14. dubna 2022

Jarní Karpaty (6.-10.4.2022)

Po dvou letech, kdy se tradiční časně jarní expedice do terénu, ideálně průhledného a průchozího, neuskutečnila kvůli covidovým omezením, chtěl jsem si to tak trochu vynahradit a naplánoval cestu do Karpat delší než obvykle. Vedlejším efektem této myšlenky bylo, že její začátek jsem měl absolvovat sám, neboť mí parťáci tak dlouho nemohli, ale to mi nevadilo. Vyrazil jsem - jak už je v poslední době spíše obvyklé - v úterý večer nočním vlakem a jelikož vše jelo podle plánu (na rozdíl od dobrodružného minulého pokusu), ve středu v 8 hodin ráno(!) jsem už byl v Medzilaborcích. Zde mě ochotně ubytovali v hotelu (ačkoliv oficiální čas ubytování je až od 12), čímž mi situaci ulehčili, a expedice mohla začít. 

Převlekl jsem se, přebalil batoh a vyrazil jsem zpět na stanici, abych se vlakem vrátil kus cesty údolím Laborce, konkrétně do Volice. Zde jsem zřejmě poněkud vyděsil zřejmě paní starostku, která se divila co zde hledám - já ale šel najisto a nic nehledal. Prvním cílem bylo pro mě místo, odkud byla vytvořena kresba německého malíře Kurta Blanka zachycující bojiště u Zbudské Belé po skončení bojů Velikonoční bitvy. To jsme se pokusili vyfotit už minule - pro nepřízeň počasí jsme to tehdy nemohli udělat, ale zato jsme docela přesně odhadli, odkud bychom fotku udělat chtěli, kdybychom mohli. Vyrazil jsem tedy přes kopec, odkud jsem se spustil směrem k tomuto místu... Nakonec se ukázalo, že Kurt Blank prokázal při malování krajiny překvapivou lenost - zůstal téměř úplně dole v údolí, prakticky ještě ve vesnici; přitom kdyby vyšel na svah jen o pár desítek metrů výše, měl by mnohem hezčí pohled právě na tu nejdůležitější část bojiště, kterou se chystal zachytit. No ale takto zase pracoval přímo od stanoviště štábu, se kterým se na bojišti zřejmě pohyboval...


Izbugya Bela, 5.4.1915


Zbudská Belá, 6.4.2022

Vrátil jsem se nahoru na kopec, abych se vydal na svou plánovanou půldenní túru. Začínal jsem přitom prakticky přesně v místech, kam po ruském průlomu nad Výravou 2.4.1915 ustoupil jak jihlavský IR 81 (tedy ta menší část jeho vojáků, která neskončila v ruském zajetí), tak pozdější československý generál Marvan se svým IR 40. A právě s jeho vzpomínkami na boj nad Výravou a Zbudskou Belou v ruce jsem se dneska hodlal terénem projít. Už výchozí bod nabízel přehledný pohled na clou "scénu", tedy na hřeben kopců nad Zbudskou Belou a Valentovciami (který je pokryt loukami, takže dokonale přehledný) a lesem porostlý masiv Kobyly a Javirské nad jeho koncem. Tedy cca 5 kilometrů dlouhý úsek, který Marvan (a také vojáci IR 81) v rámci protiútoku zdolávali po tři dny (3.-5.4.1915).


Osa postupu Marvana a praporu IR 81 (napravo od něj) na hřebeni nad Zbudskou Belou a Valentovciami až po Javirskou 2.-5.4.1915


Mně to naštěstí nezabralo ani tři hodiny. Jedním z hlavních úkolů, které jsem si vytyčil, bylo ověřit jedno pochybné tvrzení z Marvanových pamětí, kde působivě popisuje jak "v údolí Výravy" viděl nastupovat německé oddíly. Už z mapy je ale jasné, že z tohoto místa do údolí Výravy nemohl v žádném případě vidět (leda by použil drona, který se však ve výzbroji rakousko-uherské armády podle všeho nevyskytoval...). Nakonec jsem přímo na místě dospěl k závěru, že pokud do nějakého údolí vidět mohl, tak leda přímo do údolí Laborce - a i to jen na krátkém úseku a z trochu jiného místa, než jsem si představoval, takže o tom nejsem zcela přesvědčen... Nicméně terén byl tehdy zřejmě zcela bez stromů, které výhled dnes trochu omezují, takže je to snad možné.

Spokojen s tímto zjištěním jsem přešel až na konec louky, resp. začátek lesa, kde bylo podle dobových materiálů nedaleko od sebe před ústupem z Javirske postavení rakousko-uherského dělostřelectva a plukovní velitelství IR 81. Zkusil jsem zlehka projít okraj lesa, a skutečně narazil na jednu velkou díru, kterou bych dokázal interpretovat jak jako pozici pro dělo, tak jako štábní zemljanku; přiklonil bych se spíše k tomu druhému, ale třeba to někdy vyzkoumáme pořádně...

Na závěr jsem se rozhodl i ve velmi silném větru vzlétnout s dronem - a zatímco on to zvládl perfektně, tím kdo to úplně nevychytal jsem zůstal já, když jsem si od něj při přistávání nechal mírně posekat prstíky. Po tomto intermezzu jsem vyrazil na přesun přes údolí říčky Olšava na vedlejší kopec, odkud Marvan pozoroval a rovněž zajímavě popsal ruský průlom pozic 2.4.1915. Zde jsme byli při minulé návštěvě oblasti také - ale tehdy jsem zjistil, že potřebný výhled je nyní zakrytý stromy a počasí nedovolovalo vypustit pozorovací balón, natož drona, a tak jsem si to musel nechat na jindy; tedy na dnes. Během šplhání na kopec jsem zjistil, že dron ani není třeba: stačí se autem nevyvézt pohodlně až nahoru, ale absolvovat výstup pěkně po vlastních, a člověk hned vidí, že z místa jen o trochu posunutého vůči tehdejšímu Marvanově stanovišti se otevírá přesně ten výhled, jaký popisoval ve vzpomínkách - i bez stromů.


Marvanův výhled na (tehdy nezalesněný) terén, kde došlo k ruskému průlomu na vrcholu Velikonoční bitvy v Karpatech


Tím jsem zcela uspokojil své badatelské choutky na první den, splnil plán na 100 % a mohl po krátkém odpočinku vyrazit do údolí Laborce k vlakové zastávce, kterou jsem sice viděl přímo pod sebou, avšak na druhé straně Laborce, takže jsem to přece jen musel vzít oklikou přes most. Vláčky zde jezdí sympatické, hlavou mi pouze vrtá, proč na mě při příjezdu do stanice pan strojvedoucí tak usilovně troubil. Snad se mu pouze líbila moje rakousko-uherská uniforma a nedopustil jsem se z neznalosti místních zvyklostí nějakého pasažérského faux pas...

Večer jsem strávil rozjímáním nad tím, zda si s sebou na plánovanou celodenní túru kabát brát, či nebrat. První den jsem si ho nevzal, a chvílemi jsem litoval; nakonec jsem si ho tedy napodruhé zabalil, a chvílemi jsem nelitoval, přestože název mého cíle evokuje spíše představu prosluněných pláží než kopců šlehaných studeným větrem... Druhý den jsem totiž vyrazil na Havaj. Samozřejmě nikoliv letecky k Tichému oceánu, ale autobusem k Polianskému potoku. V téměř prázdném vozidle jsem pochopil, že na zastávkách se zastavuje jen když je k tomu konkrétní důvod, takže jsem musel panu řidiči taktně naznačit, že bych chtěl vysadit hned na okraji obce (která disponuje oficiálně hned třemi autobusovými zastávkami), u odbočky na Bystrou, kam jsem měl ve skutečnosti namířeno.

Při cestě údolím jsem si prohlédl okolní kopce, ale nepřipadlo mi smysluplné nazdařbůh v lesích je pokrývajících hledat případné zákopy, když přesné pozice nejsem schopen z materiálů odvodit a hlavě když zde nejspíše ani vůbec nejsou, protože vojáci se zde nacházeli pouze tři dny na začátku února, takže dost možná měly zákopy a úkryty vykopány jen ve sněhu; třeba někdy příště, až zbyde čas.


Někde na těch kopcích budou zákopy... a nebo spíš ne


Pak jsem si vystoupal na výšinu nad Bystrou, odkud je krásný výhled na celou oblast (ten sice už znám z minulých návštěv, ale nechtěl jsem ho vynechat), a odtud se spustil do ďolíku mezi Bystrou a Roškovcami, kde byly před ruským průlomem nešťastně umístěny rakouské zálohy (tedy jeden prapor IR 81). Pozice pro zálohu dobrá, to ano - kdyby ovšem tahle záloha neměla ZÁROVEŇ bránit Bystrou, kam odtud nejde ani vidět, natož střílet.

Pak jsem vystoupal na Vrchdolín (další kopec s krásným výhledem na široké okolí a značný kus karpatské fronty), abych došel k již z předchozích návštěv známým zákopům IR 81, které jsem dosud nikdy neměl čas a možnost pořádně projít, a také si to vždy musel nechat na jindy; tedy na dnes. I přesto, že zde místní mezitím odtěžili jiný kus lesa a změnili poněkud vedení lesáckých cest, místo jsem našel bez problémů a mohl se s GPSkou v ruce vydat po poměrně výrazně zachovaném zákopu směrem nad Repejov. Až do něj jsem v žádném případě sejít nehodlal - ale nakonec k tomu nechybělo zas tak mnoho, protože linie zákopu se mi ztratila až po sestoupání více než 100 výškových metrů (a dál jsem ji už ani moc nehledal, protože bych beztak dál nešel). Návrat byl tedy dalším neplánovaným výstupem, aspoň teda tentokrát bez batohu, nalehko.


Zákopy


Na druhou stranu už jsem klesal zase se všemi věcmi, protože tam vedla má plánovaná trasa. I zde je zachován dlouhý úsek zákopů, který končí až na velice, velice prudkém svahu Homolky, kde už snad ani žádné pořádné pozice být nemohly. Pokračoval jsem tedy po (nyní již jen myšlené) frontové linii dále, dolů a nahoru, až jsem se dostal k posedu nad Sukovem - to je další místo, které dobře známe z předchozích expedic; vůbec jsem dneska chodil více po známých než neznámých místech, ale vzhledem k tomu, že v předchozích případech jsme zde vždy byli autem za nějakým konkrétním bodem, nikdy jsem je neprošel takto souvisle. Teď jsem se dostal do bodu, kde můj plán víceméně končil a další postup nechával otevřeným - podle času, nálady a sil. Síly sice citelně ubývaly, času bylo ale naopak až překvapivě mnoho, a nálada byla dobrá; vydal jsem se tudíž ještě na poslední kopec nad Sukovem, kterým celý úsek fronty západně od Laborce končil.

Jako první se mi do cesty postavil Sukovský potok; tuto vodní překážku jsem při plánování operace, přiznávám, vzal na lehkou váhu, protože jsme ji při předchozích návštěvách vždy snadno překonali. Tentokrát se ale ukázaly dva podstatné rozdíly: stav vody byl o něco vyšší než bývá v létě, a neměl jsem s sebou žádné auto, kterým jsme přes potok většinou přejížděli. Najít místo k přechodu, spíše přeskoku potoka se tak ukázalo být obtížnějším než jsem si představoval, chvíli jsem už uvažoval o regulérním brodění... Ale nakonec jsem přece jen našel cestu suchou nohou. Přitom jsem zřejmě vyděsil nic netušící místní obyvatelku, která projížděla po silnici kolem potoka na svém jízdním kole, a kterou postava v rakousko-uherské uniformě náhle se vynořivší z potoka přímo vedle ní mohla poněkud zaskočit.

Raději jsem hned zapadl do lesíka na protějším břehu a prodral se "zkratkou" nahoru na kopec. Zde se mi nabídl poslední krásný výhled dnešního dne, přímo do údolí Laborce. Samotnou řeku jsem ale zatím nespatřil, neboť je skryta v hustém porostu. To mě trochu mrzelo, protože jsem si maloval, že bych mohl závěrečný úsek cesty jít bezprostředně podél nej, abych se vyhnul nutnosti přecházet přes kopec, na kterém jsem stál, a který jsem chtěl po břehu řeky vychytrale obejít. To se ukázalo být značně naivní představou - svahy nad Laborcem jsou zde příkré, rozeklané stržemi, kterými asi příležitostně stékají proudy vody, a jít po nich a napříč nimi je úplný nesmysl. Poslušně jsem se tedy vrátil zpět na kopec (a absolvoval tak další, ale už opravdu poslední neplánovaný výstup) a po lesácké cestě ho přešel k vlakové zastávce Sukov. Tedy k místu, kde jsem si myslel, že by měla být; k mému údivu jsem ji neviděl, ani když už jsem stál pár desítek metrů od ní, a už už jsem si začínal myslet, že ji snad mám v mapě špatně zakreslenou. Teprve když už jsem stál téměř na ní jsem pochopil, že ji nevidím prostě proto, že není; vlakovou zastávku zde tvoří jen cedule s názvem "Sukov", u níž není nejen žádný přístřešek, ale ani zpevněné nástupiště. Své dvoudenní putování po místech spjatých s působením IR 81 v Karpatech jsem tak symbolicky zakončil přesně na místě, kde ho jeho vojáci začali - právě tady byli 3. února 1915 vyloženi z vlaků, které už si velení netrouflo pustit až do města Medzilaborce, nacházejícího se tehdy už v dostřelu ruského dělostřelectva.



Večer přijel Jirka a další den jsme už absolvovali cestu do terénu společně. Vzhledem k tomu, že i přes předpověď počasí bylo ráno krásně, začali jsme výstupem na novou rozhlednu přímo nad Medzilaborci. Je tak nová, že v mapě ještě není (ani cesta k ní), a tak jsme se vydali napřímo po lukách nad městem. Ke konci jsme trochu pochybovali, zda to byl dobrý nápad, protože závěrečná fáze výstupu z této strany je fakt strmá; nahoře jsme ale zjistili, že ze všech ostatních stran (včetně té oficiálně přístupové) je to stejné a nemusíme litovat, že jsme šli neoficiálně. Rozhled, který rozhledna nabízí, za ten náročný výstup však rozhodně stojí - je fantastický.


Pohled přes okraj Medzilaborců údolím Laborce směrem k severu (k Habuře a Čertižnému)


Pak jsme se přesunuli do Zbudské Belé (ano, opět), kde jsme po krátkém výšlapu na "Marvanův" kopec, aby se Jirka taky zorientoval, vyrazili na kopce na opačné straně údolí. Nejdříve na kótu Lesík (na dobových mapách Trstjanský vrch), kde bylo v závěrečné fázi Velikonoční bitvy umístěno německé dělostřelectvo; zde jsme však k našemu překvapení nenašli v terénu téměř nic. Potom po hřebeni dál, až na "křižovatku" kopců Lesík - Kudrovec - kóta 600 - Uhliská (nedaleko bývalé Škodovy chaty), odkud se nám naskytly pěkné výhledy na Kudrovec (to je mimochodem kopec, který je potřeba navštívit někdy příště...). Pak jsme se pokusili stočit na Uhliská - úplně se nám to ale nepovedlo, vzali jsme to velkým obloukem a nakonec jsme byli rádi, že jsme vůbec dorazili na správný hřeben. První vrcholek Uhlisk jsem tak minuli, na druhém pak našli nějaké zákopy ne příliš jasného účelu (dokonce ani orientace), které se navíc na obou stranách ztrácí v neprostupném mladém lese... 

Sestup zpět do Zbudské Belé nás zavedl na rozježděnou lesáckou cestu korytem potoka (což opět nebylo to, kudy jsem plánoval jít), takže jsme přišli k autu pěkně zablácení. To nám však nebránilo vyjet si znovu ještě i na druhý "Marvanův" kopec, abych Jirku zorientoval i zde. Doufám, že ocenil, jak se mu tímto způsobem dostalo během pár minut highlightů celého mého prvního dne stráveného v terénu;-) A aby toho nebylo málo, rozhodli jsme se den zakončit návštěvou legendárního památníku knížete Laborce nad Haburou. Nejdřív jsme se ale v obci chtěli posilnit sklenicí limonády v hospodě, z níž onehdá vyběhli akční zachránci našeho porouchaného Nisana. Zjistili jsme však, že ta už neexistuje, a nahradil ji na druhé straně vsi novější podnik. Navštívili jsme tedy ten, a pod portréty všech komunistických velikánů od Marxe přes Lenina a Brežněva až po Gustáva Husáka vypili svou kombajnérku. Z nějakého důvodu jsem v tomto prostředí neměl chuť dávat se do řeči s místními štamgasty, kteří o nás projevili zájem.

Když jsme konečně vyrazili na stezku s megatabulemi, která vede ke knížeti, pochopili jsme, že tím svým váháním jsme prohloupili: jedna tabule už se za těch pár let úplně rozpadla, takže se nedozvíme, co o tomto králi starých Rusínov na ní asi tak stálo (další k tomu nemají daleko, ty jsme ale ještě zastihli v čitelném stavu). Socha je to... působivá. Stejně jako je působivá délka seznamu všech místních buditelů, kteří se na její realizaci podíleli.


Kníže Laborec (v mědi) a Jirka (v modré bundě)


Následující den nás čekala túra už vyloženě kolektivní. Nejdřív jsme ale museli vyřešit problém s recepční na našem hotelu, které jsme nemohli zaplatit za ubytování v důsledku toho, že zmizela. Po několika minutách (marné) snahy se jí dovolat se nakonec náhodný místní pracovník (kuchař? číšník?) ujal peníze si vzít k sobě, ovšem pochopitelně pouze v hotovosti. To si vyžádalo neplánovanou návštěvu místního bankomatu, který zase pro změnu nedisponoval (žádnými) bankovkami... Nakonec se vše podařilo, a s mírným zpožděním jsme mohli vyrazit vstříc našim kamarádům od Humenného, kteří nás už čekali na místě.

Na místě jménem Solník, kde jsme chtěli už v zimě projít zákopovou linii, ale tehdy na to nezbyl čas a museli jsme si to nechat na jindy; tedy na dnes. Vystoupali jsme na příslušný kopec, okamžitě našli jedny z nejvýraznějších zákopů, jaké se na karpatském bojišti dodnes nacházejí, a podél nich pak prošli kopec tam a zpátky. Prošli jsme si tím místa, kde proběhl na počátku dubna 1915 protiútok 39. pěšího pluku, za něhož byl jeho velitel S. Spiess (in memoriam) vyznamenán jedním z pouhých dvou rytířských křížů Řádu Marie Terezie, udělených za boje na dnešním slovenském území.



Při tom jsme zevrubně probrali situaci na frontách (dávných i těch současných) - a také kvalitně zmokli. Přesto jsme se ještě po cestě nazpátek znovu zastavili i v Brezničce, kde jsme byli už v zimě, aby i ti co minule nebyli mohli obdivovat místní opěrný bod. Den jsme zakončili stylovou večeří v místní kolibě a přesunuli se do hospody v Humennom, kde další rozbory mezinárodně-politické a vojenské situace pokračovaly až do pozdních nočních hodin.

Poslední noc nás u sebe nechal přespat Maťo, takže jsme nemuseli řešit žádné ubytovávání (ani odubytovávání...) - v neděli ráno jsme se však tím pádem vzbudili už poněkud mimo naše oblíbené bojiště, a rozhodli jsme se využít toho, že nemáme jiný plán, a konečně, konečně po všech těch letech navštívit některý z hradů, kolem kterých jsme už tolikrát jeli cestou sem i domů, a vždycky si říkali, že je někdy musíme navštívit. Volba padla na hrad Kapušanský, což bylo docela štěstí, neboť jsme se trefili do jeho prvního otevíracího dne sezony. Stoupání na hrad je vskutku náročné (pokud tedy - jako my - pohrdnete možností pohodlné okružní cesty a vydáte se tou krátkou a přímou), odměnilo nás nicméně krásnými výhledy na prešovské vojenské letiště, kde zrovna "pojížděl" jeden ze zde umístěných Black Hawků. Až teprve když "sjel" z betonové dráhy na trávník, pochopil jsme že není na zemi, ale několik metrů nad ní; pohled na nízko popolétávající vrtulník z velký výšky je tak nezvyklý, že nás nenapadlo, že není na zemi.


Špionážní snímek letiště u Prešova


Místní průvodce, dosud čerstvý a neotrávený návštěvníky, s námi prohodil několik vřelých vět, obešli jsme hrad (také poměrně dosti rekonstruovaný) a hlavně si vyšli na věž, z níž se nám naskytl poslední z krásných výhledů této expedice - mimo jiné také až na některé kopce karpatského bojiště (konkrétně v oblasti Bardejova). Zcela spokojeni jsme tak svůj pobyt na východě zakončili a odfrčeli - s tradiční zastávkou na Dechtároch - zpět domů.

Žádné komentáře: