Inspekce na východní frontě (19.-21.8.2021)

Po velmi dlouhé době jsem se rozhodl opět vyzkoušet legendární noční vlak do Humenného. Zvědav, zda se za to téměř desetiletí, které od naší poslední cesty tímto dopravním prostředkem uplynulo, něco změnilo, vyrazil jsem ve středu večer na vlak do Brna - a již zde začalo nečekané dobrodružství, které tuto cestu mělo provázet: České dráhy vyrobily více než hodinové zpoždění mého rychlíku do Bratislavy, se kterým se Slovenské dráhy budou (ve formě vyřizování mé reklamace) potýkat ještě dlouho... Moje cesta tedy začala hodinu a půl dlouhým pobytem v jedné mé oblíbené brněnské knajpě, vyplněným zoufalým hledáním v jízdních řádech a snahou pochopit systém nočních vlaků Bratislava-Košice a vymýšlením alternativních plánů, co budu po zmeškání lůžkového vlaku v Bratislavě dělat.

První z nich (plán B) byl požádat průvodčího za Břeclaví, zda by nemohl odjezd lůžkového vlaku z Bratislavy pozdržet - tehdy už se vědělo, že jde o zhruba deset minut. Pan průvodčí mi namísto toho doporučil najít si v Bratislavě nocleh. Co hůře, nevěděl ani, že v našem vlaku je zařazen jeden lůžkový vůz, který se bude připojovat k pozdějšímu nočnímu vlaku do Košic - namísto aby mě tedy nechal do něj nasednout (můj plán C), přiměl mě v Bratislavě vystoupit a nechat si ho odjet, abych si pořídil místo v jiném lůžkovém vagónu, který do Košic dojede jako součást téhož vlaku... Tím mě navíc vystavil vlivu další nekompetentní osoby za přepážkou stanice v Bratislavě, u které jsem si chtěl lůžko zakoupit - od té jsem po několika zmatených minutách odešel s druhým (dražším) cestovním lístkem (protože ten můj prý platil výhradně na vlak, který mi již ujel), zato bez lůžka, protože to se už nedá koupit, když vlak je těsně před odjezdem... A jelikož těsně před odjezdem vlak skutečně už byl, neměl jsem čas se dohadovat a vyrazil přímo k lůžkovému stevardovi, v němž jsem konečně našel spřízněnou duši: potvrdil mi, že můj plán C byl správný, a ubytoval mě ve volném lůžkovém kupé. Před půlnocí jsem tedy vyjížděl nočním vlakem do Košic, sice jižní drahou namísto původně plánované severní, ale zato v lůžkovém kupé zcela identickým s tím, jak si ho pamatuju ze své poslední cesty - a jak si ho starší cestovatelé nepochybně pamatují z 80. let.

Výsledkem bylo, že jsem do cíle své cesty nakonec mířil se čtyřhodinovým zpožděním, které bylo zpoloviny stráveno na (delší) jižní trase nočního vlaku, a zpoloviny dvouhodinovým pobytem v Košicích. Během něho jsem si aspoň u místní paní v zákaznickém centru nechal vystavit celou baterii dokumentů, potřebných k tomu, abych mohl později vrátit všechny zbytečné jízdenky, které mi po nočním drážním dobrodružství zbyly (sice se nakonec ukázalo, že i ona je vystavila špatně a poslední paní, tentokrát v Humennom, je musela celé předělat... ale už to nebudeme dál rozmazávat). Hlavní bylo, že jsem po přestupu v Humennom konečně seděl v posledním vláčku, který mě měl donést do cíle, a uháněl údolím Laborce na sever. Netrpělivě jsem vyhlížel Radvaň, abych se aspoň z okna pokochal výšinami, na kterých se odehrávaly některé kapitoly Velikonoční bitvy v Karpatech, resp. některé kapitoly dějin jihlavského IR 81, které jsem právě před nedávnem zpracovával a mám tedy v živé paměti - když v poslední stanici před ní naše souprava vypověděla službu. To mě však už nerozházelo, neboť v Medzilaborcích mě čekal Martin V. s autem, pro kterého nebyl problém pro mě těch pár kilometrů už zajet. Nakonec to ani nebylo potřeba, neboť pan mašinfíra soupravu po chvilce pobíhání zepředu dozadu a zpět nahodil a já tak do cíle přece jen dojel silami Železničnej spoločnosti Slovensko, které bych rád poděkoval za nevšední zážitek.

Ve čtvrtek v poledne jsem tedy konečně přešel z jejich péče do péče Martina V., který se mnou zahájil tour po lokalitách, na kterých letos provádějí svůj výzkum krakovští archeologové. Přejeli jsme na polskou stranu hranice. Nejdřív jsme se zastavili na nově označeném vojenském hřbitově ve Woli Michowej.

A potom jsme si prohlédli tři aktuálně rozkopané lokality:

- Maniów, kde ani po prokopání do hloubky jednoho metru nebylo zatím nic k vidění, ale právě tohoto dne večer se tam objevily hroby v hloubce 120 centimetrů, což by mělo přesně odpovídat praxi vojenských pohřebišť; je tedy pravděpodobné (a v průběhu následujících dní se nepochybně podaří ověřit s jistotou, zda tomu tak skutečně je), že se podařilo nalézt vojenský hřbitov, který zde podle zpráv místních má být

- Osławica, kde ani po otevření několika sond na ploše jednoho ze dvou hřbitovů, místní tradicí označovaného za místo pochování vojáků, nelze najít nic jiného než civilní hroby, a jedná se tedy nepochybně o obecní hřbitov zaniklé vsi Osławica; zřejmě zde došlo k záměně a vojáci jsou pochováni na tom druhém, který je však v soukromých rukách a není tak snadné získat povolení k průzkumu, který by to potvrdil...

Na tomto hřbitově průzkum neprobíhá... ale pravděpodobně právě tohle je ten správný

- Wisłok Wielki, kde je vojenský hřbitov již několik let označen, ale panuje podezření odůvodněné mimo jiné katastrální mapou, že jeho skutečná rozloha je mnohem větší než ohrazená plocha; hned první sonda vedle ohrazené plochy ukázala, že zde skutečně pohřebiště pokračuje, a během dnešního dne se podařilo zachytit v půdních vrstvách linii nacházející se o několik metrů dále, která velmi pravděpodobně představuje původní hranici hřbitova (to by znamenalo, že byl větší, než nyní ohrazená plocha, ale zase ne o tolik, jak se myslelo).

Focení i s kolegy v uniformách

Už z tohoto popisu řešených otázek je zřejmé, že oblast se vyznačuje podivně přerušenou historickou pamětí, která jde pochopitelně na vrub vysídlení místního lemkovského obyvatelstva po druhé světové válce nejdříve do SSSR a poté v rámci Polska, kdy všechny zmiňované obce zanikly. Na jejich místě časem vzniklo několik usedlostí s novým, polským obyvatelstvem, pro které bylo všechno lemkovské cizí a v lepším případě ho to nezajímalo (v horším, a častějším, to aktivně ničilo). Tak zanikly nejen vsi jako takové, ale i jejich cerkve (občas rozebráním, občas vyhozením do vzduchu) včetně (civilních) hřbitovů, nacházejících se zpravidla v jejich blízkosti. A právě na nich - nebo bezprostředně u nich - se nacházela také většina vojenských pohřebišť z první světové války. Střípky informací o nich se dnes dají vydolovat buď z nejstarších usedlíků, kteří si ještě pamatují jak oblast vypadala když do ní přišli (pokud už nebylo vše zničené), a nebo z původních vyhnaných obyvatel, kteří jsou roztroušeni po celém Polsku, resp. západní Ukrajině. Jsou ale, jak vidno, velice kusé a často nespolehlivé.

Po návštěvě poslední lokality už byl nicméně čas pro dnešek končit, takže Martin sbalil nějaké nářadí a několik Polek a odvezl je na základnu nacházející se ve škole v Komańczi. Zatímco dlouhodobí obyvatelé (celý výzkum trvá tři týdny a byl právě v polovině) se věnovali běžným činnostem, jako je večeře a debaty nad dnešními objevy a dalším postupem, já jako krátkodobý host jsem využil podvečer k tomu, abych se trochu prošel po Komańczi, kterou jsem dosud vždy jen projížděl (vlakem nebo autem) a z níž znám, jak jinak, jen oba vojenské hřbitovy. Ještě jsem stihl pět minut před zavřením navštívit místní krámek a zakoupit jednu plechovku polského piva - což je pro toto čtvrtletí tak akorát - a pak už se vydal po šipce slibující plošinu widokowou na návrší nad vesnicí, abych poobdivoval krásy okolní krajiny.

Plošina samotná, umístěna na vrchu s nápaditým názvem Wierch, je jedním z těch podivných nápadů na které člověk na cestách občas narazí a nezbývá mu než pokrčit nad nimi rameny - je to nekrytá dřevěná plocha bez čehokoliv k sezení (asi se zde tedy má widokowat rychle, na stojáka), umístěná na okraji lesa, kde kolem ní rostou keře a stromy bránící ve výhledu na většinu krajiny pod kopcem. Vtipné je, že necelých 30 metrů vedle ní je kosená louka, která ji dokonce výškově mírně převyšuje(!), hlavně ale není zarostlá vůbec ničím a nabízí nerušený výhled - a ještě navíc si na ní místní zjevně dělají pikniky a je tam proto k dispozici několik kamenů na sezení... Dovolil jsem si tedy widokovat odtud - a čím déle jsem zde seděl a nad svou jednou plechovkou piva se rozhlížel a orientoval po krajině, resp. po karpatských hřbetech před sebou, tím více jsem si uvědomoval jak zajímavý výhled - obzvláště z pohledu bojišť první světové války - to vlastně je. Otevírá se tu totiž pohled směrem k jihu, od hřebenu Chryszczaty, kterou lze tušit nalevo, přes údolí Osławice a Lupkovský průsmyk, který lze tušit uprostřed, až po Weretyszów a Kamień, který si lze představit napravo. Hlavní karpatský hřeben přímo před námi brání pohledu na Medzilaborce, které jsou ve skutečnosti vzdušnou čarou ani ne 15 km odtud. Přehlížíme tedy docela velký kus jednoho z těch hlavních bojišť v Karpatech z prvních měsíců roku 1915; a každopádně krásnou krajinu.

Nakonec jsem dostal zdánlivě šikovný nápad sejít z Wierchu přímo na vojenský hřbitov nad železniční stanicí, který jsem naposledy viděl ještě před úpravou (resp. upravený viděl jen loni z okna vlaku). Holý svah (na mapě i v terénu přede mnou) k tomu přímo vybízel - dokud se neukázalo, že na posledním úseku sestupu, bezprostředně nad hřbitovem, už není holý, nýbrž zarostlý ostružiním. Bylo to ale už doslova na dohled (a téměř na dosah) od cíle, a tak jsem se rozhodl se tam propasovat stůj co stůj. V sandálech a kraťasech, v nichž jsem na obchůzku Komańcze vyrazil, jsem hledal relativně volnější průchody, kudy snad občas projde nějaká zvěř, a těch asi 20 metrů mi zabralo 10 minut - ale prošel jsem!

Vojenský hřbitov v Komańczy, nyní označený a ohrazený (dříve "tam jak jsou ty tři stromy")

Pak už jsem raději vyrazil po normální, civilizované cestě zpět ke škole - a v tom rozrušení si úplně zapomněl prohlédnout krásnou opravenou cerkev a zvonici stojící bezprostředně vedle ní (ovšem schovanou za stromy). Inu, tak snad příště.

Večer už jsem strávil se svými dočasnými hostiteli, kteří mi vyhradili útulné místečko v přespání přímo na "štábu". Přesto jsem je ráno opustil - a na čas jim odvedl i Martina V., který se se mnou vydal na průzkum kóty Hrabiny nad Čabinami, kde bylo za bojů o údolí Laborce dlouho umístěno velitelství pluku (chebského LIR 6). Poté, co splnil své závoznické povinnosti a dopravil několik archeologů na lokalitu, jsme tedy opět překročili slovenskou hranici (včetně covidové kontroly, naštěstí velmi rychlé) a ocitli se znovu v Medzilaborcích. Nemohli jsme si ovšem nechat ujít možnost navštívit nedávno otevřené muzeum první světové války v budově muzea Andyho Varholy. Samozřejmě jsem od Maťa dostal informace o něm i fotky z expozice už dříve; přesto jsem byl ale na místě příjemně překvapen, jak moc dobře vypadá i působí. Je to skutečně muzeum na úrovni - na místní poměry snad až nad úroveň.

Pak jsem Martina ještě narychlo vzal na dva z místních vojenských hřbitovů, neboť je nikdy neviděl, a pak už jsme skutečně vyrazili do terénu. Vytipoval jsem potenciální přístupovou cestu, která nás dostala relativně blízko zájmové lokalitě, a hlavně na její výškovou úroveň. Cesta byla sjízdná, závora otevřená, přímo u "parkoviště" jsme narazili na výraznou zákopovou linii (pravé křídlo LIR 6) - tak jsem si liboval, jak se mi to podařilo. To jsem ale nevěděl, že na tom kilometru, který nám zbýval lesem ujít, budeme muset několikrát proniknout houštím a ostružiním tak hustým, že jsme chvílemi opravdu jen s velkými problémy hledali místo, kde to bylo aspoň trochu možné. Nakonec jsme nicméně došli - a na místě samém našli velké množství zemních útvarů, která by mohly být objekty velitelství, úkryty, nebo dokonce postavením dělostřelectva... a také něco, co nejspíše jsou (nedokončené) ruské zákopy. Je to celé složitější, než jsem si představoval, a chtělo by to se me někdy zajít v období vegetačního klidu, kdy je terén přehlednější. Ale hlavně prosím - z nějaké jiné strany! Protože ani cestou zpět se nebylo těm neprostupným úsekům jak vyhnout a museli jsme jich většinu absolvovat znovu.

Na další průzkum už (Martinovi) nezbýval čas. Využil jsem tedy jeho ochoty a nechal se po poledni zavést do Veľkropu, kde jsem se s ním rozloučil a vyrazil nahoru, na vojenský cintorín, kde probíhala brigáda KVH Beskydy, ke které jsem se hodlal přidat. Začal jsem teda tím, že jsem jim snědl nějaké špekáčky a vypil nahoru pracně vynesené pivo, neboť na mě padla jakási únava z toho bohatého programu posledních 24 hodin... Ale nakonec jsem se vzpamatoval dříve, než pracovní den skončil a my sešli do dalšího dočasného příbytku v místním obecném úřadě. Večer dorazily ještě posily z Polska a medzinárodný camp se stal skutečně mezinárodním.

V sobotu jsme, v posílené sestavě, zvládli splnit plán rychleji, než jsme čekali, a už kolem 16. hodiny jsme vyráželi domů. Teda domů - někteří účastníci domů, Poláci na další poznávací zájezd po slovenských památkách, my do Humenného, kde jsme ještě večer zastihli Rada a dali posledních pár Šarišů před odjezdem mého nočního expresu. Ten mě překvapil dvěma detaily - za prvé, že ho obsluhoval ten stejný konduktér jako moji cestu na východ před třemi dny (a dokonce si mě taktéž pamatoval), a za druhé že se jednalo o modernější model. Změna se však týká prakticky jen materiálů, ze kterých je kupé poskládáno - dřevo nahradil plast. Rozložení prostoru a jeho až neuvěřitelná prostorová úspornost zůstala stejná, neboť tato forma zjevně již dosáhla dokonalosti a na kupé nelze vylepšit (ušetřit) ani milimetr.

Na rozdíl od cesty tam, kdy jsem v neustálém houpání ve všech osách spatřoval rušivý element a několikrát za noc se jím nechal probudit, po cestě zpátky jsem usnul snad dřív než jsme dostali elektrickou lokomotivu - a chvilku poté mě průvodčí zaklepal na dveře, že jsme půl hodiny před Bratislavou. Dokonalý teleport.