Manilowa očima potomků vojáka (28.-30.9.2023)

Na konci září jsme se vydali ještě jednou na Manilowou, abychom dokončili, co jsme v létě začali. Expedice byla ovšem výjimečná hlavně tím, že s námi jela rodina potomků jednoho z vojáků, který zde bojoval a byl těžce raněn - konkrétně jeho vnučka (ano, opravdu vnučka, nikoliv pravnučka - mají v té rodině poněkud delší generace...) se svým manželem a školou povinným synem. Dejme tedy tentokrát slovo přímo jí v roli hostujícího autora, aby cestu popsala ze svého pohledu:

Poslední zářijový víkend se vydáváme pátrat po stopách mého dědečka Aloise Kudláčka, vojáka bojujícího ve Velké válce. I když slovo pátrat není tak úplně přesné - známe místo, známe datum, známe z vyprávění a z krátkého písemného zápisu celý ten příběh o jeho postřelení, víme dokonce i jaké bylo v tu dobu počasí. Takže tak trochu jedeme najisto.

Ten příběh začíná v zimě 1915 na nyní polském vršku Patryja, v reálné době v Haliči na kopci Piaski. Znovu se připomíná asi před dvaceti lety, kdy shromažďuju podklady pro rodinnou kroniku a přesnější kontury pak získává za poslední tři roky, a to především díky Radimovi Kapavíkovi ze Signum belli 1914. První informace poskytuje fotografie z lazaretu se špatně uvedenou lokalitou ve znění: "raněn od Rusů v Jablunkovském průsmyku". Běžný občan by se s vydal na výlet do Jablunkova, ne tak odborníci ze Signum belli. Chvíli se uvažuje o Jablonickém průsmyku na Ukrajině, ale po nalezení dědova chorobopisu v kroměřížské psychiatrické léčebně, kde kvůli válečným útrapám opakovaně pobýval, bylo jasno: k jednomu z jeho zranění došlo 8.3.1915 v Karpatech. Zásadní informace, která pomáhá panu Kapavíkovi dědu vyhledat v seznamech ztrát a definitivně jej zařazuje do konkrétního pluku a na konkrétní bojiště [LIR 25 - pozn. red.].

A shodou náhod se jedná o úsek fronty a časové období, kterému Signum belli věnuje větší pozornost než jiným válečným událostem. Nabídku na "cestu po stopách dědy" dostávám od pana Radima už před časem, trošku to pokládám za utopistický plán, ale najednou nasedám ve čtvrtek ráno na sv. Václava s rodinou do auta v Prostějově a vyjíždíme směr Ostrava. Kousek za domem najíždíme na dálnici a po projetí Katowicemi, Krakovem a Tarnovem ji opouštíme a vydáváme se už po okreskách jihovýchodním směrem přes Krosno do podhůří Karpat, kde máme sjednané ubytování ve vesnici Mchawa a kde se nachází ONO MÍSTO. Skoro 600 km za krásného počasí s přiměřeným, i když ke konci cesty překvapivě silným provozem zdoláváme za 9 hodin, samozřejmě s přestávkami na ochutnávku polských jídel a jiným podobnými nezbytnými zastávkami.

Po 17. hodině parkujeme před penzionem, činíme nezbytné úkony ubytování a vyčkáváme na naše "průvodce" ve voze B [Proč zrovna my jsme béčko? - pozn. red.].  Důležité večerní setkání všech dorazivších účastníků se uskutečňuje za přítomnosti milého pana Leszka coby jakéhosi místního mecenáše a přítele zdejšího kraje a historie i polských archeologů, kteří na bojištích odhalují stoletou minulost. Seřizujeme čas a určujeme GPS souřadnice pro zítřejší výchozí bod, čímž zakončujeme den (někteří dříve, jiní později...).

Večerní porada v plném proudu

Ranní přesun autem z Mchawy na konkrétní místo na úpatí kopce Manilowa - dnes Łysy Wierch (815 m. n. m.) - je rychlý a úspěšný, dále už vyrážíme lesní cestou po svých. V plánu je vystoupat na kopec Manilowa, zhlédnout probíhající archeologický výzkum související s první světovou válkou a pak se přes údolíčko přesunout na Piaski - vršek, kde bojoval můj děda. Procházka příjemně ubíhá, konec září je nezvykle teplý, svítí sluníčko a sklon kopce je tak akorát, aby se dalo i povídat. A nebo taky poslouchat, protože oba naši průvodci pan Radim i pan Jiří ze Signum belli nás po celou dobu stoupání zahrnují informacemi souvisejícími s důvodem naší cesty - a o velké válce toho ví opravdu mega moc, takže ti, kteří nemají dech na povídání jsou rádi, že mohou pouze poslouchat. A že je co!

Díky poutavému vyprávění zapomínám i na medvědy a zubry, v jejichž teritoriu se pohybujeme, a také na nedospělého syna, který - poháněn zvědavostí vidět archeology v akci - nám mizí z dohledu. Pokud cestou sotva popadám dech, úplně bez dechu zůstávám na jejím konci - několik málo vojenských hrobů označených dřevěnými kříži, výkop velikosti bazénu (hrob připravený na uložení ostatků vojáků), obrovský stan archeologů s pečlivě roztříděnými kostmi a kůstkami ve vacích, nespočet zaevidovaných malých sáčků se zbytky vojenských bot, šatů, s knoflíky a přezkami, náboji a zbytky vojenských lopatek... V zadní části jsou menší bedýnky - rakvičky - přichystané pro uložení dávno zemřelých do společného hrobu.

Neobvyklá - i když pro archeology asi spíše obvyklé - zavazadla...

Přestože jsem o archeo-pracech věděla a po dobu stoupání na probíhající výzkum určitě padla řeč, zjevená scenérie a emoce z ní je nepopsatelná. Prohlížíme stan, prohlížíme jednotlivé vaky... a s určitým ostychem postupujeme k místu naleziště - obrovskému kráteru, který zbyl na vrcholku Manilowa poté, co jej "austrijci" podminovali a vyhodili do povětří i s "carským" osazenstvem. V tomto prostoru pak nalezli místo posledního odpočinku všichni zemřelí bez rozdílu státní příslušnosti. (Více k událostem, které do vzniku tohoto pohřebiště vyústily, si můžete přečíst v této prezentaci.)

Pracoviště archeologů uprostřed měsíc trvajícího výzkumu

Na okraji kráteru zůstávám nevěřícně zírat na jeho dno a ani moc nevnímám, že nás jeden z archeologů zve k sestupu do středu, mezi jeho kolegy, kteří pečlivě probírají každý centimetr krychlový hlíny a vyzvedávají i ty nejmenší částečky čehokoliv, co kdysi patřilo k životu. K životu vojáků. Procházíme mezi různě poskládanými (nebo spíš poházenými) kostmi, které dávají vědět, že zemřelí nebyli do hrobu ukládáni tak, jak jsme zvyklí nyní... přesto mě ještě víc dokáží udivit dvě sklíčka od slunečních brýlí, která leží na polorozpadlé lebce v místech, kde kdysi byly oči... celou dobu nám pan archeolog Konrad popisuje jejich práci od začátku až doposud, kdy pomalu s touto lokalitou končí a připravují vše na to, aby ostatky mohly být za týden uloženy s poctami a důstojně do společného hrobu. Vysvětluje u každého nálezu, který bereme do ruky, co to bylo, k čemu to sloužilo, jak se v botách zachovaly i jinak velmi křehké prstní kůstky, ukazuje nám fotografie páteře s ještě patrným zaklíněným nábojem, kousek prstu s prstenem... a já celou dobu myslím na to, že dědu zraněného, ležícího "na hromadě s mrtvolama" (toť vyprávění mého otce) nebo "na vápně" (tak si to zase zapamatovala teta) naštěstí našel jeho kamarád a přiměl vojenské lékaře k jeho záchraně. Protože jinak... bych tu nebyla ani já ani můj syn a ani nikdo z jeho početné rodiny. Ti, kdo tady leží, takové štěstí neměli.

Vojáci v kráteru - tedy ve skutečnosti jejich malá část

Dalo by se zde pozorovat a poslouchat archeology celé dny, ale my musíme dostát dnešnímu plánu a po občerstvení se vydáváme stejnou cestou zpět, abychom z ní "někde vpravo" odbočili do volného terénu, bez značení, bez prochozené cesty. A tady se naši průvodci ukazují jako zdatní zálesáci, protože na "směr Piaski" se trefují na jistotu. Ano, jdeme skrz kopřivy, ano jdeme neprochozeným terénem, ale co je to oproti dědovi, který tudy šel v zimě, mrazu a sněhu - a to už měl za sebou tři dny chůze z Humenného přes jeden horský hřeben. Pohybujeme se v místech, kde se reálně nacházel dědův pluk - po vystoupání někde pod vrcholek tedy zastavujeme a ... jsou zde patrné nerovnosti terénu, které podle dobové vojenské mapy i podle zkušenosti našich průvodců bývaly kdysi zákopy. Stojíme tedy na místě, kde "plus mínus někde tady" byl děda postřelený. Není mi moc do řeči, ale ještě zvládnu, a to musím, volat tetě, poslední žijící dědově dceři. Koukám po okolí a říkám si, že se dívám na úplně stejnou zemi jako tenkrát on.

Na vrcholku Piasků nalézáme pár dřevěných křížů, někdy je kříž vyrytý přímo do kmene stromu. Všude tady jsou totiž pohřbeni vojáci. Jejich hroby cíleně nikdo nehledá, spíš k nálezu dochází náhodou, většinou nějakým hledačem kovů. Je hezké, že z piety toto místo alespoň označí. Jako důkaz bojů se zde stále nachází také spousta dělostřelecké (samozřejmě už nefunkční) munice. S panem Radimem ještě prohlížíme mapy pozic, kde byl dědův útvar, kde byl nepřítel, jak se situace měnila v čase...  něčemu rozumím víc, něčemu míň, každopádně informací je moc. Zůstávám udivená, kolik toho lze zjistit o bezvýznamném obyčejném vojákovi ještě po víc jak sto letech. Koukám na mapy a místo čísel kompanií a pluků vidím všechny ty, kteří sem dopochodovali.

Provizorní označení místa pohřbení vojáků

Scházíme dolů k autům a zpáteční cestou konáme občerstvovací zastávku v jedné z doporučených restaurací Miš (Medvěd), neřidiči si vyměňují zkušenosti s polskými pivy a pak už (někteří dost unaveni) míříme do penzionů... Jenomže v místním obchůdku, kam jsme se stavili pro proviant, jsme potkali ještě jednou archeology vracející se zrovna z lokality, a ti nás "zatáhli" ještě do muzea nacházejícího se kousek vedle, přímo na náměstí v Baligródě. Expozice, kterou jsme si díky tomu mohli projít s tím nejfundovanějším komentářem přímo od nich, v podstatě shrnuje to, s čím jsme se za tyto dva dny setkali - věnuje se bojům v období únor/březen 1915. Jen exponáty jsou už zrestaurované, popsané, vše podkreslují dobové fotografie.

Muzeum

Večer plánujeme opět u pana Leszka další "výlet" a sdělujeme dojmy z viděného. Prohlížíme na mobilu jednoho z archeologů aplikaci, která umí terén odlesnit a ukázat jej v 3D modelu včetně jasně viditelných zákopů, slečna antropoložka nám objasňuje rozdíly mezi lebkami jednotlivých národností pohřbených na hoře a znovu prohlížíme fotodokumentaci s nalezenými zuby, protézami, růžencovými korálky... 

Další den naší expedice je věnován návštěvě obvaziště, kde s největší pravděpodobností byl děda ošetřen, aby se vydal zřejmě nějakým povozem přes hory do Humenného na vlak a do nemocnice do Vídně. Tuto třídenní cestu on sám popisuje jako útrapy, "které by ani zvíře nevydrželo". Obvaziště se nachází na úpatí Piasků v dnes už zaniklé obci Lubne. Zvláštní kraj je to tady. Spoustu obcí zaniklých bez jakéhokoli zbytku důkazu. Zůstal jen název na mapě, ale vesnice v těch místech reálně většinou není. Počasí je stále překrásné, vykonáváme tedy procházku mezi "mlýnem" v Lubnem, kde bylo jedno obvaziště, směrem k "statku" v Lubnem, kde cestou byla obvaziště další. Tyto scenérie si raději ani nepředstavuju.

Jablonki

Další zastávka je na vojenském hřbitově v Jablonkách. Že je zde někdo pohřbený dává tušit jen informační cedulka u vchodu do ohrazené louky, kde uprostřed stojí strom a je zde také umístěn zbytek nějakého kříže. Kdo tu ve skutečnosti leží pochován, v podstatě není možno určit. Zemřelí vojáci byli v průběhu války a i po válce tak nějak různě pochováváni, pak přemisťováni mezi hřbitovy v celých Karpatech, že se nedá s jistotou říct, kdo kde leží. I po exhumaci cca 350-400 vojáků [nakonec 507 - pozn. RK] na vrcholu Manilowa se podařilo přidat jen tři jména k těm, o něž je s jistotou možno říct, že opravdu spočinuli tam. A to díky "nesmrtelníkům" - kapslím s identifikačním papírkem zavěšeným na krku, který se však u naprosté většiny z nich bohužel nezachoval. U těch tří identifikovaných se jednalo o vojáky maďarské národnosti a dokonce se podařilo jednu rodinu zemřelého oslovit a pozvat na oficiální pohřeb. Je to téměř neuvěřitelné. 

Poslední společná cesta s našimi průvodci vede na sedlo Ruské, kudy vede slovensko-polská hranice. Trochu nás tlačí čas, protože na 12 hodin máme zakoupené lístky na projížďku karpatskou úzkokolejkou, a tak přijímáme nabídku nechat se svézt autem našich průvodců "až kam dovolí povolení místní lesní správy". Dojíždíme téměř k hranicím, kousek pěšky, pěkná túra by to byla i projít celý úsek po svých... domlouváme se na příští návštěvě tohoto kraje a této trasy. Ruské sedlo skýtá krásný výhled (i z malinké rozhledny) směrem na Slovensko, případní cyklisté si jistě vychutnají přejezd po poměrně kvalitní cestě. Po jaké cestě šel asi tenkrát děda? Zastavili se v dnes už neexistujících dědinkách, které v okolí stály? Kde přenocovali? Na některé otázky už nikdy nikdo neodpoví, ale i tak toho vím o jeho útrapách až dost.

Typický zjev v Bieszczadech: Zničehonic prostý březový kříž (v němž mimochodem poznáváme rukopis místního nadšence Grzegorze G.) označující místo, kde se nachází vojenský hřbitov... a často také hřbitov civilní, který zanikl společně s vesnicí, k níž patřil, tak dokonale, že po něm není ani stopy

Trochu oddechu od těžkých myšlenek slibuje lesní železnice - dvouhodinová projížďka úzkokolejkou s přestávkou na kafíčko a krajové speciality. Úžasný zážitek pro přátele kolejových drah, trošku míň komfortní pro ty, kterým vadí větší množství lidu. Protože návštěvníků je zde opravdu, opravdu hodně. Vagónky jsou malinké, dřevěné, drkotají se se zvukem, který jitří vzpomínky na události dávno minulé... rámec tomu všemu dává překrásná karpatská krajina s ne moc vysokými, ale překvapivě ostrými kopečky. 

Úzkorozchodka

Posledním bodem programu je vojenský hřbitov v Baligrodě, který procházíme už za mírného deště a s novými informacemi o hrůzách, které zde probíhaly ještě po druhé světové válce. [Skupina B stihla i vojenský hřbitov v Cisně, kolem kterého jsme dříve museli několikrát projet, ale jelikož nebyl označen - nyní už je -, nevěděli jsme o něm, dále civilní hřbitov v Baligródě, kde jsou pochováni vojáci z první světové války bez jakéhokoliv označení pod dřevěným křížem, který místní považují za "obecný" kříž uprostřed hřbitova, a také židovský hřbitov na kraji města, který je značně zarostlý a neprostupný, nicméně i díky tomu má určitou působivou atmosféru. - Pozn. red.]

Tento druhý den putování je také dnem posledním, večer se loučíme s milými archeology, loučíme se s našimi průvodci panem Radimem a Jiřím a já přemýšlím, jak zhmotnit můj vděk za to, že měli ten geniální nápad tuto cestu mi nabídnout a se svými znalostmi ji s námi absolvovat. Navíc mě ještě vybavili archivními dokumenty vztahujícími se k místu a datu dědova zranění - ručně kreslené vojenské mapy a deníky, popisující události na frontě budou součástí rodinné kroniky. 

Ráno je ránem balícím a odjížděcím, cesta domů se zdá kratší než sem, ale trochu víc smutná a unavená. Rozhodně ne však poslední - v budoucnu bych ráda tato místa navštívila ať už jako turista, protože kraj dokáže návštěvníkům nabídnout překrásné scenérie a i kvalitní zázemí, anebo opět jako poutník po dědových stopách s někým dalším z jeho široké rodiny.

Na závěr přidávám shrnutí drobnůstek, co se nevešly do cestopisu:

- Očekávala jsem oblast se špatnou infrastrukturou, s minimem služeb. Možná díky zkušenostem z jiných částí Polska. A tady jsme se přece jen pohybovali v pohraničí, což by předpoklad jen umocňovalo. Opak byl pravdou. Oba penziony na vysoké úrovni, kvalita silnic perfektní, v každé podle našich měřítek "vesnici" fungující obchod, restaurace.

- Překvapilo nás velké množství novostaveb, ať už soukromých nebo k ubytování. Důvody nové zástavby vycházely ale také z tragické minulosti této oblasti.

- Překvapil nás také velký silniční provoz, a to zejména téměř na konci cesty, tedy mimo velká města.

- Zajímavost je, že znovuotevření hrobu na Manilowe a i archeologický výzkum vychází z občanské iniciativy jednoho člověka. Jako i jiné aktivity související s I. světovou válkou v této oblasti jsou iniciovány nebo přímo prováděny pouze zainteresovanými, ale jinak obyčejnými občany. 

- Často v souvislosti s vyprávěním o dědovi padá otázka, zda se nejedná o pradědu - tak trošku matematiky: Děda byl ročník 1891, můj otec 1929, jeho poslední žijící sestra, tedy dcera vojáka bojujícího na Piaskách (moje teta) je ročník 1939, já jsem narozená 1973 a syn 2010. Školní látka světové války tak pro něj získala konkrétní obrysy.

- Dorozumívací řečí byla polština. S jistou zkušeností se jí dá dobře porozumět a i domluvit.