Když jsme se rozhodli účast na konferenci v Košicích spojit s jedno- až dvoudenním výletem po východním Slovensku, nečekali jsme, že na konci března bude panovat tuhá zima - ale ani to nás samozřejmě neodradilo. Jelikož se ukázalo, že z Bratislavy jede každý večer spací vlak do Košic nejen severní drahou přes Žilinu, ale i jižní přes Zvolen, rozhodli jsme se tentokrát vyzkoušet druhou variantu, která nabízí tu výhodu, že i přes stejnou délku trvá déle a člověk má tedy možnost vyspat se více než pět hodin, za které vlak dosviští z Bratislavy do Košic drahou severní.
Když jsem se už po rozednění probudil a zvědav na neznámé výhledy rozhrnul závěsy, vykoukl jsem z okna právě včas, abych spatřil Krásnou Hôrku i s mohutným jeřábem, který se ji snaží dát do pořádku po katastrofálním požáru z loňského roku. Začal jsem se kochat ranním sluncem zalitou krajinou Slovenského krasu, když vtom vlak vjel do tunelu, jehož nečekaná délka mě zaskočila a přiměla k úvahám o tom, že to jsem teda mohl ještě spát... Nakonec jsme se však z tunelu přece jen vynořili a já se mohl kochat až do Moldavy nad Bodvou, kde kras zhruba končí. Následující východoslovenské železárny představují pak také pozoruhodný pohled, ale zcela jiného druhu.
Okolo 7. hodiny jsem tedy vystoupil v hlavním městě evropské kultury, abych se proplantal díky rekonstrukci značně pozavíraným nádražím k díky rekonstrukci zcela uzavřenému parku a vydal se kolem něj do centra. Během snahy najít nějaké pekařství a koupit si něco k snídani jsem objevil středověkou uličku s velmi pěknou atmosférou (nicméně bez pekárny), a nakonec skončil v pekařství na Hlavnej. Ještě chvíli jsem se v té zimě, která panovala, vyhříval na ranním sluníčku a pak už kolem díky rekonstrukci zčásti lešením obestavěného chrámu vyrazil na univerzitu, kde jsem zastihl organizátory už v plné práci a byl jimi hned také zneužit.
Ze dvou dní, které jsme strávili na konferenci, bych zde vyzdvihl jen několik střípků z "doprovodného programu" - hospodu Golem s vlastním pivem; hospodu Kelt, kde jsme celou velkou pestronárodnostní společnost udivovali tím, že zrovna my jsme měli svou vlastní číšnici, která se u velkého kulatého stolu obsazeného slovensko-česko-slovinsko-italsko-polským osazenstvem starala výhradně o obsluhu nás tří privilegovaných a ostatních si nevšímala; pozoruhodné procesí účastníků konference, kteří se, mnozí s kufříky na kolečkách či krosnami na zádech, večer prvního dne vydali z centra oklikou do nedaleké ubytovny, která jim v ten moment připadala mimořádně daleko; chuderu slečnu na recepci, která je potom musela i přes jejich nápadité sabotování její snahy ubytovat.
V pátek dopoledne následovala ještě jedna oficiální část setkání a po obědě návštěva muzea letectva, které je sice ještě mimo sezonu běžně zavřeno, ale jehož pan ředitel nás ochotně provedl a rozpovídal se i o některých vystavených exponátech, krom nového úlovku, Messerschmitta kterého právě restaurují, především o automobilech-veteránech, které jsou také součásti expozice. Oproti naší návštěvě před lety exponátů přibylo, i když prezidentská alej se už dále nerozrůstá, protože Schusterovi nástupci na zvyk vydyndávat ze státníků ostatních států jejich letadla pro košické muzeum nenavázali - nové akvizice tak muzeum musí řešit už standardní cestou.
Po delší procházce expozic, umístěných venku nebo v nevytápěných halách, vyšli jsme už poněkud promrzlí ven z areálu, abychom zjistili, že uvnitř nám bylo ještě hej, neboť mimo areál panuje hnusný košický mrazivý vichr. V tom jsme pak strávili následující půlhodinu čekáním na taxík (no dobrá, možná to nebyla celá půlhodina - ale nám to připadalo jako hodina). Následně jsme se operativně rozhodli využít Maťovy nabídky a svézt se s ním do Humenného. Poté, co se mu podařilo pod odborným dohledem elektrikáře Jirky pomocí kabelů a ochotného kamaráda nastartovat jeho vůz, mohli jsme vyrazit na okružní jízdu po Košicích, kterou si vyžádala jeho funkce organizátora, a pak už do Humenného. Zde jsme večer od místního odborníka vyzvěděli potřebné informace o hradech a možnostech jejich návštěvy, nechali se poučit o pro nás zcela neznámých kapitolách z východoslovenských středověkých dějin a v přituhujícím mrazu se přesunuli do ubytovny, abychom byli na plánovaný výlet odpočinutí.
Ráno jsme vyrazili na nádraží se záměrem svézt se do Brekova a navštívit jako první místní hrad, zjistili jsme nicméně, že nejbližší vlak jede až po poledni. Vynahradili jsme si tedy zbytečnou cestu vynikající kapustovou polévkou v nádražní restauraci a vydali se zpět, abychom navštívili jako první hrad jasenovský, dosažitelný pěšky. V Jasenově u mapy jsme zjistili, že z tohoto hradu je možno přes kopec po turistické značce dojít do Strážského a odtud je to už do Brekova co by katapultem dostřelil, a proto se rozhodli, že vlak nepotřebujeme.
Sotva jsme začali stoupat k Jasenovskému hradu, narazili jsme na zákopy z první světové války, které zde tvořily opevněné postavení rakousko-uherských jednotek, které vyklidily v listopadu 1914 před postupujícími Rusy Humenné a právě zde se v kopcích zastavily, aby zabránily dalšímu ruskému postupu. Ten se však de facto nekonal a rakouské jednotky zakopané v kopcích v širokém oblouku kolem města po několika dnech a přibytí posil znovu vyrazily do města a Rusové byli nuceni ustoupit zpět za Karpaty.
Ze samotné zříceniny Jasenovského hradu, která je zblízka překvapivě veliká vůči tomu, jak vypadá z dálky, je krásný výhled na Humenné, okolní kopce, ale i na Poloniny v dálce.
Žádný poklad z mincí, které se zde ve středověku razily, jsme zde nenašli - ani nás to moc nemrzelo, protože mince zde vyráběné byly beztak falešné. Vydali jsme se proto klidně přes kopce, na kterých ve zbytcích sněhu klíčily první sněženky, směrem ke Strážskému. Cestou jsme se zastavili na vybudovaném krytém posezení, abychom poobědvali, a i když to v té zimě nebylo úplně ideální, musíme vyzdvihnout, že takováto posezení jsou na Slovensku u turistických tras mnohem častější a mnohem hezčí než u nás.
Poté, co jsme sestoupili do Strážského, obdivovali jsme chvíli nové vodní dílo neznámého účelu a poté se rozhodli, že namísto abychom město prošli oklikou po cestě, střihneme to přes pole přímo ve směru na Brekov. To mělo pouze tu nevýhodu, že to bylo otevřeným terénem přímo proti větru, takže do brekovské hospody, kde jsme potřebovali už nutně doplnit chybějící tekutiny, jsme dorazili skutečně větry ošlehaní. Po nedlouhé zastávce jsme však z jejího útulného tepla vyrazili znovu do zimy a zanedlouho kolem aleje Matyáše Korvína, kterou podél cesty na hrad vysázeli místní nadšenci (a jeden monarchista), která však zdá se poněkud skomírá, už stoupali k druhému cíli naší cesty. Ani zde nechybí vybudované příjemné posezení, i to jsme vyzkoušeli.
Z Brekova se otevírají nádherné pohledy na Humenné, v dálce byla vidět dokonce i Snina. Strávili jsme zde několik minut taktickými poradami nad možnostmi postupu rakousko-uherských pluků dole pod námi proti Rusy obsazenému městu, pak jsme se ale před silným větrem odešli schovat do útrob zříceniny, kterou stejně jako Jasenovský hrad udržuje a částečně opravuje jedno místní sdružení, a nakonec jsme sešli zpět do Brekova. Když jsme se blížili k vlakové zastávce, viděli jsme přijíždějící rychlík se dvěma lokomotivami a spacím vozem - jaké bylo naše překvapení, když začal brzdit a v Brekově zastavil, si přesně nevybavuju, protože jsme vyrazili sprintem, abychom stihli naskočit do posledního vagonu a svezli se do Humenného. Za pár minut jsme se tak ocitli opět u sochy Švejka na místní železniční stanici a kruh našeho výletu se tím uzavřel.
Čekalo nás na východě už jen večerní posezení v místní restauraci (mimochodem je potřeba podotknout, že celých těch 5 dnů nám nabídlo až nadměrně mnoho tzv. zalitavských zážitků ze slovenských restaurací a hospod, a to jak v Košicích, tak v Humenném, tak v Bratislavě) a ranní odjezd novou moderní soupravou pořízenou z evropských peněz do Košic, kde jsme přesedli na expres do Bratislavy. Opět jsme vyrazili jižní drahou, a tak jsme mohli obdivovat jihoslovenskou krajinu - aspoň tedy první polovinu cesty, protože pak nás z našich míst vyhnali v Lučenci bandy studentů, kteří si je expresně zarezervovali, a my se museli přesunout do kupé, z něhož už jsme tak hezký výhled neměli. V Bratislavě jsme bez problémů stihli půlhodinovým zpožděním postižený rychlík na Prahu a kolem 18. hodiny večerní tak byli zpátky v Brně, spokojení že jsme si konečně splnili sen podívat se někdy na východoslovenské hrady, kolem nichž tak často při svých cestách do těch končin jezdíme, a na něž se nikdy nedostalo. V oblasti je však ještě několik dalších hradů, které na naši návštěvu stále čekají.
1 komentář:
Cestovať takto po slovensky, to sa hodí mať v taške aj navigáciu? nemám pravdu váženia? Ja si to vlastne neviem predstaviť ani po bratislave bez mapy alebo navigácie. Človek je bez toho úplne zmätený. pritom je to také krásne malé mesto, nemám pravdu?
Okomentovat