Zimní Karpaty VI. (16.-17.2.2024)

Do "zimních" (no, spíše jarních) Karpat jsem vyrazil zase jednou nočákem, a tentokrát bez nehod a zvláštních příhod dorazil přesně podle jízdního řádu až do Humeného - resp. do Strážského, protože nádraží v Humenném prochází velkolepou rekonstrukcí a (minimálně) po letošní rok ho obsluhují namísto vlaků pouze autobusy.

Zde bývalo - a zase bude! - humenské nádraží

V Lahôdkách jsem si dal lahôdné raňajky a vyčkal Matúše, který zaúkoloval svého bratra, aby nás zavezl do východiště naší první túry, do Habury. Tu jsme absolvovali jen ve dvou a zahájili ji tím, že jsme vystoupali po známé cestě pod Weretyszów, odkud jsme vyrazili po hřebeni dále na východ, nad Kalinov (což je mimochodem první osvobozená československá obec v roce 1944 (což mimochodem není pravda, protože ve skutečnosti byla až třetí)). Nakonec jsme se rozhodli nezamířit přímo na horu Revejku, jak jsme měli v původním úmyslu, ale pokračovat po pohodlnější stezce po hranici až do sedélka nad Kalinovem, a odtud se spustit do vsi.

Nová umělecká instalace nad Haburou

Zde jsme v překvapivě nóbl restauraci osvěžili své hrdla polévkou (někteří), resp. pivem (jediný Šariš za tento pobyt! no dobře, dva). Poté jsme vyrazili - přes místní vojenský hřbitov u kostela nad obcí - na druhou část naší cesty. Naším hlavním cílem bylo identifikovat místa, kde se odehrávají dramatické události popisované v Marvanových vzpomínkách. Byla z toho dlouhá debata, co mohl Marvan myslet těmi ruskými vojáky sestupujícími z Revejky, kteří jim vpadli do boku, protože v terénu je patrné, že tím nemohl myslet ruské vojáky sestupující z Revejky. Nakonec jsme ji uzavřeli hypotézou, že se jednalo o menší bezejmenný kopeček jihovýchodně od Revejky, který je s ní spojen hřebínkem. Tomu by totiž odpovídaly zákopy, které jsme našli v nedalekém lesíku, a které jsme prohlásili za "Marvanovy". Nicméně příležitostně by mělo smysl projít je ještě jednou pořádně, a zajít i na ten bezejmenný kopec, kde se - pokud máme pravdu - nacházela předsunutá 9. setnina IR 40.

Asi takto se na to Marvan musel na začátku února 1915 dívat... akorát tehdy zde bylo mnohem víc sněhu.

My jsme však pokračovali na opačnou stranu, zhruba po linii pozic IR 40 až do údolíčka potoka, kterým plukovní úsek končil. Po koordinaci se skupinou B, která se tou dobou již blížila na bojiště, jsme vystoupali ještě znovu nahoru, na holý kopec nad Haburu/Borov, ze kterého se nám naskytl hezký výhled na celý (cca 15km) okruh, který jsme dnes obešli. Odtud jsme se pak už definitivně spustili k silnici, kde jsme se během pár minut dočkali vyzvednutí motorizovanou částí naší skupiny, se kterou jsme se svezli do Driečné. V místě našeho tradičního ubytování pak proběhlo tradiční večerní posezení a debaty nad stavem světa.

Druhý den jsme se (ne zcela úspěšně) pokusili vyrazit v 8 hodin ráno na druhou túru, téměř do stejných míst jako včera - jen tentokrát jsme vyráželi ze sedla nad Čertižným a po hraničním hřebeni hodlali dojít nad Haburu (do míst, kde jsme předchozího dne startovali), a odtud pak dolů do vsi, kde jsme si vychytrale nechali jedno auto, abychom nemuseli absolvovat ještě dlouhou štreku z Habury až zpět do východiště na hranici.

Trochu nás zdržely raňajky

Hlavním cílem této procházky bylo zverifikovat polohu zde se nacházejících vojenských hřbitovů na základě archivních dokumentů ze 20. a 30. let, neboť celá tato záležitost je poněkud nejasná. Ve zkratce lze říct, že postupem dne se záležitost z nejasné změnila na zmatečnou, ze zmatečné na neuvěřitelnou a nakonec z neuvěřitelné na zarážející až urážející. Ukázalo se totiž, že vztah 8 "vojenských hřbitovů" vyznačených na hřebeni ke 4 vojenským hřbitovům zdokumentovaným četnictvem po válce je... řekněme dost volný a originální. Nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že když byly tyto hřbitovy někdy kolem roku 2000(?) rekonstruovány, jejich autorům se podařilo v terénu identifkovat jen jeden z nich. Ten tedy obnovili, a v okruhu několika desítek metrů kolem něj(!) zkonstruovali (nikoliv zrekonstruovali) několik dalších. Zčásti podle plánků těch zbylých tří (dokonce i ten jeden správný, co tehdy našli, zduplikovali necelých 50 metrů od něj!), zčásti zcela originálně. Pravděpodobně na základě toho, že jim místní ukázali místa, kde s detektorem v zemi kdysi cosi nalezli...

Snaha pochopit, co se to tady stalo

Znamená to nicméně, že zbylé tři hřbitovy jsou zapomenuté kdesi v lese na hřebeni, na místech, o kterých díky dobovým náčrtkům zhruba víme, kde by měla být (jsou od sebe pochopitelně mnohem dál než ty zkonstruované). Dvě z nich jsme během naší cesty zběžně prošli, ale žádné stopy v terénu po hřbitovech jsme prostým okem neidentifikovali. Čtvrté bylo náhodou nalezeno před několika lety a tehdy snad označeno; až k němu jsme nakonec pro nedostatek času nedošli, neboť jsme se spustili do Habury již po zelené značce přes (bývalou) osadu Chvostejov, která hraje také roli v Marvanových, Bardachových i Filarzových vzpomínkách na boje 2. pěší divize v této oblasti. Dnes po ní však nezůstalo věru ani stopy.

Oběd v polních... teda lesních podmínkách.

Každopádně se nám zde rýsuje další zajímavá aféra, neboť místní správa, která se - nutno zdůraznit, že vzorně - stará o 8 vojenských hřbitovů v nelehko dostupném lese, asi nebude nadšena zjištěním, že 7 z nich je falešných, skutečné jsou na hřebeni jen 4, z toho 2 navíc nejsou v katastru obce Čertižné (nýbrž Habury), a ten zbylý je na neoznačeném místě úplně jinde než ty vyznačené. Na pořádném zdokumentování, a ideálně nalezené těch správných míst, budeme ještě pracovat.

V závěru našeho pochodu nás zastihl déšť, sestup dolů byl tak už poměrně únavný a nakonec nám ho zpestřili dva místní "motoři" , které jsme potkal na kraji vsi a kterým jsem se pokusil vysvětlit, co je to historie (neúspěšně, jejich odpověď byla opakovaně: "Nieznam take!"). V Habuře jsme si pak čekání na druhé auto zpestřili prohlídkou místního vojenského hřbitova (resp. také jen jeho zbytku) a cerkve (vskutku výstavní), a pak se už za stmívání vrátili do Driečné, kde se po krátké době musela naše skupina A odpojit, neboť jsme již namísto druhého noclehu v Driečené se zbytkem skupiny potřebovali noc trávit opět ve vlaku do Bratislavy. Po návratu do Humenného zbyl čas ještě na dva Medvědy, a pak už šupaj na vlak (tedy nejdřív autobus). Lůžka byla, po dvou dnech v terénu, velmi pohodlná.