Východní Slovensko, západní Ukrajina a kousek Polska (3.-7.7.2025)

Největší a nejdobrodružnější cesta, jakou jsme si v rámci letošního natáčení naplánovali, se skládala z několika různorodých částí:

Humenné a Michalovce

Začali jsme nočním vlakem do Humenného (o hodinu spánku nás tedy znovu připravil závěr trasy v autobuse, neboť elektrifikace trati stále není dokončená...), kam jsme dorazili ve čtvrtek brzy ráno. Ubytovali jsme se v hotelu a následně jsem provedl Kathryn městem po stopách první světové války. Začít jsem chtěl tím, že si v místním informačním centru jako správný turista vyzvednu nějakého papírového průvodce - i přes maximální ochotu obsluhy jsme ale zjistili, že žádný papírový průvodce, který by tematickou trasu a informace obsahoval, neexistuje. Musel jsem tedy postupovat podle toho co si pamatuju z naší nedávné prohlídky pod odborným vedením místních průvodců.

Foto se Švejkem nesmí chybět (I)

Před polednem jsme se pak už potkali s Radom, zašli na oběd a následně vyrazili do Michalovců, abychom natočili vstup o zdejším vojenském hřbitově, kam nás zavedl jeden z příběhů vojáků z Jesenicka. Přitom jsme díky povídání s kastelánem zdejšího kaštielu vybádali jeden zajímavý detail ohledně způsobu, jakým svá sídla uherská šlechta poskytovala pro vojenské nemocnice během války: všude se to tak uvádí, a v člověku to automaticky vyvolává dojem, že si gróf nemocné a raněné vojáky nakvartýroval k sobě domů. Realita je však trošku jiná - vojenské nemocnice se zřizovaly v hospodářských staveních ke kaštielu patřícím, nikoliv přímo v obytných částech. Je to logické - ale dosud nás nad tím nikdy nenapadlo uvažovat.

Po návratu jsme měli chvíli času na zpracování aspoň části materiálu, než jsme večer ještě jednou vytáhli Rada k Medveďovi, tentokrát na pivo, abychom prodebatovali i plány na další cestu.

Ukrajina

Ta začala v 5 hodin ráno tím, že Pišta vyrazil z Košic; v 6 nás nabral, v 7 jsme byli na hranicích, tam jsme strávili hodinu (před námi asi dvě auta...), nicméně na Ukrajině jsme i tak nebyli dřív než v 9 (posun času o hodinu). Ještě jsme se ani pořádně neodlepili od slovenských hranic, a už jsme měli "stání" s ukrajinským policistou pro nedání přednosti chodcům na přechodě. Pravda, přestupku jsme se skutečně dopustili - ale na zabavení řidičáku, jak policista vyhrožoval, to ani na Ukrajině jistě nebylo... To byl od něj zjevně jen způsob, jak nás vystrašit a říct si o úplatek - některé věci tedy na Ukrajině, i přes veškerou modernizaci a pokrok, stále funhují stejně.

Překročení Karpat; mám takový dojem, že ty větrné elektrárny tady minule (2021) nebyly

Po úspěšném jednání se strážcem zákonnosti jsme pokračovali na dlouhou, více než pětihodinovou cestu přes Karpaty (znovu Voloveckým průsmykem) až k Ivano-Frankivsku, který jsme ale jen lízli a zakotvili na okraji vsi Starunja jižně od něj. Zde nás u hotelu, ve kterém jsme měli následující dvě noci bydlet, už okolo 15. hod čekali naši hostitelé v čele s Vasilem. Podařilo se nám úvodní formality udržet v rozumném rozsahu (rozuměj počet přípitků zůstal jednomístný) a po zhruba hodině jsme ve velké skupině vyrazili na první lokalitu, kterou byla vesnice přímo pod námi.

Celá naše hrupa

Naším cílem bylo nalézt zde vojenský hřbitov (ideálně dva) opavského IR 1 z března-května 1915, o kterém víme z dokumentů a na který nás vedl další z osudů vojáků z Jesenicka, které zpracováváme. A čekalo nás však zklamání: ačkoliv Vasil se svými pomocníky před naším příjezdem zburcoval celou ves a od místních vyzvěděl a pečlivě zapsal všechny jejich teorie o tom, kde by se vojenské hroby z první světové války mohly nacházet, výsledkem byla hlavně velmi působivá ilustrace toho, jak moc zapomenutá zde první světová válka je. S několika lidmi jsme i mluvili, na několik míst nás zavedli - ale bylo zřejmé, že ve skutečnosti nemá nikdo z nich o hrobech z první světové války příliš tušení.

Ale výhledy jsou ve Staruni krásné

A můžu rovnou prozradit, že jiného výsledku jsme se během dvou dní našeho pátrání nedočkali. Zeptáte se na první světovou válku, lidé začnou hovořit o druhé. Když je upozorníte, že opravdu hledáte něco z první, jen pokrčí rameny, že o tom neví nic. Jakoby zde historie skutečně začínala rokem 1941...

Momentka z natáčení

Než se setmělo, stihli jsme ještě navštívit místo bojů pluku nedaleko - u Verchného Majdanu. Zde nám místní průvodce ukázal zákopy, které jsou velmi výrazné, táhnou se však v jiném směru, než bychom čekali... Při takto krátké návštěvě jsme to nedokázali rozluštit jinak, než se musí jednat o linii z jiného období války (rok 1916 nebo 1917), i když ani to při pohledu na celkové mapy tohoto frontového úseku příliš nesedí. Detailní mapy ale nemáme, a také čas zákopy projít pořádně jsme neměli. Tak třeba příště. O tom, že bychom zjistili místo pohřbení vojáků z bojů u Verchného Majdanu v květnu 1915 - kterých byly desítky během jediného dne(!) - jsme už ani nepřemýšleli. Vasil nás pouze upozornil, že ostatky vojáků z první světové války byly nalezeny v nedaleké Strymbě při rekonstrukci silnice - a to je tak nejbližší známé místo pohřbení vojáků, které však vzhledem k tomu, jak zde fronta v letech 1915 a 1916-1917 prošla několikrát a v různých konfihuracích, může být z úplně jiných bojů než těch, o které nám nyní jde.

V zákopech pod Verchnym Majdanem

Zastávka na hřbitově v Nadwirné, kde se měla nacházet vojenská část, nám pak ukázala, že ani civilní hřbitovy na tom nejsou lépe: Zarostlá plocha s novějšími hroby poblíž památníku polským vojákům bylo to jediné, co jsme zde našli. Že tam někde jsou pohřbeni vojáci z první světové války víme jen díky Vasilovi - na místě bychom to zjistit nedokázali podle ničeho.

Nadwirná - asi někde tady jsou hroby z první světové války

Vrcholem prohramu prvního dne bylo, že nás Vasil pozval na večeři k sobě domů - on totiž přímo ze Staruně pochází. Dostalo se nám tedy domácího boršče a dalších tradičních specialit, bohatě doprovázených místní pálenkou (zde už byl počet přípitků vyšší). Přesto se nám podařilo na hotel dostat těsně před 23. hodinou, aby nám nalili ještě aspoň jedno pivo a my mohli spokojeně jít spát.

Hostina u Vasila

Druhý den jsme vyrazili na delší cestu - k soutoku Dněstru a Serethu, kde náš IR 1 bojoval v září 1915 (těžce) a pak až do jara 1916 (staticky). Zde už jsme se ocitli mimo Vasilův rajón, a tedy na vlastní triko. Řidiče našeho mikrobusku jsme podle mapy.cz donavihovali po 2,5 hodinách až na lesní cestu, kde nás vysadil, abychom se vrhli do lesa, kde jsme prakticky okamžitě našli zákopy. Tím jsme zapůsobili na našeho ukrajinského průvodce, který vznesl udivený dotaz, jak je možné přijet z Čechii do takové prdele a napoprvé najít lesní cestu která nás dovede rovnou k zákopům z první světové války. Odpověď zní: mapy.cz a Kriegsarchiv.

Natáčení v zákopech

Druhou část dne jsme pak strávili - opět neúspěšným - hledáním vojenských hřbitovů v přilehlých obcích: Ščytivci, Horodok, Synkiv... Jediným částečným úspěchem bylo zjištění, že v Synkivu je starý a nový hřbitov, a starý je přesně z období kolem první světové války. To znamená, že nacházely-li se hroby vojáků na něm, nejsou dnes přepochovány novějšími civilními pohřby a tedy teoreticky, kdyby se podařilo sehnat dokumenty k jeho poloze, by ho bylo možno nějakým způsobem vyznačit. Ovšem dokumenty k těmto hřbitovům existují, pokud vůbec, pouze v rozsáhlém nezkatalogizovaném fondu ve lvovském archivu, jehož zpracování je hudbou daleké budoucnosti, a to ještě jen v tom případě, že vývoj světa se bude v následujících letech ubírat těmi lepšími z možných cest...

Tady už je nám jasné, že najít hroby z první světové války je nemožné

Na dobrý oběd (se slabší obsluhou) jsme se zastavili v Zališčykách. Pokud se k vám někdy v budoucnu donesou zkazky o tom, že jsme k obědu vypili ve čtyřech lidech litr chřenové pálenky, samozřejmě to není pravda. (Pravda ale je, že na místní honoraci slavící zde narozeniny jsme zapůsobili natolik, že nás při našem odchodu obdarovala sklenicí něčeho dobrého na cestu.) Po obědě jsme se vydali na jih od Zališčyk - tedy na území Bukoviny -, neboť zde jsme měli k dispozici dokumenty o vojenských hřbitovech z vídeňského archivu (kde jsou v torzovitě dochovaném fondu bohužel materiály pouze právě ke čtyřem hřbitovům přímo v Zališčykách a jejich okolí, nikoliv však k těm v nedalekých obcích, které by nás zajímaly nejvíce). Chtěli jsme tedy vidět aspoň jeden zachovaný hřbitov - a to se nám zde povedlo! Zbylé tři jsou však podle všeho rovněž zaniklé.

Dněstr jsme překročili několikrát tam a zpět

Při hledání jednoho z nich jsme náhodou narazili na starou místní paní (roč. 1929), která nám do kamery popovídala něco o pochovávání vojáků po první světové válce - mluvila však místním nářečím a poněkud nesouvisle, takže s porozuměním obsahu měli problém i rodilí Ukrajinci, natožpak my. Pro náš dokument to není relevantní, nicméně pro místní to může být zajímavé - musíme jim to předat.

Zpět jsme se vrátili znovu až se setměním, dali si další z dobrých večeří v podniku nedaleko a tradiční jedno pivo na hotelu, než jsme šli spát. Poslední den jsme už měli prohram bez ukrajinských průvodců - nicméně po snídani jsme ještě čekali na Vasila, abychom ho pro náš dokumentární film vyzpovídali a vyřídili s ním formality, takže se nám podařilo vyrazit až před půl jedenáctou.

Rozlučkové foto s našimi místními průvodci

První zastávkou byl vojenský hřbitov Pavlivka, který nám ukrajinští kolehové ukázali už minule, abychom se podívali, jak se jeho rekonstrukce posunula. Na místě jsme získali silný dojem, že vojenský hřbitov je obrovský - ale nakonec se ukázalo, že nás jen zmátlo vyznačení nových sektorů civilního hřbitova, které působilo dojmem, jako kdyby se jednalo o původní vojenskou část. A teprve po návratu jsme pochopili, že onen velký vojenský hřbitov, který naznačují nám známé údaje, je nakonec na jiném místě (i když v té stejné obci). Po cestě dál na Lvov jsme se pak ještě zastavili na zrekonstruovaný vojenském hřbitově v Halyči (ano, podle tohoto městečka dostala název celá rakousko-uherská provincie Halič).

Halyč

Ale pak už jsme zamířili k hlavnímu cíli dnešního dne - do Lvova, a to nejprve na Lyčakivský hřbitov. Jelikož zbytek výpravy zde ještě nikdy nebyl, nejdříve jsem je provedl po staré vojenské části (polské i ukrajinské). Už zde jsme viděli předzvěst toho, co nás čekalo následně - na staré ukrajinské vojenské části byli totiž nově pohřbíváni vojáci padlí v bojích s Ruskem na Donbase od roku 2014, a po zahájení ruské invaze v únoru 2022 zde byly umístěny i hroby prvních padlých ze současné války. Celé vyhrazené místo však zaplnily jen hroby z prvního měsíce války - a všichni další jsou pak pohřbeni na pohřebišti vedle současného ohrazení hřbitova. Tedy na místě, kde byly původně uloženy ostatky několika tisíc vojáků z první světové války, potom sovětských padlých z druhé světové války - a nyní zde vzniklo pohřebiště z třetí války, na nějž bohužel stále přibývají další a další hroby.

Ukrajinský vojenský hřbitov na historickém Lyčakivském hřbitově - bohužel už ne jen historický

Ačkoliv jsem zhruba tušil, jaký pohled nás zde čeká - byl jsem zde v roce 2014, kdy to byla prázdná plocha, a viděl jsem nějaké fotky z prvního roku války, které ukazovaly jak na ni vznikají nové hroby -, na reálný dojem z místa nelze být nijak teoreticky připraven. Na mírně se zvedajícím svahu je umístěno (momentálně) okolo 1 300 hrobů z aktuální války, na každém fotografie zemřelého vojáka a dvě vlajky, z jejichž šustění ve větru jde mráz po zádech. Byla neděle odpoledne, takže u mnohých hrobů byli pozůstalí: přátelé, rodiče, manželky - a děti... Právě pohled na děti ve věku mé dcery hrající si u hrobu svého tatínka byl pro mě nejtěžším zážitkem z celé návštěvy.

Fotka ani zdaleka nepostihuje reálný dojem z místa

Na základě počtu vojenských hrobů ve Lvově, což je už velké město (700 000 obyvatel), se dá poměrně přímočaře odhadnout, že celkový počet takovýchto hrobů v celé zemi musí být už skoro 70 000. K tomu je potřeba připočíst, že skoro na každého vojáka pohřbeného doma připadá další nezvěstný, jehož tělo se domů nedostalo - a dostáváme se k tomu, že celkový počet zemřelých ukrajinských vojáků k létu 2025 může činit okolo 120 000. No a na druhé straně musíme předpokládat, že ruských vojáků zemřelo ještě několikanásobně (2-3x) více. To je strašná cena války - a navíc ještě není konečná.

Z Lyčakivského hřbitova jsme se vydali do centra Lvova - prošli jsme se po náměstí i po přilehlých uličkách, nasáli atmosféru města, které i přes všechno, čím si s celou zemí prochází, tepe životem. Nakoupili jsme pár suvenýrů (například toaletní papír;-) a získali zajímavou zkušenost s automatem na placení za parkování, který vyžadoval projít asi 15 kroků dlouhým procesem na jehož konci bylo třeba zadat telefonní číslo pro potvrzovací SMS, pochopitelně pouze v ukrajinském formátu...

Lviv žije

No a po 19. hodině jsme vyrazili na hranici, která je od Lvova vzdálena jen něco přes hodinu. Měli jsme štěstí a na hranicích strávili jen asi dvě hodiny; vzhledem k posunu času o hodinu zpět jsme tak byli v Przemyślu po 21. hodině.

Przemyśl (a Bieszczady)

Do prvního hotelu u nádraží jsme se nevešli, a tak jsme se ubytovali ve velkém hotelu u Molotovova bunkru na nábřeží Sanu (kde od naší poslední návštěvy přibyl nový most) a vydali se do centra najít něco k snědku. Paní v hospodě, kde jsme si dali pivo, nám poradila podnik s názvem "Mustafa Kebab" (znělo nám to jako nějaká narážka na Atatürka, ale asi je to spíš náhoda;-), kde jsme skutečně i po 22. hodině dostali vynikající kebab, a tak jsme to mohli oslavit ještě jedním pivem a pak spokojeně jít spát.

Nový most ze starého známého bunkru Molotovovy linie

Až ráno jsme si uvědomili, že hlavní cíl naší návštěvy - zbrusu nové muzeum pevnosti Przemyśl - bude mít nejspíše zavřeno; bylo totiž pondělí. Po všech těch náročných večerech a cestách jsme si přispali a vydali se jako první do informačního centra na rynku (které beztak otevírá až v 10 hod), abychom si potvrdili, že to tak skutečně je. Po symbolické obhlídce rynku (se sochami všech husarů, hulánů i Švejků) jsme si přesto nahoru vyjeli - už kvůli těm výhledům - a na budovu muzea se podívali aspoň zvenčí. Zároveň jsme viděli, jak i kolem vznikají turistické atrakce ve velkém stylu (lanovka tu už byla; ale bobová dráha, jízdy čtyřkolkami...).

Foto se Švejkem nesmí chybět (II)

Zde mi dovolte opět zdůraznit, že Polsko se v posledních letech rozvíjí ve všech ohledech, a i v oboru historických lokalit a turistiky se realizují obrovské - a nutno dodat že zpravidla dobře zvládnuté - projekty. Jak jsme se dozvěděli v informačním centru, kromě tohoto nového muzea, otevřeného loni na podzim, vzniká v Przemyślu další turistické centrum skládající se ze tří fortů na severozápadním perimetru pevnosti, které má být otevřeno letos na podzim.

Pak jsme se vydali na forty - Borek, Salis Soglio a Łuczyce. Tedy všechny, co jsem už navštívil dříve (ale jiní členové této výpravy nikoliv). I na nich je vidět, jak mohutně se turismus v této oblasti rozvíjí - kolem fortu Łuczyce vznikl úplný park pro turisty s ohništi, sedátky, možností přesání... když jsme tu spali naposled, nic takového tu ani zdaleka nebylo (pravda, to je ale pěkných 15 let zpátky...).

fort Łuczyce

Pak jsme se vydali - nám už také dobře známou cestu - přes Sanok a Lupkovský průsmyk zpět na Slovensko. Stavili jsme se na všech našich oblíbených místech - na výhledu ze "Sloních hor", na slovenském hřbitově vojáků z druhé světové války těsně před Sanokem, i v naší oblíbené restauraci s místními pokrmy v Sanoku na rynku (a samozřejmě jsme se vyfotili i se třetí sochou Švejka během pěti dní).

Foto se Švejkem nesmí chybět (III)

Pak jsme se chtěli zastavit ještě na několika vojenských hřbitovech po cestě - stihli jsme však pouze Zagórz (kde ale ve skutečnosti nic kromě informační cedule není), neboť následně se spustila silná bouře, v níž jsme byli rádi, že jsme se Bieszczady vůbec prosmýkli - natož abychom v ní hledali nějaké vojenské hřbitovy.

Vojenský hřbitov Zagórz (teda místo kde byl)

Nakonec jsme se do Košic dostali až v 21 hod. K mému velkému překvapení se ukázalo, že noční vlak do Bratislavy je plně vyprodán (z pondělí na úterý! proč?) a museli jsme jet nočákem pražským. Ten odjíždí již v 22 hod, což nám zkrátilo setkání s Maťom před odjezdem vlaku. Nakonec však všechno bylo jinak - vlak měl totiž vlivem bouřky nemalé zpoždění. Naštěstí spací vagony začínaly až v Košicích, takže jsme se do nich mohli uložit a v klidu spát, čekajíce na příjezd lokomotivy a dalších vagonů. Vlak nakonec vyjel z Košic s 5hodinovým zpožděním až okolo 3. hod ranní, čímž nám spánek o mnoho hodin prodloužil.

Domů jsme tak dorazili - po improvizované změně trasy z Bohumína namísto z české Třebové - těsně před polednem. Ale ještě nikdy jsem se z východu nevrátil tak vyspaný!