Ukrajina (4.-8.7.2018)

Letošních červencových svátků jsme využili k cestě na Ukrajinu. Jelikož nám však přišlo nefér, že ti tři pánové (Cyril, Metoděj, Hus) mají jen dva svátky, přidali jsme k nim ještě jeden den a vyrazili už ve středu. Tento den jsme využili na to, abychom se dostali do Humenného. Největší překážkou tomuto našemu záměru se ukázala být tradičně Žilina, jejíž průjezd nám trval hodinu a půl -- ačkoliv jsme tam dorazili již kolem 14. hodiny a doufali, že největšímu exodu východňárů z Bratislavy se ještě vyhneme... Po dlouhé debatě jsme cestou přišli na to, že v Humenném jsme naposledy pořádně byli (nepočítajíce v to průjezdy či krátké zastávky) ještě před otevřením pivovaru Medveď, takže program na večer byl jasný.

Ráno jsme však poctivě vstali a krátce po sedmé vyrazili na necelou hodinu trvající cestu k ukrajinské hranici -- a již ve 14.30 jsme byli na Ukrajině! 4,5hod čekání je zatím naším rekordem... Rád bych dodal, že se ho nechystáme překonávat - ale jeden nikdy neví. Ani tentokrát se na hranici nedělo nic mimořádného - jen to prostě strašně dlouho trvalo. Nakonec i my jsme celou frontu na chvíli zablokovali, když poslední paní celnice objevila, že v techničáku je Jirkův Nissan vedený jako nákladní automobil a zkasírovala nás o jakýsi poplatek -- kterážto procedura trvala asi 15 minut.

Povšimněte si nápisu na zelené cedulce: Parking non-stop. Ano, přesně tak jsme si připadali.

Když jsme konečně dorazili do Užhorodu, setkali jsme se našimi novými místními kolehy (navázání kontaktu s nimiž bylo jedním z hlavních cílů této expedice). Od nich se nám dostalo takřka profesionální prohlídky města s výkladem, po níž jsme navštívili vojenské hřbitovy ve městě, resp. to co z nich zbylo. No, spíš to co je na jejich místě dnes...

V Užhorodě jsou dva velké vojenské hřbitovy. První z nich - Na Šachtě - byl původně posádkovým hřbitovem rakousko-uherského 66. pěšího pluku. Za první světové vlky na něm bylo pohřbeno přes 1 000 vojáků zemřelých v Užhorodě, po první světové válce byl posádkovým hřbitovem jednotek čs. armády (přes 100 pohřbených) a za druhé světové války maďarským, přičemž na jejím konci na něm bylo pohřbeno několik desítek maďarských vojáků zemřelých v bojích. Fungoval ještě krátce po válce, ale pak začal zarůstat a nakonec zarostl úplně. Po roce 2010 se chystal velký společný česko-maďarsko-ukrajinský projekt jeho obnovy, který však bohužel zůstal na papíře, neboť ukrajinská strana po vypuknutí bojů na východě země začala řešit akutnější problémy. Zatím posledním dějstvím tak zůstává akce maďarské strany, která následně na vlastní pěst osadila na maličkou část plochy hřbitova kříže se jmény maďarských vojáků, ačkoliv se nedochovaly žádné plánky hřbitova a není tudíž známo, kde jsou jací vojáci pohřbeni. Zbytek plochy hřbitova pak za ty čtyři roky opětovně zarostl neprostupnou vegetací...

"Maďarská" část...

... a jeden z mála zachovaných pomníků na zbytku plochy.

Ještě více šokující je pak příběh druhého vojenského hřbitova ve městě, nacházející se bezprostředně u nádraží, kde za první světové války vyrostla baráková nemocnice. Na tom je pochováno víc než 11 000 vojáků jen z let první světové války! Nemocnice se za první republiky stala kasárnami čs. jednotek, za druhé světové války pak maďarské armády. O hřbitov, který se tak ocitl v jejich areálu, se obě armády staraly. Po druhé světové válce se areál stal kasárnami tankového pluku Rudé armády, která plochu hřbitova použila jako výběh pro prasata. Postupně devastovaný hřbitov pak byl definitivně zlikvidován v šedesátých letech, kdy byl v rámci zbavování se zbytečných památek nesovětské provenience i s náhrobky srovnán buldozery se zemí a úředně vymazán ze světa - dnes proto formálně neexistuje. Část areálu byla později předána železnici, která na něm rozšířila užhorodské nádraží (takže poslední dvě koleje dnes vedou po ploše hřbitova), zbytek území byl vyčleněn jako garážová kolonie. Dodnes ani velká část obyvatel Užhorodu samotných nemá ponětí, že za nádražím, přímo v centru města, se nachází dost možná největší vojenský hřbitov z první světové války na východní frontě...

Pohled přes areál nádraží (hřbitov je za kolejemi). Vpravo kříž na paměť pohřbených vojáků, umístěný sem teprve před měsícem Spolkem přátel dobrého vojáka Švejka

Plocha hřbitova dnes.

Pak už byl tak akorát čas na večeři v příjemné společnosti a ústup do hotelu. Následujícího rána jsme v místní tržnici doplnili zásoby a vyrazili směr Užocký průsmyk. Cestou jsme se zastavili na dvou zaniklých vojenských hřbitovech, kde zůstalo aspoň po jednom symbolickém památníku, a na obnoveném vojenském hřbitovu ve Stavném.

Pohled z vojenského hřbitova ve Stavném (skoro 200 vojáků) na Karpaty.

V Užockém průsmyku nás pak naši kolehové opustili a vrátili se do Užhorodu, zatímco my jsme přes přísně se tvářícího pohraničníka se závorou pokračovali na severní stranu Karpat. Nejdříve jsme si ale zašli pěším výletem po hlavním karpatském hřebenu na Beskid Velikij, kde jsme mohli konstatovat neexistenci zbytků zákopů z první světové války. Došli jsme však k místu s pěkným výhledem na Čeremchu a zpět na podkarpatoruskou stranu pohoří.

V dešti jsme pak vyrazili do Turky najít benzinku (úspěšně na první pokus), ubytování (úspěšně na třetí pokus) a stopy po vojenských hřbitovech z první světové války (neúspěšně). U benzinky jsme zato mohli zažít tankování pěkně postaru (nejdřív zaplatit, pak natankovat za správnou sumu) a ve vesnici Isaj jsme našli dřevěný kostelík ze 16. století.

Druhý den ráno jsme pak už vyrazili rovnou do karpatského podhůří. Zastávky v Jablunce Zamkowé i Starém Samboru byly spíše symbolické, naším hlavním cílem byly forty přemyšlské pevnosti nacházející se na ukrajinské straně hranice. Ještě než k nim ale dojedeme, zastavme se na chvíli u věčného tématu ukrajinských silnic. Při této návštěvě jsme si všimli, že je v zemi mnoho (roz)budovaných krásných nových silnic. Bylo nám sděleno, že jedním z opatření přijatých po svržení Janukovyče je to, že mnohem větší část peněz vybraných na daních nyní zůstává v oblasti výběru a menší odchází do centra; oblasti pak za tyto peníze v poslední době mohutně budují právě silnice. Je tedy možné, že za pár let už na Ukrajině budou standardně normální běžné rovné asfaltové obyčejné nudné šedivé silnice, a já o tomto tématu už do svých zápisů nebudu mít co psát.

Kontrast mezi starou a novou silnicí nemůže být výraznější.

Tak daleko to ještě ale nezašlo a klasických ukrajinských silnic je v zemi stále dostatek. My jsme si je užili především u Nižankovic, odkud jsme se po místních a spojovacích komunikacích potřebovali dostat k Bykovu, pod forty. Nissan si zase jednou řádně zadžípoval;-)

Mostek s udávanou nosností 27 tun! Nejsem si ale úplně jist, zda tím nebyl myšlen vedlejší brod...

Odměnou nám však byl krásný výhled na terén nad tzv. Přemyšlskou branou, kde se forty skupiny Salis Soglio nacházejí.

Na kopečcích jsou jednotlivé forty pevnosti Přemyšl (na polské straně). Na táhlém kopci úplně vpravo pak šest předsunutých fortů na straně ukrajinské.

Vzhledem k tomu, že ani ostentativním používáním dalekohledu na kopečku 500 metrů od Schengenské hranice jsme na sebe nepřilákali pozornost ukrajinských pohraničníků z nedalekých pozorovacích postů, museli jsme si najít my je. Poučeni polskými weby jsme se totiž hodlali před návštěvou fortů v pohraničním pásmu nahlásit úřadům. Úřady byly naší aktivitou poněkud zaskočeny a moc nevěděly, co mají s takovými poctivci dělat. Po chvíli čekání nám proto zařídily doprovodné vozidlo ukrajinské pohraniční stráže, které nás odvedlo až na odbočku k fortům. Kdybychom měli v autě české pivo (kteroužto výbavu jsme tentokrát podcenili), pohraničník by nás snad doprovodil až na forty samotné... Takto s námi jel jen jeho řidič, který nám pak ještě ochotně zkrátil chození po lese tím, že nás naložil do svého UAZu a na jeden z fortů nás zavezl po lesní cestě, kterou by tedy ani Nissan nezvládl.

V doprovodu vozidla ukrajinské pohraniční stráže jsme ještě nejeli...

I díky tomu jsme pak měli dostatek času k procházení tří severních fortů. Ony tři jižní forty jižní skupiny jsou stavebně celkem v dobrém stavu a jejich problémem je "pouze" to, že jsou totálně zarostlé vegetací. Přitom až do roku 2014 na nich probíhal každoročně příhraniční festival, díky kterému byly vykosené a udržované; bohužel od vypuknutí bojů na východě Ukrajiny festival neprobíhá a forty za těch 5 let neskutečně zarostly. Tři forty severní skupiny jsou pak nejen totálně zarostlé, ale i totálně rozbořené, neboť byly modernější a při kapitulaci pevnosti byly vyhozeny do vzduchu. Navíc se k nim člověk dostává z té méně vhodné strany, tedy ve směru od nepřítele, kde je terén nepřekvapivě méně příznivý přístupu k nim. Jejich návštěva v praxi tedy sestávala z několikahodinového popojíždění po polních cestách a hlavně pěšího prodírání se lesy, kopřivami o výšce člověka, úžlabinami, bažinami... jedním slovem těmi nejneobhospodářovávanějšími úseky ukrajinské krajiny.

Tam, přímo vpředu, je fort 1/I, o který se sváděly za prvního obležení Přemyšlu nejtěžší boje. A tam, vpravo po krk v porostu, jsme my...

Odměnou nám pak nebyly ani tak ty ruiny fortů, které jsme v některých případech v neprostupném lese de facto ani nenašli (ačkoliv jsme se v areálu objektu skutečně nacházeli), jako spíš na vlastní oči spatřená a na vlastní kůži ozkoušená krajina, ve které se odehrávaly ty nejvýznamnější boje prvního obležení pevnosti Přemyšl na počátku října 1914. Závěr je, že terén, ve kterém se nacházejí forty skupiny Salis Soglio, je mnohem členitější a kopečkatější, než jsme si ho (i pod dojmem bezprostředně severně přiléhající roviny) představovali.

Pohled proti fortům od Bykówa, tedy zhruba ve směru ruského útoku

Po tomto dobrodružství jsme již zamířili rovnou na nedaleký hraniční přejezd. Ta hodinka a čtvrt na hranici strávená nám už přišla jako prakticky hladký průjezd - ono se tam pořád něco děje: vojáček s lístečkem s počtem osob (výdej); celnice nahlížející do auta; zmatené pobíhání k okýnku s pasy v ruce; hledání, ve které budce sedí někdo, kdo by pasy mohl zkontrolovat; vojáček s lístečkem s počtem osob (příjem); projíždění mezi jakýmisi barevnými kůly; polský celník provádějící prohlídku auta, který ji zakončil diplomatickým: "Pán má v samochodě kilka ciekawich rzeci, bylo by třeba sprzontat...", čímž Jirkovi sdělil, že má v autě pěkný bordel a měl by si ho uklidit; celník rozšafně zapisující nuly do kolonky převážených kartonů cigaret a alkoholu... no kdo by se tu nudil?

Značně unaveni jsme tedy dorazili do Přemyšlu, kde jsme automaticky zamířili na naši oblíbenou ubytovnu PTTK. Pak jsme na náměstí zkontrolovali sochu Švejka (přibyl pes!), zhlédli nové sochy maďarského honvédhusara a polského hulána s koňmi (krásnými, i když trochu velikostně poddimenzovanými) a zamířili na večeři do jedné z okolních restaurací (řízek se zelím i guláš v bramboráku byly poněkud překvapivými, ale chutnými kulinářskými objevy).

Maďaři si v Přemyšlu postavili takovou krásnou sochu honvédhusara i s koníkem...

... zatímco my zde máme již dávno svého Švejka.

V neděli ráno jsme pak využili zbylý čas k návštěvě dvou nám již známých fortů, které se však za těch pár let, co jsme tu nebyli, rovněž trochu posunuli. Fort Borek již je zrekonstruován do konečné podoby (ačkoliv oproti situaci před čtyřmi lety není už vidět žádná velká změna), ale hlavně byla odhalena zemní dělostřelecká baterie napravo od něj. Fort San Rideau, co se masy betonu týče jednoznačně nejpůsobivější objekt tvrze, byl naopak zcela transformován v turistickou atrakci - je zpřístupněn průchod horním patrem kasáren na povrch objektu, doplněny symbolické konstrukce znázorňující zničenou část fortu (který byl při kapitulaci pevnosti zničen opravdu důkladně) a spousta informačních tabulek. Výsledek je velmi vkusný - také jsme se zde i během naší krátké návštěvy v neděli ráno potkali několik dalších turistů.

Impozantní ruiny fortu San Rideau

V Polsku byl zaveden zákon povolující obchodům mít otevřeno jen dvě neděle v měsíci - vynález se nazývá "niedziela handlowa". Nevíme, jak se jmenuje ta druhá (kdy se nehandluje), ale byla to právě ona, se kterou jsme se tentokrát setkali. (A bude hůř - v příštím roce už bude handlowá jen jedna neděle v měsíci a v roce 2020 už jen sedm nedělí v roce, jejichž termíny pravděpodobně z lodžie svého paláce vyhlásí osobně prezident Rzeczypospolitej). Před pátým zavřeným obchodem, kde jsme si původně chtěli koupit něco na snídani, jsme tedy před tímto výdobytkem konzervatismu v Polsce kapitulovali a vytáhli zbytek naší ukrajinské slaniny a chleba. Z parkoviště, na němž jsme takto posnídali, jsme pak zamířili už nejkratší cestou domů.