Velká balkánská expedice (18.5.-15.6.2018)

Hlavním cílem této cesty bylo Řecko, ale nakonec jsme k němu přidružili tolik jiných zemí a lokalit, že se z toho stala velká balkánská expedice. Zde se budu soustředit jen na lokality, spojené s vojenskou historií - i tak jich bude... dost.

Srbsko, Makedonie a Soluň

První tematickou zastávkou byl Petrovaradin - rakouská bastionová pevnost z 17.-18. století u Noveho Sadu. Jednou jsem ji již spatřil - z druhého břehu Dunaje - při naší minulé návštěvě Srbska, ale tentokrát jsem si ji mohl prohlédnou zblízka. Ne však dříve, než jsme Dunaj překonali po unikátním mostě, který slouží zároveň jako železniční a zároveň pro automobily. Při bombardování země vojsky NATO v roce 1999 byly totiž všechny mosty přes Dunaj v Novem Sadu zničeny, a jeden byl později obnoven v této provizorní podobě. Ačkoliv už dávno stojí dva jiné automobilové mosty, tento je stále v provozu - a tak jsme si to chtěli vyzkoušet dříve, než bude dokončen zbrusu nový železniční most těsně vedle něj a tím střídavý provoz ukončen.

Přes Dunaj po kolejích

Ukázalo se, že starý Petrovaradín se intenzivně rekonstruuje, a pevnost je již prakticky zrestaurovaná. Je zajímavé vidět, jak byla bastionová pevnost, která je ve své "ideální" formě zcela souměrná a pravidelná, umístěna do kopcovitého terénu nad Dunajem.

Petrovaradín

V uličkách města pod pevností je zatím plno lešení a stavenišť. Za pár let budou i ony připraveny na nápor turistů - zase už v nich ale jistě nepůjde zaparkovat jen tak volně hned pod vstupem na pevnost... Pak jsme se ještě krátce zastavili v parku Fruška gora, abychom spatřili televizní vysílač Venac - během bombardování v roce 1999 byl poškozen, ale zůstal v provozu a výrazné stopy náletu nese dodnes.

Následoval Bělehrad - zde bylo hlavním cílem proniknout do srbského vojenského muzea v pevnosti Kalemegdan. Když jsme se o to pokoušeli minule, ukázalo se, že muzeum otevírá až odpoledne; tentokrát jsme tedy pečlivě naplánovali čas příjezdu na odpoledne - a zjistili jsme, že muzeum má odpoledne zavřeno! Naštěstí se ukázalo, že je to proto, že probíhá muzejní noc, a otevírá se tedy výjimečně večer. Udělali jsme si tedy procházku po městě, a večer na třetí pokus tedy konečně muzeum navštívili. Je koukatelné, ale upřímně řečeno za všechny ty peripetie jeho návštěva asi ani nestála... Pro nás je stále nejzajímavější moždíř 305 stojící volně před ním ;-)

Avala - hrob neznámého vojína

Ráno jsme pak vyrazili na Avalu - působivý hrob neznámého vojína v pásmu kopců nad Bělehradem, ve kterých se krátce bojovalo během první světové války v roce 1915. Navíc je hned vedle slavná věž televizního vysílače, od 60. let symbolu Bělehradu, který byl v roce 1999 při náletech zcela zničen a v roce 2010 obnoven; z vyhlídkové plošiny na přes 200 metrů vysoké věži připomínající tvarem raketu se otevírá krásný výhled.

Avala - televizní vysílač

Další pevnost - Smederevo - je pevností vybudovanou Turky k ochraně plavby na Dunaji. Dnes je z ní příjemný park, zatímco samotná citadela slouží jako muzeum. I tato nabízí krásné výhledy - hlavně na Dunaj. Dobrodružný je ale také samotný příjezd k pevnosti, přes nechráněný železniční přejezd přímo u nádraží, kde dopravu občas řídí železničář s praporkem. To se u nás už asi nevidí...

Smederevo

Zastavili jsme se pak ještě ve Skopje v Makedonii - a byli naprosto uchváceni monumentální novoantikou, která panuje v centru města! Historické to sice není - všechny budovy byly postaveny a nebo dostaly novou, "antickou" fasádu, v posledních několika málo letech - ale je to vizuálně opravdu působivé... Jelikož se jedná o výsledek politicky kontroverzního projektu Skopje 2014, který bude možná v nejbližší době přehodnocen a minimálně zčásti odstraněn, je možné, že jsme ho zachytili v krátkém období plného rozkvětu a za pár let to bude už jen vzpomínka na jednu kuriozitu.

Všechny stavby v centru města drží stejný styl

Cyril a Metoděj v nočním Skopje

Pevnost nad městem je naopak teprve v úvodní fázi rekonstrukce - ale zase je tím pádem přístupná zdarma a nabízí krásné výhledy na město.

Do Řecka jsme vjeli průsmykem vytvořeným řekou Vardar - tedy hlavní spojnicí obou zemí, kolem které se točily boje na soluňské frontě v letech 1916-1918. První překvapení nás čekalo hned za hranicí, když se ukázalo, že na řecké straně je za průsmykem téměř rovina; v té měly dohodové armády během bojů své zázemí. To Bulhaři na severní straně průsmyku rozhodně takové podmínky neměli...

Památník dohodových armád na soluňské frontě

Kousek za hranicí se nachází relativně nedávno postavený památník dohodových armád, bojujících na soluňské frontě, který akcentuje především jejich multinárodní charakter (armády francouzská, anglická, italská, srbská, ruská, řecká - přičemž mnoho jednotek zde nasazených bylo navíc z kolonií). Je zajímavé zamyslet se nad procesem, který všechny tyto muže doslova z celého světa přivedl právě na řecko-makedonskou hranici, aby bojovali ve válce, která měla své těžiště úplně jinde...

Součástí památníku jsou i sochy vedoucích představitelů států, jejichž armády na soluňské frontě (na straně Dohody) bojovaly.

Soluňské fronty se týkala i malá výstava, která byla poněkud nelogicky umístěna (v jinak vynikajícím!) muzeu byzantské kultury v Soluni. Prezentovala fotky dohodových vojáků, ale byla zaměřena přímo na město Soluň, takže pro cizozemce nebyla tolik zajímavá jak název napovídal. Ve městě je i přímo vojenské muzeum - to jsme ale nenavštívili. Místo toho jsme dali přednost prohlídce mnoha a mnoha římských (většinou byzantských) památek a pevnosti nad městem, která však zavírala v těžko nepochopitelných 14.45 hod. Jakási logika v tom ale být musí, protože to nebylo jediné místo v Řecku, kde jsme se s tímto zavíracím časem měli setkat...

Výhled aspoň z podpevnosti

Cestou ze Soluně jsme se druhý den ráno stavili na vojenském hřbitově dohodových armád na místě bývalé vojenské nemocnice, kam je soustředěna velká část hrobů zemřelých vojáků ze soluňské fronty (přes 20 000 pohřbených). Každá armáda zde má svou část. Britská část ve formě tradičního hřbitova CWGC, italská část ve formě hřbitova i francouzská část ve formě hřbitova a kostnice jsou neobvyklé množstvím koloniálních vojáků z Indočíny či Afriky, kteří jsou zde pohřbeni. Srbskou část tvoří kostnice, kde jsou uloženy ostatky 7 500 srbských vojáků. Zrovna když jsme k ní přišli, objevil se početný srbský zájezd, pro který byla kostnice otevřena. Vmísil jsem se tedy mezi Srby a vešel rovněž dovnitř. To, co jsem spatřil, se stalo mým největším zážitkem z první části expedice.

Marně hledám slov, jak nazvat to, co se uvnitř kostnice nachází. Zůstaňme tedy u provizorního označení svatostánek srbského nacionalismu. Každý koutek kostnice (a že jich tam je!) je vyzdoben srbskými vlajkami, znaky či stuhami. Na mnoha stolečcích se nachází nepřeberné množství artefaktů - od vyznamenání přes části uniforem až po pušky. Na to vše shlíží množství ikon a portrétů srbských vojevůdců a důstojníků. Mezi nimi nechybějí fotografie srbských velitelů podle uniforem zjevně z 90. let 20. století - raději se velkým obloukem vyhýbám dohledávání, o jaké to hrdiny se asi jedná a čím se ve jménu srbského národa vyznamenali...

Interiér srbské kostnice na vojenském hřbitově na Zeitenlink

Intermezzo: Řecko

V Řecku jsem se na chvíli přeorientoval na dějiny o nějaké to tisíciletí starší a vybaven skvělou knihou Petera Connollyho Greece and Rome at War si cvičně vyzkoušel průzkum bojišť antických.

Thermopyly - pohled z pahorku, na kterém se bránili poslední Sparťané perské přesile; moře tehdy dosahovalo zhruba tam, kde je dnes silnice v pravé části snímku

Na místě bitvy u Thermopyl je kromě notoricky známé desky s nápisem "Poutníče, zvěstuj Lakedaimonským..." (která je mimochodem tak ošuntělá, že by nešla přečíst ani kdyby člověk uměl řecky) novější památník tvořený sochou řeckého hoplity (jež je z nějakého důvodu nahatý) a muzeum, které bitvu a perské války obecně přibližuje napůl multimediálním způsobem. Stejně jako přilehlé informační tabule venku však události popisuje stále víceméně striktně podle Herodota, přestože je tomu už drahně let, co moderní výzkumy badatelů problematikou se zabývajících některé části jeho příběhu revidovaly.

Místo bitvy u Platají je pak zajímavé především tím, že na něm vůbec nic není. A to je, přátelé, v Řecku, doslova posetém památkami, velká rarita! Ono se - upřímně řečeno - dnes ani neví s jistotou, kde přesně se rozhodující bitva perských válek odehrála. Kdybychom se namísto první světové válce hlouběji věnovali antickému Řecku, jistě bychom zde prováděli intenzivní terénní výzkum;-). Takto se však spokojíme s letmým pohledem.

Bojiště u Platají - pohled zhruba z oblasti mezi liniemi obou armád směrem do řeckého týla

Navštívili jsme také několik vojenských hřbitovů, které jsou o pár tisíc let starší, než jsme zvyklí - z antických válek. Je fascinující, že některé z nich se dochovaly dodnes.

Vojenský hřbitov Thébanů padlých v bitvě u Chaironee (338 př.n.l.)

Poslední zastávkou z toho ranku bylo místo další legendární bitvy - Marathon. Zde je bohužel celý areál oplocený a součástí jakéhosi muzejního komplexu, který zavírá již v 15 hodin a do kterého se nám tudíž nepodařilo proniknout. Mohli jsme tak pouze z dálky zahlédnout úplně nejstarší vojenský hřbitov, jaký jsem kdy navštívil - tumulus, pod nímž jsou pohřbení vojáci padlí v bitvě u Marathonu.

Vojenský hřbitov řeckých vojáků padlých u Marathonu (490 př.n.l.)

Od Marathonu do Athén jsme pak jeli po trase "klasického" maratonského běhu, tedy toho nejmaratonštějšího maratonu - běhu konaném každoročně v listopadu přímo "na místě činu". Trochu úsměvné je, že aby zde bylo dosaženo předepsané délky maratonského běhu - 42,195 km -, musí se trasa uměle natahovat obíháním právě tohoto muzejního komplexu. Pro vysvětlení této záhady je třeba sáhnout do historie maratonského běhu;-)

Po překročení Korinthského průplavu jsme navštívili Korinthos - jedno z nejvýznamnějších měst starověkého Řecka - a hlavně jeho pevnost Akrokorinth, tyčící se na skále nad ním. Právě zde bylo dokonáno podrobení Řecka Římu, když v roce 146 př.n.l. skončilo řecké povstání dobytím a srovnáním tohoto města a pevnosti se zemí. Nikdy jsem si nepředstavoval, že se jednalo o tak mohutnou pevnost! Pevnost byla v následujících staletích a tisíciletích dále budována každým, kdo Řecku vládl, a tak je impozantní památkou dodnes.

Akrokorint z pohledu od starověkého města Korinth, se kterým byl hradbami spojen.

Na pevnosti je Řecko vůbec bohaté - kromě mnoha byzantských je zde k vidění i několik "západních" - například francký hrad Chlemoutsí na západním pobřeží Peloponésu. Tato část historie Řecka je však spletitá a mimo můj záběr, a tak jsme se raději uklidili na Kefalonii.

Domníval jsem se, že Kefalonie je turistický ráj bez významnějších historických památek, ale ukázalo se, že ani tomuto kousku země se dějiny nevyhnuly - u Argostoli nás přivítal památník tisíců italských vojáků okupačních sil, kteří se rozhodli po italské kapitulaci před Spojenci postavit na odpor Němcům snažícím se je odzbrojit a internovat, a po své porážce byli nechvalně proslulou německou 1. horskou divizí postříleni...

Památník vojáků italské divize Acqui u Argostoli

Přesuňme se tedy raději skokem do Černé Hory.

Černá Hora

Boka kotorská - pojem, který je v našich končinách poměrně známý (hlavně díky vzpouře námořníků v roce 1918, šířeji proto, že se zde nacházel válečný přístav Rakouska-Uherska, v jehož námořnictvu vždy sloužilo nemálo mužů z Českých zemí) a zároveň má trochu exotický nádech. Členitá mořská zátoka, nad kterou se strmě tyčí přes 1 000 metrů vysoké hory - v čele s horou Lovčen vysokou přes 1 700 metrů nad mořem (v tomto případě doslova!), což je jinými slovy ona Černá Hora, podle níž se jmenuje celá země.

Boka kotorská. Lovčen nejvyšší masiv úplně vpravo. 

Naše první kroky vedly na poloostrov Luštica u vjezdu do zátoky, kde se nachází hned několik rakousko-uherských pevností. Navštívili jsme dvě z nich - resp. navštívit bylo možné jednu (Oskoruša), druhou (fort Arza) si lze prohlédnout pouze zvenčí. 

Pevnost Oskoruša

Fort Arza 

Druhý den ráno jsme vyrazili na Lovčen. Počasí nám přálo a celé dopoledne bylo krásně jasno - za ty tři dny, co jsme v Boce strávili, to vlastně bylo asi jediný takový půlden, kdy se Lovčen neskrýval ani trochu v mracích. Ještě před začátkem toho nejostřejšího stoupání staré rakousko-uherské cesty na tehdejší černohorskou hranici je odbočka k fortu Goražde - další rakouské pevnosti nad Bokou s úžasným výhledem.

Fort Goražde

Výhled z fortu Goražde na Boku kotorskou

Z bývalé černohorsko-rakouské hranice je pak ještě další výhled, který už ale připomíná spíše letecký snímek. Pokračovali jsme do nitra Černé Hory, k tehdejšímu hlavnímu městu Cetinje. Zde, v muzeu věnované černohorskému vládci Njegošovi, se nachází unikátní památka, která s ním nemá nic společného: "vysochaná" přesná mapa tehdejšího území Černé Hory a části Bosny a Dalmácie v měřítku 1:10 000, vzniklá na zakázku rakousko-uherské armády v době okupace země v letech 1916-1917. Na té je dobře vidět, že název země je skutečně přiléhavý;-)

Boka kotorská na reliéfní mapě Černé Hory

Mimochodem rakousko-uherské dědictví v Černé Hoře - tedy aspoň v oblasti Boky kotorské a okolí, je všudypřítomné. Možná je to jen můj dojem, ale zdá se mi, že Černohorci (na rozdíl od Srbů) toto dědictví spíše staví na odiv než že by ho potlačovali. Na budově památkového ústavu v Cetinje, který sídlí v bývalé budově rakousko-uherského velvyslanectví, je dokonce kopie (nebo že by to byl přímo originál?) rakouské orlice.

Bývalé velvyslanectví Rakouska-Uherska v Černé Hoře.

Poslední den v Černé Hoře jsme si objeli celou Boku a prohlédli si některá městečka na jejím břehu - především Kotor a Herceg Novi. V Kotoru je malé námořní muzeum, které se sice věnuje primárně starším dějinám, ale jednu místnost věnovanou rakousko-uherské flotile (a především vzpouře v námořníků v roce 1918) v něm mají.

Hradby Kotoru

Námořní muzeum v Kotoru

Bosna a Hercegovina

Z Černé Hory jsme - s krátkou zastávkou v Dubrovníku - přejeli do Bosny, resp. do Hercegoviny. První poznatek z této země zní, že minimálně jednu sloku známé písně Za císaře pána, konkrétně: "Hercegóóóvina, láááutr róóóvina" musel složit někdo, kdo v Hercegovině v životě nebyl. Rovina tam není vůbec žádná, natož lautr ;-)

Celkově byla Bosna a Hercegovina největším objevem této expedice - přívětivá země plná přírodních krás, protkaná kvalitními silnicemi (s takovou Ukrajinou se nedají vůbec srovnat), na nichž se jezdí slušněji než třeba v Řecku, ve všech turistických destinacích spousta "turistických potřeb" - od občerstvení přes suvenýry až po ubytování - s obsluhou, která je schopna se dorozumět i anglicky, mírné ceny, dobré jídlo... Má jistě svoje závažné problémy, ale jako turista z jejích důsledků člověk pocítí snad jen absenci dálnic.

To hlavní, co jsme v zemi však chtěli navštívit, leží už skutečně v Bosně - Sarajevo. Místo, kde dva výstřely srbského mladíka na rakouského následníka trůnu daly do pohybu sérii událostí, která vyústila v nejstrašnější konflikt dosavadních lidských dějin.

Jako první jsme se ovšem vydali na místo prvního, neúspěšného Čabrinovićova atentátu, které je na stejném nábřeží, jen o pár set metrů vedle. Jelikož jsem zvyklý takto zkoumat a ztotožňovat spíše bojiště v otevřeném terénu, chvíli mi trvalo než jsem se přeorientoval na městský charakter lokality - ale brzy jsem se chytil. Dům, před kterým k pumovému atentátu došlo, stojí dodnes dost pravděpodobně v nezměněné podobě, i když okolní zástavba jistých změn doznala.

Na místě prvního pokusu o atentát

Pak jsme po nábřeží postoupili o jeden most dále - a ocitli se u Latinského mostu, na místě Principova atentátu. Když si člověk uvědomí celou historii atentátu a toho, co následovalo, neexistuje asi na světě lepší místo k úvahám o úloze osobnosti v dějinách, roli náhody v dějinách a kontemplaci nad světem vůbec než tato křižovatka.

Roh tehdejších Apelova nábřeží a ulice Františka Josefa

Přímo v budově bývalé Schillerovy kavárny, před kterou se atentát odehrál, je dnes malé muzeum věnované Sarajevu pod rakouskou vládou (1878-1918) a atentátu. Ve výloze jsou pak vystaveny fotografie z návštěvy Františka Ferdinanda, včetně té, která byla pořízena jen vteřiny před atentátem - až tady jsem si všiml, že je na ní už vidět, jak jeho vůz začíná zatáčet...

Na místě atentátu, přesněji u Latinského mostu, byl na třetí výročí atentátu (v roce 1917) vztyčen památník arcivévody. Ten zde dlouho nevydržel, neboť byl srbskou správou po začlenění Bosny do Jugoslávie promptně odstraněn; dnes však na jeho místě stojí aspoň symbolický model.

Opravdový pomník Františka Josefa a Žofie byl poměrně monumentální

Srbové naopak na místě atentátu umístili památník Gavrila Principa ve formě symbolického otisku jeho bot umístěného na chodník, ze kterého střílel. Ten zde vydržel podstatně déle, odstraněn byl v roce 1992 a dnes je odložen v muzeu.

U exponátu není žádný popisek - co k tomu taky dodat, že...

Jen kousek dál po nábřeží se nachází budova tehdejší radnice (dnes národní knihovna), ve které byl František Ferdinand před svým zastřelením přijat starostou a z níž pochází asi vůbec nejznámější fotografie uváděná v souvislosti s atentátem. Je to dodnes nejvýstavnější budova ve městě a mimochodem má i další pohnutou historii, neboť během války v Bosně (1993) dostala zásah při dělostřeleckém ostřelování města a vyhořela. Budova byla později rekonstruována - ale mnoho vzácných knih bylo nenávratně ztraceno.

Bývalá radnice, dnes knihovna

Poslední poznatek z celého nábřeží je ten, že - jako obvykle - jsou všechna ta místa ve skutečnosti na menším prostoru, než to člověku z různých plánků a map připadá.

Fotografie z místa prvního pokusu o atentát; most nad řekou je Latinský most, místo úspěšného atentátu; a radnice/knihovna je těsně za zatáčkou na konci snímku

A touto podrobnou reportáží z místa, kde 28.6.1914 společně s řidičem Leopoldem Lojkou zvolila osudově špatný směr celá Evropa, můžeme vyprávění o celé balkánské expedici uzavřít.