Na jarní výlet do našich oblíbených končin jsme vyráželi ve středu, a jelikož se nám úspěšně podařilo při nabírání dalších členů výpravy zbavit se časového náskoku, který jsme získali neočekávaně časným výjezdem z Brna, do cíle první etapy (kterým byl náš oblíbený penzion ve Zborově) jsme dorazili zhruba v předpokládaný čas (okolo 10. hodiny večer). Naštěstí si nikdo z nás nezapomněl klubový preukaz, a tak jsme ihned po vyřízení nutných formalit vyrazili do našeho neméně oblíbeného klubu na nějaký ten dlouhočepovaný Šariš.
Ráno jsme vyrazili směrem k Výravě, kde se oficiální část velikonočního pochodu v Karpatech odehrávala, s jemně vykalkulovaným zpožděním, kterým jsme hodlali vyrovnat předpokládané zpoždění zbytku výpravy. Jelikož nás však zdrželo shánění karimatky, které odhalilo jak málo se zdejší lid věnuje sportu (jediný obchod se sportovními potřebami jsme nakonec našli ve Stropkově), dorazili jsme do výchozího bodu v Hostoviciach o pár minut později. V kraji, kde při pokusu dovolat se telefonem - v závislosti na vzájemné poloze volajícího a volaného a kombinaci jejich telefonních operátorů - zpravidla nemá signál jedna, druhá, nebo obě strany, vyústil tento drobný zádrhel v organizační zmatky na začátku pochodu. Nakonec se nám však podařilo promyšleným manévrem skupinu, která již vyrazila, obejít po křídle a obsadit kótu "Vysílač" jako první, díky čemuž jsme měli ještě spoustu času opevnit získané pozice a naobědvat se.
Obchvatná skupina čeká na dobyté kótě
Po střetnutí s hlavním vojem, který nás překvapil svou početností (akce se zúčastnila nemalá skupina východoslovenských geocacherů), už vše běželo ve starých kolejích - brzy jsme se společně s Matúšem a jedním nezúčastněným pozorovatelem, jak je naším dobrým zvykem, ztratili od hlavní skupiny do zákopů poblíž, abychom ji už nikdy nespatřili. Matúš nás provedl i strategicky významným údolím místního potoka, který byl během Velikonoční bitvy svědkem nástupu ruských jednotek k překvapivému útoku proti rakouským pozicím mezi Výravou a Hostoviciami, kterýžto zážitek předpokládám zůstal hlavní skupině odepřen.
Pak jsme se vydali na nově zrekonstruovaný cintorín pod Kudrovcom, cestou na nějž jsme byli svědky hlubokého brodění v podání úředníka ministerstva zahraničních věcí. Na tomto místě se naše už tak nepočetná skupinka rozdělila na dvě poloviny - na ty, jejichž touha po guláši byla větší než turistický zápal, a na nás. Už ve dvou jsme tudíž vyšlapali na hřeben nad Výravou a z úplně opačné strany než obvykle dorazili k našim starým známým cintorínům Kobyla a Kóta 600. Od nich jsme se spustili do vesnice, abychom zjistili, že guláše je takové množství, že jakékoliv obavy byly zbytečné.
Skupina do našeho příchodu velmi prořídla a počet jejích členů se dále zmenšoval, až zůstala jen naše čtyřčlenná výprava z MOravy a Maťo, který s námi hodlal absolvovat i část následného programu. Večer nám dokonce prozradil, že na obecním úřadě je jedna vytápěná místnost, a tak jsme nocovali v důstojném prostředí pod slovenskou vlajkou a v sousedství volební urny z nedávných prezidentských voleb (zřejmě připravené na případné opakování ceremoniálu).
Ráno nás opustil jak Petr, který již dříve avizoval a konzistentně zastává názor, že po takových kopcách si možeme lozit sami, tak Maťo, který prostě zbaběle prchl po vyslechnutí našeho plánu na další program. A tak jsme opustili náš vůz a s batohem plným většinou zbytečného vybavení vyrazili z Výravy ve třech na pěší výlet směrem k Lupkovskému průsmyku. Žlutou značku, která nás měla dovést na hraniční hřeben, jsme sice nenašli, ale i tak jsme se na něj vyšplhali - i když nutno uznat, že chvílemi po cestách, kde by i polský kamionista mohl zaváhat...
Lupkovský tunel (z polské strany)
Po hraničním hřebeni jsme došli k tunelu, který byl jako jeden ze strategických bodů během obou světových válek dvakrát vyhozen do vzduchu, dvakrát zrekonstruován (z toho jednou bratrskou sovětskou armádou) a několikrát na něm byl přerušen a obnoven železniční provoz. Momentálně jsme ve fázi přerušení, takže jsme se žádného vlaku nedočkali a po prohlídce této technické pamětihodnosti a krátkém odpočinku jsme mohli dostat vynikající nápad vyrazit dolů přímo po trati. Několik stovek metrů nás přesvědčilo, že slavný Cimrmanův krok je opravdu dlouhodobě nenapodobitelný, a na vhodném křížení železnice se silnicí jsme kapitulovali.
Sestup do Medzilaborců se nám začal natahovat, od čehož nám vůbec nepomohlo to, že v Palotě není hostinec (resp. není ve spodní části vesnice, kterou cesta prochází - vracet se kus do kopce nikoho z nás ani nenapadlo). Závěrečný pětikilometrový úsek po asfaltu mezi Palotou a Vydraní byl nekonečný - a to jsme ještě nemohli tušit, že ve Vydrani je krčma zavřená a majitele se člověk nedozvoní... A tak jsme to nakonec dotáhli až do Medzilaborců, kde jsme spočinuli v první hospodě a zahájili tak výzkum hospodské kultury ve městě popartu.
Zanedlouho jsme se zvedli, abychom se ubytovali v Laborci (hotelu, ne řece), jehož mohutná kapacita i vybavenost jako kdyby ani k Medzilaborcům nepatřila. Jelikož nás upozornili, že kuchař za chvíli odejde, rychle jsme seběhli zpět dolů a navečeřeli se. Těsně před setměním jsme ještě stihli navštívit místní nechvalně proslulý Bochinův vojenský hřbitov, aby náš vztek na tuto kauzu ještě vzrostl zjištěním, že přislíbená, byť kosmetická úprava celé ostudy byla jen voděním za nos a žádná nová informační tabule se zde nenachází.
Vyrazili jsme se tedy uklidnit do města - rychlým průzkumem jsme vyhodnotili, ve které ze dvou dnes otevřených krčem, v nichž jsme ještě nebyli, se schází místní honorace a zvolili tu druhou. Brzy jsme se ale vrátili na hotel a unaveni usnuli.
Ráno naše odhodlání pokračovat v pěší turistice znatelně kleslo. Nejdříve jsme se vrátili na vojenský cintorín, abychom si ho za světla nafotili, a potom pod pomníkem České družiny snídajíce meditovali nad dalšími možnostmi. Během toho nám ujel jak vlak, tak autobus, a po náročném studiu místních jízdních řádů jsme zjistili, že máme přes hodinu času do dalšího autobusu. Navíc začínalo pršet, a tak jsme se stáhli do nádražní restaurace. Zde jsme měli dost klidu prostudovat dobové i turistické mapy, vyhodnotit, který to kopec nás vlastně zajímá, a naplánovat další postup.
Když jsme vyšli opět ven, bylo už zase krásně. Autobusem jsme se svezli zpět do Výravy, zde přesedlali na vlastní automobil a vyrazili k Sukovu prohlédnout si hřbitov, a poté i bojiště pražské zeměbranecké divize. První zastávku jsme si však udělali u starého zničeného (během války) monastýru v Krásném Brodě a jeho nového moderního souseda. A zde jsme na informační tabuli nalezli údaj, který otřese představou erudovaných historiků o dějinách Velké Moravy i Slovenska: právě zde se totiž žáci svatého Cyrila a Metoděje podle nejnovějších výsledků týmu vědců z Rusňácké univerzity v Medzilaborcích modlili v 9. století za rusínský národ.
Prohlédli jsme si úžasně nápaditý místní vojenský cintorín, představující podobně jako ten zborovský jeden z nejdražších trávníků v Evropě (koneckonců od stejného autora), a pokračovali do Sukova. Zdejší vojenský hřbitov je zatím v pořádku - ale vzhledem k nově umístěné informační tabuli vynikající svou vkusností i kvalitou obsahu se obáváme, že ruka Bochinova už se po něm natahuje...
Luštění nápisu na památníku v Sukově: "Vzpomínku padlým vojínům věnují hoši od Plzně"
O tom, v jakém fyzickém i psychickém stavu jsme byli, svědčí to, že na kopec nad Sukovem jsme se nejdříve ze dvou stran pokusili vyjet autem, a až když bylo jasné, že to ani náš terénní vůz nezvládne, vyrazili jsme po svých (a i tak si Jožo neodpustil opakovaná upozornění, že jsme přece jen mohli jet autem...). Na kótě Polom jsme poté našli zákopy a potvrdili si, že právě toto je kopec, na němž vedla obranná linie pražské divize, a také obdivovali pěkné výhledy, které nám poskytli místní lesníci tím, že právě pokáceli pěkný kus lesa.
Nyní jsme se vydali na druhou stranu údolí, na protilehlou plochou výšinu, kde byla umístěna druhá část divize. Zde jsme se už po louce vyvezli skutečně až na vrch autem, abychom v blízkém lesíku také objevili zákopovou linii. Výhled z této kóty (Briežky) jsme také ocenili jak velmi pěkný, a pak už se vydali do poslední oblasti dnešního programu - Zbudská Belá a Velentovce, kde je několik vojenských cintorínů.
Jelikož jsme si špatně zapamatovali už tak kusé informace o jejich poloze, které jsme dostali den před tím od Maťa, rozhodli jsme se otestovat znalosti místních obyvatel o této zajímavosti jejich regionu. Výsledky jsou neprůkazné: První paní ve Veltnovciach se po celou dobu našeho rozhovoru nevzpamatovala ze šoku z toho, že jsme zavítali do její vesnice, a tvrdila, že zde žádná vojenský cintorín není a nikdy nebyl. Nakonec si ale vzpomněla, že zrovna včera jí o něm říkal některý soused... Zavolala nám tedy druhou paní, které věděla, že by cintorín někde měl být, ale byla schopná udat jen asi 180 stupňů širokou výseč, v níž máme hledat. Třetí paní nevěděla nic. Čtvrtý pán věděl o existenci cintorína (ba i bývalého Škodova kaštielu) a je dost možné, že znal i jeho polohu - ale podle jeho popisu jsme ho prostě v lese posetém lesními cestami na těžbu dřeva nenašli.
Tady ani mapa nepomůže...
Nejzajímavějším respondentem byl poslední pán, už ve Zbudské Belé. Ten se s námi začal bavit rusínsky, jakmile však uviděl českou značku na autě, přešel do plynulé češtiny (slovensky nerozuměl) a oznámil nám, že bydlí v Ústí nad Labem, je mu 81 let, o místním (mezitím zrušeném) vojenském cintorínu znal i příběh z první republiky o nějakém důstojníkovi, který ho navštěvoval, a nakonec se nás pokoušel navigovat i na cintorín u Valentoviec (tam jsme se už znovu nevraceli, ale jeho popis zřejmě v zásadě seděl). A tak jsme se vydali do Humenného s nepořízenou, ale o mnoho etnografických poznatků bohatší.
V Humenném se nás už ujal Rado, pohostil, sehnal ubytování, na pivo s námi zašel... a tak večer opět rychle utekl. Ráno jsme vyzvedli Matúše, nabitého informacemi z ruských archivů, a vyrazili do jednoho z mála údolí v okolí Humenného, které ještě neznáme - směrem na Vyšnou Jablonku, kde jsme hodlali navštívit kótu 805 (Ščoby), o kterou svedla v dubnu 1915 tvrdý boj rakouská 29. pěší divize (ze severních Čech). Navíc se někde v těchto místech měl v té době podle našich zatím kusých informací nacházet i Jožův domovský 71. pěší pluk (Trenčín), a tak jsme nelitovali námahy a vyrazili do posledního stoupání našeho putování.
Zatímco předchozí dny, kdy počasí vypadalo všelijak, jsme s sebou táhli zbytečně teplejší oblečení, nyní jsme poučeni vyrazili nalehko, abychom nahoře zjistili, že dnes konečně počasí na teplejší oblečení bylo... Nicméně výstup na Ščoby, jejichž vrchol jako kdyby utíkal stále kus před námi, nás zahřál dostatečně. I zde se nacházejí krásně zachované hluboké zákopové linie, navíc z několika míst cestou ke kótě je nádherný výhled na obě strany - jak k hraničnímu hřebenu, tak zpět do údolí na slovenské straně. Navíc jsme zjistili, že právě tady - konkrétně kousek na východ od vrcholu Ščoby - byl nasazen v době té patálie u Stebníku na počátku dubna 1915 II. prapor pražského 28. pěšího pluku, jehož umístění prameny (především tedy Fučík) udávají jako "u lupkovského průsmyku". Chápeme ovšem, že z Prahy (nebo z Těšína, když na věc přijde) je ta vzdálenost zanedbatelná.
Na sestupu nás konečně dohnala bouřka, a jelikož jsme před výstupem provedli z důvodu zjištěné přítomnosti nepřátelských zvědů maskování našeho vozu hlouběji do vesnice, vyšlo nám to přesně tak, že jsme na posledních krocích před autem zmokli, ba i zkroupli. Cestou zpět do Humenného jsme se zastavili ještě na vojenském cintorínu Vyšný Hrušov, ale po návratu do města jsme hned zalezli do bunkru - což je název nového ubytovacího zařízení v Humenném, které jsme si tímto k naší velké spokojenosti vyzkoušeli. Nakonec jsme se vydali ještě jednou do další z místních hospůdek, kde jsme celou taškařici důstojně zakončili.
V pondělí nás už čekala jen tradičně dlouhá cesta západním směrem. Ozvláštnili jsme si ji tentokrát pouze zastávkou na vojenském cintorínu v Levoči, kde mají pěkné československé zelené hvězdičky, na Dehtárech, kde mají dobré halászlé, a totální (dopravní) zácpou na slavném úseku nedálnice mezi Liptovem a Žilinou. Naštěstí jsme však s sebou měli kolaboranta z řad domorodé populace, díky jehož radám a našemu terénnímu vozu jsme celý úsek objeli po pašeráckých stezkách známých pouze místním.
Žádné komentáře:
Okomentovat