Letošní velká expedice směřovala do Rumunska, oblasti dosud námi neprobádané. Vrátili jsme se tím trochu do pionýrských dob, kdy jsme s podobným očekáváním neznáma vyráželi do oblastí, které nám dnes už připadají jako náš druhý domov (třeba do Polska nebo dokonce na východní Slovensko:-), a mohli odhalovat první taje této rozlehlé země, která je, jak jsme mohli při své cestě poznat, velmi různorodá.
Budapešť
Začali jsme však v staré známé Budapešti, kam jsme přijeli v pátek večer, abychom se zde potkali s kolegy z Nagy háborů blogu a nad zajímavými pivy z minipivovarů, prodávanými v místní specializované hospůdce, si s nimi konečně osobně pořádně popovídali. Jelikož náš hostel se nacházel hned pod ní, využili jsme této příležitosti a navštívili Citadellu nad městem. A to hned dvakrát - jednou večer ještě za světla sami, a jednou s našimi maďarskými průvodci kolem půlnoci, kdy z ní byly krásné výhledy na osvětlenou noční Budapešť.
Vstříc Karpatům
V sobotu ráno jsme pak vyrazili na dlouhý přesun do východních Karpat, na němž jsme nakonec strávili celý den (od 9 do zhruba 20 hodin). Z toho jedna hodina připadá na posun času na rumunské hranici a více než hodina na čekání na odbavení tamtéž, ale jinak jsme si udělali jen několik malých zastávek (např. v pohraničním městě Satu Mare, které se tak stalo naší branou do Rumunska, na výměnu valut), z nichž nejvýznamnější byla ve vsi Săpânța. Zde se nachází slavný Cimitirul vesel (veselý hřbitov), plný malovaných náhrobků s vtipnými epitafy o zemřelých (naše znalosti rumunštiny nám pochopitelně vtipnost nápisů posoudit nedovolují, takže věříme tomu, že se to o nich všude píše). Místo je to velmi zajímavé a má svůj půvab, ten je nicméně bohužel trochu rušen tím, že se z něj už stala oficiální turistická atrakce se vším všudy (včetně vstupného vybíraného značně otrávenou pokladní, která se nám neobtěžovala ani vrátit drobné). Kostelík, který na něm stál, se v současné době přestavuje v monumentální kostel, který jistě turistickou atraktivitu místa dále zvýší...
Hrob tvůrce veselého hřbitova a autora prvních několika stovek náhrobků, v jehož díle dodnes pokračují další následníci.
Kromě toho jsme cestou ke svému překvapení objevili, že ve vesničce Huta-Carteze žije slovenská menšina. Následně se mi splnil sen, o kterém opravdu nevím, kde se ve mě vzal, totiž spatřit Marmarošskou Sihoť. Na svou obranu mohu ale uvést, že průjezd autem mi stačil. Odtud jsme se vydali už do opravdických hor - skrz Munții Rodnei ke Kirlibábě (Cârlibaba). Jelikož počasí nevěštilo pro naše záměry na spaní venku nic příznivého a v oblasti bylo k dispozici dostatek penzionů, ubytovali jsme se v jednom z nich ve vesnici Botoș, kde se nám podařilo s německo-rumunskou paní komplikovaně sice, ale úspěšně vyhandlovat přespání.
Pozice dragounů nad Ciocănești
Naším prvním cílem bylo místo nasazení 8. jezdecké divize (skládající se z dragounů z Čech) nad vesnicí Ciocănești, kde na podzim 1916 došlo k místním bojům, respektive odražení ruského místního útoku, během něhož utrpěla divize nezanedbatelné ztráty. Vyjeli jsme do sedla u Mestecăniș, vytáhli náš zbrusu nový plynový vařič a před výšlapem do terénu si připravili grochówku. Posíleni tímto stylovým pokrmem, pustili jsme se odvážně do karpatské divočiny. Na hřebeni nad sedlem, kterého jsme brzy dosáhli, se táhne velmi výrazná zákopová linie. Ať už je to tím, že zde fronta stála déle než rok v letech 1916-1917, tedy v době, kdy už se budovaly zákopy i na východní frontě mohutnější než v letech 1914-1915, na které jsme zvyklí, a nebo tím, že zdejší les není zdaleka tak intenzivně hospodářsky využíván, můžeme konstatovat, že zákopy jsou hlubší a výraznější než kdekoliv jinde v Karpatech, kde jsme zatím měli možnost je procházet. Pokračovali jsme po linii, kterou držela 8. jezdecká divize, na sever s cílem najít výběžek směřující k nepřátelským pozicím (jehož velitel se jmenoval symbolicky Oblt. Kokotovicz). Za střídavého poprchávání jsme došli až k místu, které jsme označili za konec linie 8. divize (hlavně proto, že na něm byla vhodná kláda, na níž se Jirka mohl přezout) a cestou zpět jsme odbočili do lesa, abychom prozkoumali onen výběžek. Našli jsme les hustě protkaný liniemi zákopů, úkryty a dalšími jámami, včetně kráterů zřejmě po dělostřelecké palbě. I po sto letech jsou zde stopy války skutečně působivé.
Zákopová linie je velmi výrazná dokonce i na pastvině, tedy v oblasti, která není zalesněná
Cestou zpět k autu na nás zaútočil prudký déšť i prudký ovčácký pes, ale obojí jsme bez větších problémů přežili. Pak jsme jen tak zkusmo zajeli zpět do Ciocănești, zkontrolovat, že na místním hřbitově není vojenská část, kde by byli pohřbeni vojáci padlí na podzim 1916; není. To, kde by mohli ležet, se nám tak zatím zjistit nepodařilo. S tím jsme opustili první oblast našeho zájmu a vyrazili údolím říčky Bistrița na jih, abychom se aspoň trochu přiblížili ke druhé; večer jsme se ubytovali v penzionku u jezera Lacul Bicaz.
Údolí Uzu
Ráno jsme vyrazili do městečka Borsec, kde se podle našich ne zcela jasných informací má nacházet pohřebiště z první světové války. Jelikož na souřadnicích, které jsme vyčetli kdo ví odkud, nebylo zhola nic, a žádný monumentul na nás nevykoukl ani poté, co jsme celé městečko projeli, zkusili jsme informační centru na náměstí. To je sice specializované na místní lázně a turistiku po okolních kopcích, ale slečna nám ochotně angličtinou (kterou si ráda procvičila, neboť k tomu zřejmě příliš příležitostí nemá) poradila, že to, co hledáme, není v Borsecu, ale v městečku Toplița poblíž. Tam jsme tak jako tak mířili, takže za chvíli jsme už stáli před kostnicí, kde je pohřbeno 771 rumunských vojáků. Rakouští vojáci, kteří nás zajímali především (v okolních kopcích byly nasazeny mimo jiné jednotky z východního Slovenska), zde tedy patrně nespočívají.
Při průjezdu městečkem Gheorgeni jsme se zastavili v obchodě a při snaze vysvětlit prodavačce, že bychom potřebovali provázek, zažili na vlastní uši zase jednou (vlastně hned několikrát) pověstné maďarské "nem tudom". Nacházíme se totiž v oblasti Rumunska (bývalého Sedmihradska) obývaného převážně Maďary. A vlastně tak trochu kvůli tomu jsme sem jeli i my: tato oblast byla v roce 1940 přičleněna k Maďarsku a na podzim 1944 se zde maďarská armáda bránila sovětským jednotkám snažícím se proniknout přes Karpaty. Výsledkem této operace je poměrně velký vojenský hřbitov maďarských vojáků ve Valea Uzului, na nějž nás upozornili maďarští kolegové, kteří se o vojenskou historii zajímají. A jelikož se tento hřbitov nachází na místě původního hřbitova z první světové války, zajímá i nás (ačkoliv žádní čeští vojáci zde s největší pravděpodobností pohřbeni nejsou). Největším zážitkem z návštěvy tohoto místa je však příjezd k němu po silnici vedoucí údolím Uzu. Byli jsme varováni, takže jsme tušili, co nás čeká, ale i tak byla jízda po nezpevněné cestě, rozmáčené celodenním deštěm a brázděné lesáckými náklaďáky, zážitkem, na který my ani Nissan, který si zase jednou kvalitně zadžípoval, dlouho nezapomeneme.
Samotný hřbitov je krásně opravený (úsilím maďarských dobrovolníků), nicméně chybí na něm jakákoliv informační tabule. A jedinými dvěma náznaky toho, že se zde kromě hrobů z druhé světové války nacházejí i prvoválečné, je jeden symbolický kříž a jedna tabulka se jménem identifikovaného maďarského vojáka, kterou jeho potomci umístili na strom, neboť zřejmě sami nebyli schopni hroby z první světové války najít. Poblíž hřbitova se nachází rovněž nově zrekonstruovaná kaple, vybudovaná maďarskými vojáky, kteří zde byli nasazeni během první světové války.
Bitva u Oneşti
Když jsme tímto dobrodružným způsobem projeli přes Karpaty, ocitli jsme se poprvé na území předválečného Rumunska. Zde si dovolím malou naučnou vsuvku - před rokem 1918 tvořilo Rumunsko pouze Valašsko (to co je na jih od Karpat, s hlavním městem Bukureští) a Moldavsko (to co je na východ od Karpat, s centrem Jasy). To co je uvnitř karpatského oblouku je Sedmihradsko, neboli Transylvánie, a patřilo to do Uherska. A za tuto svou krátkou návštěvu jsem získal dojem, že rozdíly mezi těmito zeměmi jsou v Rumunsku dodnes patrné. Zjednoduším-li to, tak Sedmihradsko mi připadlo nám kulturně bližší (patrně civilizační zásluha Maďarů, kteří u mě po návštěvě Rumunska získávají malé bezvýznamné plus), Moldavsko škaredé (ale v něm jsme byli vlastně jen na chvíli a pár kilometrů) a Valašsko "jiné" - řekl bych že má více středomořský charakter (a zajímavostí je, že pouze ve Valašsku jsou dodnes v každé vesnici zjevně funkční a používané studny). Historické rozdíly jsou patrny i na pomníčcích vojákům z první světové války: zatímco my jsme zvyklí, že na pomníčcích máme zpravidla oběti válek 1914-1918 a 1939-1945, v původním Rumunsku to jsou oběti válek 1878-1879, 1916-1919 a 1941-1945.
Zpět tedy do Moldavska, konkrétně k Targu Ocna, kde se nachází další památník rumunských vojáků padlých v první světové válce. Právě zde, v oblasti okolo Oneşti a Mărăşeşti, v létě 1917 provedla rumunská armáda (poražená na podzim 1916 vojsky Centrálních mocností a vytlačená ze Sedmihradska i Valašska držící s ruskou pomocí jen část Moldavska) ofenzivu, která je pro Rumunsko nejvýznamnější operací první světové války (i když nebyla úspěšná a průběh frontové linie prakticky nezměnila). Mysleli jsme, že památník u Targu Ocna je mauzoleem pohřbených vojáků, ale není tomu tak; avšak přímo ve městě se nachází menší vojenský hřbitov rumunských vojáků a před městem - v Poieni - je hřbitov s podzemní kryptou, u něhož není zřejmé, kolik a jakých vojáků je na něm pohřbeno.
Poieni
V tento moment jsme museli provést úvahu o dalším plánu expedice (jejíž trasu jsme měli načrtnutou jen v hrubých rysech), abychom se rozhodli, co je stihnutelné a co nikoliv. Rozhodli jsme se tedy, že nebudeme zajíždět dále do Moldavska k Oneşti a Mărăşeşti, které nejsou z pohledu účasti českých vojáků příliš důležité, abychom měli dostatek času na jiná témata. Otočili jsme se tudíž čelem zpět ke Karpatům a vyrazili zpět do Sedmihradska průsmykem v údolí říčky Oituz, v němž se odehrávala v srpnu 1917 protiofenziva německých a rakousko-uherských jednotek po zastavení rumunské ofenzivy u Mărăşeşti. To se ukázalo jako šťastná volba, protože jsme díky tomu objevili, že se v něm nacházejí dvě mauzolea s ostatky jak rumunských, tak rakouských a německých vojáků z bojů v okolí, o jejichž existenci jsme neměli tušení. Oba vypadají jako malé hřbitovy při cestě, ale v podzemní kryptě je na nich pochováno 18 613 (Oituz), resp. 1 900 (Poiana Sărată) vojáků.
Oituz
Poiana Sărată
Průsmyk Predeal
Po návratu do Transylvánie jsme se ubytovali v penzionu v Târgu Secuiesc a definitivně jsme pochopili, že hustota penzionů v Rumunsku je řádově vyšší, než bychom bývali pomysleli. Říkali jsme si, že ubytovat se mimo turistickou oblast bude nejspíš problém a počítali se spaním venku, ale skutečnost je taková, že pensiunea je v Karpatech prakticky v každé vesnici aspoň jedna (a v turistických oblastech jich jsou celá hejna). Standardní cena za noc pro dvě osoby je 100 lei (tedy 300 Kč na osobu), dají se samozřejmě najít i dražší, ale i levnější. Když už jsme u toho, standardní cena vstupného téměř kamkoliv (s výjimkou profláknutých památek typu Draculův hrad) je 5 lei (30 Kč), standardní cena za parkování je několik málo lei (třeba i 1) za hodinu. Ceny potravin zhruba jak u nás, pivo 5-6 lei (nepodařilo se nám ale objevit žádné rumunské pivo, které by za ty peníze stálo). A pro představu o životní úrovni - průměrný plat v Rumunsku je méně než polovina našeho... A jako téměř všude na světě, společnost je citelně méně rovnostářská než u nás - není výjimkou potkat na ulici koňský povoz, ale ani luxusní automobily; polorozpadlé chatrče sousedí s několikaposchoďovými výstavními vilami.
Ráno jsme vyrazili do Brašova - prvního kulturního centra, které jsme plánovali navštívit. Město, vybudované německými kolonisty ze Saska jako Kronstadt, nabízí krásné historické centru, ale i několik knihkupectví (kde jsme nenašli žádnou knihu o první světové válce), v kterých jsme zakoupili mapy a průvodce, muzeum (na které nám čas nezbyl) a gotickou katedrálu. Prošla tudy ale i historie relativně nedávná, což připomíná pamětní deska několika desítkám(!) obyvatel města, kteří zahynuli během násilné rumunské revoluce v prosinci 1989, kterou byl svržen komunistický diktátor Ceaușescu. A když už jsme u toho, za pomníky divokého nástupu kapitalismu můžeme považovat po celé zemi se tyčící množství rozdevelopovaných a nikdy nedodevelopovaných, zpravidla magnificentních betonových monster, bývalých budoucích hotelů a luxusních sídel; mnohé z nich de vanzare - tedy na prodej.
Brašov - hlavní náměstí
Z Brašova jsme vyrazili do jednoho z nejdůležitějších karpatských průsmyků, který tvoří zároveň rozhraní mezi Karpaty Východními a Jižními - průsmyku Predeal. V něm jsme u obce Dragoslavele narazili na nevelký vojenský hřbitov vojáků t první světové války bez podrobnějších informací, na němž jsou podle jmen pohřbeni převážně Němci, ale i několik Rumunů. Pak nás čekalo mauzoleum rumunských vojáků v Campulungu. To je sice monumentální a v jeho útrobách je ukryto pěkné malé muzeum pojednávající o bojích, ke kterým došlo na podzim 1916 v této oblasti, ale nikde jsme nenašli základní informaci o tom, kolik a jakých vojáků je zde pohřbeno.
Dragoslavele
Campulung
Jelikož podél tohoto průsmyku postupovala v roce 1916 při podzimní ofenzivě 8. horská brigáda rakousko-uherské armády, jejíž součástí byl i jeden prapor plzeňského IR 35, zajímalo nás, zda se někde v okolí nenachází i nějaký rakousko-uherský hřbitov. Když jsme dojeli do města, zahlédli jsme plakát, lákající na výstavu spojenou se stoletým výročím bojů první světové války v místním muzeu. Muzeum jsme našli, po troše bádání jsme našli i vchod do něj, ale žádná výstava o první světové válce v něm nebyla. Průvodce, který uměl trochu anglicky, nám nicméně sdělil, že vojenský hřbitov se nachází v obci Lereşti. Vyrazili jsme tedy tam - a tam zastihli právě v plné práci tým, který ho rekonstruuje tak, aby v srpnu (na výročí vstupu Rumunska do války) mohl být slavnostně otevřen. A nejen to - přítomen byl i vedoucí prací, který nám ochotně ukázal podklady včetně seznamu známých jmen rakouských vojáků, mezi nimiž bylo na první pohled několik českých. Vyměnili jsme si kontakt a doufáme, že bychom mohli navázat užitečnou spolupráci - informace o vojenských hřbitovech z první světové války v Rumunsku obecně jsou pro nás zatím jen velmi těžko dohledatelné.
Lereşti - vojenský hřbitov ve výstavbě
Z Lereşti jsme pokračovali do dalšího většího města v oblasti, do Curtea de Arges. Po cestě jsme neočekávaně narazili na Castrul roman - římský tábor Jidava. V Rumunsku je památek na římské období poměrně hodně, většinou právě takovýchto táborů různých velikostí. Některé jsou volně ložené po krajině, v několika je muzeum; Jidava je druhý případ. Ačkoliv bylo už po zavírací době, ochotný průvodce nás vpustil do expozice a poskytl krátký výklad k tomuto táboru pro zhruba 500 syrských lučišníků, kteří zde byli detašováni.
Jakmile jsme vyrazili na další cestu, dostali jsme se hejna českých motorkářů, kteří si to štrádovali stejným směrem. Rumunsko je vůbec oblíbeným cílem tohoto typu výletníků z různých koutů Evropy (Německo, Rakousko, Slovinsko, Česko, Slovensko, Polsko - abychom kromě domácích Rumunů jmenovali ty, se kterými jsme se osobně potkali), kterým nabízí silnice v horách plné krásných scenerií. (Jejich přítomnost asi zčásti vysvětluje onu hustotu penzionů).
V Curtea de Arges jsme se pokusili uplatnit stejnou taktiku, která se osvědčila v Campulungu - našli jsme muzeum v centru města a ačkoliv bylo už po zavírací době, vycházející pracovníci nám ochotně na mapě pomohli najít místní vojenský hřbitov. Na něm jsou pohřbeni rumunští (237), němečtí (250) i rakouští (18) vojáci. Ačkoliv 8 z rakouských vojáků je podle informační tabule známých jménem, na deskách jsou vypsaní pouze známí vojáci rumunské armády, takže nevíme, zda by mezi nimi mohli být vojáci III. praporu brněnského IR 8, který postupoval v rámci 2. horské brigády přes Karpaty v této oblasti. Kromě toho nám však pánové z muzea ukázali i se zasvěceným výkladem místní chrám ze 13.(?) století, který se pyšní několika unikátními freskami, a doplnili to debatou na téma historie 20. století, od první světové války po Evropskou unii. Poté nám nezbylo sil ani času na nic jiného, než ubytovat se v penzionu, resp. chatičce poblíž.
Bazilika v Curtea de Arges
Făgăraș
Následoval den věnovaný asi turisticky nejatraktivnější části rumunských Karpat - Făgărași. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa se rumunský diktátor Nicolae Ceausescu rozhodl nechat postavit horskou silnici přes nejvyšší část Karpat, aby po ní mohl případně rychleji přesouvat síly rumunské armády mezi Transylvánií a Valašskem. Reálný strategický význam této stavby byl obávám se nevelký, ale symbolický vzkaz "mně do země vpadat nebudete!" se stal velkou turistickou atrakcí, která je pro zemi přínosem dodnes. Z jižní strany, ze které jsme silnici projížděli my, se skládá ze tří úseků - nejdřív vystoupáme prvními serpentinami k přehradě Vidraru s obrovskou a působivou hrází (a soše elektřiny); potom projedeme pěkný kus podél přehrady prakticky po rovině; a potom vystoupáme do 2 050 m.n.m. po horské silnici končící tunelem pod samotným hřebenem Făgărașe, který se zde táhne ještě dobrých 200 metrů nad ním. O této části expedice však lépe než slovy hovořiti obrazy.
Když jsme vyjeli úplně nahoru, z mototuristů jsme se transformovali do turistů poctivých a vyrazili po vlastních na kousek hřebenovky směrem na západ, zhruba do míst, kudy procházela při podzimní ofenzivě v roce 1916 2. horská brigády (včetně jednoho praporu brněnského IR 8). Nakonec jsme došli k jezeru Călțun, nad nímž se tyčí hřeben, přes který 2. horská brigáda postupovala, a zpátky - celkově 11,8 km s převýšením 1 024 metrů. Na hřebeni jsme potkali fůru turistů (z nich mnoho českých), stádo ovcí s příslušenstvím (pastevec a několik psů) a kamzíka. Počasí z jedné strany hřebene bylo zcela pod mrakem, z druhé zcela jasné, jen na nejvyšším vrcholu trasy jsme byli v mlze úplné a cestou zpátky se nám na chvíli otevřely výhledy i na onu mračnou stranu, směrem do Sedmihradska. I zde budou obrazy působivější než sebevíce načančané vyprávění slovy.
Jelikož jsme na túru vyrazili až kolem poledne, vrátili jsme se okolo sedmé hodiny večerní, sjeli dolů do údolí a ubytovali se v prvním penzionu.
Sibiň, Alba Iulia
Ráno jsme pokračovali do Sibině - druhého kulturního centra Sedmihradska, založeného rovněž německými kolonisty pod jménem Hermannstadt. Kromě tří pěkných náměstí, katedrály, půvabných bočních uliček a vyhlídkové věže jsme zde byli svědky startu etapy cyklistického závodu, navštívili informační centru, kde jsme dostali průvodce po městě, a prohlédli si zbytky hradeb. Ještě před vjezdem do města jsme náhodou narazili na další vojenský hřbitov rumunských vojáků z první světové války, vybudovaný na vršíčku u cesty.
Odtud jsme vyrazili do bastionové pevnosti Alba Iulia - obdoby našeho Terezína nebo Josefova. Ta byla před 15 lety, kdy ji Jirka poprvé navštívil, v horším stavu, než tyto naše památky. Avšak za tu dobu zde došlo k radikální proměně - celá pevnost je opravená, doplněná chodníčky, mostky, lavičkami, sochami a dalšími atrakcemi, uvnitř je muzeum věnované římským vykopávkám (na tomto místě stál původně stálý tábor pro jednu legii) - i když zrovna to je příkladem utopení velkých peněz s minimálním efektem - a také kostel, ve kterém byl v roce 1922 korunován král Ferdinand na panovníka sjednoceného (velkého) Rumunska. Celý tento kulturně-historicko-turistický park, nebo jak ho nazvat, je výsledkem dvou velkých projektů financovaných z fondů EU.
Zde se hodí další odbočka - v Rumunsku je zjevně silně rozvinutá národní hrdost - rumunská vlajka tu visí na každém rohu. Když Rumunsko vstoupilo do EU, vyhlásili zřejmě v zemi akci "ke každé rumunské vlajce evropská zdarma!", protože s výjimkou některých soukromých objektů, na kterých zůstala viset rumunská vlajka osamocena (jako například včelí úly...), visí na všech institucích, ale i na mnoha soukromých domech vlajky obě. Ba dokonce na některých místech je doplňuje ještě vlajka NATO - zpočátku jsme si mysleli, že si ji Rumuni snad pletou s evropskou (modrá jako modrá, že...), ale když se to opakovalo, museli jsme uznat, že je to zřejmě záměr; v žádné jiné zemi jsem vlajku NATO takto používanou ještě neviděl. Nad projekty typu Alba Iulia je možno vést dlouhou debatu o tom, kde přesně leží hranice mezi žádoucí rekonstrukcí historické památky a nežádoucí přeměnou objektu v lunapark; o tom ale, že peníze z fondů EU směřované do infrastruktury (mnohé silnice nebo mohutně rozestavěná dálnice A1 mezi maďarskou hranicí a Bukureští) mají obrovský smysl, pochyb být nemůže.
Rotenturmpass
Naše další cesta směřovala do průsmyku Červené věže (Rotenturmpass na rakousko-uherských vojenských mapách; nepodařilo se mi dohledat, jak se jmenuje rumunsky). To je hlavní dopravní tepna vedoucí přes Jižní Karpaty a místo, kudy by jednou měla vést ona dálnice A1 na Bukurešť. Musí se ale podotknout, že díky hloubce Karpat (a tedy délce průsmyku) zde Rumuni budou mít ještě těžší práci než Slováci u Strečna - a ti s ním bojují už pěknou řádku let... Projeli jsme opět až na valašskou stranu, do města Râmnicu Vâlcea, kde jsme narazili na další vojenský hřbitov, u kterého není jasné, zda jsou na něm pohřbeni pouze rumunští, nebo i rakouští a němečtí vojáci. Při snaze projet město, zda v něm náhodou není ještě jiný vojenský hřbitov, jsme díky uzavírce hlavní ulice a momentálnímu zpanikaření navigátora absolvovali mnohakilometrový okruh kolem celého města, které je z jedné strany tísněno přehradou na řece Olt, přes kterou nevedou pochopitelně mosty. Po této kulturní vložce jsme se vrátili do průsmyku, abychom využili spojovací silnici do posledního z karpatských průsmyků, které jsme chtěli navštívit - do Vulcan pass (opět nevím, jak se jmenuje dnes rumunsky). To už se ale blížil večer a my se opět ubytovali ve vhodném penzionu, tentokrát v nádherné horské krajině poblíž jezera Brădișor.
Transalpina
Jelikož přímá cesta do Petroşani, kterou jsme chtěli jet, byla uzavřená, víceméně náhodou jsme projeli po cestě zvané Transalpina (ukazatele na niž jsme viděli už předchozího dne). Ta se ukázala být další krásnou stezkou přes Karpaty, která v nejvyšším bodě šplhá až do výšky přes 2 200
metrů - po mém soudu ještě krásnější, než Transfăgărășan. Cestou jsme dostali darem kus čerstvého ovčího sýra (řekli jsme si totiž o tak malý kousek, že paní to nestálo za to, aby hledala peněženku) a na "tržišti" na téměř nejvyšším bodu průsmyku jsme nakoupili něco místních specialit. I zde nechme ale raději hovořit obrázky.
Vulcan pass
Tímto způsobem jsme se dostali do dalšího krajského města (rumunské judetul, tedy župy, jsou správní jednotky trochu menší než naše kraje, ale rozhodně větší než okresy) - Târgu Jiu. Zde jsme se pokusili potřetí zopakovat metodu nalezení místního muzea a dotazu na vojenské hřbitovy v okolí - tentokrát s tím výsledkem, že jsme způsobili poprask na vsi. Hlídač-vrátný po zjištění, že chceme do muzea, vyděšeně zavolal nějakou paní; ta po zjištění, že chceme mluvit anglicky, vyděšeně odešla pro další paní; ta nám s klidem oznámila, že ani ona anglicky neumí, a zavedla nás do útrob muzea. Čekal jsem, že nás dovede k někomu dalšímu - ale ona před námi otevřela sál s první expozicí. Pokusil jsem se svou chabou rumunštinou o sdělení, že hledáme cimiteri militare de la primul razboi mondial (což dodnes považuji za větu, která musí být Rumunovi srozumitelná!), ale ona nám chladnokrevně prodala lístky a poslala do expozice. Podvolili jsme se tedy osudu a prošli si expozici o místní historii od pravěku až po Ceaușesca - která nicméně nebyla vůbec marná, a mimo jiné jsme se v ní dozvěděli, že nedaleko od města se nachází další castrum romani, které máme navíc po cestě - díky čemuž jsme ho navštívili (toto je případem památky volně ložené do krajiny). Ve městě jsme se pak ještě pokusili najít nějakou mapu okolí a nebo aspoň knihkupectví, ve kterém by se dala nějaká zakoupit, ale nepochodili jsme. Potvrdili jsme tak slova jednoho pracovníka muzea z před několika dní o tom, že v Rumunsku po roce 1989 výrazně ubylo knihkupectví - popravdě řečeno se ale nedivím, protože podle toho, co jsem měl možnost prozkoumat, knihy v Rumunsku jsou z nějakého důvodu nepřiměřeně drahé. Při bloumání po městě jsme ale narazili na pomníky několika policistů, kteří se během revoluce v prosinci 1989 přidali na stranu povstalců a zaplatili za to životem - ty nám už podruhé připomněly, jak krvavě mohlo také svržení komunistického režimu proběhnout...
Odjeli jsme tedy víceméně s nepořízenou - a hned nato nás vyděsila informace, že i silnice ve Vulcan passu (ani zde neznám rumunské jméno) je uzavřená a bude průjezdná až po skončení pracovní doby v 18 hodin. Pak jsme si ale spočítali, že dnes je pátek, a usoudili, že v pátek do šesti nikdo na stavbě pracovat nebude. Vyrazili jsme tedy do průsmyku, a když nás hlídači na začátku uzavřeného úseku s klidem pustili dál, oddechli jsme si. Pro pořádek nutno uznat, že na stavbě se skutečně ještě místy pracovalo - ale byla už průjezdná (a trochu podezírám Rumuny, že by nás nechali projet i kdykoliv jindy). V průsmyku, kterým jsme už naposledy pronikali zpět do Sedmihradska, jsme narazili na pomník generálu Ioana Dracalina, velitele rumunské 1. armády, který zde (podle našeho výkladu textu na něm) utrpěl zranění, na jehož následky následně zemřel. Ten je doplněn vkusnou lavičkou v rumunských národních barvách.
Road sixty six - v Rumunsku jsou podél cest každých 1 000 metrů milníky, přesněji kilometrovníky, udávající vzdálenost do nejbližší obce a nejbližšího většího města; krom toho je na nich i číslo silnice
Poslední zastávkou tohoto dne byla vesnička Râu Alb, kde podle našich informací měl být hřbitov rumunských vojáků. Nachází se zde nicméně památník neurčitého vyznění, který je dost možná pouze symbolickým místem, nikoliv hřbitovem, a o kus jinde maličký vojenský hřbitov, na němž jsou pohřbeni identifikovaní vojáci z 19. století i z 2. světové války, ale několik křížů, které by mohly být prvoválečné, není popsáno. Tento rébus, který jsme nedokázali rozluštit, byl také naší poslední zastávkou v Rumunsku co se historie první světové války týče. Na poslední den nám zbyla už jen tři místa spojená se staršími obdobími historie.
Římani, Dákové a sedmihradští vévodové
Poslední noc jsme - konečně! - strávili pod širákem, v útulném kempu, volně přístupném. Kromě nás v něm tábořila pouze dvojice ze Švédska, z níž jedna polovina uměla rumunsky(!) a byla proto schopna zatelefonovat na vyvěšené číslo a domluvit se s majitelem, že zde můžeme přespat a on nás přijede zkasírovat ráno. U příležitosti Vikinga hovořícího plynně rumunsky udělejme poslední odbočku, tentokrát týkající se rumunského jazyka. Je to, nepřekvapivě, jazyk románský, takže pro nás zní jako taková "internacionálština", kde spousta slov je srozumitelných díky latinskému základu. Navíc zhruba 20% slov v rumunštině je přejato ze slovanských jazyků - takže pro nás (na rozdíl od takového Itala nebo Angličana) jsou rovněž blízká. Co se dorozumívání týče, je možno konstatovat, že v turistických lokalitách, informačních centrech atd., většinou všichni mluví anglicky. Nicméně ve většině penzionů, kde jsme se ubytovávali, i v některých muzeích mluvilo osazenstvo pouze rumunsky. Základy tohoto jazyka jsou při cestě do Rumunska tudíž vhodnou pomůckou. Na čtení značné části nápisů a informačních cedulí docela stačila i naše absolutní neznalost, při snaze něco Rumunům sdělit už je to horší. Nejperspektivnější mi přišlo mluvit na ně pseudoitalštinou (škoda jen, že ji neovládám), dá se ale použít i směs francouzštiny a obecné slovanštiny - a nakonec docela dobře fungovala vlastně i čeština ve spojení s osvědčenou metodou "rukama nohama";-)
Zpět ale k Dákům - po krásně opravené silnici (nejnovější projekt z fondů EU, na který jsme narazili - skončil týden před naším příjezdem) jsme se vyšplhali do výšky 1000 m.n.m., ve které si svou hlavní pevnost před dobytím země Římany vybudovalo místní obyvatelstvo - Dákové. Dnes jsou z něj malebné ruiny, které mají rozhodně svého genia loci, hlídané z nějakého důvodu osazenstvem četnické stanice, která je přímo u vchodu speciálně zbudovaná. (Ruiny se jinak nacházejí kilometry od nejbližšího osídlení.)
Po jejich prohlídce jsme přejeli na hrad Hunedoara - sídelní hrad Matyáše Korvína (a jeho předků i potomků - sedmihradských vévodů). Ten je, zdá se, jednou z mála skutečně provařených turistických atrakcí v zemi (i když na Draculův hrad Bran samozřejmě nemá). Tomu odpovídají jak ceny vstupného (na rumunské poměry astronomických 30 lei), tak množství návštěvníků (velkou část z nichž tvořili Maďaři). Zámek je zvenčí působivý, vnitřní vybavení má daleko do toho, na co jsme zvyklí z českých zámků - ale zase má jiné kouzlo. A krom toho nabízí zajímavé pohledy na těžbou a průmyslem zhuntovanou krajinu v okolí...
Poslední zastávkou pak bylo římské hlavní město provincie Dacia - Sarmisegetuza. Římané ho vybudovali několik desítek kilometrů od dáckého hlavního města (které zničili), a dnes se jeho pozůstatky zajímavě prolínají s vesnicí téhož jména, která na nich zčásti stojí. Unikátní ovšem je, že v Sarmisegetuze jsou zachovány kompletní ruiny fora, které tvořilo střed města. Kromě něho jsou zde k vidění zbytky amfiteatru, několika chrámů, sklenářských dílen, správních a dalších budov - a také několik plánů na částečnou rekonstrukci památek.
Ze Sarmisegetuzy jsme okolo třetí hodiny vyrazili na trasu Temešvár - Szeged - Budapešť - Bratislava - Břeclav - domů. Cesta to byla dlouhá a únavná - ale když jsem si pak uvědomil, že ještě po poledni jsem byl v hlavním městě Dacie, a spolehlivě před půlnocí už jsem byl doma, přišlo mi to fascinující. Celá trasa naší expedice je pak k vidění zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat