Úplně na závěr Kathrynina pobytu v Evropě jsme si naplánovali dalekosáhlou cestu, jejíž většinu jsme, upřímně řečeno, strávili v autě ;-) Jejím původním důvodem, nakonec však spíše výchozím bodem, bylo natáčení s potomkem jednoho z jesenických vojáků, který dnes žije v Bádensku-Würtembresku (západní Německo). Tam jsme také v pondělí - automobilem vypůjčeným z půjčovny, což pro mě byl nový zážitek - po sedmi hodinách cesty dorazili. Shodou náhod, kterým jsme pravda trochu pomohli, se tam na rodinné návštěvě nacházel Lukáš, se kterým jsme naposledy něco podnikli před 11 lety(!), kdy byl ještě student historie bez závazků; dnes je z něj vážený advokát s početnou rodinou, díky čemuž na historické aktivity má jen velmi málo času. Přesto byl tak laskav a nabídnul nám svou pomoc jako tlumočník (a později snad také jako korektor německé jazykové verze našeho dokumentu).
V pondělí večer jsme tak mohli zajít po dlouuuuhé době na pivo. Tedy na pivo... spíše pro pivo. Ukázalo se totiž, že pondělí je pro hospody v Německu tradičně zavírací den, a v malé obci nebyla otevřená žádná. Koupili jsme tedy pár lahví v místním supermarketu, vytáhli židličky z našich hotelových pokojů na chodník před ubytovací zařízení, a konferovali zde.
Následujícího rána jsme vyrazili k našemu respondentovi, který se ukázal být velmi milým osmdesátiletým pánem, a natočili podařené interview. Lukáše jsme hodili zpět "domů" - a sami vyrazili na západ. Protože když už jsme skoro u Rýna, tak že bychom se nepodívali ten "kousek" za něj, že... A tak slovo dalo slovo, a večer jsme se ubytovali ve Verdunu. Pamatuje na to, jak těžkým úkolem je v tomto městě najít obyčejnou hospodu, rozhodl jsem se zkusit štěstí znovu, a vydali jsme se do jediného podniku široko daleko, který mi mapy ukazovaly. A skutečně, našli jsme hospůdku vyloženě pro místní, obsazenou několika štamgasty, kde příchod cizinců vzbudil patřičný rozruch. A to jsem ještě netušil, jakého kulturního zážitku se nám zde dostane, když po vypití čtyř půlpiv (čepovali zde totiž skutečně 0,25 l - tedy ani ne malé pivo, ale opravdu polovinu velkého) půjdu zaplatit.
Vrchní, který do té doby hovořil výhradně francouzsky, se u této příležitosti dokonce rozpomněl na několik anglických frází, kterými mi sdělil, že žádá 10 euro. Na mou podanou 20eurovou bankovku se úslužně usmál a naznačil, že si ji jako nechá celou jako tringeld. Tento vtip jsem ještě pochopil a přátelsky mu vysvětlil, že tak jsem to nemyslel. Když mi ale vracel oněch 10 přebytečných euro, zaskočil mě oznámením, že jsem právě zaplatil za pět piv, ale vypili jsme jen čtyři. Ačkoliv mi to zopakoval asi třikrát, nějak jsem nechápal, co mi tím chce sdělit. Mám si snad dát ještě jedno? To bych se ani nebránil - což jsem mu také naznačil. Rychle mě však vyvedl z omylu, když s úsměvem, ale nekompromisně prohlásil, že to páté pivo bylo pro něj. Inu, cizinec promine... popřál jsem mu ať si ho užije a odešli jsme.
Ještě než jsem stihl dokroutit hlavou mi ale Kathryn, která rozumí francouzsky (což po dobu naší návštěvy úspěšně před osazenstvem hospody tajila), vysvětlila jak to bylo doopravdy: náš milý vrchní jedné dámě, která v podniku seděla, proti její vůli nalil víno, a když se bránila, oznámil jí, že to víno platí "támhleten cizinec" - to jako já. Takže jsem ve skutečnosti nonšalantně - ovšem aniž bych o tom věděl - pozval jakousi Francouzku na víno. No, vlastně mi to přijde nakonec lepší varianta než zvát takto na pivo vrchního - ale i tak to bylo zvláštní, a upřímně řečeno bych od Francouzů očekával vyšší kulturní standardy.
Následující den (středa) byl pak hlavním bodem našeho programu. Začali jsme vyjížďkou na sever od Verdunu, abychom navštívili několik německých vojenských hřbitovů, kde je pohřbeno i pár rakousko-uherských vojáků, a místo kde v posledních měsících války bojoval kroměřížský 25. domobranecký pěší pluk. Některé naše jednotky byly totiž součástí dvou armádních sborů, které Rakousko-Uhersko v posledním období války vyslalo bojovat po boku německé armády na západní frontu (což bylo mnohem více - vynucené - politické gesto než vojenská výpomoc), a byly nasazeny právě v okolí Verdunu - konkrétně 106. domobranecká divize na sever od něj a dva jihomoravské prapory polních myslivců na jih od pevnosti. Měli jsme čas pouze na jednu lokalitu, a zvolili jsme severní.
 |
| Typický německý vojenský hřbitov |
Zkusili jsme dokonce vyjít na kopeček, kudy se táhla zákopová linie Ldst IR 25, ve snaze zjistit, zda i zde lze po sto deseti letech nalézt v lese zbytky zákopů. Neuspěli jsme. Zdá se, že zdejší zákopové linie, které byly vybudovány mnohem komplexněji než na východní frontě (obzvláště než na východní frontě v první polovině války) byly po válce důkladně zarovnány i v místech, kde byl a dosud je les (což snad souvisí i s jiným typem lesního hospodářství, který se ve Francii praktikuje, ale to jsou jen spekulace). A když už jsme byli až tady, tak jsme se vydali na největší americký vojenský hřbitov z první světové války v Romagne-sous-Montfaucon.
 |
| Bojiště LdstIR 25 |
Ještě před tím jsem zkusmo uhnul z trasy doporučené navigací na trasu, o které tvrdila že je o pár minut rychlejší, ale z nějakého důvodu ji nevybrala. Rychle jsem přišel na to proč: jednalo se o nezpevněnou silnici, která nicméně vedla kolem amerického památníku jednoho hrdinského činu vojáka US Army. Mohl jsem se tedy tvářit, že jsem sem jel úmyslně;-) Ve skutečnosti mě ale dost zaskočilo, že nezpevněná cesta nás potkala i ve Francii. Pomalu jsme se tedy po ní přibližovali k americkému vojenskému hřbitovu, až jsme se dostali zase na normální silnici a brzy i na hřbitov samotný. A to byl tedy zážitek!
 |
| Dostat celý areál do jednoho záběru je nemožné |
Kathryn, sama Američanka, to shrnula tak, že byla zaskočena mírou americkosti, se kterou se zde, uprostřed francouzského Lotrinska, potkala. Pravda je, že americký vojenský hřbitov je naprosto jiný než všechny ostatní. Jedná se spíše o obrovský park (s dokonale sestřiženým trávníkem), na němž samotné pohřebiště tvoří jen necelou polovinu plochy. Na druhé se nachází například parkoviště (ano, do hřbitova se vjíždí autem) nebo návštěvnické centrum s malým muzeem a také s "Oválnou pracovnou" (opravdu vypadá jak kdyby z Bílého domu vypadla!), kde se návštěvníka v případě zájmu ujme personál... Vskutku interesantní.
 |
| Pracovna |
Celé nám to zabralo dobrý půlden, takže zpět do Verdunu jsme se vrátili až dlouho po poledni. Neotáleli jsme tedy a vyrazili rovnou do hlavního muzea ve Fleury-devant-Douaumont. Těsně před ním jsem ale špatně odbočil, a tak jsme se ocitli u centrálního památníku a pohřebiště (kostnice) - když už jsme tu... Nejdříve jsme tedy šli do něj. Zrovna začínal krátký film o památníku a jeho historii, a tak jsme ho zhlédli a poté vystoupali na centrální věž a rozhlédli se odtud po hřbitově i okolí.
 |
| Výhled z památníku na hřbitov a bojiště |
Pak už ale opravdu do muzea - z minulé návštěvy si pamatuju, že jeho návštěva stojí za to, a měl jsem v plánu si ho tentokrát projít důkladněji než naposledy. Ale na to je taky potřeba nějaký čas, který už nám začínal utíkat nepříjemně rychle. Využili jsme proto zázemí muzea s občerstvením a snědli před vstupem aspoň nějakou bagetu, protože jinak na jídlo tento den žádný čas nebyl, a pak už rychle do expozice.
 |
Rakousko-uherský dělostřelec ve francouzském muzeu bitvy u Verdunu (musím ale podotknout, že to byla Kathryn, která si snímku všimla)
|
Návštěvu jsme časovali tak, aby nám pak zbyl čas ještě na jedno muzeum, což se tak akorát podařilo. Namísto fortu Douaumont, který jsem měl v plánu původně, jsme se ale nakonec vydali znovu na druhý břeh Másy, k výšině příznačně pojmenované Mort-Homme (Mrtvý muž), neboť Kathryn kdesi našla zapomenutý leták o muzeu pod tímto kopcem, které - podle letáku - nabízí jediné rekonstruované zákopy u Verdunu. A Kathryn prohlásila, že během svého letošního pobytu v Evropě už byla v zákopech na frontě italské, v zákopech na frontě východní, a tak by chtěla využít i příležitost podívat se do zákopů na frontě západní - logika to, proti které šlo jen těžko něco namítat (obzvláště když já na fortu Douaumont už byl, takže jsem byl jen rád že namísto něj uvidím něco co jsem ještě neviděl).
 |
| Muzeum sice efektní... |
Male soukromé muzeum na okraji Chattancourtu je celkem sympatické, ale slibované zákopy jsou trochu falešný marketing: nejsou rozhodně zrekonstruované (i když se nachází v místech kde francouzské pozice skutečně byly), nýbrž (s)prostě zkonstruované. A to doslova, neboť jsou nad zemí, nikoliv v zemi. Je to tedy efektní, ale odcházeli jsme trochu zklamaní. Nicméně reku si: když už jsme tady... vyjedeme na samotný Mort-Homme, třeba bude nějaký zákop tam (podle mapy je tam minimálně památník). A baže - zákopů tam je habaděj!
 |
| Hlavní památník na Mort Homme |
Kathrynino přání projít se v zákopech západní fronty se tedy vyplnilo měrou vrchovatou, a to i když jsme nakonec neobešli ani celou naučnou stezku. Začínalo se totiž připozdívat, já začal zase plánovat logistiku... a zjistil jsem, že budeme mít problém stihnout ještě nějaký otevřený obchod. Nakonec jsme zajeli k jednomu, který velkou vývěskou sliboval otevírací dobu 8-20 hod; bylo 19.15, tak jsme v klidu začali prohlížet neobvyklý sortiment, ale ejhle - sekuriťák nás rychle začal popohánět a pochopili jsme, že prodej končí už 19.30 (ve 20.00 zřejmě poslední zaměstnanec - tedy onen sekuriťák - otáčí klíčem v zámku a odchází domů). Inu, na dalekém západě mohou být místní zvyklosti trochu jiné než jak je známe my.
Opětovnou návštěvu hospody, kde člověk zve francouzské dámy proti své vůli na víno, jsem si tentokrát odpustil.
Ve čtvrtek ráno jsme Verdun opustili a vyrazili... na západ. Organizace celého tohoto výletu by se dala nejpřesněji charakterizovat jako založená na principu "Když už jsme tady...", a toto byl její vrchol: Když už jsme u Verdunu, zajedeme na americký vojenský hřbitov Oise-Aisne u Remeše. Je to sice hodina a půl cesty dále na západ, není tak velký jako ten první - ale je na něm pohřben Kathrynin praprastrýc, který padl v řadách americké 3. divize poslední den závěrečné německé (druhé) ofenzivy na Marně (25.7.1918). Nikdo z rodiny jeho hrob nikdy nenavštívil - až teď Kathryn, když už je tady...
 |
| Druhý americký vojenský hřbitov |
Ještě že jsme byli už částečně připraveni z návštěvy onoho prvního amerického hřbitova - protože americkost tohoto místa ho ještě předčila. Bylo to dáno hlavně tím, že kdykoliv přijede nějaký příbuzný (a není jich zase tak málo - na hřbitově je pochováno přes 6 000 vojáků a příbuzných přijede prý okolo 60 ročně!), ujme se ho osobně správce hřbitova - opravdický americký Američan (podle Kathryn ten nejameričtější Američan jakého si lze představit). Musím přiznat, že kulturní šok zpočátku působil - ale po chvíli konverzace se nám podařilo přece jen najít společnou řeč a byla to příjemná návštěva. Samozřejmě nejvíc si z ní odnesla Kathryn - ale i já jsem se mnohé dozvěděl. Ceremoniál pískování jména na kříži (přenesený sem z druhoválečných hřbitovů) byl působivý. Součástí "americkosti" je pak to, že potomek sice může pískem zvýraznit jméno, ale zapíchnout vlajky pod kříž a utřít přebytečný písek, to už musí udělat samotný správce; takové komplikované úkony přece nelze svěřit ledaskomu a je potřeba provést je maximálně odborně.
 |
| Hledaný hrob se vší parádou |
Po ceremoniálu u hrobu Kathrynina příbuzného nás správce ještě osobně provedl po hřbitově i kapli nahoře a dozvěděli jsme se mnoho zajímavostí (včetně střípků informací o něm samotném), ale ačkoliv ledy už definitivně povolily, museli jsme se zakrátko rozloučit. I tak jsme tady strávili snad hodinu a půl - což nicméně výjimečně přesně sedělo s mým časovým plánem. Takže jsme mohli po poledni v klidu vyrazit dál, resp. nyní už konečně (aspoň trochu) zpátky.
Americký hřbitov Oise-Aisne byl totiž i našim bodem obratu - odtud už jsme zamířili (aspoň zhruba) na východ. Tedy přesněji do Arden. Původně jsem se chtěl zastavit v Bastogni a napravit chybu, kterou jsme s tamními muzei udělali minule, ale v průvodci po všech prvoválečných muzeích v Evropě zakoupeném ve verdunském muzeu jsem narychlo našel jinou alternativu: Musée Guerre et Paix en Ardennes, nové muzeum všech bojů v Ardenách (od roku 1870 do roku 1945), které jsme měli prakticky hned při cestě poblíž Sedanu. Rozhodli jsme se tedy risknout tuto moderní expozici - a dobře jsme udělali.
 |
| Muzeum zvenčí... |
Už deset kilometrů před muzeem na nás začali z křoví při cestě vykukovat figuríny vojáků různých dob, které nám nejdříve nedávaly smysl - až když jsem viděli třetí, pochopili jsme, že to už je součást muzea. Samotné muzeum je rozsáhlé a dalo by se tam také strávit více hodin než jsme si mohli dovolit. Ačkoliv expozice je moderní a tedy občas na efekt, zároveň nechybí obrovské množství konkrétních informací a předmětů - což je za mě ideální. (Nikdy nepochopím, proč existují moderní muzea, která tuto tradiční složku úplně potlačí, když moderní muzeum už z principu vyžaduje velké prostory, do nichž se vždycky dá strčit mnoho a mnoho informací, i kdyby měly tvořit jakoby jen nepodstatný doplněk.)
 |
| Muzeum zevnitř |
Jedinou výtku tak mám k přístupu k překladu francouzských textů do angličtiny a němčiny: ten totiž funguje tak, že je pro něj vždy vyhrazeno asi poloviční místo než pro původní francouzský text (pro oba jazyky dohromady) a překlad je prostě useknut v okamžiku, kdy toto místo dojde. Není to tedy zkrácená (ve smyslu zestručněná) verze originálu - je to verze opravdu zkrácená, ve smyslu useknutá. No, aspoň jsem se pocvičil ve francouzštině (což je za celé letošní rajsování po Evropě jediný jazyk, se kterým jsem se potkal a který opravdu neumím), a naštěstí mi mohla pomáhat Kathryn, která, jak už jsem zmínil, rozumí velmi obstojně.
 |
| Kathryn jako francouzský voják |
Zajíždět do Bastogně pak už samozřejmě nemělo smysl - nebyl čas. Tím pádem nám navigace jako nejrychlejší trasu ukázala cestu přes Lucembursko, což Kathryn přivítala jako příležitost aspoň symbolicky navštívit další evropskou zemi nad původní plán (a ani já jsem tam nikdy nebyl, tedy nepočítám-li zastávku zájezdového autobusu na benzince uprostřed noci cestou do Anglie když mi bylo asi 13, u které si dnes už ani neumím vybavit, jestli jsem vůbec vystoupil z autobusu). Bylo nám blbé zastavit se tam i tentokrát jen na benzince a na základě toho tvrdit, že jsme navštívili Lucembursko; rozhodli jsme se proto zastávku udělat u dalšího amerického hřbitova, tentokrát z druhé světové války.
 |
| Třetí americký vojenský hřbitov |
Po podrobných popisech těch předchozích dvou by mělo pozornému čtenáři být jasné, že takový americký hřbitov má samozřejmě otevírací dobu a mimo ni je neprodyšně uzavřen; a my jsme v Lucemburku byli opravdu spolehlivě po jejím skončení (asi tak tři hodiny). Viděli jsme tedy víceméně jen vstupní bránu, protože areál je opět tak velký (a také obrostlý), že jsme z něj nespatřili téměř nic.
Tím také naše návštěvy pamětihodností definitivně skončily. Se stmíváním jsme dojeli do malebného údolí jižně od německého městečka s krkolomným názvem Traben-Trarbach, kde jsme našli ubytování v bývalých lázních (původně byl v plánu německý kemp, jaký se tak skvěle osvědčil minule; pro vytrvalý déšť právě na tuto noc předpovídaný jsme ale nakonec i poslední noc museli strávit pod střechou).
 |
| Jistě je tu také krásně. Ale žádná vojenská historie... takže jsme neměli čas si tu nic prohlédnout |
Celý pátek jsme pak strávili na německých cestách, dálnicích a z nemalé části také v proslulých Stau. Nebylo to sice nakonec nic hrozného, ale cesta se ze 7 hodin protáhla na 9 a když jsme na jejím závěru kličkovali skrz Prahu, opravdu jsem se už těšil na pivo s Pavlem.
Posledním bodem programu totiž bylo, poněkud nečekaně, ještě jedno setkání s tím, kdo to celé spískal - s Pavlem, který řediteluje muzeu Jeseník a pro nějž celý dokument natáčíme. Náhodou byl ten víkend v Praze, slovo dalo slovo a my jsme svou expedici na západ zakončili návštěvou hlavního města ČR. Neztráceli jsme čas, rychle se ubytovali a s Pavlem vyrazili do restaurace, abychom se najedli a povyprávěli mu vybrané pasáže toho, co všechno jsme díky jeho nápadu v posledním měsíci a půl zažili. Opravdu jen vybrané pasáže - protože na kompletní popis jsme rozhodně čas neměli.
Sotva jsme dojedli, Pavel přišel s nápadem, který do principů naší expedice dokonale zapadl: Když už jste tady, nechtěla by Kathryn vidět i centrum Prahy? No, pravda - se mnou viděla kdejakou díru v Jeseníkách, v Polsku, na východním Slovensku, na Ukrajině, u Piavy i v Alpách a nakonec i v Německu a ve Francii - ale ukázat jí krásy Prahy mě nenapadlo. Na to člověk potřebuje ředitele ;-) Sedli jsme tedy na autobus a na metro a za chvíli už pili pivo na jedné z plovoucích restaurací na Náplavce, s výhledem na řeku, Petřín i Pražský hrad...
 |
| Pracovní schůzka na Náplavce |
A když už jsme byli tady, tak jsme se ještě prošli kolem Národního divadla a po Karlově mostě (mezi 23. a 24. hodinou v noci na něm bylo poněkud - zdůrazňuji ale že jen poněkud! - méně turistů než obvykle) - a tím se naše expedice už ale opravdu dočkala svého důstojného zakončení.
 |
| Myslel jsem si, jakou krásnou fotku Kathryn na nočním Karlově mostu vyrobím... |
Jen pro pobavení dodám, že v sobotu - poslední den, který Kathryn strávila v ČR před odletem zpět do USA - jsme kromě přesunu z Prahy zpět domů samozřejmě ještě potřebovali stihnout něco natočit. Ale co, to radši neprozradím - v dokumentu to bude, a doufám že to nepůjde poznat ;-)
