Kras (27.4.-1.5.2019)

Do Slovinska jsme tentokrát vychytrale vyrazili v sobotu dopoledne před středečním svátkem, a snad se díky tomu vyhnuli různým příležitostem k uvíznutí (vyjma Nových mlýnů a Poysdorfu, kde lze uvíznout nyní asi kdykoliv). Za zhruba 7 hodin cesty jsme tak byli v Postojné, kde jsme chtěli navštívit muzeum Krasu a slavnou jamu, od čehož nás však propracovaný slovinský systém na sdírání turistů úspěšně odradil a my se rozhodli raději využít překvapivě hezkého počasí a strávit podvečer přímo na Krasu. Při procházce kolem Volčje Dragy, kde by v blízké době mělo údajně vzniknout muzeum v přírodě, jsme nejen sami nenarazili na žádné kaverny či zákopy, ale od náhodných místních kolemjdoucích se i za (jejich) překvapeného smíchu dozvěděli, že zde se "žádné provoválečné relikty rozhodně nenacházejí" a že máme jít na Sabotin. Tož uvidíme...

První výhledy

Večer jsme se vrátili do Štanjelu, středověké vesničky, která se stala naším dočasným domovem. Nabízející se dobrodružství jízdy uzoučkými uličkami za malou bránou, kterou do ní lze projet, jsme odmítli a raději si věci do svého domečku z nedalekého parkoviště poctivě vynosili ručně. Pan domácí byl milý, zatopit klimatizací nám dovolil, internet nakonec zprovoznil, kde se nahazují vypadávající pojistky nám taky ukázal a v průběhu pobytu nám navíc věnoval postupně domácí vajíčka, marmeládu i víno, takže pro reputaci Slovinců v našich očích udělal maximum.

Štanjel

Druhý den ráno jsme vyrazili do Jamiana, odkud jsme krátkou procházkou pod dálnicí došli do Parco tematico nad Monfalconem. Tentokrát jsme se zaměřili na okolí kóty 121, prošli si rozsáhlé zachované části zákopů (italských, ale vybudovaných na místech původních rakouských obranných pozic z prvních bitev na Soči) a nahoře narazili navíc na Parco didactico - kus zákopového systému nejen vyčištěného, ale i částečně zrekonstruovaného. Jedná se o moc hezký areál, jedinou nevýhodou je v lesním porostu absence jakéhokoliv bodu, ze kterého by byl jakýkoliv rozhled; škoda, že nutkání postavit na každém jen trochu vhodném místě turistickou rozhlednu se nám do Itálie stále ještě nepodařilo exportovat!

Kóta 121

Po návratu k autu jsme se vydali (poněkud zbytečnou objížďkou) k samotnému jezeru Doberdo. Ačkoliv se podle něj jmenuje celá oblast a jedná se o jeden z nejznámějších bodů spojených s boji na Krasu, nikdy jsme ho ještě nespatřili. Podle naučných tabulí se dnes jedná o "seasonal lake" a my jsme usoudili, že největší pravděpodobnost, že ho na jeho místě zastihneme, by měla být právě na jaře (ačkoliv se jednalo o zcela nepodloženou spekulaci a skutečnost je přesně opačná;-) Schované je však dobře - i když jedete po silnici v jeho bezprostřední blízkosti, žádnou vodu skrz porost nespatříte. Nakonec jsme však přece jen vytipovali pěšinku vedoucí jeho směrem a po té se - i přes ne zcela pochopitelnou ceduli vypadající trochu jako zákaz vstupu - dostali na jeho břeh. Opravdu je to spíš bažina než jezero - ale je tam!

Lago di Doberdo

Pak jsme absolvovali střet kultur, když jsme se rozhodli zastavit se na oběd v místní restauraci; italské stolování se od českého přece jen - kulantně řečeno - trochu liší. My jsme si však svou představu o tom, jak má vypadat krátká zastávka výletníků na oběd, prosadili místním zvyklostem navzdory, a obsluhu tím vyvedli z míry natolik, že nám nejen zapomněla donést část jídla, ale při placení nám dokonce nechala dýško... Grazie!

Do tohoto procesu se navíc zamotal i Jirka se svými syny, který opožděně přijel a zvýšil tak zmatek, který jsme kolem sebe v restauraci vytvořili. Raději hned odjeli na Monte San Michele, kam jsme ho zakrátko následovali, abychom zhlédli novou moderními technologiemi prošpikovanou expozici místního muzea. Toho muzea, které zatím při všech naších minulých návštěvách bylo vytrvale chiuso, a jehož starou expozici jsme tedy nikdy nezahlédli. Nová je však zcela nesrovnatelná. Infografika vývoje fronty a 3D model podzemních tunelů na Monte San Michele na monitorech jsou efektní, avšak pro muzeum nevhodné, neboť si je fakticky může prohlížet (a ovládat) v jeden okamžik jen jeden člověk. Druhou části expozice je však virtuální realita v brýlích a sluchátkách, po jejichž nasazení se v deseti krátkých scénách přeneseme do doby bojů na Krasu, a ta je fantastická. Vjem je tak dokonalý, že člověk má po skončení chuť zvolat: "Já tam byl!" Tohle je budoucnost (nejen) historie.

Futuristický sál muzea historie

Po tomto zážitku jsme si zaplatili ještě vstup do podzemních dělostřeleckých pozic, které jsme svého času navštívili přes zákaz vstupu pokoutně střílnou. Popravdě řečeno to v nich i ve formě oficiální expozice vypadá dost podobně jako tehdy, ale jsou osvětlené a člověk má aspoň lepší pocit, že tam není ilegálně. Jelikož mezitím začalo velmi vydatně pršet, další obhlídku vnějších pozic na Monte San Michele jsme už vypustili a přesunuli se rovnou do Redipuglie, kde jsme se měli setkat s Marcem. Jelikož ten však měl příliš velké zpoždění, nakonec jsme si jen prošli místní dům italské 3. armaty a setkání přesunuli na další den a vydali se zpět do svého středověkého bytu ve Štanjelu.

Jezdit po Štanjelu autem je zajímavým zážitkem samo o sobě

Další den jsme měli několik ambiciozních cílů, které se nám nepodařilo naplnit. Prvním z nich byla návštěva soukromého muzea na Banjšicích, jehož majitel však ani přes snahu předem se u něj ohlásit nebyl zrovna doma - a tak jsme namísto jeho expozice obdivovali úchvatný výhled na masiv Krnu, který se od jeho domu nabízí. Po krátké zastávce v sýrárně v Bate jsme se pak vydali směrem na Kanalski vrh, abychom našli vhodné místo k návštěvě vrchu Jelenk. Nakonec jsme na jeho samotný vrchol, který je hustě zalesněný, ani nedošli, a namísto toho se pohybovali mezi ním a jeho severním sousedem, odkud byly místy hezké výhledy na všechny strany.

Masiv Krnu z Banjšické planiny

Jeden z nich nás upozornil na horní nádrž přečerpávací elektrárny Avče, kam jsme tedy následně popojeli v naivní představě o hezkém místě na oběd v přírodě. Ta se nepotvrdila, neboť u nádrže, která je mohutně opevněna vysokým oplocením, žádné hezké místo pro svačící poutníky není; i tak jsme tu chvíli strávili, než jsme posilněni vyrazili zpět na Kras.

Druhým ambiciozním cílem bylo navštívit slavnou jamu Pečinku - dostali jsme totiž kontakt na vinařství v Lokvici, kde od ní prý mají klíče. Víno jsme sice zakoupili a olivy dostali nádavkem jako prezent, ale ohledně klíčů jsme byli odkázáni na památník na Cerje. Cože, na Cerje? To znamená, že onu monumentální rozhlednu, která je také podle našich zkušeností vždy zavřena, je možno navštívit? Vyrazili jsme tedy nadšeně po šipkách Cerje a těšili se, že se nám snad podaří zlomit další prokletí Krasu. Naše naděje však byly předvídatelně zklamány - památník na Cerje byl sice plně obsazen personálem, nicméně pro návštěvníky uzavřen (zavíracím dnem je tu totiž nejen tradiční pondělí, ale i úterý). Paní neobměkčilo ani to, z jak daleka jsme přijeli, ani naše uniforma, a prostě nám vrazila do ruky letáček a pozvala, ať přijedeme jindy. To si pište, že přijedeme - a jednou se z té vaší rozhledny opravdu rozhlédneme!

Demoverze toho, co by mohlo být vidět z rozhledny na Cerje... všimněte si těch alpských vrcholků v pozadí. Viděli jsme snad až do Tyrol!

Pečinku jsme tedy navštívili jen zvenčí (zamřížovaná je ale tak dokonale, že to prakticky nestojí za to), přidali památník a tzv. Boroevičovu sesli poblíž, a pak se rozhodli prověřit údaj z letáku, který jsme dostali na Cerje, hovořící o tom, že při italské hranici u Nove vsi by se měl nalézat jakýsi rozhledný stlup. Moc jsme tomu nevěřili, ale po několika kilometrech cesty, která je spíše cyklostezkou, jsme k němu skutečně dorazili. Jedná se o starou vojenskou pozorovatelnu Jugoslávské armády, na rozdíl od nepřístupné Cerje zcela svolnou, ze které jsme se mohli pokochat aspoň takovýmto náhradním rozhledem po části Krasu (i když ona byla samozřejmě vybudována kvůli pozorování italského území a tak z ní lze zhlížet spíše na Monfalcone než na Kras...).

Pozorovatelna jugoslávské armády...

Vzhledem k tomu, že nám stále zbývalo dost času, operativně jsme zařadili ještě prohlídku jedné oblasti, která nám dosud zůstávala utajena - bojiště prvních střetů na italské frontě západně od vsi Doberdo kolem Monte Sei Busi. Ještě než jsme na něj ale dorazili, zahlédli jsme v terénu podezřelé pevnostní prvky a rychlým průnikem přes elektrický ohradník jsme zjistili, že se jedná o italské bratrance jugoslávské pozorovací věže u Nove vsi. Tak tady na sebe pohraničníci roky navzájem koukali, dokud se lidé na obou stranách hranice nezkamarádili natolik, že je přestali potřebovat...

... a pozorovatelna armády italské

Jen o kousek dál jsou pak velmi pěkně zachované působivé památky na dobu, kdy se lidé na obou stranách hranice naopak znepřátelili docela - pozůstatky frontové linie z prvních měsíců války mezi Itálií a Rakouskem-Uherskem. Právě v této oblasti vznikly první obranné pozice rakouských jednotek, které na počátku nepřátelství vyklidily rovinatý pruh území mezi Palmanovou a Monfalcone a zakopaly se na úpatí prvních kopečků Krasu. Ty byly v prvních bojích obsazeny Italy a postupně se dostaly do jejich týlu, kde byly zesíleny jako záložní postavení pro případ nepřátelského průlomu (k němuž zde nikdy nedošlo).

Dolina di Bersaghlieri - zázemí italských jednotek na jižní části fronty na Krasu

Pak už byl tak akorát čas znovu zamířit do Redipuglie (teprve napodruhé jsme si všimli, že monumentální italský památník prochází celkovou rekonstrukcí), kde jsme se konečně setkali s Marcem - kde jinde než na rakousko-uherském vojenském hřbitově. Setkání to bylo jen krátké, neboť Marco se jen na chvíli utrhl z jednání o dalším rozvoji areálu, a po něm jsme zamířili zpět do Štanjelu. Vzali jsme to však tentokrát přes Sagrado, kde jsme (tedy ti z nás, kteří neměli ruce na volantu a oči vypleštěné na italský provoz) z mostu přes Soču mohli obdivovat široké koryto dolního toku této řeky, kterou známe spíše v podobě do úzkého kaňonu sevřené horské říčky. Díky tomu jsme pak cestou zpět do Slovinska projeli ještě i starobylou Gradiškou a novobylou částí Gorice.

Vojenský hřbitov Volčja Draga - jeden z mála v oblasti, který jsme dosud nikdy nezaregistrovali

Poslední den se naše výprava rozdělila - zatímco Jirka a jeho kluci vyrazili do Kobaridu, Tolminu, na Kolovrat a Mrzli vrh, aby mládežníci dostali šanci také navštívit tato nám již dobře známá místa, a o podrobnostech jejich výletu není autorovi nic známo, my jsme vyrazili do Terstu. Návštěva tohoto kdysi tak významného přístavu pro rakousko-uherské (obchodní) spojení se světem přinesla mnoho zajímavých okamžiků - od krkolomného sjezdu do města z kopců, které ho obklopují, po silnici obsypané zaparkovanými auty až po návštěvu katedrály se silně románským prvky na kopci nad historickém centrem města. Z našeho hlediska zajímavým zážitkem bylo pohlédnout z mořského nábřeží severozápadním směrem, kde se nad Monfalconským zálivem jasně rýsují svahy prvních výšin Krasu. Svahy, na kterých italská snaha probít se k Terstu ustrnula na více než dva roky... tak blízko, a přece tak daleko.

Tam úplně vzadu, úplně vlevo, ty z tohoto pohledu malé kopečky...

Zbytek dne jsme pak už strávili především obdivováním slovinského přístavu Koper (k čemuž nám vhodnou základnu poskytla vysoká věž místního kostela, kam nás za třikrát vyšší poplatek než v Terstu nechali vystoupat), touláním po městečku, úvahami nad množstvím smartphonů, které se vejdou do nákladní lodě Maersk, a průzkumem možností návštěvy Grotty Giganty...

Tyto gigantické lodě jsou fascinující, kdekoliv se objeví

Se Štanjelem jsme se pak večer rozloučili u vatry - zvyk stavění májky a pálení čarodějnic má své místo zjevně i ve Slovinsku - kterou místní umístili vhodně přímo na vrcholek kopce, na němž se Štanjel nachází, takže od ní bylo vidět i další ohně, roztroušené po Krasu.

Vlastně tak úplně ne - se Štanjelem jsme se totiž ve skutečnosti rozloučili až ráno, a to na místním vojenském hřbitově, který v tuto časnou hodinu svátečního dne pod prvními paprsky slunce, které na něj dopadaly, disponoval neobvykle působivou atmosférou.