Italská fronta (16.-18.7.2025)

Poslední větší výlet na bojiště vojáků z Jesenicka v rámci letošního natáčení nás zavedl na italské bojiště. Přes Rakousko jsme tentokrát jeli "zadní" trasou údolím Muru, která je hezčí, ale na točení volantem náročnější. Nedaleko Villachu jsme se ubytovali v nádherném statku s koni, a druhý den ráno vyrazili přes Tarvisio do Itálie.

První zastávka byla u San Dona di Piave - už před cestou jsem se snažil zjistit, kde vlastně skončily hroby vojáků z bojů na Piavě (a především na dolní Piavě) z léta 1918 - ale informace jsou nejasné. Konzultoval jsem to i s Ministerstvem obrany, které je přesvědčeno že většina vojáků z Piavy byla přenesena do Cittadelly, ale dalo mi tip také na dva hřbitovy u San Dona: Ceggia a Croce. Začali jsme tedy tam. V Ceggii je u vchodu relativně nový památník, který však hovoří - pokud mi má chybí znalost italštiny dovoluje soudit - o BÝVALÉM vojenském hřbitově. V Croce pak není vůbec nic, co by nasvědčovalo vojenskému pohřebišti. V tomto ohledu budeme ještě dál pátrat.

Památník bývalého vojenského hřbitova Ceggia

Kromě toho jsme si udělali krátkou obědovou pauzu v San Dona a zastavili na dronování bojiště u něj - protože z naší poslední návštěvy (která proběhla v době kdy se o dronech debatovalo maximálně v anarchistických kroužcích) si dobře pamatuju, že v této nepřehledné placce není nic vidět a "kapesní rozhledna" tak skýtá jedinou možnost, jak si bojiště aspoň zprostředkovaně "prohlédnout".

San Dona di Piave ze severu...

... a památník padlých italských vojáků ze San Dona di Piave přímo ve městě

Původně jsme měli v plánu dvě celodenní cesty na bojiště - jednu k Asiagu, jednu k Monte Grappa. Ukázalo se ale, že osárium v Asiagu je opět dlouhodobě chiuso, nedaleké muzeum bývá otevřeno jen v neděli odpoledne, a navíc má v daný den v oblasti pršet... Proto jsme nakonec cestu tam zrušili a vydali se jen na Monte Grappa. Teda žádné "jen"! Masiv Monte Grappa je mimořádně působivé místo. Obzvláště když se nám, na rozdíl od naší předchozí návštěvy, ukázal v celé své kráse, bez závoje mraků, které nad ní ležely minule.

Jako první jsme se ale zastavili na rakousko-uherském vojenském hřbitově Cittadella - a tam měli štěstí, neboť v informační budce jsme zastihli italského správce hřbitova (na jehož existenci jsem, upřímně řečeno, zapomněl, přestože při naší poslední návštěvě jsme s ním mluvili taky). Uměl sice jen italsky (na hřbitově RAKOUSKO-UHERSKÝCH vojáků, kde je pohřbeno asi 15 národností, trochu omezená jazyková výbava), ale domluvili jsme se. Dozvěděli jsme se tak, že hřbitov Ceggia byl ve skutečnosti přesenen také sem (stejně jako většina hřbitovů z oblasti podél Piavy), dostali jsme spoustu materiálů o hřbitově (včetně seznamů pohřbených vojáků) a také narazili na dva vojáky z Jeseníku, takže máme i něco pro dokument.

Cittadella

No a pak už jsme opravdu vyrazili na Monta Grappa. Cestou nahoru jsme narazili na nový malý památníček, který upozorňuje na to, že v terénu okolo jsou stále viditelné krátery po 110 let starých výbuších. Upřímně řečeno, zrovna od tohoto památníku jsem moc kráterů tedy neviděl - ale později, z jiných výhledů, už ano. A že těch výhledů bylo!

Pohled na sever

Pohled na západ (Monte Asolone,

Z vrcholu Monte Grappy, resp. z výhledu u bývalé vrtulníkové(?) základny NATO poblíž, jsem se po delším úsilí zorientoval a zjistil, že vidíme všechna důležitá místa spojená s boji českých vojáků v posledních měsících války: od Col della Beretta (za níž je schovaná z tohoto úhlu neviditelná Col Caprile) přes Monte Asolone, Monte Pertica (která nás zajímala v souvislosti s jesenickými vojáky nejvíce) až po Monte Tombu na druhé straně, nad Piavou. Také koryto Piavy jsme viděli překvapivě jasně, i když v něm nebyla prakticky žádná voda. A náhorní plošinu Montello, na které bojovala jihomoravská 13. divize během bitvy na Piavě v červnu 1918, jsme měli jako na dlani... Kdyby byly dokonalé atmosférické podmínky, nejspíše bychom podél Piavy dohlédli až k moři.

Pohled na jihovýchod (Piava, Montello)

Nakonec jsme nahoře strávili pěkných pár hodin - kromě úžasných výhledů jsme si prohlédli také několik zbytků zákopů včetně podzemních úkrytů a chodeb a muzeum přímo pod památníkem (které je tedy poněkud zastaralé - takovéto místo by si zasloužilo lepší, moderní expozici...). Na závěr jsme ještě poobdivovali výhledy do Benátské nížiny, které jsou neuvěřitelné - mezi 1700 m.n.m. vysokou Monte Grappa a totální severoitalskou plackou totiž není nic, co by je stínilo, přechod z hor do roviny je opravdu velmi prudký.

Pohled na jih

Dolů na ubytování jsme se vrátili až večer, s jistotou, že máme krásné záběry i příběh do dokumentu. Poslední, co jsme pak potřebovali doplnit, byl nějaký vhodný pohled na řeku Tagliamento, která hrála roli při zajetí většiny rakousko-uherské armády Italy na konci války. Po cestě zpět jsme tedy odbočili z dálnic a zajeli k San Vito al Tagliamento, kde je jeden z mála mostů přes mohutné koryto řeky, a vytipovali si vhodné místo. Ukázalo se, že je zde zachovaná betonová pevnůstka z doby, kdy se zde italští vojáci snažili bránit po ústupu ze Soči, a také památník na tuto neúspěšnou obranu (která skončila zničením mostu a ústupem na Piavu). 

Pevnůstka...

... a památník.

Natočením záběrů - ve vrcholném létě téměř vyschlého - koryta Tagliamenta jsme se pak s Itálií rozloučili a vyrazili přes Alpy zpět na sever - tentokrát už standardní cestou přes Graz.

Tagliamento bez vody