Rujána (26.4.-10.5.)

Rodinná dovolená na Rujáně nebyla sice samozřejmě zaměřena přímo na vojensko-historické památky, ale i tak jsem během ní nějaké navštívil. Mým primárním cílem v tomto ohledu byly (původně tři) dvě ponorky, ale nakonec toho bylo mnohem víc. Krátce před cestou mi kamarád navíc doporučil knihu Winterbergova poslední cesta, kterou jsem si tedy pořídil a na dovolené četl - a překvapivě jsem zjistil, že naše cesta vede zčásti i v jeho stopách. Například hned první zastávka na bojišti u Hradce Králové (bitva z roku 1866 se knihou vine jako stále opakovaný motiv). Byl to jen krátký piknik po cestě, během kterého jsme si prošli les u baterie mrtvých (tedy postavení baterie). Zjistil jsem totiž, že muzeum na kopci je opět v rekonstrukci a uzavřené, stejně jako rozhledna. Mám dojem, že když jsem tu byl naposledy, nová expozice se teprve chystala a muzeum bylo také nepřístupné; teď už se tedy opět předělává. To su zvědavý, kdy se dovnitř konečně podívám a kolikátá varianta expozice to vlastně bude;-)

Pak jsme projeli přes Trutnov průsmykem a svou návštěvu Německa jsme zahájili na území Polska - konkrétně jsme zamířili do Zieloné Gory (která samozřejmě neleží na žádné hoře), kde jsme přespali. Je to hezké historické město (nebylo během války bombardováno ani zničeno boji), příjemně zrekonstruované a zároveň místy omšelé (podobně jako jsme nedávno ohodnotili Bialsko).

Grünberg (Zielona Góra)

Druhý den jsme vyrazili dál a zastávku udělali v dalším historickém, původně německém - nyní polském pohraničním - městečku Gryfino (Greifen) na Odře. To bylo podle údajů co jsme vyčetli vždy tak trochu ve stínu nedalekého Štětína, a na konci války se o něj bojovalo kvůli mostu přes Odru, bylo tedy téměř úplně zničeno. Přesto se zachovala (rekonstruovala?) aspoň jedna brána a pěkný kus hradeb.

Greifen (Gryfino)

Odtud jsme už dofrčeli až na Rujánu - přes most, impozantně se zvedající do výše 45 metrů nad tím úzkým pruhem moře, které zde je třeba překonat, aby pod ním mohly projíždět lodě. Naše ubytování se nacházelo až na východním pobřeží Rujány, v areálu monstrozního komplexu Prora (i když ne přímo v tomto kilometry dlouhém paneláku). Ten byl postaven na konci 30. let jako rekreační středisko pro 20 000 německých pracujících (za rok se jich tu měly protočit 3 miliony); před válkou však nebyl dokončen a svému účelu nikdy nesloužil. Po válce areál zabrala sovětská, od roku 1956 pak východoněmecká armáda, které zde měla jednu dobu svá největší kasárna (až 10 000 vojáků), po sjednocení Německa ho armáda opustila a federální vláda dlouho váhala, co s ním - až se na nějakou koncepci vykašlala a rozpordala ho po částech soukromým investorům. Ti ho už dvacet let postupně opravují, a dnes už pět z původních osmi skoro 500 m dlouhých bloků slouží jako hotely, apartmány, byty... (zbylé tři byly už po válce zbourány, z jednoho přitom zbyla působivá ruina). Jeho historii představuje trochu nekoncepční, ale milá a informačně nabytá výstava v prostřední části areálu, který jako jediný zůstává v rukou státu a zatím nenašel definitivní tvar a využití. Právě tuto prostřední část jsme měli prakticky za rohem od našeho ubytování - a proto jsem, očekávatelně, výstavu navštívil až poslední možný okamžik, den před naším odjezdem.

Jedna polovina Prory, která se skutečně nedá zachytit jinak než letecky, ...

... a druhá polovina (i s nezrekonstruovaným prostředkem). Můj dron si kvůli těmto záběrům poprvé zalétal nad mořem. 

První z výletů spojený s historií nás zavedl na Kap Arconu - ukázalo se, že co jsme si představovali jako malou vycházku k majákům a středověkému slovanskému hradišti, je docela velkolepá turistická destinace, a první naše odpolední návštěva skončila krátkým porozhlédnutím se na místě a odjezdem, neboť vše (jako ostatně vše na celém ostrově mimo sezonu) zavírá v 17 hod. a my bychom už nic nestihli. O dva dny později jsme tedy přijeli hned ráno, využili místní dopravy autovláčkem a navštívili jak maják, tak nedaleký podzemní bunkr (bývalé velitelství 6. flotily námořnictva DDR, jehož stavba však byla zahájena už v době první světové války). To nabídlo překvapivou expozici o vylodění ruských jednotek v (tehdy švédském) Pomořansku v rámci kampaně 3. koalice proti Napoleonovi v roce 1805, o kterém jsem samozřejmě neměl nejmenší potuchy. Kromě toho je v bunkru samozřejmě k vidění expozice o námořnictvu DDR a také o majácích.

Uvnitř námořního bunkru 

Naopak zklamáním bylo slovanské hradiště s hlavním svatostánkem Svantovíta, umístěné velmi nezvykle na útesu nad mořem - to je totiž už delší dobu nepřístupné (později jsme pochopili, že ho značná část za těch pár set let už spadla do moře), a ani mapami slibované muzeum jsme nenašli (později jsme zjistili, že ho tvoří několik panelů v jenom patře majáku, který je jinak natolik přecpán zbožím k prodeji, že jsem ho považoval za čistou komerci a informačních panelů si ani nevšiml). K tomuto tématu jsme tak zhlédli pouze několik informačních panelů na cestě kolem valů hradiště, která nás vedla do rybářské osady Vitt poblíž. (Později jsme dohledali, že na Arkoně právě probíhá záchranný archeologický výzkum, neboť je nebezpečí, že útes s hradištěm se v historicky krátké době do moře už zřítí úplně celý). Celá "aféra" se slovanským hradištěm na Kap Arconě má ještě zajímavou dohru: V neděli za námi přijel "na návštěvu" kamarád ze Slezska. Ukázalo se, že sedmihodinovou cestu vážil právě jen kvůli hradišti Kap Arcona, které ho eminentně zajímalo; když jsem mu popsal, co vše tam není k vidění, chvíli se zdálo, že se na místě otočí a pojede zpátky domů... Nakonec se tam ale v pondělí vydal a strávil tam téměř celý den, ačkoliv mohl hradiště obdivovat jen zvenčí. Takže pro oči, které se umí dívat skrz historii, je hradiště zjevně stále dostatečně zajímavé i v současném stavu...

Pohled na (zbytek) hradiště z nedalekého majáku

Výlet do oceánia ve Stralsundu nás zavedl do krásného historického města, které bylo součástí Hansy a je to na něm na první pohled vidět.

Špejchary, nebo spichlerze, nebo jak se to vlastně nazývá správně německy

V centru města je pak krásný veliký kostel, v němž jsme narazili na památník padlých z první světové války.

Radnice a kostel

Památník obětem válek (i se jmény na deskách po stranách)

V Sassnitz, nedaleko našeho přechodného bydliště, jsem pak zcela nečekaně objevil ještě další významnou památku spojenou přímo s první světovou válkou: pamětní desku V. I. Lenina!

"Vladimir Iljič Lenin se v roce 1917 z emigrace vrátil přes Sassnitz zpět do Ruska, aby vedl velkou říjnovou socialistickou revoluci"

Ano, právě sem totiž dorazil onen slavný zapečetěný vlak s ruskými revolucionáři ze Švýcarska, aby v přístavu (kam tehdy mimochodem vedly koleje - dodnes je tam prakticky na pobřeží moře původní nádražní budova) nastoupil na parník do Švédska, a odtud přes Finsko do Petrohradu...

Přístavní nádraží a působivá lávka nad ním...

... ze které je krásný výhled na původní přístav (dnes již nesloužící svému účelu), ...

... který za provozu vypadal takto.

V Sassnitz jsem však byl hlavně proto, abych zde poprvé v životě navštívil ponorku - konkrétně britskou HMS Otus (všimli jste si jí na předchozím snímku přístavu?;-). A to hned dvakrát - poprvé jsem totiž s sebou vzal i malý doprovod, který se sice strašně do ponorky chtěl podívat, ale pak ji prolétl takovou rychlostí, že jsem neměl šanci si nic přečíst (a jelikož je prohlídka organizována poněkud jednosměrně, nevrátil jsem se do ní už). Podruhé jsem pak šel o několik dní později už sám, a k mému překvapení v ponorce dokázal strávit téměř hodinu. Nejzajímavější poznatek je, že pro posádku čítající 68 mužů Britové do ponorky vecpali skutečně celých 68 postelí - každý muž měl svou, včetně aspoň malé schránky na osobní věci. Velmi mě v tomto ohledu zajímalo srovnání se sovětskou ponorkou ze stejné doby, kterou jsem měl v plánu navštívit následující den v Peenemünde.

Postele

Motory

Ještě než se tam ale přesuneme, zašel jsem v Sassnitz na dva vojenské hřbitovy. Resp. na jeden městský, kde je vojenská část s pochovanými německými vojáky z druihé světové války (přímo o Rujánu se přitom nebojovalo, německá armáda ji na konci války vyklidila a sovětské jednotky ji obsadily bez boje; Sassnitz byl ale významnější vojenský přístav a vedle něj zde pravděpodobně byla nemocnice, do níž byli evakuováni ranění vojáci po moři). Překvapilo mě, že německý (civilní) hřbitov není zdaleka tak organizovaný jako český - hroby na velké části jsou "rozházené" náhodně po ploše, žádné pravoúhlé uličky... to bych zrovna od Němců fakt nečekal;-) Druhý vojenský hřbitov je pak značný kus za městem v lese - nedaleko loveckého zámečku, což me vede k úvaze, že právě v něm musela na konci války být umístěna nemocnice (všichni zde pohřbení zemřeli v březnu-dubnu 1945). Ačkoliv je také podle jednotného německého mustru, má díky své poloze svou atmosféru. Doplňuje ho informační tabule, která informuje o velkém náletu v posledních dnech války, který si vyžádal neznámý počet obětí z řad obyvatel města, ale hlavně utečenců z východních částí Německa, jež jsou snad také pohřbeny právě zde. Ale je to celé poněkud nejasné.

Vojenský hřbitov Dwasieden...

... skrývá i jeden dost neobvyklý úkaz: společný hrob vojáka fašistické a vojáka bolševické armády

Mimochodem jakýsi vojenský hřbitov je u jižního okraje Prory. Tam jsem si zaběhl hned jeden z prvních dnů pobytu, ale zde jsou údaje ještě nejasnější - je tu jen symbolický památník mrtvým z druhé světové války, a vedle dva hroby se jmény strýce a synovce, kteří (jak se mi podařilo dohledat později) zahynuli při rybářském neštěstí v roce 1947.

Zlatým hřebem vojensko-historického programu byl pak dva dny před odjezdem můj solo výlet do Peenemünde. Tam se nachází rozlehlé technické muzeum, věnující se německému výzkumnému a vojenskému raketovému programu - tedy i počátkům raketové techniky vůbec. Jako první jsem ale zamířil do sovětské ponorky U-461, abych se konečně dozvěděl, kolik sovětských námořníků se dělilo o jednu postel. Ačkoliv je ze stejné doby jako britská HMS Otus, už na první pohled je trochu jiná - má "na zádech" odpalovače vzdušných raket (tedy nejen vodních torpéd). Také je (nebo před příchodem do muzea byla?) zjevně mnohem hůře udržovaná, a tak vypadá spíše jako šrot, než jako funkční ponorka (na rozdíl od HMS Otus, které bych věřil že může klidně vyrazit na moře). Také její prohlídka je koncipována spíše v duchu efektní (a trochu laciné) šou, navíc s nádechem ostalgie (stánek se suvenýry s rudou hvězdou na tisíc způsobů jsem opravdu rychle minul), a člověk se tak v ní o ponorce dozví mnohem méně informací než na HMS Otus. Nicméně postele jsem spočítat dokázal - tím snáze, že tam nejsou žádné! Resp. jsou tam jen postele pro kapitána, politruka a asi 6 důstojníků; námořníci (dalších 70 lidí, pokud dobře počítám), spali... asi někde v dolním patře mezi bateriemi? (To je právě jedna z informací, kterou se člověk při prohlídce nedočte).

U-461

Rakety

Z ponorky jsem se vrátil k budově bývalé elektrárny, kde je expozice technického muzea. Doporučená doba na parkovišti udává, že si má člověk na prohlídku vyhradit 2 hodiny; já si tedy vyhradil čtyři a tak tak se do ní vešel - a to jsem v obsáhlých expozicích zdaleka nestudoval všechno! Prohlídka byla o to působivější, že jsem během ní nečekaně pochopil mnoho zdrojů hlavní inspirace knihy Winterbergova poslední cesta, kterou jsem mezitím dočetl. Nebudu prozrazovat kdo, pokud si tu knihu chce někdo přečíst taky (doporučuju!), ale prozradím, že ač se to zdá nepravděpodobné, skutečně tam je! A taky je tam vlak co vypadá spíše jako šalina (německá armáda provozovala elektrickou dráhu pro dopravu zaměstnanců a dělníků do areálu), model první úspšně vypuštěné V2, běží tam němý film Žena na Měsíci... Na závěr prohlídky jsem se zamotal v budově bývalé elektrárny, která je zčásti v původním stavu, tak že jsem se málem nevymotal, ve snaze najít výtah na střechu, odkud je pěkný rozhled na celý areál i do okolí. Tím také má návstěva skončila, protože na prolézání různých startovacích a testovacích pozic, které jsou okolo roztroušeny, by člověk potřeboval další celý den.

V-2, V-1, železnice...

Budova elektrárny

Cestou zpět jsem se tak zastavil pouze na vojenském hřbitově při cestě, kde jsou pohřbeny oběti britských náletů na Peenemünde (kterými se snažili překazit vývoj V-1 a V-2) - vojáci, i civilní. Tím jsem zjistil i to, kde se v knize vzala postava Angličana...

Taky oběti V-1 a V-2

Úplně poslední vojensko-historická zastávka pak proběhla až cestou domů, kdy jsme tentokrát jeli přes Německo a přespání si objednali v Lipsku. Cestou jsme se zastavili v Postupimi - na velmi, velmi kratičké nakuknutí na paláce Fridricha Velikého a jeho následníků.

Ještě než jsme následující ráno ale vyrazili na památník bitvy národů (ano, pořídil jsem kvůli tomu zelenou nálepku na auto!), inspirován Winterbergovou poslední cestou, zatáhl jsem nás ještě na lipské hlavní vlakové nádraží. O tom jsem se totiž v knize dočetl, že se skládá ze dvou identických polovin, kdy severní patřila pruským, zatímco jižní saským drahám (a tak to zůstalo dlouhá desetiletí). A skutečně, dodnes je to nádraží složené ze dvou identických polovin - jen tu speciální kolej pro vojáky, která zde při otevření nádraží v roce 1915 byla, jsem už nenašel...

Památník zvenku

Památník zevnitř

Venek z památníku

Památník bitvy národů je skutečně mohutná stavba v silně teutonském stylu. Prošel jsem si ji důkladně - to znamená že jsem nevyužil výtahů a vyšlapal si všech asi 500 schodů na ochozy a rozhledy až nahoru -, ale přesto jsem nedokázal trefit vchod do jedné části, kde měla být výstava o konci druhé světové války. Zároveň jsem přes prosklené dveře viděl výstavu o samotném památníku a jeho stavbě - nicméně ty se nedaly otevřít... Trochu zmaten jsem si tedy ještě v rychlosti prohlédl malé muzeum bitvy, které je v boční budově, a pak už jsme museli nastoupit (ještě stále poměrně dlouhou) cestu domů.