Na akci Výrava 2013 jsme vyrazili ve třech autem již ve čtvrtek, abychom jeden den mohli věnovat procházení míst bojů. Tentokrát jsme zvolili střední cestu (přes Banskou Bystricu), kterou mapy.cz počítají za nejrychlejší. A tak jsme odpoledne uháněli po dálnici do Bratislavy a odtud do Banské Bystrice s tím, že někde na Donovalech si uděláme krátkou zastávku.
Zastavili jsme nakonec u kamenného vodního díla, jehož účel nám ani po bližším prozkoumání nebyl jasný, a vylezli z auta, abychom se protáhli a najedli. Nemalé plochy sněhu po obou stranách cesty i palubní počítač nás varovaly - a skutečně jsme se po vystoupení z auta ocitli v asi 5i stupňích Celsia. Využili jsme situace a než se najedli, ve sněhu si nechali ztuhnout i čokoládu, která se nám ve sluníčkem vyhřátém autě cestou zcela roztopila...
Řídící Jirka se krátce na to rozhodl, že nás na místo určení doveze na jeden zátah, a tak jsme vynechali zastávku u termálních pramenů na Liptově a kolem půl jedenácté večer se nám dostalo již ve Výravě od už zde pobývajících organizátorů vřelého uvítání - od jednoho z nich dokonce opakovaného a až příliš vřelého, což ještě vyšperkoval tím, že následujícího rána, nepamatuje si naše večerní setkání a ani jeden ze svých početných vítacích rituálů, nás bezelstně přivítal ještě jednou; tentokrát už civilizovaněji a definitivně.
Po večerním posezení jsme podlehli vábení divočiny a rozložili si spacáky venku. Z nich nás vyhnala zima a pohled na zmrzlou rosu až nad ránem, kdy už beztak první organizátoři vstávali a začínali se starat o to, aby vše klapalo. Za chvíli se vyrojilo až překvapivě velké množství ranních ptáčat - nějaký dobrák totiž ve snaze dostat na nohy některé své kolegy rozšířil v 6 hodin fámu, že je 8 hodin a oni zaspali.
V místním obchůdku-hospůdce jsme nakoupili nutné zásoby a vyrazili na naučnou stezku. Tu již dobře známe, neboť jsme ji procházeli už asi třikrát, z toho jednou dokonce v roli průvodců maďarské výpravy, tentokrát jsme ovšem měli trochu jiný záměr - prozkoumat zde se nacházející zbytky zákopů a zkusmo zaznamenat jejich linii GPSkou. Cestou nahoru jsme dostali ještě za úkol pomoct dalším kolegům s vyčištěním stezky a dvou vojenských hřbitovů - ty se nicméně ukázaly být zásluhou iniciativy paní starostky v bezvadném stavu. A tak jsme zakrátko opustili náročné politicko-filosofické debaty o uherských a slovenských dějinách vedené v rámci této skupinky a vydali se na hranu kóty 600, kde jsme natrefili na výrazné zbytky zákopů. Po nich jsme se pak vydali po hřebeni mezi kótami, a ukázalo se, že linie je velmi dobře patrná od kóty 600 přes Kobylu (odkud při ruském útoku na konci března 1915 ustoupil zde umístění jihlavský 81. pluk) až po vrch Javornou (který během německo-rakouského protiútoku Jihlaváci na jeho křídle dobývali, aby následně část jednotky podpořila Němce v útoku přímo na Kobylu). Linie zákopů pokračuje ještě dále, my jsme ji však opustili, neboť jsme měli ještě jiné plány. Nepodařilo se nám tudíž najít druhý konec zákopového systému první světové války k našemu již objevenému konci prvnímu a zapsat se tak do historie.
Odpojili jsme se totiž od zákopové linie a vyrazili přes les na ještě jeden nižší vrch v okolí, o němž jsme se od znalých dozvěděli, že tam byla umístěna německá pozorovatelna a je protkán zákopy. Terén nám příliš neseděl s mapou - připadl nám mnohem členitější než na ní - a brzy jsme se k našemu překvapení octli zpět na naučné stezce. Vrátili jsme se tudíž kus a pokusili se náš oblouk zvětšit, jen abychom nakonec vyšli opět u naučné stezky, jen tentorát na jejím spodním konci. Odtud už se na námi vyhlédnutou kótu dalo vyšplhat z opačné strany než jsme původně plánovali vcelku přímočaře. Cestou jsme si ve stínu několika osamocených stromů udělali zastávku, během níž jsme na protějším svahu jako na dlani mohli sledovat hemžení organizátorů, kteří připravovali na zítřejší den pole bitvy.
Poté jsme vyrazili dále, abychom se hustým podrostem prodrali na vrchol vyhlédnuté kóty Diel, a zde skutečně mohli obdivovat mimořádně hustou a spletitou síť zákopů, z níž nebylo na první pohled patrné ani to, proti které straně byly vlastně orientovány. Po obhlídce nevelkého prostoru vrcholku kopce jsme se spustili zpět dolů k cestě a po ní se již vydali definitivně na základnu, kde se nám dostalo od proviantních specialistek chutného oběda (časově tedy spíš večeře). Po něm jsme se rozhodli vyrazit ještě na jeden malý výletek autem - k Domaši. Představovali jsme si, že se za večerního soumraku na nějaké pěkné kamenité pláži u nádrže vykoupeme a smyjeme ze sebe ty předchozí dva dny; nakonec jsme ale byli rádi, že jsme po několika neúspěšných pokusech u hřbitova bývalé vesnice Petejovce, který zde zbyl po jejím zatopení, našli aspoň jedno bahnité místečko, kde se dalo do kalné vody vlézt. Ačkoliv jsme si o kvalitě hygieny provedené takovou vodou nedělali iluze, aspoň pocitově to svůj cíl splnilo a my se osvěžení vraceli do Výravy.
Po návratu jsme našli základnu plnou uniformovaných účastníků akce, kteří se mezitím postupně sjížděli, a tak jsme na chvíli vypadli do místního konzumu, abychom si dali nějaký ten Šariš bez čekání na přetížený výčep na základně. Zde jsme byli svědky konfliktu domorodců, který nakonec skončil vcelku neškodně jednou fackou, a pak se už raději vrátili do ubytovny. Večer uplynul ani nevím jak a my se opět rozložili na trávníku před budovou ke spánku.
Noc byla znatelně teplejší než předchozí, tentokrát nás ovšem ze spacáků vytáhlo něco jiného než zima. To, že jsem v noci zaznamenal několik odjíždějících aut, by mě až tolik nevadilo. Ale když po čtvrté hodině ranní odjíždělo plně naložené pekařské auto a ve vyježděném a rosou zkropeném úseku zapadlo a nemohlo ani vpřed, ani zpět, bylo jasné, že budíček je i dnes neplánovaně posunut. Po několika marných pokusech o vytlačení (k jejichž uskutečnění byla rovněž zburcována i nemalá skupina organizátorů), snaze o vytažení pomocí džípu a lana, přetrhnutí lana a stejně neúspěšné snaze o vytažení pomocí džípu a drátu došlo na nastartování nepostradatelné V3Sky, která si hravě poradila nejen s vytažením pekařského vozu, ale zřejmě i s probuzením veškerého osazenstva ubytovny. Na rozdíl od mnohých organizátorů jsme však po skončení akce za svítání zalezli zpět do spacáků a urvali ještě nějakou hodinku spánku.
Ráno po snídani se už všichni účastníci i vybavení postupně přesouvali na bojiště, kde jsme se pohybovali až do večera, snažíce se trochu pomoci organizátorům s jejich neustávajícím přílivem povinností. Jirka s Petrem tvořili odbornou kuchařsko-technickou skupinu provozující za asistence Joža polní kuchyni, ve které se vařil guláš pro účastníky ukázky (a krom toho jako bokovku vařili grochówku, kterou jsme měli původně nachystánu v rámci soutěže vojenských kuchyní, ale která se nakonec ani neuplatnila). Já jsem jim poskytoval logistické zázemí (rozuměj chodil oběma zaněprázdněným zodpovědným osobám pro pivo k nedalekému stánku) a zároveň se věnoval kolportaci našich publikací v propagačním stanu a hlavně diskuzím s dorazivšími známými i neznámými, uniformovanými i neuniformovanými zájemci o problematiku. Během bojové ukázaky jsme si pak všichni užili konečně chvíli klidu.
Po ukázce, kdy diváci zmizeli a větší část uniformovaných účastníků se postupně vydala zpět do obce, nastal druhý organizátorský shon, spočívající v úklidu a vyčištění bojiště, složení stanů, odvozu všech věcí atd. Po posledním odjezdu naší nepostradatelné V3Sky jsme vyrazili procházkou přes vesnici konečně na základnu i my. Tam nás i ji čekala repríza ranního vytahování zapadlého vozidla, tentokrát s českým mikrobusem v hlavní roli, a po odjezdu části účastníků večerní debaty se zbylými. Ty se postupně rozplynuly v tónech harmoniky provozované jejím polským majitelem a hlasitého zpěvu v podání především místních, ale i několika přespolních hudebně nadaných (nebo alespoň hudebně odvážných) jedinců. Zajímavým muzikologickým poznatkem je to, že polská garmuška prostě nebyla schopna vyloudit melodii "Co jste hasiči...", neboť tento hudební nástroj byl zjevně přizpůsoben táááhlýýýým teskným ruským melodiím.
V neděli ráno jsme si ze zbylých zásob nabrali něco jídla a vody na cestu a vyrazili ku Brnu. Vzali jsme to přes Svidník a Bardejov, abychom mohli navštívit ještě několik vojenských hřbitovů v okolí Krempne na polské straně Karpat. Na dva z nich jsem se byl (ovšem pouze já) podívat už loni, další dva byly novinkou i pro mě. Všechny projektoval Jurkovič a jsou architektonicky velmi výrazné, krom jednoho jsou navíc na všech pohřbeni i vojáci z českých jednotek. Cestou do Krempne jsme po nové eurocestě projížděli narodowym parkem, v němž zřejmě žijí zvířátka spořádaně na svých pozemcích - nejdřív nás totiž dopravní značení upozornilo na možný výskyt medvědů, o pár kilometerů dále vlků a v posledním úseku pro změnu rysů. Nepotkali jsme pochopitelně ani jedno z nich - a tak jsme museli vzít zavděk pouze monumentálně pojatou budovou muzea a informačního centra parku narodowego, která byla (nepochybně taktéž z evropských peněz) zbudována nedaleko jednoho z navštívených hřbitovů. Ovšem pouze zvenčí, neb byla zavřená. Škoda - zajímalo by nás totiž, co se v něm návštěvník dočte o původních obyvatelích území, na němž park vznikl, tedy Lemcích (Rusínech), kteří byli po druhé světové válce v rámci sociálního inženýrství (akce Wisła) vysídleni a přesunuti daleko na západ, do oblastí, které Polsko získalo na Německu...
Nedaleko posledního z navštívených hřbitovů jsme, za zvuků polské mše linoucí se z vedlestojícího kostela, ke svému překvapení objevili poněkud z kontextu vytržený památník letecké tragedie u Smolensku, resp. památník "první" i "druhé Katyně"... Těžko říct, co si o tom myslet. Náš čas na východě ale už pomalu vyprchával, a tak jsme se vrátili stejnou cestou na Slovensko a pak už vyrazili přímou dálniční linií (opět přes Banskou Bystricu a Blavu) do Brna. Okolo osmé hodiny jsme byli všichni doma. Krom korbáčiků z Oravy jsme si přivezli i nemalý spánkový deficit, který jsme si za ty tři krátké noci a dlouhé dny vytvořili.
Žádné komentáře:
Okomentovat