším prvním cílem se stala právě ona. Je dodnes víceméně kompletně zachovaná, a hezké je, že ačkoliv hned vedle baterie Poláci nově postavili obchvat Krakówa, nezničili ji při tom.

Jeden ze tří úkrytů baterie, kterou na začátku roku 1915 vybudovali Reichelovi muži 

Ještě hezčí však byla návštěva samotného fortu 44 Tonie. Zde jsem byl sice loni během rodinné dovolené, ale tehdy jsem ho jen v rychlosti prolétl. Tentokrát jsme ho prolezli pořádně, a já se nestačil divit co jsem tehdy všechno (i vlivem už pokročilé vegetace) přehlédl a nebo vůbec nezaznamenal! Předně, hned u vstupu, kterým jsme tehdy přišli, je dodatečná betonová baterie (na levém křídle fortu) - tu jsem tehdy přes porost vůbec neviděl. Ve středu pak leží na stropu fortu "jen tak pohozená" pancéřová kupole (podobná jako hned u vstupu do fortu). Na křídle pravém je pak také dodatečná baterie - tentokrát však s výsuvnými otočnými pancéřovými věžemi, které jsou (obě) stále na svém místě! Raději jsem se ujistil, ale je to tak - ani Jirka jako velký bunkrolog otočnou výsuvnou věž v původním provedení a pozici ještě nikdy neviděl (a já ji viděl jedinkrát - na fortu Douamont verdunské pevnosti).

Otočná výsuvná věž v původní pozici

Poté, co jsme se dostatečně vynadívali a prohlídli si celé pravé křídlo fortu, před odchodem jsme ještě jednou vylezli na pěchotní fort, který se nachází "uvnitř" fortu dělostřeleckého (v podstatě takové Skotniki vložené do většího dělostřeleckého fortu) - a našli další dvě výsuvné otočné věže (akorát že tyto si nelze prohlédnout - tedy až na jednu vymontovanou a položenou na zemi poblíž). Jak jsme pochopili, celý objekt kdysi byl (a formálně snad stále je) muzeem v přírodě, které si je možné volně projít. Popisky, které tu zjevně kdysi byly, zde však už dnes nenajdete, a některé prostory, které asi dříve byly přístupné, jsou uzavřeny (jiné, které možná měly být uzavřeny, jsou zase přístupné přes různé díry...). Plocha fortu však byla zjevně aspoň vykosena, takže nyní na jaře byla naprosto ideálně přístupná a přehledná; v létě (při naší minulé návštěvě) to bylo o něco horší, ale aspoň hlavní přístupové cesty byly, pokud se pamatuju, průchozí i tehdy. Na interntu jsme pak našli náznaky, že město (kterému fort patří) zvažuje jeho prodej soukromníkovi, který by zde vytvořil zábavní park (nejsem si jist zda to je myšleno vážně, nebo to byla něčí nadsázka). Pokud se tak stane, bude to obrovská škoda. Forma volně přístupného muzea, které zde zřejmě pár let formálně fungovalo (a dodnes funguje de facto, ačkoliv jen pro ty kdo vědí co takový fort je a jak vypadá), nám připadne naprosto geniální, a ačkoliv je jasné, že na údržbu je to náročné, myslíme si, že je ideální. (Pokud by někoho zajímalo, jak areál vypadá, fotky jsou třeba zde.) 

Pěchotní fort uvnitř dělostřeleckého fortu

S tím pak působivě kontrastuje fort 44a Pękowice hned vedle - při mé minulé návštěvě to bylo ještě staveniště dokončované stavby - vlezl jsem tam tehdy, ale bylo mi blbé lozit po staveništi (když se tam ještě navíc pohybovali dělníci), tak jsem se jen rychle koukl a vypadl. Tím spíše, že jsem se dočetl, že areál bude po dokončení stavby přístupný a bude zároveň sloužit jako nějaké konferenční budovy a zároveň jako historická památka. No, samozřejmě výsledek je přesně takový, jaký může člověk v těchto případech čekat: nyní už dokončený areál je obehnaný vysokým plotem a příjezdová brána je zamčená na sedm západů. Po nějaké přístupnosti ani vidu, ani slechu. Přitom takový pěkný fort to byl.

Dronový snímek zachycující většinu fortu 44 - Tonie

Následně jsme se vydali do leteckého muzea. To jsme navštívili kdysi opravdu hooodně dávno. Někde jsem se nedávno navíc dočetl, že expozice je mezitím přestavěná a modernizovaná, a samou chválu na ni. A tak jsme si řekli, že na loňský úspěch leteckého muzea v Bruselu bychom mohli navázat a konečně pořádně prohlédnout i muzeum letectví v Krakově. Po drobných problémech s nalezením parkovacího místa v automobily naprosto přecpaném okolí a klidném obědě v přiléhajícím parku s pomníkem polským letcům z druhé světové války jsme vkročili do expozice, která je vskutku bohatá. Pravda, z první světové války je tam pouze několik německých letounů, což bylo mírné zklamání (z nějakého důvodu jsem si myslel, že tam budou letadla rakousko-uherská), ale jinak si tam na své přijde každý zájemce o letadýlka z nejrůznějších dob. Já jsem, jakožto člověk nepříliš znalý, konstatoval že je pouze škoda, že exponáty nejsou příliš organizovány - přitom při tom množství letadel se přímo nabízí udělat různé řady: vývoj jednotlivých generací proudových letounů v rámci jednotlivých konsktruktérských škol; porovnání letounů různých konstruktérských škol ze stejného období; porovnání letounů, které se utkaly např. nad Vietnamem, apod... Ovšem pro člověka, který se v letadlech vyzná, je to pravý ráj.

Jeden z nejzajímavějších exponátů je hned ve vstupní hale - a bez popisku. Takže až dodatečně večer nad pivem jsme si dohledali, že se u tohoto Blériota jedná o repliku z roku 1967

Letadýlek z doby druhé světové války je v muzeu opravdu hodně

Také jsme tam strávili spoustu času, což společně s dlouhou návštěvou fortu 44 znamenalo, že na poslední bod programu - výlet na bojiště 13. zeměbranecké a 106. domobranecké divize severovýchodně od Krakova - zbylo méně času než jsme plánovali. Nicméně před setměním jsme stihli tak akorát ty hlavní body: vojenský hřbitov v Goszczy, kde jsou (snad) pohřbeni všichni vojáci těchto divizí kteří zde padli (protože východně odtud, v oblasti nasazení obou divizí, žádné hřbitovy nejsou, a původní byly snad přeneseny právě sem); výšina mezi Szczepanowicemi a Skrzeszowicemi, odkud je pěkně vidět (z ruské strany) téměř celé bojiště obou divizí; a výšina s Łososkowicemi, odkud je (méně pěkně) vidět pravá část bojiště (z rakousko-uherských pozic). Na víc už čas (ani světlo) nezbýval, nicméně bez podrobnějšího zabývání se průběhem těchto bojů to ani nebylo potřeba, pro základní orientaci to stačí.

Válečný hřbitov Goszcza, snad 1231 pohřebných vojáků obou stran

S drobnou zastávkou v Biedronce (která se mimochodem co se našeho oblíbeného sortimentu týče stále zhoršuje a zhoršuje...) jsme tedy vyrazili zpět na ubytování a po zkušenosti z předchozího dne jsme zakoupili pár piv v místním koloniálu a - po polském způsobu - nad nimi proseděli večer v našem minimalistickém bytě.

V neděli jsme měli v plánu ještě další dvě atrakce. První z nich je památník na hoře Kaim, kolem kterého, jak jsem pochopil na loňské konferenci, panují v polském informačním prostoru určité zmatky. Jedná se o pomník obraně pevnosti Krakov, který je umístěn na symbolickém, nikoliv důležitém místě (právě zde se v listopadu 1914 ruské jednotky dostaly až do přímého dotyku s nejvysunutějšími předsunutými obrannými postaveními pevnosti), a kolem kterého vznikl zcela nepodložený mýtus, že zde byl odražen jakýsi "poslední pokus o dobytí pevnosti Rusy", při němž padlo až 2000 vojáků, což je špatně hned na několika úrovních: Rusové se tehdy pevnost vůbec nepokoušeli dobýt; Kaim byl v rámci bojů u pevnosti (nikoliv o pevnost) dost vedlejší úsek fronty; a k boji o něj fakticky vůbec nedošlo - střet který je takto dezinterpretován je ve skutečnosti plánovitý ústup ruských jednotek krytý dělostřeleckou palbou, při němž padlo maximálně několik jednotlivců, rozhodně ne tisíce vojáků. O to zajímavější je celý pomník i informační cedule kolem něj - které, nutno podotknout, žádné vyložené nesmysly neobsahují.

Památník na hoře Kaim

Pak jsme se vrátili téměř k našemu bydlišti, abychom absolvovali poslední bod programu expedice: Muzeum Armii Krajowej (to jsme tehdy navštívit nemohli, neboť se rekonstruovalo). Nyní jsme si ho tedy prošli, a ačkoliv to není hlavní předmět našeho zájmu, považujeme ho za zajímavé. Odnesli jsme si ovšem hlavně dojem, že význam Armii Krajowej a její činnosti je poněkud nadhodnocován. Ne že by polské podzemí za druhé světové války nebylo rozsáhlé; ale reálná činnost ve výsledku připomíná spíše československé partyzánské oddíly (ačkoliv na větší škále) než jugoslávské partyzánské armády (jak jsem si dosud představoval). Připadlo nám, že to bylo něco jako československá Obrana národa a podobné organizace, ovšem s tím zásadním rozdílem, že je Němci hned na začátku nezlikvidovali, nýbrž ony se dočkaly konce války a momentu osvobození, v němž vystoupily proti okupační moci a (vesměs úspěšně) osvobodily některé regiony Polska. Co jim to ale bylo platné, když bez výjimky následovalo převzetí kontroly nad daným územím Rudou armádou a jejich rozpuštění, ne-li přímo likvidace...

V muzeu jsme se dozvěděli, že Armija krajowa měla až překvapivě rozsáhlý byrokratický aparát (až po úroveň "podzemních" starostů)

I v muzeu AK jsme nakonec pobyli déle než jsme čekali, a tak jsme domů vyráželi až po poledni. Bylo to sice napínavé, ale nakonec jsem stihl i plánovaný vlak ve Vyškově a večer jsme byli oba doma. Model víkendového výletu na jedno z nejbližších bojišť se nám tak zalíbil, že ho nejspíše brzy zopakujeme.

Lupkovský průsmyk (25.-27.10.2024)

Jelikož jsme se letos nemohli zúčastnit podzimní archeologické výpravy našich kolegů na bojiště Velikonoční bitvy nad Výravou, nakonec jsme se usnesli na samostatné expedici na tutéž lokalitu na konci října. Vyrazili jsme ve čtvrtek a večer se - ještě ve slušnou hodinu - ubytovali v oblíbeném penzionu ve Výravě, abychom v pátek ráno mohli vyrazit na první výšlap do terénu. Počasí nám po celé následující tři dny nabízelo to nejlepší, co podzimní Karpaty dokážou vytvořit, a my jsme toho náležitě využili.

Vtipná fotografie na Instagram, kterou jsme na Instagram nedokázali nahrát

První den jsme se vydali po linii rakousko-uherských zákopů od nové přebírací stanice plynovodu nad Výravou, kde se dá pohodlně zaparkovat, přes Megelov grúň na hraniční hřeben u Ščobu. Obávali jsme se, že krásné výhledy na údolí Výravy jsou toho dne ty poslední, neboť zbytek naší trasy vedl lesem - proto jsme s sebou vzali dron, abychom na vhodném místě dopřáli výhledy aspoň jemu.

Údolí Výravy

Po delším prodírání se lesíky, mýtinami a okrajem velkého lesa na kopci nad stanicí jsme se, k našemu nemalému překvapení, ocitli u židovského hřbitova - ke kterému se dá od stanice poměrně pohodlně dojít po značené pěšince... Udělali jsme si u něj pauzu na filosofické zamyšlení nad tím, jaká témata jsou z naší historie vytěsněna - a pak už se vydali opravdu po stopách první světové.

Židovský cintorín

Zákopy jsme ve větší míře našli až vy vyšších polohách, a potom hlavně na hraničním hřebenu, kde jsme identifikovali několik linií - a také jednu pevnost barských konfederátů (k té nás ovšem nedovedl náš terénní instinkt, ale polská naučná tabule a šipka).

Zákopy

Výhledy

Po hřebenu jsme došli až k liniím ruským, které se zde přibližují k rakouským na krátkou vzdálenost, a po nich se vydali... ale jen kousek, neboť už jsme neměli dostatek času do setmění. Po ověření, že zde zákopy skutečně v lese patrné stále jsou, jsme se tedy napojili na průsek nad plynovodem a tím poměrně pohodlně sešli až zpět ke stanici a autu.

Úlovky z prvního dne

Druhý den (sobota) byl určen pro výlet na polskou stranu - na Chryszczatě se totiž konalo slavnostní uložení ostatků vojáků, které letos archeologové a eksploratorzy exhumovali na hřebeni Chryszczaty. Nový hřbitov vznikl na místě, kde je prvoválečný hřbitov podle map již od meziválečné doby - k velkému překvapení archeologů, kteří během výzkumu chtěli určit jeho rozsah, tam však žádní vojáci nebyli pochováni. No, tak od letoška tedy už jsou.

Před uložením...

... po uložení

Odpoledne jsme se přifařili ke Grzeszkovi, který nás vzal na "své" Zubeńsko. Díky tomu jsme nejen projeli zkratkou, která nám ušetřila nemálo benzinu a času (a kam je vjezd pouze na povolení), ale také mohli obdivovat jeho tábor u vojenského hřbitova Zubeńsko, kde Grzegorz posledních několik měsíců bydlí. On zde totiž vlastníma rukama (a začasté sám) celý hřbitov postupně obnovuje!

Zubeńsko - znovuvznikající vojenský hřbitov

Na hřbitově jsou pohřbeni především vojáci maďarského IR 101 a jičínského IR 74 - tedy jedné z našich jednotek. Po návštěvě u Grzegorze jsme se tedy vydali ještě na krátkou vycházku na blízkou kótu 581, o kterou bojoval v březnu 1915 právě IR 74. I zde jsme našli výrazný zákopový systém, který dosti přesně odpovídá plánkům z archivu, které máme.

Výhledy byly nádherné, kdekoliv se nějaký objevil

Poslední den (neděli) jsme pak obě prozkoumané lokality propojili, když jsme jako výchozí bod dalšího toulání terénem zvolili železniční stanici Lupków (mimochodem je celá k pronájmu - nemáte někdo zájem?). Od té jsme vystoupali na kótu 671, která (jak nyní vidím v mapě) nese místní název Semakowski Wierch. Tento kopec, přes který vedly ruské zákopové linie (dnes je však nezalesněný, takže po nich se zde žádné stopy nenacházejí), je významný především tím, že je z něj krásný výhled na linii fronty od Chryszczaty (ta tedy vidět není, ale lze si ji představit kdesi v dáli) přes údolí Osławy a kopce nad Zubeńskem až po hraniční hřeben. Všem návštěvníkům oblasti doporučujeme!

Nad Lupkówem

Odtud jsme se vydali znovu průsekem nad plynovodem, abychom se napojili na ruské linie tam, kde jsme v pátek přestali. Opustili jsme průsek a po ruské linii vyrazili na Maguru. Cestou se nám otevřely další nečekané a krásné výhledy, a teprve zde jsme celý terén na slovenské straně hranice pořádně pochopili. Po vystoupání na Maguru - a že to v závěrečné fázi bylo hodně prudké stoupání - jsme ještě popošli kousek směrem na Brincovou, ale pak už jsme se museli ve vlastních stopách vrátit k Lupkówu. Těsně před západem slunce (a že po změně času to bylo dost časně, není nutné připomínat) jsem ještě vypustil dron nad Semakowski vrch (neboť vyběhnout na něj pěšky bych už nestihl) a nafotil ty výhledy, které nás tak okouzlily ráno.

Nálezy

Tím se ale náš pobyt v podzimních Karpatech definitivně nachýlil ke konci, neboť už nás zbýval pouze poslední večer na penzionu, (neúspěšná) snaha dojíst a dopít všechny zásoby (ale všechny nasbírané houby jsme spostřebovali!) a další den ráno vyrazit směrem domů. V důsledku zácpy kolem Ružomberoku jsme objevili několik nových dopravních informací a po dlouhé době se zase jednou projeli přes Terchovou, ale největší objížďky nás nakonec čekaly až u Kyjova, kde je tolik uzavírek, že jsme namísto z východu nakonec přijeli regulérně z jihu... Ale přijeli.

Letecký snímek účastníků výpravy před Lupkovským nádražím (to je to co si můžete pronajmout!)

Belgie (7.-11.8.2024)

Téměř přesně po 16 letech jsme konečně naplnili záměr podívat se do Belgie, který onehdá skončil v Przemyślu - pravda, tehdy měly hlavním cílem být Antverpy, tentokrát Brusel... Ale už sám fakt, že jsme konečně vyrazili jednou na západ (a ne na východ či jih), je pozoruhodný. Vyprovokoval nás k tomu kamarád, který je v nyní Bruselu pracovně nasazen, a nabídl nám možnost přespání a trochu společného programu.

Jelikož cesta od nás je tak na 12 hodin, vyrazili jsme ve středu brzy ráno a první pořádnou zastávku plánovali v Lipsku, na místě bitvy národů (1813), resp. jejího památníku. Nejdříve jsme si vytipovali malý památník z 19. století, který vyznačuje místo kde byla bitva zahájena - ještě daleko před městem -, a zaparkovali u něj. Většina zbytku bojiště je dnes už zarostlá Lipskem, takže naším dalším cílem byl už centrální památník v něm. Už kousek za prvním památníčkem jsme však narazili - konkrétně na cedulku, že vjezd je povolen pouze automobilům splňujícím nízkoemisní limity. V takovém jsme sice jeli - ale reálný předpis neřeší ani tak emise, jako příslušnou nálepku na předním skle auta, a tu lze objednat za malý poplatek... a následně přijde do 7 dní poštou. Tolik času jsme v Lipsku ovšem strávit neplánovali.

Památník na začátku bojiště u Lipska. V dálce je vidět monumentální památník v Lipsku samotném, kam jsem se nedostali.

Nespokojeni a neuspokojeni, rozhodli jsme se pokutu neriskovat a památník bitvy národů obětovat; oběd jsme tedy snědli u původního malého památníčku, od něhož jsme se na hlavní památník mohli jen dívat v dálce, a brzy jsme vyrazili dál na západ. Cestou, protože nám to přišlo celé divné, jsme provedli rychlý průzkum na internetu, a zjistili, že tyto nízkoemisní zóny má více německých měst - ale ve všech ostatních jsou jen v centru města; tam to také dává smysl, protože když člověk nálepkou nedisponuje, tak zastaví mimo zónu a po centru se pohybuje jinak. Ale Lipsko (jako jediné!), má zónu nejen přes celé město, ale i přes přilehlé vesnice (poněkud extremisticky pokrývá tedy celý katastr města). Nechat auto mimo ni a dojít si do města pěšky tady tak prakticky nepřipadá do úvahy.

Aspoň jsme ušetřili něco času a do (bývalého) západního Německa se vnořili dříve, než jsme čekali. Německo je velká země. A co se krajiny - aspoň při pohledu z dálnice - týče, docela nudná. Ne že by byla nějak škaredá; ale je to krajina jako u nás, tedy pro nás fádní. A za oknem auta se při přejezdu celé země míhá dlouhé hodiny... Největší zábavou tak zůstává dešifrování čísel a směrů nejrůznějších dálnic a jejich spojnic, kterých je v Německu skoro jako u nás státních silnic, a hlídání, aby člověk jel správně. (Což ale není zas tak důležité, protože když přejede, tak holt pojede po vedlejší dálnici a dojede taky...)

Most přes Rýn.

V podvečer jsme konečně překročili Rýn - který jsme neviděli, neboť most byl vybaven zídkou bránící v pohledu dolů - a blížili se k belgické hranici. Jelikož cesta šla dobře, rozhodli jsme se na večeři zastavit na jednom z fortů pevnosti Lutych, neboli Liège, neboli Luik. Nad belgickou dvojjazyčností a dvojkolejností prakticky všeho jsme se pak bavili, podivovali a občas si ťukali na čelo po celou dobu našeho pobytu. Asi vrcholem je něco, co se nám podařilo rozklíčovat opožděně až při odjezdu ze země, a to je skutečnost, že ve vlámské části platí jiná maximální rychlost mezi obcemi než ve valonské (70, namísto obvyklejší 90). No, naštěstí jsme se pohybovali výhradně po Valonsku a Bruselu (který nepatří ani tam, ani onam, ale dopravní předpisy má valonské - aspoň tedy myslím), takže jsme neměli šanci přestupek spáchat. Také na nás za celou dobu - tedy ani v Bruselu - nikdo nepromluvil holandsky, ale vždy jen francouzsky. Většina nápisů a popisků však byla dvojjazyčná - a tak jsme mohli využít toho, že holandština je pro nás (v písemné formě ovšem!) čitelnější než francouzština, neboť se jedná prakticky o mix němčiny a angličtiny, kterému se při znalosti těchto dvou jazyků dá docela dobře porozumět.

Na první zastávku v Belgii jsme tedy náhodně zvolili fort Barchon (který je při cestě). Samozřejmě byl zavřený (je v něm lanové centrum), což nás nepřekvapilo. Na tuto alternativu jsme byli ve skutečnosti dobře připraveni - vypustíme drona a prohlédneme si ho aspoň zprostředkovaně shora! Ale ejhle - dron nahlásil, že nad fortem je zákaz letu, a odmítnul vykonat rozkaz ho porušit. To se mi ještě nikdy nestalo... Ačkoliv jsem na internetu dohledal, že reálně tam nic takového (už?) není, chybná (snad neaktualizovaná) mapa způsobila, že jsme už podruhé byli zastaveni zakázanou zónou a z fortu tak nakonec opravdu viděli jen vstupní bránu.

Nedobytný fort Barchon, pevnost Lutych

Při příjezdu do města jsme ještě do třetice narazili na zónu zákazu vjezdu, která nás donutila k delší objížďce, ale to už byl detail - po 21. hodině jsme byli úspěšně usazeni na pohovce s pivem v ruce.

Ve čtvrtek ráno jsme vyrazili místním metrem do centra, resp. do vojenského historického muzea v Bruselu. Jeho expozice je typově srovnatelná s vídeňským Arsenalem nebo londýnským War Imperial Mueseum (i když samozřejmě menší) - tedy patří do kategorie muzeí, kde je možno strávit celý den a ještě mít pocit, že člověk nestihnul vše. Z důvodu jeho vnitřního uspořádání jsme se v něm často ocitali v protisměru, a některé expozice jsme museli jen proběhnout - například staré brnění, vitrinu plnou podkov nebo vitrinu plnou bubnů... -, abychom si pořádně prošli to pro nás nejzajímavější. To jest expozici o belgické armádě 1830-1914, která je... řekněme že i svou formou podtrhuje dojem, že belgická armáda, resp. především Garde Civique v té době byla poněkud operetního typu. Pak samozřejmě expozici o první světové válce a k tomu letadla. Bohužel v leteckém hangáru byla znepřístupněna zrovna ta část, kde jsou nejstarší letadla včetně první světové války, takže ty nejzajímavější dvouplošníky jsme jen tušili na balkonech nad námi. Prohlédnout jsme si však jinak mohli vše od balonů přes druhoválečné letouny až po F-16 a minimálně Jirka, který se v typech letadel té doby vyzná, hangárem pobíhal i tak jako dítě, co po dlouhé době pustili do cukrárny.

Belgická armáda 1830-1914

První světová válka

Mark IV

FT 17

Letadla. Spousta letadel.

Zrychleně jsme si pak prohlédli ještě sekci druhé světové války včetně místnosti s více či méně kuriozními artefakty z počátku nacismu, fašismu a komunismu - například busta rotujícího Mussoliniho nám dala trochu zabrat...

Spíše do sbírky kuriozit. Vím ale o jednom čerstvě zvoleném českém europoslanci, kterému by se tato expozice moc líbila. Snad mu na její návštěvu v nabitém programu Europarlamentu, který sídlí kousek odtud, zbyde čas!

K tomu skromnou výstavu poválečných tanků, a na poslední chvíli jsme vyběhli ještě točité schody na výhled ze střechy budovy na město, odkud nás po pár minutách už vyháněl hlídač (půl hodiny před zavírací dobou, což je v Belgii zdá se obvyklý postup). Odcházeli jsme značně vyčerpáni, ale také pobaveni tím, že části muzea - ve všech jeho sekcích - připomínaly kabinet kuriozit; především se nám do paměti vryla sbírka (roztroušená po všech sekcích muzea) nejrůznějších uniforem konkrétních lidí, z nichž většina měla s Belgií a její historií společného nic a nebo jen velmi málo.

Gepard. Vedle Leopardy, mezi letadly byla zase vystavena F-16... Na Ukrajině stále v aktivním nasazení. I když tedy doufám, že tam jsou aspoň modernizované verze - zde spíše ty nejstarší.

Patton (ten tank - nikoliv generál)

My nad Bruselem

Vojenské muzeum se nachází ve veletržním areálu, kde se na přelomu století konaly světové výstavy

Odhodlaně jsme pak vyrazili do centra města za druhým cílem dne, a to je dát si vyhlášené belgické hranolky. Nejdřív jsme se ale prošli tzv. Evropskou čtvrtí, kde jsou budovy (asi všech) institucí EU víceméně na jednom místě. Ty svými rozměry působí trochu jako pěst na oko, neboť oproti domům města kolem sebe jsou prostě přehnaně velké; ono také není divu, Brusel jako město má jen 200 000 obyvatel (je tedy poloviční než Brno!), a při tom je hlavním městem celku o 500 milionech obyvatel; ta disproporce musí být znát. Srovnání se nabízí nedaleko, kde se nachází belgický královský palác se svým parkem - a ten do města rozměrově pochopitelně zapadá mnohem lépe.

Sídlo EU...

... a sídlo belgických králů.

Od něj jsme se pustili už přímo na hlavní bruselské náměstí, a kousek před ním konečně narazili na podnik nabízející hranolky - hladoví jsme si ani nevšimli, že jsme vstoupili do "hranolkové zóny" a takové obchůdku jsou tu už nyní na každém roku, a skočili na první, co jsme uviděli. Nelitovali jsme však - objednali jsme si rozmazleně "special" (nikoliv pouhý "classic"), a byli jsme spokojeni. Posilnění tímto tradičním belgickým jídlem jsme pak prošli centrum města, při pokusu o nákup vlezli omylem do japonského supermarketu a vyděšeně z něj zase vycouvali, pak překvapeně obdivovali veřejný pisoár u zdi... ne: přímo na zdi kostela sv. Katarýny..., a pak už jsme usoudili, že dojmů máme za dnešek dostatek, a vyrazili metrem zpět do bytu.

Hranolky...

...v centru Bruselu

V pátek jsme dopoledne věnovali návštěvě bojiště u Waterloo - muzeum je zde příjemné, moderního stylu (tedy bez množství exponátů a informací, ale zato zčásti interaktivní), ale shodli jsme, se že v tomto případě to není na škodu (i když nějaká mapa bitvy a aspoň základní chronologie by bodla). Jeho součástí je i projekce 3D scén z bitvy, která je opravdu působivá. Měl bych sice pár výhrad technických a pár historických - útok jezdectva je znázorněn bez zohlednění výzkumů o tom, jak skutečně taková "atrakce" vypadala, a útok francouzské gardy zase vypadá jako útok skřetů v Pánu prstenů, neboť autoři nafilmovali skupinu vojáků a tu pak rozkopírovali do scény, aby vytvořili dojem, že jich jsou tisíce (mimochodem i ten počet ve výsledku působil vzhledem k ostatním scénám z bitvy silně přehnaně) -, ale i tak si stále myslím, že toto je budoucnost muzejnictví. Byli jsme upozorněni - a musíme uznat, že správně - že muzeum potlačuje zásluhy pruské armády na porážce Napoleona a soustředí se jen na Brity. Celý příběh, který muzeum vypráví, nejen že upozaďuje význam příchodu pruských armád v závěru bitvy, ale úplně ignoruje celý vývoj, který k němu vedl - dosahuje toho jednoduše tím, že se věnuje jen samotnému dni 18.6. a nechává stranou to, co mu předcházelo, včetně prvních dvou bitev o dva dny dřív a následného pohybu všech tří armád. Tato finesa nám zavdala důvod k zevrubné debatě na téma, co v praxi znamená ono známé rčení "Dějiny píšou vítězové".

Waterloo - památník, muzeum a panorama zvenčí

Muzeum zevnitř

Následovala prohlídka panoramatu bitvy, což je vlastně taková 3D technologie 19. století - a věřím, že na tehdejšího diváka musela působit podobně silně jako na dnešního ty 3D filmy. No a pak už jsme vystoupali ke lvovi a rozhlédli se po reálném bojišti. Oba jsme byli značně překvapeni, jak je bojiště u Waterloo malé. Na to, že se tam utkalo srovnatelné množství vojáků jako o 10 let dříve u Slavkova, je opravdu stísněné. Ono taky řekněme si upřímně: to, čemu tam Napoleon ve své poslední bitvě předsedal, vskutku nebyly žádné manévry, ale prachsprostá řež.

Panorama zevnitř

Panoramatický snímek reálného bojiště z památníku

Ani jsme nepocítili potřebu si bojiště, které má člověk z umělého kopce jako na dlani, nějak procházet - na což jsme beztak neměli čas, neboť už nás čekal kolega, který nám domluvil návštěvu v centrále NATO. Tuto druhou zásadní v Bruselu sídlící instituci jsme si tedy prohlédli trošku i zevnitř, včetně kantýny, kde jsme si dali chutný oběd.

Fotit se tam prý nesmí - tak jsme si na památku vyrobili aspoň takovouto fotomontáž ;-)

Odpoledne jsme chtěli na prohlídku pevnosti Eben Emael; včas jsme si ale vygooglili, že ačkoliv zavírá standardně v 17.00, poslední vstup je už v 14.30 - a to jsme stihnout nemohli. Vyjeli jsme proto k Lutychu s upraveným plánem: navštívit fort Loncin (ten jsme minule nedobyli), který byl na konci německého obléhání v srpnu 1914 vyhozen do vzduchu výbuchem muničního skladu v jeho centru. Prošli jsme si malé muzeum sbírkového typu (plno artefaktů, modely fortu, různé zajímavosti a detaily o jeho konstrukci...) a pak fort samotný. Ten je ve vnitřních prostorách doplněn nejen audioprůvodcem s namluvenými texty, které se občas bijí se zvuky pouštěnými z reproduktorů přímo ve fortu (a celkově je zvuková kulisa zde poněkud agresivní), ale také spoustou výstavek, mnohdy s fortem souvisejících jen dost vzdáleně. Klasický bunkrolog z toho může být trochu otrávený, ale na své si také přijde - především procházka po povrchu fortu rozmetaného výbuchem, s rozbitými pancéřovými prvky ležícími dosud ve stejné poloze, do jaké dopadly 15.8.1914.

Muzeum

Jirka poukazuje na častý výskyt vycpaných psů v belgických vojenských historických muzeích

Povrch zničeného fortu

Tehdy = nyní

Tato věž skončila po výbuchu otočená o 180 stupňů

Na plánovaný Eben Emael jsme vyrazili až po Loncinu, smíření s tím, že si prohlédneme pouze povrch. Podařilo se, a při průchodu okolo všech prvků co z "největšího fortu v Evropě" čouhají ven jsme mohli dlouze obdivovat, jak je jeho povrch dokonalou přistávací plochou - rovnou, bez překážek (belgičtí vojáci si na něm dokonce nalajnovali před válkou fotbalové hřiště)... A přesně toho na jaře 1940 využili němečtí výsadkáři, když ho přiletěli obsadit v kluzácích a přistáli s nimi přímo na něm. Je to až neuvěřitelné, jak se u tak komplexní, komplikované a drahé věci stala tak jednoduchá a prostá chyba, která celý její zbytek učinila zbytečným. Sarkasticky jsme ale konstatovali, že stavit pevnosti tak, aby měly vždy jednu slabinu, kterou může nepřítel využít k jejich vyřazení, je zřejmě typický rys belgické pevnostní školy.

Letiště Eben Emael

Stopa po použití kumulativní nálože - druhé ze dvou překvapivých německých zbraní (po kluzácích), které byly použity pro neutralizaci pevnosti první den války

V sobotu ráno jsme vyrazili už ve třech do Arden - naším hlavním cílem byl Rossignol, místo jednoho ze střetů Pohraniční bitvy, kdy na sebe 22.8.1914 čelně narazily německé a francouzské armády na dlouhé frontě podél severní části francouzsko-německé hranice a v jižní Belgii, a byl z toho (na počet mrtvých) vůbec nejkrvavější den celé(!) války. U městečka Rossignol je malé muzeum s pěkným promítáním o průběhu bitvy a naučná stezka na místě bojů (vč. několika hřbitovů), kterou jsme si prošli. Kromě debat nad samotnou bitvou se celou naší procházkou táhla odborná debata, zda v prvních týdnech války belgická Garde Civique střílela, nebo nestřílela na postupující německé vojáky, a tedy do jaké míry byly represe vůči civilistům - které si vyžádaly velký počet obětí právě v Rossignolu - vyprovokovány skutečným zapojením civilistů do bojů. Její výsledky jsou však nejednoznačné, takže vás jimi nebudu zatěžovat; jisté pouze je, že britská válečná propaganda to téma využila - jak moc ho při tom ale nafoukla, nejsme schopni vyřešit.

Muzeum (volně přístupné)

Jeden ze dvou vojenských hřbitovů na stezce

Památník bitvy

Původní ukazatel cesty ke hřbitovu

Původně bylo v plánu následně se přesunout do Bastogne a navštívit některé z mnoha muzeí bitvy v Ardenách 1944-1945. Jelikož jsme ale ráno vyrazili pozdě, cestou se stavili ještě na vojenský hřbitov Neufchâteau, který je výjimečný tím že zůstal v původním stavu a tedy jsou na něm vojáci obou stran společně (jinak byli ve většině Belgie po válce hřbitovy zkoncentrovány na samostatné německé a francouzské), a u Rossignolu se zdrželi mnohem déle než jsme čekali, jeli jsme do Bastogne už jen podívat se na zavřená muzea, neboť bylo právě 17.00 hodin. K našemu překvapení mělo ale hned první z nich (v areálu Bastogne barracks) otevřeno až do 18 hod, a tak jsme do něj hned skočili. Ukázalo se, že to je až příliš moderní muzeum s mnoha efektními efekty, ale málo informacemi (já tam například nenašel jedinou mapu bojiště); kdybychom to tušili, šli bychom raději do "základního" muzea bitvy, kam jsme dojeli už opravdu pozdě (ale které mělo otevřeno dokonce do 19!), a z něhož jsme stihli jen prohlídku přidruženého obchodu s knihami a suvenýry. Tak snad příště...

(Až zbytečně) interaktivní expozice...

... a starý dobrý kus železa. Bohužel expozice vojenské techniky z druhé světové války plus z bitvy o Bastogne je sice hned vedle, ale zavírá v 17 (poslední vstup v 16), a to bylo bez šance.

Stavili jsme se ještě na německém vojenském hřbitově kousek od města, a pak už vyrazili do neurčita; poslední noc jsme totiž už nehodlali trávit v Bruselu, ale někde po cestě, abychom si ušetřili kilometry při návratu. Jakmile jsme se dostali do severních Arden, někde u krásného historického městečka Sankt Vith, všimli jsme si podezřelého množství německojazyčných nápisů ve vesnicích. Na ukazatelích jsme poté začali zkoumat názvy obcí, a zjistili, že ty jsou také vysloveně německé. Nakonec jsme zastavili u benzinky, a tam vyslechli, že místní obyvatelstvo skutečně mluví krásnou jadrnou němčinou - a tak jsme objevili, že v Belgii opravdu vedle oblasti, kde se mluví francouzsky, a oblasti, kde se mluví holandsky, existuje i oblast, kde se mluví i německy - jde totiž o území, které bylo k Belgii přičleněno od Německa po první světové válce. 

Po tomto objevu jsme území "neexistujícího státu" Belgie opustili a vyrazili tentokrát po jižnější dálnici, směrem na Koblenz. Nakonec jsme dojeli až do kempu na ostrově na Mosele kousek před městem, kde jsme po tmě už, ale přece našli jedno z mála volných míst (kemp byl doslova plný Němců... a pár Holanďanů) a těsně před důsledně dodrženou zavírací hodinou restaurace (22.00) stihli ještě jedno pivo. Nečekaně jsme tak přespali přímo pod vyhlášenými vinicemi na březích Mosely, které se našemu zraku vyjevily až ráno po probuzení.

Večer v kempu...

... ráno v kempu.

Vinice nad Moselou v celé své kráse

Poslední den nás na zpáteční cestě čekala už jen jediná zastávka - Jena, bojiště další z Napoleonových bitev, tentokrát proti Prusům v roce 1806. Přímo v centru bojiště (které není v Jeně, podle které se bitva nazývá, ale ve vesničce Cospeda severovýchodně od ní) se nachází muzeum - tentokrát staré dobré klasické tradiční muzeum plné rozvrzaných vitrin s modelem bojiště posetým diodami, kterými si lze znázornit průběh bojů. Založil ho zjevně dost zvláštní týpek - majitel hostince (v jehož budově se muzeum nachází), který se už na počátku 20. století intenzivně věnoval nejen průzkumu bojiště a sbírání artefaktů, ale také reenactingu, resp. ztvárňování Napoleona vlastní osobou. Jeho fotky v plné Napoleonské garderobě zdobí část expozice a přivedly nás na myšlenku, že současný provozovatel musí být jeho potomkem... Každopádně původní zakladatel muzea byl tak zvláštní přírodní úkaz, že o něm byla napsána dokonce kniha.

Muzeum bitvy u Jeny

Už před prohlídkou muzea, a znovu po ní jsme však především zůstali překvapeni z terénu, ve kterém se bitva odehrála. Jedná se o na Napoleonské bitvy netypicky členitý terén plný roklí, ve kterém se proti sobě stojící jednotky střetly asi trochu méně organizovaně než by odpovídalo lineární taktice doby. Nachází se v něm i naučná stezka, pár památníčků... inu, výlet do středního Německa by někdy také nebyl marný ;-)

Bojiště u Jeny je tak nečekaně jiné, až jsem ho zapomněl vyfotit...

Jaký tedy byl náš výlet na západ? Především dlouhý ve smyslu geografickém - cesta z Brna do Bruselu vyjde na nějakých 11 hodin čistého času jízdy (a to je kompletně celá po dálnici!) - a zároveň krátký ve smyslu časovém - tři dny je na všechna zajímavá místa opravdu málo; a to jsme zůstali jen v jižní (valonské) části Belgie, a tedy nenavštívili ani Antverpy, ani Ypry (každé to místo by bylo klidně na celý den), z Arden jsme viděli spíše ochutnávku, z Eben Emaelu jen vnějšek, z Namuru nic... Nedá se nic dělat, sem je potřeba se někdy vrátit ;-)