Zimní Karpaty V. (24.-25.2.2023)

Další ročník karpatského zimního pochodování jsme uskutečnili zrovna na smutné výročí jednoho roku od zahájení ruské invaze na Ukrajinu - proto nás také letos bylo méně: náš kamarád z Ukrajiny přijet pochopitelně nemůže, protože už rok slouží v armádě, a ten z diplomacie zase působí nyní na relativně exponovaném postu, z něhož nedostal dovolenou. V omezené sestavě jsme se tedy sešli v oblíbeném penzionu v Driečné (který nás trochu zklamal nečekanou absencí točeného piva), abychom absolvovali dva víceméně celodenní výlety do terénu.

Česká skupina absolvovala cestu už ve čtvrtek, a tak jsme v pátek jen ve dvou - protože slovenští účastníci dorazili až večer - vyjeli na polskou stranu hranice, abychom si konečně prošli úsek fronty severně od Woly Michowe. Jedná se o kopce, na nichž fronta stála po většinu února a celý březen, které navazují na nám dobře známý úsek kolem hor Chryszczata a Manilowa na sever odtud. Když se odtud na Manilowou jede autem, je to (kvůli tomu, že na místní silnice je v národním parku zákaz vjezdu) hodinová cesta; ve skutečnosti je to však z Woly Michowej do Rabe necelých 10 km.

Terénní a klimatické podmínky nad Wolou Michowou

Příjemně nás potěšila informační tabule u silnice, která je věnovaná bojům první světové války u Woly Michowej, jejichž průběh poměrně podrobně popisuje. To, že je na ní uveden mylný údaj o umístění vojenského hřbitova, jen dokládá, že momentálně probíhající intenzivní výzkum této zapomenuté historie přináší každý rok nové výsledky; to, že text vyznívá, jako kdyby boj o vesnici Wola Michowa tvořil těžiště celých bojů v Karpatech je pak spíše komické.

Podle počasí i předpovědi jsme čekali, že zimní Karpaty už tradičně zase budou nepříliš zimní - ale v pátek nám po většinu cesty padal déšť se sněhem, a na kopcích, do nichž jsme se vydali leželo nejdřív pár centimetrů, ale postupně čím dál více (jak se zvyšovala naše nadmořská výška) sněhu. Jirka tak dostal příležitost otestovat i své nové nesmeky na kanady - konkrétně na zledovatělých schodcích k židovskému hřbitovu nad Wolou Michowou, který je - jakožto místo povraždění místních židovských obyvatel za německé okupace - dalším z mement krvavých zemí, o něž v této oblasti není nouze.

Informační tabule u židovského hřbitova začínala: "Stovky let tu vedle sebe žili Lemkové, Poláci a Židé." I když chápeme, co tím chtěl autor říct a nijak nezpochybňujeme poselství, docela by mě zajímalo, kolik tu žilo v roce 1940 Poláků...

Nakonec jsme vyšli na kótu 750, během bojů významný opěrný bod rakousko-uherské obranné linie, tedy ani ne do poloviny cesty k sedlu Żebrak. Někdy, až se člověk nebude muset brodit sněhem, by to mohla být hezká celodenní túra až do něj a po silnici zpět. My jsme namísto toho ještě zajeli na vojenský hřbitov v Lupkówě, jehož archeologický průzkum skončil už před dvěma lety, a který od té doby poněkud prohlédl.

Na kótě 750

Druhý den jsme se už ve větší skupince vydali netypicky na túru přímo od ubytování - aniž bychom se někam přesouvali autem. Rozhodli jsme se totiž projít si hřeben táhnoucí se mezi Driečnou a Medzilaborci, a naším hlavním cílem bylo vystoupat na vrch Brúsy (683 m.n.m.), kde na počátku února 1915 při ruském dobytí Medzilaborců zmizel celý honvédský pěší pluk. jakožto designovaný horský vůdce pro tuto část výpravy jsem nepovažoval za nutné všechny účastníky zahrnout detaily plánované trasy, takže někteří zažili překvapení, když jsme po namáhavém výstupu na kopec plynule pokračovali zase dolů - nejednalo se pochopitelně o náš cíl, ale pouze o mezilehlou vyvýšeninu, přes kterou jsme museli na své cestě projít. Nereptali (příliš), a raději jsme se všichni kochali výhledy, které se zde otevíraly.

Toto foto vzniklo ve skutečnosti až cestou dolů, nikoliv nahoru

Napodruhé jsme už vystoupali skutečně na Brúsy. Podle teorie, že maďarský voják by se (na rozdíl od českého) v žádném případě nevzdal, jsme očekávali, že zde značně vousaté příslušníky pluku (nebo spíše jejich potomky) nalezneme, dodnes na stráži před svými okopy. Kopec jsme však nalezli liduprázdný - musíme tedy konstatovat, že i honvédi během války upadali do nepřátelského zajetí. Na vrcholku kopce pak naši slovenští kolegové vytáhli z batohů celou sadu na piknik - včetně pánvičky! - a připravili vynikající oběd.

Karpatské anglické raňajky na oběd

Posilněni jsme se vydali dolů už přímější cestou (rozuměj křížem přes les), která nás zavedla do Mikové. Tedy spíše nad Mikovou - dosáhnout samotné vesnice si vyžadovalo zdolání mnoha překážek, vesměs vodních. Odměnou nám ale bylo, že vlastně vůbec poprvé jsme si slavné rodiště rodičov mohli pořádně prohlédnout, protože jsme ho sice za poslední roky projeli nesčetněkrát, ale vždy autem (a mnohdy navíc za tmy). Dozvěděli jsme se také, že se i zde nachází maličký nenápadný hřbitůvek vojáků z první světové války (resp. dokonce dva podobné - kolem toho druhého jsme ale nešli).

Vojenský hřbitůvek doslova na zahradě...

V neděli jsme slovenskou skupinu ponechali svému osudu - tedy rezignovali jsme na ještě jeden menší výlet do terénu - a vyrazili zpět domů. Díky tomu jsme kritické úseky trasy projeli ještě těsně před tím, než se v nich vytvořily tradiční nedělní kolony, a domů se dostali v klidu a pohodě, kterou nemohl narušit ani silně konspiračně naladěný spolucestující ve vlaku na posledním úseku mé cesty, který mě považoval za spřízněnou duši a vysvětlil mi, jak se věci mají - od války na Ukrajině přes vraždu Dubčeka až po důvody rozpadu Československa (kdyby vás to zajímalo, tak postavení planet z astrologického hlediska na podzim 1918 prostě nebylo dobré, takže zánik společného státu byl nevyhnutelný od samého začátku).