Letošní letní expedice byla velice intenzivní a polytématická. Jejím hlavním cílem nicméně bylo putování po stopách IR 81 a FJB 25 v prvních měsících války (hlavně do konce roku 1914, ovšem s přesahem do května 1915), které se v tomto období vhodně pohybovaly blízko sebe. Kromě toho jsme ale stihli spoustu dalších "vedlejšáků", takže tento zápis raději rozdělím na podkapitoly.
Medynia Glogowska
Vyrazili jsme v sobotu kolem poledne a hned první (a toho dne také jedinou) zastávkou byla Medynia Glogowska (nedaleko Rzeszówa), kde obě sledované jednotky bojovaly 8.10.1914 přímo vedle sebe. Já jsem tam kdysi už byl, ale pro moje spolucestující - Tomáše, který se věnuje IR 81, a Pavla, který se zaměřuje na FJB 25 - to byla první návštěva tohoto bojiště. Přiblížili jsme se "odzadu" (od ruských pozic) a zastavili u monumentálního kostela na výšině, odkud jsme si slibovali rozhledy. Nakonec jsme si pro ně museli vzlétnout dronem, neboť ze země byly výhledy sice pěkné, ale na opačnou stranu než jsme potřebovali.
 |
| Pohled přes centrum Medynie směrem na sever - k Meierhofu (snad) |
Dlouhou debatu jsme vedli o tom, kde přesně se nacházel "Meierhof", kolem něhož se nástup a boj obou jednotek odvíjel; nakonec jsme se shodli na tom, že se skutečně musí jednat o dnešní místní část Zadwór (jak ostatně už ten název napovídá) - ale dobové plánky obou jednotek, které k tomuto boji máme, jsou v tomto ohledu opravdu spíše matoucí než věc osvětlující...
Bojiště jsme tedy křížem krážem projeli, nadronovali, dali si na něm improvizovanou večeři - a už byl tak akorát čas vyrazit dál, do našeho prvního ubytování. To nám velkoryse nabídl Jakub, který už několikátým rokem vede archeologické výzkumy v areálu zámku (resp. jeho parku) v Sieniawě. Počítali jsme se spartánskými podmínkami archeologické základny, namísto toho jsme ovšem dostali poměrně luxusní ubytování ve špejcharu, který byl navíc tu noc celý jen pro nás. V přilehlé restauraci se konala svatba; nakonec jsme se rozhodli nepokoušet se na ni pokoutně vetřít, a v klidu si otevřeli pivo z plechovky nad lavičkou před spichlerzem a provedli úvodní vyhodnocení všech otázek s expedicí spojených (a mnoha dalších).
 |
| Spichlerz, kde jsme spali (polský název pro sýpku ovšem není od slova spát;-) |
Bojiště u Zamośće I
V neděli ráno jsme vyrazili víceméně ve stopách IR 81, pochodujícího na konci srpna 1914 vstříc svému prvnímu bojovému nasazení. Tehdejší rakousko-uhersko - ruskou hranici jsme překročili na stejném místě jako pluk tehdy (u Moszczanice), přičemž jsme narazili na symbolický památník rozděleného Polska ve formě strážní budky. Shodou okolností jsme s sebou jednoho rakousko-uherského vojenského četníka měli, a tak jsme mohli strážnici aspoň na chvíli zase důstojně obsadit.
 |
| Vojenský četník na stráži |
Pak jsme pokračovali po ose postupu pluku, resp. po místech jeho prvních bojových střetů. U vesničky Lipowiec, kde pluk prodělal svůj křest ohněm, jsme si našli výšinu (proti níž se pluk podle všeho ve svém prvním boji rozvinul), ze které jsme doufali něco vidět; to se podařilo. Pak jsme se posunuli k Bodaczówu, kde pluk prodělal svůj druhý boj - zde jsme vyšli na výšiny nad hřbitovem, odkud jsem si představoval možnost dohlédnout až do Zamośće (neboť podle popisu odtud pluk po vyhnání ruských sil pozoroval jejich vyklízení města). Rychle jsem však pochopil, že tento popis jsem si poněkud zkomprimoval, neboť pluk musel do míst, odkud mohl vyklízení Zamośće pozorovat, pochodovat ještě pár kilometrů; z výšin nad Bodaczówem totiž do Zamośće nedohlédne ani dron. My jsme tak daleký pochod neplánovali, a tak jsme došli jen k vojenskému hřbitovu. Bohužel bez informací, kolik a jakých vojáků je na něm pohřbeno (což je v této oblasti nicméně zcela standardní).
 |
| Vojenský hřbitov nad Bodaczówem |
K Siedliskám, což je ve skutečnosti to místo odkud pluk vyklízení Zamośće pozoroval, jsme pak už přejeli autem. Tady jsme se ale ani nezastavovali, neboť jsme chtěli mít dostatek času na tu nejdůležitější lokalitu: místo bojů u Starého Zamośće, což byl největší střet, jaký celá jihomoravská 4. pěší divize v prvním tažení války prodělala. Toto místo jsem sice já už navštívil (žil jsem v dojmu, že dokonce dvakrát, ale podle zápisků na tomto blogu to bylo jen jednou), ale tehdy jsem neměl čas ho pořádně prozkoumat.
Začali jsme opět návštěvou vojenského hřbitova u Wólky Złojecké, kde jsou velmi pravděpodobně pochovány oběti bojů (a že jich bylo!) z celé divize - tedy z celé jižní Moravy (a části Dolního Rakouska). Ačkoliv jsem ho viděl již minule, opět mě překvapil dodatečný kříž s nápisem "Karel Horák", který je vedle původního kříže, což je to jediné co ze hřbitova zbylo; mimochodem zcela bez jakékoliv informace, že se jedná o hroby z první světové války - prostě kříž v poli, navíc bez přístupové cesty. Chvíli jsem přemýšlel, jak se asi potomci o tomto hřbitově dověděli, a zda jsem jim ho náhodou nepomáhal kdysi dávno identifikovat já; nakonec jsem ale dohledal, že to bylo přesně naopak: právě rodina, která sem přijela svého zemřelého předka (jenž sloužil v brněnském IR 8) uctít, mě kdysi upozornila na to, že tento hřbitov vůbec existuje.
 |
| To jediné, co prozrazuje přítomnost vojenského hřbitova (nápis na kříži se jménem Karla Horáka někdo evidentně nedávno obnovil) |
Pak jsme se vydali na místo, odkud by mohlo jít bojiště přehlédnout - tedy na výšiny nad Starym Zamośćem, ze kterých 30.8.1914 do boje nastupovaly ruské jednotky. Ukázalo se, že výhled je pěkný, ale vidět je hlavně na jihozápad - čili v zásadě na celé levé křídlo 4. pěší divize (IR 81 tvořil křídlo pravé). Pak jsme se posunuli na výšinu s lesem nad vsí Chomęciska Małe. Odtud je zase vidět hlavně na jihovýchod - v zásadě do prostoru na východ od pravého křídla divize (kde byla, resp. měla být část jihomoravské 13. zeměbranecké pěší divize). Přímo na pozice, v nichž celý boj strávil IR 81, tak žádný pěkný výhled není - jsou v terénu poněkud utopené. Což nicméně odpovídá i průběhu boje, kdy se IR 81 s vypětím všech sil víceméně držel na svých výchozích pozicích, zatímco zbytek divize se snažil útočil nalevo od něj.
 |
| Bojiště IR 81 u Stareho Zamośće bude potřeba někdy nadronovat ještě jednou a lépe |
Na tomto posledním výhledu jsme si dali dnešní pozdní oběd a rozhodli se, že je čas vyrazit na Lublin. To byla v rámci našeho programu poněkud zajížďka, motivovaná především tím, abychom tam mohli večer zajít na pivo s Tomkem, který je místní. Dorazili jsme poměrně brzy - takže jsme měli před večerním setkáním čas nejen pobloudit po městě, než se nám podařilo najít naše (poněkud mysteriozně popsané) ubytování (přičemž jsme bloudili nejdříve autem, poté i pěšmo), ale také se vydat do samotného centra města a na zámek. Můžu konstatovat, že od mé poslední návštěvy se město, resp. jeho centrum značně vzmohlo. Pravda, trochu tomu pomohlo to že zrovna dnes se zde konal jakýsi etnografický jarmark či festival, takže v něm bylo mnohem živěji než obvykle, ale i bez toho bylo znát, že poměry se rozhodně zlepšily. Čehož odvrácenou stranou je také skutečnost, že ona příjemná kavárna s knihovnou, ve které jsme na hlavní ulici v centru strávili večer minule, tady už samozřejmě není a vystřídaly ji podniky více hipsterské.
 |
| Lublin večerní |
Nám to ovšem nevadilo, neboť jsme beztak chtěli na to pivo s Tomkem. A ten nás vzal do Perły, která nabízí lokální - a dobré! - pivo.
 |
| Lublin noční |
Vojenské hřbitovy kolem Bychawy
V pondělí bylo pak na programu opět úplně něco jiného - prohlídka vojenských hřbitovů v oblasti okolo Bychawy, v jejichž připomínání a případné rekonstrukci se v posledních letech angažuje Fundacja Przywroćmy Pamięć (pro níž příležitostně vyhledávám materiály ve vídeňském archivu). Program měl v gesci "kolonel" Tomasz, který s sebou vzal i dva místní spolupracovníky. Hned na začátek se bohužel nedostavila paní burmistrz, se kterou jsme měli diskutovat o možnostech rekonstrukce hřbitovů, a tak jsme celý den jezdili po okolí Bychawy a navštěvovali jeden vojenský hřbitov za druhým i bez její účasti.
Začali jsme přímo v Bychawě, pak vyjeli na velmi působivý hřbitov na Białej Górze nad městem, a pak pokračovali na jihovýchod na další lokality. Jelikož jsme se ocitli velmi blízko místu dopadu ruské rakety z konce července (u Tarnawy-kolonia), požádali jsme naše průvodce zda by nás nevzali i tam; vzali, ale žádné stopy jsme v terénu už nenašli.
 |
| Celá naše grupa na hřbitově Zaraszów-Kolonia |
Kolem poledne jsme se vrátili do města, vyzvedli oběd a využili pohostinství kolegy Piotra, který nás pozval k jeho konzumaci k sobě domů. Ve druhé části dne jsme pak vyrazili spíše na jihozápad a objeli další hřbitovy... Podrobný popis celého dne sepsal přímo ten nejpovolanější.
Rozloučili jsme se kolem 17. hodiny, a jelikož cesta zpět na bojiště k Zamośći byla skoro na dvě hodiny, bylo jasné že tento den už nestihneme více než nalézt a obsadit vhodné místo k přespání - čekala nás totiž první (a jak se později ukázalo zároveň i poslední) noc pod širým nebem. Cestou jsme se zastavili pouze na vojenském hřbitově na výšině nad Starym Zamośćem (u vsi Krasne), čímž jsme se symbolicky vrátili k bojům u Zamośće. Ani zde nejsou žádné údaje o pohřbených; mohli by zde být ruští vojáci z bojů 30.8.1914, nicméně reálně se na hřbitově zachovalo jen pár desek se jmény německých vojáků z roku 1915.
Bojiště u Zamośće II
K přenocování jsme si v mapě zvolili výšinu východně od Dubu - což je pro změnu místo největšího bojového střetu FJB 25 v rámci bitvy u Zamośće. Jak se později ukázalo, spali jsme prakticky přímo na bojišti, protože pravděpodobně právě zde byla umístěna na začátku boje jedna oddělená setnina FJB 25. Vyhlédli jsme si křižovatku polních cest u lesa, kde jsme byli dobře schovaní a zároveň jsme měli aspoň částečný výhled do kraje, a tam se rozložili k večernímu posezení. Jaké bylo naše překvapení, když nám ho po setmění narušila velmi silná světla reflektorů zemědělského stroje! Ano, pilný zemědělec se okolo 21. hodiny vydal doorat kus svého pole, který zřejmě dříve nestihl. A až do půl jedenácté po něm jezdil tam a zpět... naštěstí kus od nás, takže jsme si navzájem skutečně nepřekáželi. Ovšem tu večerní romantiku táboření na bojišti nám přeci jen trochu narušil...
 |
| Naše dnešní ubytování |
Ukázalo se navíc, že jsme si na nocování venku vybrali tu nejchladnější noc z celého týdne. Zima nás tedy vyhnala ze spacáků dosti brzo ráno a následující den byl dlouhý. Začali jsme ho obhlídkou - jak je v těchto končinách zvykem nepříliš přehledného - bojiště z místního pole, kam jsem se vydal pro zahřátí už krátce před východem slunce. Po snídani jsme pak k Dubu vyrazili už všichni a autem. Naše první zastávka byl hřbitov nad vsí, kolem kterého během bojů 30.-31.8.1914 FJB 25 držel své hlavní pozice. Přímo na něm jsme žádné vojenské hroby z první světové války nenašli (i když z druhé světové války jsou tam hned dvě sekce), ačkoliv by bylo logické, aby tady nějací padlí pohřbeni byli.
 |
| Pohřebiště polských vojáků z kampaně wrześniowej (1939). Pokud tady jsou i vojáci z první světové války, nejpravděpodobněji zde. |
Ani od hřbitova nebyl pořádný výhled na celé bojiště - jen dron si ho zařídit dokázal. Uvědomili jsme si, že nás tento výlet po stopách FJB 25 přivedl vlastně přímo na onen kritický úsek bojiště u Zamośće na levém křídle rakousko-uherské 4. armády, kde se na konci bojů rozhodovalo o tom, zda se podaří či nepodaří obklíčit ruskou 5. armádu. Resp. na jeden z kritických úseků - protože týdenní bitva u Komarówa byla mimořádně komplikovaná manévrová bitva plná zvratů, dost netypická pro pozdější průběh války. A zde na levém křídle, kde působil vídeňský II. armádní sbor (dvě z jehož tří divizí byly tvořeny vojáky z celé jižní poloviny Moravy), došlo k (nakonec neúspěšnému) pokusu o obklíčení pravého křídla ruské 5. armády. A právě na krajní pozici tohoto obchvatného manévru byl nasazen FJB 25.
Od hřbitova jsme se vydali přímo do vesnice Dub, kam se FJB 25 na začátku bojů pokusil proniknout. Našli jsme křížek u cesty, který je značen na mapách, i zajímavou kapličku, kterou na pláncích bojů postrádáme (asi byla pro prapor už příliš mimo jejich úsek). A také kostel, nepřístupný kvůli celkové rekonstrukci, s památníkem s nečitelným textem. Ačkoliv jsme tomu moc nedávali, přece jen jsme byli zvědaví, co tam stojí, a zkusili se zeptat skupinky žen pracující na zahradě sousedního stavení. Ukázalo se, že to je pozemek patřící faře, a tak jsme se dozvěděli, že na památníku samozřejmě stojí věnování místnímu proboštovi a nesouvisí s válkou. Na naše dotazy, zda tu někde v okolí není vojenský hřbitov z první světové války, jsme dostali odpovědi, které mi silně připomínaly loňské pátrání po hrobech u Ivano-Frankivsku na Ukrajině - začal jsem chápat, že i v této oblasti je zřejmě první světová válka místními zapomenuta podobně důkladně jako tam.
Jedna z žen se však velice ochotně nabídla, že nám pomůže sehnat jediného člověka, který by nám k tomu mohl být schopen něco říct - místní (bývalou) ředitelku školy, která provozuje v nedalekém Śniatycze Izbu pamięci. Vyrazili jsme tedy společně k jejímu domu, abychom ji zburcovali. To se sice podařilo až napodruhé, ale nakonec bylo dohodnuto, že za půl hodiny se potkáme před izbou. Zavezli jsme ochotnou paní průvodkyni zpět ke kostelu v Dubu a rychle se ještě vrátili i na hřbitov, kde se podle nepříliš určitých informací od místních měl nacházet "jakýsi" hrob z první světové války - i přes vcelku jednoznačný popis jeho polohy jsme ho ale opravdu nenašli.
Pak už jsme spěchali k Izbě, abychom paní ředitelku nenechali dlouho čekat. Nakonec jsme tam byli dříve než ona, což nám vyneslo ne zrovna příjemné setkání s ne zrovna příjemným místním opilcem, který se nás - mimo jiné - pokoušel přesvědčit, že raději než čekat na paní ředitelku, máme naložit do auta jeho a jet s ním na jezdecký památník. Vysvětlovat mu, že ten je věnován bojům polsko-sovětské války z roku 1920 (jak jasně vyplývalo i z plakátu, u kterého jsme o tom debatovali) a nám jde o první světovou, nepřišlo mi účelné. Nakonec jsme jeho naléhání odrazili a paní ředitelka po chvíli naopak dorazila a vzala nás dovnitř.
 |
| V Izbie pamięci |
V Izbě bohužel historie, jak jsme očekávali, začínala až druhou světovou válkou - takže nic k našemu tématu. Paní ředitelka nás ovšem po její prohlídce vzala ke hřbitovu vojáků (téměř jistě z prvních bojů války), který se nachází poblíž jejího domu (resp. na poli) - je také téměř zapomenutý a udržuje ho jen ona, která o něm má informace od svých předků, kteří zde bydleli už v době bojů. Ten bychom bez její pomoci rozhodně nikdy nenalezli. Kolik dalších takových míst - jako Wólka Złojecka a Śniatycze - na bojišti u Zamośće asi je...?
 |
| Vojenský hřbitov ve Śniatycze, či spíše co z něj zbylo... |
Po rozloučení jsme se vydali k Majdanu (Górnému), který byl pro změnu místem působení (části) jihomoravské 13. zeměbranecké pěší divize v závěrečné fázi bojů - právě ta prováděla ten (nakonec neúspěšný) pokus o obchvat ruské armády. Odtud jsme chtěli jednak přehlédnout bojiště - což se podařilo, jak jen to je v místním nepříliš přehledném terénu možné -, a jednak identifikovat umístění záhadného betonového objektu, který jsme viděli dalekohledem už od kaple u Dubu, a který jsme označili za možná památník (i když jistě ne bitvy u Komarówa) - což se nepodařilo. K našemu překvapení jsme totiž v terénu monumentální objekt nebyli schopni nalézt ani dalekohledem, ani dronem. Nakonec jsme to vzdali a usoudili, že se jednalo o pilíře mostu na komunikaci, která se poblíž buduje. Teprve po návratu domů jsem dohledal, že byl z tohoto pohledu schovaný za blízkým lesíkem a jedná se skutečně o pomník bojů z roku 1920 - ten, k němuž nás chtěl zavést onen opilec ze Śniatycz. Jeho návštěva nám tedy zůstává na příště ;-)
Tím jsme se s bojištěm u Zamośće rozloučili a vydali jsme se přímo do historického města samotného, abychom si krátce prohlédli zdejší bastionovou pevnost a hlavně abychom se konečně dostali i do vojenského muzea v jedné její části, které jsem už dvakrát (při obou předchozích pobytech ve městě) nenavštívil.
 |
| Na třetí pokus slavnostně vcházím do vojenského muzea... |
Jedná se o moderní muzeum, bohužel v té horší z možných variant - tedy velmi efektní, ale informačně chudé. Shodli jsme se, že je vysloveně promarněná příležitost - obzvláště uvážíme-li, že se nachází přímo na bojišti jedné z největších bitev první světové války.
 |
| ... které však i přes svou efektnost nenaplňuje naše očekávání ani potenciál, který zde nepochybně je. |
Ze Zamośće už jsme pak zamířili definitivně ven z oblasti bojů Pohraničních bitev na počátku války. Cestou jsme se krátce zastavili na památníku prvního vyhlazovacího tábora Belżec. Na návštěvu muzea jsme už čas v žádném případně neměli, ale minout ho úplně bez povšimnutí by mi připadalo jaksi nekulturní - těch pár minut rozjímání nad lidstvem je na tomto místě adekvátní...
Pevnost Przemyśl
Další zastávkou byl Przemyśl. Poprvé jsme se ubytovali v hotelu u nádraží - loni jsme se o to snažili neúspěšně a dříve jsme tu jen jednou byli v blízké hospodě pod ním. A jelikož jsme ani nedorazili tak pozdě večer jako loni, stihli jsme ještě na náměstí bez problémů pivo i s jídlem. Prohlídce pevnosti byl ale vyhrazen následující den.
 |
| Pro každého, kdo navštíví Przemyśl v mém doprovodu, je tahle fotografie se Švejkem povinná. |
Začali jsme tím, že jsme si dali snídani na Kopci Tatarském - pozorovatelně, z níž je krásný výhled na většinu perimetru pevnosti (navíc toho důležitějšího), a která tak tvoří dobrý výchozí bod i pro ty, kdo zde byli poprvé (na rozdíl ode mě, který večer nad pivem suverénně tvrdil, že jsem tu byl už snad desetkrát; což bylo sice přehnané, ale ne moc - tady na blogu jsem se totiž dopočítal, že to byla moje osmá návštěva: 2008, 2010, 2014, 2014 (podruhé), 2018, 2019, 2025 - tak a teď to tady mám pěkně pokupě, až to budu příště hledat;-).
 |
| Na Kopci Taterskim |
Pak jsme se posunuli k novému muzeu v Centru Dowodzenia - které bylo otevřeno téměř přesně před dvěma roky a loni jsme ho "navštívili" zrovna v pondělí, kdy má samozřejmě zavřeno. Ukázalo se, že se jedná o rovněž moderní muzeum - ovšem toho lepšího typu, kde jsou kromě efektů k nalezení i nějaké ty informace. Muzeum je to opravdu povedené.
 |
| Efekty... |
 |
| ... i informace. |
Následně jsme si dali už klasický dvojboj Borek - Salis-Soglio, dokonce už i bez kontroly polskými pohraničníky. Vzhledem ke každoročně rostoucímu počtu turistů mám hypotézu, že tento úsek hranice Poláci už kontrolují nějakými technickými prostředky a ne hlídkami na motorce jako kdysi. Navíc ho teda vzhledem k válečnému zákazu vycestování mužů vojenského věku ze země nyní ukrajinská strana zadrátovala...
 |
| Na Borku, myslím, vylepšili bránu |
Po přesunu na severní břeh Sanu jsme ještě zajeli na San Rideau - kromě klasické prohlídky tohoto nejmodernějšího, a tedy i nejvíce zničeného fortu pevnosti jsme se na informačních tabulích soustředili na poměrně jasně popsaný vznik legendy o uvězněných vojácích, kterou mnozí dodnes opakují jako pravdivou (s neuvěřitelně "přesnými" detaily například zde). Přitom to vzešlo původně z povídky (tedy přiznané fikce!), která událost nesituovala na žádné konkrétní místo, jejíž motiv byl následně použit ve filmu (který také rozhodně nebyl dokumentem), a teprve poté někdo "objevil", že se to stalo právě na tomto fortu...
 |
| San Rideau stále stejně působivý |
Odtud jsme pak pokračovali na hlavní bod programu - na fort XI Duńkowiczki, v němž je rovněž nově otevřené muzeum, které je v provozu necelý rok. A to byla pecka! Navíc jsme si na hlavy způsobně vzali rakousko-uherské čepice, takže správce nás přivítal dotazem "Który regiment?" a když jsme mu nahlásili své jednotky, začal se nám nadstandardně věnovat - takže jsme dostali prohlídku téměř s průvodcem. A muzeum opravdu stojí za to - opět je to muzeum moderní (VELMI efektní), ale zároveň představující zajímavé věci a informace. No a hlavně má rekonstruovanou jednu otočnou výsuvnou věž - tedy její maketu - a na valech postavené jedno 15cm dělo M 61 (tedy jeho maketu), a to se jen tak nevidí (opravdická výsuvná otočná věž je však v Krakowě!).
 |
| Uvnitř fortu jsou působivé scenérie |
 |
| Povšimněte si českých nápisů |
 |
| Maketa děla |
 |
| Maketa otočné výsuvné věže |
Muzeum je navíc součástí širší stezky, která spojuje několik fortů, jež nejsou rekonstruované, ale jsou přístupné. Prošli jsme si fort X Orzechowce (kde jsme vyrušili dvojici, která tam zřejmě hledala klidné útočiště), pak se posunuli k IXa, kde jsme vystoupali na rozhlednu (a byli zastaveni místním důchodcem, který si s námi chtěl popovídat o světě), a nakonec jsme se ještě zastavili na obnovených bateriích, resp. zákopech u Orzechowců (kde jsme trapně znovu vyrušili tu stejnou dvojici...).
 |
| Baterie u Orzechowců |
To už se ale pomalu stmívalo - na projití celé stezky by člověk potřeboval asi tak celý den, na projití všeho zajímavého co pevnost Przemyśl nabízí dní hned několik - a to ještě není všechno. Město se totiž už před pár lety rozhodlo postavit rozvoj turismu právě na pevnosti, která ho obepíná, a intenzivně na tom pracuje a investuje do toho. Takže se muzea stále vylepšují a chystá se zprovoznění dalších úseků - nejnověji by se mělo pracovat na modernizaci stezky propojující forty na jihovýchodě pevnostního prstence (čili asi od Borku někam po Łuczyce, předpokládám; jinými slovy tu část prstence fortů, kterou jsme prošli při našem dávném pěším pochodu kolem pevnosti).
Sieniawa
Na nás čekal nocleh opět v Sieniawském zámku - tentokrát dokonce v Malém paláci. Jakub se svým kolegou Tomkem nám navíc večer předvedli všechny archeologické nálezy, které tady během výzkumu objevili, i s fundovaným výkladem.
 |
| Část archeologických nálezů ze Sieniawy |
Takže jsme v paláci opravdu jen přespali a ráno už se zase stěhovali do auta a znovu se nechali vést místními - tentokrát Jakubem a jeho kolegy. Jako první nás vzal k našemu známému zničenému mostu přes San, tentokrát ovšem ze strany od Sieniawy. Vzhledem k mimořádně nízkému stavu vody v řece jsme mohli z jeho konstrukce vidět mnohem více než minule, a byli jsme překvapeni kolik dřevěných kůlů tam stále vězí.
 |
| Zbytky po mostu u Leżajsku při velmi nízkém stavu vody v Sanu |
Pak se k nám přidala ještě jedna Jakubova kolegyně, čímž jsme se rozpadli do dvou aut. Vyrazili jsme na tři vojenské hřbitovy na jih od Sieniawy, z nichž dva bohužel nejsou v příliš dobrém stavu (u jednoho jsou desky se jmény téměř všechny zničeny, u druhého pak není na ploše vůbec nic...). K nim jsme přidali ještě ten co je přímo na bojišti u Sanu mezi Gorzycemi a Leżachowem (kde nejsou rovněž vůbec žádné informace o pohřbených), který známe z minulých návštěv. Pak jsme si zajeli na dva z "Molotovů", tedy bunkrů Molotovovy linie - opevnění na hranici SSSR s Německem (resp. Generálním gouvernementem) -, která šla od jihu podél Sanu a právě zde u Sieniawy se od něj odpojovala a zamířila k Bugu.
 |
| Místní Molotov |
Tím jsme se přesunuli na sever od Sieniawy, a tam nás čekal překvapivý vrchol programu - návštěva místního vesnického, resp. školního muzea, dokonce přímo s doprovodem jeho správců. Dozvěděli jsme se tam, že nedávno poblíž vylovili ze Sanu dva rakousko-uherské pontony i s mnoha věcmi vojáků, které zůstaly uvnitř! Výbava je vystavena v muzeu, samotné pontony pak na zahradě poblíž. A ačkoliv zatím nejsou nijak chráněny před počasím, jsou stále v (v jednom případě výrazně) lepším stavu než ponton v muzeu v Przemyślu.
 |
| Muzeum historii lokalnej v Piskorowicach |
 |
| Ponton vylovený ze Sanu... |
 |
| ... s brutálně prostříleným předkem... |
 |
| ... a velmi zachovalou cedulkou výrobce na zadku. |
 |
| Věci, z nichž část byla nalezena přímo vy vyloveném pontonu |
Po něm jsme se zastavili ještě na místním vojenském hřbitově a v lese se zachovanými dělostřeleckými okopy, a vydali se na poslední lokalitu: na místo zajetí mladoboleslavského IR 36, ke kterému došlo právě zde, na sieniawském předmostí, na konci května 1915 (a pluk byl následně rozpuštěn, aby - na rozdíl od IR 28 - nebyl už do konce války obnoven). Dali jsme dohromady naše plánky celé linie a Jakubovu místní znalost terénu a pozůstatků v něm a nalezli jsme na první pokus velmi výraznou zachovanou zákopovou linii, která musela patřit právě IR 36.
 |
| Sławgóra - kopec nad Sieniawou, resp. Wylewou, kde končilo pravé křídlo IR 36 a navazovali honvédi |
 |
| Zákopy IR 36 v lese pod Sławgórou |
Poté jsme se se Sianiawou ovšem už definitivně museli rozloučit - měli jsme ještě v plánu delší přesun k Opatówu. Jakub nám ještě na rozloučenou doporučil zastavit se na rakousko-uherské pevnůstce chránící most přes Wisłok u Chodaczówa, což jsme rádi udělali (a dali si pozdní oběd, nebo spíš brzkou večeři na dalším efektním místě).
 |
| Strážnice v Chodaczówě. Dost připomíná obdobný "hrad" ve Slovinsku. |
Bojiště u Opatówa
Po cestě jsme se pak už nezastavovali nikde, až na třech vojenských hřbitovech u Gór Pęchowskich, které jsme (kvůli špatnému umístění ikonky v mapy.cz, která ve mě vyvolala silný pocit deža ví) trochu hledali. Zde jsme také prakticky už zatměli, a do ubytování nacházejícího se téměř přímo pod Konarami (jak Poláci nazývají jedno z nejdůležitějších bojišť svých legionů) jsme dorazili až kolem 20. hodiny. Ochotná obsluha nám přesto ještě připravila večeři a nabídla (skoro) místní - a opravdu dobré! - pivo; to bylo mnohem víc, než jsme si vůbec troufali představovat.
 |
| Poslední večer v Polsku se dobré pivo opravdu šiklo |
Poslední den naší expedice jsme se pak věnovali hlavně průzkumu bojiště u Opatówa z pohledu brněnského IR 8 (který zde byl částečně rozbit, a mimochodem poté také vyšetřován) a FJB 25. Nejdříve jsme se vrátili kus zpátky směrem ke Klimontówu, abychom identifikovali místa kde IR 8 bojoval. Náhodou jsme při tom u Placzkowic našli vojenský hřbitov (samozřejmě opět zcela bez jakýchkoliv informací), navíc na místě odkud bylo bojiště relativně dobře přehlédnutelné; ideální místo na snídani i na nadronování.
 |
| Vojenský hřbitov Placzkowice I (Placzkowice II jsou v blízkém lese a navštívili jsme je už kdysi dávno) |
Poté co jsme se takto (konečně!) zorientovali v terénu bojů IR 8, sjeli jsme do údolí Koprzywianki. V Konarech jsme se zastavili u cedule (celkem objektivně) popisující boje polských legionů, a nakonec jsme se vrátili k místu, kde jsme byli ubytovaní. Jen 10 minut chůze od něj (kdybychom nejeli autem) se totiž nachází ruina paláce Krzyżtopór. Pro mě to byla "rewelacja", protože jsem o jeho existenci netušil a ani ve snu by mě nenapadlo, jak obrovská stavba to je. Palác byl před výstavbou Versailles největším palácem Evropy, a dodnes jsou jeho ruiny (nechcu tomu ani říkat zřícenina, protože to vyvolává mylný dojem o stavu památky) opravdu působivé! Jeho prohlídkou jsme strávili minimálně hodinu, a na samý závěr jsme si dokonce přečetli informační tabuli se základními informacemi, kterou jsme si měli přečíst na začátku...
 |
| Palác zepředu |
 |
| Palác zboku |
 |
| Palác z nádvoří |
 |
| Palác zevnitř |
Zpět ale do první světové! Vyrazili jsme na sever, na opačné křídlo II. armádního sboru, v místa, kde se během bitvy pod Opatówem nacházel FJB 25 (a také jeho "sesterský", tedy druhý jihomoravský myslivecký prapor - FJB 17) - tedy západně od města. Dojeli jsme v jeho stopách až k obci Zochcinek, kde prapor svedl svůj ústupový boj, při němž byl také zle pocuchán. Tím jsme splnili hlavní úkol, který nás na bojiště u Opatówa přivedl, a mohli vyrazit na západ.
Nida
Cestou jsme udělali ještě jednu zastávku na Nidě, v místech kde FJB 25 strávil (klidné) období od prosince 1914 do května 1915. Když jsme do oblasti přijížděli, na mostě přes Nidu jsem si říkal, že ta řeka je nějaká menší než jak ji znám od Pińczówa (kde jsem ji viděl pro jistotu už dvakrát). No bodejť! Vždyť ona tady teprve vzniká soutokem Bílé a Černé Nidy, a my přejížděli jen přes tu Bílou...
 |
| Bílá Nida |
Po tomto geografickém rozšíření obzorů jsme vyjeli na výšinu nad vesnicemi Choiny a Żerniki, kde měl FJB 25 své pozice, nicméně příliš dobrý výhled jsme tam neobjevili. Vzhledem k silnému větru jsem ani nestartoval dron a po krátkém rozlédnutí jsme pokračovali na poslední lokalitu této expedice.
Parkoszowice
Tou byly opět Parkoszowice - místo významného boje IR 81, po němž vznikl jeho plukovní svátek (17.11.1914). Zamířili jsme rovnou k Jakubovi, který nám předal několik nalezených památek na boje (včetně pohlednice). Zašli jsme k pamětní desce, a potom nás upozornil, že jsme minule byli na trochu špatném místě, když jsme hledali pozici ztracených a pak znovudobytých rakousko-uherských děl - tak jsme zašli i na to správné.
 |
| V ďolíků, kde stála ztracená a znovu ukořistěná děla |
Potom nás zanavigoval na vojenský hřbitov ve Włodowicích, kde jsem si pamatoval, že jsou pohřbeni i vojáci FJB 25 (v realitě se ukázalo, že tam je uveden jediný), a nakonec jsme navštívili i velký vojenský hřbitov v Kotowicích, kde jich je jistě mnohem více (ale většinou bohužel bez jmen).
 |
| Vojenský hřbitov Włodowice |
Pak už jsme Jakuba vysadili zpět doma a sami vyjeli na výšinu nad vsí, odkud si z minula pamatuju pěkný výhled. Tentokrát zde však rostla vysoká kukřice a neviděli jsme zhola nic - a to ani z na první pohled příhodně umístěného posedu, který se však ukázal být už příliš za hranou kopce. Naše poslední večeře "na výhledu" tak proběhla ehm... bez výhledu.
Z Parkoszowic jsme pak vyrazili na více než tříhodinovou cestu zpět do Brna a před půlnocí jsme byli všichni spolehlivě doma - tedy opravdu doma jsem byl jen já, kdežto ostatní účastníci zájezdu museli přespat na svých přechodných brněnských bydlištích, neboť spojení domů jim už takhle pozdě nejelo.
