21. července 2019

Po Jugoslávii (5.-13.7.2019)

První zastávkou cesty po krajinách jižních Slovanů byl maďarský Moháč - místo osudového střetu z roku 1526, která se výrazně zapsala do dějin střední Evropy. Na místě bitvy, respektive na místě pohřbení některých vojáků v ní zemřelých, stojí dnes výrazný památník (připomínající přistávající UFO) s malým muzeem. Do toho jsem pochopitelně nemohl nezajít - objevil jsem malou, napůl multimediální expozici s filmem a několika panely s vysvětlením průběhu bitvy. Bohužel většina z toho byla v maďarštině, a tak přiznávám, že manévry uherského vojska, jejichž popis je i v obecně srozumitelnějších jazycích poněkud nesrozumitelný, jsem ani zde nepochopil. Tristní výsledek, k jakému vedly, je zde ale znázorněn poměrně přehledně.

Památník bitvy u Moháče

Po hladkém přejezdu hranice do Chorvatska malým místním hraničním přejezdem jsme se pak už brzy ocitli v první opravdu jihoslovanské zastávce - Osijeku. Městečko vybudované jako bastionová pevnost (dnes tedy historická část poměrně velkého průmyslového města, které se rozkládá kolem) má příjemnou atmosféru, není v obležení turistů, dá se tu koupat v Drávě a nabízí několik sympatických podniků s ne úplně hnusným pivem (to je prosím pro Balkán asi největší pocta, jakou lze udělit - s výjimkou Bosny, kde se vaří pivo opravdu dobré) - co víc si přát?

Osijek

Druhý den jsme se přesunuli do Srbska na první výzkumnou štaci - stopovali jsme tentokrát působení IV. praporu jihlavského 81. pěšího pluku v srbském tažení roku 1914, a z geografických důvodů jsme se posouvali proti chronologicky správnému směru jeho postupu. Jako první jsme tedy navštívili hřeben Rajac - Suvobor, na němž pro IV/81 prapor na konci listopadu 1914 vrcholila bitva na Kolubaře. S překvapením jsem zjistil, že i ze srbské strany je zdejší prostor považován za v rámci bitvy na Kolubaře významný, a dokonce se zde nachází památník srbským kadetům (který jsme se však z důvodu vlastní zmatenosti nakonec ani nepokusili najít) a dodnes dochované zákopy, na které jsme ovšem nenarazili.

Masiv Rajac - Suvobor

Naším hlavním cílem bylo totiž pochopit terén, ve kterém se manévry našeho praporu odehrávaly, což nebyla úplně snadná úloha. Rozpor mezi tím, jak vypadají dobové náčrtky a plánky terénu, a tím, jak vypadá dnešní mapa, byl totiž od počítače neřešitelný. Teprve na místě samém jsem byl schopen jakž takž identifikovat, co se vlastně na dobových pláncích skrývá pod některými záhadnými kótami... Kromě toho jsem pochopil také to, že celý hřeben i okolní kopce jsou mnohem členitější, než se zdá z dobových rakouských map, což je rovněž důležitý dílek do mozaiky. Takový základní badatelský závěr z pobytu v této oblasti pak zní tak, že tato fáze kolubarské bitvy byla ze strany 6. horské brigády (v jejichž řadách IV/81 prapor bojoval) zjevně poměrně chaotickou operací v komplikovaném terénu vedenou podle nepřesných map jednotkami na zlomku svého tabulkového početního stavu, která skončila totálním vyčerpáním všech zúčastněných.

Terénní výzkum

Tento osud nás naštěstí minul a my jsme se - s krátkou zastávkou na obhlídku mnohem jednoduššího terénu u Divci, místa vůbec posledního boje praporu před ústupem/útěkem ze Srbska - stále plni energie posunuli do Valjeva. Zde nás ubytovala paní, o které jsme byli již předem varováni, že "speaks only local language" - díky tomu jsme si vyzkoušeli, že srbštině už rozumím natolik, abych základní pokyny a obraty nutné pro turistu chápal. Nic nám tedy nebránilo vyrazit na večerní procházku po městě, ochutnat místní dobroty, prohlédnout si maličkou starobylou část tehdy maličkého městečka a nasát atmosféru velice živého srbského města současnosti, která se vlastně začala pořádně rozjíždět až po setmění, kdy jsme my už mířili do hajan...

Následujícího rána jsme toto jediné město, které jsme tentokrát v Srbsku poctili svou návštěvou, opustili a pokračovali proti směru postupu IV/81 praporu k výšinám mezi... ehm, ničím a ničím. I zde bylo hlavním úkolem zorientovat se v terénu; i zde bylo hlavním výsledkem konstatování, že je mnohem členitější než se z náčrtků zdá, a taky poněkud jiný, než jsem si ho podle rakouských map představoval (ačkoliv zde se zdržím spekulací, zda na tom větší podíl má nepřesnost oněch map, nebo nedostatek mé fantazie). Kromě toho ovšem Soňa zdejší kopečkatou krajinu vyhlásila za vůbec nejmalebnější z celého zájezdu.

Srbská krajinka

Pak už nás čekala cesta do místního komunikačního uzlu Pecky. Z té jsme se nejdřív vydali na sever na další kopec významný pro zkoumaný prapor, ten se však nějakému bližšímu pochopení vzepřel. Jeho průzkum spočívající víceméně v průjezdu na poměry Octavie celkem dobrodružné cestičky vedoucí přes něj ukázal pouze to, že... ehm, je mnohem členitější než se z dobových náčrtků zdá.


Do Pecky jsme se vrátili druhou severní cestou a vydali se cestou západní, pod Sokolskou planinou hlavní komunikační linií na Krupanj. No, hlavní... mám takový dojem, že právě zde Soňa přestala mým ujištěním, že ta cesta nebude tak zlá, definitivně věřit. Kaju se a přiznávám, že ač jsme touto cestou loni projeli, zapomněl jsem, že je na většině své délky nezpevněná (možná to Nissanovi tolik nevadilo?) a v tomto případě jsem podal skutečně velmi zavádějící informace o její předpokládané kvalitě.

Když člověk jezdí na místa, kde z konvenčního pohledu "nic není", má to své výhody (není tam přecpáno turisty), ale i své nevýhody (někdy tam nejsou cesty)

Nakonec jsme nicméně úspěšně projeli a vynořili jsme se před Krupanjí, kde se nám otevřel přehledný pohled na místa, kde byl zastaven postup rakouských jednotek při druhé ofenzivě do Srbska (do už jsme v naší cestě proti proudu času v září 1914). Ještě jednou vás musím oblažit konstatováním, že terén je zde členitější než se z dobových plánků zdá, a nyní už se můžeme vydat nahoru na Jagodnju - na místo vůbec nejtěžších bojů zářijové rakousko-uherské ofenzivy.

V pozadí hřeben Jagodnja-Gučevo

Jelikož k tomto úseku, kde prapor následně strávil ve statických pozicích celý říjen, mám dostatek různých podkladů, a navíc jsme zde již jednou (loni) byli, terén už mě tolik nepřekvapil. Identifikoval jsem různé kopce a kóty, které znám z podkladů, a z vyhlídky, kterou jsme náhodou objevili už loni, jsem se nyní mohl podívat takříkajíc novýma očima - zatímco minule to pro nás byla malebná krajinka s kopci, kde jsme jen zhruba tušili, co je co, tentokrát jsem sledoval z dobových náčrtků mě známý terén a spojil pohled na malebnou krajinku s kopci se znalostí hrůz bojů, které se zde odehrávaly před více než sto lety.

Výhled od Jagodnje směrem k Drině

U památníku bojů (a kostnice, v níž jsou uloženy ostatky padlých vojáků) jsme si udělali pauzu na oběd. Ukázalo se, že se jedná o oblíbené piknikové místo - nejdřív jsme museli uhasit doutnající zbytky po táboráku, který si zde zřejmě vyrobila nějaká předchozí skupinka návštěvníků a které, jak jsme se obávali, začínaly hrozit vznikem lesního požáru. Pak přijel pán se psem, kterého vypustil do přírody, z auta vypustil diskotéku složenou z balkánských melodií, sám si vytáhl plechovku piva a rozvalil se na deku. A postupně se objevilo ještě několik dalších rozmanitých skupinek...

Památník Mačkov kamen, aneb piknikplac

My jsme však měli v plánu vyrazit na několikakilometrovou procházku po jednom z místních hřebenů. Po tom, jaké cesty jsme projeli cestou sem, nám místní lesně-polní cesta přišla vlastně úplně sjízdná, a rozhodli jsme se zkusit po ní dojet autem kam jen to půjde, abychom se pak dostali pokud možno co nejdál. No, příliš daleko jsme nedojeli... ale vystrašili jsme stařenku obhospodařující domek na hřebeni, které jsme zaparkovali na dvorku. I ona mluvila pouze místním jazykem, ale dorozumívání s ní se nám příliš nedařilo. Svému psovi nás nicméně k sežrání nepředhodila a pneumatiky nám nepropíchala, takže snad jsme se aspoň na základní úrovni pochopili.

Procházka mi pak vnesla do představy o zdejší krajině dočasný chaos, když jsem zjistil, že některé kopce nejsou tím, čím se zdají být; ale nakonec se vše vysvětlilo. Daleko jsme nicméně nedošli, neboť čas pokročil, předpovědí slibované bouřkové mraky se začaly vynořovat na horizontu, a hřeben nebyl zdaleka tak hřebenovitý, jak by se nám líbilo - a pouštět se do nějakých akcí s větším převýšením jsme už nehodlali. Ještě nás čekala krátká zastávka na kopci Šanac, kde jsem zadem prošel až k památníku srbských vojáků, který jsme rovněž náhodou objevili už minule - tentokrát však s vědomím, že dost pravděpodobně se jedná o vojáky padlé právě v bojích s jihlavským praporem - a pak už sjezd do údolí Driny.

Výhled ze Šanacu, aneb ještě jedna srbská krajinka

Ubytováni jsme byli v příjemném malém hotelu s příjemnou velkou restaurací a také příjemným malým venkovním bazénem, který jsme hned využili - a to navzdory tomu, že mezitím začalo skutečně pršet. Plavání v bouřce bylo stylové - a navíc jsme bazén měli jen pro sebe ;-) Zbytek večera jsme strávili na hotelové terase sledováním průtrže mračen, která řádila všude kolem nás. Později jsme se dozvěděli, že Srbsko a další části Balkánu v tomto a následujících dnech zasáhly mimořádně silné bouřky, které napáchaly nemalé škody, nicméně v místech, kde jsme se pohybovali my, se žádné přírodní katastrofy nekonaly. Trochu nás vystrašila jen Bertička (to je naše Octavia), které začalo po všech těch terénních výkonech, ke kterým jsme ji přiměli, podivně řachtat v předním kole; už už jsme se obávali, že budeme muset navštívit místní autoservis, ale naštěstí to večer zničehonic (s působivým zvukovým efektem) samo přešlo.

Dalšího dne ráno jsme se vydali ještě na jeden výlet do kopců, tentokrát ze strany od Driny a s jasným zadáním, že jedeme jen tak vysoko, kam to cesty dovolí; nakonec jsme se vyšplhali tak do dvou třetin původně plánované výšky, ale i odtud byly pěkné výhledy, které moje choutky seznámit se s tímto bojištěm definitivně uspokojily. Přišel tedy čas se Srbskem se rozloučit a posunout se dál, do Bosny.

Do Bosny

Učinili jsme tak přes malý mostek přes Drinu a malou sympatickou celnici s usmívajícím se celníkem, nicméně naše první zastávka byla neveselá. Do země jsme totiž vstoupili doslova jen pár kilometrů od místa, jehož název pravděpodobně vyvolává v uších každého, kdo ho zná, nepříjemnou ozvěnu - Srebrenica. Nemohli jsme tudíž neudělat zastávku na místě hřbitova obětí masakru více než osmi tisíc místních obyvatel, ke kterému v okolí došlo v roce 1995. Ačkoliv na různých vojenských hřbitovech a dalších tragických místech jsme na svých cestách prakticky jako doma, přece jen je to trochu jiný pocit, když se jedná o událost, která se nestala kdysi před dlouhými desítkami či stovkami let lidem jiné epochy, nýbrž v době, kterou si již jakžtakž pamatujeme a tedy prakticky našim současníkům, navíc z dnešního pohledu (i když v devadesátých letech to tak asi nevypadalo) relativně "za humny". Hřbitov jsme krátce prošli, trochu se podivili jednoho řádku modlitby umístěné na památníku (May revenge become justice?), ale nějak moc jsme se tam zdržovat nechtěli. Obzvláště ne poté, co nám došlo, že čerstvě vykopané hroby na ploše hřbitova jsou nachystány k pohřbení těl dalších obětí, které byly nalezeny a identifikovány až v poslední době.

Část hřbitova obětí srebrenického masakru

Vydali jsme se tedy na delší přejezd přes úchvatnou bosenskou krajinu. Během toho jsme se setkali se sympatickým rakouským sólovým cyklistou, který nás požádal, abychom mu udělali fotku, neboť měl pocit, že ze své již tři měsíce trvající osamělé cesty po trase Lisabon - Gibraltar - Itálie - Řecko - Albánie - Bosna má příliš málo fotek, na kterých by byl zachycen;-) Ukázalo se, že byl v Bosně naposledy v 90. letech jako příslušník mírových sil OSN.

My jsem pak udělali odbočku do Višegradu - města oplývajícího památkou UNESCO ve formě starobylého mostu Mehmeda Sokoloviče; města, které je prezentováno jako velká turistická destinace srbské Bosny. Jeho hlavním lákadlem je tzv. Andrićgrad - jakési město ve městě, vybudované nově ve tvaru pseudostarobylého městečka jakožto pocta Ivu Andrićovi, jugoslávskému držiteli Nobelovy cenu za literaturu, kterou získal za svůj román Most na Drině, pojednávající právě o místním starobylém mostu.

Most na Drině


Rychlou prohlídkou jsem získal dojem, že se jedná o takový srbský národní Pantheon oslavující sochami Andriće, Njegoše, Nikolu Teslu - a monumentální mozaikou Gavrila Principa společně se všemi dalšími atentátníky ze Sarajeva, a to včetně temných stínů v pozadí (zjevně Apis a spol.). Přiznávám, že to mi na chvíli vyrazilo dech. Chápu, že situace v Bosně není jednoduchá, chápu, že Emir Kosturica (autor celého Andrićgradu) je svéráz... ale oslavovat atentátníka, který symbolicky uvrhl Evropu do tragického "krátkého 20. století", vyznačujícího se válečnými řežemi s desítkami miliony mrtvých, jen proto, že tímtéž činem zároveň otevřel cestu ke vzniku velké Jugoslávie pod srbskou dominancí, která notabene skončila mimořádně krvavým rozpadem, zdá se mi poněkud nemístné.

Bez komentáře

Své rozrušení jsem zapil chutným bosenským pivem (značky Nektar) přímo u mostu Mehmeda Sokoloviče - na kterém po dobu našeho pobytu v přidružené restauraci poměrně často nebyl vůbec nikdo! Celá Bosna zjevně na své objevení turisty stále čeká (jak se ukáže i o den později v národním parku Sutjeska) - i když zrovna Višegrad vykročil svým projektem Andrićgradu spíše levou nohou.

Komentář k fotce "bez komentáře"

Večer jsme po mnoha hodinách strávených na bosenských silnicích vinoucích se často spektakulárním terénem dorazili do Sutjesky - národního parku, který původně vznikl na oslavu asi nejvýznamnějšího Titova vítězství z doby druhé světové války (nikoliv tedy pro ochranu přírody). Za Titových dob se jednalo jedno z nejhlavnějších rekreačních středisek celé Jugoslávie, po rozpadu Jugoslávie zjevně jeho sláva značně upadla, a teď se pomalu zase zvedá. Následující den jsme strávili túrou po jeho krásách směrem na černohorskou hranici - a za celou dobu jsme nepotkali jediného člověka! (Mimo pána na stoličce u vstupu do parku, který od nás vybral 5 konvertibilních marek a dal nám za to papírek s obrázkem.)

Z atrakcí Sutjesky jsme využili ještě napůl přírodního koupaliště (velký bazén je umělý, ale naplněný vodou dovedenou trubkou přímo z říčky Sutjeska), restaurace místního hotelu a místního krámku se sympatickou paní prodavačkou nabízející piva vychlazená vodou rovněž přímo z říčky Sutjeska. A samozřejmě jsme si prohlédli také památník Titova vítězství, který je na dobu svého vzniku ztvárněn poměrně progresivně.

Památník bitvy v Sutjesce

Další den jsme překřížili Hercegovinu a vstoupili do Chorvatska. Zde jsme navštívili Diokleciánův palác ve Splitu (a neuvěřitelnou zácpu plnou turistů snažících se dostat na některý z chorvatských ostrovů, kam z města jedou trajekty), pohrdli možností zhlédnout pevnost Klis, která prý hraje nějakou významnou roli v seriálu Hra o trůny, a namísto toho se šli podívat na vykopávky antického města Salona - hlavního města římské provincie Dalmácie (které jsou za mě zajímavější než v průběhu staletí masivně přestavěný Diokleciánův palác).

Část areálu bývalého města Salona

Večer a noc jsme pak strávili v malebném Trogiru (což je takový malý Dubrovník ještě před tím, než se z něho stal totální Disneyland). Ráno jsme vyrazili na dlouhý přesun (po chorvatských dálnicích, zpoplatněných mastnými sumami) téměř po celé délce Dalmácie až k Istrii, a téměř přes celou Istrii až k Pule. Posledním velkým cílem této výpravy totiž byl průzkum tohoto před rokem 1918 válečného přístavu rakousko-uherského loďstva a jedné z nejvýznamnějších a nejmodernějších pevností monarchie. Prohlídku jsme neměli příliš naplánovanou a improvizovali jsme ji podle receptu "najdi na mapě fort, dojeď k němu na pobřeží, Radima pošli na fort, Soňu namoč do nejbližšího moře, popojeď o fort dál a celý postup zopakuj". Recept se velmi osvědčil.

Jako první jsme navštívili skupinu opevnění u Barbarigy. K mému překvapení se ukázalo, že tři severní objekty jsou klasické pěchotní forty (nikoliv námořní), přičemž dvě baterie (Paravia zapad a Paravia istok) jsou volně přístupné a vyčištěné (třetí jsou opevněná kasárna, která vypadají téměř stejně jako baterie, jen bez výzbroje). Tři jižní jsou pak už skutečně pevnosti námořní - bohužel obrovský Fort Forno i menší Baterija Benedetto jsou nedobytně uzavřené, Baterija Caluzzi je přístupná, ale velmi rozbitá (připomíná mi nicméně, že musela být podobná jako Kabala v Boce Kotorské). Namlsán ze severních objektů, byl jsem zde trochu zklamán. Stejně jako zastávkou u Peroje, kde se nachází ruiny u kterých jsem opravdu nebyl schopen identifikovat, co to byl původně za pevnostní objekt (nejsem si ani zcela jist, zda byl vůbec ze správné doby...)

Paravia - západ

Na pokračování druhého dne už jsem si raději přece jen vyhledal nějaké podklady, protože jsem pochopil, že to množství objektů, které se kolem Puly nacházejí, určitě zdaleka celé nezvládneme, a byla by škoda náhodně navštívit právě ty nepřístupné nebo zcela rozbité... Jako první jsme se ale ráno vydali do samotné Puly. Poněkud ospalé městečko disponuje působivým zachovaným koloseem, o němž jsme se dočetli, že je šestou největší zachovanou stavbou svého druhu. Pak jsme zcela náhodou narazili na to, že pod pahorkem v centru města (na němž stojí citadela) jsou přístupné podzemní chodby, jejichž budování bylo započato již za Rakouska-Uherska a později sloužily jako protiletadlový a protiatomový kryt.

Pulské podzemí

Po jejich prohlídce následovala ona citadela, kde byla dočasně umístěna výstava o účasti slovinského šermíře Rudolfa Cvetka v první světové válce, ale kde jsme nenašli očekávané námořní muzeum, které slibovala mapa. Pak jsme pokračovali v objíždění fortů, tentokrát již s propracovanějším plánem. Nejdříve fort Punta Christo - další obrovský fort, bohužel ovšem rovněž nedobytně nepřístupný. Zdá se, že tyto forty jsou nějakým způsobem provozovány a využívány na příležitostné akce, ale bohužel běžně není možné je navštívit. Ale moře bylo teplé ;-)

Toto je ve skutečnosti fort Forno... ale ten šel aspoň vyfotit shora, na Punta Christo nejde vidět téměř nic...

Pak jsme se přesunuli na jih od Puly, nejdříve k fortu Bourgignon, který je sice také možno obdivovat pouze zvenčí, ale i tak nabízí neobvyklou podívanou - jedná se totiž o Maxmiliánskou věž, která je z jedné poloviny zmodernizovaná za pomocí betonu a rozšířená a o další prvky, kdežto z druhé zůstává ve formě klasické kamenné stavby.

Sešívaná Maxmiliánská věž

A potom do Verudely - baterie San Giovanni je dnes využívána jako restaurace a je zčásti přestavěná, ale hned vedle se nachází fort Verudella, který hostí mořské akvárium. Pravda, vstupné je odpudivě drahé, ale jeho návštěva stojí za to. Celý interiér fortu (včetně třeba kaponiéry v příkopu) je přístupný, nacházejí se v něm mořská akvária se spoustou oblud, a spojená biologicko-historická prohlídka zoofortu nakonec umožňuje vyjít i na strop objektu; zde je bohužel vyhrazena jen relativně malá plocha, na které se návštěvník smí pohybovat, takže ho nelze kompletně prolézt, což je škoda - ale oproti různým nepřístupným fortům je to přece jen nesrovnatelně lepší.

Fort Akvárium

Nakonec jsme zajeli ještě na Gomillu, což jsou pozůstatky betonového skeletu strojovny k postavení baterie poblíž, od kterých jsem si sliboval trochu víc než hromadu betonové suti, byť impozantní. Ale moře i zde bylo teplé ;-)

Ruiny

Při návratu na ubytování jsem ještě nakoukl k fortu Turtian, který je ale pro změnu využíván k pasení koz.

Kozy jsou dobře stráženy nejen opevněním fortu samotného, ale i psy na jeho vnější zdi

Tím se naše dovolená v Jugoslávii dostala ke svému závěru. Na cestu zpátky jsme v sobotu zvolili "vedlejší" směr přes Chorvatsko a Maďarsko (namísto Slovinska a Rakouska), a jen litovali ty, kteří na své cestě k moři stáli na dálnici v protisměru v té několik desítek kilometrů dlouhé koloně, kterou jsme po dlouhý čas míjeli...

27. května 2019

Polsko (18.-24.5.2019)

Dvoutýdenní cestování po Polsku nás zavedlo (s výjimkou Varšavy) tentokrát do Německého Polska - tedy do té jeho části, kterou jsem dosud nikdy nenavštívil. Zato jsme se ho rozhodli projet důkladně ;-)

Varšava

Začali jsme nicméně Varšavou - městem mnoha mrakodrapů, městem na konci druhé světové války srovnaným se zemí a následně zcela nově vybudovaným, městem ne zrovna vyhledávaným turisty, ale dost zajímavým. Jako první jsme navštívili muzeum wojska polskiego, které mě trochu zklamalo mezerou, kterou prezentuje období mezi slavnou dobou Rzeczypospolité (do 17. století) a obnoveným Polskem (po 1918). Že tam nebude (téměř) nic k první světové válce, to jsem i čekal - ale že vynechají i období Napoleonských válek, to mě opravdu překvapilo. Nicméně - již je ve výstavbě (tak jako mnoho a mnoho jiných věcí v Polsku) nové muzeum polské armády (a vedle něj i muzeum Polských dějin) ve varšavské citadele, takže za pár let bude potřeba se sem vrátit...

První z několika německých Goliášů, které jsme na svých toulkách Polskem viděli. Ukázalo se, že to je v polských muzeích oblíbený exponát - pokud se nemýlím, potkali jsme pak ještě další tři.


Po nedlouhé návštěvě tohoto muzea jsme zašli ještě do muzea narodowego hned vedle, které je ve skutečnosti spíše galerií. Druhý den ráno jsme pak vyrazili do Muzea varšavského povstání, jednoho ze dvou hlavních bodů našeho programu. Ukázalo se, že v neděli je vstup zdarma, což nám přineslo radost, která zmizela v okamžiku, kdy jsme pochopili, že to znamená výzvu pro mnoho a mnoho autobusů turistů z celého Polska, aby ho právě v tento den zhlédli. Nakonec jsme je tedy nechali mačkat se tam bez nás a rozhodli se, že muzeum navštívíme o den později, za peníze, ale bez davů. Celý den jsme pak strávili ve městě a zakončili ho u citadely, kde jsme zjistili, že je stále vojenským prostorem a nelze ji navštívit... Ale snad až tam otevřou ta nová muzea, tak tam lidi pouštět budou ;-)

Varšava v jednom pohledu - vpředu historická, za ní šedivě socialistická (včetně Paláce kultury vlevo vzadu) a vzadu se tyčí moderní mrakodrapy. 


Dalšího dne ráno jsme tedy napodruhé vyrazili do muzea Varšavského povstání, a nelitovali jsme. Moderní expozice (to znamená spousta multimediálního obsahu, efektní prostory i předměty) zkombinovaná s klasickou (to znamená dostatek informací a exponátů) vytváří jedno z nejlepších muzeí, jaké jsem kdy viděl. Materiály uvádějí průměrnou dobu návštěvy dvě hodiny; my jsme tam byli hodiny tři a zdaleka jsme neprozkoumali všechno... dovedu si představit strávit tam klidně půl dne.

Muzeum Varšavského povstání

Ti nejdůležitější

Toruń

Pak jsme se přesunuli do Toruně (heslo: ko-perník), kde jsme navštívili jeden z fortů pevnosti - konkrétně fort IV. Je to zajímavý areál (zřejmě v soukromých rukou), v němž se nachází stylový hotel a restaurace (a také pevnostní záchodky;-), ale který si lze také samostatně projít a prohlédnout s plánkem v ruce. Ubytování jsme (na rozdíl od restaurace a záchodků) nakonec nevyužili, ale někdy příště by určitě stálo za zkoušku.

Povrch fortu

Je libo oslavu narozenin ve fortu?

Malbork

Příštího rána jsme pak vyrazili do Malborku. Je to mimořádně působivé místo, ale o tom nechám hovořit spíše obrázky; zmíním se ale o audioprůvodcích. Malbork byl prvním - ale ne posledním - místem, kde jsme se s nimi setkali, a ukázal se být výbornou metodou, jak prohlídky řešit. Díky tomu, že každý návštěvník dostane svého audioprůvodce, může si obrovský areál projít sám (samozřejmě organizované skupinky, především školní, jsou tam taky). Průvodce se sám spouští podle toho, kam člověk přijde, povypráví příslušnou pasáž a nasměruje, kam se má v prohlídce pokračovat. Navíc nám to umožnilo jít prohlídku zároveň spolu, a zároveň každý v jiném jazyce (já v polštině, Soňa v angličtině), což by jinak prostě nebylo možné. Jako bonus jsme pak získali možnost porovnání obou jazykových verzí - závěr: v angličtině byly namluvené pasáže zřetelně kratší. Nevíme, zda tam vždy něco chybělo, nebo zda řečník tak rychle drmolil, ale bylo to tak prakticky na každém stanovišti.

Malbork na první pohled

Malbork zpoza hradeb

Malbork z věže Malborku

Malbork zpovzdálí

Gdańsk, Gdynia, Hel...

Pak už na nás čekal druhý velký cíl výpravy - Gdańsk, resp. Trojměstí (Gdańsk, Sopoty, Gdynia), resp. celý Gdańský záliv a poloostrov Hel. Ubytovali jsme se v bytovém domě v Gdańsku, který na mě působil tak autentickým dojmem, že jsem přesvědčen, že v takovém tady musel bydlet Lech Wałęsa - muzeum polské Solidarności jsme však nakonec navštívit nestihli, a tak jsem se nedozvěděl, zda tomu tak skutečně bylo... První den jsme stihli už jen malou vycházku na kopec Grodzisko nad městem, odedávna jeden z důležitých bodů opevnění města. Z toho jsme mohli obdivovat panorama Gdańsku - na jedné straně historické centrum, věže kostelů, červené střechy domků... a na druhé straně pařáty jeřábů v přístavu a loděnicích, plynojemy a železniční vlečky...




Gdańsk

Ještě před tím, než jsme ale vjeli do samotného města, navštívili jsme slavné Westerplatte - místo heroického odporu polských vojáků z prvního týdne války s Německém v roce 1939. Nevelký areál působí zajímavým dojmem i dnes, a má zřejmě potenciál do budoucna - z propagačních plakátů jsme pochopili, že se chystá jeho revitalizace ve velkém stylu pod patronátem muzea druhé světové války. A pokud to tedy muzeum pojme tak, jak pojalo svou kmenovou expozici (o tom dále), tak bude určitě stát za návštěvu!


Kasárna

Památník

Samotné město, respektive jeho historické centrum, je opravdu nádherné. Na náměstí se také nachází malé soukromé muzeum Svobodného města Gdańsk, spíše sběratelské, ale sympatické. Jeho v angličtině nepříliš vydařeý název "Free City of Gdańsk Museum" láká hromady neznalých anglickojazyčných turistů ke snaze proniknout do něj bez placení, protože je přece "free" :-)


Gdańsk z nejvyšší věže

Gdańsk z nábřeží

Na jižním okraji centra se pak nachází zčásti zachovaná fronta bastionů, z nichž dva jsou doplněny navršeným kopcem, z něhož je pěkný výhled. Na severní straně města, u vjezdu do přístavu, se pak nachází vodní tvrz Visloústí, kterou jsme rovněž nestihli navštívit zevnitř - ale i zvenčí je působivá.

Bastiony na jižní obranné frontě města a opevněná stavidla

fort Wisłoujście

Další den jsme věnovali Helské kose - kusu pevniny vybíhajícímu daleko do gdańské zátoky, sloužícímu během krátkého 20. století jako krytí místního přístavu. Je proto jasné, že se na ní nachází spousta pevnostních objektů: polské meziválečné pěchotní sruby, německé válečné námořní baterie, sovětské a polské poválečné námořní baterie... Polské meziválečné sruby jsou přístupné - jeden vypadá že má i vnitřní vybavení, ale v době naší návštěvy byl zavřený a nic nenasvědčovalo tomu, kdy by mohl být otevřený, druhý na pláží je otevřený a plný písku. Německá dělostřelecká baterie, z níž se zachoval jen beton, slouží spíše jako areál pro muzeum sbírající všechny možné i nemožné militarie (i to je v Polsku poměrně rozšířený jev), ale prezentuje samozřejmě i informace o baterii jako takové. Poválečné dělostřelecké baterie jsou nejblíž špičce kosy, některé jsou opět muzea, některé volně přístupné. Mimo to je na kose množství menších a jiných betonových objektů, které jsme zdaleka všechny neobešli. Opravdu by to mohlo být takové typické muzeum "období válčících států"...


Pevnost lesní

Pevnost písečná

Pozice pobřežní baterie německé

Řídicí věž německá

Pozice pobřežní baterie polské


Cestou zpět jsme se zastavili i v Gdyni - po návštěvě mořského akvária jsme zjistili, že torpédoborec Błyskawica, který zde kotví jakožto muzeální exponát, nám už zavřel - a tak i sem se bude potřeba ještě vrátit. V Gdyni je beztak ještě další zajímavě vypadající muzeum - muzeum emigrace do USA -, které jsme neměli šanci stihnout...


ORP Błyskawica

Posledním bodem programu v Gdańsku pak byl druhý z nejdůležitějších bodů celého zájezdu - muzeum druhé světové války v Gdańsku. Jeho neuvěřitelně rozsáhlá expozice je druhým příkladem ukázkově povedeného moderního muzea (otevřeno 2017), ve kterém bych klidně strávil už ne půl den, ale den celý. Muzeum je moderní nejen provedením, ale i koncepcí, a je skutečně velkolepým zážitkem. Prohlídku mi přerušil zničehonic poplach a evakuace muzea - nevím, zda šlo o omyl nebo cvičení, ale jedno z toho to bylo, neboť hned po úspěšném provedení evakuace nás začali pouštět zpátky dovnitř. Ukázalo se na tom ale aspoň dobře, kolik lidí v muzeu vlastně bylo, neboť kolem budovy se shromáždily stovky návštěvníků; přitom vevnitř jsem rozhodně neměl pocit, že by bylo nějak přeplněno.


Ulice v muzeu

Multimediální prvky

Enigma

Ulice po válce

Świnoujście, Międzyzdroje, Szczecin

Pak následoval přesun po celé délce baltského pobřeží do Międzyzdrojů - malého ospalého lázeňského městečka u hranic s Německem. No, malé úplně nebylo, neboť i zde se budují ubytovací kapacity na tisíce dalších návštěvníků, a ospalé to tam taky tak úplně nebylo, neboť se ukázalo, že i okolo něj je velké množství vojenských památek. Jedinou jistotou tedy zůstává, že je u hranic s Německem (což má vliv na ceny služeb).


Balt - tak trochu jiné moře. Bukové lesy rovnou přecházející v pláž a vlny moře - moře, kterého téměř není slané!

První den jsme strávili u a ve Svinoústí - přístavu a města, nacházejícího se u strategicky důležitého vjezdu do Štětínské zátoky. Proto nepřekvapí, že i ono je doslova obsypáno forty, pevnostmi a bateriemi. Na východním břehu Sviny je to především rozlehlý fort Gerhard, který se nachází kousek od ve své době nejvyššího majáku (rovněž přístupný) a nového terminálu pro příjem kapalného plynu.


Fort Gerhard

Provádí zde průvodce v pruské uniformě, který si opravdu užívá snahu udělat z účastníků školních výletů aspoň trochu vojáky a naučit je pár základních povelů. Projít si ho ovšem lze i bez průvodce; expozice je opět poněkud smíšená, ale nejvíc mě překvapilo, že když jsme odcházeli, objevil jsem nenápadně u plotu, pod stromem a za budkou z pokladnou stojící - německý tank z první světové války! Ten jsem teda naživo ještě nikdy neviděl - ani v muzeích zaměřených na první světovou...


Nenápadný exponát

Poblíž jsou pak volně ložené betonové zbytky pobřežní dělostřelecké baterie a hlavně areál, nazývaný poněkud nadneseně podzemní město - tedy muzeum tvořené dělostřeleckými sruby německé armády vybudovanými na obranu pobřeží ve 30. letech, které byly po válce polskou armádou propojeny podzemními chodbami aby vytvořily kryt a spojařskou stanici pro velitelství baltské flotily, která sloužila také jako záložní kryt velitele polského frontu v případné třetí světové válce. Expozice přibližuje obě období - jeden srub je rekonstruován do podoby jak ho využívala německá armáda, jiný do podoby polského velitelského krytu. Naše skupina sama o sobě byla nejlepší ukázkou toho, jak je náš svět jiný od toho, který se tam připomíná - tvořili ji dva Češi (my), dvě Němky (přijely na kolech), dva Poláci a dva Američané (kteří si odskočili z pracovního pobytu v přístavu). Náš skvělý průvodce dal dohromady (s citelnými obtížemi) polsko-anglickojazyčný výklad, ale to hlavní dokázal předat pouze v polštině - jednu účastnici svým protiválečným apelem dokonce rozbrečel.


Podzemní miasto

Na druhém břehu Sviny - kam se musí pendlujícím trajektem, neboť zdejší vody už jsou formálně mořem a plují zde tak obrovské lodi, že žádný most by nebyl dost vysoký - se pak nacházejí další dva forty: fort Anioła (zbudovaný zvnějšku jako zmenšenina Andělského hradu v Římě), jehož prohlídka je trochu zklamáním (expozice opět sběratelská, nahoře žádný výhled), a západní fort, "bráška" východního fortu Gerharda, který je podobně rozlehlý a i expozičně podobně pojatý (tank tu ovšem nemají).


Fort Zachodni

Další neobvyklá památka se nachází téměř přímo u Międzyzdrojů - testovací prostor V3, v němž německá armáda vyvíjela a zkoušela tuto zbraň, která měla být určena k ostřelování Londýna. Z areálu zbyly jen kusy betonových podstavců, ale doplňuje je malé muzeum s nadšeným průvodcem. Kromě toho se v okolí městečka nachází mnoho dalších pobřežních baterií a bunkrů, které souvisejí s obranou pobřeží Baltského moře - jsou však ve Wolińském národním parku a přístupné jsou jen omezeně. Náhodně potkaný cyklista nám na jednom z nich tvrdil, že ve skutečnosti byla až do 90. let většina baltského pobřeží nepřístupným vojenským prostorem a přístupných bylo asi jen cca 100 km pobřeží v okolí sídel...


Konstrukce pro V3
Stanoviště baterie pobřežní obrany

Další zajímavou destinaci nabízí Štětín - město, které bylo během druhé světové války jako důležité průmyslové centrum Říše a významný přístav bombardováním zničeno téměř úplně a na rozdíl od některých jiných nebylo jeho historické centrum v příliš velkém rozsahu obnoveno - naopak, i některé stavby, které bombardování přečkaly, byly po válce rozebrány a cihly použity na znovupostavení Varšavy (20 % cihel, ze kterých byla postavena nová Varšava, pocházelo ve skutečnosti ze Štětína!).


Štětín

Pod nádražím je ale dnes přístupný německý protiletecký kryt pro 5 000 obyvatel, který během několika desítek náletů na město a přístav zachránil mnoho životů (a nikdy nebyl poškozen). Prohlídka je možná každý den v poledne - o víkendu (se kterým jsme se tam bohužel nepotkali) se pak konají navíc i prohlídky druhé části, která byla po válce přestavěna na kryt protiatomový a jako takový sloužila až do 90. let. (Uvnitř se však nesmí fotit.)

Poznań, Wrocław

Na závěr jsme navštívili dvě slavná historická města, která jsou si poněkud podobná: Poznaň i Vratislav jsou velká města, která mají krásná historická centra, náměstí rekonstruovaná do renesanční podoby s radnicí uprostřed a ostrov na řece, na kterém sídlo původně vzniklo (navíc v obou městech nesoucí stejný název - Tumský ostrov).


Poznań

V Poznani je navíc jakési moderní interaktivní centrum interpretace dějin "Centrum Poznani", které se tedy obsahově úplně nepodařilo. Poznań byla ovšem v 19. století mohutně opevněná, což se dodnes na jejím půdorysu projevuje jasně viditelnými parky v typicky bastionovém tvaru. Největším z nich je ovšem Park Cytadela, který tvoří bývalý obrovský fort Winiary. Jelikož město jako celek bylo na konci války Němci tvrdě bráněno, a právě fort Winiary byl jádrem a posledním útočištěm německých vojáků, byl v bojích roce 1945 prakticky zničen. Dnes z něj tedy zůstaly spíše zemní práce a jen nepatrné zbytky původních staveb a celá oblast slouží jako velká rekreační zóna; kromě několika památníků je v ní však také několik vojenských hřbitovů a dvě vojenská muzea.


Ubohé zbytky kdysi mocného fortu...

Ve Wrocławi je pak k vidění muzeum 1000 let města Wrocławi, které sice není TAK moderní, ale o to povedenější - pokrývá skutečně dějiny města zhruba od roku 1000 až do roku 2000 a především sekce věnovaná 20. století je působivá.

Wrocław

Sekce věnovaná období komunismu
Odtud nás čekala už jen cesta domů - teoreticky necelé čtyři hodiny po dálnici, prakticky v pátečním provozu pět a půl mimo dálnici ;-)