Ukrajina (7.-11.8.2026)

Letošní výlet na Ukrajinu byl spíše turistický - loni jsem já vzal kolegy na natáčení historie, letos vzali oni mě na turistiku po horách. Hlavním cílem expedice bylo vystoupat na nejvyšší horu Ukrajiny - Hoverlu. Měli jsme však i vedlejší cíle, a to jak turistické, tak historické i společenské.

Moje cesta začala už v pátek dopoledne, neboť na východní Slovensko mě vzal jeden z našich archeologů, kteří tam zrovna v příhodně stejný termín prováděli další část svého výzkumu. V podvečer jsme tak úspěšně dojeli do Nižné Polianky, kde jsme se nakrátko potkali se zbytkem archeologické výpravy. Poté jsem víceméně úspěšně odrazil těžký útok místního starosty vedený jak jinak než pálenkou a navečer se nechal dalším místním kolegou svézt do Humenného, kam rovněž příhodně mířil. Tam jsme zvládli ještě jedno pivo s částí výpravy, a pak už jsem se odebral vyspat se před náročnou cestou do Alibaby.

Celá šestičlenná výprava se sešla a vyrazila v 7 hodin ráno; v 8 jsme byli na hranici, asi po hodině a půl jsme ji úspěšně překonali, k tomu posun času o hodinu - a než jsme dorazili do Perečyna, abychom si koupili něco k jídlo a vybrali nějaké hřivny, bylo 11 hodin pryč. Po této první zastávce (která tentokrát proběhla bez kontaktu se strážci pravidel silničního provozu) jsme se rozhodli dojet až do Chustu. U Mukačeva jsme špatně odbočili, všimli jsme si toho pozdě a usoudili že už nemá smysl se vracet - a tak jsme se ocitli na severnější z obou možných tras (ačkoliv původní plán byl jet jižnější).

Tato náhoda nás zavedla do Svaljavy, kde jsme si při cestě všimli podezřelého památníku. Zastavili jsme, a objevili poměrně velký vzpomínkový park, který vznikl na místě hřbitova z první a druhé světové války a připomíná oběti nejen obou válek, ale i následného teroru NKVD, která po "osvobození" usilovně čistila území bývalé Podkarpatské Rusi, ale i přilehlé části Maďarska a Rumunska od protisovětských živlů. A právě zde ve Svaljavě si zřídila jeden ze svých nechvalně proslulých sběrných táborů, kde shromažďovala oběti před cestou někam na Sibiř, ze které se většina z nich nikdy neměla vrátit.

Memorialnyj park Svaljava

Kromě tisíců jmen obětí druhé světové války a poválečného teroru je zde zachovaný a rekonstruovaný i památník se jmény vojáků z první světové války, kteří zde jsou pohřbeni. Po delším zkoumání jsme pochopili, že z památníku byly odsekány nadpisy v češtině - z čehož jasně vyplývá, že byl postaven v době Československa, takto upraven v době kdy se Podkarpatská Rus stala po roce 1939 součástí Maďarska a rekonstruován zřejmě v rámci stavby celého parku, která začala v roce 1994 a byla financována a vedena Maďarskem (čímž se vysvětluje, proč na památník nebyly původní nápisy v češtině vráceny ani při rekonstrukci...). Takový typický příběh historie otisknuté i do památníku jiné historie.

Památník na hřbitově vojáků z první světové války

Poté jsme experimentálně ověřili, že jižní trasa do Chustu je opravdu ta správná - na této severní jsme totiž museli překonat kilometry a kilometry proslulých silnic typicky ukrajinského rázu (rozuměj výmoly a mezi nimi občas asfalt), což naši cestu poněkud protáhlo. Do Chustu jsme tak namísto na pozdní oběd dorazili spíše na brzkou večeři. V naší skupině se nacházeli dva pamětníci, kteří jsme město už jednou v dřevních dobách navštívili (byl to rok 2012 a zápisek z ní jsem na blog ani neumístil - celkem zřetelně si pamatuju, že z této cesty jsem nabyl dojmu že skončila víceméně alkoholovým fiaskem...). Nyní jsme s údivem sledovali, jak výrazně se za tu dobu město změnilo (k lepšímu!). Zatímco tehdy jsme, jak si dobře pamatuju, v Chustu na náměstí nedokázali najít ani restauraci, kde bychom se najedli, nyní jsme si vybírali hned z několika - a vybrali si dobře, šašliky byly vynikající.

Náměstí v Chustu (i přilehlá pěší zóna) vypadá o dost jinak než v roce 2012

Totéž náměstí v roce 2012

Od minulé návštěvy však došlo i k jedné mnohem smutnější změně - na hlavní pěší třídě v centru města přibyly tabule s fotografiemi vojáků padlých v současné válce.

V Chustu je těch padlých okolo 100. Při přepočtu na celou Ukrajinu to vychází na 130 000 mrtvých - a reálné číslo bude ještě o něco vyšší...

Po zastávce v Chustu jsme vyrazili dál na východ, až na samotný konec bývalé Podkarpatské Rusi - na Jasiň. Část cesty vede bezprostředně podél rumunské hranice (naproti přes řeku Tisza je Marmarošská Sihoť), která je důkladně zadrátovaná. A tak nás čekalo nejen několik dalších checkpointů, ale v závěrečném úseku cesty podél Tiszy za Solotvynem také ostnatý drát přímo na krajnici silnice, po které jsme jeli (neboť silnice tu vede bezprostředně na břehu Tiszy, jejímž středem probíhá hranice s Rumunskem). Nakonec jsme odbočili do hor a před setměním úspěšně dorazili do Jasině - kdysi poslední obce Československa (kam z Prahy jezdil přímý vlak!) -, kde jsme měli objednané ubytování. Večer jsme ještě stihli pár piv v sousední restauraci (kde se sice zrovna konala poněkud záhadná svatba, ale nechali nás tam bez problémů sedět).

Ráno jsme vyrazili k našemu hlavními cíli - hoře Hoverla. Znamenalo to projet přes Jablunický průsmyk (a tedy přejet do Ivano-Frankivské oblasti) - což nás pak překvapivě čekalo každý den. Teprve při výstupu na Hoverlu jsme si dohledali, že hranice meziválečného Československa - kterou dnes kopíruje hranice oblastí - procházela přímo přes Hoverlu, a my jsme na ni stoupali z "polské" strany. Dojet do východiště nám trvalo asi dvě hodiny, ačkoliv vzdálenost činí pouhých 50 km, neboť poslední úsek cesty tvoří velmi děravá místní silnice, po které se společně s námi kolébala nepřetržitá kolona aut. V krásnou letní neděli uprostřed prázdnin se totiž na Hoverlu vypravily doslova davy.

Naše poloha v rámci mapy zobrazující meziválečné Československo

V 10.30 jsme tedy konečně začali stoupat, nejdříve lesem, pak kosodřevinami a nakonec po holé skále - to vše v rámci procesí stovek dalších turistů. Překvapilo nás několik stanových táborů, které zjevně umožňují přespání i přímo v srdci zdejšího národního parku, které byly aktivně využívány. Na Malé Hoverle jsme pak narazili na první z mnoha hraničních československo-polských kamenů, které nás pak provázely po většinu naší trasy po hřebeni. A úplně nahoře na Hoverle nás velmi potěšila možnost koupit si plechovkové sice, ale poctivě vychlazené pivo (které tam museli prodejci předpokládám vynést na svých vlastních zádech), kterou jsme nadšeně využili - i když bylo za cenu s vysokohorskou přirážkou (odpovídající zhruba ceně točeného piva v Německu), což bylo v této situaci naprosto fér. Místním specifikem je pak na samotném vrcholku hory umístěné selfie zrcadlo - zde jsme ho viděli poprvé, posléze jsme však pochopili, že to je v ukrajinských Karpatech zjevně běžný kolorit. Přijít na to, jak ho správně použít, se nám však nepodařilo.

Nejvyšší hora Ukrajiny: davy lidí, spousta vlajek, památníky padlým vojákům, improvizované stánky s pivem a kvasem...

Naše kompletní skupina pod Hoverlou (to je ta hora za námi)

Z Hoverly jsme pak - nutno podotknout že už téměř sami, neboť většina návštěvníků Hoverly se vracela dolů stejnou (kratší) trasou - vyrazili na krásnou okružní túru po hřebeni přes čtyři další vrcholy až po Turkul (nikoliv Turul!) a Nesamovyte jezero (další selfie zrcadlo!), odkud jsme se vydali zpátky dolů. K parkovišti jsme se dostali asi v 18.30, po necelých 17 km (a asi 1200metrech výškových nahoru a stejném převýšení dolů) a osmi hodinách strávených v terénu. Jelikož jsme se (oprávněně) obávali, že po návratu do ubytování už by mohla být zavřená kuchyně v restauraci, stavili jsme se na další výbornou večeři (vareniky) po cestě a do ubytování dorazili až hluboko po setmění.

Takových krásných snímků máme samozřejmě z cesty po hřebeni každý mnoho... ale fotografie zachytí jen část nádhery hor, tak tady jen tak symbolicky: Rado vyráží z Hoverly na hřeben

Na druhý den jsme původně předběžně plánovali túru na bývalé trojmezí ČSR - Polsko - Rumunsko. Jelikož tento bod se ale dnes nachází na ukrajinsko-rumunské hranici a tedy v nepřístupném pohraničním pásmu, rozhodli jsme se najít jinou alternativu - něco, co bude blízko Jasině (abychom nemuseli absolvovat další dvouhodinový přesun do východiště a z cíle). Při pohledu na mapu to jasně vedlo na túru z Bukovele (Poljanycja) na vrchy severně od něj: zvolili jsme trasu Babyn Pohar - Malyj Gorgan - Synjak. Ráno jsme tedy znovu projeli Jablunickým průsmykem a zatočili do Bukovele, který se ukázal být luxusním až snobským lyžařským střediskem (sekundárně však využívaným i jako letní rekreační středisko), stále dále a dále budovaným. Ceny zde jasně prozrazovaly, že je určeno pro smetánku - pivo stejně drahé jako na Hoverle si tu běžný obyvatel Ukrajiny jistě nedává...

Bukovel, místní část Disneyland

Nám to ale bylo celkem jedno - my jsme tu potřebovali jen zaparkovat a vyrazit do hor. Dnešní túra byla sice mírně kratší (a s trochu menším převýšením) než předchozí, ale zato ve větším horku a těžším terénu - část stoupání i pochodu po hřebeni totiž vedla kamenným mořem, po němž se nám chodilo vskutku těžce (a hlavně pomalu). Výsledkem bylo, že po obědě na Synjaku (i zde je selfie zrcadlo) jsme zjistili, že nám prakticky všem došla voda. Cestou dolů jsme uviděli na mýtince salaš a začali jsme si dělat naděje, že by nám možná i tam mohli prodat pivo (když ho nabízeli i na Hoverle...). A vskutku! Na salaši bylo k dostání občerstvení (hlavně tekuté), a tak jsme tam nejen udělali přestávku v krásném prostředí, ale i doplnili tekutiny. (Navíc i zde bylo selfie zrcadlo - a ještě větší než na všech těch horách!)

Kamenné moře mezi Malým Gorganem a Synjakem...

... a naše (dnes o jednoho člena oslabená) skupina po jeho zdolání na Synjaku.

Sestup do Bukovele byl pak už veselejší, a celý výlet jsme zakončili koupáním v místním jezeře, což byla taková pěkná tečka za tou naší turistikou.

U jezera už jsme byli zase kompletní.

Tečkou za celým pobytem v Jasini se pak stalo nedorozumění v restauraci, kde jsme si na závěr chtěli dopřát ještě pelmeně, ale od pohledu nezkušená obsluha i přes opakované zdůraznění verbální i gestikulací nepochopila, že jsme si objednali 5 porcí (když nás na to bylo 5...) a přinesla nám pouze jednu. Než jsme pochopili, že došlo k omylu a nejedná se jen o zpoždění, kuchyně zavřela - a bylo po pelmeních. Tak aspoň že Juraj (který dostal tu jedinou porci) si na nich pochutnal...

Poslední den byl pak v trochu jiném duchu - nečekala nás už žádná turistika, ale cestování a několik zastávek a setkání s ukrajinskými kolehy. Naposledy jsme projeli Jablunickým průsmykem, abychom se dostali na místo setkáni k Ivano-Frankivsku. Po cestě jsme se poprvé za naše návštěvy Ukrajiny během války zúčastnili vzpomínky na oběti války, která probíhá každý jeden den v 9 hodin ráno už od jara 2022. Tato ceremonie se dodržuje ve všech městech a vesnicích, my však dosud vždy v 9 hodin ráno byli někde v terénu a nebo na cestě mimo obec... O něco později, v Kaluši, jsme potkali i vojenský pohřeb, a vzdávali úctu padlému, a během dne jsme také míjeli jeden ne tak dávno raketovým útokem zcela zničený objekt. Jakmile člověk sjede z hor, válka o sobě dává vědět častěji.

Po srazu s místními jsme společně vyrazili na tu "správnou" Pavlivku, abychom napravili opomenutí z minulého roku. No, správnou... nakonec se ukázalo, že ta co jsme loni hledali - tedy ta kde jsou vojáci užhorodského IR 66 - je skutečně tou, co jsme loni navštívili, a nedorozumění spočívalo v tom, že Vasil celou dobu mluvil o jiné, kterou oni před pár lety začali opravovat - kde jsou však vojáci LIR 6 a LIR 7. Tak jsme to aspoň rozmotali a zároveň tedy zjistili, že jsou tu pohřbeni i vojáci jednotek českých (Cheb a Plzeň).

Částečně rekonstruovaný hřbitov LIR 6 a LIR 7 v Pavlivce

Pak jsme se rozloučili s Vasilem a pokračovali už jen s Andrijem - po krátké zastávce na vojenském hřbitově v Kaluši, kde jsme byli už před pěti lety (to to letí, to to letí! to bylo ještě před válkou...) nás vzal na místo u Malé Turje, kde se pravděpodobně nachází vojenský hřbitov vojáků jihočeského LIR 29. Shodli jsme se ale, že potvrzení si vyžaduje další výzkum jak v terénu, tak v dokumentech. Snad se to v dohledné době podaří.

Závěrečný snímek s Andrijem. Cestu jsme pochopitelně využili i k předání drobné pomoci ukrajinským vojákům.

Pak už jsme se museli rozloučit a vyrazit směrem k hranici. Zastávka v kolibě na oběd byla tentokrát úspěšná (když pomineme, že zde pelmeně nebyly v nabídce, a tak jsme nemohli napravit včerejší nehodu a museli se vrátit k šašlikům, kterými jsme pobyt na Ukrajině začínali), a po ní jsme vyrazili do průsmyku. Tentokrát jsme zamířili do toho Vyškovského, po jehož projetí jsme však odbočili na transverzální silnici a posunuli se do Voloveckého. Díky tomu, že se zde hřeben Karpat jakoby větví, podařilo se nám ho tak během jednoho přejezdu překonat hned dvakrát. Ještě než jsme se napojili na nám již známou trasu, zavedla nás tato cesta do Volovce (bývalého okresního města), kde jsme si udělali poslední krátkou zastávku.

Šašliky jakožto mediální hvězdy (povšimněte si synchronizovaného focení)

Po té jsme už zamířili rovnou na hranici (opět přes Svaljavu a pak zkratkou přímo do Perečyna), kde nebyla téměř žádná fronta, a tak naše odbavení proběhlo (díky změně časového pásma) dokonce v záporném čase - na hranici jsme přijeli asi v 19 hod, a v 18.55 jsme už vjížděli na Slovensko. Jelikož jsme si na nevyzpytatelné překračování hranice nechávali velkou rezervu, mohli jsme ji nyní využít na závěrečné posezení u Medveďa v Humenném, než jsme se definitivně rozdělili a naše západní sekce se nalodila do nočního vlaku směr Bratislava (a já pak dále směr Brno). Když jsem okolo 9. hodiny ráno přicházel domů, jako obvykle se mi těžko věřilo, že ještě včera ráno jsem se probudil v Jasini a pak celý den cestoval po Ukrajině (a večer seděl nad pivem v Humenném). Kouzlo nočního vlaku mě holt pokaždé zaskočí...

Tento snímek jsme nad závěrečným pivem vyhlásili nejlepší fotografií expedice. Gratulujeme největšímu influencerovi z našich řad k jeho pořízení!