2. prosince 2021

Konference a terénní výzkum na Ukrajině (25.-28.11.2021)

Jedním z výsledků konference v Bardejově bylo pozvání našich nově nalezených ukrajinských kolehů na obdobnou akci k nim do Ivano-Frankivsku (historicky Stanisławówa). Jelikož zjevně chtěli kout železo nové spolupráce dokud je žhavé, zorhanizovali konferenci ve velmi krátkém čase a naplánovali ji na konce listopadu (a to ještě původně navrhovali termín i dřívější). Tím padl můj předpoklad, že letošní sezona bude kvůli covidu značně nepředvídatelná, přičemž jediná jistota je, že se nedostanu na Ukrajinu. Nakonec se tedy cesta na Ukrajinu překvapivě uskutečnila, navíc v tomto podzimním až skoro zimním období, a od počátku slibovala plno zážitků.

První pro mě nastal nečekaně prakticky hned v Brně: Nastoupiv do svého lůžkového kupé, překvapeně jsem tam zastihl již ležícího spolucestujícího/spolubydlícího. To mi trochu nabouralo plány na večer, i když nakonec jinak než jsem zprvu myslel. Dali jsme se do řeči a jedna z prvních otázek samozřejmě zněla: "Kam jedeš?". On že do Kysaku, já že do Košic - on (Slovák) že co k nim na východ, já že historie, první světová válka... On: "Keď vravíš prvá svetová vojna - já som z takej malej dedinky, a nad tou je najväčší vojnový cintorín z prvej svetovej vojny..." Já se zasekávám v polovině pohybu: "Ty jsi z Velkropu?" Chlapík vypleští oči, mám dojem že snad třikrát na lůžku zarotuje kolem své osy: "Ty poznáš Veľkrop???" Brzy ze svého prostředního lůžka sestupuje, sedíme spolu nad mými pivy a navazujeme družbu. On je z toho naprosto vykulený, že náhodně v kupé potká někoho, kdo zná nejen jeho vesičku, ale celé okolí, a ještě se podílel na obnově vojenského hřbitova tamtéž, a já jen o trochu méně, že při cestě na východ sdílím lůžkové kupé zrovna s chlapíkem z Veľkropu.

Noční přesun vlakem do Košic byl ale jen první etapou dlouhé cesty; na druhou etapu jsme vyrazili po poledni už autem. V Humennom jsme vyzvedli Rada a vydali se vstříc ukrajinské hranici v Užhorodě. Zde nás čekal další neobvyklý zážitek - na cestu jsme totiž byli vybaveni bumažkou opravňující nás jako delehaci cestující na mezinárodní konferenci využít při překračování hranice přednostní pruh pro diplomaty. Na ukrajinské celnici o nás skutečně již věděli a odbavení proběhlo velmi rychle. I tak bylo ale puování přes Karpaty až do Ivano-Frankivsku ještě dlouhé a do cíle jsme dorazili až před 23. hodinou. Everhreenem cesty se stalo Maťovo opakované nadávání na podivnosti ukrajinského silničního značení, které mu šoférování ve tmě a neznámém terénu neusnadňovaly. Na druhou stranu nutno podotknout (a to nejen na základě cesty tam, ale všech přesunů, co jsme za ty čtyři dny absolvovali), že silnice na Ukrajině se v posledních letech značně zlepšily a minimálně ty hlavnější už vypadají a funhují zcela dle evropských standardů.

Volovecký průsmyk


Nejdivočejší zážitek nám tak přinesl paradoxně až samotný Ivano-Frankivsk, když jsme při příjezdu do města špatně odbočili a namísto návratu zpět na hlavní silnici zvolili alternativní cestu přes menší uličky na sídlišti, kterou nám navihace okamžitě nabídla. Po dvou odbočkách jsme se zničehonic ocitli na nezpevněné neosvětlené rozbahněné cestě mezi činžáky, která nevypadal že by nás mohla někam dovést; když se před námi navíc objevilo staré odstavené napůl rozebrané auto, lekli jsme se, že jsme se snad nějakým záhadným způsobem teleportovali na Donbas. Naštěstí ale navihace nelhala a my se po chvilce kličkování ocitli zpět na silnici a brzy i v centru města. Podle instrukcí jsme ihnorovali jasný zákaz vjezdu a dojeli na pěší zónu, kde se nacházelo naše ubytování. Později jsme se dozvěděli, že se jedná o bývalé byty velitelství sovětské armády, tedy ve své době asi nejluxusnější ubytování ve městě. A vskutku, každý z nás dostal k dispozici prostorný dvou- až třípokojový byt (sice s minimem vybavení) a mohl se hned začít cítit jako věrchuška. Budova - včetně nezbytné děžurné sedící na recepci u vchodu - dnes patří univerzitě, která ji využívá k ubytování hostů.

Luxusní ubytování


Následující den (pátek) byl věnován konferenci, jejíž prohram byl podobně nabitý jako před dvěma měsíci v Bardejově. Z ubytování jsme byli vyzvednut v 8.30 ráno, a vrátili jsme se zcela vyčerpaní kolem 23. hodiny. Po konferenci samotné totiž následovala exkurze po centru města (pochopitelně již dávno osvětleném jen lampami) a večerní společné posezení s bohatou hostinou a mnoha přípitky. Nakonec jsme se shodli, že východní tradice tostů, při kterých se všichni zúčastnění vystřídají v pronesení krátkých proslovů, je vlastně pro navázání společenských kontaktů a konverzace ve skupině lidí, kteří se příliš neznají, velmi účinná; pro nás, kteří na ni nejsme zvyklí, však trochu stresující. K obsahu pronesených přípitků pak dodám, že je překvapivé, jak moc přípitků na slovanskou vzájemnost člověk absolvuje zrovna v této slovanské zemi, která už sedmým rokem válčí se svým slovanským sousedem...

Hostina

Druhý den oficiálního prohramu nás čekala exkurze věnovaná především památkám na první světovou válku okolo Ivano-Frankivsku. Začali jsme vojenským pohřebištěm v Pavlivce, kde jsou především slovenští vojáci, a pokračovali přes Kaluš, kde místní velký vojenský hřbitov rekonstruují místní nadšenci, do Starého Martinova, kde se buduje docela monumentální památník několika stovkám(!) českých vojáků padlým při přechodu Dněstru na konci června 1915, kteří jsou zde zčásti pohřbeni.

Naše skupina v Kaluši

Zde se naše exkurze trochu zvrhla, když paní starostka navrhla, že nás vezme na místo, kde jsou zachované (ruské) zákopy - ukázalo se totiž, že se jedná o podivný nábožensko-odpočinkově-kulturně-historický areál s obnoveným kouskem ruského zákopu, sochou Krista "jako v Riu", maketami kanónů snad z napoleonských válek, křížovou cestou a obrovskou sochou čápa (většího než Kristus "z Ria"), jehož návštěva byla sice zážitkem, ale jiného druhu než jsme čekali. Nabyli jsme přesvědčení, že peníze placené jako ekolohická daň od místní uhelné elektrárny za to, že zaneřáďuje okolí, z nichž je budování tohoto areálu (jehož podoba podle všeho není dosud konečná) financováno, by se asi daly využít i lépe...

Zákopy z první světové války jako součást zvláštního turistického areálu

Následovala zastávka v Rohatynu (další dva vojenské hřbitovy, z toho jeden turecký), a potom efektní  zakončení celé exkurze: návštěva vsi Česnyky s prohlídkou místního chrámu ze 14. století a následným pohoštěním u paní průvodkyně. Byli jsme zřejmě nejvíc hladoví, a k jejímu domu jsme vystoupali s náskokem jako první; jakmile se před námi otevřela brána, spustila k našemu velkému překvapení živá hudba, která nás už očekávala, a která následně doprovázela celou hostinu. Bylo to chutné, bylo to intenzivní, a každý jsme si nějaký ten domácí produkt odvezli. A pochopili jsme, že zde vyráběný a propahovaný "džin" je fakticky slovenská borovička :-) Škoda jen, že - jak jsme se dozvěděli posléze - zpoždění, které jsme během celé exkurze nabrali, padla za oběť zrovna návštěva vojenského hřbitova, který se nachází kousek od chrámu, v němž jsme strávili dobrých 20 minut...

Chrám. A tam vlevo za ním, v těch stromech, jsou vidět kříže vojenského pohřebiště, které jsme vynechali

Mysleli jsme si, že po návratu do Ivano-Frankivsku si večer najdeme nějakou hospodu a tam probereme své dojmy konečně také nad místním pivem (které nám bylo v průběhu pobytu několikrát doporučeno) - ale to jsme podcenili schopnost našich hostitelů hosty uhostit. Na poslední večer si totiž připravili ještě bonus ve formě dalšího "rautu", jehož součástí bylo i pár lahví místního piva, které se ukázalo být vskutku velmi chutné (nutno podotknout, že naši hostitelé pro změnu podcenili množství piva, které čtyři Čechoslováci za večer zkonzumují;-)

Noční Ivano-Frankivsk


Ráno jsme za nepříliš vlídného počasí rezihnovali na původní záměr zajít si ještě jednou, tentokrát za světla, do města, a namísto toho rovnou vyrazili do terénu. Rozhodli jsme se totiž cestou zpět na Slovensko podrobněji prozkoumat bojiště u Starého Martinova a Perlivců. Pokus najít vojenské pohřebiště v Perlivcích, kterému jsme ale věnovali jen pár minut, nevyšel (nicméně naši noví ukrajinští kolehové z Kaluše ho ještě ten den odpoledne identifikovali). Prohlédli jsme si ale Dněstr z několika stran a úhlů, podívali se i na říční ostrov, který hrál v bojích významnou roli, a hlavně si bojiště (i přes ne úplně ideální počasí) nadronovali.

U Dněstru

Nad Dněstrem

Krátce po poledni už nezbývalo než vyrazit směr slovenská hranice. Vydali jsme se místní silnicí, jež v některých úsecích konečně splnila očekávání, která od ukrajinských silnic člověk z dřívějška má - ale byl to jediný takový úsek, jaký jsme za celý pobyt potkali, a brzy jsme se napojili na hlavní cestu vedoucí přes Karpaty. Cestou dolů z průsmyku jsme začali přemýšlet, jak strávím těch několik hodin čekání na vlak v Humennom, když na Slovensku je lockdown. Původní plán samozřejmě předpokládal, že si sednu či sedneme na pivo k Medveďovi - ale to v dané situaci jaksi nešlo. Vyřešili to však slovenští celníci, kteří velmi důkladně a zvolna kontrolovali všech pět aut před námi, čímž nám pěkně vyplnili dvě hodiny času čekáním za závorou na odbavení za periodických výbuchů nadávek na poměry na schengenské hranici. Naše prohlídka pak už byla o něco rychlejší - nicméně i tak to znamenalo, že do Humenného přijedeme už tak akorát na vlak; na nádraží jsem se dostal ve 21 hodin, kdy tam už nočák stál - ne sice k odchodu, ale aspoň k nalodění cestujících - připraven.

10. října 2021

Konference a terénní výzkum (28.9.-2.10.2021)

Po dlouhé covidové pauze se na konci září - takříkajíc na poslední chvíli - uskutečnila větší akce, na které jsme se mohli potkat s velkou částí našich kolegů: konference Prvá svetová vojna a severovýchodné Slovensko, pořádaná KVH Beskydy v Bardejove (resp. Bardejovských kúpeloch). Využili jsme státního svátku a vyrazili v úterý s Martinem V. a jeho automobilem. Ačkoliv měl už ve výchozí stanici ve Vyškově zpoždění, nakonec jsem na místě byli téměř první - a díky tomu stihli provést v nedaleké putyce úvodní šarizaci ještě než se začali scházet ostatní účastníci. Brzy jsme se ale přesunuli na základnu a tam se pilně družili až do večera.


Konferenční den ve středu byl velmi náročný, neboť počet vystupujících by bezpochyby vydal na dvoudenní program - bylo ale nutno stihnout všechny během jednoho dne. Zajímavé příspěvky tak plynuly doslova od rána do večera a nezbývá než se těšit na sborník, kde budou publikovány v plné formě (na konferenci bylo nutno držet se poměrně striktního časového limitu). Večer došlo i na krátkou prohlídku kúpelov s odborným výkladem, ovšem již za tmy a dosti zestručněnou. Za velký přínos akce mimo samotného obsahu považuju možnost setkat se - mimo všechny "staré známé" - po dlouhé době s kolegy ze Slovinska a hlavně navázat kontakty s dosud neznámými kolehy z Ukrajiny, které se zdají nést příslib budoucí spolupráce v oblasti, jež byla pro nás dosud tak trochu terra incognita. Večerní neformální diskuze tentokrát trvaly až do pozdních nočních hodin, a i tak jsme zdaleka nestihli probrat všechno se všemi.




Druhý den byl věnován exkurzi po památkách první světové války severovýchodního Slovenska, která proběhla za mírného, zato prakticky nepřetržitého deště. Pro nás to znamenalo návštěvu vesměs dobře známých míst (i když několikrát s novým odborným komentářem), ovšem pro některé účastníky to byla první možnost region poznat. Já sám jsem byl zaskočen hned po úvodní obligátní návštěvě vojenského hřbitova Stebník při zastávce ve Zborově u památníku Jana Šípka, který byl před několika lety doplněn působivou sochou vytvořenou účastníkem každoročního setkání uměleckých kovářů, o jejíž existenci jsme my, kteří Zborovem mnoho let už jen projíždíme, neměli tušení.


Jan Šípek ve Zborově


Po delší době jsme si prohlédli také malou expozici v Nižné Poliance, naopak po velmi krátké době znovu vyšlápli na Veľkrop a vrátili se také do nového muzea v Medzilaborcích nebo na tamní vojenský hřbitov s dělem.


Do muzea podívat se sám na sebe


Medzilaborce nás kromě toho mile překvapily existencí krásné nové restaurace (do budoucna i s ubytováním), která pozvedává turistickou infrastrukturu regionu zase o jeden stupínek výše. Zároveň zde musel být pro větší část účastníků předčasně ukončen ambiciózní program zájezdu, neboť ve vyhrazeném čase ho už nešlo stíhat tak, aby se ti, kteří ještě měli před sebou delší cestu domů, včas vrátili do Bardejova. My, kterým to nevadilo, jsme však pokračovali v menší skupince dál, a dojeli až do Stakčína, kde jsme si prohlédli nejen již dříve rekonstruovaný velký vojenský hřbitov (díky množství křížů označujících každý jednotlivý hrob jeden z nejpůsobivějších), ale také nedávno tak trochu hurá-stylem upravený hřbitov vojáků přenesených sem v 80. letech ze zaniklé obce Starina, dnes se nacházející pod stejnojmennou vodní nádrží. Poté jsme si, navíc proti původnímu plánu, udělali ještě zajížďku do Papína, kde jsme při návštěvě zdejšího vojenského hřbitova definitivně zatměli. Nezbývalo tedy než vyrazit na ubytování do naší oblíbené Driečné. Bylo trochu napínavé, zda ještě stihneme kuchaře před koncem jeho směny, ale nakonec nás Matúš spolehlivě dovezl ještě s předstihem - asi 5 minut před zavíračkou;-)


V pátek naše tříčlenná mezinárodní skupinka (jeden Čech, jeden Slovák, jeden Ukrajinec) vyrazila do terénu. Jako první úkol jsme si vytyčili identifikovat místo, odkud byla v dubnu 1915 vytvořena kresba jistého německého vojenského malíře, který s Beskidkorpsem pobýval v údolí Laborce, a ověřit, jak přesně zachytil terén. Ačkoliv místo se nám identifikovat podařilo poměrně snadno, kvůli nízkým mrakům, které halily vrcholky vyšších kopců v okolí, nemělo smysl se pokoušet o jeho nafocení a rozhodli jsme se nezdržovat se a nechat to na příště. Namísto toho jsme ale zkusili najít ještě místo druhé kresby, které jsem já při přípravě nebyl schopen z mapy odhadnout, ale o kterém Matúš, když kresbu uviděl, prohlásil: "Já asi viem." A skutečně, zavezl nás na okraj Čabin ke staré dřevěné kůlně, kde jsme po vystoupení zjistili, že se nacházíme přesně na stanovišti malíře. Jelikož je zde dnes mnoho vzrostlých stromů, které výhled cloní, a ani po obchůzce okolí se nám nepodařilo nalézt místo, kde by nezavazely, přišel čas na využití drona. Ten si se stromy dokázal poradit a najít pozici, odkud je výhled totožný s tím, jaký měl německý malíř před více než sto lety, bylo ze vzduchu snadné.


Jen ty stromy poněkud povyrostly a zakrývají zčásti kontury kopců v pozadí, které byly tehdy jasně vidět


Po tomto výkonu jsme pak už vyrazili skutečně do terénu - od místa nedaleko monastýru Krásný Brod jsme vyrazili po tušené linii pozic chebského LIR 6 z února/března 1915 nahoru na hřeben Hrabiny-Záruba nad údolím Olšavy. Tušená linie se brzy zhmotnila v reálné pozůstatky zákopů v terénu, které nás provázely po většinu stoupání; až obrovská paseka, kterou lesáci vyrobili pomocí těžké techniky pod vrškem kóty 500, nás od nich odvedla; odtud se nám ale zase naskytl krásný výhled do údolí Laborce pod námi a na kopce na druhé straně, kde se odehrávalo několik našich dřívějších putování.


Letecký snímek naší skupinky s údolím Laborce v pozadí



U vojenského hřbitova na vršku nás překvapilo zvolání "Halt!", které šlo od Tomka, dalšího účastníka konference, který zůstal den navíc a také si sólově procházel některé další lokality, a který sem dorazil z opačné strany. Tím se naše skupinka na chvilku rozrostla ještě o Poláka, ale my jsme na rozdíl od něj měli zde ještě další cíl: dojít až na vrch Záruba, kde by se měly nacházet ruské pozice, a především obhlédnout vysunutý opěrný bod na pravém křídle LIR 6, který by se měl nacházet na "mezivršku" před nimi. Výsledky nejsou úplně průkazné - poměrně výraznou linii zákopů jsme našli v místě, které mi podle dobových map přišlo ještě poněkud málo vysunuté; tam, kde jsem však pozice čekal, už nebylo nic. A co je největší záhada, žádné viditelné pozice se nenacházejí ani na "ruské" Zárubě. Je tedy možné, že vysunuté pozice byly méně vysunuté než jsem si z mapy představoval; kam se však poděly ruské zákopy, nevíme.




Jelikož na dokončení většího okruhu, který jsme si večer před tím naplánovali, nám v žádném případě nezbýval čas, vydali jsme se zpět k autu. Rychlý průzkum louky u monastýru sice žádné další zákopy nepřinesl, posloužil ale vhodně k umytí totálně zablácených bot. Terén totiž po předchozích dvoudenních deštích zřejmě dosti přesně odpovídal poměrům podzimních bojů v roce 1914 - až na to, že jsme měli o něco tepleji. Rozblácenost půdy a cest byla ale stylová.


Modernizace rakousko-uherské armády


Ještě jsem se krátce zastavili na vojenském hřbitově u kostela v Krásném Brodě, a pak na Matúšovo přání zajeli na jeden ze zdejších "konců světa" - do sedla za Čertižném. Poté už nás Matúš ale vysadil před hotelem v Medzilaborcích a opustil, neboť na sobotu měl nějaké povinnosti v Humenném. Tím jsme s Viktorem zůstali nejen sami, ale hlavně bez auta - což na následující den slibovalo mnohá dobrodružství při kombinované přepravě, obzvláště když naším záměrem bylo pohybovat se na polské straně hranice.

Shánění ovcí

Nakonec jsme se ráno nechali místním dobrovolníkem zavést na hranici nad Palotou, kde si nás převzal Grzegorz, který se ochotně nabídl že nás v sobotu provede svým oblíbeným regionem. Zároveň měl ale sám poněkud nabitý program, takže výsledkem bylo poněkud divočejší ježdění tam a zpátky, které nicméně nabídlo mnoho zajímavého. Hned první myšlenka, že zajedeme na Manilowou, kde probíhala akce Galicyjských Eksploratorů, mi přišla nereálná, protože na Manilovou je to od slovenské hranice přece hodina cesty. To jsem si ale neuvědomil, že Grzegorz má jakožto místní celebrita povolení k vjezdu na všechny lesácké silnice v národním parku, takže jsme to vzali dosti výraznou zkratkou přes sedlo Żebrak. Díky tomu jsme celou skupinu zastihli tak akorát na samém počátku výstupu, přidali se k ní a za chvíli byli k mému překvapení na vrcholku. Konečně jsme totiž všichni šli tou správnou cestou, která sice ty metry na 810 m.n.m. vysokou horu nastoupá, bez toho to nejde, ale stoupá je relativně rovnoměrně a bez toho závěrečného strku, který se lozil skoro po čtyřech.


S kolegy a kolehy pod Manilowou


Nahoře nás pak čekalo velké překvapení - spolek Galicyjských Eksploratorů zde totiž zakládá nový vojenský hřbitov, kam se budou postupně přesouvat všechny nalezené ostatky vojáků z celého kopce, kterých je zde stále značné množství. Exhumace provizorních hrobů po válce v této oblasti totiž proběhla velmi nedokonale, místní obyvatelstvo, které bylo na tuto práci nahnáno prakticky bez odměny, sneslo do údolí pochopitelně jen ty hroby, které nebyly příliš vysoko... Výsledkem je, že celá Manilowa (dnes Łysy Wierch) je (stejně jako vedlejší Chryszczata) dodnes prakticky jedním rozptýleným vojenských hřbitovem. A Eksploratorzy zde už před dvěma lety zahájili projekt, jehož výsledkem má být po více než sto letech důstojné pohřbení obětí zdejších bojů - a my jsme se tak na vlastní oči mohli přesvědčit, jak za dva roky postoupili.


Vznikající vojenský hřbitov Manilowa


Je to významné i pro nás, protože významnou část obětí bojů tvoří vojáci jihomoravské 13. zeměbranecké divize, kteří zde bojovali v březnu 1915. Zatím se podařilo přepochovat 11 vojáků, z nichž jeden měl u sebe dokonce identifikační známku - jednalo se o příslušníka 85. pěšího pluku z Maramrošské Sihoti, který zde bojoval bezprostředně před příchodem 13. divize. Místo hřbitova je vykáceno, po obvodu označeno velkými kameny (které sem vyvezla lesácká technika, což samo o sobě byl v těchto podmínkách na podmáčené půdě obdivuhodný výkon), opatřeno dvěma centrálními kříži a jsou na něm již dva hroby - jeden pro onoho identifikovaného vojáka IR 85, druhý hromadný pro dalších 10 neidentifikovaných. Plán hřbitova počítá s mnoha dalšími - včetně těch, kteří by podle dobových údajů měli být pohřbeni přímo v kráteru, který vznikl podminováním ruského opěrného bodu na vršku kopce, a kteří snad jednou budou po archeologickém průzkumu rovněž nalezeni.


Zatímco eksploratorzy se pustili do práce, naše krátká návštěva (připomínající inspekci;-) skončila u aspoň symbolického zapojení do vyměřování obvodu hřbitova, po němž jsme už zase běželi dolů, neboť Grzegorzovy povinnosti ho volaly zpět do Osławice. Zde se konala každoroční slavnost shánění ovcí z pastvin, která připomíná pastýřskou minulost (a zčásti i současnost této oblasti), na jejíž organizaci sě měl podílet. Podařilo se mu ale utrhnout se na potřebnou dobu k tomu, aby nás zavedl na pomalu restaurovaný hřbitov v Lupkově (který jsme navštívili minule během archeologického průzkumu) i do Zubeńska a ukázal nám několik dalších zajímavých míst a hlavně popovídal o stavu bádání a plánech. Je zjevné, že se v posledních dvou letech v této oblasti mohutně probudil zájem o historii obecně a o období první světové války zvláště a každá naše další návštěva odhalí nové a nové pokroky, především co se týče lokalizace, resp. vyznačení a rekonstrukce vojenských hřbitovů.


Zubeńsko


Mimo to jsme se zúčastnili také zmíněné pastevecké slavnosti, kam jsem svou uniformou pěkně zapadl mezi další kostýmované účastníky (a podle Grzegorzova pozorování vyvolal největší zájem, protože pastýře tam každý čekal, ale rakousko-uherský voják byl pro všechny nečekaným zpestřením).


Samuraj podává za dohledu indiána šíp lučišníkovi rakousko-uherské armády... v Bieśczadech se občas dějí divné věci. 


Odpoledne nás pak Grzegorz odevzdal zpět na slovenskou hranici, odkud nás do Medzilaborců svezl - pozor! - místní taxikář. Ano, po asi 20 letech je od loňska v Medzilaborcích už i taxík, což představuje další významný pokrok na cestě k rozvoji turistické infrastruktury. Po tomto bohatém dni nám nezbývalo než nasednout do vlaku směr Humenné a zakončit ho u Medveďa několika dobrými pivy s místními kolegy. Večer jsme se pak definitivně rozloučili, abychom každý vyrazili svým směrem - někdo (já) nočním vlakem do Brna, jiní (Matúš a Viktor) ranním automobilem do Kyjeva. Byla to celé velice vydařená taškařice.

22. srpna 2021

Inspekce na východní frontě (19.-21.8.2021)

Po velmi dlouhé době jsem se rozhodl opět vyzkoušet legendární noční vlak do Humenného. Zvědav, zda se za to téměř desetiletí, které od naší poslední cesty tímto dopravním prostředkem uplynulo, něco změnilo, vyrazil jsem ve středu večer na vlak do Brna - a již zde začalo nečekané dobrodružství, které tuto cestu mělo provázet: České dráhy vyrobily více než hodinové zpoždění mého rychlíku do Bratislavy, se kterým se Slovenské dráhy budou (ve formě vyřizování mé reklamace) potýkat ještě dlouho... Moje cesta tedy začala hodinu a půl dlouhým pobytem v jedné mé oblíbené brněnské knajpě, vyplněným zoufalým hledáním v jízdních řádech a snahou pochopit systém nočních vlaků Bratislava-Košice a vymýšlením alternativních plánů, co budu po zmeškání lůžkového vlaku v Bratislavě dělat.

První z nich (plán B) byl požádat průvodčího za Břeclaví, zda by nemohl odjezd lůžkového vlaku z Bratislavy pozdržet - tehdy už se vědělo, že jde o zhruba deset minut. Pan průvodčí mi namísto toho doporučil najít si v Bratislavě nocleh. Co hůře, nevěděl ani, že v našem vlaku je zařazen jeden lůžkový vůz, který se bude připojovat k pozdějšímu nočnímu vlaku do Košic - namísto aby mě tedy nechal do něj nasednout (můj plán C), přiměl mě v Bratislavě vystoupit a nechat si ho odjet, abych si pořídil místo v jiném lůžkovém vagónu, který do Košic dojede jako součást téhož vlaku... Tím mě navíc vystavil vlivu další nekompetentní osoby za přepážkou stanice v Bratislavě, u které jsem si chtěl lůžko zakoupit - od té jsem po několika zmatených minutách odešel s druhým (dražším) cestovním lístkem (protože ten můj prý platil výhradně na vlak, který mi již ujel), zato bez lůžka, protože to se už nedá koupit, když vlak je těsně před odjezdem... A jelikož těsně před odjezdem vlak skutečně už byl, neměl jsem čas se dohadovat a vyrazil přímo k lůžkovému stevardovi, v němž jsem konečně našel spřízněnou duši: potvrdil mi, že můj plán C byl správný, a ubytoval mě ve volném lůžkovém kupé. Před půlnocí jsem tedy vyjížděl nočním vlakem do Košic, sice jižní drahou namísto původně plánované severní, ale zato v lůžkovém kupé zcela identickým s tím, jak si ho pamatuju ze své poslední cesty - a jak si ho starší cestovatelé nepochybně pamatují z 80. let.


Výsledkem bylo, že jsem do cíle své cesty nakonec mířil se čtyřhodinovým zpožděním, které bylo zpoloviny stráveno na (delší) jižní trase nočního vlaku, a zpoloviny dvouhodinovým pobytem v Košicích. Během něho jsem si aspoň u místní paní v zákaznickém centru nechal vystavit celou baterii dokumentů, potřebných k tomu, abych mohl později vrátit všechny zbytečné jízdenky, které mi po nočním drážním dobrodružství zbyly (sice se nakonec ukázalo, že i ona je vystavila špatně a poslední paní, tentokrát v Humennom, je musela celé předělat... ale už to nebudeme dál rozmazávat). Hlavní bylo, že jsem po přestupu v Humennom konečně seděl v posledním vláčku, který mě měl donést do cíle, a uháněl údolím Laborce na sever. Netrpělivě jsem vyhlížel Radvaň, abych se aspoň z okna pokochal výšinami, na kterých se odehrávaly některé kapitoly Velikonoční bitvy v Karpatech, resp. některé kapitoly dějin jihlavského IR 81, které jsem právě před nedávnem zpracovával a mám tedy v živé paměti - když v poslední stanici před ní naše souprava vypověděla službu. To mě však už nerozházelo, neboť v Medzilaborcích mě čekal Martin V. s autem, pro kterého nebyl problém pro mě těch pár kilometrů už zajet. Nakonec to ani nebylo potřeba, neboť pan mašinfíra soupravu po chvilce pobíhání zepředu dozadu a zpět nahodil a já tak do cíle přece jen dojel silami Železničnej spoločnosti Slovensko, které bych rád poděkoval za nevšední zážitek.

Ve čtvrtek v poledne jsem tedy konečně přešel z jejich péče do péče Martina V., který se mnou zahájil tour po lokalitách, na kterých letos provádějí svůj výzkum krakovští archeologové. Přejeli jsme na polskou stranu hranice. Nejdřív jsme se zastavili na nově označeném vojenském hřbitově ve Woli Michowej.


A potom jsme si prohlédli tři aktuálně rozkopané lokality:

- Maniów, kde ani po prokopání do hloubky jednoho metru nebylo zatím nic k vidění, ale právě tohoto dne večer se tam objevily hroby v hloubce 120 centimetrů, což by mělo přesně odpovídat praxi vojenských pohřebišť; je tedy pravděpodobné (a v průběhu následujících dní se nepochybně podaří ověřit s jistotou, zda tomu tak skutečně je), že se podařilo nalézt vojenský hřbitov, který zde podle zpráv místních má být


- Osławica, kde ani po otevření několika sond na ploše jednoho ze dvou hřbitovů, místní tradicí označovaného za místo pochování vojáků, nelze najít nic jiného než civilní hroby, a jedná se tedy nepochybně o obecní hřbitov zaniklé vsi Osławica; zřejmě zde došlo k záměně a vojáci jsou pochováni na tom druhém, který je však v soukromých rukách a není tak snadné získat povolení k průzkumu, který by to potvrdil...

Na tomto hřbitově průzkum neprobíhá... ale pravděpodobně právě tohle je ten správný

- Wisłok Wielki, kde je vojenský hřbitov již několik let označen, ale panuje podezření odůvodněné mimo jiné katastrální mapou, že jeho skutečná rozloha je mnohem větší než ohrazená plocha; hned první sonda vedle ohrazené plochy ukázala, že zde skutečně pohřebiště pokračuje, a během dnešního dne se podařilo zachytit v půdních vrstvách linii nacházející se o několik metrů dále, která velmi pravděpodobně představuje původní hranici hřbitova (to by znamenalo, že byl větší, než nyní ohrazená plocha, ale zase ne o tolik, jak se myslelo).

Focení i s kolegy v uniformách

Už z tohoto popisu řešených otázek je zřejmé, že oblast se vyznačuje podivně přerušenou historickou pamětí, která jde pochopitelně na vrub vysídlení místního lemkovského obyvatelstva po druhé světové válce nejdříve do SSSR a poté v rámci Polska, kdy všechny zmiňované obce zanikly. Na jejich místě časem vzniklo několik usedlostí s novým, polským obyvatelstvem, pro které bylo všechno lemkovské cizí a v lepším případě ho to nezajímalo (v horším, a častějším, to aktivně ničilo). Tak zanikly nejen vsi jako takové, ale i jejich cerkve (občas rozebráním, občas vyhozením do vzduchu) včetně (civilních) hřbitovů, nacházejících se zpravidla v jejich blízkosti. A právě na nich - nebo bezprostředně u nich - se nacházela také většina vojenských pohřebišť z první světové války. Střípky informací o nich se dnes dají vydolovat buď z nejstarších usedlíků, kteří si ještě pamatují jak oblast vypadala když do ní přišli (pokud už nebylo vše zničené), a nebo z původních vyhnaných obyvatel, kteří jsou roztroušeni po celém Polsku, resp. západní Ukrajině. Jsou ale, jak vidno, velice kusé a často nespolehlivé.

Po návštěvě poslední lokality už byl nicméně čas pro dnešek končit, takže Martin sbalil nějaké nářadí a několik Polek a odvezl je na základnu nacházející se ve škole v Komańczi. Zatímco dlouhodobí obyvatelé (celý výzkum trvá tři týdny a byl právě v polovině) se věnovali běžným činnostem, jako je večeře a debaty nad dnešními objevy a dalším postupem, já jako krátkodobý host jsem využil podvečer k tomu, abych se trochu prošel po Komańczi, kterou jsem dosud vždy jen projížděl (vlakem nebo autem) a z níž znám, jak jinak, jen oba vojenské hřbitovy. Ještě jsem stihl pět minut před zavřením navštívit místní krámek a zakoupit jednu plechovku polského piva - což je pro toto čtvrtletí tak akorát - a pak už se vydal po šipce slibující plošinu widokowou na návrší nad vesnicí, abych poobdivoval krásy okolní krajiny.

Plošina samotná, umístěna na vrchu s nápaditým názvem Wierch, je jedním z těch podivných nápadů na které člověk na cestách občas narazí a nezbývá mu než pokrčit nad nimi rameny - je to nekrytá dřevěná plocha bez čehokoliv k sezení (asi se zde tedy má widokowat rychle, na stojáka), umístěná na okraji lesa, kde kolem ní rostou keře a stromy bránící ve výhledu na většinu krajiny pod kopcem. Vtipné je, že necelých 30 metrů vedle ní je kosená louka, která ji dokonce výškově mírně převyšuje(!), hlavně ale není zarostlá vůbec ničím a nabízí nerušený výhled - a ještě navíc si na ní místní zjevně dělají pikniky a je tam proto k dispozici několik kamenů na sezení... Dovolil jsem si tedy widokovat odtud - a čím déle jsem zde seděl a nad svou jednou plechovkou piva se rozhlížel a orientoval po krajině, resp. po karpatských hřbetech před sebou, tím více jsem si uvědomoval jak zajímavý výhled - obzvláště z pohledu bojišť první světové války - to vlastně je. Otevírá se tu totiž pohled směrem k jihu, od hřebenu Chryszczaty, kterou lze tušit nalevo, přes údolí Osławice a Lupkovský průsmyk, který lze tušit uprostřed, až po Weretyszów a Kamień, který si lze představit napravo. Hlavní karpatský hřeben přímo před námi brání pohledu na Medzilaborce, které jsou ve skutečnosti vzdušnou čarou ani ne 15 km odtud. Přehlížíme tedy docela velký kus jednoho z těch hlavních bojišť v Karpatech z prvních měsíců roku 1915; a každopádně krásnou krajinu.


Nakonec jsem dostal zdánlivě šikovný nápad sejít z Wierchu přímo na vojenský hřbitov nad železniční stanicí, který jsem naposledy viděl ještě před úpravou (resp. upravený viděl jen loni z okna vlaku). Holý svah (na mapě i v terénu přede mnou) k tomu přímo vybízel - dokud se neukázalo, že na posledním úseku sestupu, bezprostředně nad hřbitovem, už není holý, nýbrž zarostlý ostružiním. Bylo to ale už doslova na dohled (a téměř na dosah) od cíle, a tak jsem se rozhodl se tam propasovat stůj co stůj. V sandálech a kraťasech, v nichž jsem na obchůzku Komańcze vyrazil, jsem hledal relativně volnější průchody, kudy snad občas projde nějaká zvěř, a těch asi 20 metrů mi zabralo 10 minut - ale prošel jsem!

Vojenský hřbitov v Komańczy, nyní označený a ohrazený (dříve "tam jak jsou ty tři stromy")

Pak už jsem raději vyrazil po normální, civilizované cestě zpět ke škole - a v tom rozrušení si úplně zapomněl prohlédnout krásnou opravenou cerkev a zvonici stojící bezprostředně vedle ní (ovšem schovanou za stromy). Inu, tak snad příště.

Večer už jsem strávil se svými dočasnými hostiteli, kteří mi vyhradili útulné místečko v přespání přímo na "štábu". Přesto jsem je ráno opustil - a na čas jim odvedl i Martina V., který se se mnou vydal na průzkum kóty Hrabiny nad Čabinami, kde bylo za bojů o údolí Laborce dlouho umístěno velitelství pluku (chebského LIR 6). Poté, co splnil své závoznické povinnosti a dopravil několik archeologů na lokalitu, jsme tedy opět překročili slovenskou hranici (včetně covidové kontroly, naštěstí velmi rychlé) a ocitli se znovu v Medzilaborcích. Nemohli jsme si ovšem nechat ujít možnost navštívit nedávno otevřené muzeum první světové války v budově muzea Andyho Varholy. Samozřejmě jsem od Maťa dostal informace o něm i fotky z expozice už dříve; přesto jsem byl ale na místě příjemně překvapen, jak moc dobře vypadá i působí. Je to skutečně muzeum na úrovni - na místní poměry snad až nad úroveň.


Pak jsem Martina ještě narychlo vzal na dva z místních vojenských hřbitovů, neboť je nikdy neviděl, a pak už jsme skutečně vyrazili do terénu. Vytipoval jsem potenciální přístupovou cestu, která nás dostala relativně blízko zájmové lokalitě, a hlavně na její výškovou úroveň. Cesta byla sjízdná, závora otevřená, přímo u "parkoviště" jsme narazili na výraznou zákopovou linii (pravé křídlo LIR 6) - tak jsem si liboval, jak se mi to podařilo. To jsem ale nevěděl, že na tom kilometru, který nám zbýval lesem ujít, budeme muset několikrát proniknout houštím a ostružiním tak hustým, že jsme chvílemi opravdu jen s velkými problémy hledali místo, kde to bylo aspoň trochu možné. Nakonec jsme nicméně došli - a na místě samém našli velké množství zemních útvarů, která by mohly být objekty velitelství, úkryty, nebo dokonce postavením dělostřelectva... a také něco, co nejspíše jsou (nedokončené) ruské zákopy. Je to celé složitější, než jsem si představoval, a chtělo by to se me někdy zajít v období vegetačního klidu, kdy je terén přehlednější. Ale hlavně prosím - z nějaké jiné strany! Protože ani cestou zpět se nebylo těm neprostupným úsekům jak vyhnout a museli jsme jich většinu absolvovat znovu.

Na další průzkum už (Martinovi) nezbýval čas. Využil jsem tedy jeho ochoty a nechal se po poledni zavést do Veľkropu, kde jsem se s ním rozloučil a vyrazil nahoru, na vojenský cintorín, kde probíhala brigáda KVH Beskydy, ke které jsem se hodlal přidat. Začal jsem teda tím, že jsem jim snědl nějaké špekáčky a vypil nahoru pracně vynesené pivo, neboť na mě padla jakási únava z toho bohatého programu posledních 24 hodin... Ale nakonec jsem se vzpamatoval dříve, než pracovní den skončil a my sešli do dalšího dočasného příbytku v místním obecném úřadě. Večer dorazily ještě posily z Polska a medzinárodný camp se stal skutečně mezinárodním.


V sobotu jsme, v posílené sestavě, zvládli splnit plán rychleji, než jsme čekali, a už kolem 16. hodiny jsme vyráželi domů. Teda domů - někteří účastníci domů, Poláci na další poznávací zájezd po slovenských památkách, my do Humenného, kde jsme ještě večer zastihli Rada a dali posledních pár Šarišů před odjezdem mého nočního expresu. Ten mě překvapil dvěma detaily - za prvé, že ho obsluhoval ten stejný konduktér jako moji cestu na východ před třemi dny (a dokonce si mě taktéž pamatoval), a za druhé že se jednalo o modernější model. Změna se však týká prakticky jen materiálů, ze kterých je kupé poskládáno - dřevo nahradil plast. Rozložení prostoru a jeho až neuvěřitelná prostorová úspornost zůstala stejná, neboť tato forma zjevně již dosáhla dokonalosti a na kupé nelze vylepšit (ušetřit) ani milimetr.

Na rozdíl od cesty tam, kdy jsem v neustálém houpání ve všech osách spatřoval rušivý element a několikrát za noc se jím nechal probudit, po cestě zpátky jsem usnul snad dřív než jsme dostali elektrickou lokomotivu - a chvilku poté mě průvodčí zaklepal na dveře, že jsme půl hodiny před Bratislavou. Dokonalý teleport.

16. srpna 2020

Letní Karpaty (24.-27.6., 24.-26.7. a 9.-13.8.)

Tři letní miniexpedice mimořádně spojím do jednoho zápisu, protože je spojuje jedno téma: dron. Nová hračka, kterou jsem si pořídil, mi umožňuje točit efektní záběry z výšky a já tomu propadl natolik, že jsem tím strávil většinu času na všech třech cestách... :-)


Lupkovským tunelem

První cesta na konci června byla napůl experimentální (co se dronu týče), a napůl oddychová. Již cestou tam jsme se zastavili na našem dobře známém stebnickém bojišti, kde vznikly naše první záběry bojišť a vojenských hřbitovů. Výsledkem je mimo jiné toto video o pozicích IR 28 před zajetím u Stebnícké Huty:




Pak jsme se ubytovali v našem oblíbeném penzionu Driečná, abychom následující den strávili odděleně, i když ideově podobně: Jelikož pro Zuzku to byla první návštěva na východě vůbec, Jirka s ní objel ta nejprofláklejší místa v regionu (od Bardejova až po Dukelský průsmyk). A jelikož pro drona to byla rovněž premiéra, i my se Soňou jsme s ním objeli ta nejprofláklejší bojiště (Výravu, Sukov) - a po poledním odpočinku v Driečné, během něhož jsme po tolika návštěvách poprvé zašli na procházku do samotné obce Driečná, jsme se pak vydali na Veľkrop. A zde vznikly záběry pro toto video:





Další den byl pak vyhrazen pro hlavní zážitek tohoto výletu: cestu vlakem skrz Lupkovský průsmyk. Už několik let Poláci provozují sezónní turistickou linku Medzilaborce-Rzeszów, resp. Medzilaborce-Sanok, která projíždí jinak nevyužívanou tratí skrz Lupkovský průsmyk. První jízda této nejisté sezony byla plánována právě na pátek 26.7.; raději jsme se šli den dopředu na nádraží v Medzilaborcích zeptat, zda tento záměr skutečně platí, neboť ještě pár dní před tím byly slovensko-polské hranice pro železniční dopravu uzavřeny. Jelikož paní v pokladně měla zrovna půlhodinou pauzu, která se nějak protáhla, prostudoval jsem všechny vývěsky o mimořádnostech v dopravě na nádraží rozvěšené (a že jich bylo!), a o našem vlaku se nedozvěděl nic. Paní mi ale následně slíbila, že vlak zítra určitě pojede. A skutečně, po půl desáté přifrčel na nádraží v Medzilaborcích mezinárodní expres a my - společně se třemi dalšími cestujícími;-) - jsme nasedli a o několik minut později vyrazili.


Cestu přes průsmyk a hlavně tunelem, kterým jsme již mnohokrát prošli pěšky, jsme si náležitě užili, a kolem poledne vysedli v Sanoku. Zde jsme navštívili nejen naši oblíbenou restauraci na rynku, která stále nabízí vynikající lokální speciality, ale také jedno zastrčené knihkupectví, kde jsme zakoupili několik knih tak levných, že jsme později začali pochybovat, zda nešlo o omyl při účtování... Někdy se tam musíme vrátit.


Náročná práce fotografa


Cestu zpět jsme absolvovali tímtéž vláčkem v té stejné sedmičlenné skupině - a v prudkém lijáku jsme překročili Karpaty zpět na jih. Tím tedy opět padl záměr navštívit ještě památník knížete Laborce, který už se díky naší neschopnosti ho konečně jednou zařadit do programu stává podobně legendárním jako muzeum Andy Warhola v Medzilaborcích:-).


V sobotu jsme pak ráno ještě jednou nastartovali drona a natočili medzilaborecké vojenské hřbitovy, pak udělali ještě zastávku k nasnímání bojiště IR 81 u obce Bystrá, a pak už vyrazili na zpáteční cestu. Tu jsme si mimo obligátní zastávku na - tentokrát zcela přeplněných - Dehtároch zpestřili ještě návštěvou příjemného archeoskanzenu Havránok u Liptovské Mary.


Za archeology do Lupkówa

Jak už to tak bývá, neuplynul ani měsíc a naše badatelské kontakty nás znovu zavály prakticky na stejné místo - už v únoru jsme se seznámili se skupinou archeologů z krakowské univerzity, kteří se věnují výzkumu pozůstatků první světové války na polské straně Karpat, a ti nás pozvali na svůj terénní výzkum. Ten se, po peripetiích spojených s dobou covidovou, nakonec uskutečnil v druhé půli července, a tak jsme urvali aspoň prodloužený víkend a vyrazili na návštěvu.


Cestou jsme se stavili na některých z nejpůsobivějších vojenských hřbitovů v oblasti Gorlic, abychom natočili další efektní záběry. Ke kameramanovi leteckému (já s dronem) jsme tentokrát přidali také kameramana pozemního (Jirka se stativem). Tak vznikla například tato videa o vojenském hřbitovu Staszkówka a Łużna-Pustki:





Zastávky na všech lokalitách nám ale cestu protáhly natolik, že namísto obvyklých cca 7 hodin nám zabrala hodin skoro 12 a nejen že nám došlo denní světlo, ale málem nám došel i benzin... Což v oblasti vysídlených rusínských vesnic mezi Duklou a Lupkovem není problém snadno řešitelný; Jirka tudíž přepnul do svého řidičského režimu "na spotřebu", v němž je natolik zběhlý, že ukazatel dojezdu po většinu času nejen že neklesal, ale někdy dokonce stoupal:-). A tak jsme už po setmění, ale úspěšně dorazili do ubytování U Szwejka přímo u Lupkovského průsmyku, kde pro nás polští kolegové vyhradili pokojík. Po několika desítkách minut (a vlastně i desítkách pivních;-) jsme se vzpamatovali natolik, že jsme ještě před půlnocí stihli pobesedovat s hostiteli a vyzvědět jejich plány na následující den.


Jelikož v plánu byl den napůl odpočinkový a do terénu se mělo vyrážet až okolo 15. hodiny, vzniklo nám následujícího dne neočekávané volno. Večer jsme již nebyly ve stavu vymyslet jakýkoliv plán, a tak jsme začali plánovat až ráno. První bod byl beztak mandatorní - sjet do Medzilaborců a nabrat benzin. Když už jsme tam byli, skočili jsme si ke Krásnému Brodu, abychom ho také natočili. Teprve tady jsme se konečně pořádně zamysleli a - i pod tlakem chyb v obsluhování nové techniky, které nás nutily ke krátkému, ale nutnému návratu na základnu - spočítali si, že nejrozumnějším využitím volného půldne bude výlet na opačnou stranu, k Manilowe.


Cestou jsme u Woli Michowej spatřili něco, co na první pohled vypadalo jako lesní požár, ale po dvou vteřinách nám docvaklo, že to budou spíše oni slavní milíři, vyrábějící zde dodnes staletími osvědčenou metodou dřevěné uhlí. Okamžitě jsme zastavili a vydali se na prohlídku jejich pracoviště, které nám dokonce pan vrchní milíř - za malý obnos ve zloťácích - dovolil nafilmovat:




Po této kulturní vložce jsme pokračovali ke svému cíli - a nakonec zvolili jako startovací bod pro natáčení Manilowe zaniklou obec Rabe. Zde jsme definitivně pochopili, že záběry terénu bojiště samy o sobě mají velkou vypovídací hodnotu pro někoho, kdo je s průběhem boje a událostí podrobně obeznámen, případně pro někoho, kdo by studoval příslušné mapy a náčrty - ale pro normálního diváka jsou to prostě (v ideálním případě hezké) obrázky krajiny. My jsme tudíž díky těmto záběrům učinili několik zajímavých poznatků - jako například že z Rabe je přímo vidět samotný vršek Manilowe, což nás do té doby ani nenapadlo a vyplynulo nám to až z pohledu ze vzduchu -, ale jejich prezentace zde nedává smysl.


Cestou zpět na základnu jsme ještě podobně nafilmovali prostor levého křídla rakousko-uherského útočného seskupení bojujícího na hlavním směru ofenzivy přehrazující údolí u Woly Michowej, kde bylo rovněž nasazeno několik pluků (a také pochodových praporů) z Českých zemí, a pak se zpožděním přijeli na oběd. Ukázalo se, že ten má také (ještě větší) zpoždění, a tak jsme se vydali ještě na procházku do Lupkovského tunelu a zpátky. Oběd nám mezitím archeologové snědli, ale to nám nevadilo a vyrazili jsme za nimi na jejich lokality. Zde jsme byli podrobně seznámeni s výzkumeme a tím, o co v něm jde, a dnes už s odstupem času známe i jeho výsledky - byly potvrzeny oba vojenské hřbitovy (Lupków samotný i vedlejší Zubeńsko), přičemž na druhém z nich je pohřbeno několik desítek vojáků jičínského IR 74. Je to dobrý základ pro jejich obnovu, ke které snad v následujících letech dojde.




Naopak záhada pomníku u lupkovského nádraží objasněna nebyla. Mělo by se jednat o ten pomník, který popisuje Hašek v Osudech dobrého vojáka Švejka v pasáži o průjezdu Lupkovským průsmykem jako postavený bavorskými vojáky. Dnes z něj ovšem stojí pouhé torzo, naprosto neumožňující rekonstrukci jeho původního vzhledu; ani žádný dobový snímek se zatím nepodařilo nalézt. Místní by rádi pomník obnovili, ale nevědí, do jaké formy. Archeologický průzkum navíc ukázal, že jeho podloží bylo uměle navršeno až v roce 1916, tedy rok po Haškově průjezdu, a s pomníkem se tedy zřejmě hýbalo. Navíc průzkum ukázal, že zde byli původně pohřbeni, a později exhumováni vojáci - a to dost možná nejen z první světové války, ale i ze druhé... Prostě záhada se zatím spíše zamotává než rozmotává. Kdyby tedy kdokoliv z vás věděl nebo znal někoho (třeba nějakého haškologa), kdo by mohl něco vědět či mít nějaký snímek, kontaktujte nás prosím.


Večer jsme pak - mimo obligátního prohlížení a třídění natočeného materiálu, což se stalo naší novou zábavou pro dlouhé večery na expedicích;-) - strávili u táboráku, nicméně spát jsme, značně znaveni, odešli jako první. Archeologové měli v neděli totiž volný den, kdežto nás čekala dlouhá cesta.


Nejdříve nás ale Marcin vzal do zaniklé vsi Jasiel, kam jsme díky jeho povolení mohli dojet autem (jinak je dostupná jen pěšky nebo na kole) a konečně tak správně identifikovat a prohlédnout si místa, kde se odehrává první část událostí bojů z Karpat popisovaných v Marvanových pamětech. Jsou zde zachovány dobře viditelné zákopy, a to dost možná právě IR 40, u kterého Marvan sloužil.


Okolo poledne jsme se ale už opravdu museli rozloučit a vyrazit na cestu domů. Cestou jsme se zastavili už jen na jednom z nejzvláštněji architektonicky řešených Jurkovičových hřbitovů ve Woli Cieklińskiej, a zde natočili tyto záběry:



Po stopách Dušana Jurkoviče v Haliči

V srpnu jsme pak vyrazili do podobné oblasti potřetí, tentokrát s úžeji stanoveným tématem a většími filmařskými ambicemi. Ty se v průběhu několikadenní expedice ještě značně rozvinuly: A tak zatímco první den (kdy jsme víceméně z experimentálních důvodů navštívili oblast Limanowe a tamější vojenské hřbitovy, kde jsme již dlouho nebyli) jsme točili jen záběry na objekty, druhý den jsme pochopili, že je potřeba vytvářet také více "živých vstupů" - tedy komentářů do kamery přímo z místa. A třetí den jsme už začali některé scény přímo režírovat - tedy předem promýšlet, jak by měly vypadat, a zasazovat je do celkového (byť zatím dost vágního) záměru.


Podrobný popis cesty sem nemá smysl dávat, namísto toho jsme natočili akční video, které najdete na konci tohoto příspěvku. Takže textově spíše střípky:


Bydleli jsme tentokrát v Bardejově, a můžeme konstatovat, že i za těch pár let, co tam jezdíme, město zkrásnělo. Nicméně najít v centru restauraci, kde by se dalo večer najíst, je stále stejný problém jako býval...


Hlavním příjemným překvapením byl ale Svidník; vyrazili jsme tam především do skanzenu, který v červnu navštívil Jirka se Zuzkou a doporučili nám ho. Ale při té příležitosti jsme objevili nejen doslova hipsterskou restauraci přímo na hlavní ulici, kterou bych ve Svidníku opravdu nečekal, ale kousek od ní také nové informační centrum "Dukla Destination", které prezentuje oblast pod heslem "Place of Heroes" a nabízí poměrně zajímavé propagační materiály s tipy na výlety a návštěvu památek - to včetně vojensko-historických. Navíc jsme po delší době zavítali i do venkovní expozice zdejšího muzea, kde zjevně probíhá postupná konzervace "šrotu", stojícího a rezavějícího zde dlouhé roky poněkud smutně - a i toto místo začíná vypadat mnohem více "sexy" než jsme zvyklí (a mimochodem bylo tu také dost návštěvníků). Takže Svidník nečekaně zabodoval. (A to jsme nakonec vzdali návštěvu Aquaparku Ruthenia, který zde také mají, neboť počet parkujících vozidel nás odradil; a koupali jsme se místo toho na přírodním koupališti v Nižné Poliance, stylově přímo pod svahy Kaštieliku).


Také rekonstrukce Jurkovičových vojenských hřbitovů na polské straně hranice jde pomalu, ale plynule kupředu. Několik, které byly při našich dávných návštěvách prakticky zaniklé (Lipna, Długie, Banica) bylo nedávno obnoveno, několik dalších (Wysota, Wirchne) rekonstrukcí stále prochází. V krásné, téměř liduprázdné krajině tvoří nádhernou scenerii a celá oblast nám připadá jako ráj "agroturistiky", což je, jak jsme pochopili, moderní výraz pro to, co se dříve nazývalo prostě turistika - tedy pro trávení volného času mimo města.




Obrovský pokrok udělali také na Zborovském hradě (a taky se na něj již dá jít pohodlněji než onou kozí stezkou, kterou jsme tam lezli naposled). Ten jsme naposledy navštívili ještě před tím, než se místní nadšenci vrhli do jeho rekonstrukce, a nyní jsme ho nepoznávali. Je na něm také replika kamene s vytesaným nápisem připomínajícím pobyt LIR 4 na pozorovatelně, která byla na hradě v dubnu 1915 zřízena. Poté, co jsem se k pánovi vítajícímu návštěvníky u vchodu kriticky vyjádřil k obsahu informační cedule, která je u něj umístěna, se ukázalo, že se jedná o samotného "vůdce" rekonstrukce, dali jsme se do řeči, dostali jsme magnetku, prohlídku hradu i s výkladem, a já slíbil, že navrhnu lepší text na cedulku;-)





A nakonec tedy slíbený trailer na naše budoucí dokumenty:




14. května 2020

Průzkum bojišť z roku 1866

Jelikož nás současná situace odřízla od všech bojišť první světové války, která jsou naším primárním cílem, rozhodli jsme se vrátit se trochu ke kořenům - na bitviště na území dnešní České republiky. Ze dvou nejvýznamnějších (Slavkov a Hradec Králové) jsme se rozhodli pro to druhé, na které jsme se vrátili po mnoha a mnoha letech (mimochodem o jeho návštěvě pojednává také vůbec první můj zápisek na tomto blogu). Pojali jsme ho jako cestu po méně známých místech bojů z války 1866 ve východních Čechách.

Bojiště u Trutnova

Začali jsme tudíž u Trutnova, na místě jediné významnější srážky ve válce 1866 na severním bojišti, která skončila rakouským vítězstvím. Na místo jsme přijeli odpoledne a rovnou jsme se vydali k hlavnímu památníku na návrších pod městem, odkud rakouská předsunutá brigáda ostřelovala pruské jednotky, které město krátce před tím obsadily. Zde jsme se poprvé setkali s informačními tabulemi na naučné stezce, která skrz celé bojiště vede - a mohli konstatovat, že jsou dosti povedené. Díky nim jsme se začali v místním kopcovitém terénu, kde se boje odehrály, trochu orientovat. Pak jsme navštívili několik památníků a dalších informačních tabulí u kaple na Jánském vrchu, které připomínají mimo jiné vojáky moravských IR 1 a IR 3, které tvořily Knebelovu brigádu X. armádního sboru (její útok na střed pruského postavení bitvu prvního dne prakticky rozhodl).

Památník generála Gablenze

Pak jsme se vydali na výšinu nad vsí Humburky, kde stálo ve druhé fázi bojů rakouské dělostřelectvo a která tvoří jakýsi střed celého bojiště - a od té doby a na jeho počest se nazývá Bojiště (no a taky - a to hlavně - aby se nahradil původní, příliš německy znějící název). Z výšiny je hezký výhled na celý prostor bojů středu a levého křídla z bitvy prvního dne. Naznali jsme, že taková přehledná bojiště století páry se nám líbí...

Krajina bitevní

Postupně jsme se přesouvali na jih ve saze najít nějaké vhodné místo, odkud by byl výhled také na prostor pravého křídla bitvy, kde poněkud osamoceně v obou fázích bitvy bojovala na rakouské straně Grivičičova brigáda (a zatímco první den zvítězila, druhý den byla prakticky zničená, když se dostala do pruského obklíčení a její polovina se tak dostala do zajetí). Takové místo jsme nicméně nenašli. Zároveň jsme se chtěli poněkud zorientovat v prostoru bojů druhého dne, ale ten už není tak přehledný a nakonec jsme se už v přicházejícím večeru spokojili s památníkem bitvy s Prusy z roku 1745, která se odehrála prakticky ve stejných místech. Nakonec obě proběhly podle dobře známého scénáře prusko-rakouských válek, který platil v 18. i 19. století, a který by se dal analogicky k Caesarovu "Veni, vidi, vici" shrnout do stručného: "Prusové přišli, byli jsme biti, ustoupili jsme". (Kdyby se toho chtěl ujmout nějaký latiník, jistě by se to dalo sestavit v klasické řeči tak, aby to znělo obdobně poeticky.)

Pak už jsme se začali přesouvat na bojiště náchodské, kde se bojovalo paralelně s bitvou u Trutnova - pro začátek nás ale čekal pouze úkol najít vhodné místo k nocování pod širým nebem. To se nám podařilo na pěkné louce u vodní nádrže Rozkoš, kterou jsme obsadili, rozbalili svůj bivak a na táborovém ohni si opekli špekáčky. Jelikož naše intendatura odvedla dobrou práci, mohli jsme je zapít kvalitním pivem a do spacáků se zabalit až kolem půlnoci, po delší debatě na různé filosoficko-historické náměty a spálení všeho dřeva. Noc byla chladná, podle námrazy objevivší se nad ránem na mém spacáku snad až mrazivá. Ale vojna je vojna - a kromě toho, všechna ubytovací zařízení jsou ¨v době epidemie mimo provoz a je třeba se otužovat.

Zakládání táboráku

Bojiště u Náchoda

Ráno jsme vyjeli rovnou ve stopách prvního rakouského útoku na pruské jednotky vycházející z Náchoda - od našeho nocleziště na okraji vodní nádrže (která zde tehdy nebyla) ke kostelíku v Dobeníně, který tvoří jakýsi střed bojiště. Je odtud pěkný výhled a i toto bojiště je takové... estetické. I zde ovšem bojovali a umírali také vojáci z Českých zemí - všechny prapory polních myslivců zařazené do jednotlivých brigád VI. sboru, který z rakouské strany bitvu u Náchoda absolvoval, byly doplňovány z Moravy (FJB 17 a FJB 25) a z Čech (FJB 6 a FJB 14). Památníků je i tady velké množství - v samotných Václavicích a přilehlém lese, ale také podél strže východně odtud, kterou základní popisy průběhu bitvy víceméně vynechávají, nicméně musel zde postupovat první (nezdařený) útok Hertwekovy brigády, o čemž svědčí celá řada křížků pomníčků lemujících strž.

Po návštěvě monumentálního pomníku jezdeckého střetnutí na návrší Branka (který by mohl sloužit zároveň jako pomník mizející role jezdectva ve válkách obecně, kterou právě válka 1866 odhalila v plné síle) jsme to vzali Vysokovem zpět. Tady jsme si udělali výlet k pomníku myslivce, který stojí sice hned nad obcí, ale v důsledku konfigurace terénu a soukromého vlastnictví půdy je přístupný pouze poměrně velkou zacházkou. Zase se ale nachází hned u letiště, na němž byl v tento krásný již letní den (po mrazivé noci velká změna) čilý provoz, a tak jsme nádavkem viděli několik startů a přistání letadel i kluzáků a k tomu dokonce průlet vírníku.

Pomník myslivce

Bojiště u České Skalice

Pak už jsme zamířili k České Skalici, kde následujícího dne proběhla další srážka, ze strany rakouské armády tentokrát vedená VIII. sborem (v rozporu s instrukcemi vrchního velitele Benedeka, který požadoval stažení bez boje). I v té bral účast jeden moravský prapor polních myslivců (FJB 5) a několik praporů pěších pluků z Čech (od IR 21, IR 36, IR 75). Odehrála se hlavně v dubenské oboře, která dodnes existuje jako přírodní rezervace, ačkoliv již není "obořena" a je tedy volně přístupná ze všech směrů (a dokonce skrz ni vede silnice). Nachází se v ní největší pomník bitvy u České skalice - oblíbený rakouský motiv spícího lva - a několik menších, stejně jako v okolí. Při jejich projíždění se nám úspěšně podařilo vyhnout Babičce Boženy Němcové, jejímuž údolí je oblast nebezpečně blízko (prakticky na dosah). Zahlédli jsme pouze pomník Boženy Němcové (která, stojíc na veřejném prostranství, měla na sobě předpisovou roušku).

Přímo na okraji České Skalice je pak jakési lapidárium pomníků a náhrobků, soustředěných zde (na místě původního hřbitova z války 1866) z okolí, kde postupem doby začaly zavazet různé výstavbě. Je mezi nimi i pomník prvního rakouského generála zemřelého v této válce, který v čele své brigády vpadl přehnaně sebevědomě do dubenské obory, aby zde mimo jiné sám padl. Pro nás to byla poslední zastávka na tomto bojišti, po níž jsme již nabrali směr Hradec, abychom se v závěrečné etapě naší expedice vrátili na místo hlavního střetu války, ovšem i zde se záměrem projít si především okrajová a méně známá - nám dosud zcela neznámá - pole bojů.

Bojiště u Hradce Králového

Začali jsme ovšem na jednom z nejikoničtějších míst bojiště, u hoříněveských lip. Tyto stromy stojící zde údajně už od dob Husitů tvořily orientační bod a posléze místo, z něhož bylo veleno postupu pruské 2. armády, která svým příchodem na bojiště a vpádem do rakouského pravého křídla po poledni rozhodla bitvu. Výhled na bojiště odtud není příliš dobrý, takže na rozhlednu to není - ale ještě ikoničtější kostelík na Chlumu, tvořící základní orientační bod hradeckého bojiště, odtud vidět je. Po krátké zastávce a osvěžení v místní hospodě (epidemiologicky přiměřeně okénkového typu) jsme se vydali po obvodu bojiště, obloukem po pruských nástupních prostorech kolem lesa Svíb, k faře v Hněvčevsi, odkud sledoval průběh bitvy místní farář ("posilován mešním vínem", podle svých vlastních slov), jež svá pozorování později zapsal. Do prvního patra budovy fary (která vypadá že je původní) jsme se pochopitelně nedostali, ale představu o tom, jakou část bojů mohl asi vidět, jsme si udělali.

Pak jsme se posunuli k hlavní jičínské silnici, kde jsme vystoupali na návrší jménem Rozkoš (opět!), odkud bitvu pro změnu pozoroval pruský hlavní štáb a král Vilém. Hlavním cílem bylo posoudit, zda je odtud skutečně dobrý rozhled po bojišti (je, ačkoliv v den bitvy bylo mlhavé počasí a výhled byl špatný, takže předpokládám, že pánové ze štábu ve skutečnosti ani zdaleka neviděli tolik jako my dnes) a zda je možné, aby zde štáb byl umístěn od počátku bitvy - což se mi z mapy příliš nezdálo (příliš vysunutá pozice nad Sadovou, kde se ještě několik hodin po rozbřesku držely předsunuté rakouské jednotky) a co se na místě potvrdilo; pruský štáb pravděpodobně bitvu začínal z poněkud více vzadu se nacházejícího a ještě vyššího kopce Bukvice nad obcí Dub. (Mimochodem, místní názvy v oblasti královéhradeckého bojiště jsou kapitola sama pro sebe: aby se to nepletlo Hněvčeves, Čistěves, Hořiněves, Žíželeves... jazykolamné Střezetice, Rozběřice, Třesovice... originální Máslojedy, Mokrovousy... omlouvám se všem dalším vesnicím s prapodivným názvem, na něž jsem v tomto výčtu zapomněl - je jich tam fakt ještě víc.)

Pak jsme vyrazili na jih přes Dohalice (a Dohaličky a Horní Dohalice...), kde jsme mimo pamětní desku na domě zakladatele Komitétu pro udržování památek na válku 1866 (což musel být mimochodem taky pěkné kvítko) prostudovali několik naučných tabulí o průběhu bojů v této oblasti. Z těch jsme nabyli dojmu, že i zde jsou obecné popisy průběhu bitvy poněkud skromné; aspoň já jsem z nich tedy získal dojem, že se zde prakticky nic nedělo - a také jsem na jejich základě dost podceňoval rozsah bojiště jižně od jičínské silnice. Zůstává ovšem pravdou, že nejvýznamnějšími body jsou les Holá a návrší u Lípy, na němž se v první fázi bitvy rozvinula obrovská rakouská dělostřelecká baterie, která Prusům nedovolila z něj vyrazit. Na toto návrší jsme si také od Dlouhých Dvorů vyjeli a prošli se podél pozic dělostřelecké baterie - čímž jsme doplnili mezeru, kterou jsme jaksi zanechali při minulé návštěvě lesa Holá.

Nakonec jsme se ještě vydali ke čtyřem pomníkům u Dlouhých Dvorů, kde jsme místo nich našli místního nadšence snažícího se odstranit zbytek obrovského pařezu - mezi pomníky totiž rostl strom, který se nakonec rozrostl natolik, že je začal vyvracet, a musel být pokácen. Pomníky samotné byly pak toho času v restauraci a na své místo se vrátí zanedlouho, vycíděné a opravené.

Nepomníky

Bojiště u Probluzi (saská armáda na jižním křídle bitvy)

Pak už nám nic nebránilo posunout se do míst, která byla pro tentokrát tím hlavním cílem našeho průzkumu - k Probluzi, na bojiště saské armády, která se prakticky po celý den na jižním křídle sestavy rakouské armády sváděla svou oddělenou bitvu s pruskou Labskou armádou. Tu jsme dosud víceméně ignorovali (stejně jako se jí málo prostoru věnuje i v popisech bitvy u Hradce Králové, na jejíž celkový průběh a výsledek měla jen minimální vliv), nicméně se saskou armádou zde bojoval nám již známý rakouský VIII. armádní sbor, v němž byla mimo jiné již zmíněné jednotky z Českých zemí zařazena brigáda Schulz, která byla vyloženě československá - tvořil ji totiž IR 74 (Jičín), IR 8 (Brno) a FJB 19 (jižní Slovensko). A právě tato brigáda se po poledni dostala do těžkých bojů v Přímském lese (dalším významný, i když opomíjený les na hradeckém bojišti!), ve kterých utrpěla ohromné ztráty.

Pomník vojáků brněnského IR 8


Na tento boj, kdy se jednotky saské armády zahajující protiútok na levém křídle armády v lese nečekaně čelně střetly s pruskými oddíly, které prováděly obchvat tohoto postavení, upomíná u Horního Přímu celá série památníků, z nichž ten hlavní patří všem padlým vojákům brněnského 8. pěšího pluku; je na něm uvedeno celkem 270 padlých a pohřešovaných; pokud to znamená, že skutečně všichni zemřeli, pak jsou to pro pluk o cca 3 000 mužích během snad dvou hodin boje vskutku obrovské ztráty (a IR 74 na tom byl ještě hůř). Mapy však překvapivě v samotném lese už žádné další památníky neslibují, a ani na žádné z četných informačních tabulí v okolí (které jinak popisují události poměrně podrobně) není mapa tohoto boje, která by nám umožnila přesnou orientaci přímo v terénu. Boj v Přímském lese tak zůstává atraktivním tématem k budoucímu prozkoumání.

Od Probluzi a Přímu (Horního, Dolního, Nového...) jsme se tedy vydali k Nechanicím, abychom objeli Jehlický vrch, který skrýval postup pruských jednotek k obchvatu levého křídla saské armády, a vydali se v jejich stopách údolíčkem jižně od něj. Tím jsme dorazili až do Hrádku, ležícího na vhodné vyvýšenině, ze které se - přímo od hrádeckého kostelíku - otevírá krásný výhled k Přímu a Probluzi a na Přímský les z druhé strany. Právě zde pruská 15. divize rozestavěla své dělostřelectvo, které podporovalo postup jejích pluků Přímským lesem. A je odtud - k našemu překvapení - také krásně vidět i kostelík v Chlumu, který je tedy skutečně viditelný ze všech pozic od jednoho křídla až na druhé a je po právu symbolem celého bojiště.

A tím se také vyčerpal jak náš program, tak naše síly. Odtud, z krajního jižního křídla celého bojiště, jsme také měli nejblíže k cestám vedoucím k našim domovům, a tak jsme se rozhodli že druhou noc na bojišti si odpustíme (stejně už by to ve vyloženě letním počasí nebyl žádný zážitek...) a vyrazili směrem na jih.

27. února 2020

Zimní Karpaty III (22.-25.2.2020)

Další ročník již tradiční akce, jejímž cílem je na vlastní nohy si vyzkoušet poměry v zimních Karpatech, se letos uskutečnil v zatím nejpočetnější sestavě, tvořené celkem 8 lidmi. Naše skupina dorazila na místo výjimečně brzy, již okolo 20. hodiny, což nám poskytlo dostatek času na předstartovní rozpravu nad pivem. Ta však nakonec neproběhla, neboť až do hluboké noci nás zaměstnávala vzrušená debata nad vyhrocenou situací před volbami, které na Slovensku za týden proběhnou. A tak jsme už první den do terénu vyráželi poněkud zmoženi, a navíc bez přesného plánu postupu...

Původně jsme vzhledem k letošní zimě-nezimě očekávali, že ani v Karpatech sníh nepotkáme; nakonec ale jako na zavolanou v pátek odpoledne napadl, a tak jsme aspoň první den vyrazili do skutečně zasněženého terénu, který aspoň symbolicky připomínal podmínky z února 1915.

Nejzimnější zimní varianta mundúru

Zvolili jsme túru ze Svetlic na Parilov vrch, kde se během velikonoční ofenzivy na přelomu března a dubna 1915 bránily rakousko-uherské jednotky (mezi nimi i turnovský IR 94) ruskému náporu. Prvních několik kilometrů jsme urazili po příjemné lesní cestě, na konci nás však čekalo poměrně prudké stoupání po svahu samotné kóty 716 (dnešní výška). Odměnou nám byly krásné výhledy do pusté a čarovné krajiny karpatských lesů, které se přes holé stromy v zimě nabízejí. Při šplhání po svahu Parilova vrchu jsme si ani nevšimli, že jsme překročili poměrně dobře zachovanou zákopovou linii; tyto rakouské zákopy jsme pak objevili až výše pod hřebenem a cestou zpět. Další opevněné linie se pak nacházejí přímo kolem vršku kopce.

Krajina nad Svetlicami

Jeden z ukrajinských kolehů, kteří letos na turistiku dorazili, měl nějaké problémy s kolenem; i přes to s námi statečně, ale čím dál pomalejším tempem absolvoval celou 13km trasu. V důsledku toho nám tento výlet zabral prakticky celý den - ale zase bylo dostatek času na probrání nejrůznějších témat během četných zastávek; možná i díky tomu jsme už druhý večer nemuseli ponocovat tak dlouho;-)

Besídka přímo v terénu

Druhý den jsme se vydali do Veľkropu. Tamější největší vojenský hřbitov z první světové války na Slovensku, u něhož naše túra začínala, již dobře známe - tentokrát jsme se však vydali do kopců nad ním, přes kóty 440 a 502 (současné výšky), kudy vedla obranná linie rakousko-uherských jednotek po ruské ofenzivě přes Dukelský průsmyk na přelomu ledna a února 1915, na hřeben nad údolím Oľky. Po něm se během velikonoční ofenzivy těžce prodíraly rakousko-uherskou obranou ruské jednotky, v jejichž stopách jsme nakonec došli až na kótu Korunková (dnešní výška 548) na úrovni Repejova. Po celém hřebeni jsme překračovali jednu zákopovou linii za druhou, které potvrzují, že zde skutečně boje probíhaly delší čas a fronta se posouvala jen zvolna. Pro nás to byla nakonec ještě delší túra než předchozího dne (17 km), ale lehčím terénem. Většina sněhu již předchozího dne roztála, na hřebeni se však ještě držel; dole jsme si zase užili bláta. A tak jsme konstatovali, že jsme se přesunuli spíše do podmínek března 1915...

Nad Veľkropem

V pondělí jsme se pak - už jen ve výrazně menší, tříčlenné sestavě - vydali na lokalitu svázanou s nasazením jihlavského IR 81, který sem byl přesunut na počátku února a vržen přímo do probíhající ruské ofenzivy přes Dukelský průsmyk a u Medzilaborců. Snažili jsme se zorientovat se v dějišti této zmatené etapy bojů, během níž byly jednotlivé prapory pluku na několik dní podřízeny 20. honvédské divizi. Jelikož naše údaje jsou zatím kusé, resp. poněkud nekonzistentní, byl to takový základní výzkum terénu, který nám pomůže v budoucnu chápat schematické a mnohdy poněkud nejasné náčrtky pozic a bojů kolem vesnice Bystrá. Začali jsme tím, že jsme vyšli na kótu 438 (dobová výška) západně od obce, která je holá a nabízí rozhled po okolí, ze kterého jsme získali dobrý přehled o terénu. Pak jsme prošli les v její severozápadní části, kde jsme však našli jen několik úkrytů, které by snad mohli být pozicemi ležících střelců, ale zákopy žádné. Nepodařilo se nám tedy identifikovat, kde se zde linie fronty lámala téměř do pravého úhlu, aby přehrazovala údolí Oľky.

Nad Bystrou (v pozadí náš oblíbený Vrchdolín)

Ve druhé části dne jsme pak popojeli až ke křižovatce místních cest jižně od vesnice, kde jsme v totálně rozbláceném terénu (to už jsme zřejmě v dubnu 1915) vystoupali na bezejmennou kótu mezi Bystrou a Roškovcemi. Ani zde jsme však žádné "vhodné" opevněné pozice nenašli; narazili jsme naopak na jednu linii podezřele rovných zákopů orientovanou zcela nevhodným směrem, jejíž existence nám na místě nedávala smysl. Při pohledu na mapu ale vidím, že by to snad mohla být poněkud zasunutá část ruské linie z února-března 1915, sloužící k přehrazení údolí potoka Kobylec. No, sem se budeme muset ještě někdy vrátit a projít to znovu ve světle mezitím nastudovaných dalších dokumentů...

Bláto

Pak už jsme vyrazili nikoliv zpět do ubytování v Driečné, ale do Košic; vzali jsme to ovšem údolím Oľky i se zastávkou na vojenském hřbitově v Repejově, kde nás překvapilo, že od naší minulé návštěvy zde na ploše hřbitova přibyl památník vystavěný maďarskými kolegy, který připomíná symbolicky nejen vojáky pluků 20. honvédské pěší divize (kteří tvoří většinu zde pohřbených vojáků), ale také těch několik vojáků IR 81, kteří zde našli své místo posledního odpočinku také.

Nový památník v Repejově

Po zastávce v Humenném (nemohli jsme vynechat Medveďa;-) jsme pokračovali do východoslovenské metropole přes Dargov s jeho síní zašlé bojové slávy. Ve městě jsme se ubytovali a rychle se přesunuli za redaktorkou vysílání radia, která nás během dne překvapila žádostí o rozhovor (kde na mě asi vzala telefonní číslo?:-). Teprve po hodinovém rozprávění na téma první světové války s ní (jsme zvědaví, co z toho sestříhá za pořad) jsme mohli vyrazit na místní pivo... odkud nás však už ve 21 hodin vyhodili s tím, že zavírají.

Po dlouhé době v Košicích

No, aspoň jsme byli čerství na následující dopoledne, kdy nás čekala konference v místní knižnici. Na této akci jsme nejen vyslechli zajímavé příspěvky, ale také se setkali s několika starými známými a vydyndali pomoc s řešením záhad 20. honvédské divize od maďarských kolegů. Museli jsme ji ale opustit už po první polovině (díky prozíravosti organizátorů to byla naštěstí ta, ve které byly zařazeny i oba naše příspěvky;-), abychom stihli ještě rozumně do večera dojet domů.

Což se nám povedlo.