Tři letní miniexpedice mimořádně spojím do jednoho zápisu, protože je spojuje jedno téma: dron. Nová hračka, kterou jsem si pořídil, mi umožňuje točit efektní záběry z výšky a já tomu propadl natolik, že jsem tím strávil většinu času na všech třech cestách... :-)
Lupkovským tunelem
První cesta na konci června byla napůl experimentální (co se dronu týče), a napůl oddychová. Již cestou tam jsme se zastavili na našem dobře známém stebnickém bojišti, kde vznikly naše první záběry bojišť a vojenských hřbitovů. Výsledkem je mimo jiné toto video o pozicích IR 28 před zajetím u Stebnícké Huty:
Pak jsme se ubytovali v našem oblíbeném penzionu Driečná, abychom následující den strávili odděleně, i když ideově podobně: Jelikož pro Zuzku to byla první návštěva na východě vůbec, Jirka s ní objel ta nejprofláklejší místa v regionu (od Bardejova až po Dukelský průsmyk). A jelikož pro drona to byla rovněž premiéra, i my se Soňou jsme s ním objeli ta nejprofláklejší bojiště (Výravu, Sukov) - a po poledním odpočinku v Driečné, během něhož jsme po tolika návštěvách poprvé zašli na procházku do samotné obce Driečná, jsme se pak vydali na Veľkrop. A zde vznikly záběry pro toto video:
Další den byl pak vyhrazen pro hlavní zážitek tohoto výletu: cestu vlakem skrz Lupkovský průsmyk. Už několik let Poláci provozují sezónní turistickou linku Medzilaborce-Rzeszów, resp. Medzilaborce-Sanok, která projíždí jinak nevyužívanou tratí skrz Lupkovský průsmyk. První jízda této nejisté sezony byla plánována právě na pátek 26.7.; raději jsme se šli den dopředu na nádraží v Medzilaborcích zeptat, zda tento záměr skutečně platí, neboť ještě pár dní před tím byly slovensko-polské hranice pro železniční dopravu uzavřeny. Jelikož paní v pokladně měla zrovna půlhodinou pauzu, která se nějak protáhla, prostudoval jsem všechny vývěsky o mimořádnostech v dopravě na nádraží rozvěšené (a že jich bylo!), a o našem vlaku se nedozvěděl nic. Paní mi ale následně slíbila, že vlak zítra určitě pojede. A skutečně, po půl desáté přifrčel na nádraží v Medzilaborcích mezinárodní expres a my - společně se třemi dalšími cestujícími;-) - jsme nasedli a o několik minut později vyrazili.
Cestu přes průsmyk a hlavně tunelem, kterým jsme již mnohokrát prošli pěšky, jsme si náležitě užili, a kolem poledne vysedli v Sanoku. Zde jsme navštívili nejen naši oblíbenou restauraci na rynku, která stále nabízí vynikající lokální speciality, ale také jedno zastrčené knihkupectví, kde jsme zakoupili několik knih tak levných, že jsme později začali pochybovat, zda nešlo o omyl při účtování... Někdy se tam musíme vrátit.
Cestu zpět jsme absolvovali tímtéž vláčkem v té stejné sedmičlenné skupině - a v prudkém lijáku jsme překročili Karpaty zpět na jih. Tím tedy opět padl záměr navštívit ještě památník knížete Laborce, který už se díky naší neschopnosti ho konečně jednou zařadit do programu stává podobně legendárním jako muzeum Andy Warhola v Medzilaborcích:-).
V sobotu jsme pak ráno ještě jednou nastartovali drona a natočili medzilaborecké vojenské hřbitovy, pak udělali ještě zastávku k nasnímání bojiště IR 81 u obce Bystrá, a pak už vyrazili na zpáteční cestu. Tu jsme si mimo obligátní zastávku na - tentokrát zcela přeplněných - Dehtároch zpestřili ještě návštěvou příjemného archeoskanzenu Havránok u Liptovské Mary.
Za archeology do Lupkówa
Jak už to tak bývá, neuplynul ani měsíc a naše badatelské kontakty nás znovu zavály prakticky na stejné místo - už v únoru jsme se seznámili se skupinou archeologů z krakowské univerzity, kteří se věnují výzkumu pozůstatků první světové války na polské straně Karpat, a ti nás pozvali na svůj terénní výzkum. Ten se, po peripetiích spojených s dobou covidovou, nakonec uskutečnil v druhé půli července, a tak jsme urvali aspoň prodloužený víkend a vyrazili na návštěvu.
Cestou jsme se stavili na některých z nejpůsobivějších vojenských hřbitovů v oblasti Gorlic, abychom natočili další efektní záběry. Ke kameramanovi leteckému (já s dronem) jsme tentokrát přidali také kameramana pozemního (Jirka se stativem). Tak vznikla například tato videa o vojenském hřbitovu Staszkówka a Łużna-Pustki:
Zastávky na všech lokalitách nám ale cestu protáhly natolik, že namísto obvyklých cca 7 hodin nám zabrala hodin skoro 12 a nejen že nám došlo denní světlo, ale málem nám došel i benzin... Což v oblasti vysídlených rusínských vesnic mezi Duklou a Lupkovem není problém snadno řešitelný; Jirka tudíž přepnul do svého řidičského režimu "na spotřebu", v němž je natolik zběhlý, že ukazatel dojezdu po většinu času nejen že neklesal, ale někdy dokonce stoupal:-). A tak jsme už po setmění, ale úspěšně dorazili do ubytování U Szwejka přímo u Lupkovského průsmyku, kde pro nás polští kolegové vyhradili pokojík. Po několika desítkách minut (a vlastně i desítkách pivních;-) jsme se vzpamatovali natolik, že jsme ještě před půlnocí stihli pobesedovat s hostiteli a vyzvědět jejich plány na následující den.
Jelikož v plánu byl den napůl odpočinkový a do terénu se mělo vyrážet až okolo 15. hodiny, vzniklo nám následujícího dne neočekávané volno. Večer jsme již nebyly ve stavu vymyslet jakýkoliv plán, a tak jsme začali plánovat až ráno. První bod byl beztak mandatorní - sjet do Medzilaborců a nabrat benzin. Když už jsme tam byli, skočili jsme si ke Krásnému Brodu, abychom ho také natočili. Teprve tady jsme se konečně pořádně zamysleli a - i pod tlakem chyb v obsluhování nové techniky, které nás nutily ke krátkému, ale nutnému návratu na základnu - spočítali si, že nejrozumnějším využitím volného půldne bude výlet na opačnou stranu, k Manilowe.
Cestou jsme u Woli Michowej spatřili něco, co na první pohled vypadalo jako lesní požár, ale po dvou vteřinách nám docvaklo, že to budou spíše oni slavní milíři, vyrábějící zde dodnes staletími osvědčenou metodou dřevěné uhlí. Okamžitě jsme zastavili a vydali se na prohlídku jejich pracoviště, které nám dokonce pan vrchní milíř - za malý obnos ve zloťácích - dovolil nafilmovat:
Po této kulturní vložce jsme pokračovali ke svému cíli - a nakonec zvolili jako startovací bod pro natáčení Manilowe zaniklou obec Rabe. Zde jsme definitivně pochopili, že záběry terénu bojiště samy o sobě mají velkou vypovídací hodnotu pro někoho, kdo je s průběhem boje a událostí podrobně obeznámen, případně pro někoho, kdo by studoval příslušné mapy a náčrty - ale pro normálního diváka jsou to prostě (v ideálním případě hezké) obrázky krajiny. My jsme tudíž díky těmto záběrům učinili několik zajímavých poznatků - jako například že z Rabe je přímo vidět samotný vršek Manilowe, což nás do té doby ani nenapadlo a vyplynulo nám to až z pohledu ze vzduchu -, ale jejich prezentace zde nedává smysl.
Cestou zpět na základnu jsme ještě podobně nafilmovali prostor levého křídla rakousko-uherského útočného seskupení bojujícího na hlavním směru ofenzivy přehrazující údolí u Woly Michowej, kde bylo rovněž nasazeno několik pluků (a také pochodových praporů) z Českých zemí, a pak se zpožděním přijeli na oběd. Ukázalo se, že ten má také (ještě větší) zpoždění, a tak jsme se vydali ještě na procházku do Lupkovského tunelu a zpátky. Oběd nám mezitím archeologové snědli, ale to nám nevadilo a vyrazili jsme za nimi na jejich lokality. Zde jsme byli podrobně seznámeni s výzkumeme a tím, o co v něm jde, a dnes už s odstupem času známe i jeho výsledky - byly potvrzeny oba vojenské hřbitovy (Lupków samotný i vedlejší Zubeńsko), přičemž na druhém z nich je pohřbeno několik desítek vojáků jičínského IR 74. Je to dobrý základ pro jejich obnovu, ke které snad v následujících letech dojde.
Naopak záhada pomníku u lupkovského nádraží objasněna nebyla. Mělo by se jednat o ten pomník, který popisuje Hašek v Osudech dobrého vojáka Švejka v pasáži o průjezdu Lupkovským průsmykem jako postavený bavorskými vojáky. Dnes z něj ovšem stojí pouhé torzo, naprosto neumožňující rekonstrukci jeho původního vzhledu; ani žádný dobový snímek se zatím nepodařilo nalézt. Místní by rádi pomník obnovili, ale nevědí, do jaké formy. Archeologický průzkum navíc ukázal, že jeho podloží bylo uměle navršeno až v roce 1916, tedy rok po Haškově průjezdu, a s pomníkem se tedy zřejmě hýbalo. Navíc průzkum ukázal, že zde byli původně pohřbeni, a později exhumováni vojáci - a to dost možná nejen z první světové války, ale i ze druhé... Prostě záhada se zatím spíše zamotává než rozmotává. Kdyby tedy kdokoliv z vás věděl nebo znal někoho (třeba nějakého haškologa), kdo by mohl něco vědět či mít nějaký snímek, kontaktujte nás prosím.
Večer jsme pak - mimo obligátního prohlížení a třídění natočeného materiálu, což se stalo naší novou zábavou pro dlouhé večery na expedicích;-) - strávili u táboráku, nicméně spát jsme, značně znaveni, odešli jako první. Archeologové měli v neděli totiž volný den, kdežto nás čekala dlouhá cesta.
Nejdříve nás ale Marcin vzal do zaniklé vsi Jasiel, kam jsme díky jeho povolení mohli dojet autem (jinak je dostupná jen pěšky nebo na kole) a konečně tak správně identifikovat a prohlédnout si místa, kde se odehrává první část událostí bojů z Karpat popisovaných v Marvanových pamětech. Jsou zde zachovány dobře viditelné zákopy, a to dost možná právě IR 40, u kterého Marvan sloužil.
Okolo poledne jsme se ale už opravdu museli rozloučit a vyrazit na cestu domů. Cestou jsme se zastavili už jen na jednom z nejzvláštněji architektonicky řešených Jurkovičových hřbitovů ve Woli Cieklińskiej, a zde natočili tyto záběry:
Po stopách Dušana Jurkoviče v Haliči
V srpnu jsme pak vyrazili do podobné oblasti potřetí, tentokrát s úžeji stanoveným tématem a většími filmařskými ambicemi. Ty se v průběhu několikadenní expedice ještě značně rozvinuly: A tak zatímco první den (kdy jsme víceméně z experimentálních důvodů navštívili oblast Limanowe a tamější vojenské hřbitovy, kde jsme již dlouho nebyli) jsme točili jen záběry na objekty, druhý den jsme pochopili, že je potřeba vytvářet také více "živých vstupů" - tedy komentářů do kamery přímo z místa. A třetí den jsme už začali některé scény přímo režírovat - tedy předem promýšlet, jak by měly vypadat, a zasazovat je do celkového (byť zatím dost vágního) záměru.
Podrobný popis cesty sem nemá smysl dávat, namísto toho jsme natočili akční video, které najdete na konci tohoto příspěvku. Takže textově spíše střípky:
Bydleli jsme tentokrát v Bardejově, a můžeme konstatovat, že i za těch pár let, co tam jezdíme, město zkrásnělo. Nicméně najít v centru restauraci, kde by se dalo večer najíst, je stále stejný problém jako býval...
Hlavním příjemným překvapením byl ale Svidník; vyrazili jsme tam především do skanzenu, který v červnu navštívil Jirka se Zuzkou a doporučili nám ho. Ale při té příležitosti jsme objevili nejen doslova hipsterskou restauraci přímo na hlavní ulici, kterou bych ve Svidníku opravdu nečekal, ale kousek od ní také nové informační centrum "Dukla Destination", které prezentuje oblast pod heslem "Place of Heroes" a nabízí poměrně zajímavé propagační materiály s tipy na výlety a návštěvu památek - to včetně vojensko-historických. Navíc jsme po delší době zavítali i do venkovní expozice zdejšího muzea, kde zjevně probíhá postupná konzervace "šrotu", stojícího a rezavějícího zde dlouhé roky poněkud smutně - a i toto místo začíná vypadat mnohem více "sexy" než jsme zvyklí (a mimochodem bylo tu také dost návštěvníků). Takže Svidník nečekaně zabodoval. (A to jsme nakonec vzdali návštěvu Aquaparku Ruthenia, který zde také mají, neboť počet parkujících vozidel nás odradil; a koupali jsme se místo toho na přírodním koupališti v Nižné Poliance, stylově přímo pod svahy Kaštieliku).
Také rekonstrukce Jurkovičových vojenských hřbitovů na polské straně hranice jde pomalu, ale plynule kupředu. Několik, které byly při našich dávných návštěvách prakticky zaniklé (Lipna, Długie, Banica) bylo nedávno obnoveno, několik dalších (Wysota, Wirchne) rekonstrukcí stále prochází. V krásné, téměř liduprázdné krajině tvoří nádhernou scenerii a celá oblast nám připadá jako ráj "agroturistiky", což je, jak jsme pochopili, moderní výraz pro to, co se dříve nazývalo prostě turistika - tedy pro trávení volného času mimo města.
Obrovský pokrok udělali také na Zborovském hradě (a taky se na něj již dá jít pohodlněji než onou kozí stezkou, kterou jsme tam lezli naposled). Ten jsme naposledy navštívili ještě před tím, než se místní nadšenci vrhli do jeho rekonstrukce, a nyní jsme ho nepoznávali. Je na něm také replika kamene s vytesaným nápisem připomínajícím pobyt LIR 4 na pozorovatelně, která byla na hradě v dubnu 1915 zřízena. Poté, co jsem se k pánovi vítajícímu návštěvníky u vchodu kriticky vyjádřil k obsahu informační cedule, která je u něj umístěna, se ukázalo, že se jedná o samotného "vůdce" rekonstrukce, dali jsme se do řeči, dostali jsme magnetku, prohlídku hradu i s výkladem, a já slíbil, že navrhnu lepší text na cedulku;-)
A nakonec tedy slíbený trailer na naše budoucí dokumenty:
Žádné komentáře:
Okomentovat