3. dubna 2018

Po stopách hanáckých zeměbranců II b) Ukrajina (30.3.-2.4.2018)

Opět pátek ráno, opět vyrážíme na výpravu... tentokrát už opravdu první jarní. Po dálnici až za Rzeszów, zde přes San a směr Zamość. Cestou jsme se zastavili na několika vojenských hřbitovech, neboť touto oblastí jsme na svých toulkách po bojištích projížděli překvapivě vůbec poprvé. Při přípravě na tuto cestu jsem ovšem zjistil, že v oblasti prvních bojů na východě jich je opravdu mnoho - takže jsme se omezili jen na ty, které jsme měli po cestě. Nebo skoro po cestě. Dobře, dobře - na ty, které nebyly příliš velká zajížďka...

Jeden z největších vojenských hřbitovů v oblasti Zamośće - Zaporze (3 762 pochovaných)

Posádku našeho automobilu jsem celou cestu obtěžoval poukazy na nejznámější polský jazykolam tak intenzivně, že když jsme vjížděli do Szczebrzeszyna, zastavili mi, donutili mě vystoupit a přímo na místě samém říkánku zadeklamovat. Nedosti na tom - ještě mě při tom natočili! Vzniklo tak historicky vůbec první video na tomto blogu;-)



Zamość jsme jako místo k přespání před překročením ukrajinské hranice zvolili nejen kvůli vhodné poloze, ale také proto, že disponuje renesančním historickým centrem, které je zapsáno do UNESCO - takže krásu v centru jsme očekávali. Přesto nás ale hned při příjezdu překvapilo, že dokonale rekonstruované a udržované je rovněž barokní opevnění kolem něj. Po ubytování jsme tedy rychle vyrazili na prohlídku historické části města, a stihli jsme ho projít ještě než se setmělo. S úbytkem světla se však výrazně snížila i teplota, a tak jsme zbaběle zalezli do restaurace nacházející se ve sklepních prostorách jednoho z historických domů, abychom ochutnali východní Polsko i jazykem.

Zamość - perla polské renesance (zřejmě proto v místní restauraci namísto lokálního piva Zwierzyniec točí jen... Perłu)

V sobotu ráno jsme vyjeli časně, neboť jsme věděli, že nás čeká překročení ukrajinské hranice, což je vždy nevyzpytatelný podnik. Netušili jsme však, že o velikonoční sobotě nastává stěhování Ukrajinců ze západních zemí (počítaje v to i Polsko), kde mají velikonoční volno, zpět do Ukrajiny (kde Velikonoce přijdou teprve o týden později). Výsledkem bylo, že po dvou hodinách čekání ve frontě jsme se k celnici přiblížili tak o třetinu její délky. Naštěstí nás vysvobodili polští pohraničníci, kteří vytáhli z fronty všechny osoby z pasem Unije Europejskej, a ty poslali dopředu. Ukázalo se, že v naprosté většině aut s polskou poznávací značkou sedí Ukrajinci (speciální čeleď nazývaná v polském originále "Ukrainci na polskich numerach"), a tak jsme se posunuli prakticky až na celnici. I tak celá procedura opuštění Schengenu a vstupu do Země Zaslíbené trvala ještě další hodinu, čímž jsme se dostali na horní hranici našich časových plánů i rezerv.

Naše první zastávka byla ve vesnici Chorobriv, kde bylo během bojů u Skomoroch v létě 1915 brigádní obvaziště, na němž byli ošetřováni vojáci olomouckého pluku (a pravděpodobně i sousedních jednotek). Z matriky víme, že zde bylo pohřbeno minimálně 25 vojáků olomouckého pluku, a tak jsme se rozhodli prověřit naši hypotézu o tom, že na Ukrajině jsou místa pohřbení vojáků z první světové války standardně zachována ve formě neoznačeného volného plácku, o kterém však místní vědí. A skutečně, první (a jediná) paní, která na hřbitov po našem příjezdu přišla, nám hned ochotně ukázala místo, kde si ještě ona pamatuje prvoválečné hroby s kříži. Takže jsme hned na úvod naší návštěvy vytipovali adepta na návštěvu příští...

Dokumentace nenápadného plácku na okraji hřbitova, kde jsou pohřbeni vojáci z první světové války

Prvním velkým úkolem, který jsme si na této cestě vytyčili, totiž bylo umístit na hřbitově ve Skomorochách (který jsme stejným způsobem identifikovali už při naší minulé návštěvě) provizorní tabulku s informacemi o tom, že jsou zde pohřbeni vojáci z Olomoucka. Poté, co jsme se ke Skomorochám probili po silnici specificky ukrajinské třídy, jsme ale nejdříve ještě zrychleně obhlédli místa, která známe už z minulé návštěvy (na kterých se změnilo jen tolik, že nyní máme o něco podrobnější představu o událostech, jejichž stopy zde zkoumáme) - místo, odkud pluk na Skomorochy útočil; místo, kde stál plukovní památník; místo, kde bylo za bojů zřízeno plukovní obvaziště, atd. Pak jsme ale už zamířili k místnímu hřbitovu, abychom na něj instalovali naši cedulku. (Následuje podrobná studie jejího umístění.)












Doufáme, že jsme touto trochu partyzánskou akcí místní nepohoršili. Byli bychom rádi, kdybychom jí naopak položili základ pro nějakou budoucí spolupráci vedoucí k umístění opravdické naučné tabule. Tentokrát však nebyl v důsledku zpoždění na hranici Země Zaslíbené čas se ve Skomorochách příliš ochomýtat, takže kontakt s místními jsme nenavázali. Zajeli jsme jen narychlo směrem na Ilkovice, abychom se ujistili, že na jižním okraji Skomoroch se skutečně nenachází žádný zbytek lihovaru (o kterém se v popisu bojů píše), a pak už vyrazili na vrcholnou anabázi po ukrajinském bezcestí. Skomorochy totiž leží sice blízko polské hranice a jsou proto poměrně dobře dostupné (mimo Velikonoční sobotu ovšem), ale zároveň leží v oblasti, kde už při pohledu na mapu silniční sítě člověk vidí podezřelé prázdno. Toto prázdno jsme si tedy vyzkoušeli na vlastní kůži... a nejen kůži.

Bez aspoň jedné takovéto fotky by zápisek z Ukrajiny nebyl kompletní.

Po více než dvou hodinách pomalého horizontálního pohybu a prudkých vertikálních skoků jsme se posunuli o 70 kilometrů na východ a dostali se k Dublanům - dalšímu bojišti LIR 13, které nás zajímá. Zatímco při poslední návštěvě jsme o událostech u Dublan měli jen mlhavou představu, pohlédli na nevýrazný terén nad ním a řekli si: "Hm, tak tady někde to bylo... ale vidět tu není nic", tentokrát jsme mohli na bojiště pohlédnout s podrobnými znalostmi o průběhu boje v hlavě - a konstatovat "Hm, tak přesně tady to bylo... ale vidět tu není nic". Náhodný pokus o nalezení hrobů z první světové války na místním hřbitově (o kterých nicméně nevíme jistě, zda zde kdy vůbec byly) skončil rovněž neúspěchem. Na jednom nebylo nikoho, koho by se dalo zeptat, a na druhém nám paní odpověděla, že tak starou historii si ona už nepamatuje. Vzhledem k tomu, že při tom do ohně házela stránky, které mechanicky vytrhávala z jakési knihy, pochopili jsme, že se přímo o místní vzdělankyni zřejmě nejedná; ani zde však bohužel nikdo další k dispozici nebyl.

Bojiště ukrajinské obecné

Po této zastávce, kterou mnozí členové posádky přivítali především jako možnost oddechu od neustálého mlácení hlavou do stropu auta na ukrajinském bezcestí, nás čekala ještě asi hodina cesty, přerušená jen krátkou prohlídkou terénu u vsi Chorupany. Ten nás zajímal především proto, že se jedná o místo, kde byl na konci září 1915 zajat v řadách III. praporu 91. pěšího pluku Jaroslav Hašek. Ačkoliv tento pluk podrobně nezkoumáme (neboť tomu se naštěstí věnují jiní), musíme uznat, že bojiště IR 91 u Chorupan je oproti bojišti LIR 13 u Dublan mnohem fotoheničtější.

... ačkoliv na snímku to tak dobře vidět není.

Krátce před setměním jsme nakonec dorazili do našeho cíle, kterým bylo městečko Dubno. Kromě toho, že zde LIR 13 strávil ve statických pozicích téměř celý třičtvrtěrok mezi říjnem 1915 a červnem 1916, je pro nás toto městečko významné především tím, že se zde nachází široko daleko jediný použitelný penzion vhodný k ubytování. V něm jsme se s pánem, který na nás bez mrknutí oka plynule vybalil lámanou češtinu (spíš tedy ukrajinštinu prokládanou podstatnými českými výrazy), snadno dohovořili. Unaveni z cesty jsme už ani neuvažovali o tom, že bychom večer navštívili něco více než k penzionu náležející restauraci nabízející i tradiční ukrajinská jídla. Monumentální sochu kozáka, vévodící hlavnímu náměstí (nebo hlavní křižovatce?) Dubna, jsme proto obdivovali jen přes okénka auta (zato ale opakovaně, neboť přes křižovatku jsme projeli celkem čtyřikrát).

Kompletní výprava před zámkem v Dubnu

V neděli nás pak čekal cestovně méně náročný den (tedy aspoň jsme v to pevně věřili). Po velmi kvalitní silnici (na místní poměry prakticky dálnici) jsme popojeli k říčce Plaszewce - abychom ji opustili a znovu sjeli na místní komunikace rozmanité kvality. Podél Plaszewky jsme pak popojížděli až k jejímu ústí do Styru, abychom mohli obdivovat několik dalších pamětihodností. Nejdříve bojiště u vsi Kozin, kde byl v červnu 1916 zajat celý jeden prapor LIR 13 při ruském průlomu (opět nevýrazná placka). Poté bojiště u vsi Tesluchów, kde se v té stejné bitvě bránily další dva prapory pluku (zde jsou nepříliš vysoké kopečky - ale člověk je v té ukrajinské rovině vděčný i za málo).

Následně bojiště u vsi Ostrów, kde byl pluk krátce nasazen k zacpání dalšího ruského průlomu - tím jsme se ovšem už nenápadně dostali k dalšímu bodu našeho prohramu, neboť přímo ve vsi jsme našli i památník pohřbených vojáků. Jedná se ovšem o vojáky Bohdana Chmelnického, padlých v boji s polským vojskem v roce 1651. Na místě kteréžto bitvy - hrající v dějinách Ukrajiny významnou roli - stojí dnes pamětní areál s monumentální sochou, malým muzeem (na jehož návštěvu jsme neměli čas ani motivaci) a hlavně velkou cerkví "na kozáckých mohylách", neboť právě pod ní jsou Chmelnického bojovníci pohřbení. K našemu překvapení se ukázalo, že na plácku za ní jsou pohřbeni i vojáci z první světové války.

Národní památník na místě bitvy u Berestečka

Po této kulturní vložce (a technické vložce spočívající v natankování paliva do auta) jsme se vrátili do doby nám výrazně bližší, tedy do roku 1916. Čekala nás totiž návštěva a průzkum vůbec nejzajímavějšího bojiště LIR 13 na Ukrajině - místa, kde byl celý pluk v červenci 1916 zajat. Jako první jsme se rozhodli ještě před překročením Styru (po jediném mostu široko daleko, nacházejícím se v Berestečku) krátce prohlédnout bojiště z ruské strany. Nad vsí Plaszewka jsme proto zajeli ke břehu řeky, abychom se pokochali pohledem z ruských pozic proti rakouské linii na opačném břehu Styru. Zároveň v té době panoval v našem automobilu už trochu hlad, takže jsme se rozhodli, že si na tomto nevábném místě uděláme obědovou pauzu. K našemu velmi příjemnému překvapení se však na námi vyhlédnutém místě nacházelo nejen přívětivé odpočivadlo se stolečky a lavičkami a krásným výhledem na zátočiny Styru, ale dokonce velmi zřetelná ruská zákopová linie!


V ruských pozicích s výhledem na Styr (a jeho močály) a les, ve kterém byly pozice LIR 13 na opačném břehu

Strávili jsme tedy na východním břehu Styru mnohem déle než jsme původně plánovali. Les na východním břehu Styru mezi Plaszewkou a Werbenem slouží totiž dnes jako jakýsi oddechový park a vede jím na ukrajinské poměry velmi použitelná polní, resp. lesní cesta. Kromě toho, že jsme přesně identifikovali jedno ze dvou míst, kde ruské pluky přešly Styr při útoku proti LIR 13 v jeho jižním úseku, narazili jsme nedaleko něj dokonce na památník vojáků první světové války (bez dalších informací, které by prozrazovaly, proč stojí právě zde). Stejně jako na památníku u Peremylu je na něm sice uveden rok 1914, ale vzhledem k tomu, že to je zjevný nesmysl (v roce 1914 se bojovalo víc než sto kilometrů odtud), je pravděpodobné, že se památník týká právě bojů v létě 1916 (fronta na Styr v těchto místech totiž dorazila až v polovině června 1916 a zůstala zde jen něco přes měsíc, než se posunula dále na západ).

Památník se nachází přímo u místa, kde ruské jednotky při útoku překročily Styr

Po podrobném průzkumu jsme se přesunuli na západní břeh Styru a po krátké zastávce u památníku u cesty (onen druhý památník upomínající na vojáky "padlé v roce 1914") jsme vyjeli na místo, o kterém se v dobových dokumentech píše jako o "skupině domů jižně od Peremylu". Nedaleko nich se během pobytu pluku u Peremylu nacházelo jeho velitelství. Zde jsme zjistili, že se jedná o místo s krásným výhledem na většinu bojiště pluku, odkud se dá dobře pochopit celá situace při jeho zajetí.

Výhled k Peremylu (v popředí ukrajinská černozem)

Natěšeně jsme se posunuli autem na kraj lesa v ohbí Styru a pěšky se vydali do jeho nitra, kde jsme očekávali podobně zachované rakouské pozice jako jsou ruské na opačném břehu. Místní lesáci nás však tentokrát zklamali, protože tento les je na rozdíl od protějšího intenzivně těžen a jakékoliv stopy pozic jsou dávno zahlazeny. Navíc se rozpršelo, takže z předpokládaného výletu do zákopů LIR 13 se stalo hodinové moknutí na síti pravoúhlých lesních cestiček označených podle nám neznámého systému dřevěnými kůly bez jakéhokoliv výsledku.

Po návratu k autu a krátké zajížďce na východní konec Peremylu (na podobný výlet jako na jižním konci bojiště jsme už naštěstí neměli čas) jsme se vydali k Humništi, severnímu to konci pozic LIR 13. Místní krajina nám nabídla krásné pohledy na kličky Styru, okolní bažiny i přímo na místo, kde ruské jednotky překonaly řeku na severním úseku pluku.

Severní konec pozic LIR 13, pohled k Peremylu; místo překročení řeky úplně nalevo

Pak už jsme bojiště u Peremylu opustili - nepočítáme-li tedy marný pokus v terénu jihozápadně od vsi nalézt na vojenských mapách uváděnou kótu 210, což je v místní rovinaté krajině, kde se kóta od nekóty liší řádově maximálně v metrech, cíl zjevně příliš ambiciozní - a přesunuli se do poslední lokality, ke vsi Burkacze. U té pluk strávil více než rok (podzim 1916 - jaro 1918), během něhož nejen že vybudoval hluboké a členité zákopové linie (ze kterých nezůstalo dodnes v otevřené zemědělské krajině nic), ale i rozsáhlé zázemí spojené s velitelstvím, které jsme teprve před pár týdny po velké námaze lokalizovali na vyvýšeninu nad vsí porostlou dnes lesem. Pojali jsme tedy záměr les navštívit a zkusit, zda se v něm nenajdou zbytky zemních staveb, kterými se areál před sto lety doslova hemžil.

Les nad vsí Burkaczi, ve kterém by se mělo nacházet plukovní velitelství

Ačkoliv při pohledu na rozsáhlost výšiny (na kterou bylo navíc nejdříve nutno vystoupat pěšky) jsem už už propadal skepsi (rozhodně jsme neměli čas na to ji nějak více projít, naopak, den se nám už pomalu chýlil ke konci), nakonec se ukázalo, že přesně na předpokládaném místě se nacházejí četné a velice výrazné pozůstatky staveb, které nás nenechaly na pochybách, že se jedná o zázemí LIR 13 z roku 1917.

V tuto roční dobu jsou pozůstatky zemních staveb v terénu velmi dobře vidět i na fotce...

Dalších několik desítek minut jsme pak strávili snahou napasovat na zbytky v terénu plánek areálu z archivu - jsme však daleci toho tvrdit, že se nám to podařilo. I tak jsme ovšem odjížděli nadšeni, co se nám v terénu podařilo nalézt. Za celé ty roky, co po stopách první světové války jezdíme, jsme nic podobného ještě neviděli. 

Vzniklo několik fotek, které by měly kopírovat pohledy které známe z dobových pohlednic

Nyní ale už opravdu nezbývalo než vyrazit ku Lvovu. Tedy poté, co jsme ze sebe sundali všechno promočené a zablácené oblečení (a někteří se úplně převlékli do suchého), a jako obvykle konzultovali s navihací, která z několika se nabízejících cest bude nejrychlejší. Umění zvolit cestu totiž na Ukrajině dostává novou dimenzi, jelikož kvalita silnice nezávisí tolik na její třídě (která se v mapě uvádí), jako spíš na... Bůh ví čem. V mapě to ale není. Aplikace pro navihaci, disponující aktuálními reálnými časy průjezdu jednotlivých úseků, jsou v tomto neocenitelný pomocník.

Výběr ubytování ve Lvově jsem si opravdu užil: zvolil jsem hotel přímo na hlavním náměstí, který se jmenuje Hotel Wien, a k tomu disponuje sochou Švejka. Ačkoliv to zní fajnově (a skutečně to kvalitní ubytování bylo!), při přepočtu na koruny je tato instituce cenově na úrovni penzionu někde v malém městečku v ČR. Jedinou potenciální potíž představovalo parkování, kterým hotel nedisponuje; při našem příjezdu se však zrovna uvolnilo jedno z mála míst na ulici přímo před ním, a tak jsme zaparkovali jako páni. Druhý den při odjezdu nás to sice stálo bankovku podstrčenou místnímu naháněči klientů pro taxikáře (kteří si tato parkovací místa - zřejmě podle zvykového práva - nárokují), ale i tak to byl dobrý kauf.

V restauraci hotelu Wien - povšimněte si jak Jarda instinktivně napodobuje pózu mocnáře, který visí na obraze za ním

Ačkoliv už bylo relativně pozdě večer, nemohli jsme vynechat vrcholný bod prohramu expedice: návštěvu naší oblíbené "skleníkové" restaurace na náměstí, která se nachází co by kamenem dohodil od hotelu Wien. Vyznačuje se zajímavým folklórem, kdy vás při vstupu s přísným pohledem zastaví pikolík a rozkazovacím tónem vám nabídne služby úschovny kabátů (která je kupodivu zdarma). Když jsme pochopili, co se po nás chce, své svršky jsme odevzdali nerudně se tvářící šatnářce; a když tato odmítla můj deštník s vysvětlením, že ten už se jí tam nevejde, uklidnili jsme se, že jsme stále na Ukrajině, a hrdě s deštníkem v ruce nakráčeli do lokálu.

Důvod, proč se tento na první pohled snad trochu výstředně působící podnik stal naším oblíbeným, je ale v něčem jiném: nabízí totiž haličské speciality, na které máme od naší minulé návštěvy jen ty nejlepší vzpomínky, za velmi příznivé ceny. A nezklamal ani tentokrát. Co se týče jídla i piva, jeho kvality i ceny, je Ukrajina opravdu a bez ironie Zemí Zaslíbenou.

Ráno jsme se probudili do téměř mrazivého dne, neboť Ukrajinu zasáhla vlna ochlazení. Nenechali jsme se ale odradit, navlekli na sebe všechny vrstvy, co jsme měli, a vyrazili na obhlídku historického centra Lvova. Po hodině chození a zmapování všech knihkupectví v dosahu (kterých rozhodně není málo!) jsme zapluli do toho největšího, a během hodiny, která nám zbývala do plánovaného odjezdu, si navybírali hromádku pěkných knížek, map a průvodců. Tím jsme se Lvovem definitivně rozloučili, a pak už nás čekala jen cesta domů...

Hotel Wien ve Lvově

... napsal bych, kdyby to byla "obyčejná" cesta domů, na jakou jsme zvyklí. Ale ona nebyla. Náš věrný Nissan totiž po noci prostáté na dešti a téměř v mrazu ráno při startování dal najevo, že se mu takové podmínky pranic nelíbí. Přece jen ale nastartoval a spolehlivě nás dovezl až do obchůdku asi 15 km před hranicí, kde jsme udělali poslední zastávku na nákup suvenýrů apod. A pak už nenastartovali.

Je věčná škoda, že člověk je v takových situacích zpravidla v takovém stresu, že vy, vážení čtenáři tohoto blogu, jste při vší úctě to poslední, na co myslí. Fotohrafie Jirky zoufale si rvoucího vlasy nad otevřenou kapotou auta ve vesnici s neuvěřitelným názvem "Nakonečne" by se zde krásně vyjímala. Bohužel ale nevznikla. Zavřete tedy na chvíli prosím oči a představte si ji, zasazenou do této scenérie.

Štěstí ale bylo, že hned za parkovištěm se nachází autoservis nebo vrakoviště (to z vnějšího pohledu není snadné určit), na kterém se pohybovalo několik mužů, u kterých bylo možno předpokládat kladný vztah k problematice automobilových závad. Ti, požádání o pomoc, zavolali svého kolehu z druhé strany vsi, který naskočil do auta, popadl startovací kabely a během několika minut se objevil na scéně. Zkušeným okem vyhodnotil situaci, zahákl provaz, roztáhl nás - a motor naskočil! Srdečně jsme mu poděkovali - a pak už nás čekala jen cesta domů.

A tak vzniká cestou domů tento text;-)


Její jedinou zvláštností tak zůstalo to, že jsme po celou dobu ani jednou nevypnuli motor. Ani na celnici. Ani při tankování.

26. března 2018

Po stopách hanáckých zeměbranců II a) Polsko (23.-25.3.2018)

Na poslední březnový víkend jsme měli naplánovanou expedici na Ukrajinu. Vzhledem k poruše na expedičním vozidle jsme však museli na poslední chvíli změnit plány a namísto Ukrajiny vyrazit tam, kam si troufáme i vozidlem standardním - do Polska. Konkrétně pak po stopách působení olomouckého LIR 13, abychom zaplnili nejedno bílé místo, které na naší mapě zbylo po první expedici v tomto směru před pěti lety (ano, Jardo, skutečně pěti). Za ty roky jsme totiž okruh našeho poznání značně rozšířili... a také na některých místech v terénu došlo k určitým změnám (ale o tom později).

Komparativní studie čepic vz. 08 a 85 odhalila nečekané podobnosti


Vyrazili jsme z Olomouce v pátek ráno a prvním cílem byla Smoleń, nacházející se uprostřed malebné krajiny krakovsko-čenstochovské jury. Definitivně jsme stanovili, že právě toto je nejhezčí bojiště LIR 13 - což je potěšitelné, jelikož je zároveň také bojištěm od Olomouce nejméně vzdáleným. Za zhruba tři hodinky cesty (z větší části po dálnicích) jsme tedy vystupovali z auta přímo pod zříceninou smoleňského hradu, před kterou se na konci listopadu 1914 zastavil útok LIR 13. Právě sem jsme nedošli při minulé návštěvě, kdy jsme na bojiště vyrazili z jižní strany, od Krzywopłot, tedy z míst, odkud vyrazil do útoku i LIR 13. Nyní jsme tedy v dobových podmínkách (trocha sněhu a teploty lehce nad nulou) vyrazili v protisměru postupu LR 13 - od Smoleně, kolem "skupiny domů JV od Smoleně", o kterou v závěrečné fázi bojů olomoučtí vojáci opakovaně bojovali s ruskými oddíly, po naučné stezce kolem místních pískovcových skalních útvarů. Procházkou v této oku lahodící krajině jsme došli až kousek od místa, kam jsme loni došli z jihu, a konečně tak ukončili tehdy plánované projítí celého bojiště.

Jedna ze skal mezi Krzywopłoty a Smolení, kolem kterých probíhaly boje LIR 13


Po návratu do Smoleně jsme popojeli o nějakých 20 km na sever, abychom se dostali do oblasti bojů moravské 4. pěší divize v okolí Lgoty Murowane. Teprve po návratu z minulé výpravy jsme totiž dohledali současné informace o dalších vojenských hřbitovech v této oblasti se nacházejících (tehdy jsme měli jen informace z roku 1918, které mezitím však poněkud zastaraly). Objeli jsme tedy další čtyři, přičemž se ukázalo, že na tom posledním (a vůbec největším) jsou dodnes zachovány nejen cedulky se jmény některých vojáků, ale i centrální památník jihlavského IR 81. Večer už citelně přituhlo, takže jsme odjížděli s výhledem na teplo a pohodlí našeho ubytování v Čenstochové, ale i s jistotou, že v této oblasti nejsme naposled.

Památník vojáků jihlavského IR 81


Provozovatelka ubytování v Čenstochové, kam jsme navečer dorazili, trvala i přes naše opakované ujištění, že polsky rozumíme, na tom, že na nás bude hovořit anglicky; hovořila tedy a výsledkem bylo, že nám téměř nic nesdělila. Ukázalo se ale, že nám žádná informace ani nechyběla, takže výsledkem byla spokojenost na všech stranách. Zatímco Jarda se rozhodl vrátit se do mládí sledováním polské televize, my ostatní jsme vyrazili do večerní Čenstochové s dvojím cílem: prohlédnout si centrum a pochutnat si na dobré večeři. Ten první se nám podařilo nejen naplnit, ale dokonce překonat, neboť jsme při pohledu z náměstí usoudili, že slavná Jasna Góra - nejvýznamnější poutní místo Polska - je tak blízko, že si zajdeme i k ní. Mimochodem, není to vůbec žádná góra.

Čenstochová


Cestou jsme navíc narazili na otevřené knihkupectví, a tak jsme prozkoumali i jeho nabídku. Zatímco my, co jsme pátrali po knihách na téma první světové války, jsme odcházeli zklamaní téměř nulovou nabídkou, Soňa naopak odcházela spokojená s kuchařkou staropolských jídel v ruce. Poté už nezbývalo, než nějaké to polské jídlo okusit i naživo. Cestou do města nás zaujala restaurace Viking - otevřít si ve městě, jehož sláva je založena na zázračném odolání švédskému obléhání restauraci tohoto jména mi připadlo natolik vtipné, že jsem trval na její návštěvě. Když jsme ale otevřeli dveře a ve zcela prázdném lokálu uviděli zlaté lemování ubrusů a piano, rychle jsme vycouvali. Tak nóbl společnost zase nejsme. Nakonec jsme tedy żurek a pierogy našli o kus dál, v prostředí zcela normální restaurace.

Druhý den ráno jsme zahájili opět více než tříhodinovým přesunem - na bojiště pod Ivanogorodem (tedy dnešním Dęblinem). Dlouhou a poněkud nudnou cestu jsme si krátili vyhlížením Biedronky (které zůstáváme věrni přesto, že už několik let nenabízí legendární Milkuś!), kterou jsme nicméně našli až v Radomi. Poté, co jsme uspokojili své nákupní choutky (Jirka zakoupil mimo jiné kilo soli), mohli jsme konečně vplout na bojiště u Ivanogorodu; bojiště placaté tak, že by se na něm dala svést i bitva námořní (kdyby jen lodě měly kolečka). I zde jsme měli, na rozdíl od minulé návštěvy, bohaté informace o vojenských hřbitovech na bojišti našeho pluku. Brzy jsme se však rozpomenuli, že se nacházíme v hloubi Ruského Polska...

Hřbitov Brzustów, pravděpodobně místo posledního odpočinku vojáků LIR 13 padlých pod Ivanogorodem


Ivanogorod bohužel musíme označit za naopak vůbec nejškaredější bojiště LIR 13 - a les u Bogucina, pásmo postupu LIR 13 na konci října 1914, lze s klidným svědomím označit za typické "místo, kde nic není". Abychom ale začali pozitivně - od minulé návštěvy přibyla rozsáhlá naučná stezka. Na všech jejích naučných tabulích v okruhu padesáti kilometrů od jakéhokoliv místa, kterého se dotkla bota polského legionisty, jsou podrobné informace o polských legionech. Mauzoleum polských legionů je krásně udržované. Ostatní vojenské hřbitovy, na nichž jsou pochovány tisíce rakouských, německých a ruských vojáků, jsou ve stavu... rozmanitém. Některé jsou udržované, některé jsou prakticky zapomenuté. Co nás ale postupně (nejdříve mě, o hřbitov později i Jirku) vytočilo, je polský nacionalizační přístup k vojenských hřbitovům z první světové války (který známe i odjinud z Ruského Polska). Na jednom hřbitově zůstala jen tabule o tom, že odtud byli přeneseni polští legionisti do mauzolea; o tom, že ostatní vojáci jsou zde stále pohřbeni, ani slovo. Na velkém hřbitově v Kozienicach, kde byla několik let vojenská nemocnice, velkolepě upravená kwatera leginów polskich hlásá, že zde je pohřbeno několik desítek polských legionistů zemřelých v této nemocnici; po ostatních vojácích ani stopy. A na každém druhém prvoválečném hřbitově je dodatečně umístěn hrob nebo dokonce jen symbolický památník nějakého polského partyzána z druhé světové války. Tím se místo pohřbení tisíců vojáků ze všech zemí stává polským národním památníkem - a tak je to správne, tak to má byt! Dovolte nám odejít.

Hřbitov Molendy ve vsi, kam LIR 13 už těsně nedošel


A tak jsme tentokrát oblast Ivanogorodu opouštěli s národnostně nesnášenlivými komentáři na adresu (ruských) Poláků na rtech. Korunu tomu nasadil Jarda, který nám později předhodil k dlouhým filosofickým úvahám téma "problémy východoslovanských národů s alkoholismem"; to nám vydrželo na několik hodin pomalu ubíhající cesty. Sobotní průjezd vesničkami 100 km od Varšavy, pravda, nabídl k tomuto tématu množství materiálu. Od Ivanogorodu jsme se však vydali na jih, k Sandoměři do našeho oblíbeného penzionu Dobry czas. Zde nás pan domácí osobně uvítal již na parkovišti, ukázal krásné pokoje, pohostil čajem a nakonec i chutnou večeří, a tím naše protipolsky naladěné mysle uchlácholil.

V neděli ráno jsme po dobré snídani vyrazili na poslední štaci - opět Klimontów. Člověk by řekl, že potřetí tady už nemůžeme nic nového objevit - ale my jsme sami sebe překvapili. Poté, co jsme prošli naše stará známá místa (hřbitov u cesty na Augustów, zákopy na kótě 282), zkusili jsme ještě najít druhý hřbitov u Beradze, jehož existenci naznačují místní orientační tabule, ale jehož polohu se nám minule nepodařilo vypátrat. A ejhle, v krásně prostupné a průhledné krajině se vynořil jen pár metrů od cesty, opatřen dokonce šipkou a přístupovými schodky... a také maďarským kůlem. Je ovšem téměř jisté že na tomto hřbitovu jsou pohřbeni vojási olomouckého pluku padlí během bojů na kótě 282.

Hřbitov na kótě 282, celá naše výprava i maďarský falus


Spokojeni s tímto objevem, vyrazili jsme pomalu na zpáteční cestu. Tu jsme přerušili jen u vesničky Skorzeszyce, na dalším místě, kde nic není, abychom aspoň symbolicky zhlédli oblast, kam pluk na počátku listopadu od Ivanogorodu ustoupil a kde se chystal k další obraně, než přišel rozkaz ustoupit dále, daleko na západ - až ke Krzywopłotům u Smoleně, kde jsme své putování před dvěma dny začínali. Zároveň jsme mohli obdivovat v dálce kopce Świętokrzyskigo parku narodowego - další nám dosud neznámé, ale na první pohled sympaticky vypadající polské přírodní rezervace. Od Skorzeszyc jsme pak už šupajdili nejkratší cestou zpět na Moravu - i tak byla "krátká" ještě pěkných pár hodin...

27. února 2018

Zimní Karpaty (22.-25.2.2018)

Myšlenka vyzkoušet si jednou expedici přímo do zimních Karpat mi v hlavě bloudila už prakticky od okamžiku, kdy jsem si před třemi lety pořídil uniformu. Po dvou menších zkouškách - jedna se odehrávala na placaté jižní Moravě, ale v teplotách pod nulou, druhá ve teplotách kolem nuly, ale na kopcích Bílých Karpat - přišel letos konečně čas ostrého startu.

Vyrazili jsme ve čtvrtek odpoledne z Bratislavy tři, na místě (v sympatickém penzionu Driečná nedaleko Medzilaborců) se k nám pak přidali další dva kolehové z Ukrajiny. Přijeli jsme před půlnocí a zodpovědně se okamžitě odebrali do postelí.

V pátek ráno jsem na sebe tedy navlékl kompletní (zimní) výbavu, přičemž záložní dodatečné vrstvy jsem si raději vzal do auta, ale nikoliv na sebe, a mohli jsme vyrazit. Nejdříve nás čekalo několik zastávek na vojenských hřbitovech severovýchodně od Stropkova (což je pro nás překvapivě i přes četné cesty do okolí stále víceméně neznámé území). Pak pozdní snídaně ve stropkovském McDonaldu (jehož existenci nám Matúš tak věrohodně sliboval, až jsme mu málem uvěřili), a pak už konečně první výšlap do terénu.

Celé dva dny se nesly víceméně v duchu putování po stopách ruské 12. pěší divize, jejíž jednotky byly z Ukrajiny a zajímaly tedy přednostně naše dva spolucestující. Díky tomu jsme se dostali tentokrát na místa, která normálně míjíme bez povšimnutí, neboť na rakouské straně nebyla obsazena žádnými českými jednotkami - kopce přímo nad Stropkovem a nad nedalekou Chotčou. První den jsme absolvovali dva výšlapy a ani na jednom místě jsme nenalezli žádnou zákopovou linii, která by stála za řeč. Z mého pohledu zajímavější bylo to, že mi v zimní výbavě při chůzi do kopce při teplotách kolem -1 stupně nejen že nebyla zima, ale chvílemi bylo přímo horko (což se nedalo říct o ostatních účastnících oděných v moderní oblečení...). Teprve odpoledne, když se ochladilo a náš pobyt v terénu se prodloužil, jsem byl nucen nasadit rukavice a nakonec i poprvé naostro využít zimní úpravu čepice.



Během prvního dne jsme zažili dvě nečekaná zpestření: první bylo, když nás ve Stropkově na náměstí potkala manželka jednoho našeho známého a vzala nás na protekční prohlídku místního muzea. Což je malý kaštiel, v němž při manévrech rakouské armády v roce 1911 sídlil František Ferdinand. Při manévrech se nacvičovala obrana karpatských průsmyků, což bylo prozíravé (až na to, že se konaly v létě...). Druhé bylo, když nám na kopci nad Chotčou uprostřed výšlapu naši ukrajinští kolehové uvařili pohankovou kaši, polévku a další speciality, nečekaně se vynořivší z kouzelných zelených armádních pytlíčků.



Na závěr jsme si ještě zajeli do Velkropu - nejdříve jsme tedy naivně zkusili projet cestou od Chotče na Brezničku, ale rychle jsme vystřízlivěli a poslušně to objeli standardní přístupovou cestou přes Stropkov. Na místo jsme dojeli, když už se šeřilo, proto jsme na největší vojenských hřbitov východní fronty (skoro 9 000 vojáků...) rychle vyběhli zkratkou od kostela a přes pole přímo za nosem, a nikoliv po oficiální naučné stezce.



Po setmění už pak nezbývalo, než uchýlit se do tepla a útulna našeho ubytování v Driečné a dosyta využít služeb místní restaurace.

Program na sobotu byl podobný, ale trochu náročnější - ráno opět několik vojenských hřbitovů v oblasti, pak však následoval půldenní výšlap na kopce mezi Varechovciami a Sukovem - tedy na místa, kde působila v únoru a březnu 1915 Kombinovaná brigáda složená z jihlavského 81. a berounského 88. pěšího pluku. Hned u východiště (cesta Varechovce-Repejov) jsme narazili na zřetelnou zákopovou linii, ale ta se nám, jak jsme stoupali výš a výš, postupně ztratila nejen v těžko přehledném terénu, ale také pod zvyšující se vrstvou sněhu. Nakonec jsme takto dostoupali až na soukótí 534-538, tedy na nejvyšší bod linie.



Odtud jsme už neměli čas spouštět se na její druhou polovinu směrem k Sukovu, neboť bychom se už nestihli vrátit, a po "pomotání" se nahoře jsme se vydali nejpřímější a nejjednodušší cestou dolů. Lesy jsou zde opravdu hluboké, místy vypadaly pro neodklizené spadlé stromy spíš jako pralesy. Stop nejrůznější zvěře - od jelenů až po rysy nebo vlky - jsme rovněž potkali nepočítaně, jejich původce osobně však žádného. Zima byla větší než předchozího dne (kolem -5), žádné dodatečné vrstvy jsem však nepřidal a nemrzl jsem.



Na závěr dne jsme se pokusili zařadit kulturní vložku - po návštěvě hřbitovů v Sukově a Červeném Brodě jsme se vydali do muzea Andyho Warhola v Medzilaborcích, které si naši ukrajinští hosté chtěli prohlédnout. Neuspěli však, neboť to v 16 hodin zavřelo. A co hůř, ve stejný čas zavřel i místní hřbitov, takže naše návštěva vojenského hřbitova Medzilaborce se tentokrát odehrála poněkud dobrodružněji než je zvykem, když jsme se museli protáhnout zamčenými vraty (což šlo snáze tam než v protisměru zpět...). Podařilo se nicméně.

Druhý večer proběhl podobně jako první, až na to, že někteří účastníci ve snaze okusit co nejvíc z vynikajících krajových specialit v nabídce kuchyně penzionu poněkud přecenili své síly a vytvořili na našem stole ve výsledku trochu přehnaný nadbytek pokrmů. Nakonec jsme se ale viribus unitis úspěšně vyrovnali i s tímto úkolem...

V neděli ráno nás pak už čekala jen jedna vycházka do terénu - na vojenský hřbitov v lesích nad Krásným Brodem, který dosud nikdo z nás také nenavštívil. V teplotě kolem -12 stupňů se už jednalo o ostřejší zážitek, který jsem nicméně už absolvoval v civilu a tudíž nemohu posoudit, jak úspěšně by mu čelila rakousko-uherská uniforma.



Pak jsme se vydali do Humenného (vynikající lokše Matúšovy maminky!) a odtud už na západ, trochu méně obvyklou trasou: kolem Domaše, se zastávkou na německém vojenském hřbitově ve Vážci (krásné panorama Tatier) a hlavně na československém vojenském hřbitově nad Liptovským Mikulášem (úžasný výhled na město i Liptosvkou Maru i Roháče i Tatry...!), přes Donovaly a Banskou Bystricu do Bratislavy. (V mém případě doplněnou pak ještě vlakem přeplněným studenty do Brna.)

Co říci závěrem? Uniforma a její tepelné vlastnosti mě mírně překvapily. Pokud člověk však zůstal déle bez pohybu, zima byla dost vlezlá. A představa, že takto vojáci museli strávit noc někde na odkrytém terénu - byť třeba s některými dodatečnými vrstvami - je opravdu ... brrrrr.

14. října 2017

Karpaty (28.-30.9.2017)

Poslední letošní expedice nás zavedla do Karpat, tentokrát především po stopách vojáků jihomoravské 13. zeměbranecké divize (brněnský, kroměřížský, vídeňský a znojemský pluk). S potěšením jsme zaznamenali, že vzdálenost do Bardejova je díky už dokončeným úsekům slovenských dálnic stále kratší, než naše představy o ní, a jsme tedy schopni dorazit do svého dočasného domova ještě relativně večer, nikoliv až v noci. Noční příjezd však čekal skupinu archeologů, kterým jsme neplánovaně poskytli na první noc azyl.

Štáb naší expediční skupiny

Ve čtvrtek ráno jsme vyrazili pod příkrovem mlhy dosud pro neznámou cestou z Bardejovské Nové Vsi do Stropkova "zadem". Na té nás čekal dobrodružný úsek připomínající silnice ukrajinské, ze kterého je nicméně krásný výhled do okolí Stropkova; tedy aspoň to předpokládáme, protože my jsme viděli pouze mlhu. V Lupkovském průsmyku jsme si udělali zastávku na snídani a během ní studovali texty na polské naučné stezce po stopách Szwejka, která zde začíná - ty přinesly nejedno překvapení a musíme je podrobit ještě kritické analýze a srovnání s Haškovým textem, který cedule citují v nám dosud utajených variantách. Pak jsme se spustili do krásné krajiny severního podhůří Karpat u Wole Michowej a zakrátko vyřešili otázku, ve které naše mapy neměly jasno, totiž zda je na silnici, která by nám maximálně vyhovovala, zákaz vjezdu, či nikoliv. Je.

Na relativně dlouhé objízdné trase jsme narazili na sympatickou rozhlednu, která však nedisponuje výhledem přímo na kopce, které nás nejvíce zajímají. Po více než dvou hodinách cesty jsme pak konečně dorazili do zájmové oblasti a hned narazili na hřbitov u zaniklé obce Jablonki, který je podobně zaniklý jako celá obec. Byla na něm však i vojenská část a téměř jistě jsou na něm pochováni i vojáci z 13. zeměbranecké divize.

Jablonki

Pak jsme konečně vyrazili opravdu do terénu - naším cílem byla tentokrát hora Manilowa, důležitá kóta, o kterou na počátku března 1915 bojovala právě 13. zeměbranecká divize. Po dosti náročném výstupu se nám podařilo dorazit na její vrchol, kde jsme zaznamenali první stopy bojů (a také cedulku ze zaniklého vojenského hřbitova), odkud jsme se vydali po předpokládané linii fronty 13. divize na sousední vrchol Patria (na tehdejších mapách Piaski). Prodírali jsme se však těžko prostupným hustým lesem a k našemu překvapení jsme ani na Manilowe samotné, ani v sedle mezi vrcholy žádné zbytky zákopů nenašli. Naopak výrazně opevněný a "rozrytý" je vrchol Patria (Piaski). Při srovnání s našimi mapami a neúplnými záznamy o průběhu bojů tak tento terénní průzkum více otázek přinesl, než zodpověděl, a je jisté, že jsme tento kopec nenavštívili naposled.

Snažíme se v tom najít smysl

Sestup z Patrie se nám nepodařilo správně nasměrovat, a tak jsme se ocitli u lomu na jejím západním svahu. Čekala nás tedy ještě asi 7km procházka kolem Manilowe, abychom se vrátili ke svému autu. Během ní jsme narazili na další zaniklý hřbitov, nevíme však, zda i tento měl vojenskou část. Po návratu k autu jsme se pokusili ještě najít hřbitov zaniklé vesnice Lubne, o kterém víme jistě, že jsou na něm pohřbeni vojáci 13. zeměbranecké divize. Díky místnímu pánovi, který nás suverénně poslal do zákazu vjezdu, jsme k němu skutečně po cestě mnohem delší než jsme očekávali dojeli (původní vesnice Lubne byla totiž o kus jinde než její současná verze). Hřbitov je rovněž zachován pouze symbolicky.

Lubne

Pak už nás čekala jen poměrně dlouhá cesta zpátky do Bardejova a žádná z uvažovaných zastávek, neboť se pomalu začínalo stmívat. Zastavili jsme se krátce v Nižné Poliance, pozdravili kolegy, kteří se zde již houfovali k sobotní hlavní akci, a pokračovali "domů". Večer jsme ještě vyzkoušeli místní restauraci (a s překvapením si uvědomili, jak rychle si člověk zvykne na to, že v ČR se v hospodách již - celé čtyři měsíce! - nesmí kouřit) a uložili se ke spánku. V pátek nás čekala logisticky náročná část expedice - skupina archeologů ve dvou vozidlech a skupina maďarských kolegů ve dvou vozidlech se společně vydala k Habuře, aby pokračovaly v archeologickém průzkumu lokality započatém na jaře. Naše skupinka v jednom vozidle se potřebovala rozdělit, a proto jsme byli nejdřív vysazeni pod Skurou u Hostovic, aby se Jirka následně sám vrátil k Habuře. Tam se účastnil celodenního průzkumu, který ve spojení archeologických schopností a vybavení a podkladů maďarských kolegů přinesl zajímavé výsledky. Ty jsou však popsány podrobněji na webu našich kolegů.

Zvonice na vrchu Skura

My jsme mezitím vystoupali na Skuru ke zvonici na paměť vojáků, kteří zde v dubnu 1915 bojovali, jež zde byla společně s naučnou stezkou umístěna loni. Tím jsem si konečně doplnil zásadní mezeru ve znalostech tohoto kraje (všichni mí kolegové už na zvonici během toho roku, co existuje, byli, mnozí i několikrát...) a po příjemné obědové pauze pod zvonicí se mohl pustit do vědeckého bádání. Cílem bylo projít a zmapovat zákopy táhnoucí se od Skury po hřebeni směrem na jihovýchod, neboť právě sem byla po ústupu z Manilowe přesunuta 13. zeměbranecká divize. Půldenní prodírání se různě hustým lesem vyvrcholilo zjištěním, že se mi někdy v jeho průběhu vybily baterky v GPSce. Nicméně průzkum pozic nacházejících hranici národního parku Poloniny i tak přinesl dobrou představu o jejich průběhu a hlavně ukázal, jak se na jaře 1915 v již rozmrzlé zemi podařilo významně opevnit všechny tři kóty (Skura 857, kóta 814 a Hrčasté 762), přes které vedou. Obzvláště poslední z nich (Hrčasté) by stála za podrobnější průzkum.

Terénní výzkum není žádná selanka

Odtud jsme sešli do vsi Parihuzovce, která svým názvem Jirku zaujala natolik, že prohlásil, že do té a jedině do té pro nás přijede, neboť tu musí vidět. To se mu však vlivem nepřízně osudu nepovedlo. Nachází se zde také vojenský hřbitov (který zatím není rekonstruován, ale je dostatečně vyznačen), po jehož zhlédnutí jsme vyrazili po cestě Jirovi naproti. Když už se nám zdálo jeho půlhodinové zpoždění podezřelé, telefonicky jsme ho zkontrolovali a zjistili jsme, že při sjezdu z terénu se svým Nissanem zapadl a musel se vykopat mnou zapůjčenou polní lopatkou rakousko-uherské armády, která tím prožila svůj "bojový křest". Když nás jeho Nissan konečně na silnici - již daleko za obcí Parihuzovce - potkal, pochopili jsme, že Jirkův telefonicky zprostředkovaný nevzrušený popis zapadnutí nevystihoval celou skutečnost. Jednoduše řečeno: tak zasrané auto jsme ještě neviděli (a to jsme už u Jirky viděli leccos!).

Příčina ...
... následek ...
... a náprava

Vydali jsme se tedy zpět k Habuře s tím, že se ještě krátce setkáme s kolegy, kteří mezitím již také opouštějí lokalitu. Setkání se sice uskutečnilo, ale bylo trochu zastíněno zjištěním, že jsme píchli. Což by nebyl až takový problém, kdyby nenásledovalo zjištění, že v Nissanu ze záhadného důvodu chybí klíč, kterým by se dalo předmětné kolo odmontovat. A kdyby se následně neukázalo, že ani žádný z dalších četných vozů naší expedice - ať už maďarský, nebo český - patřičným klíčem nedisponuje. S kolegy jsme se tedy postupně rozloučili, automobil přesunuli pod lampu pouličního osvětlení, aby i v přicházející tmě byla šance něco s ním udělat, a rozhazovali sítě, jak jen to šlo. Nakonec nás zachránili dva místní občané, kteří s nemalými potížemi sehnali příslušné nářadí a sami nám nakonec kolo zručně vyměnili. Příznačné bylo, že když po desítkách minut konečně Nissan dosedl zpět na všechny čtyři, připraven ke službě, oba sbalili nářadí a zmizeli tak rychle, že jsme jim prakticky ani nestihli poděkovat. Holt ještě stará škola...

Marné hledání klíče k celému problému

V sobotu nás pak konečně čekal volnější program, když jsme ráno vyzvedli našeho kolegu na bardejovském nádraží, stavili se na nově zrekonstruovaný vojenský hřbitov Mikulášová a pak se usadili ve vyhrazeném stanu na akci Karpaty 1914/1915, kterou KVH Beskydy pořádal letos na polích za Nižnou Poliankou. Celý den jsme pak strávili v příjemné společnosti různých kamarádů, známých i zcela neznámých lidí na mimořádně vydařené akci a k jejímu zdaru přispěli jak (vítěznou!) účastí v soutěži ve vaření vojenských jídel, tak snad srozumitelným komentářem samotné bojové ukázky (Jirka tedy především usilovným čištěním a ustrojováním Nissana). Večer jsme ještě krátce navštívili nejbližší Jurkovičův vojenský hřbitov Grab (Nr. 4) a pak se připojili k večerní zábavě účastníků akce v místní nálevně. Což byla taková pěkná tečka za tím naším výzkumem.

Komentátor fascinovaně zírá na aeroplán

V neděli jsme se už nezdržovali ničím jiným než zastávkou na Halušky na Dehtároch - a i tak jsme domů dorazili div ne se stmíváním. Není ta cesta zpět nějaká delší než cesta tam?;-)