Už několikrát se nám stalo, že vyrazíme-li někam poprvé, ještě ten rok se tam vrátíme. Přihodilo se nám to i v případě Slovinska. Z Brna jsme v trojčlenné sestavě vyjížděli ve středu po poledni s tím, že tentokrát uvidíme méně maďarských kaplí a více míst spojených s účastí českých vojáků na sočské frontě. Proto jsme zamířili rovnou na Kras a krátce po setmění dorazili do Postojné, kde jsme se rozhodli najít si ubytování. Hned na začátku Postojné, vlastně ještě před městem samotným, na nás zablikala známá cedulka "sobe" a jelikož se nám podařilo předběhnout Poláky, kteří zastavili těsně za námi s tímtéž záměrem, dostali jsme poslední volný pokojík pro tři osoby (kdežto Poláci se museli spokojit s informací, že v Postojné existuje hotel).
V rámci aklimatizace jsme vyrazili na jedno slovinské pivo k nedaleké benzinové pumpě. Její obsluha nás však překvapila a hned vzápětí přímo šokovala - překvapila tím, že nerozumněla co po ní chcu, přestože slovinsky se pivo řekne pivo, a následně šokovala, už v angličtině, oznámením že ve Slovinsku funguje večerní prohibice a po 21. hodině (což jsme přesně o pár minut trefili) alkohol nemůže prodávat. Naše pochyby, pramenící z toho, že při minulé návštěvě Slovinska jsme tuto skutečnost vůbec nezaznamenali, vyjasnila obsluha poblíž stojící druhé benzinky, která nám potvrdila, že nám pivo prodat nemůže, ale dodala, že alkohol je povoleno vydávat v restauracích a barech - a jeden bar že je příhodně součástí právě této benzinky. Tak jsme si tedy nechali načepovat Laško u něj, i když jsme před tím museli provést kulturní osvětu na obsluhující slečně a vysvětlit jí, že když u nás řekneme na baru, že chceme pivo, dostaneme točené, nikoliv lahvové, které odněkud vytáhla a otevřela tak hbitě, že jsme ji ani nestihli zastavit. Byla však našim argumentům přístupná a otevřené láhve okamžitě upotřebila u vedlejšího stolu - mimochodem obývaného dvěma místními, kteří po jejich zkonzumování (a to nebyly jejich první) nasedli každý do svého auta a odfrčeli...
Ráno jsme se vrátili na dálnici a pokračovali ještě kus po její jižní (jak by řekli Slovinci: trstské) větvi, abychom sjeli v Sežaně a po návštěvě místního vojenského hřbitova se vnořili do Krasu. Při kličkování uzoučkými cestičkami ke hřbitovu v Sežaně (ke kterému se samozřejmě dalo dojet z druhé strany celkem pohodlně) jsem si zkalibroval turistickou mapu a pochopil, po kterých silnicích je možno ještě jezdit normálně, a po kterých jen v případě nezbytnosti. Pak jsme objeli ještě několik dalších vojenských hřbitovů v oblasti, jen poslední z nich, na italské straně hranice, u obce která měla v názvu Piccolo, byl zřejmě tak piccolo, že jsme ho vůbec nenašli - místo něho jsme však narazili na zřejmě už nefunkční objekt jakéhosi italského JZD, což byl také zajímavý kulturní zážitek.
Postupně jsme se přiblížili k frontě, která zde více než dva roky i přes mohutné italské útoky prakticky stála na místě. Zde jsme se vydali na první výšlap tohoto výletu, na "prokletou" Hermadu. Bylo právě po poledni, a tak jsme byli rádi za občasné náznaky větříku od moře, které jsme zde mohli vidět pod sebou. Cesta nás vedla kolem několika kaveren a zbytků zákopů až k (moderní) pozorovatelně italské armády těsně pod vrcholem a na něj. Cestou se nabízí několik dílčích výhledů na Kras, z vrcholu pak směrem na Monte san Michele (včetně kóty 144, kterou jsme navštívili při minulé návštěvě před několika měsíci).
Po sestupu jsme zamířili k železniční stanici do Monfalcone, abychom konečně zhlédli místní muzeum "na prostem". Je nutno opět vyjít kus do kopce, ale jsou zde k vidění velmi zachovalé a zrekonstruované silně opevněné linie rakouské i italské - fronta zde stála přes rok, a tak byly pozice na některých místech i vybetonované. Neobešli jsme zdaleka celý areál muzea, neboť ten je poměrně rozsáhlý, spokojili jsme se s částí nejblíže vchodu A (vchody jsou celkem, pokud se nemýlím, tři).
Pak jsme se rozjeli z rušných italských silnic brázděných především horkokrevnými italskými řidič, které občas obohatí karavany putujících Němců, zpátky do zapomenutého slovinského Krasu, ve kterém jsou všehovšudy dvě benzinky a jeden větší obchod (v Komenu). Právě v něm jsme vyřešili problém s nedostatkem tekutin, který se už stával opravdu akutním, a pak se v poklidu vydali ještě do Braniku, abychom zhlédli poslední dva vojenské hřbitovy. Cestou jsme se pokusili zastavit v ubytovně (kterých je jinak zde na Krasu jako šafránu), kde nám byl nabídnut nocleh za cenu tak přemrštěnou, že jsme utekli ani jsme nestihli odmítnout, a tak není divu, že jsme se na noc ocitli v našem starém známém penzionu u středověkého Štanjelu. Dostali jsme dokonce i tentýž pokoj jako minule, a tak jedinou změnou bylo to, že tentokrát jsme pro večerní pivo do místní benzinky nejeli autem, ale šli procházkou.
Ráno jsme vyrazili přes Kras ještě mírně jinou cestou než "obvykle", a tím jsme projeli asi posladní cestu hodnou toho jména na Krasu, kterou jsme ještě neznali. Vede přes místa, která dobře známe z literatury popisující boje českých jednotek na Krasu - Kostanjevica, Hudi Log, Opatje Selo. U toho jsme zastavili na parkovišti pro turisty a vyrazili na další vycházku po krasu, tentokrát méně do kopce - na rozhlednu na Cerje. Když jsme dorazili až pod ni, zjistili jsme, že díky dotaci Evropské unie (jejíž výši jsme ani nedokázali přepočíst na koruny, neboť do tolika nikdo z nás neumí v eurech počítat) je zde vybudována příjezdová cesta, po které je možno dojet až pod samou rozhlednu. Ta je nablýskaná, postavená v monumentálním stylu připomínajícím italskou mussolinovskou architekturu a zavřená (bez jakékoliv cedulky, která by aspoň naznačila, zda je někdy možno mohutnými vraty projít dovnitř) - prostředky Evropské unie na tuto stavbu použité lze tedy označit za rozumně vynaložené, záměr integrace sousedních slovinských a italských území se zde evidentně zdařil. Škoda jen, že Slovinci se přizpůsobili Italům, a ne naopak.
Inkriminovaný kopec však naštěstí skýtá nádherné výhledy i bez nutnosti šplhat na rozhlednu. Je zde na jednu stranu vidět celý Kras i s komíny Monfalcone na svém konci a za ním se rozprostírající cíp Jaderského moře, za nímž se tyčí hory Istrie. Na druhou stranu obě Gorice, Rožná dolina a nad ní se tyčící výšiny Sabotinu, Škabrijelu a Svaté gory, v pozadí pak kopce podhůří Julských Alp (včetně našeho oblíbeného Krnu) a kdyby nebyl celý výhled v panujících vedrech ponořen v oparu, byly by vidět i Alpy samotné. Na třetí stranu je vidět Fajti hrib, kopec převyšující Cerje a uzavírající na severní straně Krasu prostor italských útoků podobně jako Hermada na straně jižní, a na čtvrtou Monte san Michele a italská rovina v pozadí (tady ovšem poněkud překážejí stromy, a pokud je Slovinci nevykácí nebo rozhlednu nezačnou aspoň občas otevírat, čemuž nic nenasvědčuje, možnost výhledu brzy zanikne úplně).
Poté, co jsme se dostatečně vynadívali a cestou dolů ještě zašli k italskému památníku ve svahu pod cestou, opustili jsme Kras a začali pomalu přeun na sever, vstříc druhé části našeho programu. Projeli jsme Goricí a vnořili se do údolí Soče, podél níž jsme se vydali k Tolminu. Těsně před ním jsme však odbočili, abychom si udělali ještě malou zajížďku ke Klavže, která se nakonec ukázala být zajímavější než jsme čekali. Nejdříve jsme se ovšem zastavili v Modrjecích na místním vojenském hřbitově. Při sjíždění k němu jsme si všimli krásné kamenité pláže u Soče, a tak jsme se cestou zpět zastavili, abychom se v poledním vedru ponořili do studených vod řeky Soče. Nutno ovšem přiznat, že je to místo, kde je řeka díky hrázi v Mostu na Soči rozlitá do širokého jezera a jeho vody jsou mimo hlavní proud trochu prohřáté letním sluncem, takže nemůžeme (na rozdíl od Jirky, ale o tom později) tak úplně machrovat, že jsme přežili koupání v legendárně ledové Soči.
Přes Most na Soči jsme se, se zastávkou u památníku XV. brigády a rakousko-uherské pevnosti střežící železniční most u Postaje, vydali do nedaleké Klavže, kde byla během první světové války nemocnice a jak už to tak bývá, zanechala zde po sobě do dnešních dnů (dva) vojenské hřbitovy (z nichž jeden se nám nepodařilo najít, protože jsme se už nechtěli dále zdržovat, abychom stíhali zbytek programu). Tím byla zajížďka do Kobaridu, kde jsme si krátce vyšli na místní italskou kostnici a poté znovu navštívili kobaridské muzeum, abychom Jardovi dali také možnost zhlédnout výstavu fotografií z válečné nemocnice, kterou jsme viděli minule my. A hned na prvním panelu jsme se dočetli, že fotografie jsou právě z nemocnice v Klavže, odkud jsme před chvílí dorazili. Když jsme zde byli poprvé, nic nám to neříkalo, ale teď jsme poznávali místa na některých fotkách a celkově měli na prohlídku více času, takže se nám výstava o to víc líbila. Nevynechali jsme samozřejmě ani zbytek muzea a plastickou mapu bojiště, ale pak už jsme museli vyrazit do hor.
Čekal nás totiž výstup na Mrzli vrh a potřebovali jsme se ho stihnout do tmy. Vynechali jsme tudíž plánované druhé koupání v Soči a vyrazili na náročný automobilový výstup na planinu Kuchnja za vesnicí Krn (pod horou Krn). Zde jsme kolem páté hodiny přebalili do batohů pouze ty nutnější věci, prohlédli si ještě chatu na planině Kuchnja, se kterou počítáme při svém plánovaném výstupu na Krn někdy v budoucnu, a po značené stezce vyrazili. Cestou jsme překročili několik horských potoků, v nichž (až na jeden) chyběla voda, neboť ve Slovinsku panuje už dva měsíce značné sucho (dole na Krasu prý dva měsíce nepršelo vůbec) a po necelých dvou hodinách se vynořili na planině Pretoč. Ani jsme se nestihli vzpamatovat, a už se objevily rakouské vojenské čepice, neklamný to znak že naši hostitelé z řad pěšího pluku č. 18 z Hradce Králové a Društva Peski z Tolminu jsou nablízku.
Než jsme se s nimi vydali na místo noclehu, měli jsme ještě tak akorát čas zajít si k pomníku 18. pluku na místě bývalého hřbitova na planině Modereje. Shodili jsme tedy s radostí batohy a nalehko se vydali na planinu, která slouží jako pastvina celkem početnému stádu krav. Zde, za stálého cinkání zvonců okolopasoucích se, jsme na chvíli spočinuli. Když jsme se vraceli zpět, dostali jsme se do ošemetné situace mezi linii krav a jejich naháněčů. Chvíli jsme se nemohli zorientovat a rozhodnout, na kterou stranu se máme přidat, nakonec jsme nasadili modré přilby a v duchu nejlepších tradic mírových sil OSN prošli mezi pozicemi obou znepřátelených stran a šli si po svém.
Pak už jsme po pěšince vyrazili na planinu Lapoč, která měla být naším přechodným útočištěm pro dnešní noc, a hned jakmile jsme tam dorazili, vrhli se k lavečkám na zdejší vyhlídce, abychom si ještě užili výhledu na údolí Soče (a dál až do Itálie), Kolovrat, Krn a kopce julských Alp v dáli při západu slunce a večeři. Poté jsme se rozhodli, že přespíme venku, a to práve zde u vyhlídky, a každý si ještě za mírného světla více či méně úspěšně na planině rozryté dodnes patrnými dírami po výbuších granátů našel relativně rovné místo k přespání. Po zjištění, že teplé slovinské pivo už je za hranicí toho, co jsme ochotni ve snaze osvěžit se večer tradičním způsobem snést, a nedlouhém příjemném posezení nad grogem s našimi hostiteli jsme se pod oblohou plnou hvězd (visisích i padajících) i přelétajících družic a letadel uložili ke spánku.
V sobotu ráno jsme vyrazili společně s členy IR18 a Društva Peski k pomníku II. praporu 18. pěšího pluku na opačném svahu Mrzleho vrhu, který tito společnými silami před několika lety zrekonstruovali. Potom jsem se, společně s desítkami a nakonec stovkami dalších účastníků, už začali šplhat do svahu Mrzlého vrhu k (maďarské) vojenské kapli zřízené zde za války, u níž se konala každoroční mše za padlé vojáky. Omráčil nás počet turistů, kteří se sem vyšplhali (pouze oficiální účastníci, kněz, velvyslanci a slovinská armáda mohli přijet auty až nahoru, i když i oni museli ještě pěkných pár desítek výškových metrů zdolat po svých), naopak už nás nepřekvapily rozvinuté maďarské (v jednom případě až skoro uherské) vlajky v rukou některých účastníků...
Po skončení oficialit (a naší opakované návštěvě pomníčku II/18. pluku) se na blízké salaši rozvinula hostina skládající se z piva či limonády a slovinské varianty guláše, který byl velmi chutný, doprovázená výstavou o činnosti Društva Peski. My jsme se pomalu rozloučili a společně s dalšími skupinami turistů vyrazili zpět na planinu Kuchnja. Sestup dolů ubíhal mnohem rychleji než výstup nahoru den před tím - což se ovšem nedá říci o sjezdu z vesnice Krn dolů k Soči, neboť jsme se zařadili za dva maďarské vozy, jejichž šoféři, zřejmě zvyklí na maďarskou pusztu a vykulení ze slovinských kopců, sjížděli tak přehnaně opatrně, až byli nebezpeční. Rádi jsme proto odbočili na Tolmin a vydali se po severním břehu Soče do městečka, kde jsme plánovali přespat v našem starém známém hotelu.
Cestou jsme se však zastavili ještě jednou vykoupat v Soči, tentokrát však na kamenitém břehu (a naproti byla taková hezká pláž...) našel odvahu vstoupit celý pouze Jirka. Nevstoupíš ovšem dvakrát do téže řeky - tady to byla opravdická Soča se vším všudy, žádné jezero pro turisty, a proto nám po chvíli Jirka mohl barvitě popisovat, co znamená "promrznout do morku kostí". To ovšem nic nezměnilo na tom, že když jsme o několik minut později vystoupili v Tolminu z auta, vedro nás málem srazilo zpátky do klimatizovaného vozu. V hotelu byla naše stará známá zmatená paní s punkovým účesem, která nám ovšem tentokrát sdělila, že nemá místo. Šli jsme si tedy aspoň koupit něco studeného na pití do místního obchodu, abychom zjistili, že je v sobotu odpoledne zavřený. Když jsme se vrátili zpět na náměstí a zklamaně dumali, kam dál, vyběhla ona paní najednou z hotelu a zvala nás dovnitř. Po chvíli zmateného dohadování, kterým si jen potvrdila pověst "zmatené paní", kterou o ní šíříme už od minulé návštavy, jsme tedy pokoje přece jen dostali.
Protože nebyl ještě večer, rozhodli jsme se Jardovi ukázat německou kostnici - marně, neboť zrovna na přístupu k ní se konal jakýsi festival - a rakouský hřbitov (úspěšně), ale tím jsme svou aktivitu definitivně vyčerpali. Zbyly nám síly tak akorát na to, zajít na zahrádku putyky s výhledem na předmostí u Mengore, kterou jsme si jakožto pajzl pro místní (na rozdíl od restaurací pro turisty v centru městečka) vyhlédli už minule. A zde nad radlerem a pivem rozmáchle plánovat příští návštěvy Slovinska (včetně stále odsouvaného výstupu na Krn).
Ráno jsme využili služeb "T'minské pekárny" hned za hotelem (mající otevřeno i v neděli), která nás už minule vedla k hlubokým úvahám o tom, co mají Slovinci proti samohláskám - Tolmin zkracují na T'min, Terst je u nich Trst, Doberdo je Dobrdob, dober dan vyslovují "dobrdan", pes vyslovují "ps"... Ať už však mají sebedivnější chutě v oblasti lingvistické, rohlík plněný marmeládou mají v této pekárně stále výborný. S ním v žaludku jsme tedy vyrazili ještě jednou podél Soči, abychom v Gorici najeli na dálnici a po té uháněli až zpátky do Brna.
Žádné komentáře:
Okomentovat