Karpaty (4.-8.10.2019)

Po delší době vyrazili jsme první říjnový víkend na expedici, která by se dala nazvat klasickou - do Karpat, ve dvou (s Jirkou) a bez nabitého programu - spíše s cílem navštívit různá místa, která si již delší čas "dlužíme". Jelikož Poláci vylepšili cestu do Noweho Sącze (v Polsku je vůbec v současné době obrovský boom liniových staveb a silnice všech tříd rostou jak houby po dešti po celé zemi), zvolili jsme zbrusu novou trasu: Olomouc - Katowice - Kraków - Nowy Sącz - Bardejov. Ta měla být teoreticky jen o pár minut pomalejší než trasa po dálnici slovenské, a v pátek odpoledne jsme to vyhodnotili jako neodolatelnou nabídku. Celkem se to vyplatilo - jen díky nějakým uzavírkám na dálnici u Krakówa jsme přece jen trochu zpoždění nabrali, a tak jsme prohlídku krajiny u Noweho Sącze, kterou jsme si mimo jiné od této trasy slibovali, prováděli už po soumraku. Ovšem své kouzlo ta krajina rozhodně má - především jezero u Tęgoborze (pár kilometrů před Nowym Sączem) vypadalo velice lákavě a někdy by určitě stálo za návštěvu.

Do Bardejova - který nás, aby nebyli Slováci zahanbeni, přivítal rovněž novým obchvatem - jsme tak dorazili po skoro osmi hodinách cesty poněkud unavení. Ubytovali jsme se v osvědčeném penzionu u autobusového nádraží, který však před pár měsíci převzali do správy nový provozovatelé, které ještě nepřešlo velké nadšení pro turisty; přivítali nás tedy velmi mile a vlastně byli trochu zklamaní, když zjistili, že nám nemohou příliš pomoci s tipy na to, co v Bardejově navštívit, protože ho za prvé už dávno známe a za druhé plánujeme navštívit jen nejbližší hospodu (kterou navíc také známe, takže ani k tomu jejich doporučení nevyužijeme). V té jsme provedli - opět po delší době - poctivou šarizaci; paní servírka nám pivo nosila v extrémním tempu, ale po té cestě to bodlo.

V sobotu jsme pak měli v plánu především setkání s KVH Beskydy, které se mělo odehrát na jejich brigádě v Sukově. Jelikož ta však byla pro nepřízeň počasí zrušena, zahájili jsme den podle plánu náhradního přesunem k Vyšnému Tvarožci, abychom si konečně jednou prošli trasu z vesnice přes hřeben kopců nad Stebníkem, kterou nastupoval IR 28 na konci března 1915 do boje u Stebníku (jež pro něj skončil jednou z našich nejslavnějších proher) a kterou využívalo jeho zásobování a týl. Jelikož jsme předchozího večera byli líní nosit věci na ubytování a nechali jsme je v autě, do uniforem jsme se převlékali až na místě u auta, v počínajícím dešti. Tato zkušenost nás poučila a slíbili jsme si, že příště už si věci do ubytování určitě vezmeme.

Uniforma vz. 08...

... a uniforma vz. 85.
Shledali jsme mnoho podobností.

Vycházka nás vedla přes pastvinu stáda krav, jež jsme svým příchodem vyděsili natolik, že se jednu chvíli daly do klusu a znělo to, jako kdyby kolem nás dusalo stádo slonů. Do sedla nad Stebníkem jsme dorazili bez dalších mimořádných příhod, zákopy jsme v něm však nenašli - jen les, který vypadal, že v něm muselo nedávno dojít k rozsáhlému vývratu, neboť byl poset jámami vzniklými v důsledku vyvrácení stromů tak hustě, že nějaké hledání zákopové linie prostě nebylo možné.

Pak jsme v čím dál silnějším dešti zavrhli možnost, že bychom si udělali větší okruh po kopcích, a vrátili se zpět k Tvarožci. Odtud jsme se autem přesunuli do Mikulášové, k hlavnímu cíli dnešního dne - Kaštieliku. Na návsi nás, sotva jsme vystoupili, odchytil nějaký pán a povyprávěl to i oné - hlavně tedy oné, neboť se ukázalo, že to je sám starosta Mikulášové, svým častým používáním slova "oné" proslulý. Dal nám ale zbrusu nové letáky o naučných prvoválečných lokalitách na Slovensku, které jsme dosud neviděli a které se nám moc líbí. Konečně ta historická turistika na východním Slovensku, která je už asi deset let předmětem vášnivých debat v našich anarchistických kroužcích, dostává reálných obrysů!

Samotný výstup na Kaštielik je hezký výšlap (hodnocený v průvodci poněkud optimisticky obtížností 2/5), který vede kolem upraveného vojenského hřbitova až k památníku na vršku. Ten jsem viděl od jeho vybudování před rokem poprvé - a moc se mi líbí. Nápisy, uvádějící místa, odkud pocházeli muži na Kaštieliku bojující a umírající, mu přidávají na působivosti (a fungují také jako osvěta).

Památník na Kaštieliku

Při návratu k autu se rozpršelo ale už opravdu hnusně. Chvíli jsme spekulovali, co má v takovém počasí smysl provádět. Původně jsme měli v plánu průzkum terénu, ve kterém se nacházela ústupová linie rakouských jednotek, do níž se stáhly po ztrátě Kaštieliku - ale vzhledem k nízko ležícím mrakům a mlze, která znemožňovala jakoukoliv viditelnost, to nemělo smysl. Vyrazili jsme tedy na Medzilaborce, abychom si aspoň zběžně prohlédli část toho, co jsme chtěli vidět v neděli - jen abychom ve Stropkově zjistili, že silnice na Medzilaborce je uzavřená a má se jezdit přes Humenné. No ano, Humenné jsme měli v plánu - ale jako cíl dnešního dne. Tím se tedy náš program poněkud zkrátil a my se ocitli již po 15. hodině v Humenném.

I zde nás čekal ještě jeden nový zážitek - jelikož všechny ostatní naše oblíbené ubytovací kapacity byly obsazeny (později jsme se dozvěděli, že pracovníky, kteří zde v současné době mohutně budují zpětný plynovod na Ukrajinu), rozhodli jsme se poprvé vyzkoušet hotel Alibaba, který nás dosud vždy odpuzoval představou 70 loupeživých spolubydlících (a v dřívějších letech také bezútěšným vzhledem, jež se však po rekonstrukci značně zlepšil). Už když jsem hotel uviděl při příjezdu, pochopil jsem, že ty svoje zablácené vojenské okované boty budu muset asi před vstupem do něj raději sundat. Sotva jsme zaparkovali, dospěl jsem k závěru, že je nejen sundám, ale pro jistotu i nechám v autě, neboť kdybych je nesl v ruce, mohl bych někoho vyděsit - hotel je totiž výstavně čistý, a v době našeho příchodu se tam konala nějaká nóbl vypadající událost, snad svatba nebo oslava narozenin. A tak jsme ve svých promáčených uniformách vstoupili mezi dámy ve večerních róbách a pány v motýlcích a doufali, že nás nevyhodí; paní na recepci to však zvládla zcela profesionálně a ubytovala nás bez mrknutí oka.

Díky tomuto vývoji jsme měli spoustu času na návštěvu u Medveďa, na kterou jsme se už dva dny tak těšili; strávit zbytek dne nad vynikajícím pivem z tohoto místního pivovaru bylo koneckonců to nejlepší, co se dalo ve stále stejně hnusném počasí dělat. Navíc se ukázalo, že díky tomu na nás bude mít dostatek času i Rado, který měl jinak nabitý program, a tak jsme byli nakonec za tu nepřízeň okolností vlastně rádi...

V neděli jsme pak vyrazili k Medzilaborcům. Cílem bylo projít se ve stopách pozdějšího čs. generála Marvana, který zde prodělal se svým 40. pěším plukem jako důstojnický zástupce v rakousko-uherské armádě kruté období zimních bojů na přelomu ledna a února 1915. Zasadit jeho popis událostí, který je součástí jeho vydaných pamětí (jež mimochodem vřele doporučujeme), do přesného času a prostoru je ovšem velká výzva, neboť on sám uvádí místní názvy a data jen nahodile. Naše návštěva tedy byla prvním pokusem o učinění si představy, jak oblast vypadá, a následovat bude archivní výzkum, na jehož základě se pokusíme jeho kroky skutečně vystopovat.

Samozřejmě jsme své vlastní předsevzetí nedodrželi a opět nechali navlékání uniforem až na místo, spolehájíce na předpověď slibující, že dnes již pršet nebude. Když jsme dojeli na jeden z dalších konců světa, o které v této oblasti není nouze - do sedla za vesnicí Čertižné -, pochopili jsme, že to byla chyba; opět pršelo. Silnice, kterou jsme si chtěli zkusit zkrátit cestu do Polska, je technicky průjezdná, ale již na hranici je varování, že na polské straně je pak přehrazena zákazem vjezdu. Rozhlédli jsme se tedy po kraji a já ještě neodolal návštěvě blízkého lesíka, který je doslova poset zákopy a úkryty; zde však máme podezření, že se bude jednat spíše o pozůstatky bojů druhé světové války (je potřeba si uvědomit, že Dukelský průsmyk je odtud jen cca 10 km vzdušnou čarou vzdálen!). A pak jsme namísto 10km cesty do Woly Nižné přes zákaz vjezdu zvolili asi 60km okružní cestu přes Lupkovský průsmyk.

Výhodou bylo, že během té hodiny aspoň ustal ten déšť; jakmile jsme zaparkovali ve Wole Wyžnej, abychom se konečně převlekli do terénního, začalo však sněžit. Naštěstí to byl asi jen minutový záchvěv - ale citelné ochlazení, které přicházelo, symbolizoval správně. Jirka si ke svému úboru vz. 85 přidal i svetr, který je jeho součástí, já zůstal u blůzy (rakouští vojáci různé svetry sice v případě potřeby nosili, ale museli si je sehnat sami; nefasovali je jako součást výstroje). Vyrazili jsme na hřeben a brzy došli na kótu 704, místo, kam jsme už jednou putovali s našimi maďarskými kolegy v rámci výzkumu honvédského útoku nad Haburou. Tentokrát jsme tedy pokračovali po hřebeni dále na západ.

Tím jsme šli zhruba po stopách Marvana, který takto putoval se svým půlpraporem na pomoc sousední brigádě. Na základě nám dosud známých indicií nicméně soudím, že jeho pozice a jeho přesuny se ve skutečnosti odehrávaly více na sever, snad dokonce na druhé straně údolí Jasiołky, ze kterého jsme vyráželi. To nám ovšem nevadilo, naším vedlejším, ale vlastně možná spíš hlavním cílem bylo dojít k vrchu Kamień, kde se podle různých map nachází několik vojenských hřbitovů, které jsme ještě nikdy nenavštívili.

Podle symbolických map jsme je čekali trochu dřív, ale objevily se až jakmile jsme se ocitli na poslední, na západ vedoucí pasáži hřebene před Kamieniem. Teprve nyní jsem zjistil, že na mapy.cz (jejichž offline verzi používáme prakticky při všech expedicích po Evropě) jsou tyto malé hřbitůvky přesně zaznačeny - a to všechny (je jich celkem 7)! Vzpomněl jsem si, jak při našem výletu na forty Przemyślské pevnosti na ukrajinské straně hranice místní pohraničník, když jsem mu v mobilu ukázal mapy.cz se zaznačenými všemi pěti forty, aby mi potvrdil, že jsou správně, žasl a prohlásil, že to snad není možné, že my máme lepší mapy jejich pohraničí než oni sami. Takže toto neberte jako reklamu na Mapy.cz (peníze mi za to nedali;-), ale jako upozornění, že jsou FAKT dobré.

Jeden ze hřbitůvků se nachází na polské straně hranice, a není o něm tedy bohužel známo téměř nic; ostatní na slovenské, kde je znám aspoň počet pohřbených vojáků. Dohromady to dělá přes 700, a obec Čertižné všechny hřbitovy nedávno sympaticky upravila.

Na poslké straně hranice...

... a na slovenské straně.

Cestou zpět jsme vzdali pokus odbočit na jeden vedlejší hřebínek, ze kterého by mohl být pěkný výhled, protože podle toho, co jsme viděli v terénu, je příliš zalesněný a žádný výhled z něho nejspíše nebude. Navíc nám začínala být už opravdu zima a nejlépe se člověk zahřeje řádným pochodem, a ne okouněním;-) Po návratu k autu jsme vyrazili do Berežnice Wyžné, kde jsme měli objednané již z léta osvědčené ubytování. Oproti letnímu pobytu se lišilo jen v tom, že mají před domem nové schody (které tolik nekloužou) a že v něm kromě nás nikdo nebyl (v létě bylo naopak plno).

Původní plán na pondělí předpokládal návštěvu hory Korbania, ovšem z opačné strany než v létě - tedy přes pozice rakousko-uherské, a jejich průzkum. Rado nám ale v Humenném nad Medveďom konečně objasnil záhadu oněch legendárních křížů na Manilowe, které jsme při naší první návštěvě nenašli - bude to tím, že ve skutečnosti nejsou na Manilowe, ale na vedlejším hřebenu vedoucím na Chryszczatu - a my se rozhodli raději tedy věnovat tento den jejich prohlídce.

Jako první jsme se museli však vyrovnat s jedním problémem, který známe již z minulých návštěv, a který je pro návštěvu Chryszczaty dosti nepříjemný - na silnici do sedla Żebrak, které je ideálním výchozím bodem pro návštěvu Chryszczaty, je zákaz vjezdu; a to dosti daleko od sedla. Zvažovali jsme tedy možnost ponechat auto u zákazu a jít to celé pěšky, ale to by byla velice náročná, celodenní túra s velkým převýšením, při které by nám jen těžko zbyl čas a síly na průzkum čehokoliv dalšího. Podle mapy přitom bylo možné udělat několik odboček k vojenským hřbitovům, které jsme nechtěli vynechat... A tak jsme se poměrně snadno přenesli přes to, že budeme muset spáchat přestupek, a vyjeli autem až do sedla. Spoléhali jsme při tom na to, že zde máme vlastně oficiální poslání jakožto česká delegace u nadleśnictva Baligród (o tom viz dále), a lesáci by nám jistě nedělali potíže. (Posléze jsme se dozvěděli, že lesáci by potíže jistě nedělali, ale v oblasti se vyskytuje údajně i policie, a ty by mohla; příště si proto máme vyžádat oficiální propustku.)

V sedle Żebrak jsme se ustrojili do regulérně zimního úboru (nakonec i na čepice stažené přes uši, další to zajímavá podobnost mezi oběma našimi mundúry, zde došlo) - teplota totiž ráno klesla pod bod mrazu! Z podzimní výpravy do Karpat se tak nečekaně stala výprava zimní. Hlavně ale že už skončily deště, vyjasnilo se (také proto ta zima) a celý den bylo nádherně.

Uniforma vz. 08 a vz. 85 - zimní varianta.

V sedle jsme na vyvěšené mapě ještě objevili další vojenský hřbitov, který bychom mohli navštívit, a vyrazili jsme směrem na Chryszczatu. A opravdu doslova po pár metrech jsme narazili na první z oněch křížů v lese, umístěných na místech pohřbení vojáků z první světové války. Zde se hodí malé vysvětlení: zatímco na většině bojišť východní fronty byly po skončení bojů vybudovány rakousko-uherskou správou vojenské hřbitovy, na které byly koncentrovány původně rozptýlené hroby vojáků z okolí, v kopcích Bieszczad k ničemu takovému podle všeho nikdy nedošlo. A tak zde existují malé vojenské hřbitovy, zpravidla na hřbitovech vesnických, kde byli pohřbíváni vojáci zemřelí na obvazištích a jiných místech ZA frontou. Ale hroby vojáků padlých přímo na frontě, na kopcích, zůstaly pravděpodobně dodnes rozptýleny po celých Bieszczadech, tam, kde byly umístěny již během bojů.

Na hřebenu Chryszczaty místní obyvatelé již před mnoha desítkami let označili taková místa (neznámo jak je identifikovali, ale dost možná podle ještě původních označení zanechaných na místě vojáky) symbolickými kříži. Dnes jsou na jejich místech kříže zjevně relativně nové, každý s identifikačním číslem a se znakem organizace, která je zde umístila - jedná se o spolek Stowarzyszenie Eksploracyjno-Historyczne Galicja, s jehož členy jsme měli následujícího dne nečekaně tu čest se seznámit a který na nás působí velmi sympaticky. V oblasti mezi sedlem a severním svahem kóty 906 jsme těchto křížů napočítali asi 20 - a pořadová čísla na nich prozrazují, že jich je celkem přes 30.

Nakonec jsme udělali okruh kóta 906 - (odbočka k vojenskému hřbitovu v lese, který jsme nenašli, ačkoliv jsme stáli přímo na místě, kde měl podle mapy být) - Chryszczata - vojenský hřbitov západně od ní - vojenský hřbitov v lese u Czartoryja (který jsme nenašli, ačkoliv jsme byli tam, kde podle mapy má být i on) - cesta vedoucí ze sedla západně - po ní zpět do sedla. Posléze jsme se dozvěděli, že první z nenalezených hřbitovů je na mapě zakreslen špatně a nachází se o kus jinde, a druhý je pravděpodobně zakreslen správně, ale není v terénu vůbec nijak označen, takže jsme ho nemohli identifikovat...

Na vrcholku Czryszczaty jsme spatřili první letošní sníh.

Čas na nějaký další menší výlet, který jsme si původně plánovali, jsme ještě měli, ale síly už příliš ne. Pochodování v zimě nás poněkud unavilo, a tak jsme nakonec vyrazili už jen na prohlídku Solinského jezera (ve skutečnosti přehrady), kde v tomto zimním počasí nebyly zdaleka takové davy turistů jako v létě (což však nebránilo provozovatelům pokoušet se i tak vybírat platby za parkování). Prošli jsme se po hrázi (ta je docela impozantní), porozhlédli se kolem a jeli zpět do Berežnice.

V úterý nás čekala hlavní událost expedice - setkání se zástupci nadleśnictva Baligród, které se začíná věnovat projektu, jehož cílem je připomenutí událostí na Manilowe, označení hrobů vojáků, vybudování naučných stezek a dost možná i muzejní expozice. Původně jsme očekávali, že půjde spíše o menší neformální schůzku s někým místním, kdo má projekt na starosti - nakonec se ale podařilo na tento termín svolat téměř celou pracovní skupinu a vyklubalo se z toho setkání o asi 15 účastnících (mezi nimi i zástupci Eksploatorů, zmínění výše). Chvílemi jsme se tedy cítili jako na jednání polského Sejmu (Poláci mají ve zvyku skutečně intenzivně debatovat) - ale výsledkem bylo zjištění, že tento projekt vypadá opravdu velmi nadějně a má velký potenciál. A mimo jiné jsme se hned na místě rozhodli, že do Baligródu musíme za tři týdny vyrazit znovu, neboť na konec října je naplánovaná velká průzkumná akce Manilowe, které bychom se rádi zúčastnili...

Po obědě, kterým jsme byli nadleśnictvem pohoštěni, jsme museli společnost (která ještě vyrážela na krátkou návštěvu terénu) opustit, neboť cesta z Baligródu k nám domů je opravdu dlouhá. Tím spíše, když si ji člověk prodlouží tím, že zapomene odbočit na Rzeszów a pak se proplétá přes Krosno a Jasło v naivní víře, že tato trasa vlastně časově ani není o tolik delší. Je. Příčinou je hustota provozu a především množství kruhových objezdů, které ve většině oblasti plynulost provozu zvyšují - ale v Polsku ho, jak už jsme si mnohokrát vyzkoušeli, z nějakého důvodu naopak snižují. Domů jsme se tedy dostali až pozdě večer - ale už v ten moment jsme se těšili na příští cestu tímtéž směrem!