Pro velký úspěch minulé zimní expedice jsme letos vyrazili v únoru do Karpat znovu. Po osvědčené trase s osvědčeným řidičem dojeli jsme ve čtvrtek večer do osvědčeného penzionu Driečná - a dokonce tentokrát asi hodinu a půl před půlnocí! To nám poskytlo prostor uspořádat ještě večer štábní poradu nad mapami a naplánovat trasu na první den. Začali jsme ale netradičně na městském úřadě v Medzilaborcích, kde jsme dostali krásnou novou knihu o bojích první světové války v okolí města, která byla vydána jako součást loňského projektu obsahujícího i bojovou ukázku. Ta je bohužel neprodejná a zájemce ji tak může získat jedině právě na místním městském úřadě. Pak už jsme vyrazili opravdu do terénu.
První lokalitou byla zaniklá obec Osławica na polské straně Lupkovského průsmyku, kde v únoru 1915 došlo k zajímavé epizodě, když ruská hlídka narazila na ustupující kolonu rakousko-uherských vojáků. Ti pochodovali nočním husím pochodem po kolejích místní železnice a ruští průzkumníci ve sněhové vánici z této řady postupně vybírali jednoho vojáka po druhém, aby je odvedli do zajetí. Než si toho ostatní všimli a došlo k přestřelce, která akci ukončila, získali tak několik desítek zajatců. My jsme přímo u železniční stanice narazili na místního pána, který i přes naše opakované opakování, že o detektorování nemáme zájem, opakovaně nám opakoval, na kterých kopcích se dá najít nejvíc. Prošli jsme se kus po inkriminované železnici a obhlédli terén (který ne zcela sedí s náčrtkem ve vzpomínce ruského důstojníka, sepsané zpaměti cca 20 let po události), a pak se vrátili k autu, abychom se přesunuli ke stanici Stary Lupków - ta byla východištěm naší hlavní túry prvního dne.
Ještě než jsme však mohli vyrazit, hned jak jsme vystoupili, odchytil nás jakýsi pán, zda se s ním můžeme v uniformě vyfotit. Hned za rohem se ukázalo, že pán patří ke skupince veselých slovenských běžkařů, kteří přijeli z Medzilaborců přes železniční tunel, vybaveni dostatkem povzbuzujících prostředků. Při hromadném focení se jejich veselí dále zvyšovalo úměrně tomu, jak se snižovaly zásoby ohnivé vody... Po přátelské rozmluvě s běžkaři, z nichž někteří projevili kromě mojí uniformy zájem i o naše plánky a situaci v terénu, jsme se vydali na cestu k tunelu i my. Ukázalo se, že v tajícím sněhu bude nejpohodlnější možností pochod po jedné kolejnici železnice, který prověřil naše artistické schopnosti. No, jako provazochodci bychom se neuživili - ale k tunelu jsme došli!
Prošli jsme se jím na druhou stranu (kde jsme objevili vrcholovou prémii, kterou si tam nachystali naši běžkaři - pochopitelně opět ve tvaru flašky) a odhodlaně se pustili do výstupu na hřeben. Do sněhu, kterého tady bylo už poměrně hodně, jsme se místy bořili až po kolena, a konečně tak zažili autentické podmínky karpatského bojiště. U rozcestníku nahoře jsme si museli dát chvíli oddechu, než jsme našli síly vyrazit po hřebeni směrem na Ščolb - tedy na opěrný bod rakouské obranné linie na hlavním hřebeni Karpat, který po dobytí Lupkovského průsmyku více než měsíc odolávat ruským snahám o jeho získání. V tom hlubokém sněhu jsme zákopy spíš tušili než viděli - ale z jedné za našich dřívějších návštěv vím, že zde jsou;-)
Úplně na Ščolb jsme se nakonec nedobrodili, 50 (výškových) metrů pod vrcholem jsme si dali pauzu a vyrazili zpět. I tak jsme už raději zrušili záměr "vyběhnout" ještě na jeden kopec nad Medzilaborci a jeli místo toho - jen s krátkou zastávkou v Palotě a Kalinově - rovnou zpět do tepla našeho nocležiště. Ačkoliv výpadek teplé vody náš komfort trošku snížil, byl jsem rád, že se můžeme večer vrátit do útulna. Jaké by to asi bylo po celodenním chození v terénu, s durch promočenými botami a mrznoucími nohami v nich, zpocení (neboť přes den bylo až pět stupňů nad nulou a kabát opravdu vydatně hřeje...) a hladoví strávit noc venku? Namísto toho jsme si dali teplou večeři a pivo a probírali otázky karpatských bojů nadále již pouze teoreticky...
Druhý den jsme měli v plánu delší okruh - a domnívali jsme se původně, že i náročnější. Po krátké zastávce na rekonstruovaném vojenském hřbitově v Sukově jsme vyrazili z vesnice do kopců směrem na západ, podél linie rakouské 21. zeměbranecké divize až nahoru, k pozicím Kombinované brigády, kam jsme (z opačné strany) došli loni. Brzy se ukázalo, že jsme tímto našli zajímavou alternativu (k již dříve prozkoumané možnost jít od Roškovců), jak se do pozic Kombinované brigády dostat. Cesta od kostela v Sukově nás mírným příjemným stoupáním zavedla pod kótu 426, kde jsme prudkým, ale ne zas tak dlouhým stoupákem dosáhli rakouské linie a pokračovali po ní až na kótu 534. Pravda, moje prohlášení "už jsme skoro tam - aspoň opticky" se ukázalo být trochu předčasným (podle pohledu na mapu jsme před sebou v ten okamžik měli ještě 130 výškových metrů), ale i tak to byla podle mě lepší cesta nahoru než ta loňská z druhé strany.
Po hřebeni jsme se pak přesunuli na kopec Vrchdolín, z něhož jsme se spustili a podél ruské linie vystoupali na kótu 48?, tyčící se přímo nad pozicemi LIR 8, v nichž byli vojáci pražského pluku 20.3.1915 zajati. Zde jsme si dopřáli polní oběd a pak prohlídku zákopů, které tu byly i pod sněhovou pokrývkou velmi zřetelně vidět. Poté jsme sešli pod les a v krásném počasí a za dobré viditelnosti obdivovali panorama bojiště Velikonoční ofenzivy z konce března 1915, které se před námi rozkládalo. Pak jsme kruh uzavřeli sestupem z pozic pražských landwehráků zpět ke kostelu. Záměr vystoupat ještě na kopec na opačné straně údolí, kde byl zajat jiný prapor téhož pluku, jsme nakonec vyměnili za krátký výlet na nově zrekonstruovaný vojenský hřbitov Zbojné a Svetlice, odkud jsme se už za stmívání vrátili zpět na základnu. Večer se výprava za tyto výkony odměnila místní saunou, pivem, dobrou večeří a pohodlnou postelí.
V neděli jsme chtěli do programu doplnit onen chybějící výstup na Panskou Kýčeru nad Medzilaborci z prvního dne, ale plány překazila mlha, která by nám sebrala jakýkoliv výhled. A tak jsme chvíli poseděli v restauraci místního hotelu v marné naději, že mlha se snad rozestoupí, a když se tak nestalo, posadili Matúše na vlak a sebe do automobilu a takto vyrazili na cestu domů, která proběhla bez zvláštních příhod. Až na to tedy, že na jejím pro mě předposledním úseku, mezi Bratislavou a Břeclaví, chyběl ve vlaku zařazený vůz číslo 365 - což způsobilo nemalé pozdvižení mezi studenty, kteří si do něj zakoupili místenku a kteří byli průvodčím dost nevybíravě posláni k čertu. Už už jsem si myslel, že ho někdo z nich zbije - ale pak jsem si uvědomil, že už nejsu na východě, a navíc se ukázalo, že většinu nespokojenců tvořili změkčilí Češi - a tak mě nakonec nepřekvapilo, že průvodčí vyvázl bez zranění. Vzpomínaje na studentská léta, prostál jsem cestu u záchodků zapřen pořádně jen o jednu nohu a s radostí v Břeclavi vystoupil, abych se nechal dopravit domů již zase pohodlně autem.
Žádné komentáře:
Okomentovat