Karpaty 2015 (28.10.-31.10.2015)

Vyrazili jsme poněkud neobvykle ve středu ráno, abychom první den naší expedice strávili na přesunu po ose Morava - Halič - východní Slovensko. Po cestě jsme totiž měli naplánovány dvě zastávky a bylo potřeba je sfázovat s pracovní dobou polských úřadů a slunce. Prvním cílem byl totiž opět Rzepiennik Marciszewski, respektive Gromnik. Zde jsme se sešli se zástupci gminy, která se o hřbitov stará, a krátce pohovořili o možnostech jeho rekonstrukce. Odjeli jsme s pocitem, že setkání bylo důležitější než jsme čekali, protože gmina zatím co se rekonstrukce hřbitova týče tápe a nemá žádný plán. Tak snad se podařilo semínko, které už je zaseto, aspoň trochu přizalít. Nicméně bude to ještě běh na dlouhou trať.

Pak už jsme shodili sváteční oděv a natáhli maskáče a jali jsme se prozkoumat zbytky zákopů poblíž Rzepienniku, resp. Turska. Navedl nás Tomek, který se už minule zmínil, kde jsou velmi výrazné zákopové linie. A skutečně, v nevelkém lesíku u cesty nad Turskem jsme mohli projít velmi hluboký a poměrně komplikovaný systém zákopů, který nasvědčuje, že zde byl (pravděpodobně ruský) opěrný bod. Bohužel linie nepokračuje z lesa ven na žádnou stranu, takže se nám nepodařilo zasadit ho do kontextu. Druhou lokalitou je les u vojenského hřbitova Tursko, kde jsme zpočátku zvolili tu opačnou stranu kopce a namísto zákopů nacházeli pouze pěkné hříbky. Nakonec jsme ale narazili na výraznou linii zákopů, které vedou svahem dolů pod hřbitov, a které jsou pravděpodobně opět ruské (i zde rostou pěkné hřiby). Až když jsme se vraceli k autu, všimli jsme si těch úplně nejvýraznějších zákopů, které jsou na samém okraji lesa hned u cesty, a které opět vypadají jako významný opěrný bod. Tak jsme před setměním prohlédli i je a pak, naprosto spokojeni jak z mykologického, tak historického hlediska, vyrazili do Gorlic.

Zákopy nad Turskem

Zde jsme navštívili Biedronku - ovšem po tom příkoří, které nám spáchala stažením Milkuśe z programové nabídky a trapným pokusem o jeho náhradu nedokonalou napodobeninou, už je to spíše ze zvyku a rozhodli jsme se ji potrestat tím, že ji přestaneme preferovat a budeme napříště navštěvovat i jiné potravinové řetězce v Polsku působící. Hlavně jsme se ovšem pokusili zakoupit potřebné turistické mapy - což se nám zčásti podařilo (mapa okolí Gromniku), zčásti nikoliv (mapy slovenského území). Naivně jsme si řekli: "Nevadí, slovenskou mapu si koupíme v Medzilaborcích" ... a vyrazili na poslední úsek cesty, do Výravy. Během dlouhých hodin strávených v autě měl Jirka tentokrát šťastnou ruku při zapínání rádia - učinil tak za celou dobu třikrát, a pokaždé trefil mimořádně zajímavou relaci. Poprvé v Polsku velmi zapálený projev jakési členky nové zvoleného vládního PiSu, která kreslila svým voličům budoucnost Rzeczypospolitej v tak zářivých barvách, až jsme to nevydrželi a museli jsme ji vypnout, protože nám silně nabourala náš krátce před tím dosažený konsenzus, že PiS není nutně stranou populistickou a extrémní, jak se o něm často píše. Podruhé jsme trefili stanici, která hrála v pravé poledne polskou hymnu (celou) a poté hymnu evropskou - takové entreé do Haliče jsme ještě nezažili. Následovalo pásmo bajek a písniček pro děti, které bylo mimořádně poučné, ale i to jsme brzy vypnuli. A do třetice už na Slovensku vysílání radia Regina, kde rusňácký politolog nádhernou rusínštinou hovořil o problému imigrace muslimů do evropských států. To bychom klidně poslouchali i déle, kdyby pořad neskončil...

Na Výravu jsme dorazili okolo 20. hodiny a už nás čekala krásně vytopená místnost, která se na další tři dny a noci stala naším útočištěm. O pár hodin později dorazila i osmičlenná výprava archeologů z Brna, jejichž výzkum na Výravě byl pro nás vlastně záminkou pro tuto návštěvu východního Slovenska. Společně s nimi jsme se ustájili v připravené světnici a po probrání nejdůležitějších odborných otázek nad několika lahvemi se uložili ke spánku.

První den jsme měli oddělený program - zatímco archeologové vyrazili na své oblíbené kopce nad Výravou, aby zde pokračovali v průzkumu pozůstatků polního opevnění a zákopových linií, který na této lokalitě provozují už třetím rokem, my jsme vyrazili na lokalitu jinou, nedaleký Sukov. Jedná se o prostor, kde byl 20.3.1915 při lokálním ruském útoku zajat prakticky celý pražský 8. zeměbranecký pluk, aneb další bojiště z cyklu "Naše slavné prohry". Tato událost je na rozdíl do zajetí pražských Osmadvacátníků u Stebníku téměř neznámá. Od Tomáše, který ji pro historii znovuobjevil, jsme byli vybaveni podrobnými mapami a náčrty, takže jsme mohli zahájit průzkum bojiště najisto.

Bojiště nad Sukovem

Zároveň jsme pokračovali v tom, co jsme si nazvali živou historií - celé dva dny jsme se v oblasti pohybovali v dobové uniformě. Výsledky shrnu už na tomto místě: 1) Kabát rakousko-uherského vojáka je velmi teplý (a dost těžký). 2) Oblékneš-li kabát, nedostaneš se ke kapsám na blůze ani na kalhotách. 3) I v kabátu lze při troše invence pohodlně vykonat malou potřebu. 4) Knoflíky na spinkách jsou při delším chození v terénu skutečně nejnáchylnějšími k utržení.

Experimentální archeologie v praxi: Jirka vyrazil do terénu bez pláště...

... zatímco Radim v plášti

Nad Sukovem jsme nejdříve vyrazili na východnější kótu, na níž byl umístěn (a zajat) I. prapor LIR 8 - ačkoliv chronologicky byl zajat až následkem průniku Rusů do pozic sousedního II. praporu, věděli jsme, že zde jsou dochované zákopy a proto jsme začali tady. Po vystoupání na kopec jsme, ještě před tím, než jsme se vnořili do lesa, měli možnost obdivovat první z celé série nádherných podzimních karpatských panoramat, která nás v těchto třech dnech čekala. Pod námi se rýsovalo údolí Laborce, hlavní směr ruského postupu do nitra Uherska, nad ním výšiny mezi Čabinami a Výravou, o které se tvrdě bojovalo, a na druhou stranu kopce táhnoucí se dále na západ, které jsou pro nás dosud neprobádaným terénem, nicméně na jaře 1915 byly rovněž svědky bojů. Nás však nyní nejvíce zajímal kopec, na kterém jsme právě stáli. Obloukem jsme vystoupali nad hranici lesa, abychom prozkoumali zákopy zde se nacházející. Nalezli jsme jak objekty pravděpodobně velitelství praporu v týlu, tak nedlouhou mělkou linii přehrazující vrcholek kopce, tak hlubokou a výraznou hlavní linii na svahu směrem k nepříteli. Ta obloukem obchází vrchol kopce a pokračuje až do údolí směrem k severnímu okraji Sukova, kde se ztrácí až v průseku momentálně rozježděném kvůli stavbě nového elektrického vedení.

Následoval krátký průzkum možností vyjet terénním vozidlem na protilehlý kopec II. praporu, zakončený prvním džípováním hodným Jirkova terénního Nissanu.

Džípování přes potok u Sukova

Na vrcholku kopce, který není zalesněný a nedochovaly se na něm tudíž zákopy (nepočítáme-li zvlnění nejasného původu, které odpovídá předpokládanému průběhu linie a mohlo by být jeho pozůstatkem), je posed, od něhož se nabízí ideální rozhled po oblasti, která nás zajímá. Je vidět celé pozice LIR 8 i vyvýšeninu nad nimi, na níž se nacházely pozice ruské a z níž vojáci 20.3. sestoupili, aby pluk zajali. Posed je sice zamčený, ale má přístupnou terasu. Rozhled je nicméně možný i z kopce samotného, se ztékáním žebříku na posed se netřeba ani obtěžovat.

Vyrazili jsme i na pozice Rusů na vyvýšenině nad kótou - ta je zalesněná a jsou v ní tudíž dobře viditelné ruské zákopy. Pokusili jsme se potom najít pokračování rakouské linie, která se zde prudce lomí dozadu a vede na nedalekou kótu , nicméně nakonec jsme to v těžko prostupném terénu vzdali. Měli jsme pocit, že pozice LIR 8 jsme už tak jako tak probádali a čekaly nás ještě další záměry.

Prvním z nich byla návštěva Medzilaborců, kde jsme se pokusili zakoupit něco k snědku - úspěšně - a hlavně turistickou mapu oblasti - neúspěšně, neboť v rusňácké metropoli jsme nenalezli žádného knihkupectví. Po poradě před zavřeným a oploceným rusňáckým miniskanzenem, kde jsme si dopřáli oběd v trávě, nám tedy nezbylo, než pokračovat v terénním bádání pouze za použití sto let starých náčrtů a mapy z GPSky, na což jsme už nicméně vlastně zvyklí... Rozhodli jsme se, že se nyní pokusíme navštívit oblast kus na západ od Sukova, která je také spojena s českými jednotkami (IR 88 - Beroun a IR 81 - Jihlava). Jedná se o masiv zalesněných výšin mezi několika vedlejšími až polními spojovacími cestami, který tvoří rozlehlou neobydlenou a nepříliš přístupnou oblast. V té se nám nakonec po delším boji podařilo trefit vhodnou louku, z níž se nám naskytl zajímavý výhled podél karpatského hřebenu až ke Kaštieliku a Maguře nad Stebníkem. Z ní jsme vyrazili do hloubi lesa, abychom po chvíli narazili na několik linií ruských zákopů a pokusili se překonat i území nikoho a překřížit i linie rakouské, což se nám však už nepovedlo. I tak to byl ovšem velmi zajímavý výlet do divokých karpatských hvozdů.

Studování podkladů na vhodné louce s výhledem se během těchto tří dnů opakovalo několikrát

Po poněkud náročnějším terénním sestupu k Havaji jsme se oklikou vrátili zpět k Sukovu, kde nás čekala ještě identifikace pozic zaujatých rakouskými jednotkami po ústupu po 20.3. Z plánku vyplynulo, že ty se nacházejí až u Vyšných Čabin, kde jsme tedy vyrazili na poslední kopec dnešního dne. Na něm jsme nejdříve zákopy nemohli vůbec najít, abychom potom u paty kopce našli neočekávanou ruskou linii (vzniklou zjevně o něco později po dalším rakouském ústupu k obraně údolí vedoucího do Sukova) i očekávané rakouské zákopy výše na svahu. Ty se nám zdály být podezřele pravidelnými, takže uvažujeme o tom, zda to může být důsledek toho, že linie byla budována jakožto plánovaná ústupová pozice už v předstihu. Po identifikaci ještě jedné méně výrazné linie nedaleko vrcholku kopce jsme sestoupili zpět do údolí, abychom ještě narychlo navštívili vojenský hřbitov v Sukově a zde zatměli.

Pak už nás čekala jen opakovaná návštěva medzilobereckého hypermarketu, krátké povídání s jeho ochrankou, kterou zaujaly naše mundúry (mladík se zjevně vyznal, poznal co jsme zač), návrat do Výravy, návštěva místního výčepu a osvěta místních štamgastů, kteří naše uniformy rovněž poznali (tedy aspoň jeden z nich), prohlídka minisbírky artefaktů nalezených v okolí patřící majiteli výčepu, kvapný ústup z pozic před hrozící panákovou smrští a večerní kulturní program s archeology.

Druhý den jsme se připojili k tomuto týmu specialistů, abychom i svou troškou do mlýna přispěli jejich výzkum. Zatímco oni se věnovali odbornému výzkumu s použitím sofistikovaných nástrojů, jako je například lopata, rýč, škrabka, metr apod., my jsme vyfasovali blbuvzdornou GPSku a vyrazili mapovat průběh zákopové linie od kóty Javirska dále na severozápad. Většinu dne jsme tak strávili prodíráním se v místy hustém a těžko prostupném lese, snahou pochopit různé nekompletně dochované vybíhající kusy zákopů a snahou nevynechat je při zaměřování. Jirka si k tomu jako bonus přidal snahu uklidnit své rozbouřené vnitřnosti, které si podráždil nenasytným zhltáním (jinak výborného!) guláše. Nakonec jsme zmapovali nějaký ten kilometr linií a při večerním vyhodnocení dat s překvapením zjistili, že jsme mířili na silně opevněnou kótu Dielce. Při pohledu na mapu začaly i jinak zmateně působící vedlejší linie dávat smysl a potvrdilo se, že se jedná o zákopy budované Rusy při dobývání masivu Javirské a Kobyly na konci března 1915. Tato oblast by si zasloužila ještě podrobnější zmapování - škoda jen, že v oblasti jsou dva pásy vykáceného lesa, které jsou těžební činností natolik rozryté a díky poházeným mohutným stromům natolik těžko prostupné, že se v nich linie prostě nedají projít.

Vytěžený les nicméně nabízel nádherné podzumní pohledy

Hodinu před setměním jsme se vrátili k hlavní skupině a měl jsem tak příležitost poprvé v životě obdivovat průběh opravdického archeologického výzkumu s detektorováním, očišťováním nálezů, jejich zaměřováním a pytlíkováním; krom toho probíhalo zaměřování a zakreslování objektů, z něhož vzniká velice zajímavý plánek vybraného úseku rakousko-uherských linií.

Archeologický výzkum

Večer jsme opět navštívili krátce Medzilaborce, resp. jejich hypermarket, a večerní vyhodnocování dat a bouřlivé debaty nad pastí, kterou na nás nachystali kartografové, když do oficiálních map zakreslili kóty Kobylu a Javirskou jinak, než jak je označují místní (a jak je převzali autoři náčrtů pozic na jaře 1915). Výsledkem, se kterým se musíme smířit (a hlavně si ho zapamatovat!) je mimo jiné to, že na mapách dělostřelců a vyšších velitelství, které vznikaly podle oficiálních map, jsou vrcholy Kobyla a Javirska označeny jinak, než na mapách vzniklých přímo u pěšáků na kopcích se nacházejících, kteří používali označení běžné v kraji...

Šlapat znovu a znovu do kopců nad Výravou je sice makačka, ale na oplátku si člověk může vychutnat i takovéto nádherné výhledy

Poslední den našeho pobytu v Karpatech jsme ještě jednou, teď už v "civilu" (tedy v soudobých maskáčích), vystoupali po Javirskou, abychom se pokusili na už zmapované linii identifikovat postavení kulometu, které nám vyplývá z plánků. Určili jsme dvě možná místa, načež jsme poblíž pracujícím archeologům na chvíli ukradli jejich detektoristu a pomocí něho zjistili, že na žádném z nich se stopy po kulometném hnízdě nenacházejí. Další výzkum bude pokračovat na jaře, neboť v poledne jsme museli všichni zahájit sestup zpět do údolí a průzkum lokality tím pro tentokrát ukončit. Zatímco archeologové se jeli rychle balit, aby se stihli ještě před setměním na krátko přesunout na jakousi středověkou lokalitu pár hodin odtud, my jsme se rozhodli vydžípovat si na dva protilehlé kopce, abychom si konečně udělali představu o konfiguraci nám už tak dobře známého terénu z pohledu ruských jednotek, které na něj útočily.

Vytipovali jsme si dvě pro náš terénní vůz přístupné cesty na louky nad Výravou a nad cestou mezi Výravou a Čabalovcami, a při pohledu z nich si nad mapami a plánky po jistém váhání určili všechny významné kóty masivu výšin nad Výravou. Tím jsme průzkum lokality definitivně zakončili a po krátké zastávce ve škole, kde jsme ještě stihli odjíždějící kolegy archeology, jsme rovněž opustili Karpaty. Zastavili jsme se ještě na vojenském hřbitovu Svetlice, kde jsme se předloni maličko podíleli na rekonstrukci, a Zbojné, jehož rekonstrukce je rozjetá a který jsme dosud ještě nikdy neviděli.

Nedávno vysvěcený vojenský hřbitov Svetlice

Odtud už jsme zamířili do Humenného, kde proběhla krátká a úderná schůzka s Radom, s nímž jsme potřebovali probrat detaily ohledně projektu databáze padlých vojáků, a nedlouho před setměním vyrazili na dlouhou, ale dostavěnými kousky dálnice přece jen už o něco zkrácenou cestu na Moravu. Doma jsme byli i přes silnice ohrožované dušičkovými řidič bez komplikací s přehledem před půlnocí.