Zimní Karpaty II - Lupkov, Sukov (14.-17.2.2019)

Pro velký úspěch minulé zimní expedice jsme letos vyrazili v únoru do Karpat znovu. Po osvědčené trase s osvědčeným řidičem dojeli jsme ve čtvrtek večer do osvědčeného penzionu Driečná - a dokonce tentokrát asi hodinu a půl před půlnocí! To nám poskytlo prostor uspořádat ještě večer štábní poradu nad mapami a naplánovat trasu na první den. Začali jsme ale netradičně na městském úřadě v Medzilaborcích, kde jsme dostali krásnou novou knihu o bojích první světové války v okolí města, která byla vydána jako součást loňského projektu obsahujícího i bojovou ukázku. Ta je bohužel neprodejná a zájemce ji tak může získat jedině právě na místním městském úřadě. Pak už jsme vyrazili opravdu do terénu.

První lokalitou byla zaniklá obec Osławica na polské straně Lupkovského průsmyku, kde v únoru 1915 došlo k zajímavé epizodě, když ruská hlídka narazila na ustupující kolonu rakousko-uherských vojáků. Ti pochodovali nočním husím pochodem po kolejích místní železnice a ruští průzkumníci ve sněhové vánici z této řady postupně vybírali jednoho vojáka po druhém, aby je odvedli do zajetí. Než si toho ostatní všimli a došlo k přestřelce, která akci ukončila, získali tak několik desítek zajatců. My jsme přímo u železniční stanice narazili na místního pána, který i přes naše opakované opakování, že o detektorování nemáme zájem, opakovaně nám opakoval, na kterých kopcích se dá najít nejvíc. Prošli jsme se kus po inkriminované železnici a obhlédli terén (který ne zcela sedí s náčrtkem ve vzpomínce ruského důstojníka, sepsané zpaměti cca 20 let po události), a pak se vrátili k autu, abychom se přesunuli ke stanici Stary Lupków - ta byla východištěm naší hlavní túry prvního dne.

Ještě než jsme však mohli vyrazit, hned jak jsme vystoupili, odchytil nás jakýsi pán, zda se s ním můžeme v uniformě vyfotit. Hned za rohem se ukázalo, že pán patří ke skupince veselých slovenských běžkařů, kteří přijeli z Medzilaborců přes železniční tunel, vybaveni dostatkem povzbuzujících prostředků. Při hromadném focení se jejich veselí dále zvyšovalo úměrně tomu, jak se snižovaly zásoby ohnivé vody... Po přátelské rozmluvě s běžkaři, z nichž někteří projevili kromě mojí uniformy zájem i o naše plánky a situaci v terénu, jsme se vydali na cestu k tunelu i my. Ukázalo se, že v tajícím sněhu bude nejpohodlnější možností pochod po jedné kolejnici železnice, který prověřil naše artistické schopnosti. No, jako provazochodci bychom se neuživili - ale k tunelu jsme došli!

Prošli jsme se jím na druhou stranu (kde jsme objevili vrcholovou prémii, kterou si tam nachystali naši běžkaři - pochopitelně opět ve tvaru flašky) a odhodlaně se pustili do výstupu na hřeben. Do sněhu, kterého tady bylo už poměrně hodně, jsme se místy bořili až po kolena, a konečně tak zažili autentické podmínky karpatského bojiště. U rozcestníku nahoře jsme si museli dát chvíli oddechu, než jsme našli síly vyrazit po hřebeni směrem na Ščolb - tedy na opěrný bod rakouské obranné linie na hlavním hřebeni Karpat, který po dobytí Lupkovského průsmyku více než měsíc odolávat ruským snahám o jeho získání. V tom hlubokém sněhu jsme zákopy spíš tušili než viděli - ale z jedné za našich dřívějších návštěv vím, že zde jsou;-)

Úplně na Ščolb jsme se nakonec nedobrodili, 50 (výškových) metrů pod vrcholem jsme si dali pauzu a vyrazili zpět. I tak jsme už raději zrušili záměr "vyběhnout" ještě na jeden kopec nad Medzilaborci a jeli místo toho - jen s krátkou zastávkou v Palotě a Kalinově - rovnou zpět do tepla našeho nocležiště. Ačkoliv výpadek teplé vody náš komfort trošku snížil, byl jsem rád, že se můžeme večer vrátit do útulna. Jaké by to asi bylo po celodenním chození v terénu, s durch promočenými botami a mrznoucími nohami v nich, zpocení (neboť přes den bylo až pět stupňů nad nulou a kabát opravdu vydatně hřeje...) a hladoví strávit noc venku? Namísto toho jsme si dali teplou večeři a pivo a probírali otázky karpatských bojů nadále již pouze teoreticky...

Druhý den jsme měli v plánu delší okruh - a domnívali jsme se původně, že i náročnější. Po krátké zastávce na rekonstruovaném vojenském hřbitově v Sukově jsme vyrazili z vesnice do kopců směrem na západ, podél linie rakouské 21. zeměbranecké divize až nahoru, k pozicím Kombinované brigády, kam jsme (z opačné strany) došli loni. Brzy se ukázalo, že jsme tímto našli zajímavou alternativu (k již dříve prozkoumané možnost jít od Roškovců), jak se do pozic Kombinované brigády dostat. Cesta od kostela v Sukově nás mírným příjemným stoupáním zavedla pod kótu 426, kde jsme prudkým, ale ne zas tak dlouhým stoupákem dosáhli rakouské linie a pokračovali po ní až na kótu 534. Pravda, moje prohlášení "už jsme skoro tam - aspoň opticky" se ukázalo být trochu předčasným (podle pohledu na mapu jsme před sebou v ten okamžik měli ještě 130 výškových metrů), ale i tak to byla podle mě lepší cesta nahoru než ta loňská z druhé strany.

Po hřebeni jsme se pak přesunuli na kopec Vrchdolín, z něhož jsme se spustili a podél ruské linie vystoupali na kótu 48?, tyčící se přímo nad pozicemi LIR 8, v nichž byli vojáci pražského pluku 20.3.1915 zajati. Zde jsme si dopřáli polní oběd a pak prohlídku zákopů, které tu byly i pod sněhovou pokrývkou velmi zřetelně vidět. Poté jsme sešli pod les a v krásném počasí a za dobré viditelnosti obdivovali panorama bojiště Velikonoční ofenzivy z konce března 1915, které se před námi rozkládalo. Pak jsme kruh uzavřeli sestupem z pozic pražských landwehráků zpět ke kostelu. Záměr vystoupat ještě na kopec na opačné straně údolí, kde byl zajat jiný prapor téhož pluku, jsme nakonec vyměnili za krátký výlet na nově zrekonstruovaný vojenský hřbitov Zbojné a Svetlice, odkud jsme se už za stmívání vrátili zpět na základnu. Večer se výprava za tyto výkony odměnila místní saunou, pivem, dobrou večeří a pohodlnou postelí.

V neděli jsme chtěli do programu doplnit onen chybějící výstup na Panskou Kýčeru nad Medzilaborci z prvního dne, ale plány překazila mlha, která by nám sebrala jakýkoliv výhled. A tak jsme chvíli poseděli v restauraci místního hotelu v marné naději, že mlha se snad rozestoupí, a když se tak nestalo, posadili Matúše na vlak a sebe do automobilu a takto vyrazili na cestu domů, která proběhla bez zvláštních příhod. Až na to tedy, že na jejím pro mě předposledním úseku, mezi Bratislavou a Břeclaví, chyběl ve vlaku zařazený vůz číslo 365 - což způsobilo nemalé pozdvižení mezi studenty, kteří si do něj zakoupili místenku a kteří byli průvodčím dost nevybíravě posláni k čertu. Už už jsem si myslel, že ho někdo z nich zbije - ale pak jsem si uvědomil, že už nejsu na východě, a navíc se ukázalo, že většinu nespokojenců tvořili změkčilí Češi - a tak mě nakonec nepřekvapilo, že průvodčí vyvázl bez zranění. Vzpomínaje na studentská léta, prostál jsem cestu u záchodků zapřen pořádně jen o jednu nohu a s radostí v Břeclavi vystoupil, abych se nechal dopravit domů již zase pohodlně autem.

Poloniny (28.-30.9.2018)

Na prodloužený podzimní víkend jsme vyrazili do slovenských Karpat - na tom by nebylo nic mimořádného; tentokrát jsme se ale poprvé vydali až do nejvzdálenějšího a nejkrásnějšího kouta: do Polonin. Nejdřív nás ale čekala cesta přes Žilinu, která mimořádná byla - tři hodiny stání v koloně je naším novým rekordem. Ze sedmi hodin cesty tak bylo rázem (se zastávkou na halušky na Dehtároch) hodin 11, a my jsme do Runiny dorazili až po půlnoci. Čekala na nás příjemně vytopená místnost, kterou nám uchystal Jirka, který s kluky dorazil o mnoho hodin dřív a v době našeho příjezdu už spokojeně spal. Brzy jsme spali i my.

Druhý den ráno jsme vyrazili do terénu - a vychytrale jsme se rozdělili na dvě skupiny. Zatímco my se Soňou jsme vyšli z Runiny jižním směrem, abychom vystoupali přímo na kótu 840, která byla cílem našeho zájmu, Jirka s kluky vyrazili na sever a vystoupali na hraniční hřeben, aby se po něm vydali k ukrajinsko-polsko-slovenskému trojmezí. Odměnou za 800 výškových metrů, které museli na úvod překonat, jim pak byl krásný výhled právě směrem na "náš" kopec, a k tomu Kučalatu, Hodošík a další významná místa dubnových bojů v Poloninách.

Pohled z hraničního hřebene přes Runinu na hřeben Bukovce, Hodošík a "průsmyk" mezi nimi

My jsme v úchvatných karpatských bukových lesích nastoupali "pouhých" 400 metrů, abychom vystoupali přímo na kótu 840, která byla naším cílem. Právě sem totiž na počátku dubna 1915 ustoupily jednotky 44. zeměbranecké pěší divize, do nichž byly krátce před tím mimořádně zařazeny pochodové prapory pluků 46. zeměbranecké pěší divize ze severní Moravy a okolí Krakova. Ještě před jeho dosažením jsme se ale měli také možnost pokochat výhledy směrem na hraniční hřeben i na Hodošík, které nám nečekaně nabídla malá mýtinka. Pečlivým prodíráním se lesem okolo kóty 840 jsme poté zjistili, že terén je zde velmi drsný, hřeben tvoří úzkou "střechu", ke které z obou stran stoupá velmi prudký svah, a zřetelná zákopová linie se táhne od kóty 840 směrem na Bukovec; na druhou stranu, směrem k sedlu, jsme identifikovali jen různé úkryty, a hlavně prudký svah, na kterém se momentálně těží les, a který je tudíž těžko pořádně prozkoumatelný.

Pod kotou 840

Po anonymních lesáckých cestách a pěšínkách jsme se tedy vydali dolů. Nakonec nás zavedly poněkud blíže "průsmyku" mezi Velkou Polanou a Runinou, než jsem plánoval, a zbylo nám tudíž více kilometrů na pochod po silnici. Ještě před tím jsme však museli přebrodit místní potok a mohli se tak aspoň trochu vžít do kůže obyvatel Runiny, kteří -- jak nás poučila místní naučná cedule -- byli až do počátku 20. století spojeni se zbytkem světa cestou, která tento potok křížila brodem celkově osmkrát!

Po návratu na základnu jsme se krátce občerstvili a vyrazili autem pro Jirku a kluky do Nové Sedlice, cíle jejich putování. Zde jsme ke svému překvapení konstatovali existenci více než jedné hospody, a po menším pátrání v místních mapách jsme je nakonec v té správné objevili. Cestou zpět do Runiny jsme se ještě zastavili na vojenských hřbitovech v Uliči a Zboji, které jsme naposledy navštívili před drahnými lety -- a v Uliči tak mohli obdivovat, jak moc se od té doby proměnil.

Ulič

Večerní program byl pak jasný -- příprava večeře pod zkušeným vedením našich specialistů.

"To jsem si vzal, abyste viděli, jak vypadá slušný člověk v kuchyni."

V sobotu ráno jsme měli opět částečně oddělený program -- zatímco Jirka kluky hodlal vzít na Duklu a při té příležitosti navštívit i muzeum ve Svidníku, my jsme vyrazili dříve, abychom stihli ještě zastávku na vojenském hřbitově Vel'krop, jehož rekonstrukce byl po mnoha letech a tisících a tisících odpracovaných hodin dorbovolníků právě den před tím slavnostně korunována oficiálním vysvěcením. Pohled na toto místo, které pamatuju ještě jako oplocený plac zarostlý stromy, kde nic neprozrazovalo, že se jedná o největší vojenský hřbitov na Slovensku a jeden z největších na východní frontě vůbec (přes 8 600 pohřbených), mi téměř vyrazil dech. Před všemi, kteří se o to zasloužili, hluboce smekám.

Velkrop

Zbytek sobotního programu pak už obstarala akce Vojenské manévre 1911 Stropkov, připomínající manévry rakousko-uherské armády, které se zde konaly před 107 lety a jejichž námětem byla obrana karpatských průsmyků. Během té jsme stihli navštívit i nový památník na vojenském hřbitově přímo ve Stropkově -- a večer samozřejmě vyzkoušet i místní pohostinství.

Stropkov

V neděli ráno jsme se do muzea ve Svidníku vydali ještě i my -- a s potěšením si tak mohli prohlédnout novou expozici a především její část věnovanou první světové válce, které již nedominuje sekce vyznamenání pod heslem "detaily si naštudujete v literáture, tu ste v múzei", ale kulomet Maxim a hlavně kvalitně zpracované panely o bojích v Karpatech.

Muzeum Svidník

Se zájmem jsem si prohlédl také výstavu věnovanou propagandě Slovenského štátu a mohl konstatovat, že fenomén fake news asi nebude tak nový a specifický, jak se nám dnes zdá... Pak už jsme ale hned vyrazili na dalekou cestu zpátky -- ukázalo se nicméně, že i tak jsme již vyrazili příliš pozdě na to, abychom se vyhnuli zácpám a kolonám v okolí Žiliny; a tak jsme si podobně vrchovatě, jako cestu tam užili i cestu domů.

Srbsko (16.-19.8.2018)

Expedici na srbská bojiště, kterou jsme původně plánovali už na jaro, uskutečnili jsme nakonec náhodou přesně na výročí prvních bojů v Srbsku, v polovině srpna. Vyrazit jsme museli už po poledni, neboť tato oblast je na hranici jednodenního dojezdu. Na srbské hranici jsme se navíc zdrželi skoro dvě hodiny, neboť v této době přes ni kočuje půl Evropy na letní dovolené do Řecka a na návštěvu rodičů do Turecka. Ubytování ve Sremské Mitrovici, tedy už prakticky na bojišti z roku 1914, jsme tak dosáhli až kolem 22. hodiny. Vešel jsem do restaurace, kde posedávalo několik skupinek lidí, a bezradně hledal, který z nich by mohl být pan majitel. Po chvíli se ukázalo, že pan majitel je ten pán v rohu, který krájí cibuli - chystal totiž na víkend svatbu (podle množství cibule v kyblíku, kterou už měl nakrájenou, se muselo jednat o dost smutnou svatbu). S menšími problémy jsme se s ním srbsko-česky domluvili a obsadili jsme pokoj, kde jsme se ještě hluboko do noci orientovali v podkladech, které nám na poslední chvíli poslal Jaro. Díky tomu jsme - už tak bohatý - plán na následující dny ještě doplnili o několik dalších zastávek a následujícího rána se do toho s chutí pustili.

První zastávka - vojenská část katolického hřbitova ve Sremské Mitrovici (ve Vojvodině je široká nabídka hřbitovů - katolický, evangelický, pravoslavný, řecko-katolický - a v každém městečku je zpravidla několik z nich.) Kromě hrobů z první světové války jsme zde narazili na památník Němců, se kterými se zde "vypořádali" v letech 1945-1946.

Pak už jsme překročili Sávu a ocitli se na rakousko-uherském předmostí z bojů v září-říjnu 1914. Naším cílem byl soutok Driny a Sávy a poloostrov Parašnica, kde působilo velké množství vojáků z Čech. K našemu příjemnému překvapení se dalo Nissanem bez problémů zajet nejen až k soutoku (který je oproti stavu v roce 1914 mírně posunut), ale dokonce až napříč celou Parašnicí k Sávě, do místa, kde měly rakouské jednotky svůj válečný most. To nám prohlídku oblasti značně urychlilo - tím spíše, že na rozdíl od podzimu 1914 není nyní Parašnica jednou velkou bažinou. Mohli jsme tak v klidu a suchu obdivovat třímetrovou vzrostlou kukuřici, která se zde, stejně jako tehdy, pěstuje. A na břeh Driny jsme se pak podívali ještě jednou, kousek na jih od Crne Bary, kde je štěrkový lom a řeka, která byla v roce 1914 tak těžkým soupeřem rakouských vojáků, je tu krásným zelenajícím se tokem. Je v těchto místech tak čistá, že jsem v ní zahlédl dokonce plavajícího hada. Není divu, že je to zjevně oblíbená rybářská destinace.

Soutok Driny a Sávy

Následovala zastávka v Dublje, kde je v místní cerkvi kostnice s pochovanými vojáky padlými během bojů v Mačvě. Bohužel žádné bližší informace, než že 168 z 258 z nich by mělo být "československé národnosti", nejsou k dispozici. U cerkve stojí také srbský vesnický pomníček se jmény padlých v první světové válce, na kterém je oproti naším krajům viditelně více jmen - ztráty srbského obyvatelstva během války byly při přepočtu na obyvatele vskutku enormní (a nejvyšší ze všech válčících států). Navíc hned vedle je památník padlým v balkánských válkách 1912-1913, který přidává další desítky jmen...

Památník padlých v Dublje, za ním cerkev sv. Uznesenia s kryptou, ve které jsou pohřbeni vojáci padlí během bojů v Mačvě v okolí Dublje

Pak už jsme ale opustili Mačvu a vydali se do druhé zájmové oblasti - na Cer, místo vůbec prvního významného střetu na srbské frontě v srpnu 1914. Začali jsme zastávkou v Prnjavoru, kde jsme u místní cerkve narazili na památník obyvatel vesnice zavražděných rakouskými vojáky během jejich prvního postupu do Srbska. Připomněl nám, že i rakouská armáda, i když v menší míře než německá v Belgii a Francii, podlehla na začátku bojů psychóze z civilistů střílejících zákeřně na vojáky... Správci místní cerkve se nám pak přes jazykovou bariéru nepodařilo vysvětlit, že cestujeme za historií, a nikoliv za monastýry - i tak nás ale upozornil, že cesta na Cer, kterou jsme si v mapě vyhlédli, není průjezdná. Vydali jsme se proto oklikou přes Loznicu a projeli jižně pod vrcholky Ceru až do Tekeriše.

Hlavní památník bitvy na Ceru v Tekeriši

U muzea v Tekeriši budují krásné nové odpočívadlo s lavicemi a stoly, které jsme hned využili na malý piknik. Pak jsme navštívili muzeum (stále stejné jako při poslední návštěvě), kde pro nás nejzajímavější jsou srbské plánky bitvy na Ceru, které ukazují situaci z druhé strany, než jsme zvyklí. Nakonec jsme u paní v infostánku zakoupili nějakou literaturu a Jirka si dokonce v náhlém pohnutí pořídil přívěšek s vojvodou Putnikem. A vyrazili jsme na Cer - přesněji na Trajanov grad. Až když jsme vystoupali k ruině zdi, která se pod tímto názvem skrývá, došlo nám, že to je skutečně římská stavba pojmenovaná po Trajnaovi (i když podle všeho je z doby o něco mladší). Resp. její maličký zbytek. Je značně matoucí, že v popisech postupu pražské divize na Ceru se tato "zřícenina" vyskytuje tak často a významně - vždyť tento kousek zdi v lese naprostá většina vojáků nemohla ani náhodou spatřit, a jak se celý pluk utábořil "kolem zříceniny", to mi tedy není jasné.

Jirka hrdě pózuje před zdí známou jako Trajanov grad

Pak jsme vyjeli až na samý konec cesty pro automobily a vyrazili ještě na Kosanin grad, jehož dosažení jsme ale po chvíli vzdali, neboť jsme si nebyli jisti jak daleká cesta by nás ještě čekala, a čas vyhrazený na toto bojiště se krátil. Zajeli jsme ještě na kótu Skokaliště nedaleko Tekeriše, místo, kam došlo severní křídlo 9. pěší divize a kde bylo rozbito srbským protiútokem, a pak už se rozloučili i s Cerem a vyrazili do hor.

Pohled ze Skokaliště na Cer

Cesta k našemu ubytování nás překvapivě vedla přímo přes vršek Jagodnje, a tak jsme se rozhodli, že se ještě večer aspoň trochu porozhlédneme i zde. Cestou z Krupanje jsme ještě narazili na hrob 73 srbských vojáků 3. pluku II. výzvy, padlých na počátku bojů u Jagodnje. Pak už jsme vystoupali a k velké kostnici Mačkov kamen, kde jsou pochovaní vojáci padlí v těžkých bojích na Jagodnji, především okolo poloviny září 1914 (včetně příslušníků jihlavského IR 81 a brněnského IR 8). Těchto bojů se postupně zúčastnily téměř všechny horské brigády rakouské 6. armády, které byly složeny z odloučených praporů jednotek společné armády z celého území monarchie. Obě strany zde utrpěly obrovské ztráty, počet pohřbených vojáků se nám ale zjistit nepodařilo. Předpokládáme, že půjde do tisíců.

Mačkov Kamen

Díky šipce, která nás na ni upozornila, jsme si ještě zajeli na nedalekou vyhlídku, která se ukázala být mimořádně působivou. Nabízí pohled na jih, přes kopce nižší než Jagodnja až do údolí, ve kterém se zelená klikatá Drina. Ve večerním slunci a za dobré viditelnosti byla její návštěva krásnou tečkou za prvním dnem našeho putování.

Výhled z Jagodnje na jih, do údolí Driny

Jelikož navigace nám odvážně doporučila, že nejlepší cestou do Velike Reky je lesní cesta přímo z Mačkova kamene dolů ke Drině, rozhodli jsme se ji vyzkoušet. Pro Nissana se ukázala být hladce průjezdnou, ačkoliv jet v obyčejném autě, člověk by byl takovou navigací hořce zklamán. Těsně před setměním jsme tedy dorazili do vsi, kde jsme měli za úkol najít růžový domek se satelitem - ani číslo popisné, ani GPS souřadnice jsme totiž při rezervaci ubytování nedostali. Představoval jsem si to tak, že v zapadlé vesničce v údolí bude jediný dobře viditelný dům, který bude odpovídat popisu; realita je taková, že se jedná o poměrně velkou obec, která je zjevně oblíbenou turistickou destinací a nabízí tudíž mnoho různých možností ubytování - a růžový je zde každý druhý dům;-) Nakonec jsme tedy vyzkoušeli ze znalosti své vesnice místní paní, která nás po chvíli vzpomínání nasměrovala tak přesně, že jsme následně zastavili přímo nad správným domem; ten však ze silnice vůbec nebyl vidět, takže si nás nakonec majitel musel najít sám.

Večer na Drině

Následujícího rána jsme se rozhodli pro velký úspěch lesní cesty z večera vyzkoušet k výstupu zpět na Jagodnju jinou lesní cestu, která vede místy, kde měly rakouské jednotky bojující na Jagodnji své zázemí, velitelství atd, a navíc slibovala výhledy na Jagodnju i přilehlé kopce. Tato cesta byla už poněkud drsnější, ale i s ní si Nissan poradil. Nahoře nás odměnily kýžené výhledy, a jako bonus i pán pěstující slivky (mimořádných rozměrů), který nás nechal ochutnat.

Cesta na Jagodnju...

... a pohled na hřeben Jagodnje (vlevo s vysílačem Košutnja Stopa, uprostřed nejvyšší bod Mačkov Kamen, vpravo od něj sousední kopce táhnoucí se směrem na jihozápad, na nichž byl nasazen jihlavský IR 81)

Při průjezdu mezi oběma vrcholy Jagodnje (Mačkov kamen a Košutnja Stopa) jsme krátce prozkoumali zákopy, které jsou v lese podél hřebene velmi četné, a rozhodli se, že někdy sem musíme zajet v období vegetačního klidu (brzké jaro). Znovu jsme se na chvíli zastavili i na vyhlídce, kde jsme vyplašili paní pasoucí se ovce, a pokochali se tentokrát ve válejících se mracích skrytými údolími. Pak jsme ještě projeli na Crni vrh, severní konec bojiště na Jagodnji, který se ukázala být značně nevýrazným, a spustili se dolů do Krupanje.

Pohled na hřeben Jagodnja (vlevo) - Crni vrh (vpravo) od východu

Další cesta nás zavedla po místní cestě nevalné kvality do vsi Pecka, kde se v cerkvi (která vypadá jako by byla postavena na zahradě sousedního domu, a ne na veřejném prostranství) nachází další kostnice vojáků padlých v okolí - podle slov pana faráře asi 400. Cestou jsme ještě vystoupali na Sokolskou planinu, konkrétně na vrch Rožanj, na kterém došlo k dalšímu většímu střetu mezi postupující rakouskou a ustupující srbskou armádou v listopadu 1914. Z Rožanje jsme se přesunuli ke Kamenici, kde měl Honza zájem na identifikování kopce "severně od Kamenice", o který bojoval pro změnu "jeho" českobudějovický 91. pěší pluk. Jeden vhodný kopec jsme si tedy vybrali a využili ho i k obědové pauze.

Pecka

Pak jsme pokračovali do Valjeva (kde jsme však zatím nezastavovali) a dále do Lajkovce, kde se u soutoku Ljigu s Kolubarou nachází další bojiště IR 91. Několikrát jsme překročili po různých mostech Kolubaru, a pak se vydali do vesnice Čelije, kde je u monastýru další kostnice. U té je dokonce umístěn zvon odlitý v Čechách na památku vojáků pražské 9. pěší divize. Některým členům výpravy se velmi líbilo především to, že zvon se jmenuje Đorđe-Jiří. Krátce jsme ještě vyjeli na louku nad monastýrem, abychom se pokochali výhledy na bojiště, a pak se pokusili najít cestu na kótu Čuk nad soutokem Ljigu a Kolubary. Bylo to poněkud strastiplné, ale nakonec se nám to povedlo.

Zvon pražské 9. pěší divize u krypty v cerkvi svatého Đorđa v Čelije

Tím jsme zdejší bojiště vyčerpali a mohli vyrazit na poslední dnešní štaci - Lazarevac. V Lazarevci se nachází kostnice vojáků přímo v chrámu sv. Dimitra, největším ve městě. Nevýhodou ovšem je, že správce je značně otrávený, návštěvníci ho spíše obtěžují než potěší, a do krypty nás odmítl pustit, přestože ta je podle publikace, kterou jsme si tedy aspoň zakoupili, jednoznačně myšlena jako prostor k návštěvě: jsou v ní památníky a je vyzdobena obrazy.

Cerkev sv. Dimitra, Lazarevac

Trochu rozčarováni jsme se tedy vydali zpět do Valjeva, kde jsme se ubytovali a vyrazili do večerního města, aspoň jednou během svého pobytu okusit něco srbských specialit. Volba padla na pljeskavicu. Následoval zevrubný výzkum kvality místního piva, s výsledkem spíše pochybným.

Budova bývalé nemocnice (dnes soud) ve Valjevu (v letech 1914-1915 se však nemocnicí stalo prakticky celé město)

V neděli ráno jsme ještě před odjezdem z města navštívili místní hřbitov, na němž jsou v jedné části pochovány tisíce obětí (srbských vojáků, rakouských zajatců i místních obyvatel), které podlehly epidemii tyfu v první polovině roku 1915. Celé město bylo tehdy proměněno v jednu velkou nemocnici a počet pacientů zde násobně převyšoval počet obyvatel. Místo pohřbení je relativně nově upraveno srbským ministerstvem obrany, důsledkem nicméně je, že v nápisech se hovoří pouze o srbských vojácích - rakouští zajatci i místní civilní obyvatelé jsou jaksi pozapomenuti.

Vojenská část hřbitova ve Valjevu

Okolo deváté hodiny jsme pak vyrazili na dlouhou cestu domů, která byla přerušena jen dvěma zastávkami: jednou příjemnou, když jsme se zastavili u Jara v jeho domě a strávili asi hodinu družbou nad minerálkou, druhou méně povznášející na hranicích, kde jsme čekali skoro dvě hodiny. A to jsme zvolili ten nejméně vytížený přejezd do Maďarska v Bačkim Bregu, takže čekací doba kdekoliv jinde by byla pravděpodobně ještě delší... Ti šťastnější z nás se tak domů dostali kolem 22. hodiny, resp. kolem půlnoci, zatímco Honza, který pokračoval až do jižních Čech, až kdo ví kdy.

Ukrajina (4.-8.7.2018)

Letošních červencových svátků jsme využili k cestě na Ukrajinu. Jelikož nám však přišlo nefér, že ti tři pánové (Cyril, Metoděj, Hus) mají jen dva svátky, přidali jsme k nim ještě jeden den a vyrazili už ve středu. Tento den jsme využili na to, abychom se dostali do Humenného. Největší překážkou tomuto našemu záměru se ukázala být tradičně Žilina, jejíž průjezd nám trval hodinu a půl -- ačkoliv jsme tam dorazili již kolem 14. hodiny a doufali, že největšímu exodu východňárů z Bratislavy se ještě vyhneme... Po dlouhé debatě jsme cestou přišli na to, že v Humenném jsme naposledy pořádně byli (nepočítajíce v to průjezdy či krátké zastávky) ještě před otevřením pivovaru Medveď, takže program na večer byl jasný.

Ráno jsme však poctivě vstali a krátce po sedmé vyrazili na necelou hodinu trvající cestu k ukrajinské hranici -- a již ve 14.30 jsme byli na Ukrajině! 4,5hod čekání je zatím naším rekordem... Rád bych dodal, že se ho nechystáme překonávat - ale jeden nikdy neví. Ani tentokrát se na hranici nedělo nic mimořádného - jen to prostě strašně dlouho trvalo. Nakonec i my jsme celou frontu na chvíli zablokovali, když poslední paní celnice objevila, že v techničáku je Jirkův Nissan vedený jako nákladní automobil a zkasírovala nás o jakýsi poplatek -- kterážto procedura trvala asi 15 minut.

Povšimněte si nápisu na zelené cedulce: Parking non-stop. Ano, přesně tak jsme si připadali.

Když jsme konečně dorazili do Užhorodu, setkali jsme se našimi novými místními kolehy (navázání kontaktu s nimiž bylo jedním z hlavních cílů této expedice). Od nich se nám dostalo takřka profesionální prohlídky města s výkladem, po níž jsme navštívili vojenské hřbitovy ve městě, resp. to co z nich zbylo. No, spíš to co je na jejich místě dnes...

V Užhorodě jsou dva velké vojenské hřbitovy. První z nich - Na Šachtě - byl původně posádkovým hřbitovem rakousko-uherského 66. pěšího pluku. Za první světové vlky na něm bylo pohřbeno přes 1 000 vojáků zemřelých v Užhorodě, po první světové válce byl posádkovým hřbitovem jednotek čs. armády (přes 100 pohřbených) a za druhé světové války maďarským, přičemž na jejím konci na něm bylo pohřbeno několik desítek maďarských vojáků zemřelých v bojích. Fungoval ještě krátce po válce, ale pak začal zarůstat a nakonec zarostl úplně. Po roce 2010 se chystal velký společný česko-maďarsko-ukrajinský projekt jeho obnovy, který však bohužel zůstal na papíře, neboť ukrajinská strana po vypuknutí bojů na východě země začala řešit akutnější problémy. Zatím posledním dějstvím tak zůstává akce maďarské strany, která následně na vlastní pěst osadila na maličkou část plochy hřbitova kříže se jmény maďarských vojáků, ačkoliv se nedochovaly žádné plánky hřbitova a není tudíž známo, kde jsou jací vojáci pohřbeni. Zbytek plochy hřbitova pak za ty čtyři roky opětovně zarostl neprostupnou vegetací...

"Maďarská" část...

... a jeden z mála zachovaných pomníků na zbytku plochy.

Ještě více šokující je pak příběh druhého vojenského hřbitova ve městě, nacházející se bezprostředně u nádraží, kde za první světové války vyrostla baráková nemocnice. Na tom je pochováno víc než 11 000 vojáků jen z let první světové války! Nemocnice se za první republiky stala kasárnami čs. jednotek, za druhé světové války pak maďarské armády. O hřbitov, který se tak ocitl v jejich areálu, se obě armády staraly. Po druhé světové válce se areál stal kasárnami tankového pluku Rudé armády, která plochu hřbitova použila jako výběh pro prasata. Postupně devastovaný hřbitov pak byl definitivně zlikvidován v šedesátých letech, kdy byl v rámci zbavování se zbytečných památek nesovětské provenience i s náhrobky srovnán buldozery se zemí a úředně vymazán ze světa - dnes proto formálně neexistuje. Část areálu byla později předána železnici, která na něm rozšířila užhorodské nádraží (takže poslední dvě koleje dnes vedou po ploše hřbitova), zbytek území byl vyčleněn jako garážová kolonie. Dodnes ani velká část obyvatel Užhorodu samotných nemá ponětí, že za nádražím, přímo v centru města, se nachází dost možná největší vojenský hřbitov z první světové války na východní frontě...

Pohled přes areál nádraží (hřbitov je za kolejemi). Vpravo kříž na paměť pohřbených vojáků, umístěný sem teprve před měsícem Spolkem přátel dobrého vojáka Švejka

Plocha hřbitova dnes.

Pak už byl tak akorát čas na večeři v příjemné společnosti a ústup do hotelu. Následujícího rána jsme v místní tržnici doplnili zásoby a vyrazili směr Užocký průsmyk. Cestou jsme se zastavili na dvou zaniklých vojenských hřbitovech, kde zůstalo aspoň po jednom symbolickém památníku, a na obnoveném vojenském hřbitovu ve Stavném.

Pohled z vojenského hřbitova ve Stavném (skoro 200 vojáků) na Karpaty.

V Užockém průsmyku nás pak naši kolehové opustili a vrátili se do Užhorodu, zatímco my jsme přes přísně se tvářícího pohraničníka se závorou pokračovali na severní stranu Karpat. Nejdříve jsme si ale zašli pěším výletem po hlavním karpatském hřebenu na Beskid Velikij, kde jsme mohli konstatovat neexistenci zbytků zákopů z první světové války. Došli jsme však k místu s pěkným výhledem na Čeremchu a zpět na podkarpatoruskou stranu pohoří.

V dešti jsme pak vyrazili do Turky najít benzinku (úspěšně na první pokus), ubytování (úspěšně na třetí pokus) a stopy po vojenských hřbitovech z první světové války (neúspěšně). U benzinky jsme zato mohli zažít tankování pěkně postaru (nejdřív zaplatit, pak natankovat za správnou sumu) a ve vesnici Isaj jsme našli dřevěný kostelík ze 16. století.

Druhý den ráno jsme pak už vyrazili rovnou do karpatského podhůří. Zastávky v Jablunce Zamkowé i Starém Samboru byly spíše symbolické, naším hlavním cílem byly forty přemyšlské pevnosti nacházející se na ukrajinské straně hranice. Ještě než k nim ale dojedeme, zastavme se na chvíli u věčného tématu ukrajinských silnic. Při této návštěvě jsme si všimli, že je v zemi mnoho (roz)budovaných krásných nových silnic. Bylo nám sděleno, že jedním z opatření přijatých po svržení Janukovyče je to, že mnohem větší část peněz vybraných na daních nyní zůstává v oblasti výběru a menší odchází do centra; oblasti pak za tyto peníze v poslední době mohutně budují právě silnice. Je tedy možné, že za pár let už na Ukrajině budou standardně normální běžné rovné asfaltové obyčejné nudné šedivé silnice, a já o tomto tématu už do svých zápisů nebudu mít co psát.

Kontrast mezi starou a novou silnicí nemůže být výraznější.

Tak daleko to ještě ale nezašlo a klasických ukrajinských silnic je v zemi stále dostatek. My jsme si je užili především u Nižankovic, odkud jsme se po místních a spojovacích komunikacích potřebovali dostat k Bykovu, pod forty. Nissan si zase jednou řádně zadžípoval;-)

Mostek s udávanou nosností 27 tun! Nejsem si ale úplně jist, zda tím nebyl myšlen vedlejší brod...

Odměnou nám však byl krásný výhled na terén nad tzv. Přemyšlskou branou, kde se forty skupiny Salis Soglio nacházejí.

Na kopečcích jsou jednotlivé forty pevnosti Přemyšl (na polské straně). Na táhlém kopci úplně vpravo pak šest předsunutých fortů na straně ukrajinské.

Vzhledem k tomu, že ani ostentativním používáním dalekohledu na kopečku 500 metrů od Schengenské hranice jsme na sebe nepřilákali pozornost ukrajinských pohraničníků z nedalekých pozorovacích postů, museli jsme si najít my je. Poučeni polskými weby jsme se totiž hodlali před návštěvou fortů v pohraničním pásmu nahlásit úřadům. Úřady byly naší aktivitou poněkud zaskočeny a moc nevěděly, co mají s takovými poctivci dělat. Po chvíli čekání nám proto zařídily doprovodné vozidlo ukrajinské pohraniční stráže, které nás odvedlo až na odbočku k fortům. Kdybychom měli v autě české pivo (kteroužto výbavu jsme tentokrát podcenili), pohraničník by nás snad doprovodil až na forty samotné... Takto s námi jel jen jeho řidič, který nám pak ještě ochotně zkrátil chození po lese tím, že nás naložil do svého UAZu a na jeden z fortů nás zavezl po lesní cestě, kterou by tedy ani Nissan nezvládl.

V doprovodu vozidla ukrajinské pohraniční stráže jsme ještě nejeli...

I díky tomu jsme pak měli dostatek času k procházení tří severních fortů. Ony tři jižní forty jižní skupiny jsou stavebně celkem v dobrém stavu a jejich problémem je "pouze" to, že jsou totálně zarostlé vegetací. Přitom až do roku 2014 na nich probíhal každoročně příhraniční festival, díky kterému byly vykosené a udržované; bohužel od vypuknutí bojů na východě Ukrajiny festival neprobíhá a forty za těch 5 let neskutečně zarostly. Tři forty severní skupiny jsou pak nejen totálně zarostlé, ale i totálně rozbořené, neboť byly modernější a při kapitulaci pevnosti byly vyhozeny do vzduchu. Navíc se k nim člověk dostává z té méně vhodné strany, tedy ve směru od nepřítele, kde je terén nepřekvapivě méně příznivý přístupu k nim. Jejich návštěva v praxi tedy sestávala z několikahodinového popojíždění po polních cestách a hlavně pěšího prodírání se lesy, kopřivami o výšce člověka, úžlabinami, bažinami... jedním slovem těmi nejneobhospodářovávanějšími úseky ukrajinské krajiny.

Tam, přímo vpředu, je fort 1/I, o který se sváděly za prvního obležení Přemyšlu nejtěžší boje. A tam, vpravo po krk v porostu, jsme my...

Odměnou nám pak nebyly ani tak ty ruiny fortů, které jsme v některých případech v neprostupném lese de facto ani nenašli (ačkoliv jsme se v areálu objektu skutečně nacházeli), jako spíš na vlastní oči spatřená a na vlastní kůži ozkoušená krajina, ve které se odehrávaly ty nejvýznamnější boje prvního obležení pevnosti Přemyšl na počátku října 1914. Závěr je, že terén, ve kterém se nacházejí forty skupiny Salis Soglio, je mnohem členitější a kopečkatější, než jsme si ho (i pod dojmem bezprostředně severně přiléhající roviny) představovali.

Pohled proti fortům od Bykówa, tedy zhruba ve směru ruského útoku

Po tomto dobrodružství jsme již zamířili rovnou na nedaleký hraniční přejezd. Ta hodinka a čtvrt na hranici strávená nám už přišla jako prakticky hladký průjezd - ono se tam pořád něco děje: vojáček s lístečkem s počtem osob (výdej); celnice nahlížející do auta; zmatené pobíhání k okýnku s pasy v ruce; hledání, ve které budce sedí někdo, kdo by pasy mohl zkontrolovat; vojáček s lístečkem s počtem osob (příjem); projíždění mezi jakýmisi barevnými kůly; polský celník provádějící prohlídku auta, který ji zakončil diplomatickým: "Pán má v samochodě kilka ciekawich rzeci, bylo by třeba sprzontat...", čímž Jirkovi sdělil, že má v autě pěkný bordel a měl by si ho uklidit; celník rozšafně zapisující nuly do kolonky převážených kartonů cigaret a alkoholu... no kdo by se tu nudil?

Značně unaveni jsme tedy dorazili do Přemyšlu, kde jsme automaticky zamířili na naši oblíbenou ubytovnu PTTK. Pak jsme na náměstí zkontrolovali sochu Švejka (přibyl pes!), zhlédli nové sochy maďarského honvédhusara a polského hulána s koňmi (krásnými, i když trochu velikostně poddimenzovanými) a zamířili na večeři do jedné z okolních restaurací (řízek se zelím i guláš v bramboráku byly poněkud překvapivými, ale chutnými kulinářskými objevy).

Maďaři si v Přemyšlu postavili takovou krásnou sochu honvédhusara i s koníkem...

... zatímco my zde máme již dávno svého Švejka.

V neděli ráno jsme pak využili zbylý čas k návštěvě dvou nám již známých fortů, které se však za těch pár let, co jsme tu nebyli, rovněž trochu posunuli. Fort Borek již je zrekonstruován do konečné podoby (ačkoliv oproti situaci před čtyřmi lety není už vidět žádná velká změna), ale hlavně byla odhalena zemní dělostřelecká baterie napravo od něj. Fort San Rideau, co se masy betonu týče jednoznačně nejpůsobivější objekt tvrze, byl naopak zcela transformován v turistickou atrakci - je zpřístupněn průchod horním patrem kasáren na povrch objektu, doplněny symbolické konstrukce znázorňující zničenou část fortu (který byl při kapitulaci pevnosti zničen opravdu důkladně) a spousta informačních tabulek. Výsledek je velmi vkusný - také jsme se zde i během naší krátké návštěvy v neděli ráno potkali několik dalších turistů.

Impozantní ruiny fortu San Rideau

V Polsku byl zaveden zákon povolující obchodům mít otevřeno jen dvě neděle v měsíci - vynález se nazývá "niedziela handlowa". Nevíme, jak se jmenuje ta druhá (kdy se nehandluje), ale byla to právě ona, se kterou jsme se tentokrát setkali. (A bude hůř - v příštím roce už bude handlowá jen jedna neděle v měsíci a v roce 2020 už jen sedm nedělí v roce, jejichž termíny pravděpodobně z lodžie svého paláce vyhlásí osobně prezident Rzeczypospolitej). Před pátým zavřeným obchodem, kde jsme si původně chtěli koupit něco na snídani, jsme tedy před tímto výdobytkem konzervatismu v Polsce kapitulovali a vytáhli zbytek naší ukrajinské slaniny a chleba. Z parkoviště, na němž jsme takto posnídali, jsme pak zamířili už nejkratší cestou domů.

Velká balkánská expedice (18.5.-15.6.2018)

Hlavním cílem této cesty bylo Řecko, ale nakonec jsme k němu přidružili tolik jiných zemí a lokalit, že se z toho stala velká balkánská expedice. Zde se budu soustředit jen na lokality, spojené s vojenskou historií - i tak jich bude... dost.

Srbsko, Makedonie a Soluň

První tematickou zastávkou byl Petrovaradin - rakouská bastionová pevnost z 17.-18. století u Noveho Sadu. Jednou jsem ji již spatřil - z druhého břehu Dunaje - při naší minulé návštěvě Srbska, ale tentokrát jsem si ji mohl prohlédnou zblízka. Ne však dříve, než jsme Dunaj překonali po unikátním mostě, který slouží zároveň jako železniční a zároveň pro automobily. Při bombardování země vojsky NATO v roce 1999 byly totiž všechny mosty přes Dunaj v Novem Sadu zničeny, a jeden byl později obnoven v této provizorní podobě. Ačkoliv už dávno stojí dva jiné automobilové mosty, tento je stále v provozu - a tak jsme si to chtěli vyzkoušet dříve, než bude dokončen zbrusu nový železniční most těsně vedle něj a tím střídavý provoz ukončen.

Přes Dunaj po kolejích

Ukázalo se, že starý Petrovaradín se intenzivně rekonstruuje, a pevnost je již prakticky zrestaurovaná. Je zajímavé vidět, jak byla bastionová pevnost, která je ve své "ideální" formě zcela souměrná a pravidelná, umístěna do kopcovitého terénu nad Dunajem.

Petrovaradín

V uličkách města pod pevností je zatím plno lešení a stavenišť. Za pár let budou i ony připraveny na nápor turistů - zase už v nich ale jistě nepůjde zaparkovat jen tak volně hned pod vstupem na pevnost... Pak jsme se ještě krátce zastavili v parku Fruška gora, abychom spatřili televizní vysílač Venac - během bombardování v roce 1999 byl poškozen, ale zůstal v provozu a výrazné stopy náletu nese dodnes.

Následoval Bělehrad - zde bylo hlavním cílem proniknout do srbského vojenského muzea v pevnosti Kalemegdan. Když jsme se o to pokoušeli minule, ukázalo se, že muzeum otevírá až odpoledne; tentokrát jsme tedy pečlivě naplánovali čas příjezdu na odpoledne - a zjistili jsme, že muzeum má odpoledne zavřeno! Naštěstí se ukázalo, že je to proto, že probíhá muzejní noc, a otevírá se tedy výjimečně večer. Udělali jsme si tedy procházku po městě, a večer na třetí pokus tedy konečně muzeum navštívili. Je koukatelné, ale upřímně řečeno za všechny ty peripetie jeho návštěva asi ani nestála... Pro nás je stále nejzajímavější moždíř 305 stojící volně před ním ;-)

Avala - hrob neznámého vojína

Ráno jsme pak vyrazili na Avalu - působivý hrob neznámého vojína v pásmu kopců nad Bělehradem, ve kterých se krátce bojovalo během první světové války v roce 1915. Navíc je hned vedle slavná věž televizního vysílače, od 60. let symbolu Bělehradu, který byl v roce 1999 při náletech zcela zničen a v roce 2010 obnoven; z vyhlídkové plošiny na přes 200 metrů vysoké věži připomínající tvarem raketu se otevírá krásný výhled.

Avala - televizní vysílač

Další pevnost - Smederevo - je pevností vybudovanou Turky k ochraně plavby na Dunaji. Dnes je z ní příjemný park, zatímco samotná citadela slouží jako muzeum. I tato nabízí krásné výhledy - hlavně na Dunaj. Dobrodružný je ale také samotný příjezd k pevnosti, přes nechráněný železniční přejezd přímo u nádraží, kde dopravu občas řídí železničář s praporkem. To se u nás už asi nevidí...

Smederevo

Zastavili jsme se pak ještě ve Skopje v Makedonii - a byli naprosto uchváceni monumentální novoantikou, která panuje v centru města! Historické to sice není - všechny budovy byly postaveny a nebo dostaly novou, "antickou" fasádu, v posledních několika málo letech - ale je to vizuálně opravdu působivé... Jelikož se jedná o výsledek politicky kontroverzního projektu Skopje 2014, který bude možná v nejbližší době přehodnocen a minimálně zčásti odstraněn, je možné, že jsme ho zachytili v krátkém období plného rozkvětu a za pár let to bude už jen vzpomínka na jednu kuriozitu.

Všechny stavby v centru města drží stejný styl

Cyril a Metoděj v nočním Skopje

Pevnost nad městem je naopak teprve v úvodní fázi rekonstrukce - ale zase je tím pádem přístupná zdarma a nabízí krásné výhledy na město.

Do Řecka jsme vjeli průsmykem vytvořeným řekou Vardar - tedy hlavní spojnicí obou zemí, kolem které se točily boje na soluňské frontě v letech 1916-1918. První překvapení nás čekalo hned za hranicí, když se ukázalo, že na řecké straně je za průsmykem téměř rovina; v té měly dohodové armády během bojů své zázemí. To Bulhaři na severní straně průsmyku rozhodně takové podmínky neměli...

Památník dohodových armád na soluňské frontě

Kousek za hranicí se nachází relativně nedávno postavený památník dohodových armád, bojujících na soluňské frontě, který akcentuje především jejich multinárodní charakter (armády francouzská, anglická, italská, srbská, ruská, řecká - přičemž mnoho jednotek zde nasazených bylo navíc z kolonií). Je zajímavé zamyslet se nad procesem, který všechny tyto muže doslova z celého světa přivedl právě na řecko-makedonskou hranici, aby bojovali ve válce, která měla své těžiště úplně jinde...

Součástí památníku jsou i sochy vedoucích představitelů států, jejichž armády na soluňské frontě (na straně Dohody) bojovaly.

Soluňské fronty se týkala i malá výstava, která byla poněkud nelogicky umístěna (v jinak vynikajícím!) muzeu byzantské kultury v Soluni. Prezentovala fotky dohodových vojáků, ale byla zaměřena přímo na město Soluň, takže pro cizozemce nebyla tolik zajímavá jak název napovídal. Ve městě je i přímo vojenské muzeum - to jsme ale nenavštívili. Místo toho jsme dali přednost prohlídce mnoha a mnoha římských (většinou byzantských) památek a pevnosti nad městem, která však zavírala v těžko nepochopitelných 14.45 hod. Jakási logika v tom ale být musí, protože to nebylo jediné místo v Řecku, kde jsme se s tímto zavíracím časem měli setkat...

Výhled aspoň z podpevnosti

Cestou ze Soluně jsme se druhý den ráno stavili na vojenském hřbitově dohodových armád na místě bývalé vojenské nemocnice, kam je soustředěna velká část hrobů zemřelých vojáků ze soluňské fronty (přes 20 000 pohřbených). Každá armáda zde má svou část. Britská část ve formě tradičního hřbitova CWGC, italská část ve formě hřbitova i francouzská část ve formě hřbitova a kostnice jsou neobvyklé množstvím koloniálních vojáků z Indočíny či Afriky, kteří jsou zde pohřbeni. Srbskou část tvoří kostnice, kde jsou uloženy ostatky 7 500 srbských vojáků. Zrovna když jsme k ní přišli, objevil se početný srbský zájezd, pro který byla kostnice otevřena. Vmísil jsem se tedy mezi Srby a vešel rovněž dovnitř. To, co jsem spatřil, se stalo mým největším zážitkem z první části expedice.

Marně hledám slov, jak nazvat to, co se uvnitř kostnice nachází. Zůstaňme tedy u provizorního označení svatostánek srbského nacionalismu. Každý koutek kostnice (a že jich tam je!) je vyzdoben srbskými vlajkami, znaky či stuhami. Na mnoha stolečcích se nachází nepřeberné množství artefaktů - od vyznamenání přes části uniforem až po pušky. Na to vše shlíží množství ikon a portrétů srbských vojevůdců a důstojníků. Mezi nimi nechybějí fotografie srbských velitelů podle uniforem zjevně z 90. let 20. století - raději se velkým obloukem vyhýbám dohledávání, o jaké to hrdiny se asi jedná a čím se ve jménu srbského národa vyznamenali...

Interiér srbské kostnice na vojenském hřbitově na Zeitenlink

Intermezzo: Řecko

V Řecku jsem se na chvíli přeorientoval na dějiny o nějaké to tisíciletí starší a vybaven skvělou knihou Petera Connollyho Greece and Rome at War si cvičně vyzkoušel průzkum bojišť antických.

Thermopyly - pohled z pahorku, na kterém se bránili poslední Sparťané perské přesile; moře tehdy dosahovalo zhruba tam, kde je dnes silnice v pravé části snímku

Na místě bitvy u Thermopyl je kromě notoricky známé desky s nápisem "Poutníče, zvěstuj Lakedaimonským..." (která je mimochodem tak ošuntělá, že by nešla přečíst ani kdyby člověk uměl řecky) novější památník tvořený sochou řeckého hoplity (jež je z nějakého důvodu nahatý) a muzeum, které bitvu a perské války obecně přibližuje napůl multimediálním způsobem. Stejně jako přilehlé informační tabule venku však události popisuje stále víceméně striktně podle Herodota, přestože je tomu už drahně let, co moderní výzkumy badatelů problematikou se zabývajících některé části jeho příběhu revidovaly.

Místo bitvy u Platají je pak zajímavé především tím, že na něm vůbec nic není. A to je, přátelé, v Řecku, doslova posetém památkami, velká rarita! Ono se - upřímně řečeno - dnes ani neví s jistotou, kde přesně se rozhodující bitva perských válek odehrála. Kdybychom se namísto první světové válce hlouběji věnovali antickému Řecku, jistě bychom zde prováděli intenzivní terénní výzkum;-). Takto se však spokojíme s letmým pohledem.

Bojiště u Platají - pohled zhruba z oblasti mezi liniemi obou armád směrem do řeckého týla

Navštívili jsme také několik vojenských hřbitovů, které jsou o pár tisíc let starší, než jsme zvyklí - z antických válek. Je fascinující, že některé z nich se dochovaly dodnes.

Vojenský hřbitov Thébanů padlých v bitvě u Chaironee (338 př.n.l.)

Poslední zastávkou z toho ranku bylo místo další legendární bitvy - Marathon. Zde je bohužel celý areál oplocený a součástí jakéhosi muzejního komplexu, který zavírá již v 15 hodin a do kterého se nám tudíž nepodařilo proniknout. Mohli jsme tak pouze z dálky zahlédnout úplně nejstarší vojenský hřbitov, jaký jsem kdy navštívil - tumulus, pod nímž jsou pohřbení vojáci padlí v bitvě u Marathonu.

Vojenský hřbitov řeckých vojáků padlých u Marathonu (490 př.n.l.)

Od Marathonu do Athén jsme pak jeli po trase "klasického" maratonského běhu, tedy toho nejmaratonštějšího maratonu - běhu konaném každoročně v listopadu přímo "na místě činu". Trochu úsměvné je, že aby zde bylo dosaženo předepsané délky maratonského běhu - 42,195 km -, musí se trasa uměle natahovat obíháním právě tohoto muzejního komplexu. Pro vysvětlení této záhady je třeba sáhnout do historie maratonského běhu;-)

Po překročení Korinthského průplavu jsme navštívili Korinthos - jedno z nejvýznamnějších měst starověkého Řecka - a hlavně jeho pevnost Akrokorinth, tyčící se na skále nad ním. Právě zde bylo dokonáno podrobení Řecka Římu, když v roce 146 př.n.l. skončilo řecké povstání dobytím a srovnáním tohoto města a pevnosti se zemí. Nikdy jsem si nepředstavoval, že se jednalo o tak mohutnou pevnost! Pevnost byla v následujících staletích a tisíciletích dále budována každým, kdo Řecku vládl, a tak je impozantní památkou dodnes.

Akrokorint z pohledu od starověkého města Korinth, se kterým byl hradbami spojen.

Na pevnosti je Řecko vůbec bohaté - kromě mnoha byzantských je zde k vidění i několik "západních" - například francký hrad Chlemoutsí na západním pobřeží Peloponésu. Tato část historie Řecka je však spletitá a mimo můj záběr, a tak jsme se raději uklidili na Kefalonii.

Domníval jsem se, že Kefalonie je turistický ráj bez významnějších historických památek, ale ukázalo se, že ani tomuto kousku země se dějiny nevyhnuly - u Argostoli nás přivítal památník tisíců italských vojáků okupačních sil, kteří se rozhodli po italské kapitulaci před Spojenci postavit na odpor Němcům snažícím se je odzbrojit a internovat, a po své porážce byli nechvalně proslulou německou 1. horskou divizí postříleni...

Památník vojáků italské divize Acqui u Argostoli

Přesuňme se tedy raději skokem do Černé Hory.

Černá Hora

Boka kotorská - pojem, který je v našich končinách poměrně známý (hlavně díky vzpouře námořníků v roce 1918, šířeji proto, že se zde nacházel válečný přístav Rakouska-Uherska, v jehož námořnictvu vždy sloužilo nemálo mužů z Českých zemí) a zároveň má trochu exotický nádech. Členitá mořská zátoka, nad kterou se strmě tyčí přes 1 000 metrů vysoké hory - v čele s horou Lovčen vysokou přes 1 700 metrů nad mořem (v tomto případě doslova!), což je jinými slovy ona Černá Hora, podle níž se jmenuje celá země.

Boka kotorská. Lovčen nejvyšší masiv úplně vpravo. 

Naše první kroky vedly na poloostrov Luštica u vjezdu do zátoky, kde se nachází hned několik rakousko-uherských pevností. Navštívili jsme dvě z nich - resp. navštívit bylo možné jednu (Oskoruša), druhou (fort Arza) si lze prohlédnout pouze zvenčí. 

Pevnost Oskoruša

Fort Arza 

Druhý den ráno jsme vyrazili na Lovčen. Počasí nám přálo a celé dopoledne bylo krásně jasno - za ty tři dny, co jsme v Boce strávili, to vlastně bylo asi jediný takový půlden, kdy se Lovčen neskrýval ani trochu v mracích. Ještě před začátkem toho nejostřejšího stoupání staré rakousko-uherské cesty na tehdejší černohorskou hranici je odbočka k fortu Goražde - další rakouské pevnosti nad Bokou s úžasným výhledem.

Fort Goražde

Výhled z fortu Goražde na Boku kotorskou

Z bývalé černohorsko-rakouské hranice je pak ještě další výhled, který už ale připomíná spíše letecký snímek. Pokračovali jsme do nitra Černé Hory, k tehdejšímu hlavnímu městu Cetinje. Zde, v muzeu věnované černohorskému vládci Njegošovi, se nachází unikátní památka, která s ním nemá nic společného: "vysochaná" přesná mapa tehdejšího území Černé Hory a části Bosny a Dalmácie v měřítku 1:10 000, vzniklá na zakázku rakousko-uherské armády v době okupace země v letech 1916-1917. Na té je dobře vidět, že název země je skutečně přiléhavý;-)

Boka kotorská na reliéfní mapě Černé Hory

Mimochodem rakousko-uherské dědictví v Černé Hoře - tedy aspoň v oblasti Boky kotorské a okolí, je všudypřítomné. Možná je to jen můj dojem, ale zdá se mi, že Černohorci (na rozdíl od Srbů) toto dědictví spíše staví na odiv než že by ho potlačovali. Na budově památkového ústavu v Cetinje, který sídlí v bývalé budově rakousko-uherského velvyslanectví, je dokonce kopie (nebo že by to byl přímo originál?) rakouské orlice.

Bývalé velvyslanectví Rakouska-Uherska v Černé Hoře.

Poslední den v Černé Hoře jsme si objeli celou Boku a prohlédli si některá městečka na jejím břehu - především Kotor a Herceg Novi. V Kotoru je malé námořní muzeum, které se sice věnuje primárně starším dějinám, ale jednu místnost věnovanou rakousko-uherské flotile (a především vzpouře v námořníků v roce 1918) v něm mají.

Hradby Kotoru

Námořní muzeum v Kotoru

Bosna a Hercegovina

Z Černé Hory jsme - s krátkou zastávkou v Dubrovníku - přejeli do Bosny, resp. do Hercegoviny. První poznatek z této země zní, že minimálně jednu sloku známé písně Za císaře pána, konkrétně: "Hercegóóóvina, láááutr róóóvina" musel složit někdo, kdo v Hercegovině v životě nebyl. Rovina tam není vůbec žádná, natož lautr ;-)

Celkově byla Bosna a Hercegovina největším objevem této expedice - přívětivá země plná přírodních krás, protkaná kvalitními silnicemi (s takovou Ukrajinou se nedají vůbec srovnat), na nichž se jezdí slušněji než třeba v Řecku, ve všech turistických destinacích spousta "turistických potřeb" - od občerstvení přes suvenýry až po ubytování - s obsluhou, která je schopna se dorozumět i anglicky, mírné ceny, dobré jídlo... Má jistě svoje závažné problémy, ale jako turista z jejích důsledků člověk pocítí snad jen absenci dálnic.

To hlavní, co jsme v zemi však chtěli navštívit, leží už skutečně v Bosně - Sarajevo. Místo, kde dva výstřely srbského mladíka na rakouského následníka trůnu daly do pohybu sérii událostí, která vyústila v nejstrašnější konflikt dosavadních lidských dějin.

Jako první jsme se ovšem vydali na místo prvního, neúspěšného Čabrinovićova atentátu, které je na stejném nábřeží, jen o pár set metrů vedle. Jelikož jsem zvyklý takto zkoumat a ztotožňovat spíše bojiště v otevřeném terénu, chvíli mi trvalo než jsem se přeorientoval na městský charakter lokality - ale brzy jsem se chytil. Dům, před kterým k pumovému atentátu došlo, stojí dodnes dost pravděpodobně v nezměněné podobě, i když okolní zástavba jistých změn doznala.

Na místě prvního pokusu o atentát

Pak jsme po nábřeží postoupili o jeden most dále - a ocitli se u Latinského mostu, na místě Principova atentátu. Když si člověk uvědomí celou historii atentátu a toho, co následovalo, neexistuje asi na světě lepší místo k úvahám o úloze osobnosti v dějinách, roli náhody v dějinách a kontemplaci nad světem vůbec než tato křižovatka.

Roh tehdejších Apelova nábřeží a ulice Františka Josefa

Přímo v budově bývalé Schillerovy kavárny, před kterou se atentát odehrál, je dnes malé muzeum věnované Sarajevu pod rakouskou vládou (1878-1918) a atentátu. Ve výloze jsou pak vystaveny fotografie z návštěvy Františka Ferdinanda, včetně té, která byla pořízena jen vteřiny před atentátem - až tady jsem si všiml, že je na ní už vidět, jak jeho vůz začíná zatáčet...

Na místě atentátu, přesněji u Latinského mostu, byl na třetí výročí atentátu (v roce 1917) vztyčen památník arcivévody. Ten zde dlouho nevydržel, neboť byl srbskou správou po začlenění Bosny do Jugoslávie promptně odstraněn; dnes však na jeho místě stojí aspoň symbolický model.

Opravdový pomník Františka Josefa a Žofie byl poměrně monumentální

Srbové naopak na místě atentátu umístili památník Gavrila Principa ve formě symbolického otisku jeho bot umístěného na chodník, ze kterého střílel. Ten zde vydržel podstatně déle, odstraněn byl v roce 1992 a dnes je odložen v muzeu.

U exponátu není žádný popisek - co k tomu taky dodat, že...

Jen kousek dál po nábřeží se nachází budova tehdejší radnice (dnes národní knihovna), ve které byl František Ferdinand před svým zastřelením přijat starostou a z níž pochází asi vůbec nejznámější fotografie uváděná v souvislosti s atentátem. Je to dodnes nejvýstavnější budova ve městě a mimochodem má i další pohnutou historii, neboť během války v Bosně (1993) dostala zásah při dělostřeleckém ostřelování města a vyhořela. Budova byla později rekonstruována - ale mnoho vzácných knih bylo nenávratně ztraceno.

Bývalá radnice, dnes knihovna

Poslední poznatek z celého nábřeží je ten, že - jako obvykle - jsou všechna ta místa ve skutečnosti na menším prostoru, než to člověku z různých plánků a map připadá.

Fotografie z místa prvního pokusu o atentát; most nad řekou je Latinský most, místo úspěšného atentátu; a radnice/knihovna je těsně za zatáčkou na konci snímku

A touto podrobnou reportáží z místa, kde 28.6.1914 společně s řidičem Leopoldem Lojkou zvolila osudově špatný směr celá Evropa, můžeme vyprávění o celé balkánské expedici uzavřít.