Jarní Karpaty (11.-13.4.2024)

Poté, co se předcházejí zimní expedice změnila na "jarní", je asi jen logické, že z jarní expedice se stala neobvykle teplým počasím expedice "letní". Jejím cílem bylo po mnoha letech odkladů (čekání na slovenský LIDAR) vrátit se k archeologickému výzkumu bojiště Velikonoční bitvy nad Výravou a Čabalovci, kde naší kolegové z projektu zakopy.cz svůj výzkum prvoválečných lokalit na Slovensku kdysi dávno začínali (bylo to krátce po naší první návštěvě těchto končin v roce 2012).

Doba mezitím pokročila, a vedle LIDARu (který je opravdu pomocníkem k nezaplacení) máme už k dispozici k této lokalitě také spoustu archivních dokumentů, vzpomínek účastníků a také podrobnější popis působení německých jednotek, který nám donedávna chyběl úplně. Vybaveni vším tímto, připravili jsme se pečlivě - georeferencovali jsme si všechny materiály a vytipovali nejzajímavější lokality z pohledu lidaru i dobových náčrtů pozic.

Vyráželi jsme sice nakonec až ve středu odpoledne, ale i tak náš vůz dorazil na místo jako první. Paní starostka ochotně počkala na náš příjezd téměř do 23. hodiny a ubytovala nás v novém penzionu, který jsme vyzkoušeli už loni v létě. Druhý vůz pak přijel kdys hluboko v noci, aniž bychom to zaznamenali, a tak bylo ráno na místě dost archeologů na to, aby se jedna průzkumná skupina mohla vydat na lokalitu a vytipovat místa k výzkumu, a jeden osamělý střelec spolu s námi nad Haburu. Zde jsme totiž měli v plánu pokusit se lokalizovat tři vojenské hřbitovy, které jsme v zimě nenašli (a on rozšířit výzkum, který zde před mnoha lety začal).

Nad Haburou

Obě naše podskupinky nakonec aspoň částečně uspěly. Archeolog Martin úspěšně zjistil, že na vytipovaném místě celkem nic není (u archeologů platí dvojnásob, že i negativní zjištění je zjištění), a my jsme úspěšně - s drobnou pomocí místního přítele na telefonu - našli oba vojenské hřbitovy, které jsou místními označeny a udržovány (takže, řekněme si upřímně, jejich nalezení není zase takovým průlomem...). Hlavně jsme si ale udělali jasno v tom, který je který, a mohli si zkalibrovat naše dobové plánky s realitou. Výsledek je trochu podobný jako u kolegy s detektorem - zjistili jsme, že ani pečlivé georeferencovaný ve 20. letech místním četníkem pečlivě zakreslený plánek není při hledání příliš nápomocen. A to hlavně proto, že jsou na něm zaznamenány pozice všech hrobů, které byly tehdy exhumovány, nikoliv však pozice hřbitova, kam byly přeneseny. Náš předpoklad, že to bude na místo, kde byla původně největší šachta, se totiž nepotvrdil.

Zde jsou hvězdičky sice obnovené, ale zřejmě ne úplně na správných místech...

... zatímco zde vše vypadá původně.

Na přesun nad Čertižné a snahu lokalizovat i čtvrtý hřbitov už nebyl čas, a tak jsme měli možnost na loukách nad Haburou trochu polenošit a pak se vydat zpět do Výravy. Archeologové nás překvapili tím, že i ve třech lidech nad Výravou začali hned první den rovnou dva výkopy, a z kopců sestoupili až po setmění. Teprve večer také dorazil třetí vůz s posilami, a tak nás druhý den na lokalitu vyráželo už osm.

Zatímco kopáči se vrhli hned ráno do práce, my jsme se stali zásobovací kolonou. Nakoupili jsme proviant (tentokrát až v Humenném, kam jsme se museli otočit pro zapomenutý dron...) a vynesli ho nahoru právě včas, aby si pracující mohli dopřát oběd. My jsme se pak vydali podle dobových plánků na dvě potenciálně zajímavá místa - plukovní velitelství a praporní (nebo snad také plukovní?) obvaziště. Ani na jednom jsme v terénu nenašli nic, co by nám dovolilo prohlásit "zde to bylo", a tedy ani původní myšlenka provést tam archeologickou prospekci nám nepřipadala smysluplná.

Ale je tam krásně!

S tímto dalším negativním zjištěním jsme se vrátili na lokalitu, chvíli obdivovali, jak dobře kopání postupuje, a pak se spustili zpět do vesnice, neboť jakožto zásobovací kolona jsme měli důležitý úkol připravit pro všechny večeři. A jelikož se během tohoto dne, resp. večera sjeli ještě další 4 účastníci zájezdu (celkový počet tak stoupl na 12), bylo už potřeba brát to patřičně vážně.

Začátek výkopu

Ačkoliv v mnoha ohledech se časy i na východě Slovenska mění jednoznačně k lepšímu, v něčem se situace i zhoršuje - místní hospodoobchůdek, který při našich dávnějších výpravách býval kulturním centrem dění a v němž jsme vypili nejedno pivo doprovázené příležitostně zajímavými zážitky, má dnes otevřeno už jen tři hodiny denně (od 18 do 21) a požadavku na slazenou limonádu, který jsem v něm večer vznesl, vyhověl jen s obtížemi (a podezírám pana majitele, že sáhl do svých soukromých zásob).

Archeologové naštěstí i druhý den kopali na lokalitě doslova do zatmění, takže nám poskytli dostatek času na přípravu jídla, které se zhostil Jirka. Byla z toho luxusní večeře - a také rozhodnutí zopakovat úspěšný model i nazítří. Ještě než jsme vymysleli, co pro takovou kupu hladových krků navařit, nabídla nám paní starostka "nějakou zvěřinu", kterou náhodou zrovna disponovala - a odpověď byla jasná.

Panoramatický snímek téměř všech účastníků zájezdu (vyjma fotografujícího Jirky a jednoho nezodpovědného opozdilce)

Třetí den ráno jsme začali tím, že jsme si poprvé na vlastní kůži vyzkoušeli vracení zálohovaných plechovek. A protože nejsme troškaři a jednalo se o veškeré pivo vypité 12 lidmi za dva dny, jednalo se rovnou o doslova pytel plechovek. Omlouváme se dalším zákazníkům, které jsme u automatu donutili dlouhé minuty čekat...

Polovina celkové spotřeby

Pak jsme se vydali nad Čertižné, abychom dokončili, co jsme ve čtvrtek nestihli. Objevili jsme při tom, že lesní cesta vedoucí z okraje vesnice k pramenu Laborce není tak lesní, jak z mapy vypadá, neboť vede přes několik luk a mýtin s krásnými výhledy. Oblast vyznačenou na nákresu četnického strážmistra jsme pak prošli křížem krážem, ale nic co by nám připadalo jako zapomenutý hřbitov z první světové války jsme nenašli. Naopak míst, kde by teoreticky mohl být (různých plošinek ve všudypřítomných svazích) máme na rozdávání... Bez dalších přesnějších informací (snad od místních?) proto nejsme schopni místo, které není nijak označeno, lokalizovat.

Čertižné

Pramen Laborce jsme ale našli a vypili.

Vyzvedli jsme posledního účastníka expedice, který dorazil až po poledni do Medzilaborců, a Jirka se pak už odebral ke svému zodpovědnému úkolu (vaření guláše), vyžadujícímu delší přípravy. My dva jsme vystoupali na lokalitu - a k našemu překvapení nás těsně následoval ještě jeden pomocník, který dorazil až nyní, a uzavřel počet účastníků zájezdu na čísle 14. Následně jsem mohl obdivovat množství práce, které taková velká skupina archeologů za tu dobu vykonala, a to také přes hledáček mobilu změněného pro tento účel v kameru, neboť jsme se rozhodli, že natočíme nějaké záběry pro propagační video nebo dokument o jejich práci.

Hemžení na lokalitě

Když přestalo světlo na natáčení stačit, bylo zřejmé, že ostatní setrvají na lokalitě ještě aspoň hodinu - opět až do úplného setmění. Protože jsem zde už beztak nebyl co platný, vydal jsem se na sólo večerní procházku karpatským bojištěm a pěšky došel na penzion. Což byla krásná tečka za letošní i jinak po všech stránkách vydařenou expedicí.