Gorlice (26.-28.6.2025)

Druhá natáčecí expedice letošního filmového projektu nás zavedla ke Gorlicím do Polska. Vyrazili jsme ve čtvrtek odpoledne, a jako obvykle jsme až po cestě zjistili, že systematicky podceňujeme jak dlouho cesta od nás ke Gorlicím trvá... Takže naše první (a jediná zastávka) po cestě se uskutečnila až kolem 19. hodiny - sjeli jsme z dálnice jižně od Krakova a navštívili fort Skotniki, který jsme kdysi dávno už viděli. Tentokrát nás ale překvapilo, že fort je téměř zrekonstruovaný. A tak zatímco jsme se setkali s kolegou, který v krakovském archivu našel pro rodinu cenné další informace k případu Františka Budína (o němž jsme natáčeli minule), Kathryn se dostalo dokonce anglického výkladu o fortu - a nakonec jsme všichni byli pozváni i dovnitř, abychom si ho (opět s anglickým výkladem) prošli. Sice jsme díky tomu dále zpozdili svůj příjezd do Gorlic, ale rozhodně to stálo za to.

Kathryn před fortem Skotniki

Do Gorlic jsme dorazili až za tmy, ale nevadilo to příliš, neboť tentokrát jsme bydleli přímo ve městě. To jsme si také druhý den důkladně prošli, neboť jsme usoudili, že Gorlice jsou příjemně malé na to, abychom je dokázali obejít (byť ověšeni filmařským vybavením) i pěšky. Prošli jsme tedy město kol dokola - centrum, nádraží, vojenský hřbitov, znovu centrum - podle fotografií z alba dělostřelce Alfreda Schosse, jehož příběh pro dokument zpracováváme. Většinu míst jsme našli, i když často už nejde dnes udělat tentýž pohled, neboť město se přece jen dost rozrostlo. Kostel nikam neutekl a je stále stejný; nádraží sice stojí také na stejném místě, ale dnes už neslouží jako nádraží. Při jeho návštěvě jsme se dozvěděli, že do Gorlic dnes přijíždí 1, slovy jeden vlak za den, a to odpoledne - takže filmovat budovu přímo z kolejiště nám dopoledne připadlo jako relativně bezpečný nápad.

Smí se vlastně filmovat nádraží? No, to gorlické snad ano...

Některá místa jsme nakonec identifikovat nedokázali. S tím nám však odpoledne ochotně pomohl Mirek, se kterým jsme se setkali a nechali si vše vysvětlit. Ještě před tím jsme ovšem navštívili muzeum, kde jsme zažili dvě překvapení - ta ale nebudu prozrazovat, neboť budou (snad) zachycena ve výsledném filmu;-)

Příjemně strávený den v Gorlicích jsme zakončili v oblíbené místní hospůdce u muzea (kterou jsme během odpoledne/večera navštívili celkem třikrát, z toho dvakrát úspěšně a jednou neúspěšně) a po pár polských pivech se vydali zpět na ubytování, obtíženi tolika záběry, že je zdaleka nejsme schopni všechny do výsledného dokumentu použít.

Momentka z filmování

Druhý den jsme pak už jezdili autem - po místech, která nejsou přímo ve městě. Nejdříve jsme ale podle Mirkových rad našli zbývající lokace ve městě samotném - a můžeme konstatovat, že všechno identifikoval naprosto správně. Pak jsme vyrazili do Sękowé, podívat se znovu na tamní velikánský kostel, kde jsou na památku jeho zničení během první světové války zazděny dělostřelecké náboje - ze vzpomínek našeho hrdiny totiž vyplývá, že to byly právě jeho baterie, které na kostel (mimo jiné) střílely. Když už jsme tam byli, tak jsme Kathryn ukázali také původní, starý dřevěný kostel poblíž (který je památkou UNESCO) - i ten má zajímavou válečnou historii, i když nesvázanou s naším aktuálním tématem: v roce 1915 ho rozebrali čeští vojáci, kteří zde měli své pozice, a obnoven byl až v roce 1948. Navíc je toto místo stejně vhodné jako jakékoliv jiné na to, abychom se Kathryn pokusili vysvětlit strukturu rakousko-uherské armády (společné vojsko, Landwehr, honvéd...). Nebylo to poprvé, co si tak pamatuju, a jistě to nebylo ani naposled...

Ještě jsme zkontrolovali "prvoválečný park" v Sękowé (a zjistili že tam od minule už nic nepřibylo), stavili se na oběd Pod Kogutkiem (kde naopak od minule přibyla celá nová budova hotelu), a pak už se přesunuli na sever, k Pustkám. Pohledů na tento kopec máme od Schosse několik; ukázalo se, že ačkoliv vypadají podobně, jsou foceny z několika různých míst v krajině jižně od Lužné, z nichž některá jsme identifikovali. Pak ještě jeden snímek přímo od hřbitova... a měli jsem skoro hotovo. Jelikož nám zbývalo ještě trochu času, zavezli jsme Kathryn na dva další - "slovenské" - hřbitovy poblíž, včetně toho se čtyřmi monumentálními věžemi.

Tohle sice není pro tento dokument, ale nešlo to nenafilmovat taky ;-)

Cestou jsme zahlédli rozhlednu, kterou dosud neznáme - tak jsme se zastavili i na ní. No a nakonec jsme se přesunuli do Grybówa (městečka, ve kterém jsme dosud nikdy nebyli), odkud máme efektní fotku zničeného mostu. Našli jsme přesně to místo, odkud byla focena - a ukázalo se, že most z něj dnes nejde vůbec vidět. Ba co víc, když jsme se k němu nakonec z jiné strany dostali, zjistili jsme, že je zcela přestavěn. A dělat snímek mostu, který vypadá jinak, z místa, které je jinde, nám nepřišlo smysluplné;-)

Tím jsme svou filmařskou úlohu splnili, mohli jsme si tedy dát ještě jedny pierogy v naší oblíbené restauraci na rynku a nad pivem a mapou Rakouska-Uherska dlouze rozebírat historii střední Evropy... Další den nás totiž čekala už jen cesta zpět domů.

Rujána (26.4.-10.5.)

Rodinná dovolená na Rujáně nebyla sice samozřejmě zaměřena přímo na vojensko-historické památky, ale i tak jsem během ní nějaké navštívil. Mým primárním cílem v tomto ohledu byly (původně tři) dvě ponorky, ale nakonec toho bylo mnohem víc. Krátce před cestou mi kamarád navíc doporučil knihu Winterbergova poslední cesta, kterou jsem si tedy pořídil a na dovolené četl - a překvapivě jsem zjistil, že naše cesta vede zčásti i v jeho stopách. Například hned první zastávka na bojišti u Hradce Králové (bitva z roku 1866 se knihou vine jako stále opakovaný motiv). Byl to jen krátký piknik po cestě, během kterého jsme si prošli les u baterie mrtvých (tedy postavení baterie). Zjistil jsem totiž, že muzeum na kopci je opět v rekonstrukci a uzavřené, stejně jako rozhledna. Mám dojem, že když jsem tu byl naposledy, nová expozice se teprve chystala a muzeum bylo také nepřístupné; teď už se tedy opět předělává. To su zvědavý, kdy se dovnitř konečně podívám a kolikátá varianta expozice to vlastně bude;-)

Pak jsme projeli přes Trutnov průsmykem a svou návštěvu Německa jsme zahájili na území Polska - konkrétně jsme zamířili do Zieloné Gory (která samozřejmě neleží na žádné hoře), kde jsme přespali. Je to hezké historické město (nebylo během války bombardováno ani zničeno boji), příjemně zrekonstruované a zároveň místy omšelé (podobně jako jsme nedávno ohodnotili Bialsko).

Grünberg (Zielona Góra)

Druhý den jsme vyrazili dál a zastávku udělali v dalším historickém, původně německém - nyní polském pohraničním - městečku Gryfino (Greifen) na Odře. To bylo podle údajů co jsme vyčetli vždy tak trochu ve stínu nedalekého Štětína, a na konci války se o něj bojovalo kvůli mostu přes Odru, bylo tedy téměř úplně zničeno. Přesto se zachovala (rekonstruovala?) aspoň jedna brána a pěkný kus hradeb.

Greifen (Gryfino)

Odtud jsme už dofrčeli až na Rujánu - přes most, impozantně se zvedající do výše 45 metrů nad tím úzkým pruhem moře, které zde je třeba překonat, aby pod ním mohly projíždět lodě. Naše ubytování se nacházelo až na východním pobřeží Rujány, v areálu monstrozního komplexu Prora (i když ne přímo v tomto kilometry dlouhém paneláku). Ten byl postaven na konci 30. let jako rekreační středisko pro 20 000 německých pracujících (za rok se jich tu měly protočit 3 miliony); před válkou však nebyl dokončen a svému účelu nikdy nesloužil. Po válce areál zabrala sovětská, od roku 1956 pak východoněmecká armáda, které zde měla jednu dobu svá největší kasárna (až 10 000 vojáků), po sjednocení Německa ho armáda opustila a federální vláda dlouho váhala, co s ním - až se na nějakou koncepci vykašlala a rozpordala ho po částech soukromým investorům. Ti ho už dvacet let postupně opravují, a dnes už pět z původních osmi skoro 500 m dlouhých bloků slouží jako hotely, apartmány, byty... (zbylé tři byly už po válce zbourány, z jednoho přitom zbyla působivá ruina). Jeho historii představuje trochu nekoncepční, ale milá a informačně nabytá výstava v prostřední části areálu, který jako jediný zůstává v rukou státu a zatím nenašel definitivní tvar a využití. Právě tuto prostřední část jsme měli prakticky za rohem od našeho ubytování - a proto jsem, očekávatelně, výstavu navštívil až poslední možný okamžik, den před naším odjezdem.

Jedna polovina Prory, která se skutečně nedá zachytit jinak než letecky, ...

... a druhá polovina (i s nezrekonstruovaným prostředkem). Můj dron si kvůli těmto záběrům poprvé zalétal nad mořem. 

První z výletů spojený s historií nás zavedl na Kap Arconu - ukázalo se, že co jsme si představovali jako malou vycházku k majákům a středověkému slovanskému hradišti, je docela velkolepá turistická destinace, a první naše odpolední návštěva skončila krátkým porozhlédnutím se na místě a odjezdem, neboť vše (jako ostatně vše na celém ostrově mimo sezonu) zavírá v 17 hod. a my bychom už nic nestihli. O dva dny později jsme tedy přijeli hned ráno, využili místní dopravy autovláčkem a navštívili jak maják, tak nedaleký podzemní bunkr (bývalé velitelství 6. flotily námořnictva DDR, jehož stavba však byla zahájena už v době první světové války). To nabídlo překvapivou expozici o vylodění ruských jednotek v (tehdy švédském) Pomořansku v rámci kampaně 3. koalice proti Napoleonovi v roce 1805, o kterém jsem samozřejmě neměl nejmenší potuchy. Kromě toho je v bunkru samozřejmě k vidění expozice o námořnictvu DDR a také o majácích.

Uvnitř námořního bunkru 

Naopak zklamáním bylo slovanské hradiště s hlavním svatostánkem Svantovíta, umístěné velmi nezvykle na útesu nad mořem - to je totiž už delší dobu nepřístupné (později jsme pochopili, že ho značná část za těch pár set let už spadla do moře), a ani mapami slibované muzeum jsme nenašli (později jsme zjistili, že ho tvoří několik panelů v jenom patře majáku, který je jinak natolik přecpán zbožím k prodeji, že jsem ho považoval za čistou komerci a informačních panelů si ani nevšiml). K tomuto tématu jsme tak zhlédli pouze několik informačních panelů na cestě kolem valů hradiště, která nás vedla do rybářské osady Vitt poblíž. (Později jsme dohledali, že na Arkoně právě probíhá záchranný archeologický výzkum, neboť je nebezpečí, že útes s hradištěm se v historicky krátké době do moře už zřítí úplně celý). Celá "aféra" se slovanským hradištěm na Kap Arconě má ještě zajímavou dohru: V neděli za námi přijel "na návštěvu" kamarád ze Slezska. Ukázalo se, že sedmihodinovou cestu vážil právě jen kvůli hradišti Kap Arcona, které ho eminentně zajímalo; když jsem mu popsal, co vše tam není k vidění, chvíli se zdálo, že se na místě otočí a pojede zpátky domů... Nakonec se tam ale v pondělí vydal a strávil tam téměř celý den, ačkoliv mohl hradiště obdivovat jen zvenčí. Takže pro oči, které se umí dívat skrz historii, je hradiště zjevně stále dostatečně zajímavé i v současném stavu...

Pohled na (zbytek) hradiště z nedalekého majáku

Výlet do oceánia ve Stralsundu nás zavedl do krásného historického města, které bylo součástí Hansy a je to na něm na první pohled vidět.

Špejchary, nebo spichlerze, nebo jak se to vlastně nazývá správně německy

V centru města je pak krásný veliký kostel, v němž jsme narazili na památník padlých z první světové války.

Radnice a kostel

Památník obětem válek (i se jmény na deskách po stranách)

V Sassnitz, nedaleko našeho přechodného bydliště, jsem pak zcela nečekaně objevil ještě další významnou památku spojenou přímo s první světovou válkou: pamětní desku V. I. Lenina!

"Vladimir Iljič Lenin se v roce 1917 z emigrace vrátil přes Sassnitz zpět do Ruska, aby vedl velkou říjnovou socialistickou revoluci"

Ano, právě sem totiž dorazil onen slavný zapečetěný vlak s ruskými revolucionáři ze Švýcarska, aby v přístavu (kam tehdy mimochodem vedly koleje - dodnes je tam prakticky na pobřeží moře původní nádražní budova) nastoupil na parník do Švédska, a odtud přes Finsko do Petrohradu...

Přístavní nádraží a působivá lávka nad ním...

... ze které je krásný výhled na původní přístav (dnes již nesloužící svému účelu), ...

... který za provozu vypadal takto.

V Sassnitz jsem však byl hlavně proto, abych zde poprvé v životě navštívil ponorku - konkrétně britskou HMS Otus (všimli jste si jí na předchozím snímku přístavu?;-). A to hned dvakrát - poprvé jsem totiž s sebou vzal i malý doprovod, který se sice strašně do ponorky chtěl podívat, ale pak ji prolétl takovou rychlostí, že jsem neměl šanci si nic přečíst (a jelikož je prohlídka organizována poněkud jednosměrně, nevrátil jsem se do ní už). Podruhé jsem pak šel o několik dní později už sám, a k mému překvapení v ponorce dokázal strávit téměř hodinu. Nejzajímavější poznatek je, že pro posádku čítající 68 mužů Britové do ponorky vecpali skutečně celých 68 postelí - každý muž měl svou, včetně aspoň malé schránky na osobní věci. Velmi mě v tomto ohledu zajímalo srovnání se sovětskou ponorkou ze stejné doby, kterou jsem měl v plánu navštívit následující den v Peenemünde.

Postele

Motory

Ještě než se tam ale přesuneme, zašel jsem v Sassnitz na dva vojenské hřbitovy. Resp. na jeden městský, kde je vojenská část s pochovanými německými vojáky z druihé světové války (přímo o Rujánu se přitom nebojovalo, německá armáda ji na konci války vyklidila a sovětské jednotky ji obsadily bez boje; Sassnitz byl ale významnější vojenský přístav a vedle něj zde pravděpodobně byla nemocnice, do níž byli evakuováni ranění vojáci po moři). Překvapilo mě, že německý (civilní) hřbitov není zdaleka tak organizovaný jako český - hroby na velké části jsou "rozházené" náhodně po ploše, žádné pravoúhlé uličky... to bych zrovna od Němců fakt nečekal;-) Druhý vojenský hřbitov je pak značný kus za městem v lese - nedaleko loveckého zámečku, což me vede k úvaze, že právě v něm musela na konci války být umístěna nemocnice (všichni zde pohřbení zemřeli v březnu-dubnu 1945). Ačkoliv je také podle jednotného německého mustru, má díky své poloze svou atmosféru. Doplňuje ho informační tabule, která informuje o velkém náletu v posledních dnech války, který si vyžádal neznámý počet obětí z řad obyvatel města, ale hlavně utečenců z východních částí Německa, jež jsou snad také pohřbeny právě zde. Ale je to celé poněkud nejasné.

Vojenský hřbitov Dwasieden...

... skrývá i jeden dost neobvyklý úkaz: společný hrob vojáka fašistické a vojáka bolševické armády

Mimochodem jakýsi vojenský hřbitov je u jižního okraje Prory. Tam jsem si zaběhl hned jeden z prvních dnů pobytu, ale zde jsou údaje ještě nejasnější - je tu jen symbolický památník mrtvým z druhé světové války, a vedle dva hroby se jmény strýce a synovce, kteří (jak se mi podařilo dohledat později) zahynuli při rybářském neštěstí v roce 1947.

Zlatým hřebem vojensko-historického programu byl pak dva dny před odjezdem můj solo výlet do Peenemünde. Tam se nachází rozlehlé technické muzeum, věnující se německému výzkumnému a vojenskému raketovému programu - tedy i počátkům raketové techniky vůbec. Jako první jsem ale zamířil do sovětské ponorky U-461, abych se konečně dozvěděl, kolik sovětských námořníků se dělilo o jednu postel. Ačkoliv je ze stejné doby jako britská HMS Otus, už na první pohled je trochu jiná - má "na zádech" odpalovače vzdušných raket (tedy nejen vodních torpéd). Také je (nebo před příchodem do muzea byla?) zjevně mnohem hůře udržovaná, a tak vypadá spíše jako šrot, než jako funkční ponorka (na rozdíl od HMS Otus, které bych věřil že může klidně vyrazit na moře). Také její prohlídka je koncipována spíše v duchu efektní (a trochu laciné) šou, navíc s nádechem ostalgie (stánek se suvenýry s rudou hvězdou na tisíc způsobů jsem opravdu rychle minul), a člověk se tak v ní o ponorce dozví mnohem méně informací než na HMS Otus. Nicméně postele jsem spočítat dokázal - tím snáze, že tam nejsou žádné! Resp. jsou tam jen postele pro kapitána, politruka a asi 6 důstojníků; námořníci (dalších 70 lidí, pokud dobře počítám), spali... asi někde v dolním patře mezi bateriemi? (To je právě jedna z informací, kterou se člověk při prohlídce nedočte).

U-461

Rakety

Z ponorky jsem se vrátil k budově bývalé elektrárny, kde je expozice technického muzea. Doporučená doba na parkovišti udává, že si má člověk na prohlídku vyhradit 2 hodiny; já si tedy vyhradil čtyři a tak tak se do ní vešel - a to jsem v obsáhlých expozicích zdaleka nestudoval všechno! Prohlídka byla o to působivější, že jsem během ní nečekaně pochopil mnoho zdrojů hlavní inspirace knihy Winterbergova poslední cesta, kterou jsem mezitím dočetl. Nebudu prozrazovat kdo, pokud si tu knihu chce někdo přečíst taky (doporučuju!), ale prozradím, že ač se to zdá nepravděpodobné, skutečně tam je! A taky je tam vlak co vypadá spíše jako šalina (německá armáda provozovala elektrickou dráhu pro dopravu zaměstnanců a dělníků do areálu), model první úspšně vypuštěné V2, běží tam němý film Žena na Měsíci... Na závěr prohlídky jsem se zamotal v budově bývalé elektrárny, která je zčásti v původním stavu, tak že jsem se málem nevymotal, ve snaze najít výtah na střechu, odkud je pěkný rozhled na celý areál i do okolí. Tím také má návstěva skončila, protože na prolézání různých startovacích a testovacích pozic, které jsou okolo roztroušeny, by člověk potřeboval další celý den.

V-2, V-1, železnice...

Budova elektrárny

Cestou zpět jsem se tak zastavil pouze na vojenském hřbitově při cestě, kde jsou pohřbeny oběti britských náletů na Peenemünde (kterými se snažili překazit vývoj V-1 a V-2) - vojáci, i civilní. Tím jsem zjistil i to, kde se v knize vzala postava Angličana...

Taky oběti V-1 a V-2

Úplně poslední vojensko-historická zastávka pak proběhla až cestou domů, kdy jsme tentokrát jeli přes Německo a přespání si objednali v Lipsku. Cestou jsme se zastavili v Postupimi - na velmi, velmi kratičké nakuknutí na paláce Fridricha Velikého a jeho následníků.

Ještě než jsme následující ráno ale vyrazili na památník bitvy národů (ano, pořídil jsem kvůli tomu zelenou nálepku na auto!), inspirován Winterbergovou poslední cestou, zatáhl jsem nás ještě na lipské hlavní vlakové nádraží. O tom jsem se totiž v knize dočetl, že se skládá ze dvou identických polovin, kdy severní patřila pruským, zatímco jižní saským drahám (a tak to zůstalo dlouhá desetiletí). A skutečně, dodnes je to nádraží složené ze dvou identických polovin - jen tu speciální kolej pro vojáky, která zde při otevření nádraží v roce 1915 byla, jsem už nenašel...

Památník zvenku

Památník zevnitř

Venek z památníku

Památník bitvy národů je skutečně mohutná stavba v silně teutonském stylu. Prošel jsem si ji důkladně - to znamená že jsem nevyužil výtahů a vyšlapal si všech asi 500 schodů na ochozy a rozhledy až nahoru -, ale přesto jsem nedokázal trefit vchod do jedné části, kde měla být výstava o konci druhé světové války. Zároveň jsem přes prosklené dveře viděl výstavu o samotném památníku a jeho stavbě - nicméně ty se nedaly otevřít... Trochu zmaten jsem si tedy ještě v rychlosti prohlédl malé muzeum bitvy, které je v boční budově, a pak už jsme museli nastoupit (ještě stále poměrně dlouhou) cestu domů.

Limanowa (11.-13.4.2025)

Naše druhá letošní jarní miniexpedice vedla na bojiště bitvy u Limanowe - tedy do míst, kde jsme se sice už několikrát mihli, ale vlastně jsme je nikdy pořádně neprochodili.

Podařilo se nám vyrazit už krátce po poledni, a tak jsme měli čas na nějakou zuastávku cestou. Rozhodli jsme se proto jednou nejet po dálnici přes Katowice, ale přes Těšín a Bielsko-Białou - a právě v Bielsku, které dosud známe jen podle jména, si udělat onu zastávku. Na mapě jsme našli vojenský hřbitov na západním okraji města, tak jsme zamířili nejdříve k němu; je to především druhoválečný polský, ale zjevně byl založen jako hřbitov vojáků (zemřelých pravděpodobně v místní vojenské nemocnici) za první světové války.

Zajímavá koncepce: vojenský hřbitov obestavěný později sídlištěm

Pak jsme se posunuli na židovský hřbitov blíže centru. K našemu příjemnému překvapení byl - ač se nachází přímo ve města - přístupný. Hned jsme pochopili proč - je totiž zjevně stále používaný. V Bielsku tedy musí žít dodnes židovská komunita, což nás, přiznávám, ani nenapadlo. A i zde jsme objevili část, kde jsou pochovaní vojáci z první světové války, i s památníkem a jejich seznamem.

Oběti první světové války z řad židovské komunity Bielska jsou pohřbeny...

... na dodnes aktivním židovském hřbitově.

No a nakonec jsme se posunuli do samotného centra. Malé historické náměstí je celkem úhledně opravené, kolem jsou však uličky částečně omšelých, částečně rekonstruovaných domů... Je to takové (na poslké poměry) zapadlé "městečko" (170 000 obyvatel), které má genia loci. A taky hipstersky působící instituce, jako je podnik nabízející japonské saké, vinárna (v Polsku!), rumárna nebo řemeslný pivovar. Na katolickém kostele je deska se jmény padlých vojáků z první světové války, a na protestantském kostele je informace, že před rokem 1914 byla třetina obyvatel města kalvíny. Z toho a z počtu jmen na památnících jsme nahrubo odvodili, že další třetina byli židi a poslední třetina katolíci (přičemž se dá předpokládat, že luteráni byli Němci, katolíci byli Poláci a židi byli... Židi). Takové typické městečko na rakousko-uherském Těšínsku...

Rynek v Bielsku

Jelikož jsme nakonec našli ještě i cedule o muzeu Fiatu (ten se tu za PRL vyráběl - samozřejmě ten polský) a dalších expozicích, rozhodli jsme se, že se tady ještě někdy musíme zastavit i na dýl. Nyní však už byl nejvyšší čas pokračovat v cestě, abychom do večera dorazili do cíle. Cílem byla vesnička Ląkta Dolna, kde jsme si našli ubytování v úplně novém "minidomku", který si majitel postavil vedle svého úplně nového domku rodinného. Ukázalo se, že to je spíše obestavěná garáž s velmi originálně řešeným točitým žebříkem do patra - jak prohlásil Jirka, vždycky je potřeba hodnocení začít něčím pozitivním, tedy: je to prostorově velmi úsporné;-) Ale obávám se, že jako ubytování pro běžné turisty využívající airbnb se to neujme. My jsme se s tím však vypořádali a večer nad pivem nám to vůbec nepřekáželo.

Jirka připadající si jako námořník na ponorce

Ráno jsme nespěchali, neboť předpověď počasí i realita kolem nás slibovala, že zataženo a mlžno, panující už od předchozího odpoledne, se bude postupně měnit ve slunečno. Vyrazili jsme tedy tou menší ze dvou možných cest nejdříve do Żegociny, kde jsme se pošontali po obou zdejších vojenských hřbitovech, a až potom k našemu dnešnímu hlavnímu programu - hřebenu s vrchem Kobyla, na kterém na vrcholu bitvy u Limanowe (9.-11.12.1914) bojovala jihomoravská 13. zeměbranecká pěší divize. Zaparkovali jsme na kraji Żegociny a vyrazili jsme na asi 16km túru ze západního na východní konec hřebenu (tedy ve stopách vojáků divize). Cesta je většinou lesem, ale nabízí několik krásných výhledů do kraje. Na jejím konci jsme na Kobyle našli velmi výrazné zákopy (o vrchol se bojovalo několikrát a během pár dní přešel z rukou do rukou minimálně 4x) a pod Kobylou navštívili vojenský hřbitov, kde jsme byli už několikrát - tentokrát ale poprvé bez po pás vysokých kopřiv a maliní, které ho v létě vždy opanuje.

Vojenský hřbitov Rajbrot-Kobyła bez vegetace

Oslavili jsme to obědem - suchým chlebem (a přišli na nápad nosit s sebou do budoucna malou lahvičku se solí, abychom si mohli příště dopřát chléb se solí) - a vyrazili stejnou cestou zpět. Byl to hezký a příjemný výšlap, po jehož zakončení jsme však někdy okolo půl šesté už jednohlasně rozhodli, že návštěvu dalších vojenských hřbitovů necháme na zítra. Zastavili jsme se tedy už jen v Biedronce - která se však za poslední roky pokazila natolik, že už nenabízí vůbec nic z našich oblíbených produktů, a napříště už také musíme odložit náš sentiment k ní a nahradit ji nějakým jiným řetězcem - a vrátili se do našeho minidomů, kde Jirka připravil k večeři vynikající originální żurek. Na základě našich debat o budoucnosti lidstva jsme také pocítili potřebu vyzkoušet schopnosti umělé inteligence tím, že jsme ChatuGPT mimo jiné položili otázku, co mají společného autokefální církev, Kefalónie, vojín Kefalín a zubná kefka; s odpovědí jsme byli nadmíru spokojeni.

Krajina je vskutku malebná

Mimo to jsme ale také vymysleli program na neděli, který začínal výletem na rozhlednu na vrchu Kamionna, kterou jsme celou dobu viděli přímo z našeho ubytování. To jsme udělali opravdu dobře - jedná se o nejvyšší vrch v naší zájmové oblasti (okolo 800 m.n.m.), dá se na něj prakticky až nahoru dojet autem, dokonce je tam stánek s lody! (přestože v Polsku zrovna byla jedna z osmi výjimečných handlových nedělí, byl však zavřený...) a z rozhledny, vysoké a bezpečně nad koruny stromů místního lesa se tyčící, je krásný výhled na krajinu mezi Krakówem na severozápadě, Tarnówem (ten těsně vidět není) na severovýchodě a Tatrami na jihu - tedy celé bojiště bitvy u Limanowe v širším pojetí, prakticky od Krakova po Bardejov (který člověk tuší za nejvzdálenějšími kopci viditelnými na johovýchodě). Byli jsme nadšeni a až tady zase budeme - jako že si myslíme, že to bude třeba zase za rok, protože jsme se rozhodli objíždět nyní bojiště, která máme nejblíže a dá se tam zajet na víkend, a také se nám zde otevřely zajímavé výzkumné otázky (viz dále) -, musíme na rozhlednu zajít odpoledne (kvůli slunci).

Rozhledna Kamionna

Výhled na Kobylu

Výhled na Tatry

Pak jsme se vrátili téměř k našemu ubytování, abychom obešli 5 vojenských hřbitovů v jeho okolí. Dva jsou úplně u sebe, dva jsou kousek od nich (každý zvlášť) a jeden je na druhé straně cesty... Byla to hezká nedělní (už úplně letní) procházka po krajině - ovšem kdyby na polích už bylo vzrostlé "zbože", hřbitovy by nebyly ani vidět, ani by k nim nešlo bez poškození úrody dojít, protože polský zemědělec nebude plýtvat místem a osel to komplet, cestička necestička. Trochu jsem se divil, že jsme na tyto hřbitovy dosud ještě nikdy nezavítali - ovšem pak jsem pochopil, že my jsme tu při našich krátkých dřívějších návštěvách vždy vyhledávali jen hřbitovy kde jsou naši vojáci, a toto jsou hřbitovy primárně německé - tak proto. Nicméně po jejich projítí jsme konstatovali, že zde na dost malé ploše leží okolo 500 německých vojáků (ze všech čtyřech pluků 47. záložní divize), což naznačuje dost těžké boje - taková koncentrace padlých německých(!) vojáků je na východní frontě neobvyklá. Takže nás začalo zajímat, jak tady ty boje vlastně přesně probíhaly, že to byl i pro Němce takový masakr...

Krajina je vskutku malebná...

Bylo nicméně už kus po poledni, když jsme se vrátili k autu z posledního ze hřbitovů, a tak jsme už další zastávku vypustili a vyrazili nejkratší cestou na krakovskou dálnici a hajdy domů. Tento model krátkých víkendových výletů na bojiště, co máme nejblíž a dá se na ně dojet cca za 4 hodiny, se nám zalíbil a myslím, že ho ještě letos zopakujeme - ovšem na podzim, protože přes léto už máme onačejší plány...

Krakov (8.-9.3.2025)

Jelikož jsme letos z různých důvodů poprvé po asi 6 letech zrušili zimní pochod v Karpatech (dva účastníci jsou zaneprázdněni pracovně, a jeden stále bojuje proti ruské invazi...), rozhodli jsme se namísto toho zajet do Krakova, kde se nám nastřádalo několik bodů, které bychom rádi zhlédli. Dojeli jsme v pátek večer, ubytovali se a vyrazili na pivo. Porotože nám mapy.cz slibovaly, že nedaleko se nachází jakýsi podnik přímo v jednom ze starých fortů krakovské pevnosti, volba byla jasná. Ukázalo se však, že ve fortu se žádná pivnice nenachází - potkali jsme dokonce jeho majitele, takže jsme dostali krátký výklad o jeho rekonstrukci. Vyrazili jsme tedy směrem k nádraží, s představou že poblíž univerzity najdeme nějakou studentskou hospodu. No, našli jsme - ale byla spíše erasmácká, a polské pivo za 15 zlotých nám přišlo přece jen příliš... nóbl na to. Spokojili jsme se tedy s jedním, během něhož jsme nasáli atmosféru podniku kde studenti mluví víc anglicky než polsky, a vyrazili dále. Najít zde, téměř u centra Krakova, nějakou hospodu se však ukázalo překvapivě složitým zadáním. Nakonec jsme, prakticky už na cestě zpět s nepořízenou, ale přece jenom našli podnik s vlastním minipivovarem, a pivní pověst Krakova v našich očích byla aspoň částečně očištěna.

V sobotu ráno jsme ale už vyrazili do terénu. Jelikož po vydání vzpomínek dělostřelce mi jistý polský kolega poskytl tip na místo, kde Antonín Reichel po Novém roce 1915 nechal své dělostřelce vybudovat novou baterii, naším prvním cílem se stala právě ona. Je dodnes víceméně kompletně zachovaná, a hezké je, že ačkoliv hned vedle baterie Poláci nově postavili obchvat Krakówa, nezničili ji při tom.

Jeden ze tří úkrytů baterie, kterou na začátku roku 1915 vybudovali Reichelovi muži 

Ještě hezčí však byla návštěva samotného fortu 44 Tonie. Zde jsem byl sice loni během rodinné dovolené, ale tehdy jsem ho jen v rychlosti prolétl. Tentokrát jsme ho prolezli pořádně, a já se nestačil divit co jsem tehdy všechno (i vlivem už pokročilé vegetace) přehlédl a nebo vůbec nezaznamenal! Předně, hned u vstupu, kterým jsme tehdy přišli, je dodatečná betonová baterie (na levém křídle fortu) - tu jsem tehdy přes porost vůbec neviděl. Ve středu pak leží na stropu fortu "jen tak pohozená" pancéřová kupole (podobná jako hned u vstupu do fortu). Na křídle pravém je pak také dodatečná baterie - tentokrát však s výsuvnými otočnými pancéřovými věžemi, které jsou (obě) stále na svém místě! Raději jsem se ujistil, ale je to tak - ani Jirka jako velký bunkrolog otočnou výsuvnou věž v původním provedení a pozici ještě nikdy neviděl (a já ji viděl jedinkrát - na fortu Douamont verdunské pevnosti).

Otočná výsuvná věž v původní pozici

Poté, co jsme se dostatečně vynadívali a prohlídli si celé pravé křídlo fortu, před odchodem jsme ještě jednou vylezli na pěchotní fort, který se nachází "uvnitř" fortu dělostřeleckého (v podstatě takové Skotniki vložené do většího dělostřeleckého fortu) - a našli další dvě výsuvné otočné věže (akorát že tyto si nelze prohlédnout - tedy až na jednu vymontovanou a položenou na zemi poblíž). Jak jsme pochopili, celý objekt kdysi byl (a formálně snad stále je) muzeem v přírodě, které si je možné volně projít. Popisky, které tu zjevně kdysi byly, zde však už dnes nenajdete, a některé prostory, které asi dříve byly přístupné, jsou uzavřeny (jiné, které možná měly být uzavřeny, jsou zase přístupné přes různé díry...). Plocha fortu však byla zjevně aspoň vykosena, takže nyní na jaře byla naprosto ideálně přístupná a přehledná; v létě (při naší minulé návštěvě) to bylo o něco horší, ale aspoň hlavní přístupové cesty byly, pokud se pamatuju, průchozí i tehdy. Na interntu jsme pak našli náznaky, že město (kterému fort patří) zvažuje jeho prodej soukromníkovi, který by zde vytvořil zábavní park (nejsem si jist zda to je myšleno vážně, nebo to byla něčí nadsázka). Pokud se tak stane, bude to obrovská škoda. Forma volně přístupného muzea, které zde zřejmě pár let formálně fungovalo (a dodnes funguje de facto, ačkoliv jen pro ty kdo vědí co takový fort je a jak vypadá), nám připadne naprosto geniální, a ačkoliv je jasné, že na údržbu je to náročné, myslíme si, že je ideální. (Pokud by někoho zajímalo, jak areál vypadá, fotky jsou třeba zde.) 

Pěchotní fort uvnitř dělostřeleckého fortu

S tím pak působivě kontrastuje fort 44a Pękowice hned vedle - při mé minulé návštěvě to bylo ještě staveniště dokončované stavby - vlezl jsem tam tehdy, ale bylo mi blbé lozit po staveništi (když se tam ještě navíc pohybovali dělníci), tak jsem se jen rychle koukl a vypadl. Tím spíše, že jsem se dočetl, že areál bude po dokončení stavby přístupný a bude zároveň sloužit jako nějaké konferenční budovy a zároveň jako historická památka. No, samozřejmě výsledek je přesně takový, jaký může člověk v těchto případech čekat: nyní už dokončený areál je obehnaný vysokým plotem a příjezdová brána je zamčená na sedm západů. Po nějaké přístupnosti ani vidu, ani slechu. Přitom takový pěkný fort to byl.

Dronový snímek zachycující většinu fortu 44 - Tonie

Následně jsme se vydali do leteckého muzea. To jsme navštívili kdysi opravdu hooodně dávno. Někde jsem se nedávno navíc dočetl, že expozice je mezitím přestavěná a modernizovaná, a samou chválu na ni. A tak jsme si řekli, že na loňský úspěch leteckého muzea v Bruselu bychom mohli navázat a konečně pořádně prohlédnout i muzeum letectví v Krakově. Po drobných problémech s nalezením parkovacího místa v automobily naprosto přecpaném okolí a klidném obědě v přiléhajícím parku s pomníkem polským letcům z druhé světové války jsme vkročili do expozice, která je vskutku bohatá. Pravda, z první světové války je tam pouze několik německých letounů, což bylo mírné zklamání (z nějakého důvodu jsem si myslel, že tam budou letadla rakousko-uherská), ale jinak si tam na své přijde každý zájemce o letadýlka z nejrůznějších dob. Já jsem, jakožto člověk nepříliš znalý, konstatoval že je pouze škoda, že exponáty nejsou příliš organizovány - přitom při tom množství letadel se přímo nabízí udělat různé řady: vývoj jednotlivých generací proudových letounů v rámci jednotlivých konsktruktérských škol; porovnání letounů různých konstruktérských škol ze stejného období; porovnání letounů, které se utkaly např. nad Vietnamem, apod... Ovšem pro člověka, který se v letadlech vyzná, je to pravý ráj.

Jeden z nejzajímavějších exponátů je hned ve vstupní hale - a bez popisku. Takže až dodatečně večer nad pivem jsme si dohledali, že se u tohoto Blériota jedná o repliku z roku 1967

Letadýlek z doby druhé světové války je v muzeu opravdu hodně

Také jsme tam strávili spoustu času, což společně s dlouhou návštěvou fortu 44 znamenalo, že na poslední bod programu - výlet na bojiště 13. zeměbranecké a 106. domobranecké divize severovýchodně od Krakova - zbylo méně času než jsme plánovali. Nicméně před setměním jsme stihli tak akorát ty hlavní body: vojenský hřbitov v Goszczy, kde jsou (snad) pohřbeni všichni vojáci těchto divizí kteří zde padli (protože východně odtud, v oblasti nasazení obou divizí, žádné hřbitovy nejsou, a původní byly snad přeneseny právě sem); výšina mezi Szczepanowicemi a Skrzeszowicemi, odkud je pěkně vidět (z ruské strany) téměř celé bojiště obou divizí; a výšina s Łososkowicemi, odkud je (méně pěkně) vidět pravá část bojiště (z rakousko-uherských pozic). Na víc už čas (ani světlo) nezbýval, nicméně bez podrobnějšího zabývání se průběhem těchto bojů to ani nebylo potřeba, pro základní orientaci to stačí.

Válečný hřbitov Goszcza, snad 1231 pohřebných vojáků obou stran

S drobnou zastávkou v Biedronce (která se mimochodem co se našeho oblíbeného sortimentu týče stále zhoršuje a zhoršuje...) jsme tedy vyrazili zpět na ubytování a po zkušenosti z předchozího dne jsme zakoupili pár piv v místním koloniálu a - po polském způsobu - nad nimi proseděli večer v našem minimalistickém bytě.

V neděli jsme měli v plánu ještě další dvě atrakce. První z nich je památník na hoře Kaim, kolem kterého, jak jsem pochopil na loňské konferenci, panují v polském informačním prostoru určité zmatky. Jedná se o pomník obraně pevnosti Krakov, který je umístěn na symbolickém, nikoliv důležitém místě (právě zde se v listopadu 1914 ruské jednotky dostaly až do přímého dotyku s nejvysunutějšími předsunutými obrannými postaveními pevnosti), a kolem kterého vznikl zcela nepodložený mýtus, že zde byl odražen jakýsi "poslední pokus o dobytí pevnosti Rusy", při němž padlo až 2000 vojáků, což je špatně hned na několika úrovních: Rusové se tehdy pevnost vůbec nepokoušeli dobýt; Kaim byl v rámci bojů u pevnosti (nikoliv o pevnost) dost vedlejší úsek fronty; a k boji o něj fakticky vůbec nedošlo - střet který je takto dezinterpretován je ve skutečnosti plánovitý ústup ruských jednotek krytý dělostřeleckou palbou, při němž padlo maximálně několik jednotlivců, rozhodně ne tisíce vojáků. O to zajímavější je celý pomník i informační cedule kolem něj - které, nutno podotknout, žádné vyložené nesmysly neobsahují.

Památník na hoře Kaim

Pak jsme se vrátili téměř k našemu bydlišti, abychom absolvovali poslední bod programu expedice: Muzeum Armii Krajowej (to jsme tehdy navštívit nemohli, neboť se rekonstruovalo). Nyní jsme si ho tedy prošli, a ačkoliv to není hlavní předmět našeho zájmu, považujeme ho za zajímavé. Odnesli jsme si ovšem hlavně dojem, že význam Armii Krajowej a její činnosti je poněkud nadhodnocován. Ne že by polské podzemí za druhé světové války nebylo rozsáhlé; ale reálná činnost ve výsledku připomíná spíše československé partyzánské oddíly (ačkoliv na větší škále) než jugoslávské partyzánské armády (jak jsem si dosud představoval). Připadlo nám, že to bylo něco jako československá Obrana národa a podobné organizace, ovšem s tím zásadním rozdílem, že je Němci hned na začátku nezlikvidovali, nýbrž ony se dočkaly konce války a momentu osvobození, v němž vystoupily proti okupační moci a (vesměs úspěšně) osvobodily některé regiony Polska. Co jim to ale bylo platné, když bez výjimky následovalo převzetí kontroly nad daným územím Rudou armádou a jejich rozpuštění, ne-li přímo likvidace...

V muzeu jsme se dozvěděli, že Armija krajowa měla až překvapivě rozsáhlý byrokratický aparát (až po úroveň "podzemních" starostů)

I v muzeu AK jsme nakonec pobyli déle než jsme čekali, a tak jsme domů vyráželi až po poledni. Bylo to sice napínavé, ale nakonec jsem stihl i plánovaný vlak ve Vyškově a večer jsme byli oba doma. Model víkendového výletu na jedno z nejbližších bojišť se nám tak zalíbil, že ho nejspíše brzy zopakujeme.