Zimní Karpaty IV (18.-20.2.2022)

Tradiční každoroční akce se uskutečnila tentokrát až po dvou letech, protože loni ji překazil covid. Bohužel i letos se konala ve stínu nadcházejících tragických událostí na východě Evropy, kvůli kterým nemohli dorazit naši kolegové z Ukrajiny...

V omezené sestavě jsme tedy omezili i program a vyráželi s Markem z Moravy tentokrát až v pátek brzy ráno, abychom byli po poledni na východě. Podařilo se to až nad očekávání, a tak jsme už vyzvánění zvonů bardejovské baziliky svatého Jiljí v poledne slyšeli stojíce na náměstí před ní. Skočili jsme na rychlé meníčko, obešli si historické centrum - a pak se vrátili do basiliky, kde mezitím skončila mše, abychom si ji prohlídli. Za malý obolus jsme pak mohli obdivovat nejen interiér baziliky, ale také vystoupat (po dosti stísněném schodišti) na její věž a porozhlédnout se po Bardejově a okolí z velmi efektní výšky. Jako bonus jsme pak dostali od místního průvodce informace o velmi zvláštních motivech namalovaných na zachovaných starých vstupních vratech do kostela i mnoha dalších zajímavostech.

Bardejovské (opravdu velké) náměstí

Pak jsme se přesunuli na Zborovský hrad, kde jsme "zkontrolovali" postup rekonstrukce (obdivuhodný) a hlavně si užili další krásné výhledy do kraje.

A vyhlídka do třetice, i když zde jsme si museli pomoci nejmodernějšími technologiemi - krátká zastávka u Mikulášové, odkud jsem vyslal dron nad Kaštielik, aby nafotil výhledy z (nad) něj, které jsou díky nepřerušovanému lesnímu porostu dneska už nám dvojnožcům bez křídel nedostupné. Moje počínání, které vzbudilo v projíždějících řidičích takovou zvědavost, až jsem se u některých bál o jejich bezpečnost, bylo úspěšné, ve zcela průhledném lese se ze vzduchu dal snadno najít i památník na vrcholku kopce.

Památník na vrcholu Kaštieliku

Pak už jsme se vydali do Driečné, do našeho oblíbeného ubytování, kterýžto přesun jsme si zpříjemnili už jen zastávkou u kostelíku a vojenského hřbitova Bodružal.

Během večerního posezení nad pivem se nám pak stala zvláštní nehoda, když obsluha objednávku "panenky" přeslechla na "pálenky"; tato skutečnost některým účastníkům mírně ztížila podmínky následujícího rána.

Jinak jsme ale v sobotu vstali - jak je na našich "zimních" expedicích spíše obvyklé než výjimečné - do relativně teplého, téměř jarního dne. Cílem našeho jediného celodenního putování po bojišti byla tentokrát oblast okolo Veľkropu, který sice notoricky známe díky největšímu vojenskému hřbitovu, který se zde nachází, ale nikdy jsme pořádně nezkoumali frontovou linii v jeho okolí (až minule jednu menší část). Využili jsme tedy zkratku z Makovců, odstavili auto na nejvyšším bodě a vydali se přes Kozubovou na Radový.

Hned kóta Kozubová se ukázala být kopcem s asi nejhezčím výhledem na celé zdejší bojiště; a jako bonus se v dálce na východním obzoru efektně objevily zrovna při našem příchodu i štíty zasněžených Tater! Výhled jsme si tedy řádně užili, pokusili se zorientovat v terénu bojů, který před námi ležel jako na dlani, a teprve potom se vydali na sousední zcela zalesněný Radový.

Tatra-Beobachtung

Nakonec se ukázalo, že úplně stoprocentně zalesněný tento kopec není, a několik dílčích výhledů nabídl též. Bylo to ale především díky intenzivní práci těžařů dřeva, kteří zároveň zřejmě dosti likvidačním způsobem zahladili stopy zákopů, které by se zde měly nacházet... Každopádně jsme si při tomto pochodu na vlastní nohy osahali typické podmínky karpatského bojiště v určitých fázích zimy, kdy bylo silně rozbahněné a jen místy s nízkou sněhovou pokrývkou.

Veľkrop v celé kráse

Následně jsme se přesunuli k Soľníku, kde jsme se pokusili najít místo pořízení dvou dobových fotografií bojiště. Podle pamětí velitele VII. armádního sboru se zde nacházela důležitá pozorovatelna, připadlo nám tedy navýsost pravděpodobné, že fotografie byly pořízeny z ní. Vyškrábali jsme se na ni tedy zčásti autem, zčásti po svých, a pak si dlouho lámali hlavu, odkud by ty kopce na fotografiích mohly sedět s výhledem na terén. Měli jsme to poněkud ztíženo tím, že vršek kopce je dnes zalesněn, ale opět jsme mohli využít nejmodernějších průzkumných prostředků jakými rakousko-uherská armáda nedisponovala... a přesto nic. Prostě to nesedí.

Ale zadžípovali jsme si ;-)

Po obědě v polních podmínkách sice, ale tak luxusním, že snad ani arcivévodův štáb si tak nedebužíroval (a že si pánové u vyšších velitelství uměli tu válku zpříjemnit!), vyrazili jsme na poslední lokalitu - k podezřelým zbytkům betonové stavby u Breznice. Na ty již před časem upozorňovali místní, ale člověk úplně nečeká, že by skutečně mohly být z první světové války. Z překladu plukovních dějin IR 46, který zde byl nasazen, jsem se však dozvěděli, že právě na tomto opěrném bodě skutečně betonové vyztužení pozic bylo provedeno, a situace v terénu přesně odpovídá dobovému zákresu pozic. Otázkou zůstává, co to bylo, když to ještě bylo (poněvadž to co zůstalo je zjevně jen nějaká část). Podle textu plukovní historie se zde měly nacházet vyztužené pozice pro kulomet, ale na plánku to vypadá jako světlomet, což mi přijde pravděpodobnější - i když v Karpatech jsem ho ještě nikdy nezaznamenal.

Rado studuje návod k obsluze světlometu

No a tímto neobvyklým úkazem jsme terénní výzkum prakticky zakončili. Ještě jsme se zastavili na několika vojenských hřbitovech, a pak už se stáhli zpět do příjemného zázemí penzionu, kde nás tentokrát nechali posedět až dlouho po oficiální zavíračce...

V neděli jsme však vyráželi tak brzy ráno, že jsme se museli obejít bez vydatné snídaně, kterou nám odmítli připravovat na dřívější čas než na 8. hodinu. To my jsme ale už byli pod kopcem, který jsme si zvolili za cíl posledního výšlapu - Kučkov nad Nižnou Olšavou. Rozhodli jsme se totiž na vlastní oči spatřit pozice maďarských husarů, do kterých si podle vzpomínek arcivévody Josefa v dubnu 1915 tito džentlemani vytáhli dokonce klavír! ("Vypůjčený" ve Stropkově.) Upřímně řečeno jsme nenašli nejen klavír, ale ani nějaké výraznější zákopy, i když menší opevnění jsme potkali. Je ale možné, že jsme nedošli na ta správná místa, protože jsme přece jen neměli příliš času a prakticky hned po dosažení vrcholu se otočili a vraceli zpět k autu.

Naše letošní sestava

K autu, ve kterém nás pak už čekala "jen" cesta zpátky domů.