27. února 2020

Zimní Karpaty III (22.-25.2.2020)

Další ročník již tradiční akce, jejímž cílem je na vlastní nohy si vyzkoušet poměry v zimních Karpatech, se letos uskutečnil v zatím nejpočetnější sestavě, tvořené celkem 8 lidmi. Naše skupina dorazila na místo výjimečně brzy, již okolo 20. hodiny, což nám poskytlo dostatek času na předstartovní rozpravu nad pivem. Ta však nakonec neproběhla, neboť až do hluboké noci nás zaměstnávala vzrušená debata nad vyhrocenou situací před volbami, které na Slovensku za týden proběhnou. A tak jsme už první den do terénu vyráželi poněkud zmoženi, a navíc bez přesného plánu postupu...

Původně jsme vzhledem k letošní zimě-nezimě očekávali, že ani v Karpatech sníh nepotkáme; nakonec ale jako na zavolanou v pátek odpoledne napadl, a tak jsme aspoň první den vyrazili do skutečně zasněženého terénu, který aspoň symbolicky připomínal podmínky z února 1915.

Nejzimnější zimní varianta mundúru

Zvolili jsme túru ze Svetlic na Parilov vrch, kde se během velikonoční ofenzivy na přelomu března a dubna 1915 bránily rakousko-uherské jednotky (mezi nimi i turnovský IR 94) ruskému náporu. Prvních několik kilometrů jsme urazili po příjemné lesní cestě, na konci nás však čekalo poměrně prudké stoupání po svahu samotné kóty 716 (dnešní výška). Odměnou nám byly krásné výhledy do pusté a čarovné krajiny karpatských lesů, které se přes holé stromy v zimě nabízejí. Při šplhání po svahu Parilova vrchu jsme si ani nevšimli, že jsme překročili poměrně dobře zachovanou zákopovou linii; tyto rakouské zákopy jsme pak objevili až výše pod hřebenem a cestou zpět. Další opevněné linie se pak nacházejí přímo kolem vršku kopce.

Krajina nad Svetlicami

Jeden z ukrajinských kolehů, kteří letos na turistiku dorazili, měl nějaké problémy s kolenem; i přes to s námi statečně, ale čím dál pomalejším tempem absolvoval celou 13km trasu. V důsledku toho nám tento výlet zabral prakticky celý den - ale zase bylo dostatek času na probrání nejrůznějších témat během četných zastávek; možná i díky tomu jsme už druhý večer nemuseli ponocovat tak dlouho;-)

Besídka přímo v terénu

Druhý den jsme se vydali do Veľkropu. Tamější největší vojenský hřbitov z první světové války na Slovensku, u něhož naše túra začínala, již dobře známe - tentokrát jsme se však vydali do kopců nad ním, přes kóty 440 a 502 (současné výšky), kudy vedla obranná linie rakousko-uherských jednotek po ruské ofenzivě přes Dukelský průsmyk na přelomu ledna a února 1915, na hřeben nad údolím Oľky. Po něm se během velikonoční ofenzivy těžce prodíraly rakousko-uherskou obranou ruské jednotky, v jejichž stopách jsme nakonec došli až na kótu Korunková (dnešní výška 548) na úrovni Repejova. Po celém hřebeni jsme překračovali jednu zákopovou linii za druhou, které potvrzují, že zde skutečně boje probíhaly delší čas a fronta se posouvala jen zvolna. Pro nás to byla nakonec ještě delší túra než předchozího dne (17 km), ale lehčím terénem. Většina sněhu již předchozího dne roztála, na hřebeni se však ještě držel; dole jsme si zase užili bláta. A tak jsme konstatovali, že jsme se přesunuli spíše do podmínek března 1915...

Nad Veľkropem

V pondělí jsme se pak - už jen ve výrazně menší, tříčlenné sestavě - vydali na lokalitu svázanou s nasazením jihlavského IR 81, který sem byl přesunut na počátku února a vržen přímo do probíhající ruské ofenzivy přes Dukelský průsmyk a u Medzilaborců. Snažili jsme se zorientovat se v dějišti této zmatené etapy bojů, během níž byly jednotlivé prapory pluku na několik dní podřízeny 20. honvédské divizi. Jelikož naše údaje jsou zatím kusé, resp. poněkud nekonzistentní, byl to takový základní výzkum terénu, který nám pomůže v budoucnu chápat schematické a mnohdy poněkud nejasné náčrtky pozic a bojů kolem vesnice Bystrá. Začali jsme tím, že jsme vyšli na kótu 438 (dobová výška) západně od obce, která je holá a nabízí rozhled po okolí, ze kterého jsme získali dobrý přehled o terénu. Pak jsme prošli les v její severozápadní části, kde jsme však našli jen několik úkrytů, které by snad mohli být pozicemi ležících střelců, ale zákopy žádné. Nepodařilo se nám tedy identifikovat, kde se zde linie fronty lámala téměř do pravého úhlu, aby přehrazovala údolí Oľky.

Nad Bystrou (v pozadí náš oblíbený Vrchdolín)

Ve druhé části dne jsme pak popojeli až ke křižovatce místních cest jižně od vesnice, kde jsme v totálně rozbláceném terénu (to už jsme zřejmě v dubnu 1915) vystoupali na bezejmennou kótu mezi Bystrou a Roškovcemi. Ani zde jsme však žádné "vhodné" opevněné pozice nenašli; narazili jsme naopak na jednu linii podezřele rovných zákopů orientovanou zcela nevhodným směrem, jejíž existence nám na místě nedávala smysl. Při pohledu na mapu ale vidím, že by to snad mohla být poněkud zasunutá část ruské linie z února-března 1915, sloužící k přehrazení údolí potoka Kobylec. No, sem se budeme muset ještě někdy vrátit a projít to znovu ve světle mezitím nastudovaných dalších dokumentů...

Bláto

Pak už jsme vyrazili nikoliv zpět do ubytování v Driečné, ale do Košic; vzali jsme to ovšem údolím Oľky i se zastávkou na vojenském hřbitově v Repejově, kde nás překvapilo, že od naší minulé návštěvy zde na ploše hřbitova přibyl památník vystavěný maďarskými kolegy, který připomíná symbolicky nejen vojáky pluků 20. honvédské pěší divize (kteří tvoří většinu zde pohřbených vojáků), ale také těch několik vojáků IR 81, kteří zde našli své místo posledního odpočinku také.

Nový památník v Repejově

Po zastávce v Humenném (nemohli jsme vynechat Medveďa;-) jsme pokračovali do východoslovenské metropole přes Dargov s jeho síní zašlé bojové slávy. Ve městě jsme se ubytovali a rychle se přesunuli za redaktorkou vysílání radia, která nás během dne překvapila žádostí o rozhovor (kde na mě asi vzala telefonní číslo?:-). Teprve po hodinovém rozprávění na téma první světové války s ní (jsme zvědaví, co z toho sestříhá za pořad) jsme mohli vyrazit na místní pivo... odkud nás však už ve 21 hodin vyhodili s tím, že zavírají.

Po dlouhé době v Košicích

No, aspoň jsme byli čerství na následující dopoledne, kdy nás čekala konference v místní knižnici. Na této akci jsme nejen vyslechli zajímavé příspěvky, ale také se setkali s několika starými známými a vydyndali pomoc s řešením záhad 20. honvédské divize od maďarských kolegů. Museli jsme ji ale opustit už po první polovině (díky prozíravosti organizátorů to byla naštěstí ta, ve které byly zařazeny i oba naše příspěvky;-), abychom stihli ještě rozumně do večera dojet domů.

Což se nám povedlo.

Žádné komentáře: