11. července 2010

Halič 2010

Už loni vznikla idea navštívit pořádně Przemyśl, a ačkoliv její realizace několikrát hrozila, nakonec k ní došlo až letos. Celý podnik začal příznačně srážkou vlaků u Olomouce (mimochodem místní specialita - letos už druhá podobná na stejném místě) - ačkoliv se při ní nikomu nic nestalo, došlo k ní asi 12 hodin před naším odjezdem a na trati, po níž jsme vůbec neplánovali jet, naši cestu ovlivnila, neboť na dlouho uzavřela trať mezi Olomoucem a Přerovem, po níž měl dorazit náš rychlík z Prahy, pokračující dále do Polska. Našli jsme si vlak odjíždějící v 1.16 z Přerova, který je ráno v Krakówě, prvním cíli naší cesty, a tak musel Jirka dorazit do Přerova posledním večerním spojem už po půl jedenácté. To nám dalo příležitost strávit dvě hodiny v místní hospodě (která představuje Jirkův první cestovatelský zážitek spočívající v tom, že si v ní mohl dát za deset korun vodu se sirupem) a další téměř dvě hodiny na nočním přerovském nádraží, neboť u našeho rychlíku svítilo v kolonce "zpoždění" krásných kulatých 100 minut.



Kolem třetí hodiny noční jsme slavnostně usedli do kupé a pokoušeli se aspoň trochu se vyspat. Nutno dodat, že nepříliš úspěšně. Po přejetí polských hranic si nás navíc převzali polští průvodčí a aktivně do našeho kupé usadili další dva cestující, čímž mi znemožnili snahu rozvalovat se v sedadle. Nakonec jsme, zlehka klimbajíce, dorazili kolem osmé hodiny do Krakówa. Naše plány ovšem nějaké logické hry Českých drah, spočívající v přesouvání vláčků po mapě ČR různými objízdnými trasami, nemohly narušit, neboť do nich byly jako obvykle zakomponovány dostatečné rezervy. Ještě než jsme vyrazili do muzea polského letectva, poprvé jsme se seznámili se specifickým krakówským nádražím - zatím tedy jen zlehka, když jsme obdivovali mnohoúrovňovost dopravní stavby, která přes něj/skrz něj/pod ním vede. Podařilo se nám vyjít na správnou stranu (tedy směrem od centra) a posnídat u budovy muzea Armiji Krajowej, které je dočasně (rozuměj na několik let) přesunuto úplně mimo Kraków, neb jeho domov se mohutně rekonstruuje za peníze EU (což je mimochodem v Małopolsku velmi rozšířený jev, zdá se že k Polsku je EU štědrá). Takže návštěva tohoto muzea nám opět zůstává na příště.

Do muzea letectva jsme dorazili ještě asi dvacet minut před otvíračkou, a byvši upozorněni místní příslušníci stróže ochrony, že nesmíme překročit liniju kasowou (což jsme ani v nejmenším neměli jakožto apoštolové civilizace v úmyslu), vyčkali jsme v parku otevření muzea, obdivujíce při tom zbrusu novou hlavní budovu muzea (postavenou z fondů EU), dosud bohužel prázdnou (otevřena bude od září).

Jelikož venkovní výstavu muzea jsme zhlédli už při naší nepříliš vydařené minulé návštěvě, zašli jsme tentokrát pouze do vnitřních expozic. Nejhezčí nám samozřejmě připadala expozice prvoválečných letadélek a především pak vzadu zastrčený hangár, který bychom málem minuli, obsahující nezrekonstruovaná nejstarší, většinou dřevěná a plátěná letadla, z nichž některá jsou skutečně unikátní.

Nenechte se zmást tím, že na mé fotografii vypadá hangár nevábně - chyba je ve fotografovi;-)

Po prohlídce muzea jsme vyrazili zpět na nádraží a cestou zahájili hluboký sociologicko-kulturní výzkum pivní a hospodské kultury Polska, jehož první fáze spočívala v (neúspěšné) snaze nalézt po cestě hospodu (ne že bychom do ní chtěli jít - ale zdálo se nám podivné, že nikde žádnou nevidíme) a přemítání nad zvykem posedávat po lavičkách s butylkami či častěji plechovkami piva a jejich následným zahazováním všude kolem. Na závěry však bylo ještě brzo.

Druhý průzkum krakówského nádraží už pronikl k jeho samotné podstatě - východ z nádraží směrem do centra namísto do nádražní budovy vede do velkého nákupního centra alá Vaňkovka (akorát většího a zmatenějšího), bilety možno zakoupit v malém budynku v podchodu a odjezdy vlaků možno přečítat na papírových cedulích vyvěšených tamtéž. Až při odjezdu jsme zjistili, že na prvním nástupišti je přece jenom elektronická tabule s odjezdy vlaků i standardní kasy, nicméně díky dosti nepraktickému umístění takovýchto zásadních prvků hlavního nádraží je běžné používat výše zmíněné alternativy v podchodu. V každém případě jsme přišli akorát na rychlík odjíždějící v jednu hodinu směrem na Przemyśl, takže jsme byli spokojeni. Spokojenost se trochu snížila, když jsme pochopili, že všichni lidé na peróně čekají na tentýž stroj, a především když jsme zjistili, že tento obsahuje krom spacích vozů do Oděsy a Kijeva a vozu první třídy pouhé dva vozy druhé třídy, do nichž se veškeří podróżní chtiví cesty na východ museli vmáčknout. A tak jsme první hodinu cesty prostáli v uličce, až se na nás usmálo štěstí a my mohli zaujmout dvě uvolněná místa v kupé poblíž. Cesta do Przemyślu, ačkoliv trvala "pouhé" čtyři hodiny, přišla mi přímo nekonečná, a tak nás necháme nyní chvíli klimbat v přeplněném vlaku či sledovat okolní placatkou krajinu, a řekneme si něco málo o polských železnicích, neboť to je fenomén, o němž se nelze nezmínit.

Polský pociąg (původní význam tohoto slova je "potah", což už samo o sobě leccos naznačuje, moderním ekvivalentem by mohl být "vlak", ale pro specifičnost předmětu, k němuž se tento výraz vztahuje, zůstaneme u originálního znění), sám o sobě většinou staršího modelu, se na své cestě potýká především s hrbolatým a nekvalitním železničním svrškem. Ten způsobuje, že pociągy se běžně pohybují zhruba poloviční horizontální rychlostí, než na jakou jsme zvyklí na českých železnicích, a zhruba trojnásobnou rychlostí vertikální, střídajíce rychle směry nahoru a dolů. Z neznámých důvodů jsou navíc dimenzovány zásadně tak, aby byly přeplněny cestujícími stojícími v uličkách. To, v kombinaci s rozlehlostí Polska, dělá z cestování pociągem významný cestovatelský zážitek. Litujeme ovšem Poláky, kteří jsou nuceni pociągem na delší vzdálenosti cestovat častěji než je zdrávo (což je podle nás tak maximálně jednou až dvakrát do roka).

Vraťme se tedy k našim unaveným cestovatelům, kteří už u Jaroslawi zatočili k jihu a kolem několika větrných elektráren (mimochodem jediných, které v celém Polsku viděli) se blíží k Przemyślu. Na rozdíl od naší minulé návštěvy, kdy jsme dorazili autem po silnici, kterou člověk dorazí takříkajíc rovnou na rynek, a získá proto dojem, že Przemyśl je maličké městečko, tentokrát jsme projeli skrz levobřežní část města a získali lepší dojem o velikosti Przemyślu (který má srovnatelně obyvatel jako Přerov). Po přejetí Sanu po pěkném železném dvojmostě jsme se ocitli na nádraží, které, kdyby nebylo zakryto lešením, neboť je rekonstruováno, odhalilo by svou nám dobře známou architekturou, že jsme stále na území Rakousko-Uherska. Vydali jsme se do centra, abychom zkusili, zda náhodou není stále otevřeno informační centrum turističné (samozřejmě že v neděli krátce před šestou hodinou večerní nebylo). Na rynku, přes který jsme šli, zrovna probíhala jakási kulturní akce, a tak jsme dostali příležitost užít si neuvěřitelný kulturní zážitek - polského rapera. Raději jsme se porozhlédli po vybrané ubytovně poblíže rynku, kterou jsme našli a úspěšně se ubytovali - jelikož všechny ostatní pokoje byly plné, dostali jsme od paní na recepci přidělen pokoj pro 18 lidí, v němž jsme se na chvíli královsky rozsádlili.



Poté co jsme se trochu najedli, umyli a podobně, vyrazili jsme ještě do centra. Zde jsme mohli obdivovat sochu medvědice neustále umývanou vodotryskem, sochu Jana Pavla II. stínícího si knihou oči před sluncem a sochu odpočívajícího Švejka, kterou zde nedávno umístil místní spolek přátel dobrého vojáka Švejka. Hlavním cílem ale bylo realizovat i první krok praktické části našeho sociologicko-kulturního výzkumu, a dát si polské lané piwo. Základní poznatek je, že je v něm míň pěny a víc alkoholu. A pít se dá.

Jelikož jsme byli po cestě a předchozí noci-nenoci unavení, brzy jsme se stáhli zpět do ubytovny, abychom zjistili, že náš duži pokoj s námi sdílí ještě jeden ne zrovna hovorný Polák, se zájmem sledující na přítomné televizi povolební studio k výsledkům polských prezidentských voleb, popíjeje k tomu - jak jinak - pivo z plechovky. U politologických analýz v polštině jsem pak pomalu usínal, ony však brzy začaly nudit i našeho polského spolubydlícího (nebo že by to byl vliv těch piv?) a tak jsme brzy všichni spokojeně spali.

Ráno jsme vyrazili na forty. První zastávka patřila turistickému centru, kde jsme potřebovali zakoupit mapu a informovat se na několik detailů, nicméně zjistili jsme, že byť je otevírací doba od osmi hodin, tento den výjimečně otevírají až v deset. To nám trochu nabouralo plány, a tak jsme je pružně přizpůsobili. Vyšli jsme kolem místního zámku na kopec nad městem, kde stojí vysílač, velký kříž, fort XVI Zniesienie a Tatarský kopec a všechny tyto pamětihodnosti si prohlédli. Z pozorovacího punktu pro pevnost Przemyśl na Tatarském kopci je krásně vidět jižní polovina obvodu pevnosti, kterou jsme hodlali obejít, a tak jsme si mohli udělat obrázek o naší zamýšlené trase.



Poté jsme ještě sešli kousek směrem k městu, abychom navštívili místní válečný hřbitov. Překvapilo nás, že na něm nelze nalézt jediné jméno padlého vojáka, byť se zde pochovávalo během obležení pevnosti a dalo by se předpokládat, že jména většiny pochovaných byla známa. Snad to není tím, že místo pohřbívání evidentně upravoval rakouský černý kříž, jehož inspirace u německého spolku téhož účelu je zřejmá - plochu zarovnat, doprostřed jeden velký kříž a kolem symbolicky hromadu stejných malých křížků.

Vrátili jsme se zpět k vysílači a Jirka se vydal do informačního centra, zatímco já počkal nahoře u batohů, které jsme s sebou v žádném případě nehodlali opět do tohoto kopce tahat. Zde je na místě malá odbočka ohledně Jirkových jazykových schopností. Dosud při všech návštěvách Polska byl vždy Poláky, na něž promluvil (zpravidla česky) považován za Němce. Otázka "Pan jest Niemiec?" se už pomalu stávala jeho noční můrou. Samozřejmě se jí dočkal i na tomto výletu, ve vlaku z Krakówa do Przemyślu, a nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco mělo změnit. A tu, zničehonic, při kupování lodů cestou z města, přišla ta chvíle, a paní prodavačka se ho zeptala, zda pán jest - Čech! Jirka tedy, povznesen tímto úspěchem, během celého výletu velmi často konverzoval s Poláky, užívaje si toho, že není považován za Němce. Tvrdil, že mu Poláci konečně začali rozumět. Já jsem přesvědčen že to bude nejspíš tím, že začal mluvit polsky.

Krátce po poledni jsme se tedy vydali na cestu po fortech. Je to značený szlak, místy i droga rowerova, byť slovo "značený" je třeba brát v souvislostech polských reálií. Značky jsou o dost řidší než u nás (ono je pravda, že u nás mi naopak přijdou často zbytečně husté), ale hlavně není neobvyklé, že jsou umístěny tak, že jsou zarostlé, schované, případně z křižovatky neviditelné. K chození po nich tedy člověk nutně potřebuje mapu a značky mu slouží jen jako dodatečná pomůcka, potvrzující že je skutečně na té správné pěšince, na které býti chtěl. Forty, u nichž jsme svou pouť začali, byly zpravidla rozbité, někdy z nich zbylo více, jindy méně, nenacházel se však mezi nimi žádný vyloženě zajímavý. Zajímavé tak bylo spíše sledovat tvářnost místní krajiny - bojiště.

Łuczyce a kopec, na němž je v lese ukrytý stejnojmenný fort

Zlatým hřebem této části výpravy se tak stal fort Optyn, který je poměrně daleko od turistické trasy, celá dlouhá odbočka k němu vede do kopce, a na jejím konci čeká hnusný zarostlý les plný komárů, v němž se nám nepodařilo po zbytcích fortu nalézt ani památky. Šlo o nejdražší ze všech fortů, byl proto asi nejmodernější a tudíž při rakouské kapitulaci nejvíce zničený. Jako bonus se mi pak během výšlapu na tento fort stalo totéž co na minulé výpravě - začala se mi odlepovat podrážka na mých turistických botách. Zdá se, že jejich životnost je přesně zfázovaná - následující den užívání těchto bot poté, co se mi takto rozbila jedna (tu jsem si nechal slepit) se mi úplně stejným způsobem rozbila druhá. To zavánělo, první den chození, problémy. Po dlouhém uvažování, že s sebou nemáme žádný špagátek, jsme použili šňůru od buzoly a botičce jsem vyrobil fajnou mašličku, která měla zabránit dalšímu rozpadu. Přestože Jirka o výdrži svého provázku pochyboval, můžu už dopředu prozradit, že jsem ho za celý čas přechodil jen dvakrát, a vždy po svázání svou funkci plnil dál. Tomuto provázku tak patří čestné uznání za přispění ke zdaru naší výpravy.



Večer jsme, i přes zajímavý houpající se visutý most, který v nás vyvolával dojem vietnamské džungle...



..., došli do Łuczyc. Zde jsme doplnili zásoby tekutin (v sobě i v batozích) a před setměním se vydali na místní fort, který jsme si vyhlédli k přespání, neboť je částečně udržován místním nadšencem, což slibovalo posečenou trávu a vyčištěné okolí i vnitřek (znali jsme ho z krátké minulé návštěvy). Předpoklady nezklamaly, nepříjemné byly jen spousty komárů, které se zde na nás vrhly. Jelikož se navečer dosti zatáhlo a spadlo i pár kapek, uchýlili jsme se dovnitř a přespali na betonové podlaze fortového budynku, což nebylo nejpohodlnější (obzvláště u vědomí toho, že v noci nakonec nepršelo), nicméně účel to jakžtakž splnilo.



Ráno jsme vyrazili dál na Jaksmanice a Siedliska, a po "prohlídce" jednoho zabordeleného fortu před Jaksmanicemi se blížili k nám dobře známému obru Salis Soglio. Ještě před tím nás však, u vloženého fortu před Salis Soglio, vyhmátla polská stróż pograniczna, neboť jsme se začali výrazně přibližovat ukrajinským hranicím. Zatímco vyřizovali nezbytné (a zdlouhavé) formality, popovídali si s námi dva pohraničníci na motorkách přátelsky o široké škále témat od mocnosti polského piva až po slabost silníku jejich hispánských motorek. Mimo jiné nás zrazovali od úmyslu zajít na druhý den na otočku na Ukrajinu s tím, že se jedná o oblast divokého západu. Více než jejich řeč na nás však zapůsobila celá procedura kontroly, respektive představa odpovídající procedury v ukrajinském podání, neřku-li procedury při skutečném překračování hranic (zde jsme nic nepřekračovali, překračovat nehodlali a všichni zúčastnění to věděli; tam bychom si tím nebyli tak jisti). Poté jsme na vloženém fortu, který nás příjemně překvapil svým upraveným okolím, a který mimo to sloužil jako punkt obserwacyjny našim dvěma pohraničníkům, poobědvali - a to je vhodná příležitost k další odbočce.

Během cest po Polsku jsme si na vlastní kůži vyzkoušeli, že polský les je jiný než český. Tolik kopřiv vysokých dva metry, neprůchodných keřů a jiného přírodního bordelu v našem lese není. Nechápeme, jak to ti Poláci dělají, ale faktem je, že jejich lesy jsou oproti těm našim výrazně víc zarostlé, neprostupné a celkově nepříjemné. A zajímavé je, že se nám zdá, že čím víc na východ, tím je to horší. Že by tam byla jiná půda?

Po obědě jsme se tedy vydali k Salis Soglio, jehož jsme dosáhli už značně utahaní. Využili jsme ho tudíž k delšímu odpočinku, a jelikož nám tou dobou už došly poslední zásoby vody, museli jsme v Siedliskách najít místní sklep. Téměř v každé z roztahaných polských vesnic je podle našich zkušeností nějaký místní obchůdek, ba často i nálevna. Obzvláště vesnice gminské (gmina je nejmenší polská správní jednotka, skládající se z několika málo vesnic) nás nikdy nezklamaly. Ze Siedlisk jsme zamířili do cíle naší cesty pro dnešní den, totiž na fort Borek. Původní plán dojít do Medyky, tam přespat a další den vyrazit na Ukrajinu, byl už dříve zavržen, nový plán počítal s tím, že se nějakým místním prostředkem hromadné dopravy dopravíme do Przemyślu, tam se ubytujeme v naší staré známé ubytovně, a večer se rozhodneme o zítřejším programu.



Na Borku jsme tudíž strávili delší čas, prohlédli si kopuli věže, která tam minule jistě nebyla, a u které bychom rádi věděli, kde ji provozovatelé fortu splašili, i celý upravený areál, a nakoukli i do budovy, kde jsou patrné přípravy na rekonstrukci.





Pak jsme vyrazili na nejbližší autobusovou zastávku, která je na hlavní cestě z Medyky do Przemyślu. Cestou jsme narazili na jinou, na cestě do Siedlisk, nicméně u té chyběl jakýkoliv jízdní řád, takže jsme nenašli odvahu se na ni posadit a doufajíce čekat, a dovlekli se až na onu zastávku na hlavní cestě. Ukázalo se, že ta jízdním řádem sice disponuje, ale nejsou v něm evidentně všechny autobusy, neboť zničehonic dorazil autobus do Przemyślu, který jsme nečekali. Specifika autobusové dopravy v Polsku si však probereme později, kdy bude vhodnější příležitost. Nyní jsme byli rádi, že jsme se dostali na místo, a po upozornění od spolucestujících dokonce vysedli na správné zastávce poblíž centra, abychom se vrátili do naší staré známé ubytovny a dostali tentokrát pokoj pro tři (pravda, oproti tomu pro osmnáct byl mírně stísněný:-)

Pro příští den jsme nakonec ze všech možných variant budoucího vývoje zvolili, především kvůli naší únavě, odpočinkový program - šmrdolení se po městě. I ten však narušilo počasí - v noci začalo pršet (z kteréhož důvodu mi řádně promokly mé boty, zanechané večer na parapetu vyvětrat) a pršelo celý den až do pozdního odpoledne. Odpočinkový den se tím pádem stal ještě odpočinkovějším, než jsme plánovali - dopoledne jsme se vyšli podívat pouze na památník na opačném břehu Sanu a do knihkupectví, neboť jsme cestou kolem výlohy zjistili, že v Polsku zřejmě mají na naše poměry levné knížky. Jirka stanovil, že si koupí dvousvazkové dějiny Polska za 120 Kč, ale až takto levné knihy skutečně v Polsku nejsou. Já jsem měl požadavky mírnější, a proto si odvážím jednosvazkovou Historii Polski za 180 Kč, o níž jsem se až po zakoupení dočetl, že je uznána za pomocnou učebnici pro střední školy, takže je téměř oficiální - což je přesně to co jsem chtěl;-)

Náměstí v Przemyślu - fotka z jiného dne, kdy tolik nepršelo (dokonce ani výjimečně neprýštila fontána s medvědicí)

Jelikož nás moknutí přestalo brzo bavit, strávili jsme část odpoledne na ubytovně, a až později, když už se déšť zdál ustupovat, se vydali do muzea města Przemyślu, kde měli výstavu o jedné významné místní rodině, na níž se dají vhodně ilustrovat moderní dějiny Polska (sága rodu Bystrzických), ale hlavně staré fotografie města a část věnovanou době druhé světové války, kde jsme si naplno uvědomili, v jaké anomální oblasti (z našeho pohledu) se to zase nacházíme - právě Sanem, a tedy středem města, procházela hranice mezi Německem a SSSR od září 1939 do června 1941. Zajímavý detail je, že zde byla vystavena fotka, jak kolona obyvatel přechází ze sovětské části do německé, ale žádná, kde by přecházeli obyvatelé z německé do sovětské (s výjimkou vyháněných Židů). Samotné město obsadila v září 1939 německá armáda, pak ho (částečně) předala SSSR, a pak se v něm bojovalo v červnu 1941. Tady nám také došlo, proč jsou všechny Molotovovy bunkry na jižním břehu Sanu...

Když jsme vyšli ven a vyhodili igelitové pytlíky, které jsme dostali v muzeu na boty, zjistili jsme, že už skutečně přestalo pršet. Vydali jsme se proto podél Sanu směrem na východ, abychom si aspoň obešli místní Molotovy. Zabahněnými cestami jsme se dostali k několika, z nichž pouze do jednoho se dalo vlézt (to bylo zrovna miniMolotov; ve druhém přístupném spal nějaký pán, tak jsme ho nerušili), jeden, u budovaného centra handlowého, bude zřejmě zpřístupněn, neboť je zjevně obhospodařován nějakým nadšencem, a dva se nacházejí na valech starých fortů. Nakonec jsme se, už za zapadajícího slunce, vrátili na ubytovnu - i přes odpočinkový program - opět dosti utahaní.

Ve čtvrtek ráno jsme vyrazili rovnou na nádraží a rychlíkem směrem na Kraków se přesunuli do Tarnówa. Podařilo se nám vlézt do vagonu, v němž bylo několik rezervovaných kupé - všechna až z Krakówa, nicméně preventivně už zde zamčená, tudíž nepoužitelná. Přisedli jsme si tudíž ke spořádané ukrajinské rodince s jedním už dospělým synem, která nás zaujala svým stolováním (kuřecí křidýlka s chlebem a vodkou z kalíšků, které pán vypil k obědu dobrých pět panáků), a kolem poledne se vynořili na nádraží v Tarnówě, které bylo, jak jinak, v rekonstrukci. Trochu závažnějším zjištěním bylo však to, že po nedávných povodních nekursují vlaky směrem na Gorlici, kam jsme měli namířeno, a to, po polském způsobu, bez náhrady. Jali jsme se tudíž hledat autobusové linky a zjistili, že autobus do Gorlice jede každý den. Měli jsme tak asi čtyři hodiny na loudání se po Tarnowě.



Začali jsme obědem v parku u nádraží, k němuž nám vyřvávalo velmi cizokrajně a velmi hlasitě znějící, nicméně námi nespatřené, ptactvo. Pak jsme se vydali do centra, prohlédli si rynek, blízký kostel a další, tentokrát maďarský, parčík (souvislosti jsme nepochopili), dokoupili zásoby a nakonec dočkali odjezdu autobusu opět v ptačím parku.

Z autobusu se nám podařilo vystoupit na správné zastávce, totiž v Łužné, která se nachází hned pod kopcem Pustki, významným tím, že zde během ofenzívy u Gorlice útočila krakovská 12. divize, že jsou na něm dva vojenské cmentáře a tím, že jsme si ho vyhlédli jako místo k přespání.

Pustki

Prohlédli jsme si místní honosný kostel, v hospodě se ještě posilnili a pak vyrazili do kopečku, abychom si prohlédli cmentáře a našli si místo k ulehnutí. Trochu nás zaskočilo, že polská vesnice se postupně vyšplhala po svahu až přímo ke cmentářům (poslední zahrádka končila zdí cmentáře), a tak jsme museli hledat místo k přespání někde dál. Poté co jsme vylezli celý kopec a neviděli nic než místy rozbahněný les, sešli zase dolů a našli jednu rozbahněnou a nevábnou malou loučku uprostřed lesa, rozježděnou od traktorů těžících dřevo, padla na mě únava a byl jsme ochoten jít si lehnout na zahrádku nejbližšího domku. Jirka však trval na tom, že za lesem je skvělé místo k přespání, a nakonec, když už se stmívalo, mě tam skutečně dovlekl. Nutno podotknout, že to bylo místo skutečně ideální, louka na kopci s výhledem na haličské kopečky a rozházené baráčky, náš nejhezčí nocleh za celou dobu.



Poté, co jsme se ráno dostatečně pokochali výhledem, prošli jsme si pořádně celý vojenný cmentář na Pustkách, který je velmi rozsáhlý (bohužel několik kamenných staveb, které se na něm nacházely, je už rozpadlých). Pak už nám nic nebránilo vyrazit na poslední turistický úsek naší cesty, zhruba podél linie fronty do asi deset kilometrů vzdálené Gorlice. Cestou jsme zdolali ještě jeden kopec s výhledem na Pustki a celé okolí, a pak se dostali bezprostředně před Gorlici, kde se nachází několik cmentářů. Ty jsme si, i s malou navigační pomocí místních dětí prohánějících se zde na svých rowerech, všechny obešli a tuto pouť zakončili na velkém centrálním cmentáři na kopci přímo nad Gorlicí, kde jsme na nějaký čas spočinuli.



Pak jsme sešli dolů do Gorlice, neboť nám už zcela došly zásoby pitné vody, a stavili se na dworzec autobusový, zda náhodou nejede nějaký spoj do Tarnówa. Ačkoliv Jirka byl k této možnost velmi skeptický, a přímý spoj skutečně nejel, místní nám poradili autobus do Gromniku, z něhož se prý do Tarnówa dostaneme dalším autobusem. Tak jsme nasedli - ve skutečnosti jsme seděli v autobuse do Krakówa, kam jsme měli namířeno, ale jelikož jsme měli dojem, že Kraków je velmi daleko a pociągem z Tarnówa se tam dostaneme rychleji, pohodlněji a levněji, v Gromniku jsme v šest hodin vysedli, abychom zjistili, že autobus do Tarnówa jede až v osm. Nezbývalo než se podívat na náves, kde jsme pohrdli nabídkou usednout do místní restaurace, neboť její osazenstvo nám stačilo vidět a slyšet zdálky, a asi za hodinu se vrátit na zastávku. Během desíti minut přijel - autobus do Tarnówa!

V Polsku totiž jezdí krom státního autobusového dopravce i různí soukromí. A podle naší zkušenosti jsou na zastávkách vylepeny jízdní řády pouze státního dopravce, kdežto soukromý asi počítá s tím, že místní vědí a přespolní nepotřebují... A tak jsme tímto utajeným autobusem (resp. mikrobusem) dojeli do Tarnówa, abychom tak akorát stihli osobní pociąg do Krakówa, který měl odjet už před půlhodinou, ale měl příhodné zpoždění. V té době odjížděl z tarnówského nádraží i rychlík (také přes Kraków) do Svinoústí - ale jeho beznadějná přeplněnost vyzývala k tomu, abychom politovali ty, kteří jím jeli opravdu až na druhou stranu Polska, ale rozhodně ne k tomu, abychom nasedli. Naopak nás pociag osobowy byl příjemně prázdný, a vzhledem ke stavu polských kolejí mu cesta do Krakówa netrvala o mnoho déle než rychlíku. Poučení pro užívání polských železnic proto zní - jezdit tylko pociągami osobowymi.

Do Krakówa jsme tímto způsobem dorazili krátce po setmění a skrz nákupní galerii se vrhli tam, kde jsme s mírnou pomocí předem vypsaných adres tušili hostel. Ukázalo se, že ubytovat se v této části Krakówa není žádný problém - první hostel měl plno, ale paní na recepci nám ochotně ukázala v mapě dva další v přilehlých ulicích, a tak jsme si mohli dovolit i ten luxus, že jsme první z nich odmítli jako příliš drahý a usadili se v druhém. Zde jsme za pouhé necelé čtyři stovky na osobu získali k posteli, sprše a dalším vymoženostem i užitečnou mapu Krakówa a možnost uschovat si zde zítra batohy.

Poslední den jsme tedy strávili procházkou po Krakówě. Nejdřív jsme se obligátně vydali do centra města a k Visłe, na níž jsme pozorovali projíždějící lodičky i pána, vyhazujícího dopitou butylku od piva ležérně do řeky, a v níž si Jirka vyzkoušel vodotěsnost svých bot.



Pak jsme z náhlého popudu zamířili do židovské čtvrti, prohlédli si místní synagogu a úplně náhodou narazili v místním muzeu etnograficzném na výstavu fotografií Jeruzaléma z 19. století, kterou jsme zhlédli. Nakonec jsme se ještě vrátili do muzea města Krakówa, které jsme míjeli už ráno, když bylo ještě zavřené, a zde dovršili náš výlet hlubokým kulturním zážitkem v podobě moderní výstavy o dělení Polska s názvem "Przerwany mecz 1768-1815" - což jsme původně považovali za "Rozlomený meč", ale ukázalo se, že to je ve skutečnosti "Přerušené utkání". Výstava byla totiž koncipována ve fotbalovém duchu (zřejmě z probíhajícího MS ve fotbale blázní i Poláci, byť na něj nepostoupili... asi tím spíš, že právě oni pořádají příští mistrovství Evropy, jak nelze přehlédnout u krakówského nádraží), dost uměle napasovaném na téma dělení Polska. Kromě zmatenosti, která z toho plyne, je hlavním znakem moderního muzea v tomto pojetí zřejmě to, že je v něm co nejméně exponátů, aby nebyl návštěvník zbytečně obtěžován nutností koukat na vystavené věci. Vzato kolem a kolem, co se nás týče, takováto moderní muzea si můžou páni muzejníci strčit za klobouk (a to není žádná specialita Krakówa - takovou výstavu umí zorganizovat třeba i pražské Národní muzeum, jak jsme se přesvědčili před nějakým rokem).

Při krátkém posezení v parku u barbakánu jsme se shodli, že ten Kraków je jakýsi přeturistowany, vrátili se pro batohy do hostelu a vyrazili do nákupní galerie na pociąg. Z Krakówa do Bohumína jsme jeli pociągem osobowym, takže pohodovým. Navíc to byl jeden z pouhých čtyř pociągů, které mají povoleno překročit české hranice, českými železničáři familiérně přezdívaných "dřevo lidu" kvůli své páce pro řidiče, vyrobené z poctivého buku. Nicméně cesta, která by v našich podmínkách trvala maximálně dvě hodiny, trvala hodiny čtyři (včetně půlhodinového čekání na zpožděný přípoj od Warszawy), takže nám ujel vlak z Bohumína. Dostali jsme proto příležitost zakončit své sociologicko-kulturní výzkumy několika čerstvými juxtapozicemi - nad českým pivem v Bohumíně jsme usoudili, že správné pivo je to naše, slabší a s pěnou - kdo má určovat, jak má vypadat pivo - Češi a Bavoři, kteří ho vyprodukují i zkonzumují nejvíc v Evropě, a nebo Poláci...? Prohlížení lesa z jedoucího vlaku, které mělo vyústit v potvrzení toho, zda je v polském lese skutečně větší bordel než v našem, ztroskotalo, neboť český rychlík uhání tak rychle, že na rozdíl od polského z něj okolní les naprosto nelze zkoumat. Jedno je však jisté - v Polsku je rozhodně na libovolném kilometru čtverečném možno nelézt více plechovek od piva než u nás.

Jirka hrdě pózuje u jednoho ze čtyř pociągu, jimž je povoleno vjet na vzácné české koleje

Žádné komentáře: