Karpaty (28.-30.9.2017)

Poslední letošní expedice nás zavedla do Karpat, tentokrát především po stopách vojáků jihomoravské 13. zeměbranecké divize (brněnský, kroměřížský, vídeňský a znojemský pluk). S potěšením jsme zaznamenali, že vzdálenost do Bardejova je díky už dokončeným úsekům slovenských dálnic stále kratší, než naše představy o ní, a jsme tedy schopni dorazit do svého dočasného domova ještě relativně večer, nikoliv až v noci. Noční příjezd však čekal skupinu archeologů, kterým jsme neplánovaně poskytli na první noc azyl.

Štáb naší expediční skupiny

Ve čtvrtek ráno jsme vyrazili pod příkrovem mlhy dosud pro neznámou cestou z Bardejovské Nové Vsi do Stropkova "zadem". Na té nás čekal dobrodružný úsek připomínající silnice ukrajinské, ze kterého je nicméně krásný výhled do okolí Stropkova; tedy aspoň to předpokládáme, protože my jsme viděli pouze mlhu. V Lupkovském průsmyku jsme si udělali zastávku na snídani a během ní studovali texty na polské naučné stezce po stopách Szwejka, která zde začíná - ty přinesly nejedno překvapení a musíme je podrobit ještě kritické analýze a srovnání s Haškovým textem, který cedule citují v nám dosud utajených variantách. Pak jsme se spustili do krásné krajiny severního podhůří Karpat u Wole Michowej a zakrátko vyřešili otázku, ve které naše mapy neměly jasno, totiž zda je na silnici, která by nám maximálně vyhovovala, zákaz vjezdu, či nikoliv. Je.

Na relativně dlouhé objízdné trase jsme narazili na sympatickou rozhlednu, která však nedisponuje výhledem přímo na kopce, které nás nejvíce zajímají. Po více než dvou hodinách cesty jsme pak konečně dorazili do zájmové oblasti a hned narazili na hřbitov u zaniklé obce Jablonki, který je podobně zaniklý jako celá obec. Byla na něm však i vojenská část a téměř jistě jsou na něm pochováni i vojáci z 13. zeměbranecké divize.

Jablonki

Pak jsme konečně vyrazili opravdu do terénu - naším cílem byla tentokrát hora Manilowa, důležitá kóta, o kterou na počátku března 1915 bojovala právě 13. zeměbranecká divize. Po dosti náročném výstupu se nám podařilo dorazit na její vrchol, kde jsme zaznamenali první stopy bojů (a také cedulku ze zaniklého vojenského hřbitova), odkud jsme se vydali po předpokládané linii fronty 13. divize na sousední vrchol Patria (na tehdejších mapách Piaski). Prodírali jsme se však těžko prostupným hustým lesem a k našemu překvapení jsme ani na Manilowe samotné, ani v sedle mezi vrcholy žádné zbytky zákopů nenašli. Naopak výrazně opevněný a "rozrytý" je vrchol Patria (Piaski). Při srovnání s našimi mapami a neúplnými záznamy o průběhu bojů tak tento terénní průzkum více otázek přinesl, než zodpověděl, a je jisté, že jsme tento kopec nenavštívili naposled.

Snažíme se v tom najít smysl

Sestup z Patrie se nám nepodařilo správně nasměrovat, a tak jsme se ocitli u lomu na jejím západním svahu. Čekala nás tedy ještě asi 7km procházka kolem Manilowe, abychom se vrátili ke svému autu. Během ní jsme narazili na další zaniklý hřbitov, nevíme však, zda i tento měl vojenskou část. Po návratu k autu jsme se pokusili ještě najít hřbitov zaniklé vesnice Lubne, o kterém víme jistě, že jsou na něm pohřbeni vojáci 13. zeměbranecké divize. Díky místnímu pánovi, který nás suverénně poslal do zákazu vjezdu, jsme k němu skutečně po cestě mnohem delší než jsme očekávali dojeli (původní vesnice Lubne byla totiž o kus jinde než její současná verze). Hřbitov je rovněž zachován pouze symbolicky.

Lubne

Pak už nás čekala jen poměrně dlouhá cesta zpátky do Bardejova a žádná z uvažovaných zastávek, neboť se pomalu začínalo stmívat. Zastavili jsme se krátce v Nižné Poliance, pozdravili kolegy, kteří se zde již houfovali k sobotní hlavní akci, a pokračovali "domů". Večer jsme ještě vyzkoušeli místní restauraci (a s překvapením si uvědomili, jak rychle si člověk zvykne na to, že v ČR se v hospodách již - celé čtyři měsíce! - nesmí kouřit) a uložili se ke spánku. V pátek nás čekala logisticky náročná část expedice - skupina archeologů ve dvou vozidlech a skupina maďarských kolegů ve dvou vozidlech se společně vydala k Habuře, aby pokračovaly v archeologickém průzkumu lokality započatém na jaře. Naše skupinka v jednom vozidle se potřebovala rozdělit, a proto jsme byli nejdřív vysazeni pod Skurou u Hostovic, aby se Jirka následně sám vrátil k Habuře. Tam se účastnil celodenního průzkumu, který ve spojení archeologických schopností a vybavení a podkladů maďarských kolegů přinesl zajímavé výsledky. Ty jsou však popsány podrobněji na webu našich kolegů.

Zvonice na vrchu Skura

My jsme mezitím vystoupali na Skuru ke zvonici na paměť vojáků, kteří zde v dubnu 1915 bojovali, jež zde byla společně s naučnou stezkou umístěna loni. Tím jsem si konečně doplnil zásadní mezeru ve znalostech tohoto kraje (všichni mí kolegové už na zvonici během toho roku, co existuje, byli, mnozí i několikrát...) a po příjemné obědové pauze pod zvonicí se mohl pustit do vědeckého bádání. Cílem bylo projít a zmapovat zákopy táhnoucí se od Skury po hřebeni směrem na jihovýchod, neboť právě sem byla po ústupu z Manilowe přesunuta 13. zeměbranecká divize. Půldenní prodírání se různě hustým lesem vyvrcholilo zjištěním, že se mi někdy v jeho průběhu vybily baterky v GPSce. Nicméně průzkum pozic nacházejících hranici národního parku Poloniny i tak přinesl dobrou představu o jejich průběhu a hlavně ukázal, jak se na jaře 1915 v již rozmrzlé zemi podařilo významně opevnit všechny tři kóty (Skura 857, kóta 814 a Hrčasté 762), přes které vedou. Obzvláště poslední z nich (Hrčasté) by stála za podrobnější průzkum.

Terénní výzkum není žádná selanka

Odtud jsme sešli do vsi Parihuzovce, která svým názvem Jirku zaujala natolik, že prohlásil, že do té a jedině do té pro nás přijede, neboť tu musí vidět. To se mu však vlivem nepřízně osudu nepovedlo. Nachází se zde také vojenský hřbitov (který zatím není rekonstruován, ale je dostatečně vyznačen), po jehož zhlédnutí jsme vyrazili po cestě Jirovi naproti. Když už se nám zdálo jeho půlhodinové zpoždění podezřelé, telefonicky jsme ho zkontrolovali a zjistili jsme, že při sjezdu z terénu se svým Nissanem zapadl a musel se vykopat mnou zapůjčenou polní lopatkou rakousko-uherské armády, která tím prožila svůj "bojový křest". Když nás jeho Nissan konečně na silnici - již daleko za obcí Parihuzovce - potkal, pochopili jsme, že Jirkův telefonicky zprostředkovaný nevzrušený popis zapadnutí nevystihoval celou skutečnost. Jednoduše řečeno: tak zasrané auto jsme ještě neviděli (a to jsme už u Jirky viděli leccos!).

Příčina ...

... následek ...

... a náprava

Vydali jsme se tedy zpět k Habuře s tím, že se ještě krátce setkáme s kolegy, kteří mezitím již také opouštějí lokalitu. Setkání se sice uskutečnilo, ale bylo trochu zastíněno zjištěním, že jsme píchli. Což by nebyl až takový problém, kdyby nenásledovalo zjištění, že v Nissanu ze záhadného důvodu chybí klíč, kterým by se dalo předmětné kolo odmontovat. A kdyby se následně neukázalo, že ani žádný z dalších četných vozů naší expedice - ať už maďarský, nebo český - patřičným klíčem nedisponuje. S kolegy jsme se tedy postupně rozloučili, automobil přesunuli pod lampu pouličního osvětlení, aby i v přicházející tmě byla šance něco s ním udělat, a rozhazovali sítě, jak jen to šlo. Nakonec nás zachránili dva místní občané, kteří s nemalými potížemi sehnali příslušné nářadí a sami nám nakonec kolo zručně vyměnili. Příznačné bylo, že když po desítkách minut konečně Nissan dosedl zpět na všechny čtyři, připraven ke službě, oba sbalili nářadí a zmizeli tak rychle, že jsme jim prakticky ani nestihli poděkovat. Holt ještě stará škola...

Marné hledání klíče k celému problému

V sobotu nás pak konečně čekal volnější program, když jsme ráno vyzvedli našeho kolegu na bardejovském nádraží, stavili se na nově zrekonstruovaný vojenský hřbitov Mikulášová a pak se usadili ve vyhrazeném stanu na akci Karpaty 1914/1915, kterou KVH Beskydy pořádal letos na polích za Nižnou Poliankou. Celý den jsme pak strávili v příjemné společnosti různých kamarádů, známých i zcela neznámých lidí na mimořádně vydařené akci a k jejímu zdaru přispěli jak (vítěznou!) účastí v soutěži ve vaření vojenských jídel, tak snad srozumitelným komentářem samotné bojové ukázky (Jirka tedy především usilovným čištěním a ustrojováním Nissana). Večer jsme ještě krátce navštívili nejbližší Jurkovičův vojenský hřbitov Grab (Nr. 4) a pak se připojili k večerní zábavě účastníků akce v místní nálevně. Což byla taková pěkná tečka za tím naším výzkumem.

Komentátor fascinovaně zírá na aeroplán

V neděli jsme se už nezdržovali ničím jiným než zastávkou na Halušky na Dehtároch - a i tak jsme domů dorazili div ne se stmíváním. Není ta cesta zpět nějaká delší než cesta tam?;-)