Natáčení dokumentu - červen 2023

V průběhu června a července jsme realizovali neobvyklý a velký projekt, který si nás takříkajíc "našel" sám, a který nás zaměstnal na celé dva měsíce: Natáčení krátkého dokumentu o českých vojácích v Karpatech. Jak se to stalo?

To si tak jednou otevřete spolkový mail, a najdete tam: "Dobrý den, jmenuji se X Y a jsem americký profesor..." (celé v češtině). Takže je jasné, že to je zase nějaký spam, a že bude následovat výzva k zaslání 10 000 dolarů někam do Nigérie - až na to, že ne. Rychle se ukázalo, že to je opravdický mail od opravdického amerického profesora žijícího už pár let v České republice (proto taky umí česky), který vede program umožňující studentům z USA pobyty a studium v Evropě. Součástí programu, který se odehrává v Brně, je stáž, kterou studenti absolvují v institucích jako je Česká televize, Moravská zemská galerie nebo Magistrát města Brna. Letos se ale objevila jedna studentka z Pennsylvánie, která se zajímá o první světovou válku a chce na stáž do nějaké organizace zabývající se tímto tématem - čímž ho, upřímně řečeno, poněkud vyvedla z rovnováhy, protože takovou organizaci on v nabídce nemá. Jelikož to ale je šikovné a proaktivní děvče, vyřešila si to sama, našla tu jednu jedinou krátkou zmínku o Signum belli 1914, která se na anglickojazyčném internetu vyskytuje a požádala o stáž přímo u nás. Tím zase, upřímně řečeno, poněkud vyvedla z rovnováhy nás.

Nicméně jsme neváhali: americká studentka, která chce přijet a dala přednost Signum belli 1914 před Českou televizí i Moravskou zemskou galerií - to musíme mít!

Dosud zamlžená postava americké stážistky, vstupující do života Signum belli 1914

Těžší otázka byla, jak takového člověka - který neumí ani slovo česky (a nerozumí ani německy) - smysluplně zapojit do naší činnosti. Navíc se nejedná o studentku historie, jak bychom předpokládali, nýbrž komunikace a multimédií. Trochu jsme brainstormovali - ale na nic moc uspokojivého jsme nemohli přijít. I to ale nakonec vyřešila vlastně ona sama, neboť hned v prvním mailu se zmínila, že ji zajímá natáčení, že na své univerzitě točí krátké pořady a že by, pokud by to šlo, chtěla něco natočit i u nás. Tím to bylo jasné - zbývalo pouze vymyslet, co. Chvíli jsme lavírovali s různými nápady, ale poměrně rychle jsme si uvědomili, že námět máme už pár let "v šuplíku" - už kdysi (před covidem) jsme totiž začali plánovat, že zkusíme natočit sérii krátkých dokumentů o našich cestách po stopách jihomoravské 13. zeměbranecké pěší divize na různá bojiště, kde působila. A jelikož času na přípravu nebylo mnoho (dozvěděli jsme se o tom celém po polovině dubna, s tím že studenti přilétají na začátku května a stáž začínají na začátku června), usnesli jsme se, že vytvoříme, resp. pokusíme se vytvořit dva díly z bojů v Karpatech 1915 - k tomu totiž máme relativně nejvíce podkladů a znalostí už z dřívějších bádání.

A protože jsme vymysleli nakonec celkem ambiciozní plán, co všechno do dokumentu zahrneme, začali jsme zostra:

- Hned první den (úterý) jsme vzali Kathryn s sebou do vídeňského archivu. Nešlo jen o to ukázat jí, jak takový archiv vypadá, ale potřebovali jsme si jednak doplnit mapy a dokumenty k únorovým bojům divize, které nám dosud chyběly (a které nám odhalily dosud námi zcela ignorovanou kapitolu dějin divize, ale o tom dále), a jednak natočit nějaké záběry z archivu. Bohužel oficiální povolení k natáčení v archivu se ukázalo být absurdně nedostupným (jedná se o prémiové zboží s cenovkou tuším 500 euro za hodinu), a tak jsme udělali jen několik záběrů z ruky. Škoda: kdyby nás nechali natáčet normálně, mohli mít v dokumentu hezkou propagaci - takhle tam bude pár kradmých vteřin nasnímaných špionážní kamerou ;-)

- Druhý den (středa) jsme vyrazili do Prostějova, natáčet s vnučkou vojáka, který bojoval v březnu 1915 na Manilowe. Vzniklo krásné interview, které bude tvořit podstatnou část příslušného dílu.

- O víkendu jsme si pak udělali napůl rodinný výlet do Znojma, kde jsme natočili rozhovor s Jirkou K. a také nějaké záběry z města; tento materiál se do dokumentu nakonec ani nevejde, ale vyzkoušeli jsme si natáčení venku a hlavně si ujasnili časovou náročnost, což bylo dost podstatné pro další plánovaní.

- V úterý jsme pak absolvovali nejdelší jednodenní natáčecí výlet - do Prahy. Tam se nám celý den věnoval Tomáš, natočili jsme nejen kmenové listy příslušných vojáků a povídání o nich, ale i depozit archivu a nové muzeum na Žižkově (i když záběry z expozice jsou kvůli efektnímu nasvícení prakticky nepoužitelné), a k tomu nakonec i povídání o bojích v Karpatech.

- Ve čtvrtek jsme jeli do Zlína natočit interview s dalším vnukem vojáka - tento padl v únoru 1915 u Zdynie. Cestou jsme natočili nějaké ilustrační záběry, památníky vojáků atd., a také jsme zajeli do Luhačovic (Jurkovič).

- Poslední týden jsme chtěli natočit něco málo v Brně samotném, nicméně zapomněl jsem nástavec na stativ, takže to bylo poněkud improvizované. Navštívili jsme ještě také Hrušky, kde jsme natočili třetí interview s pravnučkou vojáka, co padl v těch stejných bojích u Zdynie; toto interview se do výsledného dokumentu ovšem také nakonec nevešlo. Přitom jsme zajeli do Mikulčic, abychom přes (pro mě stálé "nový") most došli ke kopčanské kapli; zde jsem ale podcenil vzdálenost a časovou náročnost a museli jsme se otočit v půlce cesty, aniž bychom ke kapli došli...

- Plánovanou cestu do Brezové (Jurkovičův hrob, Štefánikova mohyla...) jsme už nebyli schopni (pro celkové vyčerpání;-) uskutečnit. Nakonec jsme ji ale realizovali dodatečně, po návratu z terénu, a stavili se při tom i v Kopčanech (ze slovenské strany), takže Kathryn mohla na vlastní oči spatřit nejstarší stavbu, jakou kdy viděla ;-)

No, na konci už se silně projevovala náročnost těchto tří týdnů a já neměl čas ani sílu na pořádnou přípravu. Nejvyšší čas ukončit tuto fázi natáčení a vyrazit na samotnou expedici do terénu!

Z natáčení s potomky ve Zlíně

Do polských Karpat s námi jel i Jirka, a sbírali jsme se už ve středu ráno: nejdřív jsem v Brně vyzvedl Kathryn, pak jsme vlakem popojeli do Vyškova a nechali se vyzvednout Jirkou, jehož vozem jsme pak už frčeli po notoricky známé dálnici k Tarnovu a dolů ke Gorlicím. Naším cílem byla totiž místa nasazení 13. zeměbranecké divize v zimě roku 1915 - a první dva zimní měsíce od Nového roku (ve skutečnosti už od prosince 1914) až do poloviny února vojáci divize strávili právě na výšinách přímo nad městečkem Gorlice. Uvědomil jsem si, že přestože jsme zde již byli vskutku nesčetněkrát, a přestože 13. divize je jednou z našich nejoblíbenějších jednotek, nikdy jsme se vlastně nepokoušeli bojiště projít v jejích stopách. Až nyní - i když vzhledem k natáčení nutno říct, že to bylo spíše takové letmé.

Jako první jsme nicméně udělali obligátní zastávku na asi nejslavnějším vojenském hřbitově v této oblasti (č. 123 Pustki), protože nemít v dokumentu záběry z něj, připadali bychom si jako podvodníci;-) Pak jsme chtěli vyjet na jeden z kopců nad městem, kde byly v lednu 1915 pozice divize - a podle mapy jsem vybral jediný, který sliboval dobrý výhled; zároveň na něm stojí nějaká křížová cesta, a proto tam vede i silnice. Po příjezdu na místo jsme zjistili, že původní křížová cesta, která tam zřejmě stála dříve, musela být velmi nedávno dost zásadně renovována a zmonumentálněna, a také doplněna velkou kaplí a hlavně vysokou sochou, takže nám dost zkomplikovala natáčení světských výhledů, které jsme zde hodlali ulovit. Naštěstí jsme ale měli drona, a na toho si ani desetimetrový Ježíš nepřijde ;-)

Příprava na první záběry z terénu

Pak jsme ještě stihli zastávku na vojenském hřbitově č. 91 přímo ve městě, kde jsou mimo jiné pohřbeni také někteří vojáci z 13. divize (ale není zde výhled na město, který jsem si zde jaksi vybájil z dávných návštěv), a tím jsme splnili program na první den - právě včas, protože už se začínalo mírně smrákat. Cestou do města jsme ještě zaznamenali památník u židovského hřbitova, o němž jsme dosud nevěděli (tedy o tom památníku jsme vědět nemohli, protože ten je zbrusu nový; dosud jsme ale nevěděli ani o existenci židovského hřbitova samotného, a ten už tam nějaký ten pátek je...). Vyrazili jsme na jih - a na okraji Sękowe zaznamenali u cesty nové sochy vojáků z první světové války; už se však chýlilo k večeru, tak jsme nezastavovali - hlavně jsme věděli, že tudy pojedeme pozítří zpět a času bude dost.

Do vyhlédnutého ubytování v Pętne jsme tak přijeli včas, okolo 19. hodiny - aspoň jsme si mysleli. Zaskočilo nás ale, že restaurace (která podle vývěsky měla mít otevřeno právě do 19 hodin) rozhodně nevypadala, že zavřela před pěti minutami - spíše že vůbec nebyla v provozu. Navíc celá budova byla zamčena, nikde nikdo, na parkovišti žádná auta... No, nakonec se ukázalo, že v poměrně velkém komplexu jsme nyní, na prahu sezóny, ubytovaní pouze my, což je opravdu zvláštní. Majitelů jsme se nicméně nakonec dovolali a své pokoje dostali. A jelikož se ukázalo, že široko daleko není žádná restaurace v provozu jinde než v Gorlicích, k Mirkově radosti jsme vyrazili zpět do města - na večeři, na pivo a na pokec s ním. Kathryn ocenila především to, že během přesunu z jednoho podniku do druhého se jí od Mirka dostalo i komentované prohlídky centra večerních Gorlic se všemi historickými pamětihodnostmi.

Druhý den ráno jsme začínali tím úplně nejdůležitějším - natáčením záběrů, které budou tvořit vyvrcholení dokumentu, totiž návštěvy hrobu padlého vojáka ze strany jeho dvou vnuků a pravnuka. Ti se totiž - ačkoliv vnukům je už přes 80 - rozhodli místo jeho posledního odpočinku, které jsme pro ně dohledali až při přípravě natáčení, osobně navštívit. Přijeli vlastním vozem nezávisle na nás, a potkali jsme se až ve čtvrteční pošmourné ráno přímo pod vojenským hřbitovem č. 61 Wirchne, kde se jeho hrob nachází. Záleželo mi na tom, aby tato část dokumentu nebyla "hraná", ale autentická, takže jsme je donutili s výstupem posečkat dostatečně na to, abychom s kamerou v předstihu zaujali vhodná místa, a nakonec vznikly asi nejlepší záběry, jaké jsme v terénu za celou expedici získali.

Kathryn ve své typické póze

Následoval výstup na kótu 686, tedy přesné místo, na kterém dotyčný s největší pravděpodobností padl. Došlo k tomu během útoku celé 13. divize na ruskou obrannou linii na výšinách nad Zdyniou a Gładyszówem, který byl zahájen 17.2.1915. Ten skončil neúspěchem - hlavní obranné postavení Rusů nebylo proraženo a pouze zde, na kótě 686, se jednomu praporu LIR 25 podařilo obsadit jednu jedinou malou část ruské hlavní linie. Kameramance i vnukům jsem slíbil, že se zde pokusíme najít nějaké zákopy. Zpočátku se to zdálo být nesplnitelné, protože v silně zarostlém lese nebylo vidět na pár metrů a hledání bylo tedy dosti na náhodu. Nakonec jsem ale objevil kus rakouských zákopů na východní straně silnice jdoucí po hřebeni, orientovaný na východ - muselo se tedy jednat právě o to místo v okolí vrcholku kóty, kde se útočícím vojákům podařilo proniknout do hlavní ruské linie a z její malé části obránce vyhnat. Měli jsme tedy něco do dokumentu, a hlavně jsme měli místo, v jehož okolí nejpravděpodobněji padlý voják zahynul.

Na výsledek celého útoku však dobytí tohoto kousku obranné linie nemělo žádný vliv a po dalších 5 dnech, které vojáci divize strávili povětšinou v nevýhodných pozicích ve svazích pod hlavní ruskou obrannou linií a čekali, zda situaci zvrátí nasazení posil na obou křídlech (nezvrátilo), byla celá divize stažena zpět do výchozích pozic. Stálo ji to okolo 200 padlých, kteří jsou pohřbeni na sedmi vojenských hřbitovech v okolí (všechny projektovány Dušanem Jurkovičem) - a právě objetí a natočení těchto 7 hřbitovů bylo naším cílem pro zbytek dne. S potomky padlého vojáka jsme se rozloučili (oni spěchali domů), zajeli na oběd do naší oblíbené Huculské karczmy v Regietówie Niżnym a odpoledne jsme je (skoro) všechny objeli. V Huculské karczmě jsme si nakonec dali i večeři (jednak proto, že další otevřená restaurace by byla opět až v Gorlicích, a jednak proto, že tam mají fakt dobrá stylová jídla) a tím natáčení v této lokalitě (Gorlice) úspěšně ukončili.

V pátek nás čekal přesun do druhé lokality - k Manilowe. Cestou jsme si udělali několik malých zastávek vesměs na nám dobře známých místech:

- kostel v Sękowe: zde jsou ve zdech na paměť bojů, které vesnici v roce 1915 poničily, zazděny nábojnice dělostřeleckých granátů

- nový park 1. světové války na okraji Sękowe, z něhož jsme první den zahlédli ony sochy vojáků: ukázalo se, že je ještě nedokončený, ale kromě (podařených) soch znázorňující vojáky všech tří armád je v něm k vidění (podivně zdeformovaná) mapa okolí s pamětihodnostmi a (nepodařený) symbolický zákop; je to jeden z výstupů velkého, možná až megalomanského projektu, který je nám znám, neboť se na něm ze slovenské strany podílí naši kolegové z KVH Beskydy

- netypický Jurkovičův vojenský hřbitov č. 11 (Wola Cieklińska)

- kóta 534 nad Duklou

Nový park v Sękowé

Skoro tříhodinová cesta nám tak příjemně utekla a po poledni jsme byli v Bystrem, v dalším velkém ubytovacím komplexu, kde jsme byli (znovu překvapivě) jedněmi z mála hostů. Prvním úkolem bylo vyzvednout povolenku ke vjezdu do zakázaných úseků místních silnic, což se nám po mém chybném pochopení pokynu "povolenka bude připravená na okýnku" podařilo až napodruhé. Aspoň jsme si mezitím dali stylový oběd (pirohy)...

Ukázalo se, že zdržení bylo tak akorát: jako první jsme totiž vyrazili na Chryszczatu, kde jsme hodlali udělat několik záběrů legendárních křížů stojících v lese na místech pohřbení vojáků. Když jsme vyjeli do sedla Żebrak, stály tam už dvě další zaparkovaná auta. Pomyslel jsem si, že na to, že sem je zákaz vjezdu (resp. vjezd povolen jen na povolenku) je to nějak hodně, a dál jim nevěnoval pozornost; a to ani tehdy, když krátce na to z lesa vyšli jejich majitelé. Najednou se však zpoza auta ozvalo zvolání známého hlasu a ukázalo se, že druhým návštěvníkem Chryszczaty v tomto odpoledni není nikdo jiný než kolega plukovník (s celou svou rodinou), který se stejně jako my "motá" kolem projektu Manilowa a s nímž spolupracujeme už několik let na sestavování soupisů jmen vojáků pohřbených na nejrůznějších vojenských hřbitovech v této (i jiné) oblasti. Oba jsme se shodli, že to že jsme se takto neplánovaně potkali zrovna tady je sice velká náhoda, ale vlastně logická.

Podmínky pro natáčení v terénu byly čím dál náročnější

Po krátkém zdržení s ním jsme dokončili svou misi a pak to vzali "medvědí" zkratkou do Kołonice, kde jsme chtěli zvěčnit místní zcela zapomenutý vojenský hřbitov. Bylo z toho však nakonec mnohem větší dobrodružství než jsme plánovali - ze své minulé návštěvy si ho totiž pamatujeme jako jasně viditelný zarostlý ostrov na louce, z něhož čouhá provizorní kříž. Nenapadlo nás tudíž pochybovat o tom, že ho v terénu snadno identifikujeme. Chyba ale lávky - kříž už nestojí, zarostlých ostrůvků na louce je ve svahu hned několik a ani průzkum dronem, ani osobní návštěva každého z nich nám nepomohla rozhodnout se, který je ten správný. Večer jsme se pak dozvěděli, že na místě po zmizení kříže není vůbec nic, co by jeho existenci nasvědčovalo, takže jsme ho ani poznat nemohli.

Ačkoliv se nachýlil večer, zastavili jsme se ještě na dvou zbylých - v různém stupni zapomenutých - vojenských hřbitovech v okolí, kde jsou pochováni (mimo jiné) vojáci 13. divize. První z nich je v Jabłonkách, kde od naší předchozí návštěvy přibyla informační tabule (mimo jiné se seznamem pravděpodobně pohřbených vojáků z dílny naší skupinky pod vedením plukovníka). Prozrazuje mimo jiné to, že i přes to že se dochovala fotografie cerkve, která zde stála, na níž je vidět i vojenská část hřbitova, dodnes nikdo nebyl schopen spolehlivě identifikovat přesné místo vojenských hrobů, protože se neví, jak byla cerkev orientována a kde přesně na ploše hřbitova (která je dnes mimochodem ohrazena a označena jen zčásti) se vojenská část nacházela.

A podobné je to i v Bystrém, maličké osadě kde je starý civilní hřbitov zachován sice o něco lépe, ale i zde lze těžko identifikovat přesné místo, kde byli vojáci (přenesení sem po válce z mnoha hrobů roztroušených po okolí) pochování. Víme jen, že to mělo být na severozápadním okraji hřbitova.

Hlavní program nás však čekal následující (poslední) den expedice: Ráno přijel Artur, hlavní mozek celého projektu Manilowa, který nám slíbil, že nám bude k dispozici celý den. S sebou navíc přivezl několik srdcařů ze svého spolku, kteří se vrhli na umisťování turistických šipek na stezku vedoucí na Manilowou a následně i do údržby celé stezky a hřbitova nahoře. Mohli jsme tedy natočit nejen zajímavé povídání s Arturem o celém projektu (které by se asi hodilo zveřejnit i samostatně), ale i přímo práci dobrovolníků.

My sami jsme obdivovali, kam projekt mezitím zase pokročil - pro mě bylo největším překvapením, když jsem se dozvěděl vývoj počtu pohřbených na nově vznikajícím hřbitově na Manilowe: v roce 2020, když začínal, byly zde uloženy ostatky 13 vojáků nalezené poblíž vrcholku hory - jeden z nich byl identifikován jménem a má samostatný hrob, zbylých 12 bylo jako neznámých uloženo do společného; tak vznikly první dva hroby na hřbitově. V roce 2022 vznikl pak hrob třetí, do kterého byly uloženy ostatky nalezené (hlavně) v roce 2021; brada mi ale, spadla když jsem se dozvěděl, že těch je přes 100! Hřbitov se tak rázem zvětšil desetkrát... Kolik těch nikdy pořádně nepohřbených vojáků ale na tomto kopci asi celkově zůstalo?

Pokud máte pocit, že z této expedice nemám žádné pořádné fotky, je to tak - všiml jsem si (ovšem že až po návratu) zajímavé věci: když člověk natáčí, tak nefotí.

Po prohlídce Manilowe jsme se přesunuli na Piaski - právě zde totiž došlo k vážnému zranění druhého "hlavního hrdiny" našeho dokumentu. Artur nám ukázal cestu od hájenky Rabe, která má být nejschůdnější variantou jak na kopec vystoupat; přesto Jirku přiměla k prohlášení, že na tento kopec už nikdy nepůjde... Po náročném výstupu jsme však nahoře našli to hlavní, co jsme hledali: několik provizorních symbolických křížů (i jiných značek) umístěných na místech, kde (zpravidla nelegální) detektoristi našli pohřbené vojáky. Arturovi eksploratorzy právě tato místa mapují a evidují, resp. umisťují sem trvalé označení (na Chryszczatě a brzy i na Piaskách), případně je rovnou exhumují (na Manilowe).

I takhle může vypadat provizorní označení místa, kde leží ostatky vojáka/vojáků

Co se zákopů týče, v hustě zarostlém lese se nám podařilo najít kusy různých linií, ale o podrobný průzkum nemělo smysl se pokoušet. Přesto jsme aspoň nahrubo určili místo, kde zhruba mohlo dojít ke zranění "našeho" vojáka. Pak jsme sestoupili alternativní stezkou k lomu, která byla o něco přívětivější  než cesta nahoru (a dokonce Jirka ji vzal na milost) - má pouze tu nevýhodu, že je tam vstup zakázán a v době práce v lomu může být opravdu nebezpečná... 

Nakonec jsme se přesunuli do Baligródu, do muzea (které se oficiálně stále nazývá pouze izbou paměti), kde jsme natočili poslední materiál a pak Artura a jeho kolegy konečně propustili a sami si dopřáli ještě jednu lokální večeři v místním podniku. Měli jsme toho také dost, a tak jsem úplně zapomněl, že jsme chtěli natočit ještě místo pohřbení vojáků na civilním hřbitově v Baligródě (snad největší pohřebiště v okolí, i když při zoufalém nedostatku dokumentace k těmto oblastem ani to není možné říct s jistotou...).

Kathryn se podepisuje do návštěvní knihy v Baligródě a stává se tím nejvzdálenějším návštěvníkem muzea; jsme zvědaví, zda ji někdo překoná.

Ono to ale nevadí, protože jsme už během dne dospěli k závěru, že plánovaný dokument o bojích 13. divize na Manilowe si vyžádá ještě jednu cestu sem a natočení dalšího materiálu. Hlavní motivací k tomuto rozhodnutí byla skutečnost, kterou nám Artur prozradil v průběhu natáčení, a sice že letos na podzim začne archeologický výzkum kráteru po výbuchu na Manilowe, v němž podle různých zdrojů má být až několik set vojáků, které tam pohřbili jejich spolubojovníci hned po obsazení hory. A to nechceme prošvihnout! Jedná se totiž o divácky nejvděčnější záhadu spojenou s boji na Manilowe: Čísla, uvedená v pramenech z obou stran, jsou téměř jistě nadsazená; jedině takovýto (velmi náročný) archeologický výzkum ale odpoví na otázku, kolik jich tam je pohřbeno doopravdy (první sondy, na jejichž základě byl průzkum naplánován, ukázaly zatím tolik, že nějací vojáci tam pohřbeni jistě jsou). Navíc se dá předpokládat, že aspoň některé z nich by mohlo být možno i identifikovat. No a my, co jsme v tématu ponořeni hlouběji, doufáme také v to, že odkrytím kráteru by se dalo vnést světlo i do sporů ohledně toho, jak silný výbuch vlastně byl (jak velký kráter původně byl?) a jak vypadala štola, kterou zde sapéři ve zmrzlé kamenité zemi během zhruba 24 hodin vykopali? 

A tak jsme v neděli ráno vyráželi domů spokojení, že jsme natočili vše co se dalo, a zároveň odhodláni se v září nebo říjnu (ovšem už bez Kathryn, která bude tou dobou pochopitelně dávno zpět v USA) vrátit a dokončit, co jsme načali.

Epilog:
Dalších pár týdnů trvalo zpracování natočeného materiálu a sestříhání dokumentu, které jsme dokončovali ještě i na dálku, poté co se Kathryn vrátila do USA. Pro představu: došli jsme k odhadu, že průměrně si jedna minuta výsledného dokumentu vyžaduje minimálně jednu hodinu práce s natočeným materiálem. (Doba natáčení v tom samozřejmě zahrnutá není.) Plus následné korektury a vytváření titulků...

Výsledek je ke zhlédnutí na našem YouTube kanále.