Po Jugoslávii (5.-13.7.2019)

První zastávkou cesty po krajinách jižních Slovanů byl maďarský Moháč - místo osudového střetu z roku 1526, která se výrazně zapsala do dějin střední Evropy. Na místě bitvy, respektive na místě pohřbení některých vojáků v ní zemřelých, stojí dnes výrazný památník (připomínající přistávající UFO) s malým muzeem. Do toho jsem pochopitelně nemohl nezajít - objevil jsem malou, napůl multimediální expozici s filmem a několika panely s vysvětlením průběhu bitvy. Bohužel většina z toho byla v maďarštině, a tak přiznávám, že manévry uherského vojska, jejichž popis je i v obecně srozumitelnějších jazycích poněkud nesrozumitelný, jsem ani zde nepochopil. Tristní výsledek, k jakému vedly, je zde ale znázorněn poměrně přehledně.

Památník bitvy u Moháče

Po hladkém přejezdu hranice do Chorvatska malým místním hraničním přejezdem jsme se pak už brzy ocitli v první opravdu jihoslovanské zastávce - Osijeku. Městečko vybudované jako bastionová pevnost (dnes tedy historická část poměrně velkého průmyslového města, které se rozkládá kolem) má příjemnou atmosféru, není v obležení turistů, dá se tu koupat v Drávě a nabízí několik sympatických podniků s ne úplně hnusným pivem (to je prosím pro Balkán asi největší pocta, jakou lze udělit - s výjimkou Bosny, kde se vaří pivo opravdu dobré) - co víc si přát?

Osijek

Druhý den jsme se přesunuli do Srbska na první výzkumnou štaci - stopovali jsme tentokrát působení IV. praporu jihlavského 81. pěšího pluku v srbském tažení roku 1914, a z geografických důvodů jsme se posouvali proti chronologicky správnému směru jeho postupu. Jako první jsme tedy navštívili hřeben Rajac - Suvobor, na němž pro IV/81 prapor na konci listopadu 1914 vrcholila bitva na Kolubaře. S překvapením jsem zjistil, že i ze srbské strany je zdejší prostor považován za v rámci bitvy na Kolubaře významný, a dokonce se zde nachází památník srbským kadetům (který jsme se však z důvodu vlastní zmatenosti nakonec ani nepokusili najít) a dodnes dochované zákopy, na které jsme ovšem nenarazili.

Masiv Rajac - Suvobor

Naším hlavním cílem bylo totiž pochopit terén, ve kterém se manévry našeho praporu odehrávaly, což nebyla úplně snadná úloha. Rozpor mezi tím, jak vypadají dobové náčrtky a plánky terénu, a tím, jak vypadá dnešní mapa, byl totiž od počítače neřešitelný. Teprve na místě samém jsem byl schopen jakž takž identifikovat, co se vlastně na dobových pláncích skrývá pod některými záhadnými kótami... Kromě toho jsem pochopil také to, že celý hřeben i okolní kopce jsou mnohem členitější, než se zdá z dobových rakouských map, což je rovněž důležitý dílek do mozaiky. Takový základní badatelský závěr z pobytu v této oblasti pak zní tak, že tato fáze kolubarské bitvy byla ze strany 6. horské brigády (v jejichž řadách IV/81 prapor bojoval) zjevně poměrně chaotickou operací v komplikovaném terénu vedenou podle nepřesných map jednotkami na zlomku svého tabulkového početního stavu, která skončila totálním vyčerpáním všech zúčastněných.

Terénní výzkum

Tento osud nás naštěstí minul a my jsme se - s krátkou zastávkou na obhlídku mnohem jednoduššího terénu u Divci, místa vůbec posledního boje praporu před ústupem/útěkem ze Srbska - stále plni energie posunuli do Valjeva. Zde nás ubytovala paní, o které jsme byli již předem varováni, že "speaks only local language" - díky tomu jsme si vyzkoušeli, že srbštině už rozumím natolik, abych základní pokyny a obraty nutné pro turistu chápal. Nic nám tedy nebránilo vyrazit na večerní procházku po městě, ochutnat místní dobroty, prohlédnout si maličkou starobylou část tehdy maličkého městečka a nasát atmosféru velice živého srbského města současnosti, která se vlastně začala pořádně rozjíždět až po setmění, kdy jsme my už mířili do hajan...

Následujícího rána jsme toto jediné město, které jsme tentokrát v Srbsku poctili svou návštěvou, opustili a pokračovali proti směru postupu IV/81 praporu k výšinám mezi... ehm, ničím a ničím. I zde bylo hlavním úkolem zorientovat se v terénu; i zde bylo hlavním výsledkem konstatování, že je mnohem členitější než se z náčrtků zdá, a taky poněkud jiný, než jsem si ho podle rakouských map představoval (ačkoliv zde se zdržím spekulací, zda na tom větší podíl má nepřesnost oněch map, nebo nedostatek mé fantazie). Kromě toho ovšem Soňa zdejší kopečkatou krajinu vyhlásila za vůbec nejmalebnější z celého zájezdu.

Srbská krajinka

Pak už nás čekala cesta do místního komunikačního uzlu Pecky. Z té jsme se nejdřív vydali na sever na další kopec významný pro zkoumaný prapor, ten se však nějakému bližšímu pochopení vzepřel. Jeho průzkum spočívající víceméně v průjezdu na poměry Octavie celkem dobrodružné cestičky vedoucí přes něj ukázal pouze to, že... ehm, je mnohem členitější než se z dobových náčrtků zdá.

Do Pecky jsme se vrátili druhou severní cestou a vydali se cestou západní, pod Sokolskou planinou hlavní komunikační linií na Krupanj. No, hlavní... mám takový dojem, že právě zde Soňa přestala mým ujištěním, že ta cesta nebude tak zlá, definitivně věřit. Kaju se a přiznávám, že ač jsme touto cestou loni projeli, zapomněl jsem, že je na většině své délky nezpevněná (možná to Nissanovi tolik nevadilo?) a v tomto případě jsem podal skutečně velmi zavádějící informace o její předpokládané kvalitě.

Když člověk jezdí na místa, kde z konvenčního pohledu "nic není", má to své výhody (není tam přecpáno turisty), ale i své nevýhody (někdy tam nejsou cesty)

Nakonec jsme nicméně úspěšně projeli a vynořili jsme se před Krupanjí, kde se nám otevřel přehledný pohled na místa, kde byl zastaven postup rakouských jednotek při druhé ofenzivě do Srbska (do už jsme v naší cestě proti proudu času v září 1914). Ještě jednou vás musím oblažit konstatováním, že terén je zde členitější než se z dobových plánků zdá, a nyní už se můžeme vydat nahoru na Jagodnju - na místo vůbec nejtěžších bojů zářijové rakousko-uherské ofenzivy.

V pozadí hřeben Jagodnja-Gučevo

Jelikož k tomto úseku, kde prapor následně strávil ve statických pozicích celý říjen, mám dostatek různých podkladů, a navíc jsme zde již jednou (loni) byli, terén už mě tolik nepřekvapil. Identifikoval jsem různé kopce a kóty, které znám z podkladů, a z vyhlídky, kterou jsme náhodou objevili už loni, jsem se nyní mohl podívat takříkajíc novýma očima - zatímco minule to pro nás byla malebná krajinka s kopci, kde jsme jen zhruba tušili, co je co, tentokrát jsem sledoval z dobových náčrtků mě známý terén a spojil pohled na malebnou krajinku s kopci se znalostí hrůz bojů, které se zde odehrávaly před více než sto lety.

Výhled od Jagodnje směrem k Drině

U památníku bojů (a kostnice, v níž jsou uloženy ostatky padlých vojáků) jsme si udělali pauzu na oběd. Ukázalo se, že se jedná o oblíbené piknikové místo - nejdřív jsme museli uhasit doutnající zbytky po táboráku, který si zde zřejmě vyrobila nějaká předchozí skupinka návštěvníků a které, jak jsme se obávali, začínaly hrozit vznikem lesního požáru. Pak přijel pán se psem, kterého vypustil do přírody, z auta vypustil diskotéku složenou z balkánských melodií, sám si vytáhl plechovku piva a rozvalil se na deku. A postupně se objevilo ještě několik dalších rozmanitých skupinek...

Památník Mačkov kamen, aneb piknikplac

My jsme však měli v plánu vyrazit na několikakilometrovou procházku po jednom z místních hřebenů. Po tom, jaké cesty jsme projeli cestou sem, nám místní lesně-polní cesta přišla vlastně úplně sjízdná, a rozhodli jsme se zkusit po ní dojet autem kam jen to půjde, abychom se pak dostali pokud možno co nejdál. No, příliš daleko jsme nedojeli... ale vystrašili jsme stařenku obhospodařující domek na hřebeni, které jsme zaparkovali na dvorku. I ona mluvila pouze místním jazykem, ale dorozumívání s ní se nám příliš nedařilo. Svému psovi nás nicméně k sežrání nepředhodila a pneumatiky nám nepropíchala, takže snad jsme se aspoň na základní úrovni pochopili.

Procházka mi pak vnesla do představy o zdejší krajině dočasný chaos, když jsem zjistil, že některé kopce nejsou tím, čím se zdají být; ale nakonec se vše vysvětlilo. Daleko jsme nicméně nedošli, neboť čas pokročil, předpovědí slibované bouřkové mraky se začaly vynořovat na horizontu, a hřeben nebyl zdaleka tak hřebenovitý, jak by se nám líbilo - a pouštět se do nějakých akcí s větším převýšením jsme už nehodlali. Ještě nás čekala krátká zastávka na kopci Šanac, kde jsem zadem prošel až k památníku srbských vojáků, který jsme rovněž náhodou objevili už minule - tentokrát však s vědomím, že dost pravděpodobně se jedná o vojáky padlé právě v bojích s jihlavským praporem - a pak už sjezd do údolí Driny.

Výhled ze Šanacu, aneb ještě jedna srbská krajinka

Ubytováni jsme byli v příjemném malém hotelu s příjemnou velkou restaurací a také příjemným malým venkovním bazénem, který jsme hned využili - a to navzdory tomu, že mezitím začalo skutečně pršet. Plavání v bouřce bylo stylové - a navíc jsme bazén měli jen pro sebe ;-) Zbytek večera jsme strávili na hotelové terase sledováním průtrže mračen, která řádila všude kolem nás. Později jsme se dozvěděli, že Srbsko a další části Balkánu v tomto a následujících dnech zasáhly mimořádně silné bouřky, které napáchaly nemalé škody, nicméně v místech, kde jsme se pohybovali my, se žádné přírodní katastrofy nekonaly. Trochu nás vystrašila jen Bertička (to je naše Octavia), které začalo po všech těch terénních výkonech, ke kterým jsme ji přiměli, podivně řachtat v předním kole; už už jsme se obávali, že budeme muset navštívit místní autoservis, ale naštěstí to večer zničehonic (s působivým zvukovým efektem) samo přešlo.

Dalšího dne ráno jsme se vydali ještě na jeden výlet do kopců, tentokrát ze strany od Driny a s jasným zadáním, že jedeme jen tak vysoko, kam to cesty dovolí; nakonec jsme se vyšplhali tak do dvou třetin původně plánované výšky, ale i odtud byly pěkné výhledy, které moje choutky seznámit se s tímto bojištěm definitivně uspokojily. Přišel tedy čas se Srbskem se rozloučit a posunout se dál, do Bosny.

Do Bosny

Učinili jsme tak přes malý mostek přes Drinu a malou sympatickou celnici s usmívajícím se celníkem, nicméně naše první zastávka byla neveselá. Do země jsme totiž vstoupili doslova jen pár kilometrů od místa, jehož název pravděpodobně vyvolává v uších každého, kdo ho zná, nepříjemnou ozvěnu - Srebrenica. Nemohli jsme tudíž neudělat zastávku na místě hřbitova obětí masakru více než osmi tisíc místních obyvatel, ke kterému v okolí došlo v roce 1995. Ačkoliv na různých vojenských hřbitovech a dalších tragických místech jsme na svých cestách prakticky jako doma, přece jen je to trochu jiný pocit, když se jedná o událost, která se nestala kdysi před dlouhými desítkami či stovkami let lidem jiné epochy, nýbrž v době, kterou si již jakžtakž pamatujeme a tedy prakticky našim současníkům, navíc z dnešního pohledu (i když v devadesátých letech to tak asi nevypadalo) relativně "za humny". Hřbitov jsme krátce prošli, trochu se podivili jednoho řádku modlitby umístěné na památníku (May revenge become justice?), ale nějak moc jsme se tam zdržovat nechtěli. Obzvláště ne poté, co nám došlo, že čerstvě vykopané hroby na ploše hřbitova jsou nachystány k pohřbení těl dalších obětí, které byly nalezeny a identifikovány až v poslední době.

Část hřbitova obětí srebrenického masakru

Vydali jsme se tedy na delší přejezd přes úchvatnou bosenskou krajinu. Během toho jsme se setkali se sympatickým rakouským sólovým cyklistou, který nás požádal, abychom mu udělali fotku, neboť měl pocit, že ze své již tři měsíce trvající osamělé cesty po trase Lisabon - Gibraltar - Itálie - Řecko - Albánie - Bosna má příliš málo fotek, na kterých by byl zachycen;-) Ukázalo se, že byl v Bosně naposledy v 90. letech jako příslušník mírových sil OSN.

My jsem pak udělali odbočku do Višegradu - města oplývajícího památkou UNESCO ve formě starobylého mostu Mehmeda Sokoloviče; města, které je prezentováno jako velká turistická destinace srbské Bosny. Jeho hlavním lákadlem je tzv. Andrićgrad - jakési město ve městě, vybudované nově ve tvaru pseudostarobylého městečka jakožto pocta Ivu Andrićovi, jugoslávskému držiteli Nobelovy cenu za literaturu, kterou získal za svůj román Most na Drině, pojednávající právě o místním starobylém mostu.

Most na Drině

Rychlou prohlídkou jsem získal dojem, že se jedná o takový srbský národní Pantheon oslavující sochami Andriće, Njegoše, Nikolu Teslu - a monumentální mozaikou Gavrila Principa společně se všemi dalšími atentátníky ze Sarajeva, a to včetně temných stínů v pozadí (zjevně Apis a spol.). Přiznávám, že to mi na chvíli vyrazilo dech. Chápu, že situace v Bosně není jednoduchá, chápu, že Emir Kosturica (autor celého Andrićgradu) je svéráz... ale oslavovat atentátníka, který symbolicky uvrhl Evropu do tragického "krátkého 20. století", vyznačujícího se válečnými řežemi s desítkami miliony mrtvých, jen proto, že tímtéž činem zároveň otevřel cestu ke vzniku velké Jugoslávie pod srbskou dominancí, která notabene skončila mimořádně krvavým rozpadem, zdá se mi poněkud nemístné.

Bez komentáře

Své rozrušení jsem zapil chutným bosenským pivem (značky Nektar) přímo u mostu Mehmeda Sokoloviče - na kterém po dobu našeho pobytu v přidružené restauraci poměrně často nebyl vůbec nikdo! Celá Bosna zjevně na své objevení turisty stále čeká (jak se ukáže i o den později v národním parku Sutjeska) - i když zrovna Višegrad vykročil svým projektem Andrićgradu spíše levou nohou.

Komentář k fotce "bez komentáře"

Večer jsme po mnoha hodinách strávených na bosenských silnicích vinoucích se často spektakulárním terénem dorazili do Sutjesky - národního parku, který původně vznikl na oslavu asi nejvýznamnějšího Titova vítězství z doby druhé světové války (nikoliv tedy pro ochranu přírody). Za Titových dob se jednalo jedno z nejhlavnějších rekreačních středisek celé Jugoslávie, po rozpadu Jugoslávie zjevně jeho sláva značně upadla, a teď se pomalu zase zvedá. Následující den jsme strávili túrou po jeho krásách směrem na černohorskou hranici - a za celou dobu jsme nepotkali jediného člověka! (Mimo pána na stoličce u vstupu do parku, který od nás vybral 5 konvertibilních marek a dal nám za to papírek s obrázkem.)

Z atrakcí Sutjesky jsme využili ještě napůl přírodního koupaliště (velký bazén je umělý, ale naplněný vodou dovedenou trubkou přímo z říčky Sutjeska), restaurace místního hotelu a místního krámku se sympatickou paní prodavačkou nabízející piva vychlazená vodou rovněž přímo z říčky Sutjeska. A samozřejmě jsme si prohlédli také památník Titova vítězství, který je na dobu svého vzniku ztvárněn poměrně progresivně.

Památník bitvy v Sutjesce

Další den jsme překřížili Hercegovinu a vstoupili do Chorvatska. Zde jsme navštívili Diokleciánův palác ve Splitu (a neuvěřitelnou zácpu plnou turistů snažících se dostat na některý z chorvatských ostrovů, kam z města jedou trajekty), pohrdli možností zhlédnout pevnost Klis, která prý hraje nějakou významnou roli v seriálu Hra o trůny, a namísto toho se šli podívat na vykopávky antického města Salona - hlavního města římské provincie Dalmácie (které jsou za mě zajímavější než v průběhu staletí masivně přestavěný Diokleciánův palác).

Část areálu bývalého města Salona

Večer a noc jsme pak strávili v malebném Trogiru (což je takový malý Dubrovník ještě před tím, než se z něho stal totální Disneyland). Ráno jsme vyrazili na dlouhý přesun (po chorvatských dálnicích, zpoplatněných mastnými sumami) téměř po celé délce Dalmácie až k Istrii, a téměř přes celou Istrii až k Pule. Posledním velkým cílem této výpravy totiž byl průzkum tohoto před rokem 1918 válečného přístavu rakousko-uherského loďstva a jedné z nejvýznamnějších a nejmodernějších pevností monarchie. Prohlídku jsme neměli příliš naplánovanou a improvizovali jsme ji podle receptu "najdi na mapě fort, dojeď k němu na pobřeží, Radima pošli na fort, Soňu namoč do nejbližšího moře, popojeď o fort dál a celý postup zopakuj". Recept se velmi osvědčil.

Jako první jsme navštívili skupinu opevnění u Barbarigy. K mému překvapení se ukázalo, že tři severní objekty jsou klasické pěchotní forty (nikoliv námořní), přičemž dvě baterie (Paravia zapad a Paravia istok) jsou volně přístupné a vyčištěné (třetí jsou opevněná kasárna, která vypadají téměř stejně jako baterie, jen bez výzbroje). Tři jižní jsou pak už skutečně pevnosti námořní - bohužel obrovský Fort Forno i menší Baterija Benedetto jsou nedobytně uzavřené, Baterija Caluzzi je přístupná, ale velmi rozbitá (připomíná mi nicméně, že musela být podobná jako Kabala v Boce Kotorské). Namlsán ze severních objektů, byl jsem zde trochu zklamán. Stejně jako zastávkou u Peroje, kde se nachází ruiny u kterých jsem opravdu nebyl schopen identifikovat, co to byl původně za pevnostní objekt (nejsem si ani zcela jist, zda byl vůbec ze správné doby...)

Paravia - západ

Na pokračování druhého dne už jsem si raději přece jen vyhledal nějaké podklady, protože jsem pochopil, že to množství objektů, které se kolem Puly nacházejí, určitě zdaleka celé nezvládneme, a byla by škoda náhodně navštívit právě ty nepřístupné nebo zcela rozbité... Jako první jsme se ale ráno vydali do samotné Puly. Poněkud ospalé městečko disponuje působivým zachovaným koloseem, o němž jsme se dočetli, že je šestou největší zachovanou stavbou svého druhu. Pak jsme zcela náhodou narazili na to, že pod pahorkem v centru města (na němž stojí citadela) jsou přístupné podzemní chodby, jejichž budování bylo započato již za Rakouska-Uherska a později sloužily jako protiletadlový a protiatomový kryt.

Pulské podzemí

Po jejich prohlídce následovala ona citadela, kde byla dočasně umístěna výstava o účasti slovinského šermíře Rudolfa Cvetka v první světové válce, ale kde jsme nenašli očekávané námořní muzeum, které slibovala mapa. Pak jsme pokračovali v objíždění fortů, tentokrát již s propracovanějším plánem. Nejdříve fort Punta Christo - další obrovský fort, bohužel ovšem rovněž nedobytně nepřístupný. Zdá se, že tyto forty jsou nějakým způsobem provozovány a využívány na příležitostné akce, ale bohužel běžně není možné je navštívit. Ale moře bylo teplé ;-)

Toto je ve skutečnosti fort Forno... ale ten šel aspoň vyfotit shora, na Punta Christo nejde vidět téměř nic...

Pak jsme se přesunuli na jih od Puly, nejdříve k fortu Bourgignon, který je sice také možno obdivovat pouze zvenčí, ale i tak nabízí neobvyklou podívanou - jedná se totiž o Maxmiliánskou věž, která je z jedné poloviny zmodernizovaná za pomocí betonu a rozšířená a o další prvky, kdežto z druhé zůstává ve formě klasické kamenné stavby.

Sešívaná Maxmiliánská věž

A potom do Verudely - baterie San Giovanni je dnes využívána jako restaurace a je zčásti přestavěná, ale hned vedle se nachází fort Verudella, který hostí mořské akvárium. Pravda, vstupné je odpudivě drahé, ale jeho návštěva stojí za to. Celý interiér fortu (včetně třeba kaponiéry v příkopu) je přístupný, nacházejí se v něm mořská akvária se spoustou oblud, a spojená biologicko-historická prohlídka zoofortu nakonec umožňuje vyjít i na strop objektu; zde je bohužel vyhrazena jen relativně malá plocha, na které se návštěvník smí pohybovat, takže ho nelze kompletně prolézt, což je škoda - ale oproti různým nepřístupným fortům je to přece jen nesrovnatelně lepší.

Fort Akvárium

Nakonec jsme zajeli ještě na Gomillu, což jsou pozůstatky betonového skeletu strojovny k postavení baterie poblíž, od kterých jsem si sliboval trochu víc než hromadu betonové suti, byť impozantní. Ale moře i zde bylo teplé ;-)

Ruiny

Při návratu na ubytování jsem ještě nakoukl k fortu Turtian, který je ale pro změnu využíván k pasení koz.

Kozy jsou dobře stráženy nejen opevněním fortu samotného, ale i psy na jeho vnější zdi

Tím se naše dovolená v Jugoslávii dostala ke svému závěru. Na cestu zpátky jsme v sobotu zvolili "vedlejší" směr přes Chorvatsko a Maďarsko (namísto Slovinska a Rakouska), a jen litovali ty, kteří na své cestě k moři stáli na dálnici v protisměru v té několik desítek kilometrů dlouhé koloně, kterou jsme po dlouhý čas míjeli...