Gastrozájezd do Srbska (28.4.-1.5.2016)

Původně jsme seznamovací výlet se srbským bojištěm plánovali na rok 2014, ale vzhledem k právě tehdy probíhajícím povodním přesně v místech, která nás nejvíce zajímala (Sáva, Drina, Kolubara...) jsme byli nuceni akci na poslední chvíli odvolat. Letošní akce byla naopak relativně na poslední chvíli svolána a i díky tomu jsem na ní čest českých barev nakonec hájil sám, když Jirka na poslední chvíli zjistil, že jeho kalendář je příliš nabitý. První den byl ve znamení dlouhých přesunů, první z nichž jsem absolvoval vlakem na trase Brno - Vác. Zde si mě vyzvedla šestičlenná hlavní skupina, která cestovala ze Slovenska, a pokračovali jsme spanilou jízdou po maďarské krajině. Zpoždění oproti původnímu, zcela nezávaznému harmonogramu jsme nabírali poctivě, vlastně už od okamžiku, kdy hlavní část výpravy vyrazila ráno z Dolného Kubína. Poté, co se nám se zapojením dvou GPS navigací a jednoho nezodpovědného navigátora podařilo zažehnat nebezpečí, že skončíme v Budapešti, zamířily naše cesta na jihovýchod, do Békéscsaby. Ještě před slavnostním vstupem do města jsme zařadili první gastrozážitek této cesty - zastávku v maďarské hospůdce při cestě, kde každý ochutnal maďarské speciality dle své chuti.

V Békéscsabě nás čekali místní nadšenci, kteří nás provedli po centru města a především seznámili s historií pomníku 101. pěšího pluku rakousko-uherské armády, stojícího na jednom ze tří místních náměstí, a poté se s námi přesunuli na vojenský hřbitov, který byl důvodem naší návštěvy. Jsou na něm pochovaní i vojáci slovenských, ale v ještě větším počtu českých jednotek, zemřelí ve vojenské nemocnici, která se ve městě nacházela. Z důvodu, který se nám nepodařilo vyspekulovat, jsou to ve velké většině příslušníci benešovského 102. pěšího pluku. Následovalo krátké posezení v klubovně našich hostitelů a diskuze o možnostech další spolupráce. Odjížděli jsme nakonec až navečer.

Nedávno opravený centrální památník na vojenském hřbitově v Békéscsabě

Přes srbskou hranici jsme pronikli zcela bez problémů u Szegedu až po setmění, takže seznámení se srbskou krajinou jsme se museli nechat na následující den. Seznámení s některými specifiky balkánské kultury přišlo však hned na první benzince za hranicemi, kde jste zastavili kvůli výměně místní měny. Restaurace uvnitř je totiž, stejně jako prakticky všechny podobné podniky v Srbsku, kuřácká. A osazenstvo tohoto privilegia zhusta využívá. Zde jsme si uvědomili, jak moc si člověk zvykl na to, že prakticky všechny podniky v našich zeměpisných šířkách mají minimálně oddělenou nekuřáckou část a zákaz kouření v době podávání jídel - i kuřáci v našich řadách po celé tři dny chodili na případnou cigaretu poctivě vždy ven, ačkoliv zde nemuseli.

Večer jsme dorazili do Staré Pazovy, která se měla stát naší základnou na tři následující noci, a ubytovali se v hotelu. Přivítal nás rovněž náš místní kontakt, který nás následující dva dny provázel, a my jsme ještě před uložením ke spánku vyzkoušeli i kvality místního piva (které se ukázaly jako uspokojivé). Následujícího rána jsme vyrazili na první okružní jízdu po Srbsku. Hned jsme se dozvěděli, že hranici mezi Evropou a Balkánem tvoří řeka Sáva, kterou jsme nad Bělehradem překročili po jednom z monumentálních mostů. Bělehrad jsme obdivovali pouze částečně, z dálky a přes skla automobilu. Naším cílem byl totiž Kragujevac, město významné pro naše dějiny kragujevackou vzpourou vojáků trenčínského 71. pěšího pluku z roku 1918. Nachází se zde velký památník (mimochodem v rámci areálu, který připomíná krom této události hlavně masakry srbských civilistů pácháné za německé okupace během druhé světové války) s hroby popravených povstalců.

Památník popravených vojáků IR 71 v Kragujevaci.

Druhým bodem programu bylo setkání s potomky jistého srbského mladíka, který jako zajatec pracoval na pile na Oravě a v roce 1919 zde zemřel na španělskou chřipku. Jožo, který na Oravě jeho příběh kousek po kousku skládá, zde měl příležitost navázat kontakt s jeho vzdálenými potomky a naspat symbolickou prsť hlíny z místa, kde jeho ostatky reálně spočívají, na místo, kde na místním hřbitově stojí jeho symbolický hrob. My ostatní jsme měli příležitost nechtěně urazit naše srbské hostitele, když jsme je nenechali zaplatit útratu z posezení nad kávou. Hrozící mezinárodní incident se podařilo diplomatickým úsilím zažehnat, ale pro nás se stal prvním upozorněním na některá špecifiká srbské mentality.

Jelikož naše setkání s rodinou se protáhlo a navíc celý den nijak intenzivně, ale nepříjemně pršelo a nízká oblačnost nedovolovala přílišné zkoumání krajiny, absolvovali jsme ve zbytku dne už pouze několik drobných zastávek. Nejdůležitější z nich byla na starém vojenském hřbitově v Kragujevaci, nacházejícím se v tomtéž areálu jako památník IR 71, kde jsme doufali v existenci rakousko-uherského vojenského hřbitova z první světové války (rovněž v Kragujevaci byla poměrně velká vojenská nemocnice). Naše doufání bylo uvedeno na pravou míru zjištěním, že ani po srbském vojenském hřbitově, který se zde nacházel ještě před rakouskou okupací, zde nezbylo téměř nic. Místní, které jsme zde potkali, nám pak potvrdili, že plac v sousedství starého srbského hřbitova je naším hledaným rakousko-uherským vojenským hřbitovem. Byl zdevastován a definitivně srovnán se zemí v 70. letech, dnes lze v trávníku najít pouze několik málo zbytků betonových podstavců křížů. I na základě dalších informací a zkušeností z tohoto dvoudenního průzkumného pobytu jsme dospěli ke smutnému uvědomění, že to je maximum, které lze v zemi očekávat. Pokud rakousko-uherský vojenský hřbitov dodnes existuje aspoň v paměti místních, pak v nejlepším případě jako volný prostor bez jakéhokoliv označení. A vypadá to, že ani srbské vojenské hřbitovy na tom nejsou o moc lépe...

Zda je toto srbský, nebo rakouský lev, to se nám rozluštit nepodařilo...

Vraceli jsme se přes Lazarevac, abychom projeli místy, na nichž došlo na konci třetí rakouské ofenzivy k zastavení postupu rakouské armády do nitra Srbska na Kolubaře. Vzhledem k nepřízni počasí jsme však z prohlídky krajiny mohli konstatovat pouze to, že Kolubara je poměrně malá říčka (kolem níž se nicméně nacházejí výraznější výšiny, které byly pro vojenské operace určujícím prvkem), byť se umí drsně rozvodnit, jak ukázala před dvěma roky. Kromě toho nás zaujaly obrovské, ale opravdu obrovské povrchové doly u města.

Za pobytu v Kragujevaci se někteří členové výpravy nakazili revolučním smýšlením. Během dalšího přesunu pod záminkou neutěšené zásobovací situace vyvolali v zadní části automobilu vzpouru, kterou se pokusili násilím rozšířit i do části přední. Jen díky pevnému odhodlání tamějších činitelů se podařilo zabránit tomu, aby nepokoje zachvátily celé vozidlo. Po několika hodinách byli vzbouřenci uspokojeni zastávkou na pozdní oběd, či spíše večeři, při níž dostal každý možnost ochutnat poprvé kuchyni srbskou. Od potrestání vzbouřenců bylo v zájmu hladkého průběhu expedice velkodušně upuštěno, odpovědní činitelé však vyvodili z celého krizového vývoje patřičná poučení.

Tento večer jsem se poznávání místní kultury vzdal ve prospěch pořádného vyspání se. Dva odvážní členové naší výpravy se však do tohoto úkolu vrhli po hlavě a ráno se šířily pověsti, v nichž hlavní roli hrála jejich dobrodružná noční cesta do vedlejšího města, blonďatá Vesna a nespočitatelné množství dalších krásných žen a dobrodružný návrat zpět do Pazovy nad ránem, to vše doprovázeno značným množstvím alkoholu. Ukázalo se nicméně, že nejsou k dispozici žádné dokumenty, které by celou historku podpíraly. A tak jedinou indžicií dokazující, že minimálně co se množství alkoholu týče je legenda založena na skutečných událostech, zůstala nesmazatelná stopa, kterou zanechal na našem pokoji po svém návratu můj nejmenovaný spolubydlící. Následující dopoledne si svůj čin také po zásluze odpykal.

My ostatní jsme vyrazili na druhý okruh po severním Srbsku při plném vědomí. Tentokrát jsme vyrazili na severozápad, přes totálně placatý Srem, oblast soustředění části rakouských sil proti Srbsku v prvních taženích roku 1914, až k bosenským hranicím. Zde jsme při zastávce na kávu mohli obdivovat unikátní architekturu jisté místní restaurace, kterou se nám nepodařilo zařadit k žádnému známému uměleckému stylu, a také tok řeky Driny, tvořící hranici z Bosnou; Drina je zde (na rozdíl od Kolubary) naopak větší řeka, než jak jsem si ji podle map představoval. Spustili jsme se podél ní hornatou krajinou na jih, abychom vystoupali na Gučevo do výšky 771 m.n.m., kde se nachází velký památník bojů na tomto místě, spojený s kryptou, v níž jsou uloženy ostatky vojáků srbské i rakouské armády, kteří v okolí padli. Odtud je krásný výhled na jednu stranu přes Srem až k Bělehradu, na druhou stranu na výšiny na bosensko-srbské hranici, na nichž probíhaly tvrdé boje na počátku třetí rakouské ofenzivy proti Srbsku v roce 1914 - aspoň tak nám to na vlastní oči jeden soudruh vyprávěl, protože my sami jsme viděli pouze na všechny strany se válející nízkou oblačnost.

Pomník na Crnim vrhu

Když jsme klesali zpět do údolí, krátce poté, co jsme vyjeli z oblaků, narazili jsme na jakýsi nedostavěný objekt, který nám posloužil jako náhradní rozhledna, a odtud mohli obdivovat aspoň část toho, co jsme měli vidět shora - především údolí Driny a výšiny na bosenské straně hranice.

Údolí Driny při pohledu směrem na Bosnu

Následně jsme navštívili místní zájezdní hostinec, který nám nabídl vynikající krmi, jejímž základem bylo sele, které se zde jako na zavolanou v době našeho příjezdu zrovna točilo na roštu... Majitel nás následně ochutnávkou navnadil, abychom si od něj koupili vynikající hruškovici, aby nás následně zklamal zjištěním, že hruškovice nemá na roz(pro)dávání a k dispozici je "pouze" slivovice. Jelikož jsem o hruškovici jevil eminentní zájem, podařilo se ho nakonec s vysvětlením, že jsem v naší skupině jediný Čech - což byl argument, kterému nešlo nijak oponovat - přesvědčit, aby přece jen ze svých zásob jeden litr obětoval. Hned na následující stanici jsme mou českou státní příslušnost využili ještě jednou, tentokrát ku prospěchu celé skupiny, když průvodkyně na památníku na Ceru prohlásila, že Češi nemusí platit při návštěvě vstupné.

Památník v Tekeriši (Cer)

Pohoří Cer bylo svědkem první katastrofy rakousko-uherské armády ve válce a prvního srbského vítězství, když byly v polovině srpna zde postupující jednotky rakouské armády rozbity a zahnány na útěk srbskými obránci. Protekční zacházení s českými turisty má pak ten důvod, že součástí oficiálního srbského výkladu této události (který byl pak ještě dlouho v našem anarchistickém kroužku předmětem vášnivých debat) je i příběh o českých vojácích pražského 28. pěšího pluku, kteří zde odmítli bojovat proti svým slovanským bratřím. Očití svědci potvrzují, že jsem jej od průvodkyně vyslechl s kamennou tváří, což považuji za dobrou průpravu pro budoucí partie pokeru. Příběh je natolik nekonkrétní, že ho lze jen těžko komentovat. Slibujeme ale, že tuto kauzu pro vás budeme dále sledovat.

Srbská legenda o pražském 28. pěším pluku v originále

Památník byl vybudován ve dvacátých letech a rovněž pod ním se nachází krypta s ostatky zde padlých vojáků obou armád. Nachází se u něj informační středisko, kde jsme zakoupili k pečlivému prostudování několik srbských knih o bojích v roce 1914, a malé muzeum, které je pojetím a i provedením zcela poplatné době svého vzniku (1989). Návštěva tohoto místa pro nás byla asi nejzajímavějším jednorázovým zážitkem celé expedice, protože jsme díky němu měli možnost ujasnit si, jak vypadá oficiální srbský výklad událostí první světové války. Kromě toho jsme si rovněž zde udělali představu o terénu v této oblasti. Na zajížďku do Valjeva už nezbyl čas, a proto jsme se vydali zpět do Staré Pazovy (vojenský hřbitov, který zde tvořil část hřbitova civilního, je dnes rovněž pouze prázdnou plochou bez označení).

Večer jsme byli pozváni na kávu a další dobroty místní domácí kuchyně do rodiny našeho průvodce, takže jsme napsali další kapitolu výzkumu místní kultury. V neděli jsme vyrazili zpět k maďarské hranici, ale ještě v Srbsku nás čekaly dvě zastávky. První byl Novi Sad, největší město multietnické Vojvodiny, kde jsme (zdálky) obdivovali petrovaradínskou pevnost a (zblízka) historické jádro města.

Radnice (Novi Sad)

Poslední zastávkou pak byl Báčský Petrovec, slovenská obec, kde nás Jožo uvedl na návštěvu k místnímu vyhlášenému výrobci klobás. Zde strávených několik hodin bylo po všech směrech symbolickou tečkou za celou gastroexpedicí. Ačkoliv v určité fázi nevypadalo vůbec pravděpodobně, že se z této návštěvy dokážeme odpoutat včas, nakonec se to přece jen podařilo a já tak mohl k cestě domů využít večerní, nikoliv až noční vlak na trase Vác - Břeclav...

Vác, aneb konečně zase doma!

Ze Srbska jsme si odvezli spoustu dojmů. Nikoliv nejméně významný z nich je spojen se skutečností, že jedním z témat hovoru s oběma našimi místními hostiteli byla jejich aktivní účast v bojích, kterými Srbsko prošlo v 90. letech. To pro nás zůstává mementem toho, v jak úžasné době a v jak úžasném koutu zeměkoule žijeme.