Karpaty z polské strany (6.-9.8.2019)

Návštěvu Karpat jsme začali jak jinak než Přemyšlem, pevností nacházející se na jejich úpatí, která do značné míry zimní boje v Karpatech na počátku roku 1915 vyprovokovala. Zjistili jsme, že jsme se nevědomky ubytovali nad stylovou restaurací vyzdobenou dobovými fotografiemi i nálezy pozůstatků války.

Stylová restaurace

Ráno jsme se vydali nejdříve na Tatarský kopec, abychom z tohoto pozorovacího bodu pevnosti mohli také obdivovat výhled na její perimetr a na město samotné. Poté jsme vyrazili na fort Łętownia - na severozápadní straně pevnosti jsme dosud nikdy nebyli a ukázalo se, že Łętownia je hezký, volně přístupný vyčištěný objekt s popisky ve formě malé naučné stezky.

Další fort v sousedství - Tarnawce - se naopak ukázal být zabarikádovaným a zcela nepřístupným areálem. A tak jsme velkým obloukem přejeli zpět na jižní stranu Sanu a vyjeli a vyšli si ještě na fort Pralkowce - rozbitou zříceninu fortu v lese na kopci stejného jména, která má však své kouzlo.

Pak už jsme zamířili do nitra Biesczad - se zastávkou na oběd v Sanoku, který nám nezklamal svou stylovou restaurací s haličskou kuchyní a překvapil novým podzemním parkovištěm téměř u rynku, z něhož nebylo tak snadné vyjet... Naším domovem na následující tři dny a čtyři noci se ale stala vesnička Bereżnica Wyżna, nacházející se v malebném slepém údolí (které se nakonec ukázalo být ne zas tak slepé).

Hned první den jsme se vydali na největší výlet - dojeli jsme až na parkoviště u zaniklé vsi Bukowiec v jihovýchodním cípu Polska, kam je potřeba se dostat po čím dál více se zužující a čím dál více kamenité cestě, a odtud se vydali po turistické značce k Užockému průsmyku. Trasa, která je vyhledávaná jako výlet k pramenu Sanu, vede přes dvě další zaniklé vsi, v horní části pak podél potůčku, kterým zde San je, jenž zároveň tvoří hranici Schengenu. Druhá polovina cesty vede také prakticky podél železnice procházející Užockým průsmykem (která je ovšem na ukrajinské straně hranice), a tak jsme mohli obdivovat také dva supící ukrajinské vláčky. Celkově jsme ovšem nemířili až k pramenu Sanu, nýbrž spokojili jsme se pouze s výhledem u kopce Wierszek, odkud se nabízí pohled na Užocký průsmyk z pro nás neobvyklé strany. Výhled pomalu zarůstá a už není takový, jak býval (podle informační cedule) ještě před pár lety, ale i tak je stále zajímavý.

Cestou zpět jsme se stavili ve velice stylovém trampském občerstvení v Tarnawě a také na dřevěný kostelík ve Smolniku a poněkud neobvyklou dřevěnou vilu tamtéž (ta ovšem už od pohledu není v dobré kondici).

Druhý den jsme vyrazili na horu Korbania - což je jedna z těch, o kterou se v roce 1915 nejintenzivněji bojovalo - a využili při tom v pohodě průjezdnou zkratku přes kopec, která z Berežnice umožňuje dojet do Górzanky a ušetřit tak dobrých 15 km. Přístupová cesta ze zaniklé vesnice Łopienka, kterou jsem si v mapě vyhlédl a která by nás provedla přes vedlejší vrchol, na kterém byly rakouské pozice, až na vrcholek Korbanie, kde byly pozice ruské, je však pro auta uzavřená, a tak jsme se na Korbaniu nakonec vydali z druhé strany, od severu. Je to dost prudké stoupání, na jehož konci nicméně turistu čeká rozhledna s krásným výhledem směrem na sever a východ (tedy na ty dvě světové strany, které nás z historického pohledu zajímají nejméně;-) Korbania je jedním z mála míst, o která se před sto lety tolik bojovalo, jež je dnes turisticky vyhledávané - ovšem nikoliv kvůli své historii, nýbrž pro přírodní krásy. Kousek ruských zákopů jsem si musel v lese severně od vrcholku najít sám...

Výhled z Korbanie - a tam, tam někde je Užocký průsmyk

Pak jsme se přesunuli do vsi Czarna Górna, která slibovala muzeum Biesczad. To jsme nakonec našli na statku kus za vsí, a ačkoliv zvenčí to tak nevypadalo, ukázalo se být velice rozlehlou sbírkou obrovského množství předmětů svázaného s minulostí oblasti - včetně sekce věnované bojům první (a také druhé) světové války. Provozuje ho soukromý sběratel-nadšenec, který nás i prováděl, a který by o historii a předmětech své sbírky nejraději hovořil celý den...

Po další zastávce ve stylové restauraci na haličské speciality jsme se přesunuli k Solinskému jezeru, abychom zde strávili klidné odpoledne s nohama ve vodě. Pamatoval jsem si totiž z jedné našich dávných expedic, jaké příjemné místo to je - neuvědomil jsem si ovšem, že to si ve skutečnosti pamatuju jiné místo, neboť tehdy jsme nebyli u Solinského jezera, nýbrž u jezera Klimkowskiego nedaleko Gorlic; byl jsem proto značně překvapen tím, co jsme spatřili. Naše plány se ukázaly být zcela naivní - Solinské jezero je totiž něco jako polské Chorvatsko, obsypáno turisty (a placenými parkovišti). Nakonec jsme tak jen chvíli pozorovali lodní ruch na hladině, poseděli u vody zrovna v místě, kde byl zákaz koupání, a raději odjeli zpět do kopců Berežnice, kde sice není žádné jezero, ale je tam klid.

Pohled na Solinské jezero z okolních kopců

Třetí den jsme zamířili k Manilowe - dalšímu významnému bojišti z roku 1915, na kterém byly navíc nasazeny jednotky jihomoravské 13. zeměbranecké pěší divize (viz naše minulá návštěva). Opět jsme to vzali zkratkou přes kopec, tentokrát do Baligródu, a měli tak dost času projít se směrem k sedlu Žebrák a odtud po cyklostezce za Bałandou pod Bagnisty, což jsou další z dobových map mi známé vrcholky místního bojiště. Naším cílem bylo zjistit, zda zde nejsou některé z oněch legendárních křížů na hrobech vojáků, které "kdesi" na Manilowe jsou umístěny, ale o kterých nám nikdy nikdo nebyl pořádně schopen říct, kde se nacházejí. Nejsou.

Po poledni jsme přejeli do Cisny, resp. Majdanu, abychom se svezli místní úzkorozchodkou. Ukázalo se však, že o jízdu je velký zájem a zbývaly už jen lístky na večerní projížďku do Przysłupu, tedy na druhou stranu, než kam jsme chtěli. Rozhodli jsme se však vzít za vděk i touto, koupili lístky, prohlédli si areál stanice, občerstvili se a využili zbývajícího času do odjezdu ke krátké zajížďce nad Wolu Michowou, kde jsem konečně (po několika dřívějších neúspěšných pokusech) našel vhodné místo, odkud je dobrý rozhled na místní terén a bojiště. A když už jsem tam byl, uvědomil jsem si následně, že je odtud jako na dlani vidět nejen na východ, ale i na hraniční hřeben a Lupkovský průsmyk.

Pak už jsme se vrátili na stanici, aby nám neujel vlak. Cesta hrkající, skřípající a pomalu se ploužící soupravou po úzkorozchodné dráze v karpatské krajině byla opravdu stylová. Uvědomil jsem si na ní, jak moc se změnila i železnice a vlaky, které tu máme už skoro 200 let a asi je tak nějak automaticky považujeme stále za to stejné. Ale to, čím jsme jeli zde (a čím se před sto lety běžně jezdilo na všech běžných železničních tratích...), a to, čím dneska jezdíme do Vídně, jsou dvě úplně úplně odlišné věci...

Náš pobyt v Biesczadech se tímto zážitkem nachýlil ke konci. Ještě jednou jsme se vrátili do naší Berežnice, abychom se s ní ráno rozloučili a vyrazili zas dál...