Západní fronta (27.7.-5.8.2017)

Ano, přátelé, je tomu skutečně tak - a pravidelný čtenář jistě ocení historický význam tohoto okamžiku: autor tohoto blogu se skutečně vydal poprvé ve své kariéře nikoliv na východ, nikoliv na jih... nýbrž na západ!

Přísně vzato se nejednalo o expedici na bojiště, ale o návštěvu známé žijící v Anglii. Ale cestou tam i zpět jsme do programu zařadili mnoho (ze zpětného pohledu až neuvěřitelně mnoho!) těch nejvýznamnějších míst spojených s první světovou válkou na západě - budu se v tomto zápisku soustředit převážně na ně, ale nemůžu pominout i některé další zážitky;-)

Na druhou stranu vzhledem k mimořádné bohatosti programu této expedice musím vynechat či zkrátit popis některých navštívených míst spojených s první světovou válkou - konkrétně nezmiňuji všechny vojenské hřbitovy, ke kterým se s dovolením paušálně vyjádřím hned zde. Návštěvy vojenských hřbitovů na této cestě byly hned trojnásobně smutnými zastávkami: Za prvé, každý vojenský hřbitov plný mladých mužů, jejichž život byl předčasně násilně ukončen, je mimořádně smutný už sám o sobě; za druhé, obrovské množství takových hřbitovů, které se nacházejí ve všech oblastech podél západní fronty, které jsme navštívili, vyvolává další smutek při představě obrovského rozsahu oné katastrofy, která je za sebou zanechala; a za třetí, stav vzorně a dokonale udržovaných vojenských hřbitovů ve Francii a v Belgii vyvolává smutek při vzpomínce na hřbitovy mužů z našich zeměpisných končin, které postihl podobný osud jako tyto nešťastníky (jen na frontě východní) a kterým - jak poeticky píšou na svých vojenských hřbitovech Britové - nejen že válečná štěstěna odepřela známé místo pohřbení, ale navíc ani společnosti, které je umírat vyslaly, nebyly schopny z velké části zajistit udržení míst jejich posledního odpočinku v důstojném stavu.

Hned první britský hřbitov na Sommě procházel v době naší návštěvy "nutnou renovací". Jediný náznak, ze kterého to šlo vydedukovat, byla však právě tato cedulka...

Nyní tedy k samotné cestě. Vyrazili jsme nečekaně o den dříve, díky čemuž se naší první zastávkou stala Plzeň (ano, i to už je pro mě dosud neprobádaný západ), ve které jsme podrobně prozkoumali především útroby plzeňské pivnice; následně se nám při procházce městem podařilo náhodou narazit na restauraci, kde netočili Plzeň, ale vařili si svoje vlastní, nezávislé, autonomní pivo. Ráno jsme pak pokračovali přes malebnou barokní vesničku Úterý (ano, v pátek jsme byli v úterý - dá se říct, že tímto okamžikem se náš pojem o tom, co je vlastně za den, značně rozostřil a až do konce výletu jsme s tím trochu bojovali). Z ní jsme dorazili do pro obyčejného neněmeckého a neruského turistu nepříliš přívětivých Mariánských lázní. Nápad dát si zde oběd jsme vyhodnotili jako typický nápad blbý a zakoupili raději jen chleba... A pak jsme už zamířili přes německou hranici.

Po několika hodinách strávených na dálnici, během nichž jsme mohli sledovat stěhování německého národa do teplých krajin (které naštěstí probíhalo na opačném směru než jakým jsme jeli my), jsme sjeli do ničím nevýznamného a pro mě dosud neznámého městečka Heilbronn. Zde jsme hodlali přespat před návštěvou Sinsheimu, a jelikož jsme dorazili nečekaně brzo, zbyl nám ještě čas na krátkou prohlídku centra města i na ochutnání německého piva. Obojí hodnotíme pozitivně.

Do muzea techniky Sinsheim jsme dorazili na devátou, abychom v něm byli pokud možno první;-) - což se víceméně podařilo. Jako první jsme se tak vrhli na prohlídku letadel umístěných na střeše hal - včetně nadzvukového Concordu a jeho ruského "bratříčka" Tu-144. Náš vlažný vztah k létání tato návštěva nijak neohřála, spíše naopak - vždyť ono to i v takových legendárních letadlech vypadá jak v linkovém autobuse! A autobus jakožto prostředek letecké přepravy, notabene nadzvukové, uznejte, nepůsobí zrovna důvěryhodně...

Concorde a TU-144 pěkně vedle sebe na střeše haly muzea

Muzeum disponuje opravdu velice bohatou sbírkou, ale když člověka nezajímají (závodní) autíčka, zůstává mu na vyřádění především vojenská sekce. Ta je pro nadšence do techniky druhé světové války (případně techniky studenoválečné) rájem na zemi. Nicméně na téma první světové války jsme tam objevili jen jednu německou polní kuchyň a prohlídka nám nakonec netrvala zdaleka tak dlouho, jak jsme předpokládali. Díky tomu se nám otevřela možnost urychlit přejezd do Francie, která se následně ukázala jako výhodný zlepšovák.

Jeden z několika málo dochovaných exemplářů slavného střemhlavého bombardéru "Stuka", který strávil několik desítek let na dně mořském

Po poledni jsme tedy vyjeli dále směrem na západ a po nějaké době přejeli z dálnic německých na dálnice francouzské. Ty se vyznačují tím, že drncají o trochu víc, ale stojí o mnoho víc - postupně placené mýto nám vyšlo téměř na euro za každých 10 kilometrů (a to do toho nepočítám, že jsme si díky naší neznalosti místního systému plateb první projetý úsek zaplatili pro jistotu dvakrát)! Nicméně i díky nim jsme do Verdunu dorazili ještě dlouho před setměním a operativně se rozhodli vřadit do programu prohlídku Citadely. U vstupu jsme se dozvěděli, že pro dnešek je již vyprodáno, a využili možnosti rezervovat si lístky na zítřejší ráno - a namísto prohlídky jsme tedy (operativně na druhou) vyjeli několik kilometrů za město a vydali se na naši první pochůzku po západní frontě.

Linie u Verdunu, aneb první zákopy západní fronty

Inspirovali jsme se turistickým průvodcem pro Angličany, který odvážlivce vydávajícího se na takovou vycházku nabádá, aby se pořádně oblekl, nazul pevné boty, vzal si s sebou jídlo, dokonce doporučuje mít po ruce i vařič... Usoudili jsme, že lesy nad Verdunem nebudou zas taková divočina, a poměrně nalehko, v sandálech a bez vařiče, vyrazili do míst, ve kterých probíhal úvodní německý útok z 21.2.1916. Prošli jsme si zákopové linie francouzské i německé s několika zachovanými betonovými opěrnými body a zároveň v krajině (pokryté nyní lesem) sledovali stopy dělostřeleckého bombardování, které jsou zde doslova na každém kroku. Ve druhé části "túry" jsme si prošli okolí velitelství francouzského plukovníka Drianda, který zde na počátku bojů padl, jeho památníky i velitelství samotné.

Velitelství plukovníka Drianda

Nyní už byl opravdu čas jet se ubytovat do Verdunu - jinak nevelkého městečka působícího ospalým dojmem. Snaha ochutnat francouzské pivo vyšla naprázdno (točili jen belgické) a do žádných větších průzkumných akcí už jsme se tento večer nepouštěli. Následujícího dne nás čekal program vskutku bohatý.

Začali jsme ráno prohlídkou Citadely - na vozítku pro pár lidí, které se řídí samo (takže to vlastně byla naše první jízda samořídícím autem v životě;-), se člověk projede kouskem podzemí verdunské Citadely, kde se před ním objevují výjevy z válečné doby, kdy Citadela sloužila jako velitelství francouzských armád u Verdunu. Nerozumí-li francouzsky, dostane sice sluchátka s anglickým audiem, ale bohužel francouzský originál je natolik hlasitý, že ho po většinu času přebíjí, takže s čistým svědomím nemůžeme říct, co bylo obsahem prohlídky. Nicméně multimediální a moderně pojatá prohlídka je rozhodně působivá, a ačkoliv bych ji obsahově pojal asi jinak, tato forma má podle mě potenciál.

Po opuštění podzemí jsme vyrazili přímo do centra bojiště u Verdunu, abychom zde během dne navštívili co nejvíce z těch nejvýznamnějších památek. Začali jsme fortem Douaumont (a hned si k němu přidali za zvýhodněnou cenu i fort Vaux). Douaumont je opravdu mimořádně působivá památka, jak zvenčí (je možné ho celý projít a obejít), tak zevnitř (včetně jedné 75mm dělostřelecké věže). Pro našince vedle anglického audiguidu existuje dokonce textový průvodce v češtině (z nějakého důvodu je veden v opačném směru než klasický audioprůvodce, což způsobuje mírný zmatek při orientaci ve fortu). Menší fort Vaux pak nabízí kromě dělostřelecké věže, která je na něm k vidění ve formě rozbitých trosek válejících se po povrchu fortu, obdobnou prohlídku.

Fort Douaumont je dodnes impozantní

Kromě fortů (a mnoha menších staveb pevnostního charakteru, které lze na bojišti prolézt) jsou u Verdunu dva hlavní památníky bitvy - monumentální kostnice a hřbitov Douaumont, kde je pohřbeno okolo 150 000 vojáků obou stran padlých v bojích u Verdunu, a centrální muzeum na místě bývalé vesnice Fleury, které nabízí velice pěknou a bohatou expozici. Po její návštěvě jsme se ještě prošli po areálu zaniklé vesnice Fleury (byla stejně jako mnohé další vesnice v okolí během války zničena tak, že už nebyla nikdy obnovena...), navštívili slavný, i když pochybný památník Zákop bajonetů a pevnůstku Thiaumont, která je nicméně celá zasypaná a zničená.

Centrální památník verdunského bojiště - kostnice Douaumont

Na cestě zpět do Verdunu jsme pak ještě odbočili na fort Froideterre, a náhodou tak objevili velice zajímavou lokalitu - fort není příliš znám, ale na rozdíl od Douaumontu a Vauxu nebyl při německém postupu dobyt a nebyl ani zcela zničen jako některé další; naopak, francouzským obráncům úspěšně asistoval v boji s postupujícími Němci. Ve fortu dnes není žádné muzeum, a ačkoliv je do něj vstup oficiálně zakázán, fyzicky je kompletně přístupný... Neměli jsme na jeho prohlídku ani čas, ani vybavení, ale i z toho mála co jsme bez světla viděli se dá soudit, že nelegální návštěva interiéru rozhodně není bez zajímavosti.

Fort Froideterre je ještě rozlehlejší než Douaumont

Večer jsme vyrazili ještě na prohlídku centra Verdunu a při té příležitosti našli i jeho živější část (na nábřeží Meusy) - restaurace tentokrát nabízely pivo pro změnu holandské.

Následující ráno jsme Verdun opustili, abychom se přesunuli na druhé významné bojiště roku 1916 - na Sommu. Na tu jsme měli jen jedno odpoledne - proto jsme vynechali hlavní muzeum v Albertu a navštívili namísto něho soukromé muzeum v terénu Lochnagar crater, největší přístupný kráter vzniklý odpálením miny pod nepřátelskými pozicemi za první světové války. Krom toho, že samotný kráter je opravdu působivý, areál nabízí také množství zajímavých informačních panelů o různých aspektech bitvy na Sommě.

Druhý největší kráter vzniklý výbuchem miny pod německými pozicemi těsně před zahájením útoku na Sommě ráno 1.7.1916

Následně jsme se přesunuli k památníku Thiepval, na němž jsou vytesána jména více než 70 000 britských vojáků padlých v bojích na Sommě. Je u něj menší muzeum, které je pojato (zřejmě aby nedublovalo muzeum v Albertu) neobvyklou formou jedné, mnoho metrů dlouhé kresby znázorňující přípravu vojáků na útok, útok samotný i jeho následky, doplněnou o různé předměty, vysvětlující videosekvence apod.; navíc se věnuje zničeným sídlům místních obyvatel.

Centrální památník bojiště na Sommě - Thiepval

Nakonec jsme ještě těsně před zavírací dobou stihli navštívit Memorial park Newfoundlandských vojáků, kteří se bitvy účastnili. Nabízí zachovaný kus "válečné krajiny" se zpevněnými zbytky zákopů, opět všudypřítomnými krátery po bombardování a zbytky německých pozic, na které kanadští a britští vojáci útočili.

Newfoundland Memorial Park

Pak už nebyl čas na nic než na ubytování - stejně jako u Verdunu mimochodem u Francouzky, která nebyl mocna slova v žádném cizím jazyce a - na rozdíl od té verdunské - nedokázala ani použít překladač na mobilu... Přesto jsme se ale samozřejmě nějak domluvili, ačkoliv dodnes nevíme, jakou důležitou informaci se nám mermomocí snažila sdělit o našem záchodu;-)

Poslední zastávkou první fáze expedice byl pak Arras, resp. jedna vybraná lokalita na tomto jinak opět na památníky značně bohatém bojišti: další kanadský Memorial park, tentokrát na Vimy Ridge. Příjemné muzeum s vnitřní částí, informující o účasti Kanaďanů ve válce, a venkovní částí, kde je možné si opět projít zbytky zákopů (a s průvodcem snad i nějaký tunel, ale na to jsme neměli prostor), doplňuje monumentální památník všech 66 000 kanadských vojáků, kteří zde padli. Průvodkyně a průvodce v parku mimochodem dělají opravdoví Kanaďané, konkrétně studentky a studenti z kanadských škol.

Hlavní památník kanadských vojáků u Arrasu - Vimy Ridge

Nedaleko se pak nachází památník marocké divize francouzské cizinecké legie - v něm byla zařazena i Rota nazdar (což připomíná deska na památníku), která se společně s celou divizí v květnu 1915 účastnila francouzského útku u Arrasu, během něhož byla prakticky zlikvidována. Hřbitov a památník jejích příslušníků (a také československých vojáků padlých ve Francii za druhé světové války) se pak nachází poblíž, u vesničky La Targette (hned naproti podobného hřbitova polského).

Československý vojenský hřbitov u La Targette a památník Roty Nazdar

******************************************

Po jeho návštěvě jsme pak už definitivně vyrazili ke kanálu La Manche, abychom na pár dní opustili kontinent a okusili něco Anglie - země, kde je všechno tak trochu jinak: jezdí se vlevo, ukazatele vzdálenosti (i rychlostní limity) jsou v mílích (aspoň že čas se měří ve stejných jednotkách - i když je zde samozřejmě o hodinu méně), elektrické zásuvky jsou úplně jiné, pivo je bez pěny... Ačkoliv všechno toto nás v různé míře a v různé okamžiky vyvádělo z míry, pro nás pro suchozemce je stejně ale největším zážitkem cesta přes moře. Představte si obrovské několikapatrové parkoviště spojené s obchodním centrem s restaurací, jak vyplouvá na moře... skutečně to existuje a jmenuje se to trajekt;-)

Jedeme do břicha velryby

Do Calais jsme přijeli tak akorát, abychom v klidu prošli formalitami, chvilku si postáli v řadě a pochopili systém panující v přístavu, a pak už se nalodili. Celou cestu jsme strávili na horní venkovní palubě a s otevřenými ústy sledovali moře, obě pevniny (za dobrého počasí, jaké skutečně bylo, je vidět z jedné strany úžiny na druhou), lodě, které nás míjely, i loď naši.

Sesterská loď našeho trajektu

Z Doveru jsme pak vyrazili opět na dálnice, tentokrát britské, které nás dovedly až do Andoveru (podobnost názvu Dover a Andover je čistě náhodná, obě města jsou od sebe vzdálená 140 mil). Zde jsme byli přivítáni, ubytováni a ještě jsme vytáhli naše nechápavě hlavami kroutící hostitele na točené pivo. Nám ovšem nešlo o pivo, ale o zážitek;-) A ani to pivo nakonec nebylo až tak strašné... aspoň teda některé;-)

Na jeden celý den strávený v Anglii jsme měli dvoubodový plán - a prvním bodem byl Portsmouth. Přístav Portsmouth nás suchozemce nezklamal a příslušně nás fascinoval. Za vytrvalého deště a protivného silného větru jsme se prošli jeho uličkami a hlavně po nábřeží (nebo vlastně námoří?), obhlédli jeho opevnění, zdálky obdivovali válečnou loď současné Royal Navy kotvící ve vojenské části přístavu a nakonec navštívili areál přístavu historického. Zde kotví několik lodí-exponátů na čele s Nelsonovou HMS Victory, kterou britské námořnictvo již více než sto let udržuje ve stavu "jako u Trafalgaru", což, jak jsme se mohli dočíst na informačních panelech, opravdu není snadná úloha. Kromě ní je zde k dispozici také jedna ze tří zachovaných britských lodí, která se aktivně účastnila první světové války - monitor HMS M-33, který si prošel celou operací u Galipolli. Bohužel času na vnitřní prohlídku nebylo, a tak jsme obdivovali jen zvenčí.

HMS M-33 - poslední mohykán od Gallipoli

Druhým bodem našeho anglického programu pak byl Stonehenge, jemuž jsme ještě předřadili Salisbury (dávnověké hradisko, které se později stalo jedním ze sídel Viléma Dobyvatele). Slavné kameny jsme spatřili už z příjezdové cesty, kde byla zácpa, která zdá se vzniká tak, že každý projíždějící si prohlíží a fotí Stonehenge. Pak nás překvapilo, že šipky na Stonehenge nás navigují několik kilometrů od monumentu pryč - a k samotným kamenům nás následně vezl kyvadlový autobusek. Až po návratu domů jsme zjistili fascinující skutečnost, že před 4 lety byla zrušena a dokonale zlikvidována silnice, která vedla v bezprostřední blízkosti památky, a odsunuto Visitor centre - důkazy viz mapa současná a mírně historická. Bylo tím jednak zabráněno narušování stavby houstnoucí dopravou, a jednak výrazně vylepšen návštěvnický zážitek z místa. A místo je to opravdu působivé - nejen slavné kameny samotné, ale celý areál okolo, posetý mohylami a dalšími terénními útvary vybudovanými před tisíci let lidskou rukou.

Slavné kameny

Další den jsme prakticky celý věnovali úsilí dostat se zpět na kontinent - nemají to ti Britové jednoduché, když chtějí někam vyrazit... V Doveru jsme byli s velkým předstihem, ale trajekty byly plné, takže jsme museli čekat na svůj spoj, navíc všechny odjížděly toho dne nějak se zpožděním... k tomu nutno připočíst, že si člověk uprostřed Kanálu musí ještě navíc posunout hodinky dopředu a tím ztratí další hodinu...

Good bye, England!

Zpáteční cestu přes Kanál jsme ale pojali rovněž trochu jako poznávací, a koupili si jízdenku (nebo vlastně plavenku?) nikoliv Calais, ale do Dunkirku. Problematiku evakuace britské armády z Francie na jaře 1940 jsme před odjezdem poctivě nastudovali v kině zhlédnutím vynikajícího nového Nolanova filmu téhož jména, a nyní jsme tedy spatřili ona místa v reálu. V jedné scéně filmu se námořník při pohledu na neutěšený stav v přístavu ptá: "To se nemůžou naloďovat v Calais?" Odpovědí mu je něco v tom smyslu, že k tomu se negativně vyjádřili Němci (kteří Calais již okupují). Z tohoto pohledu (doslova) bylo zajímavé se z trajektu dívat na pobřeží, kde napravo bylo jasně vidět Calais a před námi už se rýsoval Dunkirk. Opravdu to není daleko - ale pro britskou armádu na jaře 1940 bylo těchto pár desítek kilometrů otázkou bytí a nebytí.

Dunkirk

******************************************

Odpoledne - poměrně pozdě odpoledne, díky složité přepravě přes Kanál - jsme tedy zahájili druhou etapu expedice po západní frontě, když jsme přijeli do Yper (po belgicku správně Ieper). Zaparkovali jsme přímo v centru městečka a rychle se vydali do In Flander Fields Museum, které je hlavním muzeem bojů ve Flandrech. Nachází se přímo na hlavním náměstí ve výstavní budově městské haly (která byla za války, stejně jako celé městečko, totálně zničená a obnovená ve 20. letech). Bohužel jsme na její prohlídku měli jen hodinu, přičemž jsme byli hned u vstupu upozorněni, že průměrná návštěva trvá hodiny dvě - když jsme následně viděli tuto další výborně pojatou expozici, pochopili jsme, že to není nadsazené.

In Flander Fields Museum

Po zrychlené prohlídce muzea jsme se rozhodli, že už potřebujeme trochu oddechu, a strávili následující hodinu a půl ve dvou příjemných podnicích v centru městečka, okusili další belgické pivo i typické belgické fries, doplnili zásoby potravin v nedalekém obchůdku a hlavně nasávali atmosféru místa, které vzpomínkami na první světovou válku doslova žije. Kromě místních Belgičanů tvoří velkou část lidstva pohybujícího se jeho uličkami britští návštěvníci, resp. návštěvníci z různých zemí Commonwealthu. Obchůdky se suvenýry, nabídky organizovaných tour po bojišti, sbírka na podporu CWGC v každé hospodě a dokonce neuvěřitelně bohatě zásobené knihkupectví a antikvariát s válečnou literaturou britské provenience - to vše se nachází mezi náměstím a nedalekou Meninskou branou.

Meninská brána (Ypry), a před ní dva původní kamenní lvi z Yper, zapůjčení na rok 2017 z Nového Zélandu, kde našli po válce svůj nový domov

U brány začíná večer narůstat dav. Od roku 1928, kdy byla brána tvořící hlavní památník vojáků Commonwealthu bojujícíh u Yper dokončena, se zde totiž každý den ve 20 hodin koná krátká ceremonie k jejich poctě. Nenapadlo nás, že se jí budou účastnit stovky přihlížejících, takže když jsme k ní dorazili se čtvrthodinovým předstihem, zbyla na nás už jen místa ze kterých prakticky nešlo nic vidět. To ale tolik nevadilo, neboť ceremonie je určena především uším - její hlavní části je vojenská večerka troubená členy místního hasičského a bezpečnostního sboru.

Ceremonie v Meninské bráně

Na Meninské bráně jsou vytesána jména všech vojáků Británie a většiny jejich tehdejších kolonií (jen některé, jako třeba Nový Zéland nebo Kanada, mají památníky vlastní), kteří u Yper padli a nemají známý hrob. Po odchodu obecenstva jsme si tedy bránu konečně mohli pořádně prohlédnout a pak jsme už v zamyšlení odcházeli k autu, abychom se přesunuli do nedaleké vesničky k ubytování. Cestou nás ještě napadlo, že se zkusíme zastavit na místě, kde skupina archeologů při stavbě průmyslového areálu odhalila podzemní tunely a zákopový systém, které podrobně prozkoumala a z nichž část byla symbolicky obnovena a zpřístupněna veřejnosti. Ukázalo se, že jsou skutečně přístupné volně a nejsme tedy omezení pokročilou večerní hodinou; prohlídka tohoto miniareálu mezi průmyslovými halami a pod hučícími turbínami větrných elektráren stojících v těsném sousedství byla zajímavou tečkou za dnešním programem.

Zákopy mezi výrobními halami

Následující ráno jsme vyrazili na bojiště u Yper, abychom navštívili několik nejvýznamnějších památníků bojů v oblasti, která byla v letech 1914-1915 a znovu v roce 1917 těžištěm války na západní frontě. Začali jsme dvěma soukromými muzei, jedním na kótě 62 (ano, v rovinatých Flandrách mají kóty takto absurdně nízká čísla) a druhým u Hoodge crater. Obě muzea nabízejí vnitřní expozici složenou z obrovského množství pozůstatků bojů nalezených v okolí a kóta 62 navíc venkovní areál zákopového systému včetně dvou volně přístupných podzemních tunelů. Krom toho je v tomto muzeu možno prohlédnout si ve 3D formě (starou technikou "kukátka") velké množství fotografií z bojů i ze zázemí, některé z nich značně naturalistické... Samotný Hoodge crater se nachází v areálu zámečku, který je dnes hotelem, je zaplaven vodou a tvoří jakési jezírko; ten jsme už nenavštívili, neboť čas nás opět tlačil. Chtěli jsme totiž stihnout ještě muzeum v Paaschendaele.

Obnovené zákopy na kótě 62

Toto muzeum se soustředí na třetí bitvu u Yper (1917) a po menších zmatcích s orientací v jeho areálu a nutnosti vybrat peníze (neboť nepřijímá platby kartou a naše zásoba eur byla v daný okamžik již značně ztenčená) se ukázalo, že je důstojným zlatým hřebem našeho programu. Nabízí totiž expozici rozdělenou do čtyřech, resp. pěti částí: nejdříve klasickou vnitřní výstavu přibližující boje u Yper obecně; poté podzemní areál modelující úkryty, tunely a podzemní zařízení, která zde vojáci během války vybudovali a obývali; následuje další klasická expozice věnovaná už přímo třetí bitvě u Yper, včetně názorného filmu promítaného na 3D model bojiště; odtud pak vyjde návštěvník do venkovního areálu obnovených a zpevněných zákopů, které vypadají nejoriginálněji ze všech podobných areálů, jaké jsme navštívili; a jako bonus je pak možno projít krátký sice, ale velmi "opravdový" úsek podzemního tunelu vybudovaného pod zdejším kostelem (za války samozřejmě zcela rozbořeným), který byl zpřístupněn teprve pár dní před naší návštěvou a v němž člověk doslova cítí atmosféru života v podzemí, který zde vojáci po velkou část války vedli. Soni se tak nakonec právě zde splnilo to, na co se celou dobu těšila - totiž navštívit co možná nejvíce autentické zákopy.

Muzeum Paaschendaele

Z Paaschendaele jsme už zamířili na sever, abychom si udělali ještě tři krátké zastávky. První byla u památníku kanadských obětí prvního plynového útoku na západní frontě, tzv. Brooding soldiera. Druhá pak na největším britském vojenském hřbitově z první světové války vůbec, na Tyne Cot Cemetery. Je na něm pohřbeno přes 12 000 vojáků (většina neznámých) a navíc slouží jako památník, na němž jsou opět vypsána jména všech vojáků Velké Británie a Nového Zélandu, kteří zde padli a nemají známý hrob (pozorný čtenář si jistě všimne, že totéž jsem psal už o Meninské bráně v Yprách; je tomu skutečně tak - po dokončení Meninské brány se totiž ukázalo, že všechna jména britských nezvěstných vojáků se na ni prostě nevlezou; proto jsou na ní jména "jen" asi 55 000 vojáků, kteří se stali nezvěstnými do 15. srpna 1917, kdežto jména těch skoro 34 000 pozdějších jsou zde na Tyne Cot Cemetery). V okamžiku naší návštěvy nás přivítalo téměř zaplněné parkoviště a po ploše hřbitova (mimochodem velmi rozlehlé, do které jsou zakomponovány i dva německé betonové bunkry) se procházely desítky návštěvníků, opět převážně Britů.

Tyne Cot Cemetery

Poslední zastávkou pak byl německý vojenský hřbitov Langemarck - což je jeden z velmi mála památníků "druhé strany" na západní frontě. Kromě samotného pohřebiště, na němž jsou koncentrovány ostatky desítek tisíců německých vojáků z celého okolí Yper, kolem něj jakoby nesměle vzniká muzeum, nebo možná spíše naučný areál, který se snaží přiblížit aspoň trochu boje u Yper také z německé strany. Řekl bych, že úkolem současné generace správců památníku by mělo být právě trochu zaplnit mezeru, která zeje mezi památkami na vojáky Dohody a na ty německé...

Langemarck

Touto zastávkou jsme se s bojištěm u Yper rozloučili a vyrazili do Brugg, krásného historického města ne severu Belgie, kde jsme strávili část odpoledne a podvečer. Zde jsme splnili poslední body plánů, které jsme v Belgii měli (fries, wafle, pivo, pralinky;-) a po prohlídce centra vyrazili ještě na dvouhodinový přesun do Lutychu. Po nemalých potížích s hledáním jak parkovacího místa, tak ubytování samotného se nám zde podařilo zakotvit a opravdu nebyla energie už na nic víc než na spánek.

Ráno nás čekal poslední plánovaný bod programu - návštěva fortu Loncin. Až těsně před odjezdem jsem se dozvěděl, že fort má značně omezenou otevírací dobu od 14 do 16.30 hodin, takže bylo jasné, že se dovnitř nepodíváme, neboť tou dobou už jsme potřebovali být hluboko v Německu na cestě zpět. Chtěli jsme si ho ale prohlédnout aspoň zvenčí - ani to se nám příliš nepodařilo, neboť areál je oplocený a nahlédnout jsme mohli jen z blízkého lesíka přes příkop, který je krásně udržovaný a tvoří tedy dodnes stejně kvalitní překážku vůči případné snaze dostat se na fort bez vstupenky, jako před sto lety. Neuspokojeni jsme se tedy rozhodli posunout se ještě o fort vedle (s podobně znějícím názvem Lantin) a zkusit své štěstí tam, ačkoliv jsme očekávali velmi podobný výsledek. Navíc při příjezdu nás cedule varovaly, že zrovna dnes je zde nějaký festival...

Po chvíli se ale ukázalo, že se jedná o festival spojenecké válečné techniky z druhé světové války, takže za dvě eura vstupného jsme mohli nejen obdivovat překvapivé množství džípů, nákladních automobilů, tahačů a dalších vozidel (včetně jednoho létadla), ale také si projít celý fort (zvenku) a kousíček interiéru. Teto šťastná náhoda tak dala našemu jinak nepříliš vydařenému pobytu v Lutychu smysl a i poslední bod programu naší expedice se tak v dobré obrátil.

Ústřední masiv fortu Lantin

Kolem poledne jsme museli areál, tepající velmi příjemným táborovým životem, opustit a vydat se na definitivně zpáteční cestu. Ty vedla přes celé Německo až do Děčína, kde jsme naposledy přespali mimo domov, abychom v neděli dorazili těch posledních pár kilometrů z jednoho konce republiky na druhý. Plni dojmů a zážitků jsme však byli ještě několik dní...