Východní Slovensko a západní Ukrajina (13.-16.7.2023)

Poněkud divočejší expedici, kterou by asi bylo možné nazvat i roadtripem, jsem tentokrát absolvoval po dlouhé době s Peťou. Ten mě cestou na východ Slovenska, zahájenou krátce po čtvrtečním poledni, rozšířil obzory tím, že mi ukázal svá oblíbená místa na zastávky, která jsou jiná než moje - především Salaš Krajinka a termálny prameň Kalameny, kde jsme si udělali krátké zastávky na osvěžení vnitřní i vnější zhruba uprostřed cesty.

Termální zastávka

Večer jsme dorazili do Výravy, kde nás už větší část účastníků červencového pracovního kempu čekala v nově vzniklé ubytovně naproti obecného úřadu - poměry se tedy rozhodně zlepšily, neboť jsme díky ní mohli spát na (každý své) posteli namísto na zemi společné místnosti, jak bývalo dosud zvykem v budově úřadu. Co se ale nezměnilo je nepřístupnost zdejších vojenských hřbitovů - obzvláště po vydatném lijáku, jaký zde proběhl krátce před naším příjezdem a zneprůjezdnil cesty na kopce, kde se hřbitovy nacházejí, na celý následující den.

Páteční brigáda se tak odehrála celá na tom nejdostupnějším z nich - Pod Kudrovcom - kam se dal materiál jakžtakž vytahat ručně (i když to bylo trochu jako výcvik francouzské cizinecké legie...). Rekonstrukci jsme zahájili destrukcí, kdy jsme zlikvidovali 10 let starý (už se rozpadající) plot kolem plochy hřbitova, aby se mohl nahradit novým, snad o něco lépe vyměřeným - starý šel totiž viditelně šejdrem, jak ukázaly letecké snímky které v mezidobí vznikly. Svou návštěvou nás během dne poctil také malý štáb slovenské televize, který s námi natočil tuto krátkou reportáž.

Vojenský hřbitov Pod Kudrovcom v rozloženém stavu

V pátek večer jsme - na rozdíl od předchozího dne, kdy se rokování protáhlo až do třetí hodiny noční, a na spánek před brigádou tak nezbylo mnoho času - s Peťou zodpovědně opustili večerní sympozium velmi brzy; věděli jsme totiž, jak náročná cesta nás čeká v sobotu.

Vyrazili jsme na ni v 6 hodin ráno, a vydali se přes Lupkovský průsmyk na polskou stranu Karpat. Vyhlédli jsme si totiž malý hraniční přejezd Krościenko-Smilnycja, kde jsme doufali, že se ukrajinská hranice bude dát překročit pokud možno bez velkého zdržení. Naše naděje se naplnily vrchovatě, protože na vstupu do země jsme byli jediné vozidlo, které jelo na "zvyklé pasy" a - jak nám ochotně poradila jedna dáma z fronty aut čekajících na celní odbavení - tím pádem jsme mohli k jinému okénku, kde nebylo vůbec nikoho; hranici jsme tedy přejeli úplně bez čekání, resp. čekali jsme jen na své vlastní odbavení.

Kousek za hranicí nás překvapil (zřejmě) místní rakousko-uherský nostalgik, který měl před svým domem na ulici tuto sochu Švejka. Úplně stejnou jsme pak potkali i v Sambiru na náměstí, před jedním hotelem.

Díky tomu jsme získali hned na začátku příjemný časový polštář, který jsme mohli využít k zastávce v jediném větším městě po cestě - v Sambiru. Jelikož jsme postižení svým zájmem o vojenskou historii a vojenské hroby, zamířili jsme samozřejmě na místní hřbitov, abychom si prohlédli hroby vojáků ze současné války. Zdá se totiž, že v této válce nevznikají a nebudou vznikat vojenské hřbitovy na místech bojů (aspoň ne ukrajinských vojáků) - Ukrajina se snaží těla svých padlých vojáků vracet domů a pohřbívat v místě jejich bydliště. Na každém místním hřbitově - a to včetně větších vesnic, jak jsme se cestou mohli mnohokrát přesvědčit - tak vznikají vojenské sekce (nebo jednotlivé hroby), zdálky rozpoznatelné podle jednotně vlajících ukrajinských vlajek.

Les vlajek vzadu...

Ačkoliv náš zájem byl hlavně "vědecký" - naším cílem bylo spočítat hroby a na základě toho odhadnout ztráty Ukrajiny ve válce s Ruskem - člověk se na takovém místě nevyhne silným emocím. Na většině hrobů jsou fotografie padlých mužů, takže působí osobně, i když je člověk nezná. Pohled na hrobníka, který dokončoval další hrob v řadě vojenských hrobů, přidává návštěvě na intenzitě - obzvláště když jsme posléze ve městě samotném zahlédli i vojenský pohřební průvod, který k němu dost možná směřoval. Nejhorší ale bylo, když jsme během našeho krátkého, snad 20minutového pobytu u vojenských hrobů, potkali nad dvěma z nich jednu (pravděpodobně) matku a jednu (pravděpodobně) vdovu. Na to skutečně u hřbitovů z první světové války zvyklí nejsme - a není o co stát.

Raději zpět k "vědeckému" bádání: Hrobů ze současné války je na sambirském hřbitově celkem 31 (plus minus chyba v hledání - na všechny jsou totiž umístěny ve vojenské části, i když z 90 % ano; u všech ale vlaje ukrajinská vlajka, resp. pokud o některého nevlaje, tak jsme ho zcela jistě nenašli). Vzhledem k počtu obyvatel města to vede k odhadu, že na celé Ukrajině bude takovýchto hrobů něco přes 30 000. K tomu je ovšem potřeba připočíst neznámý počet padlých, kteří zůstali na okupovaném území nebo se z jiného důvodu nedostali do svého bydliště; můj odhad je, že těch by mohlo být okolo 10 000 (jen v Mariupolu to může být nějaká tisícovka...), a tedy celkový počet padlých a zemřelých ukrajinských vojáků od začátku ruské invaze v únoru 2022 by nyní mohl činit okolo 40 000. Což je, při vší tragičnosti, ještě relativně dobrá zpráva, protože to je číslo spíše na spodní hranici mého odhadu, který jsem do své návštěvy Ukrajiny měl.

Vlevo pomník a vojenské hroby od roku 2014. Prostor přestal stačit krátce po ruské invazi na jaře 2022, vzadu pak novější vojenské hroby...

Při této příležitosti nás překvapila skutečnost, že zemřelých vojáků z první horké fáze války (2014-2015) zde leží 9, tedy prakticky stejně jako z následné fáze již "zamrzlé války" (2016-2018), z níž jsme jich napočítali 8. To svědčí o tom, že ta válka (nazývaná Ukrajinci oficiálně ATO - "Antiteroristická operace") až do roku 2018 zdaleka nebyla tak "zamrzlá", jak jsme si představovali... Mimochodem počty pohřbených vojáků z ATO jsou vzhledem k celkovým ztrátám Ukrajiny (okolo 4 500 zemřelých) několikanásobně vyšší, než by měly být za předpokladu rovnoměrného rozložení ztrát; vysvětlení samozřejmě musí být v tom, že v té době rovnoměrné rozložení neplatilo, na Donbase bojovaly jen některé jednotky ukrajinské armády a přepočítání na celkový počet obyvatel zde nedává smysl. Sambir tedy zjevně patřil - jak koneckonců na tabuli u vstupu na hřbitov uvádí - k regionům s nadprůměrným zastoupením účastníků ATO.

Padlí účastníci ATO 2014-2015 (tedy jenom první horké fáze války), včetně dvou obětí Majdanu (únor 2014)

Na hřbitově jsme také narazili na velký plac, kde jsou pohřbeny "oběti nacistického a komunistického teroru 1933-1950", což je samo o sobě zajímavé upozornění na to, že zde dějiny šly trochu jinak, než jaké je u nás dodnes běžná představa. Překvapivý byl však polský pomník "Poláků povražděných v Samboru v letech 1939-1941" - Sambor spadal totiž po okupaci Polska na začátku druhé světové války Německem a Sovětským svazem do sovětské zóny, a musí se tedy jednat o oběti sovětského režimu. Přesto je na desce nápis, že pomník byl "obnoven k 50. výročí začátku druhé světové války", což je, ať počítám jak počítám, rok 1989 - tedy před zánikem SSSR. Že by glasnosť v té době dosáhla takových rozměrů, aby bylo Polákům dovoleno obnovit takovýto pomník?

Polský památník

Navštívili jsme ovšem i město samotné - Sambir má velmi hezké rozlehlé upravené historické náměstí (i když některé budovy jen zepředu a do bočních uliček ještě rekonstrukce většinou nedošla, takže je vidět že se jedná o dosud probíhající proces). Ani zde nechybí místo vyhrazené pro vlaječky se jmény padlých ukrajinských vojáků, kterých zde bylo několikanásobně víc než hrobů na hřbitově... Není však jasné, z jak širokého okolí města jsou, jak je to kompletní a ani to, zda tam tentýž člověk nemůže být uveden vícekrát - a nejspíše to pochopitelně nemá žádné formální pravidlo -, takže z těchto počtů nic dovozovat nelze.

Sambir - radnice na náměstí

Nakonec jsme ještě zakoupili malé suvenýry a vydali se na další cestu, neboť před námi bylo ještě mnoho kilometrů. Mířili jsme totiž do Stareho Martyniva, kde se právě tento den slavnostně odhaloval památník českým vojákům padlým v červnu 1915 při bojích během překračování Dněstru. Ten byl vybudován s velkým přispěním českého MO a připomíná jména více než 700(!) českých vojáků padlých během pětidenních bojů u Starého Martyniva a nedalekých Perlivců. Já si zde připisuji malé zásluhy na tom, že jsou na něm vedle vojáků jednotek plzeňské 19. pěší divize (která tam byla v plánu od začátku) uvedena i jména vojáků IR 81 (který se bojů účastnil po boku této divize, dočasně jí podřízen), což byl dodatečný zásah do projektu, který asi pár lidem nadělal vrásky - ale nakonec prošel.

Původní oficiální odhalení bylo plánováno na loňský červen, ale vypuknutí války s Ruskem ho odložilo na neurčito - které nastalo 15.7.2023.

Pomník krátce po ceremoniálu

Kvůli mé špatné volbě silnice jsme do Martyniva dorazili ve 14.05 (když akce začínala ve 14.00) a tak tak jsme stihli oficiální pietní akt. A před 17. hodinou jsme už opouštěli následný raut, abychom vyrazili na dlouhou cestu zpět. Dvě a půl hodiny strávené na místě na téměř 24 hodin strávených na cestě není nejvýhodnější bilance, ale přesto nám to stálo za to: chtěli jsme se hlavně setkat s ukrajinskými přáteli, poprvé od začátku války, a aspoň takto symbolicky je svou přítomností podpořit. A kromě toho, osobní zkušenost z návštěvy země v takto mimořádné a složité situaci (například slyšet projevy místních nebo ukrajinskou hymnu na závěr ceremoniálu u pomníku) je nenahraditelná.

Celý ceremoniál nesl pro nás Čechy (a nebylo nás tam málo - legionáři na akci vypravili celý autobus) poselství, které ukrajinská strana zdůrazňovala explicitně, implicitně a někdy až křečovitě (ale kdo by jim to mohl vyčítat): že Ukrajina je (na rozdíl od nejmenovaného východního souseda) civilizovaná evropská země, které záleží na osudu konkrétního jednotlivce a na tom, aby každý padlý voják, když už musel ve válce zemřít, měl na pomníku své jméno, i když třebas po více než sto letech. A jelikož my sami spolupracujeme s několika kolegy a organizacemi, které v poslední době dosti usilovně pracují na obnově dalších vojenských hřbitovů z první světové války na Ukrajině, víme, že to nebyly fráze.

Nakonec jsme se na akci v Martynivě setkali s několika Čechy, se kterými se člověk snáze potká 1000 km od domova než doma (Pavel F. nebo Miroslav S.), a v rychlosti probrali všechno možné. Pak už jsme ale museli odjet, a cestou zpět jsme se neplánovali už nikde zdržovat a já se hodlal co nejrychleji dostat až na Moravu (Peťa měl ještě v plánu nějaké zastávky na Oravě, takže jsem hodlal ve vhodné chvíli přesednout na vlak).

Silnice na Ukrajině se za poslední roky neuvěřitelně zlepšily. Stále ale lze narazit na zajímavé úseky.

Tento bohulibý záměr značně nabourala hranice EU, neboť na ní jsme v koloně asi 50 aut prostáli přes 4 hodiny. Nakonec nás samotné přes hranici pustili hladce - se ztrátou pouze malé části poněkud specifických suvenýrů, které nesplňovaly podmínky dovozu do Schengenského prostoru (na což nás upozornil už ukrajinský celník, takže jsme to na polské ani nezkoušeli a rovnou je zanechali na místě...). Ale bylo už k půlnoci a jakákoliv iluze o možnosti stihnout večerní vlak vzala dávno za své.

Projeli jsme tedy noční Bieszczady, Dukelský průsmyk, kus východního Slovenska, najeli na dálnici u Prešova... a kolem 3. hodiny noční to zalomili na parkovišti u jedné příhodné benzinky, protože dva beznadějně usínající cestující prostě automobil bezpečně provozovat nemohou. Po hodině nejnutnějšího odpočinku jsme se posunuli do Popradu, kde jsem přestoupil na první ranní vlak o páté, zatímco Peťa pokračoval ve spánku. Já se ještě trochu prospal cestou do Jablunkovského průsmyku, a kolem 11. hodiny jsem vystupoval v Brně. Peťa svou cestu zakončil návratem domů rovněž úspěšně asi o pět hodin později.