Kras (27.4.-1.5.2019)

Do Slovinska jsme tentokrát vychytrale vyrazili v sobotu dopoledne před středečním svátkem, a snad se díky tomu vyhnuli různým příležitostem k uvíznutí (vyjma Nových mlýnů a Poysdorfu, kde lze uvíznout nyní asi kdykoliv). Za zhruba 7 hodin cesty jsme tak byli v Postojné, kde jsme chtěli navštívit muzeum Krasu a slavnou jamu, od čehož nás však propracovaný slovinský systém na sdírání turistů úspěšně odradil a my se rozhodli raději využít překvapivě hezkého počasí a strávit podvečer přímo na Krasu. Při procházce kolem Volčje Dragy, kde by v blízké době mělo údajně vzniknout muzeum v přírodě, jsme nejen sami nenarazili na žádné kaverny či zákopy, ale od náhodných místních kolemjdoucích se i za (jejich) překvapeného smíchu dozvěděli, že zde se "žádné provoválečné relikty rozhodně nenacházejí" a že máme jít na Sabotin. Tož uvidíme...

První výhledy

Večer jsme se vrátili do Štanjelu, středověké vesničky, která se stala naším dočasným domovem. Nabízející se dobrodružství jízdy uzoučkými uličkami za malou bránou, kterou do ní lze projet, jsme odmítli a raději si věci do svého domečku z nedalekého parkoviště poctivě vynosili ručně. Pan domácí byl milý, zatopit klimatizací nám dovolil, internet nakonec zprovoznil, kde se nahazují vypadávající pojistky nám taky ukázal a v průběhu pobytu nám navíc věnoval postupně domácí vajíčka, marmeládu i víno, takže pro reputaci Slovinců v našich očích udělal maximum.

Štanjel

Druhý den ráno jsme vyrazili do Jamiana, odkud jsme krátkou procházkou pod dálnicí došli do Parco tematico nad Monfalconem. Tentokrát jsme se zaměřili na okolí kóty 121, prošli si rozsáhlé zachované části zákopů (italských, ale vybudovaných na místech původních rakouských obranných pozic z prvních bitev na Soči) a nahoře narazili navíc na Parco didactico - kus zákopového systému nejen vyčištěného, ale i částečně zrekonstruovaného. Jedná se o moc hezký areál, jedinou nevýhodou je v lesním porostu absence jakéhokoliv bodu, ze kterého by byl jakýkoliv rozhled; škoda, že nutkání postavit na každém jen trochu vhodném místě turistickou rozhlednu se nám do Itálie stále ještě nepodařilo exportovat!

Kóta 121

Po návratu k autu jsme se vydali (poněkud zbytečnou objížďkou) k samotnému jezeru Doberdo. Ačkoliv se podle něj jmenuje celá oblast a jedná se o jeden z nejznámějších bodů spojených s boji na Krasu, nikdy jsme ho ještě nespatřili. Podle naučných tabulí se dnes jedná o "seasonal lake" a my jsme usoudili, že největší pravděpodobnost, že ho na jeho místě zastihneme, by měla být právě na jaře (ačkoliv se jednalo o zcela nepodloženou spekulaci a skutečnost je přesně opačná;-) Schované je však dobře - i když jedete po silnici v jeho bezprostřední blízkosti, žádnou vodu skrz porost nespatříte. Nakonec jsme však přece jen vytipovali pěšinku vedoucí jeho směrem a po té se - i přes ne zcela pochopitelnou ceduli vypadající trochu jako zákaz vstupu - dostali na jeho břeh. Opravdu je to spíš bažina než jezero - ale je tam!

Lago di Doberdo

Pak jsme absolvovali střet kultur, když jsme se rozhodli zastavit se na oběd v místní restauraci; italské stolování se od českého přece jen - kulantně řečeno - trochu liší. My jsme si však svou představu o tom, jak má vypadat krátká zastávka výletníků na oběd, prosadili místním zvyklostem navzdory, a obsluhu tím vyvedli z míry natolik, že nám nejen zapomněla donést část jídla, ale při placení nám dokonce nechala dýško... Grazie!

Do tohoto procesu se navíc zamotal i Jirka se svými syny, který opožděně přijel a zvýšil tak zmatek, který jsme kolem sebe v restauraci vytvořili. Raději hned odjeli na Monte San Michele, kam jsme ho zakrátko následovali, abychom zhlédli novou moderními technologiemi prošpikovanou expozici místního muzea. Toho muzea, které zatím při všech naších minulých návštěvách bylo vytrvale chiuso, a jehož starou expozici jsme tedy nikdy nezahlédli. Nová je však zcela nesrovnatelná. Infografika vývoje fronty a 3D model podzemních tunelů na Monte San Michele na monitorech jsou efektní, avšak pro muzeum nevhodné, neboť si je fakticky může prohlížet (a ovládat) v jeden okamžik jen jeden člověk. Druhou části expozice je však virtuální realita v brýlích a sluchátkách, po jejichž nasazení se v deseti krátkých scénách přeneseme do doby bojů na Krasu, a ta je fantastická. Vjem je tak dokonalý, že člověk má po skončení chuť zvolat: "Já tam byl!" Tohle je budoucnost (nejen) historie.

Futuristický sál muzea historie

Po tomto zážitku jsme si zaplatili ještě vstup do podzemních dělostřeleckých pozic, které jsme svého času navštívili přes zákaz vstupu pokoutně střílnou. Popravdě řečeno to v nich i ve formě oficiální expozice vypadá dost podobně jako tehdy, ale jsou osvětlené a člověk má aspoň lepší pocit, že tam není ilegálně. Jelikož mezitím začalo velmi vydatně pršet, další obhlídku vnějších pozic na Monte San Michele jsme už vypustili a přesunuli se rovnou do Redipuglie, kde jsme se měli setkat s Marcem. Jelikož ten však měl příliš velké zpoždění, nakonec jsme si jen prošli místní dům italské 3. armaty a setkání přesunuli na další den a vydali se zpět do svého středověkého bytu ve Štanjelu.

Jezdit po Štanjelu autem je zajímavým zážitkem samo o sobě

Další den jsme měli několik ambiciozních cílů, které se nám nepodařilo naplnit. Prvním z nich byla návštěva soukromého muzea na Banjšicích, jehož majitel však ani přes snahu předem se u něj ohlásit nebyl zrovna doma - a tak jsme namísto jeho expozice obdivovali úchvatný výhled na masiv Krnu, který se od jeho domu nabízí. Po krátké zastávce v sýrárně v Bate jsme se pak vydali směrem na Kanalski vrh, abychom našli vhodné místo k návštěvě vrchu Jelenk. Nakonec jsme na jeho samotný vrchol, který je hustě zalesněný, ani nedošli, a namísto toho se pohybovali mezi ním a jeho severním sousedem, odkud byly místy hezké výhledy na všechny strany.

Masiv Krnu z Banjšické planiny

Jeden z nich nás upozornil na horní nádrž přečerpávací elektrárny Avče, kam jsme tedy následně popojeli v naivní představě o hezkém místě na oběd v přírodě. Ta se nepotvrdila, neboť u nádrže, která je mohutně opevněna vysokým oplocením, žádné hezké místo pro svačící poutníky není; i tak jsme tu chvíli strávili, než jsme posilněni vyrazili zpět na Kras.

Druhým ambiciozním cílem bylo navštívit slavnou jamu Pečinku - dostali jsme totiž kontakt na vinařství v Lokvici, kde od ní prý mají klíče. Víno jsme sice zakoupili a olivy dostali nádavkem jako prezent, ale ohledně klíčů jsme byli odkázáni na památník na Cerje. Cože, na Cerje? To znamená, že onu monumentální rozhlednu, která je také podle našich zkušeností vždy zavřena, je možno navštívit? Vyrazili jsme tedy nadšeně po šipkách Cerje a těšili se, že se nám snad podaří zlomit další prokletí Krasu. Naše naděje však byly předvídatelně zklamány - památník na Cerje byl sice plně obsazen personálem, nicméně pro návštěvníky uzavřen (zavíracím dnem je tu totiž nejen tradiční pondělí, ale i úterý). Paní neobměkčilo ani to, z jak daleka jsme přijeli, ani naše uniforma, a prostě nám vrazila do ruky letáček a pozvala, ať přijedeme jindy. To si pište, že přijedeme - a jednou se z té vaší rozhledny opravdu rozhlédneme!

Demoverze toho, co by mohlo být vidět z rozhledny na Cerje... všimněte si těch alpských vrcholků v pozadí. Viděli jsme snad až do Tyrol!

Pečinku jsme tedy navštívili jen zvenčí (zamřížovaná je ale tak dokonale, že to prakticky nestojí za to), přidali památník a tzv. Boroevičovu sesli poblíž, a pak se rozhodli prověřit údaj z letáku, který jsme dostali na Cerje, hovořící o tom, že při italské hranici u Nove vsi by se měl nalézat jakýsi rozhledný stlup. Moc jsme tomu nevěřili, ale po několika kilometrech cesty, která je spíše cyklostezkou, jsme k němu skutečně dorazili. Jedná se o starou vojenskou pozorovatelnu Jugoslávské armády, na rozdíl od nepřístupné Cerje zcela svolnou, ze které jsme se mohli pokochat aspoň takovýmto náhradním rozhledem po části Krasu (i když ona byla samozřejmě vybudována kvůli pozorování italského území a tak z ní lze zhlížet spíše na Monfalcone než na Kras...).

Pozorovatelna jugoslávské armády...

Vzhledem k tomu, že nám stále zbývalo dost času, operativně jsme zařadili ještě prohlídku jedné oblasti, která nám dosud zůstávala utajena - bojiště prvních střetů na italské frontě západně od vsi Doberdo kolem Monte Sei Busi. Ještě než jsme na něj ale dorazili, zahlédli jsme v terénu podezřelé pevnostní prvky a rychlým průnikem přes elektrický ohradník jsme zjistili, že se jedná o italské bratrance jugoslávské pozorovací věže u Nove vsi. Tak tady na sebe pohraničníci roky navzájem koukali, dokud se lidé na obou stranách hranice nezkamarádili natolik, že je přestali potřebovat...

... a pozorovatelna armády italské

Jen o kousek dál jsou pak velmi pěkně zachované působivé památky na dobu, kdy se lidé na obou stranách hranice naopak znepřátelili docela - pozůstatky frontové linie z prvních měsíců války mezi Itálií a Rakouskem-Uherskem. Právě v této oblasti vznikly první obranné pozice rakouských jednotek, které na počátku nepřátelství vyklidily rovinatý pruh území mezi Palmanovou a Monfalcone a zakopaly se na úpatí prvních kopečků Krasu. Ty byly v prvních bojích obsazeny Italy a postupně se dostaly do jejich týlu, kde byly zesíleny jako záložní postavení pro případ nepřátelského průlomu (k němuž zde nikdy nedošlo).

Dolina di Bersaghlieri - zázemí italských jednotek na jižní části fronty na Krasu

Pak už byl tak akorát čas znovu zamířit do Redipuglie (teprve napodruhé jsme si všimli, že monumentální italský památník prochází celkovou rekonstrukcí), kde jsme se konečně setkali s Marcem - kde jinde než na rakousko-uherském vojenském hřbitově. Setkání to bylo jen krátké, neboť Marco se jen na chvíli utrhl z jednání o dalším rozvoji areálu, a po něm jsme zamířili zpět do Štanjelu. Vzali jsme to však tentokrát přes Sagrado, kde jsme (tedy ti z nás, kteří neměli ruce na volantu a oči vypleštěné na italský provoz) z mostu přes Soču mohli obdivovat široké koryto dolního toku této řeky, kterou známe spíše v podobě do úzkého kaňonu sevřené horské říčky. Díky tomu jsme pak cestou zpět do Slovinska projeli ještě i starobylou Gradiškou a novobylou částí Gorice.

Vojenský hřbitov Volčja Draga - jeden z mála v oblasti, který jsme dosud nikdy nezaregistrovali

Poslední den se naše výprava rozdělila - zatímco Jirka a jeho kluci vyrazili do Kobaridu, Tolminu, na Kolovrat a Mrzli vrh, aby mládežníci dostali šanci také navštívit tato nám již dobře známá místa, a o podrobnostech jejich výletu není autorovi nic známo, my jsme vyrazili do Terstu. Návštěva tohoto kdysi tak významného přístavu pro rakousko-uherské (obchodní) spojení se světem přinesla mnoho zajímavých okamžiků - od krkolomného sjezdu do města z kopců, které ho obklopují, po silnici obsypané zaparkovanými auty až po návštěvu katedrály se silně románským prvky na kopci nad historickém centrem města. Z našeho hlediska zajímavým zážitkem bylo pohlédnout z mořského nábřeží severozápadním směrem, kde se nad Monfalconským zálivem jasně rýsují svahy prvních výšin Krasu. Svahy, na kterých italská snaha probít se k Terstu ustrnula na více než dva roky... tak blízko, a přece tak daleko.

Tam úplně vzadu, úplně vlevo, ty z tohoto pohledu malé kopečky...

Zbytek dne jsme pak už strávili především obdivováním slovinského přístavu Koper (k čemuž nám vhodnou základnu poskytla vysoká věž místního kostela, kam nás za třikrát vyšší poplatek než v Terstu nechali vystoupat), touláním po městečku, úvahami nad množstvím smartphonů, které se vejdou do nákladní lodě Maersk, a průzkumem možností návštěvy Grotty Giganty...

Tyto gigantické lodě jsou fascinující, kdekoliv se objeví

Se Štanjelem jsme se pak večer rozloučili u vatry - zvyk stavění májky a pálení čarodějnic má své místo zjevně i ve Slovinsku - kterou místní umístili vhodně přímo na vrcholek kopce, na němž se Štanjel nachází, takže od ní bylo vidět i další ohně, roztroušené po Krasu.

Vlastně tak úplně ne - se Štanjelem jsme se totiž ve skutečnosti rozloučili až ráno, a to na místním vojenském hřbitově, který v tuto časnou hodinu svátečního dne pod prvními paprsky slunce, které na něj dopadaly, disponoval neobvykle působivou atmosférou.

Karpaty (28.3.-1.4.2019)

Po tristních zkušenostech se Žilinou z poslední doby jsme na východní Slovensko tentokrát vyrazili vychytrale o den dřív (a zpátky o den později), abychom se vyhnuli největším zácpám. A skutečně, vyplatilo se - Žilinu jsme cestou tam projeli na jedno(!) zastavení na semaforu a cestou zpátky tak rychle, až jsem málem zapomněl odbočit, jak tu křižovatku znám jen pohledem z kolony...

Naším prvním a nejdůležitějším cílem bylo zmapovat zákopy na kótě 564 u Výravy. Na poslední chvíli jsme opustili všechny plánované varianty výstupu - od dlouhé okružní cesty po naučné stezce přes přímý výstup přes Dielce ve stopách minulé návštěvy až po cestu z Čabalovců až Sterkovců - a pustili se lesáckou cestou kolem úlů, kterou nám mapa slibovala pohodlný přístup přímo na hřeben. Ukázalo se to jako dobrá volba a během necelé hodiny jsme byli na místě. Na místě posetém zákopy, úkryty a liniemi provizorních okopů, jejichž důkladnému mapování jsme se věnovali několik následujících hodin. Sám su zvědavý, jak to bude vypadat po promítnutí na mapu, protože přímo v terénu působilo množství objektů poněkud matoucím dojmem.

Poté, co jsme kopec řádně prochodili několikrát tam a zpátky, vydali jsme se skrz nepříjemný polom na hřbítku spojujícím jej s Kobylou a pak pokračovali po místech, která sice už dobře znám z minulých mapovacích průchodů po kopcích nad Výravou, ale která díky těžební aktivitě lesáků za těch pár let, kdy jsem tam nebyl, přece jen trochu změnila tvář. Došli jsme tak až k naučné stezce, zkontrolovali stav obou vojenských hřbitovů (který již přestává být uspokojivý, neboť dřevěné ohrazení a kříže po sedmi letech pomalu dosluhují) a přes nově vytěžený kus lesa, nabízející dosud neznámé výhledy do terénu, sestoupili až dolů k cestě, po které jsme se vrátili k autu.

Protože nám zbyla ještě trochu času, rozhodli jsme se otočit ještě do Habury, abychom si prohlédli kopii dřevěného kostelíku, jehož originál se nachází v Hradci Králové; české město ho koupilo za první republiky, kdy si místní v Habuře chtěli postavit kostelík nový, moderní - a dnes, kdy by místní naopak chtěli kostelík starý, jim ho odmítlo prodat zpět. Výsledkem je tedy poněkud zvláštní kombinace kopie původního kostelíku na původním místě a originál kostelíku ve východních Čechách.

Kostelík i areál kolem něj je moc hezký a má i hezkou myšlenku, vyjádřenou na pamětních kamenech obyvatel všech vyznání umístěných vedle kostelíku, které jsem si ve své chabé rusínštině zapamatoval takto: "Boh nesmatri na to, jakeho si vyznania, ale na to, jak žyješ." Přesto ho v našich očích poněkud zastínila velká, ba nebojme se použít výraz monumentální socha rusínského kniežata Laborca, která stojí na nedaleké výšině. Vede k ní naučná stezka vybavená velkými, ba nebojme se použít slova monumentálními naučnými tabulemi, které návštěvníka spolehlivě vedou po louce až k soše. Návštěvy tohoto nečekaného monumentu jsme se však již necítili být po celodenním chození po kopcích nad Výravou hodni - prostudovali jsme pouze první dvě informační tabule (dole na rovince) a výstup k samotnému kniežaťu si necháme na někdy jindy.

Druhý den jsme se vydali na návštěvu ke spřátelené paralelní výpravě archeologické, působící v těchto dnech u Stebníku. Po mnoha letech jsem se tak vrátil na naše jednoho času velmi oblíbené bojiště Osmadvacátníků u Stebníku a absolvoval několik dobře známých úseků procházek po něm. Výstup ze sedla 610 na Plazini 817 se mi samozřejmě do paměti hluboko zaryl a Soňu jsem před ním celý den poctivě varoval s vědomím, že nemohu přehánět - ale přesto musím přiznat, že i já jsem byl v určitých chvílích zaskočen prudkostí jeho stoupání. Vždy se velmi bavím představou turistů, kteří se na tomto úseku octnou ve slepé důvěře v červenou turistickou značku vedoucí přece po hřebeni:-) My sami jsme se nakonec chlácholili úvahami na téma, že stoupat nahoru je po tomto svahu přece jen ještě lepší, než po něm sestupovat dolů.

Sotva jsme však vystoupali k našim archeologům, zjistili jsme, že jich je na lokalitě jen půlka a druhá část je na protějších Lieštinách - a mně bylo jasné, že původní plán okruhu k cestě do sedla na Vyšný Tvarožec a odtud k autu je minulostí a čeká nás sestup po stejné trase. Během toho jsme se už mohli chlácholit leda tak úvahami, že sestupovat po takovém svahu dolů je pořád ještě lepší, než se po něm škrábat nahoru - ty ale už nebyly příliš přesvědčivé. Soňa však po celou dobu trvala na tom, že nesnáší ten kopec, a nikoliv mě - takže to snad dopadlo dobře.

Výstup na Lieštiny je oproti protilehlému svahu vyloženě procházka růžovým sadem. A tak nebyl problém ještě několikrát počesat kótu, na které jsem dosud vždy byl v období vegetačního bujení (a nebo sněhu) a proto pro mě zřetelná linie ne zcela propojených úkrytů pro jednotlivé střelce, kterou zde naši kolegové nalezli, představovala novinku. Novinku mimořádně zajímavou - protože se velmi pravděpodobně jedná o pozice vojáků 1. setniny (I. prapor) 28. pěšího pluku, ve kterých byli nad ránem 3.4.1915 zajati...

Jelikož po tomto dobrodružství už jsme v žádném případě neměli čas a síly absolvovat ještě výstup na vrchol Kaštieliku, museli jsme i návštěvu tamějšího nového památníku odložit na příště a vrátili jsme se do naší základny. Z té jsme třetího dne vyrazili na poslední výzkumnou cestu, nejkratší a s nejmenším převýšením. I ta se ale ukázala být velmi úspěšnou - na kopcích nad Varechovcami jsme totiž identifikovali jak ruské, tak rakouské zákopové linie z února-března 1915. Obzvláště rakouský zákop je velmi výrazný a patrný dlouhé stovky metrů, z nichž jsem dokázal zmapovat jen část. Jedná se o linii, na které byli po dobu téměř dvou měsíců zakopání vojáci jihlavského 81. pěšího pluku (před tím, než se přesunuli nad nedalekou Výravu), a tak považuji i tento objev za velmi významný.

Na tomto místě jsem byl už třikrát - dvakrát v zimě (letos i loni) a před tím jednou v brzkém podzimu - ani při jedné návštěvě však nebylo možné zákopy, kolem kterých jsme ve dvou případech přímo procházeli, dobře vidět, natož zmapovat. V předjaří, a obzvláště v tak nádherném počasí, jaké nám vyšlo letos, jsou na to naopak v karpatských bukových lesích ideální podmínky, které jsme na této expedici na všech třech lokalitách bezezbytku využili.

Na závěr svého pobytu jsme si dopřáli ještě výlet do Lupkowa a k slavnému železničnímu tunelu. Kromě toho jsme ještě zkontrolovali dvě místa, která pro nás zajímavá nejsou: Panskou Kýčeru nad Medzilaborci, kde se podle archivních materiálů nacházel opevněný Stützpunkt, ale dnes se tam nachází vysílač, vodárna a terén naprosto neposkytující šanci hledat nějaké zbytky pozic; a kopce nad západním okrajem Woly Michowej, od kterých jsem si sliboval možnost výhledu na zdejší bojiště, ale které nejsou ve skutečnosti ani tak snadno přístupné, ani tak výrazné, jak jsem si z mapy představoval.

Letošní jarní expedici do Karpat tak můžeme hodnotit jako mimořádně vydařenou a nadprůměrně objevnou.

Zimní Karpaty II - Lupkov, Sukov (14.-17.2.2019)

Pro velký úspěch minulé zimní expedice jsme letos vyrazili v únoru do Karpat znovu. Po osvědčené trase s osvědčeným řidičem dojeli jsme ve čtvrtek večer do osvědčeného penzionu Driečná - a dokonce tentokrát asi hodinu a půl před půlnocí! To nám poskytlo prostor uspořádat ještě večer štábní poradu nad mapami a naplánovat trasu na první den. Začali jsme ale netradičně na městském úřadě v Medzilaborcích, kde jsme dostali krásnou novou knihu o bojích první světové války v okolí města, která byla vydána jako součást loňského projektu obsahujícího i bojovou ukázku. Ta je bohužel neprodejná a zájemce ji tak může získat jedině právě na místním městském úřadě. Pak už jsme vyrazili opravdu do terénu.

První lokalitou byla zaniklá obec Osławica na polské straně Lupkovského průsmyku, kde v únoru 1915 došlo k zajímavé epizodě, když ruská hlídka narazila na ustupující kolonu rakousko-uherských vojáků. Ti pochodovali nočním husím pochodem po kolejích místní železnice a ruští průzkumníci ve sněhové vánici z této řady postupně vybírali jednoho vojáka po druhém, aby je odvedli do zajetí. Než si toho ostatní všimli a došlo k přestřelce, která akci ukončila, získali tak několik desítek zajatců. My jsme přímo u železniční stanice narazili na místního pána, který i přes naše opakované opakování, že o detektorování nemáme zájem, opakovaně nám opakoval, na kterých kopcích se dá najít nejvíc. Prošli jsme se kus po inkriminované železnici a obhlédli terén (který ne zcela sedí s náčrtkem ve vzpomínce ruského důstojníka, sepsané zpaměti cca 20 let po události), a pak se vrátili k autu, abychom se přesunuli ke stanici Stary Lupków - ta byla východištěm naší hlavní túry prvního dne.

Ještě než jsme však mohli vyrazit, hned jak jsme vystoupili, odchytil nás jakýsi pán, zda se s ním můžeme v uniformě vyfotit. Hned za rohem se ukázalo, že pán patří ke skupince veselých slovenských běžkařů, kteří přijeli z Medzilaborců přes železniční tunel, vybaveni dostatkem povzbuzujících prostředků. Při hromadném focení se jejich veselí dále zvyšovalo úměrně tomu, jak se snižovaly zásoby ohnivé vody... Po přátelské rozmluvě s běžkaři, z nichž někteří projevili kromě mojí uniformy zájem i o naše plánky a situaci v terénu, jsme se vydali na cestu k tunelu i my. Ukázalo se, že v tajícím sněhu bude nejpohodlnější možností pochod po jedné kolejnici železnice, který prověřil naše artistické schopnosti. No, jako provazochodci bychom se neuživili - ale k tunelu jsme došli!

Prošli jsme se jím na druhou stranu (kde jsme objevili vrcholovou prémii, kterou si tam nachystali naši běžkaři - pochopitelně opět ve tvaru flašky) a odhodlaně se pustili do výstupu na hřeben. Do sněhu, kterého tady bylo už poměrně hodně, jsme se místy bořili až po kolena, a konečně tak zažili autentické podmínky karpatského bojiště. U rozcestníku nahoře jsme si museli dát chvíli oddechu, než jsme našli síly vyrazit po hřebeni směrem na Ščolb - tedy na opěrný bod rakouské obranné linie na hlavním hřebeni Karpat, který po dobytí Lupkovského průsmyku více než měsíc odolávat ruským snahám o jeho získání. V tom hlubokém sněhu jsme zákopy spíš tušili než viděli - ale z jedné za našich dřívějších návštěv vím, že zde jsou;-)

Úplně na Ščolb jsme se nakonec nedobrodili, 50 (výškových) metrů pod vrcholem jsme si dali pauzu a vyrazili zpět. I tak jsme už raději zrušili záměr "vyběhnout" ještě na jeden kopec nad Medzilaborci a jeli místo toho - jen s krátkou zastávkou v Palotě a Kalinově - rovnou zpět do tepla našeho nocležiště. Ačkoliv výpadek teplé vody náš komfort trošku snížil, byl jsem rád, že se můžeme večer vrátit do útulna. Jaké by to asi bylo po celodenním chození v terénu, s durch promočenými botami a mrznoucími nohami v nich, zpocení (neboť přes den bylo až pět stupňů nad nulou a kabát opravdu vydatně hřeje...) a hladoví strávit noc venku? Namísto toho jsme si dali teplou večeři a pivo a probírali otázky karpatských bojů nadále již pouze teoreticky...

Druhý den jsme měli v plánu delší okruh - a domnívali jsme se původně, že i náročnější. Po krátké zastávce na rekonstruovaném vojenském hřbitově v Sukově jsme vyrazili z vesnice do kopců směrem na západ, podél linie rakouské 21. zeměbranecké divize až nahoru, k pozicím Kombinované brigády, kam jsme (z opačné strany) došli loni. Brzy se ukázalo, že jsme tímto našli zajímavou alternativu (k již dříve prozkoumané možnost jít od Roškovců), jak se do pozic Kombinované brigády dostat. Cesta od kostela v Sukově nás mírným příjemným stoupáním zavedla pod kótu 426, kde jsme prudkým, ale ne zas tak dlouhým stoupákem dosáhli rakouské linie a pokračovali po ní až na kótu 534. Pravda, moje prohlášení "už jsme skoro tam - aspoň opticky" se ukázalo být trochu předčasným (podle pohledu na mapu jsme před sebou v ten okamžik měli ještě 130 výškových metrů), ale i tak to byla podle mě lepší cesta nahoru než ta loňská z druhé strany.

Po hřebeni jsme se pak přesunuli na kopec Vrchdolín, z něhož jsme se spustili a podél ruské linie vystoupali na kótu 48?, tyčící se přímo nad pozicemi LIR 8, v nichž byli vojáci pražského pluku 20.3.1915 zajati. Zde jsme si dopřáli polní oběd a pak prohlídku zákopů, které tu byly i pod sněhovou pokrývkou velmi zřetelně vidět. Poté jsme sešli pod les a v krásném počasí a za dobré viditelnosti obdivovali panorama bojiště Velikonoční ofenzivy z konce března 1915, které se před námi rozkládalo. Pak jsme kruh uzavřeli sestupem z pozic pražských landwehráků zpět ke kostelu. Záměr vystoupat ještě na kopec na opačné straně údolí, kde byl zajat jiný prapor téhož pluku, jsme nakonec vyměnili za krátký výlet na nově zrekonstruovaný vojenský hřbitov Zbojné a Svetlice, odkud jsme se už za stmívání vrátili zpět na základnu. Večer se výprava za tyto výkony odměnila místní saunou, pivem, dobrou večeří a pohodlnou postelí.

V neděli jsme chtěli do programu doplnit onen chybějící výstup na Panskou Kýčeru nad Medzilaborci z prvního dne, ale plány překazila mlha, která by nám sebrala jakýkoliv výhled. A tak jsme chvíli poseděli v restauraci místního hotelu v marné naději, že mlha se snad rozestoupí, a když se tak nestalo, posadili Matúše na vlak a sebe do automobilu a takto vyrazili na cestu domů, která proběhla bez zvláštních příhod. Až na to tedy, že na jejím pro mě předposledním úseku, mezi Bratislavou a Břeclaví, chyběl ve vlaku zařazený vůz číslo 365 - což způsobilo nemalé pozdvižení mezi studenty, kteří si do něj zakoupili místenku a kteří byli průvodčím dost nevybíravě posláni k čertu. Už už jsem si myslel, že ho někdo z nich zbije - ale pak jsem si uvědomil, že už nejsu na východě, a navíc se ukázalo, že většinu nespokojenců tvořili změkčilí Češi - a tak mě nakonec nepřekvapilo, že průvodčí vyvázl bez zranění. Vzpomínaje na studentská léta, prostál jsem cestu u záchodků zapřen pořádně jen o jednu nohu a s radostí v Břeclavi vystoupil, abych se nechal dopravit domů již zase pohodlně autem.

Poloniny (28.-30.9.2018)

Na prodloužený podzimní víkend jsme vyrazili do slovenských Karpat - na tom by nebylo nic mimořádného; tentokrát jsme se ale poprvé vydali až do nejvzdálenějšího a nejkrásnějšího kouta: do Polonin. Nejdřív nás ale čekala cesta přes Žilinu, která mimořádná byla - tři hodiny stání v koloně je naším novým rekordem. Ze sedmi hodin cesty tak bylo rázem (se zastávkou na halušky na Dehtároch) hodin 11, a my jsme do Runiny dorazili až po půlnoci. Čekala na nás příjemně vytopená místnost, kterou nám uchystal Jirka, který s kluky dorazil o mnoho hodin dřív a v době našeho příjezdu už spokojeně spal. Brzy jsme spali i my.

Druhý den ráno jsme vyrazili do terénu - a vychytrale jsme se rozdělili na dvě skupiny. Zatímco my se Soňou jsme vyšli z Runiny jižním směrem, abychom vystoupali přímo na kótu 840, která byla cílem našeho zájmu, Jirka s kluky vyrazili na sever a vystoupali na hraniční hřeben, aby se po něm vydali k ukrajinsko-polsko-slovenskému trojmezí. Odměnou za 800 výškových metrů, které museli na úvod překonat, jim pak byl krásný výhled právě směrem na "náš" kopec, a k tomu Kučalatu, Hodošík a další významná místa dubnových bojů v Poloninách.

Pohled z hraničního hřebene přes Runinu na hřeben Bukovce, Hodošík a "průsmyk" mezi nimi

My jsme v úchvatných karpatských bukových lesích nastoupali "pouhých" 400 metrů, abychom vystoupali přímo na kótu 840, která byla naším cílem. Právě sem totiž na počátku dubna 1915 ustoupily jednotky 44. zeměbranecké pěší divize, do nichž byly krátce před tím mimořádně zařazeny pochodové prapory pluků 46. zeměbranecké pěší divize ze severní Moravy a okolí Krakova. Ještě před jeho dosažením jsme se ale měli také možnost pokochat výhledy směrem na hraniční hřeben i na Hodošík, které nám nečekaně nabídla malá mýtinka. Pečlivým prodíráním se lesem okolo kóty 840 jsme poté zjistili, že terén je zde velmi drsný, hřeben tvoří úzkou "střechu", ke které z obou stran stoupá velmi prudký svah, a zřetelná zákopová linie se táhne od kóty 840 směrem na Bukovec; na druhou stranu, směrem k sedlu, jsme identifikovali jen různé úkryty, a hlavně prudký svah, na kterém se momentálně těží les, a který je tudíž těžko pořádně prozkoumatelný.

Pod kotou 840

Po anonymních lesáckých cestách a pěšínkách jsme se tedy vydali dolů. Nakonec nás zavedly poněkud blíže "průsmyku" mezi Velkou Polanou a Runinou, než jsem plánoval, a zbylo nám tudíž více kilometrů na pochod po silnici. Ještě před tím jsme však museli přebrodit místní potok a mohli se tak aspoň trochu vžít do kůže obyvatel Runiny, kteří -- jak nás poučila místní naučná cedule -- byli až do počátku 20. století spojeni se zbytkem světa cestou, která tento potok křížila brodem celkově osmkrát!

Po návratu na základnu jsme se krátce občerstvili a vyrazili autem pro Jirku a kluky do Nové Sedlice, cíle jejich putování. Zde jsme ke svému překvapení konstatovali existenci více než jedné hospody, a po menším pátrání v místních mapách jsme je nakonec v té správné objevili. Cestou zpět do Runiny jsme se ještě zastavili na vojenských hřbitovech v Uliči a Zboji, které jsme naposledy navštívili před drahnými lety -- a v Uliči tak mohli obdivovat, jak moc se od té doby proměnil.

Ulič

Večerní program byl pak jasný -- příprava večeře pod zkušeným vedením našich specialistů.

"To jsem si vzal, abyste viděli, jak vypadá slušný člověk v kuchyni."

V sobotu ráno jsme měli opět částečně oddělený program -- zatímco Jirka kluky hodlal vzít na Duklu a při té příležitosti navštívit i muzeum ve Svidníku, my jsme vyrazili dříve, abychom stihli ještě zastávku na vojenském hřbitově Vel'krop, jehož rekonstrukce byl po mnoha letech a tisících a tisících odpracovaných hodin dorbovolníků právě den před tím slavnostně korunována oficiálním vysvěcením. Pohled na toto místo, které pamatuju ještě jako oplocený plac zarostlý stromy, kde nic neprozrazovalo, že se jedná o největší vojenský hřbitov na Slovensku a jeden z největších na východní frontě vůbec (přes 8 600 pohřbených), mi téměř vyrazil dech. Před všemi, kteří se o to zasloužili, hluboce smekám.

Velkrop

Zbytek sobotního programu pak už obstarala akce Vojenské manévre 1911 Stropkov, připomínající manévry rakousko-uherské armády, které se zde konaly před 107 lety a jejichž námětem byla obrana karpatských průsmyků. Během té jsme stihli navštívit i nový památník na vojenském hřbitově přímo ve Stropkově -- a večer samozřejmě vyzkoušet i místní pohostinství.

Stropkov

V neděli ráno jsme se do muzea ve Svidníku vydali ještě i my -- a s potěšením si tak mohli prohlédnout novou expozici a především její část věnovanou první světové válce, které již nedominuje sekce vyznamenání pod heslem "detaily si naštudujete v literáture, tu ste v múzei", ale kulomet Maxim a hlavně kvalitně zpracované panely o bojích v Karpatech.

Muzeum Svidník

Se zájmem jsem si prohlédl také výstavu věnovanou propagandě Slovenského štátu a mohl konstatovat, že fenomén fake news asi nebude tak nový a specifický, jak se nám dnes zdá... Pak už jsme ale hned vyrazili na dalekou cestu zpátky -- ukázalo se nicméně, že i tak jsme již vyrazili příliš pozdě na to, abychom se vyhnuli zácpám a kolonám v okolí Žiliny; a tak jsme si podobně vrchovatě, jako cestu tam užili i cestu domů.

Srbsko (16.-19.8.2018)

Expedici na srbská bojiště, kterou jsme původně plánovali už na jaro, uskutečnili jsme nakonec náhodou přesně na výročí prvních bojů v Srbsku, v polovině srpna. Vyrazit jsme museli už po poledni, neboť tato oblast je na hranici jednodenního dojezdu. Na srbské hranici jsme se navíc zdrželi skoro dvě hodiny, neboť v této době přes ni kočuje půl Evropy na letní dovolené do Řecka a na návštěvu rodičů do Turecka. Ubytování ve Sremské Mitrovici, tedy už prakticky na bojišti z roku 1914, jsme tak dosáhli až kolem 22. hodiny. Vešel jsem do restaurace, kde posedávalo několik skupinek lidí, a bezradně hledal, který z nich by mohl být pan majitel. Po chvíli se ukázalo, že pan majitel je ten pán v rohu, který krájí cibuli - chystal totiž na víkend svatbu (podle množství cibule v kyblíku, kterou už měl nakrájenou, se muselo jednat o dost smutnou svatbu). S menšími problémy jsme se s ním srbsko-česky domluvili a obsadili jsme pokoj, kde jsme se ještě hluboko do noci orientovali v podkladech, které nám na poslední chvíli poslal Jaro. Díky tomu jsme - už tak bohatý - plán na následující dny ještě doplnili o několik dalších zastávek a následujícího rána se do toho s chutí pustili.

První zastávka - vojenská část katolického hřbitova ve Sremské Mitrovici (ve Vojvodině je široká nabídka hřbitovů - katolický, evangelický, pravoslavný, řecko-katolický - a v každém městečku je zpravidla několik z nich.) Kromě hrobů z první světové války jsme zde narazili na památník Němců, se kterými se zde "vypořádali" v letech 1945-1946.

Pak už jsme překročili Sávu a ocitli se na rakousko-uherském předmostí z bojů v září-říjnu 1914. Naším cílem byl soutok Driny a Sávy a poloostrov Parašnica, kde působilo velké množství vojáků z Čech. K našemu příjemnému překvapení se dalo Nissanem bez problémů zajet nejen až k soutoku (který je oproti stavu v roce 1914 mírně posunut), ale dokonce až napříč celou Parašnicí k Sávě, do místa, kde měly rakouské jednotky svůj válečný most. To nám prohlídku oblasti značně urychlilo - tím spíše, že na rozdíl od podzimu 1914 není nyní Parašnica jednou velkou bažinou. Mohli jsme tak v klidu a suchu obdivovat třímetrovou vzrostlou kukuřici, která se zde, stejně jako tehdy, pěstuje. A na břeh Driny jsme se pak podívali ještě jednou, kousek na jih od Crne Bary, kde je štěrkový lom a řeka, která byla v roce 1914 tak těžkým soupeřem rakouských vojáků, je tu krásným zelenajícím se tokem. Je v těchto místech tak čistá, že jsem v ní zahlédl dokonce plavajícího hada. Není divu, že je to zjevně oblíbená rybářská destinace.

Soutok Driny a Sávy

Následovala zastávka v Dublje, kde je v místní cerkvi kostnice s pochovanými vojáky padlými během bojů v Mačvě. Bohužel žádné bližší informace, než že 168 z 258 z nich by mělo být "československé národnosti", nejsou k dispozici. U cerkve stojí také srbský vesnický pomníček se jmény padlých v první světové válce, na kterém je oproti naším krajům viditelně více jmen - ztráty srbského obyvatelstva během války byly při přepočtu na obyvatele vskutku enormní (a nejvyšší ze všech válčících států). Navíc hned vedle je památník padlým v balkánských válkách 1912-1913, který přidává další desítky jmen...

Památník padlých v Dublje, za ním cerkev sv. Uznesenia s kryptou, ve které jsou pohřbeni vojáci padlí během bojů v Mačvě v okolí Dublje

Pak už jsme ale opustili Mačvu a vydali se do druhé zájmové oblasti - na Cer, místo vůbec prvního významného střetu na srbské frontě v srpnu 1914. Začali jsme zastávkou v Prnjavoru, kde jsme u místní cerkve narazili na památník obyvatel vesnice zavražděných rakouskými vojáky během jejich prvního postupu do Srbska. Připomněl nám, že i rakouská armáda, i když v menší míře než německá v Belgii a Francii, podlehla na začátku bojů psychóze z civilistů střílejících zákeřně na vojáky... Správci místní cerkve se nám pak přes jazykovou bariéru nepodařilo vysvětlit, že cestujeme za historií, a nikoliv za monastýry - i tak nás ale upozornil, že cesta na Cer, kterou jsme si v mapě vyhlédli, není průjezdná. Vydali jsme se proto oklikou přes Loznicu a projeli jižně pod vrcholky Ceru až do Tekeriše.

Hlavní památník bitvy na Ceru v Tekeriši

U muzea v Tekeriši budují krásné nové odpočívadlo s lavicemi a stoly, které jsme hned využili na malý piknik. Pak jsme navštívili muzeum (stále stejné jako při poslední návštěvě), kde pro nás nejzajímavější jsou srbské plánky bitvy na Ceru, které ukazují situaci z druhé strany, než jsme zvyklí. Nakonec jsme u paní v infostánku zakoupili nějakou literaturu a Jirka si dokonce v náhlém pohnutí pořídil přívěšek s vojvodou Putnikem. A vyrazili jsme na Cer - přesněji na Trajanov grad. Až když jsme vystoupali k ruině zdi, která se pod tímto názvem skrývá, došlo nám, že to je skutečně římská stavba pojmenovaná po Trajnaovi (i když podle všeho je z doby o něco mladší). Resp. její maličký zbytek. Je značně matoucí, že v popisech postupu pražské divize na Ceru se tato "zřícenina" vyskytuje tak často a významně - vždyť tento kousek zdi v lese naprostá většina vojáků nemohla ani náhodou spatřit, a jak se celý pluk utábořil "kolem zříceniny", to mi tedy není jasné.

Jirka hrdě pózuje před zdí známou jako Trajanov grad

Pak jsme vyjeli až na samý konec cesty pro automobily a vyrazili ještě na Kosanin grad, jehož dosažení jsme ale po chvíli vzdali, neboť jsme si nebyli jisti jak daleká cesta by nás ještě čekala, a čas vyhrazený na toto bojiště se krátil. Zajeli jsme ještě na kótu Skokaliště nedaleko Tekeriše, místo, kam došlo severní křídlo 9. pěší divize a kde bylo rozbito srbským protiútokem, a pak už se rozloučili i s Cerem a vyrazili do hor.

Pohled ze Skokaliště na Cer

Cesta k našemu ubytování nás překvapivě vedla přímo přes vršek Jagodnje, a tak jsme se rozhodli, že se ještě večer aspoň trochu porozhlédneme i zde. Cestou z Krupanje jsme ještě narazili na hrob 73 srbských vojáků 3. pluku II. výzvy, padlých na počátku bojů u Jagodnje. Pak už jsme vystoupali a k velké kostnici Mačkov kamen, kde jsou pochovaní vojáci padlí v těžkých bojích na Jagodnji, především okolo poloviny září 1914 (včetně příslušníků jihlavského IR 81 a brněnského IR 8). Těchto bojů se postupně zúčastnily téměř všechny horské brigády rakouské 6. armády, které byly složeny z odloučených praporů jednotek společné armády z celého území monarchie. Obě strany zde utrpěly obrovské ztráty, počet pohřbených vojáků se nám ale zjistit nepodařilo. Předpokládáme, že půjde do tisíců.

Mačkov Kamen

Díky šipce, která nás na ni upozornila, jsme si ještě zajeli na nedalekou vyhlídku, která se ukázala být mimořádně působivou. Nabízí pohled na jih, přes kopce nižší než Jagodnja až do údolí, ve kterém se zelená klikatá Drina. Ve večerním slunci a za dobré viditelnosti byla její návštěva krásnou tečkou za prvním dnem našeho putování.

Výhled z Jagodnje na jih, do údolí Driny

Jelikož navigace nám odvážně doporučila, že nejlepší cestou do Velike Reky je lesní cesta přímo z Mačkova kamene dolů ke Drině, rozhodli jsme se ji vyzkoušet. Pro Nissana se ukázala být hladce průjezdnou, ačkoliv jet v obyčejném autě, člověk by byl takovou navigací hořce zklamán. Těsně před setměním jsme tedy dorazili do vsi, kde jsme měli za úkol najít růžový domek se satelitem - ani číslo popisné, ani GPS souřadnice jsme totiž při rezervaci ubytování nedostali. Představoval jsem si to tak, že v zapadlé vesničce v údolí bude jediný dobře viditelný dům, který bude odpovídat popisu; realita je taková, že se jedná o poměrně velkou obec, která je zjevně oblíbenou turistickou destinací a nabízí tudíž mnoho různých možností ubytování - a růžový je zde každý druhý dům;-) Nakonec jsme tedy vyzkoušeli ze znalosti své vesnice místní paní, která nás po chvíli vzpomínání nasměrovala tak přesně, že jsme následně zastavili přímo nad správným domem; ten však ze silnice vůbec nebyl vidět, takže si nás nakonec majitel musel najít sám.

Večer na Drině

Následujícího rána jsme se rozhodli pro velký úspěch lesní cesty z večera vyzkoušet k výstupu zpět na Jagodnju jinou lesní cestu, která vede místy, kde měly rakouské jednotky bojující na Jagodnji své zázemí, velitelství atd, a navíc slibovala výhledy na Jagodnju i přilehlé kopce. Tato cesta byla už poněkud drsnější, ale i s ní si Nissan poradil. Nahoře nás odměnily kýžené výhledy, a jako bonus i pán pěstující slivky (mimořádných rozměrů), který nás nechal ochutnat.

Cesta na Jagodnju...

... a pohled na hřeben Jagodnje (vlevo s vysílačem Košutnja Stopa, uprostřed nejvyšší bod Mačkov Kamen, vpravo od něj sousední kopce táhnoucí se směrem na jihozápad, na nichž byl nasazen jihlavský IR 81)

Při průjezdu mezi oběma vrcholy Jagodnje (Mačkov kamen a Košutnja Stopa) jsme krátce prozkoumali zákopy, které jsou v lese podél hřebene velmi četné, a rozhodli se, že někdy sem musíme zajet v období vegetačního klidu (brzké jaro). Znovu jsme se na chvíli zastavili i na vyhlídce, kde jsme vyplašili paní pasoucí se ovce, a pokochali se tentokrát ve válejících se mracích skrytými údolími. Pak jsme ještě projeli na Crni vrh, severní konec bojiště na Jagodnji, který se ukázala být značně nevýrazným, a spustili se dolů do Krupanje.

Pohled na hřeben Jagodnja (vlevo) - Crni vrh (vpravo) od východu

Další cesta nás zavedla po místní cestě nevalné kvality do vsi Pecka, kde se v cerkvi (která vypadá jako by byla postavena na zahradě sousedního domu, a ne na veřejném prostranství) nachází další kostnice vojáků padlých v okolí - podle slov pana faráře asi 400. Cestou jsme ještě vystoupali na Sokolskou planinu, konkrétně na vrch Rožanj, na kterém došlo k dalšímu většímu střetu mezi postupující rakouskou a ustupující srbskou armádou v listopadu 1914. Z Rožanje jsme se přesunuli ke Kamenici, kde měl Honza zájem na identifikování kopce "severně od Kamenice", o který bojoval pro změnu "jeho" českobudějovický 91. pěší pluk. Jeden vhodný kopec jsme si tedy vybrali a využili ho i k obědové pauze.

Pecka

Pak jsme pokračovali do Valjeva (kde jsme však zatím nezastavovali) a dále do Lajkovce, kde se u soutoku Ljigu s Kolubarou nachází další bojiště IR 91. Několikrát jsme překročili po různých mostech Kolubaru, a pak se vydali do vesnice Čelije, kde je u monastýru další kostnice. U té je dokonce umístěn zvon odlitý v Čechách na památku vojáků pražské 9. pěší divize. Některým členům výpravy se velmi líbilo především to, že zvon se jmenuje Đorđe-Jiří. Krátce jsme ještě vyjeli na louku nad monastýrem, abychom se pokochali výhledy na bojiště, a pak se pokusili najít cestu na kótu Čuk nad soutokem Ljigu a Kolubary. Bylo to poněkud strastiplné, ale nakonec se nám to povedlo.

Zvon pražské 9. pěší divize u krypty v cerkvi svatého Đorđa v Čelije

Tím jsme zdejší bojiště vyčerpali a mohli vyrazit na poslední dnešní štaci - Lazarevac. V Lazarevci se nachází kostnice vojáků přímo v chrámu sv. Dimitra, největším ve městě. Nevýhodou ovšem je, že správce je značně otrávený, návštěvníci ho spíše obtěžují než potěší, a do krypty nás odmítl pustit, přestože ta je podle publikace, kterou jsme si tedy aspoň zakoupili, jednoznačně myšlena jako prostor k návštěvě: jsou v ní památníky a je vyzdobena obrazy.

Cerkev sv. Dimitra, Lazarevac

Trochu rozčarováni jsme se tedy vydali zpět do Valjeva, kde jsme se ubytovali a vyrazili do večerního města, aspoň jednou během svého pobytu okusit něco srbských specialit. Volba padla na pljeskavicu. Následoval zevrubný výzkum kvality místního piva, s výsledkem spíše pochybným.

Budova bývalé nemocnice (dnes soud) ve Valjevu (v letech 1914-1915 se však nemocnicí stalo prakticky celé město)

V neděli ráno jsme ještě před odjezdem z města navštívili místní hřbitov, na němž jsou v jedné části pochovány tisíce obětí (srbských vojáků, rakouských zajatců i místních obyvatel), které podlehly epidemii tyfu v první polovině roku 1915. Celé město bylo tehdy proměněno v jednu velkou nemocnici a počet pacientů zde násobně převyšoval počet obyvatel. Místo pohřbení je relativně nově upraveno srbským ministerstvem obrany, důsledkem nicméně je, že v nápisech se hovoří pouze o srbských vojácích - rakouští zajatci i místní civilní obyvatelé jsou jaksi pozapomenuti.

Vojenská část hřbitova ve Valjevu

Okolo deváté hodiny jsme pak vyrazili na dlouhou cestu domů, která byla přerušena jen dvěma zastávkami: jednou příjemnou, když jsme se zastavili u Jara v jeho domě a strávili asi hodinu družbou nad minerálkou, druhou méně povznášející na hranicích, kde jsme čekali skoro dvě hodiny. A to jsme zvolili ten nejméně vytížený přejezd do Maďarska v Bačkim Bregu, takže čekací doba kdekoliv jinde by byla pravděpodobně ještě delší... Ti šťastnější z nás se tak domů dostali kolem 22. hodiny, resp. kolem půlnoci, zatímco Honza, který pokračoval až do jižních Čech, až kdo ví kdy.