Vymysleli jsme si víkendovou akci, jejímž jádrem bylo sobotní čištění jistého cmentáře z první světové války poblíž Gorlic. To znamená, že v pátek jsme se pokusili co nejdříve posbírat a okolo 15. hodiny vyrazili z Brna. Po dálnici a rychlostní silnici jsme byli okolo 16. hodiny v Otrkovicích, kde jsme se na vlastní oči přesvědčili o komplikované logistické pozici tohoto města, rozděleného řekou Moravou, říčkou Dřevnicí a hlavním železničním koridorem na několik oddělených světů, kde přirozený orientační smysl pravidelně svého uživatele dovede k vodě bez mostu (kterými zde skutečně šetřili). Nakonec se nám přece jen podařilo dorazit k nádraží, abychom vyzvedli Jardu, který přijel vlakem, a vyrazili přímo na východ, tedy do dopravní zácpy ve Zlíně. Když se nám podařilo projet místních 3 658 světelných křižovatek seřízených na spolehlivou červenou vlnu, začala cesta trochu ubíhat. Po přejetí na Slovensko a vyřešení několika drobných technických problémů na autě, jako byly nesvítící světla či nezjištěný bordel v brzdových kotoučích, jsme brzy najeli na dálnici a frčeli až... do Žiliny.
Seriozně se ptáme - je Žilina pro Slovensko významná ještě něčím jiným, než tím že je domovem bezkonkurenčně nejgeniálnějšího slovenského politika Jána Sloty a tím, že je v ní neustále dopravní zácpa? Pokud nikoliv, navrhujeme probourat středem města široký pruh a ten použít k vybudování trojproudé dálnice. Poté, co jsme se vymotali z této zakleté obce, projeli jsme okolo Strečna a najeli u Ružomberoku znovu na dálnici, po níž jsme přifrčeli až pod Tatry. Ty jsme viděli, a posléze po setmění už neviděli, postupně ze všech možných úhlů, neboť jsme odbočili směrem na Starou Lubovňu, abychom se kolem polské hranice proplížili do Bardejova. Po desáté hodině večerní jsme byli v Chmelovej, kde překvapivě už dávno skončilo zasedání obecní rady a starosta nebyl k zastižení. Nakonec se podařilo jednomu z (snad dočasných) obyvatel místní hospody nalézt telefonní číslo, na jehož druhém konci se páně starostův hlas přece jen ozval, a tak jsme za chvíli byli ubytovaní v luxusním apartmánu na místním obecním úřadě. Těsně před zavíračkou jsme stihli ještě pár piv (nazval bych to stylem pití "dzig - dzig") a po dlouhé debatě na pokoji konečně usnuli.
Ráno jsme vyrazili přes Malastowský přelez do údolí Sekowej, kde na nás už čekali první z polských kolegů. Podle Mirkem vlastnoručně nakresleného plánku vysoké umělecké kvality jsme dorazili až na místo setkání, kde už stálo několik aut, a v 9 hodin byli u hřbitova. Předvoj stihl už do té doby prosekat vchod, takže se pomalu už dala otevřít branka...
Celodenní boj s bujnou vegetací a liány, za které by se nemusela stydět ani Amazonie (v Polsku je mimořádně úrodná půda - škoda že jen pro plevel všeho druhu), dopadl úspěšně, a okolo 16. hodiny bylo (téměř) hotovo. Jelikož bouřka, která hrozila, se rozhodla odputovat jinam, využili jsme zbytku času a zastavili se na několika cmentářích na polské straně, donutili Jardu vystoupat na Dujavu a tvářili se, že neslyšíme jeho nadávky, utrousili na místech, kde jsou pochovaní čeští vojáci, několik svých nových pamětních stužek a nakonec zkontrolovali i naše oblíbené cintoríny v Becherově a Chmelové, než jsme se konečně vrátili na základnu. Využili jsme veškerých jejích vymožeností, včetně hospody naproti. Ta je mimochodem zajímavá tím, že tak jak se v 19. století na americkém divokém západě při vstupu do lokálu odevzdávaly u vchodu kolty, zde na slovenském divokém východě 21. století se u vchodu odevzdávají mobilní telefony. (To svědčí o tom, že lidstvo za poslední dvě staletí přece jen dosáhlo jakéhosi pokroku techniky i humanity.)
V neděli ráno jsme opustili své dočasné útočiště, navštívili cintoríny ve Zborově a ve Stebníku, kde jsme obdivovali nové cedulky se jmény (i když naprostá většina zde pohřbených se jmenuje "Neznámý") i knihu návštěv, kam jsme se neopomenuli zvěčnit. Stavili jsme se i do údolí Stebnické Huty (zajetí Osmadvacátníků, my už jsme tam jako doma, ale Jarda tam byl poprvé), ve Zborově k památníku Šípka a v Bardejově v Bille, abychom nakoupili nějaký proviant na zpáteční cestu, a pak už vyrazili ve svých stopách zpátky na Moravu. Lubovnianský hrad, u něhož jsme se chtěli vyfotit (a vyčurat) nás zklamal tím, že je u něj placené parkoviště a spousta turistických atrakcí, a tak jsme si přestávku nakonec udělali u potůčku v jakési malé vesničce, kde mapa slibovala kaštiel a hrad, kdežto realita ukázala jednu polozbořenou zeď kaštiela a po hradu ani stopy - zato tu nebylo placené parkoviště ani davy turistů, nepočítáme-li celou vesnici, která se právě v té době vyrojila z kostela a rozcházela do svých domovů.
Zbytek cesty už proběhl relativně bez problémů, a tak nám zbyl čas ještě na zastávku ve Valašském Meziříčí (turečtí a rakouští vojáci), v Hranicích (mauzoleum), v Nových Sadech u Olomouce, a nakonec i těsně před Brnem na Santonu, kde není žádný vojenský cintorín, zato na obloze nad ním byla neobvyklá duha. Což byla taková pěkná tečka za tím naším případem.
14. srpna 2011
Hurá na východ... a zpět (12.-14.8.2011)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat