Zimní Karpaty v listopadu (20.-23.11.2025)

Letos jsme se po delší době zase vypravili na konferenci o bojích v Bieszczadech - ta se tentokrát konala v Lupkówě, a nakonec z toho bylo mnohem větší dobrodružství, než jsme čekali.

Vyrazili jsme ve čtvrtek večer, dojeli pouze to Tarnova, ubytovali se prakticky přímo na rynku a vyrazili do víru velkoměsta. Poněkud nás, pravda, zaskočilo, že centrum Tarnov ve čtvrtek večer je naprosto, ale naprosto liduprázdné. Tak dlouho jsme vybírali mezi těmi několika hospodami, co jsou přímo na rynku, a spekulovali, ve kterých z nich jsme už dříve byli a ve kterých ne, až jsme v přilehlé uličce narazili na moderní ochutnávkový pivní bar s nabídkou několika druhů neobvyklých piv (za příslušné ceny) a rozhodli se jít s dobou. Dokonce tam i pár lidí bylo, a pivo bylo dobré.

Rynek v Tarnově

Když jsme se v pátek ráno probudili, přivítal nás nejen zasněžený Tarnov, ale také pokračující sněžení, které i podle předpovědi mělo trvat celý den. Naše naivní představa, že nejpozději za tři hodiny jsme v Lupkówě a bez problémů stíháme začátek konference (v poledne) tak brala postupně, ale nesmiřitelně za své. Když jsme po neprotažených silnících a za neustálého vytrvalého sněžení před Duklou narazili na silnici ucpanou kamiony, kterým se nepodařilo vyjet kopec, pochopili jsme že se musíme držet jen těch nejfrekventovanějších silnic. Při pokusu o návrat k Jasłu jsme pak uvízli v podobné zácpě v opačném směru - a při představě že mezi dvěma špunty zůstaneme do večera jsme si gratulovali, že to bylo právě vedle benzinky s obchodem... a dokonce i ubytováním, kdyby se situace do večera nevyřešila.

Většinu času na této expedici jsme strávili koukáním na zasněženou silnici z okna auta.
Toto je jedna z těch hezčích variant tohoto pohledu, jaké se nám dostalo.  

Kamionům se nakonec podařilo naskládat se v kopci cik-cak tak, aby kolem nich osobní auta mohla opatrně projet, a tak jsme zhruba v době, kdy jsem původně plánovali být už na místě, vyrazili z Jasla na druhý pokus o průnik k Lupkówu. Postupně jsme rychlým pohledem na stav silnic vzdali snahu projet jakoukoliv z kratších variant tras a spolehli se na nejdelší, ale nejzpůsobilejší trasu přes Sanok. Po třech hodinách usilovné cesty, kdy nám navigace neustále ukazovala že jsme hodinu od cíle, jsme se tedy začali konečně přibližovat - jen abych to v místním průsmyku půl hodiny před Lupkowem vzdali, neboť klouzání aut po cestě nám přišlo příliš riskantní. A to nejen akutně zde, ale i při představě jak to asi bude vypadat druhý den při pokusu z Lupkówa odjet, pokud bychom do něj dojeli (měli jsme totiž důležité plány a nechtěli jsme je propásnout uvíznutím na hřebeni Karpat).

A tak jsme se otočili, vrátili se do Sanoku, ubytovali se v našem spolehlivém Domu turysty - a jelikož se ještě nesetmělo, rychle vyrazili na procházku do části města, kam jsme nikdy nezavítali - přes Parkowou horu (se zajímavým památníkem střelců podhalańských u její paty) k židovskému hřbitovu na okraji města. A také civilnímu hřbitovu, kde jsme si prohlédli vojenskou část; zaujalo nás, že zde jsou pohřbeni vojáci z września 1939 a pak z pacifikace Łemkowszczyzny 1945-1948 - a těch druhých je víc než těch prvních. Inu, krvavé země...

Vojenský hřbitov Sanok (1939-1949)

Zpátky už jsme šli setmělým městem a zamířili rovnou na rynek, do naší oblíbené Karpacke restaurace. Večer jsme sice zvládli i nějaké to polské pivo přímo v hotelové restauraci... ale dá se říct že to bylo se sebezapřením. Ráno jsme po dobré snídani odhrabali z auta těch asi 30 cm sněhu, co během noci připadlo, a vyrazili přes Karpaty - rovnou jsme to vzali zpět přes Dukelský průsmyk, protože pokoušet v tomto podnebí Lupkovský jsme si netroufli.

Dukelský průsmyk

Zde už byly cesty sjízdné, bez potíží jsme tedy před polednem dorazili do Humenného, ubytovali se, nasedli na vlak a popojeli do Breckova - odkud jsme přes zříceninu hradu a přilehlý kopeček vyrazili do Hudcovců, kde Maťo slavil narozeniny, což byla druhá polovina našeho plánovaného programu (kterou jsme na rozdíl od první zvládli realizovat). Procházka to byla hezká, z Breckova se nám dokonce otevřely nečekaně jasné výhledy na bojiště u Humenného - a uvědomili jsme si navíc, že jsem tu téměř na výročí bojů z roku 1914, a díky tomu měla tato expedice nakonec přece jen i nějaký prvoválečný přesah ;-)

Humenné z Breckova, klimatické podmínky zhruba stejné jako v listopadu 1914

Ve druhé půli se nám podařilo při brodění se sněhem i mírně zabloudit, takže z mé obavy, že na místo oslavy dorazíme dříve než oslavenec, jsem byl rychle vyléčen; nakonec jsme se vynořili od hnojiště na okraji obce těsně před setměním a do sálu dorazili se značným zpožděním po začátku akce. Což ale nevadilo, protože do jejího konce bylo ještě vskutku daleko ;-)

Nápad zastavit se poslední den ještě někde v terénu byl v daných klimatických podmínkách vcelku bezpředmětný, a tak jsme se v neděli vydali rovnou domů. A tak se náš podzimní výlet do Karpat neplánovaně změnil v Karpaty zimní, a dá se důvodně očekávat, že náš plánovaný únorový zimní výlet bude zase klasicky jarní...