Slovinsko 27.4.-4.5.2012

Na expedici do Slovinska jsme vyráželi v hojném počtu čtyř lidí, i když vracet jsme se měli pouze ve dvou. Když Skipy, kterého jsme vyzvedávali jako posledního, uviděl, s čím jsme pro něj přijeli (Jirkova náhradní Felicie), rozhodl operativně, že raději pojedeme jeho prostornějším vozem, a tak jsme ještě jednou přeskládali batožiny a se zpožděním vyrazili. Cesta přes Rakousko ubíhala po dálnicích plynule, až na úsek mezi Vídní a Mikulovem, kde Rakušáci stále nejsou schopni dálnici postavit a ještě navíc vyrábějí zácpy pomocí porouchaných náklaďáků. Zpoždění naší skupiny (říkejme jí pro jednoduchost skupina A) se však ukázalo odpovídat zpoždění skupiny B (vyrážející z maďarského Székesfehérváru ve dvou mikrobusech), a tak jsme do slovinského Bledu, našeho treffpunktu, dorazili s odstupem jen několika málo minut. Plynule jsme se připojili k začínající prohlídce hradu, z něhož se otevíraly krásné výhledy na jezero Bled.

Poté jsme se přesunuli, už v koloně, v níž jsme se měli pohybovat po následující tři dny, k vojenskému hřbitovu v Bohinjské Bystrici, na jehož rekonstrukci se podílejí naši maďarští kolegové. Odtud už jsme viděli zasněžené vrcholky nejen julských Alp, ale i nižších kopců, a začali chápat, že nápad s výstupem na Krn (2 244 metrů) asi nerealizujeme... Jelikož se už schylovalo k večeru, přesunuli jsme se do Polje, kde jsme byli první noc ubytováni, a pak do nedaleké Srednje Vsi na společnou večeři.

Následujícího dne jsme vyrazili na další vojenský hřbitov opečovávaný maďarskými kolegy, do Ukance u Bohinjského jezera. Po jeho návštěvě jsme se rozdělili na dvě skupiny, jedna se vyvezla lanovkou na blízký vrchol (za první světové války zde lanovka dopravovala zásoby a materiál na frontu) a dopřála si výhledy na julské Alpy, druhá (včetně nás) se šla podívat na nedaleký vodopád Savica. Po opětovném spojení kolony jsme navštívili místní menší soukromé muzeum první světové války v Bohinjské Bystrici, které nás zaskočilo informací, že v tomto domě Tito v roce 1939 zakládal ÚV KSJ. Pak už jsme vyrazili okolo masivu Julských Alp přes vysokohorský průsmyk, jehož serpentiny přiměly jednoho člena slovenské výpravy slabší povahy až k urychlenému vyprázdnění žaludku, do Tolminu. U Mostu na Soči jsme mohli obdivovat rakousko-uherskou pevnůstku chránící most na strategické železnici v této oblasti, které po válce Italové přikutali podzemní skladiště.

Asi jediný existující rakousko-uherský hrad

Zastavili jsme se ještě u památníku XV. sboru a pak už se vydali do Tolminu a odtud do Kobaridu. Cestou jsme se pokoušeli identifikovat Mrzli vrh a Krn, dva kopce které jsme se původně chystali v druhé polovině expedice navštívit. Jelikož na Krnu byla očividně stále značná vrstva sněhu, nechali jsme si ho nakonec na příště. Během těch pár dní našeho pobytu však sníh z hory přímo před našima očima zjevně ustupoval a myslím, že kdybychom přijeli jen o týden později, už by byl Krn schůdný. V Kobaridu jsme ještě navštívili italské osárium nad městem, z něhož je pěkný výhled na údolí Soče, a pak se ubytovali v penzionu ve městě (teda spíš v městečku).

Neděli jsme zahájili návštěvou Kobariškého muzea věnovaného první světové válce, kde jsme krom aktuální výstavy dobových fotografií z vojenských nemocnic mohli obdivovat i velký plastický model bojiště mezi Kobaridem a Tolminem včetně zakreslených pozic obou armád. Pak jsme, pod dohledem slovinského průvodce, vyrazili dalšími serpentinami do muzea na prostem na vrchu Kolovrat, kde je opraven značný kus třetí zákopové linie italské armády a samozřejmě krásný výhled na údolí Soče k Tolminu.

Výhled z Kolovratu je velmi fotogenický

Z Kolovratu jsme sjeli do Tolminu, abychom navštívili rakousko-uherský vojenský hřbitov a německé osarium vybudované v nacistickém architektonickém slohu poblíž tolminského předmostí, z něhož němečtí vojáci v bitvě u Caporetta nastupovali do útoku na italské linie. Poté jsme se vydali opět na Kobarid a odtud dále na Bovec, abychom si v nejhornějším úseku sočské fronty prohlédli muzeum na prostem Ravelinik, rakousko-uherskou pevnost Kluže, vojenský hřbitov v Logu pod Mangartom a v Bovci. Přes hospodu se slovenskou číšnicí jsme se večer vrátili do Kobaridu, kde byly slovinským kolegům v rámci kulturní výměny nabídnuty některé typické slovenské pochutiny tekuté konzistence, které se setkaly s velkým úspěchem.

Poslední den společného programu byl spíše hektický a plný oficialit. Vyrazili jsme na jih a krátce navštívili italské mauzoleum v Redipuglii, malé italské soukromé muzeum a italské muzeum na Monte San Michele i dva vojenské hřbitovy. Déle jsme se pak zdrželi u pomníku honvédům a maďarské kapličky zbudované na památku Maďarů bojujících na Krasu, což koresponduje s tím, že expedici organizovali naši maďarští kolegové. Skipymu, který je používal jako uklidňovací prostředek pro jízdu v koloně vedené maďarským mikrobusem s chvílemi poněkud nebezpečně lehkovážným řidičem, došly bonbony.

Celkový dojem z tohoto dne, zakončeného v Gorizii u muzea v hradu (které nabízí k vidění rakouský moždíř 305mm, je však v pondělí bohužel zavřené), byl takový, že na Krasu všude bojovali samí Maďaři, což dokládají i mnohé věnce a pentle v maďarských barvách, které zde maďarští návštěvníci zhusta trousí. To u nás, kteří víme, že právě na Krasu bojovala také spousta českých jednotek, vedlo k filosofickým úvahám o způsobu nazírání na historii, jaký praktikují jednotlivé národy, a také k mírné alergii na maďarské národní barvy, kterými se to zde jen hemží.

Jirka obdivuje množství maďarských stužek na Monte San Michele

Poslední večer nás po zastávce v místním vinném sklípku a ochutnávce vín čekala oslava narozenin jednoho z účastníků zájezdu a po jejich brzkém ranním odjezdu jsme zbyli v Kobaridu jen my dva s Jirkou, abychom v následujících třech dnech zkoumali sočskou frontu z pohledu tentokrát českého, nikoliv už maďarského. Koupili jsme tedy ještě v Kobaridu některé podklady a vydali jsme se do Tolminu, kde jsme se v informačním centru ujistili, že kaple v Javorci je dnes otevřená, a po úzké silničce tak akorát pro jedno auto (jet tudy dvěma mikrobusy, jak požadovali někteří členové výpravy před dvěma dny, bylo by opravdu velmi nevhodné) dojeli pod kapli v Javorci. Tu postavili vojáci XIV. brigády ještě za války, ale po posunutí fronty na Piavu, jako trvalý a malebný pomník svým padlým druhům.

Zde jsme se od slovinského průvodce dozvěděli, že na tomto úseku fronty bojovali vojáci různých národností, především Maďaři. To už jsem nevydržel a po skončení výkladu se ho šel zeptat na české vojáky - na zdi kaple jsou totiž vypsaná jména padlých vojáků i s jednotkami, a je patrné, že vojáků maďarských jednotek je tu zhruba stejně jako vojáků jednotek českých (následují polské a bosensko-hercegovinské pluky). Ukázalo se že průvodce o Češích zde dobře ví, dokonce nám ukazoval kopce v okolí (mimo jiné Mrzli vrh, na který jsme měli namířeno), na kterých české jednotky bojovaly. Proč však ve svém výkladu zmiňoval opakovaně ausgerechnet Maďary, zůstalo nám záhadou. Snad proto, že maďarští návštěvníci zde kladou hromady věnců a uvazují hromady stužek...?

Krátce po poledni jsme od kaple v Javorci vyrazili na Mrzli vrh. Je to místy dost prudké stoupání, po cestě je jedna možnost doplnění vody. Za něco více než dvě hodiny jsme byli pod vrcholem, další hodinu jsme strávili postupným stoupáním na samý vrchol kopce, při kterém jsme se však už zastavovali u zákopů a kaveren - v jedné z nich je zachovaný oltář vytvořený za války maďarskými vojáky... Z Mrzleho vrhu je krásný výhled do širokého okolí, na Krn, do údolí Soče, Kolovrat, Tolmin a tolminské předmostí i julské Alpy.

Vrcholové foto na Mrzlém Vrhu

Kus pod vrcholem se nachází památník 18. pěšímu pluku, který zde zřídili zájemci o vojenskou historii z Hradce Králové, bohužel jsme však zjistili, že se k němu nedá sejít z vrcholu kopce, nýbrž je nutno se vrátit pod něj a vydat se okolo kopce a část stoupání si zopakovat, tentokrát z druhé strany. Na to jsme však už neměli čas, a tak jsme doplnili zásobu vody v hiši nějakých pastevců, kteří pod Mrzlim vrhem něco připravovali, a vydali se zpátky dolů. Těsně před autem nás chytla počínající bouřka, naštěstí však putovala vedlejším údolím, a tak zde spadlo jen pár kapek. Odjeli jsme tedy do Tolminu, abychom se za přijatelnou cenu ubytovali v hotelu přímo u náměstí s velmi chaoticky působící číšnicí a správkyní v jedné osobě, která na všechny dotazy (například "Kde je zde možné parkovat?") odpovídala "Ja". Když jsme si odnesli věci na pokoj a vrátili se do restaurace, kde jsme rozložili literaturu a mapy na stůl, abychom naplánovali další den, vykřikla něco jako "Jižišmarja" a utekla. Nakonec nám ovšem pivo přece jen natočila. (Slovinské pivo celkově nedosahuje zdaleka kvalit, na které je obyvatel pivní velmoci zvyklý, zato se zde hodně pijí četné druhy Radleru).

Následujícího rána jsme se pokusili navštívil tolminské muzeum, kde mají být k dispozici seznamy z Javorce (kde pár desek se jmény chybí) v papírové podobě, muzeum bylo však z nevysvětlitelných příčin zavřeno (vysvětlit to nedokázal ani pán z informačního centra). Vyrazili jsme tudíž přes Most na Soči a vojenský hřbitov v Modrejcích na tolminské předmostí, konkrétně na vrch Mengore, kde vede naučná stezka a nachází se zda také památník věnovaný všem českým vojákům bojujícím za první světové války ve Slovinsku. Značení turistických tras má ve Slovinsku proměnlivou kvalitu, občas to vypadá, jako kdyby se lesní cesty každý rok měnily, neboť značky se nachází tam kde není kam odbočit, a pak zase chybí u křižovatky. Podařilo se nám proto projít Mengore po trochu jiném okruhu, než vede značka, ale kolem všech zajímavých míst jsme tak jako tak prošli. Jsou zde zachovány kaverny, postavení dělostřeleckých baterií i světlometů.

Radim názorně ukazuje funkci postavení světlometů (Scheinwerfer)

Jelikož nám prohlídka Mengore opět trvala déle než jsme plánovali, rozhodli jsme se že se poté vydáme zpátky přes Tolmin do Kobaridu, kde jsme dokoupili ještě chybějící materiály v informačním centru (které bylo v úterý, když jsme odtud vyjížděli, zavřené), podívali se na Napoleonův most přes Soču (o kterém nikdo neví, proč se jemnuje zrovna po Napoleonovi) a pak se vydali do Cividale na italské straně. Jeden ze slovenských členů výpravy nám totiž tvrdil, že ve zdejším italském osáriu je pohřben jeho předek, který bojoval v rakousko-uherské armádě, a my se nechali tímto tvrzením tak zblbnout, že jsme si vůbec neuvědomili, že třetí italské osárium (krom Kobaridu a Redipuglie) se nachází v Oslavii. A tak jsme si udělali krátký výlet do Itálie, prohlédli si historickou část Cividale, v místním muzeum se dozvěděli, že zde žádné osárium není a nikdy nebylo, a jeli zase zpátky. Přitom jsme si aspoň prohlédli velmi mírný průsmyk mezi Kobaridem a Itálií, kterým Italové přesouvali materiál a armádu na frontu, a kterým se po Caporettu valil rakousko-uhersko-německý útok na Udine. Vrátili jsme se do našeho osvědčeného hotelu v Tolminu (čímž jsme posedmé za posledních pět dní projeli úsek Kobarid-Tolmin) a chvíli poseděli na zahrádce, než jsme šli spát, abychom následující den mohli vyrazit dříve ráno.

Opustili jsme definitivně Tolmin a vydali se na jih, na hlavní bojiště českých vojáků ve Slovinsku, do Krasu. Cestou jsme se ještě stavili v Mostu na Soči u památníku kuchařů IV/53. praporu rakouské armády, a pak měla následovat krátká zastávka na Svaté Hoře, kopci s pěkným výhledem a kostelem, který se tyčí přímo naproti masivu Sabotinu, abychom se pokochali jak výhledem na italskou stranu, tak výhledem na Banjašickou planinu, kterou v 11. bitvě na Soči (neúspěšně) bránila pražská divize, která zde byla rozbita. Poté co jsme se pokochali, vrátili jsme se k autu, abychom zjistili, že nemáme od něj klíče. Následovala asi hodina a půl beznadějného hledání, během níž jsme asi pětkrát obešli celý areál (čímž jsme jistě v těch pár přítomných návštěvnících vzbudili dojem, že jsme velmi zbožní poutníci) a postupně se smířili s tím, že budeme muset zorganizovat náročnou operaci dopravy náhradních klíčů z Brna do Gorizie. Když už jsme začali telefonicky burcovat některé lidi u nás doma, zjistil Jirka, že si klíčky společně s mapou šikovně odložil poblíž auta na vysokou zídku (na kterou nebylo vidět), a tak jsme si zhluboka vydechli.

Ze Svaté hory jsme vyrazili na protilehlý Sabotin, na jehož hřebeni jsou další zachované kaverny, ale i poválečné (podruhoválečné) pozorovatelny jugoslávské a italské armády - hranice zde (nepochybně úmyslně) vede tak šikovně, že jen pár desítek metrů od sebe mohly na svém území oba státy postavit malý bunkřík, ze kterého hleděli do území druhého státu. A výhled je ze Sabotinu opravdu pěkný, na jednu stranu slovinské kopce a hory Julských Alp, na druhou stranu italská placka (v originále plazzata del italiano) a mezi tím, za městem Gorice, slovinský kras i s Rožnou dolinou. Cestou jsme zahlédli i památník střetu slovinské a jugoslávské armády v roce 1991, kdy se jugoslávské síly pokusily vyjet z kasáren na Sabotinu, jedinou přístupovou cestu jim však zatarasily slovinské jednotky a pravděpodobně zde došlo ke střetu, při němž však naštěstí nebyly ztráty na životech.

Oběd na Sabotinu, v pozadí Soča, Gorice a Kras

Ze Sabotinu jsme se vydali opět na italské území, do osária v Oslavii. Na rozdíl od předchozích dvou je toto osárium oplocené a vstup do areálu by měl být pouze dvě hodiny dopoledne a tři hodiny odpoledne - kdyby tam nevisela cedulka oznamující bez vysvětlení, že otevřeno je pouze od 9 do 11 hodin. Takže do třetího italského osária jsme se prostě nedostali. Odtud jsme přejeli na Monte San Michele, abychom si tentokrát pořádně prohlédli zdejší muzeum - to bývá, podle cedulky, otevřeno podobně jako osárium, a podle podobné dodatkové cedulky bylo dnes prostě chiuso, tedy zavřeno. Získali jsme silný dojem, že Italové (počítaje v to i některé jižní Slovince) na otevírací doby zvysoka... kašlou. Monte San Michele by mělo být italským hlavním muzeem co se první světové války týče, ale venkovní areál, kde jsou k vidění mnohé pomníčky, kaverny a hlavně obrovské dělostřelecké postavení pro několik baterií vysekané ve skále, tomu svou úpravou neodpovídá. I přesto však rozhodně stojí za zhlédnutí - po obsazení hřebene Italy v 6. sočské bitvě až do průlomu u Caporetta se zde krom do skály vysekané dělostřelecké pevnosti, která musí potěšit každého bunkrologa (a která by, být u nás, byla už kompletně zrekonstruovaná do stavu z května 1917), nacházelo i velitelství italské třetí armády a pozorovací stanoviště, ze kterého lze přehlédnout celý kras mezi Goricí a mořem.

Pro nedostatek času jsme pak už museli vynechat Monfalcone a vnořili jsme se do nitra Krasu, kde jsme se zastavili ještě na italském území na kótě 144, což byl důležitý bod rakousko-uherské obrany v oblasti, na němž také působily české jednotky. Pak už jsme vyrazili na východ směrem k Ajdovščině se záměrem najít nějaký penzion po cestě k přespání. Nejdřív jsme však narazili na vojenský hřbitov u Gorjanska, který je velmi zajímavě řešen a nebyl Italy přestavěn do typického pravidelného obdélníku jako všechny ty, které byly dále na západ a které jsme dosud viděli. Po menších peripetiích s hledáním penzionu jsme nakonec zakotvili u Štanjelu, který se ukázal být středověkou vesnicí přeživší do současné doby - úzké klikaté uličky mezi starými kamennými domky působí malebně, vesnice však vypadá dost vylidněně.

Středověk

Štanjel jsme si prošli až následujícího rána, a po několikeré změně záměru jsme nakonec usoudili, že nemá cenu snažit se už stíhat výlet na nějaké místo na krasu spojené s boji českých jednotek a namísto toho jsme si zašli ještě na vojenský hřbitov u Štanjelu, který jsme objevili na místní informační cedulce, a pak zajeli k Brje, ve kterém byla za války asi dost rozsáhlá vojenská nemocnice, neboť se kolem ní nachází čtyři vojenské hřbitovy, všechny z velké části české (především 91. pěší pluk, ale i jiné). Poté, co jsme je prošli a zdokumentovali, přejeli jsme do Vipavy, kde je ještě jeden menší vojenský hřbitov, na kopečku u kostelíka poobědvali s výhledem na Kras ze západní strany a pak se se Slovinskem rozloučili. Vydali jsme se po dálnici směr Vídeň a Bratislava, abychom se večer dostali do Sence u Bratislavy a mohli své putování zakončit sobotním pochodem M.R.Štefánika na trase Senec - Bratislava.

Na tuto procházku po rovince (tomu jsme za ten týden odvykli) se k nám v sobotu ráno připojil i Petr. Po návratu vlakem zpátky do Sence jsme neodolali a vykoupali se v místních jezerech. Byla to taková pěkná tečka za tím naším výletem.

Petr v seneckém jezeře