13. října 2018

Poloniny (28.-30.9.2018)

Na prodloužený podzimní víkend jsme vyrazili do slovenských Karpat - na tom by nebylo nic mimořádného; tentokrát jsme se ale poprvé vydali až do nejvzdálenějšího a nejkrásnějšího kouta: do Polonin. Nejdřív nás ale čekala cesta přes Žilinu, která mimořádná byla - tři hodiny stání v koloně je naším novým rekordem. Ze sedmi hodin cesty tak bylo rázem (se zastávkou na halušky na Dehtároch) hodin 11, a my jsme do Runiny dorazili až po půlnoci. Čekala na nás příjemně vytopená místnost, kterou nám uchystal Jirka, který s kluky dorazil o mnoho hodin dřív a v době našeho příjezdu už spokojeně spal. Brzy jsme spali i my.

Druhý den ráno jsme vyrazili do terénu - a vychytrale jsme se rozdělili na dvě skupiny. Zatímco my se Soňou jsme vyšli z Runiny jižním směrem, abychom vystoupali přímo na kótu 840, která byla cílem našeho zájmu, Jirka s kluky vyrazili na sever a vystoupali na hraniční hřeben, aby se po něm vydali k ukrajinsko-polsko-slovenskému trojmezí. Odměnou za 800 výškových metrů, které museli na úvod překonat, jim pak byl krásný výhled právě směrem na "náš" kopec, a k tomu Kučalatu, Hodošík a další významná místa dubnových bojů v Poloninách.

Pohled z hraničního hřebene přes Runinu na hřeben Bukovce, Hodošík a "průsmyk" mezi nimi

My jsme v úchvatných karpatských bukových lesích nastoupali "pouhých" 400 metrů, abychom vystoupali přímo na kótu 840, která byla naším cílem. Právě sem totiž na počátku dubna 1915 ustoupily jednotky 44. zeměbranecké pěší divize, do nichž byly krátce před tím mimořádně zařazeny pochodové prapory pluků 46. zeměbranecké pěší divize ze severní Moravy a okolí Krakova. Ještě před jeho dosažením jsme se ale měli také možnost pokochat výhledy směrem na hraniční hřeben i na Hodošík, které nám nečekaně nabídla malá mýtinka. Pečlivým prodíráním se lesem okolo kóty 840 jsme poté zjistili, že terén je zde velmi drsný, hřeben tvoří úzkou "střechu", ke které z obou stran stoupá velmi prudký svah, a zřetelná zákopová linie se táhne od kóty 840 směrem na Bukovec; na druhou stranu, směrem k sedlu, jsme identifikovali jen různé úkryty, a hlavně prudký svah, na kterém se momentálně těží les, a který je tudíž těžko pořádně prozkoumatelný.

Pod kotou 840

Po anonymních lesáckých cestách a pěšínkách jsme se tedy vydali dolů. Nakonec nás zavedly poněkud blíže "průsmyku" mezi Velkou Polanou a Runinou, než jsem plánoval, a zbylo nám tudíž více kilometrů na pochod po silnici. Ještě před tím jsme však museli přebrodit místní potok a mohli se tak aspoň trochu vžít do kůže obyvatel Runiny, kteří -- jak nás poučila místní naučná cedule -- byli až do počátku 20. století spojeni se zbytkem světa cestou, která tento potok křížila brodem celkově osmkrát!

Po návratu na základnu jsme se krátce občerstvili a vyrazili autem pro Jirku a kluky do Nové Sedlice, cíle jejich putování. Zde jsme ke svému překvapení konstatovali existenci více než jedné hospody, a po menším pátrání v místních mapách jsme je nakonec v té správné objevili. Cestou zpět do Runiny jsme se ještě zastavili na vojenských hřbitovech v Uliči a Zboji, které jsme naposledy navštívili před drahnými lety -- a v Uliči tak mohli obdivovat, jak moc se od té doby proměnil.

Ulič

Večerní program byl pak jasný -- příprava večeře pod zkušeným vedením našich specialistů.

"To jsem si vzal, abyste viděli, jak vypadá slušný člověk v kuchyni."

V sobotu ráno jsme měli opět částečně oddělený program -- zatímco Jirka kluky hodlal vzít na Duklu a při té příležitosti navštívit i muzeum ve Svidníku, my jsme vyrazili dříve, abychom stihli ještě zastávku na vojenském hřbitově Vel'krop, jehož rekonstrukce byl po mnoha letech a tisících a tisících odpracovaných hodin dorbovolníků právě den před tím slavnostně korunována oficiálním vysvěcením. Pohled na toto místo, které pamatuju ještě jako oplocený plac zarostlý stromy, kde nic neprozrazovalo, že se jedná o největší vojenský hřbitov na Slovensku a jeden z největších na východní frontě vůbec (přes 8 600 pohřbených), mi téměř vyrazil dech. Před všemi, kteří se o to zasloužili, hluboce smekám.

Velkrop

Zbytek sobotního programu pak už obstarala akce Vojenské manévre 1911 Stropkov, připomínající manévry rakousko-uherské armády, které se zde konaly před 107 lety a jejichž námětem byla obrana karpatských průsmyků. Během té jsme stihli navštívit i nový památník na vojenském hřbitově přímo ve Stropkově -- a večer samozřejmě vyzkoušet i místní pohostinství.

Stropkov

V neděli ráno jsme se do muzea ve Svidníku vydali ještě i my -- a s potěšením si tak mohli prohlédnout novou expozici a především její část věnovanou první světové válce, které již nedominuje sekce vyznamenání pod heslem "detaily si naštudujete v literáture, tu ste v múzei", ale kulomet Maxim a hlavně kvalitně zpracované panely o bojích v Karpatech.

Muzeum Svidník

Se zájmem jsem si prohlédl také výstavu věnovanou propagandě Slovenského štátu a mohl konstatovat, že fenomén fake news asi nebude tak nový a specifický, jak se nám dnes zdá... Pak už jsme ale hned vyrazili na dalekou cestu zpátky -- ukázalo se nicméně, že i tak jsme již vyrazili příliš pozdě na to, abychom se vyhnuli zácpám a kolonám v okolí Žiliny; a tak jsme si podobně vrchovatě, jako cestu tam užili i cestu domů.

Žádné komentáře: