Po dlouhé covidové pauze se na konci září - takříkajíc na poslední chvíli - uskutečnila větší akce, na které jsme se mohli potkat s velkou částí našich kolegů: konference Prvá svetová vojna a severovýchodné Slovensko, pořádaná KVH Beskydy v Bardejove (resp. Bardejovských kúpeloch). Využili jsme státního svátku a vyrazili v úterý s Martinem V. a jeho automobilem. Ačkoliv měl už ve výchozí stanici ve Vyškově zpoždění, nakonec jsem na místě byli téměř první - a díky tomu stihli provést v nedaleké putyce úvodní šarizaci ještě než se začali scházet ostatní účastníci. Brzy jsme se ale přesunuli na základnu a tam se pilně družili až do večera.
Konferenční den ve středu byl velmi náročný, neboť počet vystupujících by bezpochyby vydal na dvoudenní program - bylo ale nutno stihnout všechny během jednoho dne. Zajímavé příspěvky tak plynuly doslova od rána do večera a nezbývá než se těšit na sborník, kde budou publikovány v plné formě (na konferenci bylo nutno držet se poměrně striktního časového limitu). Večer došlo i na krátkou prohlídku kúpelov s odborným výkladem, ovšem již za tmy a dosti zestručněnou. Za velký přínos akce mimo samotného obsahu považuju možnost setkat se - mimo všechny "staré známé" - po dlouhé době s kolegy ze Slovinska a hlavně navázat kontakty s dosud neznámými kolehy z Ukrajiny, které se zdají nést příslib budoucí spolupráce v oblasti, jež byla pro nás dosud tak trochu terra incognita. Večerní neformální diskuze tentokrát trvaly až do pozdních nočních hodin, a i tak jsme zdaleka nestihli probrat všechno se všemi.
Druhý den byl věnován exkurzi po památkách první světové války severovýchodního Slovenska, která proběhla za mírného, zato prakticky nepřetržitého deště. Pro nás to znamenalo návštěvu vesměs dobře známých míst (i když několikrát s novým odborným komentářem), ovšem pro některé účastníky to byla první možnost region poznat. Já sám jsem byl zaskočen hned po úvodní obligátní návštěvě vojenského hřbitova Stebník při zastávce ve Zborově u památníku Jana Šípka, který byl před několika lety doplněn působivou sochou vytvořenou účastníkem každoročního setkání uměleckých kovářů, o jejíž existenci jsme my, kteří Zborovem mnoho let už jen projíždíme, neměli tušení.
Po delší době jsme si prohlédli také malou expozici v Nižné Poliance, naopak po velmi krátké době znovu vyšlápli na Veľkrop a vrátili se také do nového muzea v Medzilaborcích nebo na tamní vojenský hřbitov s dělem.
Medzilaborce nás kromě toho mile překvapily existencí krásné nové restaurace (do budoucna i s ubytováním), která pozvedává turistickou infrastrukturu regionu zase o jeden stupínek výše. Zároveň zde musel být pro větší část účastníků předčasně ukončen ambiciózní program zájezdu, neboť ve vyhrazeném čase ho už nešlo stíhat tak, aby se ti, kteří ještě měli před sebou delší cestu domů, včas vrátili do Bardejova. My, kterým to nevadilo, jsme však pokračovali v menší skupince dál, a dojeli až do Stakčína, kde jsme si prohlédli nejen již dříve rekonstruovaný velký vojenský hřbitov (díky množství křížů označujících každý jednotlivý hrob jeden z nejpůsobivějších), ale také nedávno tak trochu hurá-stylem upravený hřbitov vojáků přenesených sem v 80. letech ze zaniklé obce Starina, dnes se nacházející pod stejnojmennou vodní nádrží. Poté jsme si, navíc proti původnímu plánu, udělali ještě zajížďku do Papína, kde jsme při návštěvě zdejšího vojenského hřbitova definitivně zatměli. Nezbývalo tedy než vyrazit na ubytování do naší oblíbené Driečné. Bylo trochu napínavé, zda ještě stihneme kuchaře před koncem jeho směny, ale nakonec nás Matúš spolehlivě dovezl ještě s předstihem - asi 5 minut před zavíračkou;-)
V pátek naše tříčlenná mezinárodní skupinka (jeden Čech, jeden Slovák, jeden Ukrajinec) vyrazila do terénu. Jako první úkol jsme si vytyčili identifikovat místo, odkud byla v dubnu 1915 vytvořena kresba jistého německého vojenského malíře, který s Beskidkorpsem pobýval v údolí Laborce, a ověřit, jak přesně zachytil terén. Ačkoliv místo se nám identifikovat podařilo poměrně snadno, kvůli nízkým mrakům, které halily vrcholky vyšších kopců v okolí, nemělo smysl se pokoušet o jeho nafocení a rozhodli jsme se nezdržovat se a nechat to na příště. Namísto toho jsme ale zkusili najít ještě místo druhé kresby, které jsem já při přípravě nebyl schopen z mapy odhadnout, ale o kterém Matúš, když kresbu uviděl, prohlásil: "Já asi viem." A skutečně, zavezl nás na okraj Čabin ke staré dřevěné kůlně, kde jsme po vystoupení zjistili, že se nacházíme přesně na stanovišti malíře. Jelikož je zde dnes mnoho vzrostlých stromů, které výhled cloní, a ani po obchůzce okolí se nám nepodařilo nalézt místo, kde by nezavazely, přišel čas na využití drona. Ten si se stromy dokázal poradit a najít pozici, odkud je výhled totožný s tím, jaký měl německý malíř před více než sto lety, bylo ze vzduchu snadné.
Jen ty stromy poněkud povyrostly a zakrývají zčásti kontury kopců v pozadí, které byly tehdy jasně vidět |
Po tomto výkonu jsme pak už vyrazili skutečně do terénu - od místa nedaleko monastýru Krásný Brod jsme vyrazili po tušené linii pozic chebského LIR 6 z února/března 1915 nahoru na hřeben Hrabiny-Záruba nad údolím Olšavy. Tušená linie se brzy zhmotnila v reálné pozůstatky zákopů v terénu, které nás provázely po většinu stoupání; až obrovská paseka, kterou lesáci vyrobili pomocí těžké techniky pod vrškem kóty 500, nás od nich odvedla; odtud se nám ale zase naskytl krásný výhled do údolí Laborce pod námi a na kopce na druhé straně, kde se odehrávalo několik našich dřívějších putování.
U vojenského hřbitova na vršku nás překvapilo zvolání "Halt!", které šlo od Tomka, dalšího účastníka konference, který zůstal den navíc a také si sólově procházel některé další lokality, a který sem dorazil z opačné strany. Tím se naše skupinka na chvilku rozrostla ještě o Poláka, ale my jsme na rozdíl od něj měli zde ještě další cíl: dojít až na vrch Záruba, kde by se měly nacházet ruské pozice, a především obhlédnout vysunutý opěrný bod na pravém křídle LIR 6, který by se měl nacházet na "mezivršku" před nimi. Výsledky nejsou úplně průkazné - poměrně výraznou linii zákopů jsme našli v místě, které mi podle dobových map přišlo ještě poněkud málo vysunuté; tam, kde jsem však pozice čekal, už nebylo nic. A co je největší záhada, žádné viditelné pozice se nenacházejí ani na "ruské" Zárubě. Je tedy možné, že vysunuté pozice byly méně vysunuté než jsem si z mapy představoval; kam se však poděly ruské zákopy, nevíme.
Jelikož na dokončení většího okruhu, který jsme si večer před tím naplánovali, nám v žádném případě nezbýval čas, vydali jsme se zpět k autu. Rychlý průzkum louky u monastýru sice žádné další zákopy nepřinesl, posloužil ale vhodně k umytí totálně zablácených bot. Terén totiž po předchozích dvoudenních deštích zřejmě dosti přesně odpovídal poměrům podzimních bojů v roce 1914 - až na to, že jsme měli o něco tepleji. Rozblácenost půdy a cest byla ale stylová.
Ještě jsem se krátce zastavili na vojenském hřbitově u kostela v Krásném Brodě, a pak na Matúšovo přání zajeli na jeden ze zdejších "konců světa" - do sedla za Čertižném. Poté už nás Matúš ale vysadil před hotelem v Medzilaborcích a opustil, neboť na sobotu měl nějaké povinnosti v Humenném. Tím jsme s Viktorem zůstali nejen sami, ale hlavně bez auta - což na následující den slibovalo mnohá dobrodružství při kombinované přepravě, obzvláště když naším záměrem bylo pohybovat se na polské straně hranice.
Nakonec jsme se ráno nechali místním dobrovolníkem zavést na hranici nad Palotou, kde si nás převzal Grzegorz, který se ochotně nabídl že nás v sobotu provede svým oblíbeným regionem. Zároveň měl ale sám poněkud nabitý program, takže výsledkem bylo poněkud divočejší ježdění tam a zpátky, které nicméně nabídlo mnoho zajímavého. Hned první myšlenka, že zajedeme na Manilowou, kde probíhala akce Galicyjských Eksploratorů, mi přišla nereálná, protože na Manilovou je to od slovenské hranice přece hodina cesty. To jsem si ale neuvědomil, že Grzegorz má jakožto místní celebrita povolení k vjezdu na všechny lesácké silnice v národním parku, takže jsme to vzali dosti výraznou zkratkou přes sedlo Żebrak. Díky tomu jsme celou skupinu zastihli tak akorát na samém počátku výstupu, přidali se k ní a za chvíli byli k mému překvapení na vrcholku. Konečně jsme totiž všichni šli tou správnou cestou, která sice ty metry na 810 m.n.m. vysokou horu nastoupá, bez toho to nejde, ale stoupá je relativně rovnoměrně a bez toho závěrečného strku, který se lozil skoro po čtyřech.
Nahoře nás pak čekalo velké překvapení - spolek Galicyjských Eksploratorů zde totiž zakládá nový vojenský hřbitov, kam se budou postupně přesouvat všechny nalezené ostatky vojáků z celého kopce, kterých je zde stále značné množství. Exhumace provizorních hrobů po válce v této oblasti totiž proběhla velmi nedokonale, místní obyvatelstvo, které bylo na tuto práci nahnáno prakticky bez odměny, sneslo do údolí pochopitelně jen ty hroby, které nebyly příliš vysoko... Výsledkem je, že celá Manilowa (dnes Łysy Wierch) je (stejně jako vedlejší Chryszczata) dodnes prakticky jedním rozptýleným vojenských hřbitovem. A Eksploratorzy zde už před dvěma lety zahájili projekt, jehož výsledkem má být po více než sto letech důstojné pohřbení obětí zdejších bojů - a my jsme se tak na vlastní oči mohli přesvědčit, jak za dva roky postoupili.
Je to významné i pro nás, protože významnou část obětí bojů tvoří vojáci jihomoravské 13. zeměbranecké divize, kteří zde bojovali v březnu 1915. Zatím se podařilo přepochovat 11 vojáků, z nichž jeden měl u sebe dokonce identifikační známku - jednalo se o příslušníka 85. pěšího pluku z Maramrošské Sihoti, který zde bojoval bezprostředně před příchodem 13. divize. Místo hřbitova je vykáceno, po obvodu označeno velkými kameny (které sem vyvezla lesácká technika, což samo o sobě byl v těchto podmínkách na podmáčené půdě obdivuhodný výkon), opatřeno dvěma centrálními kříži a jsou na něm již dva hroby - jeden pro onoho identifikovaného vojáka IR 85, druhý hromadný pro dalších 10 neidentifikovaných. Plán hřbitova počítá s mnoha dalšími - včetně těch, kteří by podle dobových údajů měli být pohřbeni přímo v kráteru, který vznikl podminováním ruského opěrného bodu na vršku kopce, a kteří snad jednou budou po archeologickém průzkumu rovněž nalezeni.
Zatímco eksploratorzy se pustili do práce, naše krátká návštěva (připomínající inspekci;-) skončila u aspoň symbolického zapojení do vyměřování obvodu hřbitova, po němž jsme už zase běželi dolů, neboť Grzegorzovy povinnosti ho volaly zpět do Osławice. Zde se konala každoroční slavnost shánění ovcí z pastvin, která připomíná pastýřskou minulost (a zčásti i současnost této oblasti), na jejíž organizaci sě měl podílet. Podařilo se mu ale utrhnout se na potřebnou dobu k tomu, aby nás zavedl na pomalu restaurovaný hřbitov v Lupkově (který jsme navštívili minule během archeologického průzkumu) i do Zubeńska a ukázal nám několik dalších zajímavých míst a hlavně popovídal o stavu bádání a plánech. Je zjevné, že se v posledních dvou letech v této oblasti mohutně probudil zájem o historii obecně a o období první světové války zvláště a každá naše další návštěva odhalí nové a nové pokroky, především co se týče lokalizace, resp. vyznačení a rekonstrukce vojenských hřbitovů.
Mimo to jsme se zúčastnili také zmíněné pastevecké slavnosti, kam jsem svou uniformou pěkně zapadl mezi další kostýmované účastníky (a podle Grzegorzova pozorování vyvolal největší zájem, protože pastýře tam každý čekal, ale rakousko-uherský voják byl pro všechny nečekaným zpestřením).
Samuraj podává za dohledu indiána šíp lučišníkovi rakousko-uherské armády... v Bieśczadech se občas dějí divné věci. |
Odpoledne nás pak Grzegorz odevzdal zpět na slovenskou hranici, odkud nás do Medzilaborců svezl - pozor! - místní taxikář. Ano, po asi 20 letech je od loňska v Medzilaborcích už i taxík, což představuje další významný pokrok na cestě k rozvoji turistické infrastruktury. Po tomto bohatém dni nám nezbývalo než nasednout do vlaku směr Humenné a zakončit ho u Medveďa několika dobrými pivy s místními kolegy. Večer jsme se pak definitivně rozloučili, abychom každý vyrazili svým směrem - někdo (já) nočním vlakem do Brna, jiní (Matúš a Viktor) ranním automobilem do Kyjeva. Byla to celé velice vydařená taškařice.
Žádné komentáře:
Okomentovat