Na první letošní cestu jsme si museli počkat až na konec března, zato byla však velmi vydatná. Vyšpekulovali jsme opět nový způsob dopravy na východ - v 15 hodin jsme sedli v Brně na rychlík do Bohumína, abychom z něj zanedlouho přestoupili na rychlík Praha - Žilina. Ačkoliv jsme na přestoupení měli několik pokusů, učinili jsme tak hned v Hranicích, kde Jirka vyjádřil zklamání z toho, že v nádražní restauraci, kde jsme trávili půlhodinu čekání, nemají Zubr, který považuje za úzkoprofilové zboží (což nám Přerovákům připadne poněkud nezvyklé). Jelikož na nasednutí jsme už měli pokus pouze jeden, dost často jsme obdivovali na zdi visící hodiny jdoucí proti směru hodinových ručiček, které nám odpočítávaly čas do příjezdu našeho dalšího vlaku. V něm nás čekal nejzajímavější úsek této cesty - jednak proto, že jsme poprvé měli možnost projet se jablunkovským průsmykem za světla a obdivovat tak tuto strategickou část trati, kvůli níž v ČR dodnes žije pár desítek tisíc Poláků, a jednak proto, že tento vlak měl rozhodnout o tom, zda skutečně do Prešova toho dne dorazíme.
V Žilině jsme totiž měli mít nějakých 17 minut na přestup na expres uhánějící do Košic, ale mezi Českým Těšínem a Třincem probíhá jakási rozsáhlá rekonstrukce tratě, jejímž výsledkem je mírný chaos v jízdních řádech projíždějících vlaků. Oficiální tvrzení Českých drah, že náš rychlík úsekem projede podle plánu, jen zastaví v nějaké zastávce navíc aby nahradil jistý osobák a projede inkriminovaný úsek sníženou rychlostí, a zároveň do Žiliny dorazí na minutu přesně, nebudilo v nás příliš důvěry. Nakonec jsme v Žilině byli ještě několik dlouhých minut před odjezdem slovenského expresu, a proto jsme se mohli za neustávajících bouří v našich mozcích (odborně brainstorming, týkající se nápadů na další akce) přesunout do Kysaku a po přestupu zde v 11 hodin večer od prešovského nádraží vyrazit do hotelu, jehož jméno i ulici, na níž se nachází, jsme mezitím úspěšně zapomněli. Bez problémů jsme k němu po pár minutách dorazili a byli uvítání slovenskou a maďarskou posádkou, která už byla na svých místech.
Následující den nás čekalo jednak setkání s dalšími členy výpravy, jednak účast na tiskové konferenci v místním historicko-ornitologickém muzeu, a pak už výlet po vojenských hřbitovech severovýchodního Slovenska a do Gorlic. Jelikož toto je oblast, ve které se už pohybujeme jako doma, se zájmem jsme pozorovali, co se tu od poslední naší návštěvy změnilo - nová vrata stebnického cintorína, nachystaný podstavec pro centrální památník v Becherově, ale hlavně péčí českého ministerstva obrany úplně zrekonstruovaný pomník Šípkův ve Zborově. Během oběda jsme společně s odborníky na takovouto činnost - politologem a novinářem - formulovali ostrou protistátní nótu a získali dojem, že bude okamžitě odeslána z nejbližší telegrafní stanice do hlavního města; nakonec ale dostala ještě dost času vychladnout.
V Polsku jsme si pak měli možnost z cesty všimnout, že loni vyčištěný cmentarz nr. 77 je v dálce vidět - což znamená, že místní samospráva pravděpodobně dokončila naši práci z loňského léta a zbavila ho několikametrového porostu i z vnější strany. V Gorlicích nás přivítal Mirek a předvedl mimo jiné své oblíbené číslo - při pohledu z kopce od cmentarze 91 na město podrobně popsal pozice obou stran a průběh bojů o Gorlice. Navečer jsme se vrátili do Prešova a poseděli opět v hotelové restauraci, sledujíce monarchisticko-republikánské škádlení některých účastníků, které se stalo jakýmsi pevným bodem programu každého následujícího večera.
V pátek ráno jsme se v koloně dvou vozidel vydali obloukem opět přes Bardejov (kde jsme se zastavili u pomníku legionářům, o kterém jsme dosud ani my, místní znalci, ničeho netušili) do Stakčína, kde už nás čekal Miro. Po obědě v místní oblíbené restauraci jsme se nasáčkovali v desíti lidech do dvou aut a vyrazili k ostře střežené ukrajinské hranici. Naše posádka - říkejme jí pro zjednodušení skupina A - ji překročila bez komplikací, skupinu B poněkud zdržely komunikační problémy ukrajinského pohraničníka a maďarského řidiče, ale nakonec i ona úspěšně do země zaslíbené vstoupila.
Po obligátní výměně pár hřiven v obchůdku za hranicí jsme vyrazili přímo do Kostryně, neboť doba už (taky díky tomu, že na Ukrajině je o hodinu více) pokročila. Před večerem jsme tedy dorazili do hotelu, kde jsme konsternovali našeho hostitele množstvím lidí, které se vydrápalo z našich dvou aut - ten je totiž zpočátku všechny považoval za Slováky (a ti měli dorazit čtyři). Když se vše vysvětlilo, ubytovali jsme se a za chvíli se sešli ve společenské místnosti, kde se chystala večeře. Procedura večeření trvala i s tradičně nekonečnou řadou tostů poměrně dlouho, proto jsme na krátkou obhlídku okolí vyrazili až za tmy, resp. za občasného svitu měsíce. Mohli jsme sice obdivovat blízký železniční přejezd i velmi dlouhý ukrajinský vlak, který právě projížděl, ale až do vesnice jsme nakonec nedošli, neb se ukázala býti poměrně daleko. Vrátili jsme se tak akorát, abychom ještě poseděli s vytrvalejšími flamendry (nejvytrvalejšími se - i na Ukrajině - ukázali být Slováci a Češi...).
Následujícího dne nás čekal opět oficiální program - konference - a odpoledne pak výlet do Užockého průsmyku. Přestože jsme tam již byli při naší první návštěvě před půl rokem, připravil nám tentokrát dvě překvapení. Tím prvním bylo, že zde napadlo několik centimetrů čerstvého sněhu a na některých místech byly přímo závěje, takže jsme mohli zažít a vidět autentické počasí velikonoční ofenzivy ruské armády z roku 1915 (a zaměstnance národního parku odhazující lopatou v obdivuhodném tempu cestu k památníku). Druhým bylo to, že jsme po pietním aktu u hrobu vojáků z první světové války, který jsme navštívili už minule, tentokrát překročili mezioblastní hranici (mnozí z nás dokonce bez pasu, což by nebýt oficiálnosti celé akce rozhodně nešlo) a projeli průsmykem kus na druhou stranu, abychom se podívali na památník sičských střelců zde umístěný. Cestou zpátky nás ještě správa parku, která zde má svou útulnu, pozvala na malé pohoštění, a tak byli její zaměstnanci, kteří se zde skrývali, vyhnáni ven právě v okamžiku, kdy se přihnala krátká vánice s větrnou smrští, zatímco my jsme vevnitř ochutnali něco místních specialit.
Večer se poněkud protáhl, a tak následujícího rána někteří členové československé delegace vstávali poněkud neochotně. Původní plán na poslední den našeho pobytu - návštěva výšiny Vyška a pokus o lokalizaci tamějšího hřbitova - vzal za své díky počasí (v noci napadlo poměrně hodně sněhu i v Kostryni, ne tak na kopcích), náhradní varianty, mezi nimiž figurovaly i takové nápady jako návštěva wellness v Užhorodě, byly brzy vyloučeny skutečností, že - nikdo neví, jak se to stalo - jsme najednou zůstali v hotelu v osmi lidech na jedno auto. Nakonec jsme tedy byli rádi, že nás doplnil taxík, vydali se do Užhorodu, kde jsme navštívili posádkový hřbitov československé armády, jehož rekonstrukce se už chystá, a po chutném obědě se rozdělili - dva členové československé skupiny zde měli ještě oficiální poslání následujícího dne a ubytovali se tudíž v hotelu, jeden musel být obětován a odeslán na autobusové nádraží, aby se do dostal do svých domovských Košic hromadnou dopravou To se mu nakonec, i když se nejeden kamarád obával o jeho osud v místech, kde zodpovědnost musí zápolit se snadnou dostupností levného a kvalitního ukrajinského alkoholu, úspěšně podařilo snad i díky tomu, že autobus z Užhorodu mu vyjížděl prakticky okamžitě po našem příjezdu do města, a on tak nebyl vystaven žádnému velkému pokušení.
My ostatní jsme už jedním vozem vyrazili ve svých stopách zpět k Velkému Bereznému, abychom stihli překročit hranici ještě před tím, než bude ucpána davy laciného benzinu chtivých slovenských nákupčích, pro které je nedělní odpoledne prý oblíbeným časem pro výlet přes hranici. Nakonec však na hranicích nebyla fronta téměř žádná, a i když nám přes to její přechod, především díky slovenským celníkům, trval asi hodinu, dostali jsme se na Slovensko relativně brzo. Proto jsme mohli, po krátké zastávce u Mira ve Stakčíně, ještě v Humenném strávit asi hodinu s Radem, který se celé čtyřdenní taškařice neúčastnil. V 19.40 se však náš vlak neúprosně rozjel a my se opět rozloučili se Švejkem na humenském nádraží i s východním Slovenskem.
Cesta zpět byla dalším experimentem, nočním spojem jsme se ještě nevraceli. V Košicích k našemu vlaku připojili několik spacích vozů, do nichž jsme se přestěhovali, abychom zjistili že díky poruše máme jako bonus příležitost vyzkoušet poprvé i lehátka, neboť namísto očekávaného vozu lůžkového byl přistaven lehátkový. Naše nevyspání bylo však po čtyřech náročných nocích takové, že nám nevadil ani ruch působený některými nespokojenými cestujícími stěžujícími si na tuto děsnou křivdu, kterou jim ŽSR způsobila, a okamžitě jsme zalehli. Kolem páté hodiny už nás pan průvodčí nutil lehátka zase opustit, neboť jsme se ocitli v Bratislavě, kde jsme snídajíce strávili asi tři čtvrtě hodiny čekáním na spoj do Brna. Ten nás dovezl před osmou hodinu na hlavní nádraží, a tečku za celým výletem tak udělala procedura vracení části ceny lístku za lůžka, na kterou jsme získali nárok díky přistavení lehátkovému vozu, a kterou jsme si - jak se mělo ukázat - představovali jako Hurvínek válku. Ve skutečnosti jsme nadiktovali své osobní a další údaje a byli ujištěni, že do 1.7. (snad myšleno tohoto roku) nás ČD informují o svém rozhodnutí ve věci vrácení těch pár eur, o která se jedná. A tak už nám nic nebránilo vyrazit vstříc kulturnímu šoku - rovnou do práce.
3. dubna 2012
Ještě východnější východ (28.3. - 2.4.2012)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat