Limanowa (11.-13.4.2025)

Naše druhá letošní jarní miniexpedice vedla na bojiště bitvy u Limanowe - tedy do míst, kde jsme se sice už několikrát mihli, ale vlastně jsme je nikdy pořádně neprochodili.

Podařilo se nám vyrazit už krátce po poledni, a tak jsme měli čas na nějakou zuastávku cestou. Rozhodli jsme se proto jednou nejet po dálnici přes Katowice, ale přes Těšín a Bielsko-Białou - a právě v Bielsku, které dosud známe jen podle jména, si udělat onu zastávku. Na mapě jsme našli vojenský hřbitov na západním okraji města, tak jsme zamířili nejdříve k němu; je to především druhoválečný polský, ale zjevně byl založen jako hřbitov vojáků (zemřelých pravděpodobně v místní vojenské nemocnici) za první světové války.

Zajímavá koncepce: vojenský hřbitov obestavěný později sídlištěm

Pak jsme se posunuli na židovský hřbitov blíže centru. K našemu příjemnému překvapení byl - ač se nachází přímo ve města - přístupný. Hned jsme pochopili proč - je totiž zjevně stále používaný. V Bielsku tedy musí žít dodnes židovská komunita, což nás, přiznávám, ani nenapadlo. A i zde jsme objevili část, kde jsou pochovaní vojáci z první světové války, i s památníkem a jejich seznamem.

Oběti první světové války z řad židovské komunity Bielska jsou pohřbeny...

... na dodnes aktivním židovském hřbitově.

No a nakonec jsme se posunuli do samotného centra. Malé historické náměstí je celkem úhledně opravené, kolem jsou však uličky částečně omšelých, částečně rekonstruovaných domů... Je to takové (na poslké poměry) zapadlé "městečko" (170 000 obyvatel), které má genia loci. A taky hipstersky působící instituce, jako je podnik nabízející japonské saké, vinárna (v Polsku!), rumárna nebo řemeslný pivovar. Na katolickém kostele je deska se jmény padlých vojáků z první světové války, a na protestantském kostele je informace, že před rokem 1914 byla třetina obyvatel města kalvíny. Z toho a z počtu jmen na památnících jsme nahrubo odvodili, že další třetina byli židi a poslední třetina katolíci (přičemž se dá předpokládat, že luteráni byli Němci, katolíci byli Poláci a židi byli... Židi). Takové typické městečko na rakousko-uherském Těšínsku...

Rynek v Bielsku

Jelikož jsme nakonec našli ještě i cedule o muzeu Fiatu (ten se tu za PRL vyráběl - samozřejmě ten polský) a dalších expozicích, rozhodli jsme se, že se tady ještě někdy musíme zastavit i na dýl. Nyní však už byl nejvyšší čas pokračovat v cestě, abychom do večera dorazili do cíle. Cílem byla vesnička Ląkta Dolna, kde jsme si našli ubytování v úplně novém "minidomku", který si majitel postavil vedle svého úplně nového domku rodinného. Ukázalo se, že to je spíše obestavěná garáž s velmi originálně řešeným točitým žebříkem do patra - jak prohlásil Jirka, vždycky je potřeba hodnocení začít něčím pozitivním, tedy: je to prostorově velmi úsporné;-) Ale obávám se, že jako ubytování pro běžné turisty využívající airbnb se to neujme. My jsme se s tím však vypořádali a večer nad pivem nám to vůbec nepřekáželo.

Jirka připadající si jako námořník na ponorce

Ráno jsme nespěchali, neboť předpověď počasí i realita kolem nás slibovala, že zataženo a mlžno, panující už od předchozího odpoledne, se bude postupně měnit ve slunečno. Vyrazili jsme tedy tou menší ze dvou možných cest nejdříve do Żegociny, kde jsme se pošontali po obou zdejších vojenských hřbitovech, a až potom k našemu dnešnímu hlavnímu programu - hřebenu s vrchem Kobyla, na kterém na vrcholu bitvy u Limanowe (9.-11.12.1914) bojovala jihomoravská 13. zeměbranecká pěší divize. Zaparkovali jsme na kraji Żegociny a vyrazili jsme na asi 16km túru ze západního na východní konec hřebenu (tedy ve stopách vojáků divize). Cesta je většinou lesem, ale nabízí několik krásných výhledů do kraje. Na jejím konci jsme na Kobyle našli velmi výrazné zákopy (o vrchol se bojovalo několikrát a během pár dní přešel z rukou do rukou minimálně 4x) a pod Kobylou navštívili vojenský hřbitov, kde jsme byli už několikrát - tentokrát ale poprvé bez po pás vysokých kopřiv a maliní, které ho v létě vždy opanuje.

Vojenský hřbitov Rajbrot-Kobyła bez vegetace

Oslavili jsme to obědem - suchým chlebem (a přišli na nápad nosit s sebou do budoucna malou lahvičku se solí, abychom si mohli příště dopřát chléb se solí) - a vyrazili stejnou cestou zpět. Byl to hezký a příjemný výšlap, po jehož zakončení jsme však někdy okolo půl šesté už jednohlasně rozhodli, že návštěvu dalších vojenských hřbitovů necháme na zítra. Zastavili jsme se tedy už jen v Biedronce - která se však za poslední roky pokazila natolik, že už nenabízí vůbec nic z našich oblíbených produktů, a napříště už také musíme odložit náš sentiment k ní a nahradit ji nějakým jiným řetězcem - a vrátili se do našeho minidomů, kde Jirka připravil k večeři vynikající originální żurek. Na základě našich debat o budoucnosti lidstva jsme také pocítili potřebu vyzkoušet schopnosti umělé inteligence tím, že jsme ChatuGPT mimo jiné položili otázku, co mají společného autokefální církev, Kefalónie, vojín Kefalín a zubná kefka; s odpovědí jsme byli nadmíru spokojeni.

Krajina je vskutku malebná

Mimo to jsme ale také vymysleli program na neděli, který začínal výletem na rozhlednu na vrchu Kamionna, kterou jsme celou dobu viděli přímo z našeho ubytování. To jsme udělali opravdu dobře - jedná se o nejvyšší vrch v naší zájmové oblasti (okolo 800 m.n.m.), dá se na něj prakticky až nahoru dojet autem, dokonce je tam stánek s lody! (přestože v Polsku zrovna byla jedna z osmi výjimečných handlových nedělí, byl však zavřený...) a z rozhledny, vysoké a bezpečně nad koruny stromů místního lesa se tyčící, je krásný výhled na krajinu mezi Krakówem na severozápadě, Tarnówem (ten těsně vidět není) na severovýchodě a Tatrami na jihu - tedy celé bojiště bitvy u Limanowe v širším pojetí, prakticky od Krakova po Bardejov (který člověk tuší za nejvzdálenějšími kopci viditelnými na johovýchodě). Byli jsme nadšeni a až tady zase budeme - jako že si myslíme, že to bude třeba zase za rok, protože jsme se rozhodli objíždět nyní bojiště, která máme nejblíže a dá se tam zajet na víkend, a také se nám zde otevřely zajímavé výzkumné otázky (viz dále) -, musíme na rozhlednu zajít odpoledne (kvůli slunci).

Rozhledna Kamionna

Výhled na Kobylu

Výhled na Tatry

Pak jsme se vrátili téměř k našemu ubytování, abychom obešli 5 vojenských hřbitovů v jeho okolí. Dva jsou úplně u sebe, dva jsou kousek od nich (každý zvlášť) a jeden je na druhé straně cesty... Byla to hezká nedělní (už úplně letní) procházka po krajině - ovšem kdyby na polích už bylo vzrostlé "zbože", hřbitovy by nebyly ani vidět, ani by k nim nešlo bez poškození úrody dojít, protože polský zemědělec nebude plýtvat místem a osel to komplet, cestička necestička. Trochu jsem se divil, že jsme na tyto hřbitovy dosud ještě nikdy nezavítali - ovšem pak jsem pochopil, že my jsme tu při našich krátkých dřívějších návštěvách vždy vyhledávali jen hřbitovy kde jsou naši vojáci, a toto jsou hřbitovy primárně německé - tak proto. Nicméně po jejich projítí jsme konstatovali, že zde na dost malé ploše leží okolo 500 německých vojáků (ze všech čtyřech pluků 47. záložní divize), což naznačuje dost těžké boje - taková koncentrace padlých německých(!) vojáků je na východní frontě neobvyklá. Takže nás začalo zajímat, jak tady ty boje vlastně přesně probíhaly, že to byl i pro Němce takový masakr...

Krajina je vskutku malebná...

Bylo nicméně už kus po poledni, když jsme se vrátili k autu z posledního ze hřbitovů, a tak jsme už další zastávku vypustili a vyrazili nejkratší cestou na krakovskou dálnici a hajdy domů. Tento model krátkých víkendových výletů na bojiště, co máme nejblíž a dá se na ně dojet cca za 4 hodiny, se nám zalíbil a myslím, že ho ještě letos zopakujeme - ovšem na podzim, protože přes léto už máme onačejší plány...