Po stopách 28. pěšího pluku

Jak jsme v létě slíbili, tak jsme na jaře učinili - v pátek 10.4. jsme vyrazili na velikonoční výlet na místa zajetí části osmadvacátého pluku a okolí. Po mnohých peripetiích, kdy se měnil jak program výletu, tak počet účastníků, jsme nakonec vyrazili sami dva s plánem, že přesný plán vymyslíme cestou. Povedlo se.

Jelikož se nám nakumulovalo zpoždění (od pozdního výjezdu přes nákup nezbytného proviantu až po neutěšenou situaci na českých silnicích), dostali jsme se přes hranici až kolem poledne. Zastavili jsme se na našem oblíbeném památníku SNP (kam nás minule nepustili kvůli jakési truck show), abychom ho jen rychle shlédli, a pokračovali do Banské Bystrice s cílem prohlédnout si expozici techniky za světla (při poslední návštěvě, která se uskutečnila v rámci legendárního východoslovenského srazu, o němž na tomto blogu nebyla řeč, jsme absolvovali zajímavou noční prohlídku). To se nám podařilo, ovšem vnitřní expozici jsme si nechali na příště - neboť ta byla opět zavřená, tentokrát ne kvůli pokročilé noční hodině, nýbrž kvůli tomu, že velikonoční pátek je na Slovensku státním svátkem.

Po prohlídce vystavené techniky jsme vyrazili dále na východ, a pomalu se nám začal rýsovat plán cesty - zamýšlenou krátkou návštěvu míst bojů z roku 1919 jsme pro nedostatek času zrušili, nemluvě o naučném chodníku čs. legií u Kysaku. Dorazili jsme do Telgártu (cestou jsme si prohlédli pouze židovský hřbitov, který nás zaujal svou polohou), kde jsme v penzionu za levné euro přespali. Ještě před tím jsme si prohlédli místní technickou zajímavost, tzv. Telgártskou slučku, kombinaci tunelu do zatáčky a do kopce s visutým mostem, po níž jezdí pravidelně motoráček na místní turistické lince, a následně okusili Smädného mnicha.

Ráno jsme pak vyrazili rovnou na Bardějov. Kousek za Telgártem jsme si vyčistili zuby u mohutného pramenu Hronu a pak se přes Poprad a Spiš přesunuli do Regetovky, kde jsme chtěli najít vhodné ubytování. Podařilo se nám to v místním hotelu, a tak jsme mohli v klidu nechat auto na parkovišti a kolem poledne vyrazit na okružní procházku po bojišti 28. pluku. Přes pusté zastřešené odpočivadlo s krbem, které vystavili pro zvýšení turistického ruchu na polsko-slovenském pomezí místní studenti, jsme došli k hřebenové turistické značce, která vede podél slovensko-polské hranice, a po ní se vydali směrem ke Stebnické Hutě. Po cestě jsme narazili na rozsáhlou soustavu zákopů, která nás poněkud vyvádí z míry, neboť je natočená o 90 stupňů jinak než jak fronotovou linii ukazují všechny nám dostupné mapy. Buď tedy mapy kecají, a nebo se jedná o zákopy z jiné doby - v úvahu přichází jiná fáze bitvy v Karpatech než kterou jsme se jali zkoumat, a nebo druhá světová válka (původně mi tato možnost připadala asi stejně pravděpodobná jako že zákopy jsou z války ve Vietnamu, ale pak jsem se dozvěděl, že prý se v této oblasti skutečně za druhé světové války bojovalo). [jak se ukázalo, zmíněné zákopy odpovídají frontě po prolomení postavení 28. pluku]

Poté, co jsme došli ke kopci Lieškovka, na němž se nacházelo postavení I. praporu 28. pěšího pluku, opustili jsme turistickou značku, abychom si ho prošli. Ještě před tím jsme ale zamířili na polskou stranu, neboť jsme si usmysleli, že najdeme jeden vojenský hřbitov, který naši přátelé z KVH Beskydy ve své publikaci označili za zahalený tajemstvím. Pravda, už když jsme uviděli polskou směrovku tvrdící, že cmetarz je asi 300 metrů tím a tím směrem, pochopili jsme že zas takovou díru do světa s ním asi neuděláme. Jak se brzy mělo ukázat, polská značka, která k němu vedla, vedla ve skutečnosti jen v opačném směru, takže jsme naslepo prolézali kus polského lesa, abychom zjistili, že už pomalu začínáme mít čuch nejen na hospody a bunkry, ale i na hřbitovy... Hřbitov je pěkně upravený a jediným důvodem, proč o něm chalani z KVH Beskydy nic nemohli ve slovenských archivech nalézt, je asi to, že je v Polsku. Zpátky od cmentáře jsme trefili po krásně značené turistické značce, což v Polsku znamená na každém druhém stromě značka, ale cesta žádná. Upřímně řečeno, na hřeben bychom trefili aji bez značek, a spíš bychom ocenili značky směrem od hřebenu k cintorínu...

Nicméně po tomto našem prvním výletu do Polska jsme vyrazili od hraničního hřebenu na Lieškovku, kde jsme prakticky okamžitě narazili na zákopy 28. pluku, o nichž Fučík, náš hlavní zdroj informací k 28. pluku, tvrdí, že je nešlo pro zamrzlou zem vykopat. Později jsme si uvědomili, že jsme na těchto místech vlastně byli jen o týden později než se odehrálo zajetí části Osmadvacátníků, a i s přihlédnutím k tomu, že klidně mohla být v roce 1915 tužší a delší zima, si nedovedu moc představit, že by ještě v této době byla zem pokrytá vysokou vrstvou sněhu a zamrzlá, nemluvě o tom, že v jiných pramenech jsme našli zmínku o tom, že v období kolem bitvy byly rozvodněné řeky díky tání sněhu a sám Fučík se zmiňuje, že sníh přes den tál. Aniž bychom chtěli zpochybňovat jeho celkové závěry, v tomto se zřejmě nechal unést. [aspoň tedy doufám, že tyto zákopy nejsou taky z doby po průlomu - jejich pozice by nedávala moc smyslu]

Prošli jsme se po "kopci Osmadvacátníků" a na jeho druhé straně se, s výhledem na pochybný hotel Slnečný Majer, spustili lesem rovnou dolů. Svah je tady mimořádně prudký, a rád bych viděl, jak po něm Rusové lezli nahoru, jak se ve všech mapkách s klidem kreslí. Obávám se, že kdyby lezli skutečně tudy, museli bysme je tam minulý týden někde v půlce kopce ještě potkat.

Propracovali jsme se až do Stebnické Huty, kterou jsme prošli (a potkali dva "motory") na druhou stranu ke škole, což je sice zřejmě novostavba, ale snad stojí na místě, kde stávala škola i v roce 1915. Do této školy bylo poněkud nepochopitelně umístěno praporvní obvaziště I. praporu 28. pluku, které bylo posléze zajato Klecandou a jeho kumpány. Vzhledem k jeho poloze PŘED vlastními zákopy v území nikoho, kterým Stebnická Huty byla (Rusové měli své pozice na protilehlém svahu nad vesnicí) se ani není co divit.

Vydrápali jsme se posléze na onen protilehlý svah, a přes něj se spustili do Regetovky, abychom se odebrali do našeho hotelu. Šariš přišel vhod.

Naše naděje, že nás následující den naši slovenští průvodci nebudou tahat po příliš dlouhých cestách a vysokých kopcích, ukázala se býti lichou. Poté, co jsme se probudili zhruba v době, kdy jsme měli být na místě setkání (u zborovského vojenského hřbitova) a rychle vyrazili, vyměnili jsme si knížky (a dostali průvodce po naučném chodníku čs. legií u Kysaku, kam se už dva roky chystáme) a popojeli jsme na start naší expedice. Jelikož tato byla v režii kešerů, cestu či aspoň pěšinu jsme běhm ní prakticky nezahlédli a prodírali se lesem, přes hory a doly, potoky a strže. Na úvod jsme si vyšlápli na vojenký cmentář Dujava na polsko-slovenské hranici, kvůli němuž je hranice v jednom místě do tvaru kříže (aby celý hřbitov zůstal na polské straně). Je to celkem velký hřbitov s rozpadající se věží uprostřed.

Pak jsme se vydali na pochod ku záhadným stavbám, které nám byly avizovány. Domněnka, že se jedná o pozůstatky z první světové války byla námi zavržena, spíše to vypadá jako pozůstatky těžařské osady. Později jsme v Becherově viděli stát některé domy a šopy na velice podobných kamenných podstavcích, jaké se nacházejí zde uprostřed lesa pod šíleným svahem. Byla vyslovena také teorie, že by to mohlo být bývalé útočiště polských konfederátů tolerovaných na slovensko-polském pomezí po záboru Polska, ale představa že právě tady Kościuszko spřádal plány na povstání je asi trochu přitažená za vlasy.

Po důkladné prohlídce záhadných staveb jsme se vydali na další místo, kde se mělo nacházet několik zajímavých objektů - nakonec se z nich vyklubalo několik zemljanek a úžasný zázrak techniky, umělý gejzír vyrobený z hadice a pramenu místního potůčku, pravděpodobně světový unikát. Zároveň jsme začínali být trochu zmoženi dlouhým putováním a proto jsme opustili myšlenku lézt ještě na kopec k jisté jeskyni, ačkoliv jeden člen výpravy tahal celou dobu na zádech své jeskyňářské náčiní. Vydali jsme se raději zpátky - ovšem už trochu civilizovanější cestou - k autům. Nakonec jsme šťastně dorazili a poté, co jsme zjistili, že v Chmel'ové není otevřená hospoda a usoudili, že v ostatních dědinkách to bude obdobné, se s našimi průvodci rozloučili a vrátili se na hotel. Večer jsme řádně prostudovali nově nabytou literaturu a naplánovali na další den autoturistiku, neboť jsme už jaksi neměli morálních sil lézt na kopec, jak jsme původně zamýšleli.

Poslední den, tedy na Velikonoční pondělí, jsme vyrazili kousek do Polska (směrem na Gorlici) a cestou se zastavili na několika polských vojenských hřbitovech. Prošli jsme se po okružní cestě kolem dvou z nich (neobvyklých kamenných) a to bylo co se turistiky týče tak asi všechno. Po krátké zastávce na slovenské straně na dvou slovenských vojenských hřbitovech, které se ovšem oba nacházejí v rámci normálních hřbitovů, jsme vyrazili domů.

Po cestě jsme se zastavili jen v koloně před Žiarom nad Hronom a pak u našeho oblíbeného památníku SNP, kde jsme slavnostně povečeřeli guláš z konzervy, naši poslední zásobu jídla, se kterým jsme tedy vystačili naprosto přesně. To svědčí buď o obrovské zkušenosti nebo (a to spíš) o lehkovážném plánování. Zároveň jsme zjistili, že u Památníku se nachází jakýsi adrenalin park, kde se člověk může nechat povozit v transportéru, a užili si večerního rozhledu z tohoto místa.

Na posledním úseku cesty jsme potkali už jen jedinou zajímavost, a to policejní auto s trenčínskou poznávací značkou, které spáchalo tři přestupky během pár minut, co jsme ho měli na dohled. Tímto zdravíme slovenskou dopravní policii a přejeme jí mnoho úspěchu v boji s piráty silnic.