23. srpna 2018

Srbsko (16.-19.8.2018)

Expedici na srbská bojiště, kterou jsme původně plánovali už na jaro, uskutečnili jsme nakonec náhodou přesně na výročí prvních bojů v Srbsku, v polovině srpna. Vyrazit jsme museli už po poledni, neboť tato oblast je na hranici jednodenního dojezdu. Na srbské hranici jsme se navíc zdrželi skoro dvě hodiny, neboť v této době přes ni kočuje půl Evropy na letní dovolené do Řecka a na návštěvu rodičů do Turecka. Ubytování ve Sremské Mitrovici, tedy už prakticky na bojišti z roku 1914, jsme tak dosáhli až kolem 22. hodiny. Vešel jsem do restaurace, kde posedávalo několik skupinek lidí, a bezradně hledal, který z nich by mohl být pan majitel. Po chvíli se ukázalo, že pan majitel je ten pán v rohu, který krájí cibuli - chystal totiž na víkend svatbu (podle množství cibule v kyblíku, kterou už měl nakrájenou, se muselo jednat o dost smutnou svatbu). S menšími problémy jsme se s ním srbsko-česky domluvili a obsadili jsme pokoj, kde jsme se ještě hluboko do noci orientovali v podkladech, které nám na poslední chvíli poslal Jaro. Díky tomu jsme - už tak bohatý - plán na následující dny ještě doplnili o několik dalších zastávek a následujícího rána se do toho s chutí pustili.

První zastávka - vojenská část katolického hřbitova ve Sremské Mitrovici (ve Vojvodině je široká nabídka hřbitovů - katolický, evangelický, pravoslavný, řecko-katolický - a v každém městečku je zpravidla několik z nich.) Kromě hrobů z první světové války jsme zde narazili na památník Němců, se kterými se zde "vypořádali" v letech 1945-1946.

Pak už jsme překročili Sávu a ocitli se na rakousko-uherském předmostí z bojů v září-říjnu 1914. Naším cílem byl soutok Driny a Sávy a poloostrov Parašnica, kde působilo velké množství vojáků z Čech. K našemu příjemnému překvapení se dalo Nissanem bez problémů zajet nejen až k soutoku (který je oproti stavu v roce 1914 mírně posunut), ale dokonce až napříč celou Parašnicí k Sávě, do místa, kde měly rakouské jednotky svůj válečný most. To nám prohlídku oblasti značně urychlilo - tím spíše, že na rozdíl od podzimu 1914 není nyní Parašnica jednou velkou bažinou. Mohli jsme tak v klidu a suchu obdivovat třímetrovou vzrostlou kukuřici, která se zde, stejně jako tehdy, pěstuje. A na břeh Driny jsme se pak podívali ještě jednou, kousek na jih od Crne Bary, kde je štěrkový lom a řeka, která byla v roce 1914 tak těžkým soupeřem rakouských vojáků, je tu krásným zelenajícím se tokem. Je v těchto místech tak čistá, že jsem v ní zahlédl dokonce plavajícího hada. Není divu, že je to zjevně oblíbená rybářská destinace.

Soutok Driny a Sávy

Následovala zastávka v Dublje, kde je v místní cerkvi kostnice s pochovanými vojáky padlými během bojů v Mačvě. Bohužel žádné bližší informace, než že 168 z 258 z nich by mělo být "československé národnosti", nejsou k dispozici. U cerkve stojí také srbský vesnický pomníček se jmény padlých v první světové válce, na kterém je oproti naším krajům viditelně více jmen - ztráty srbského obyvatelstva během války byly při přepočtu na obyvatele vskutku enormní (a nejvyšší ze všech válčících států). Navíc hned vedle je památník padlým v balkánských válkách 1912-1913, který přidává další desítky jmen...

Památník padlých v Dublje, za ním cerkev sv. Uznesenia s kryptou, ve které jsou pohřbeni vojáci padlí během bojů v Mačvě v okolí Dublje

Pak už jsme ale opustili Mačvu a vydali se do druhé zájmové oblasti - na Cer, místo vůbec prvního významného střetu na srbské frontě v srpnu 1914. Začali jsme zastávkou v Prnjavoru, kde jsme u místní cerkve narazili na památník obyvatel vesnice zavražděných rakouskými vojáky během jejich prvního postupu do Srbska. Připomněl nám, že i rakouská armáda, i když v menší míře než německá v Belgii a Francii, podlehla na začátku bojů psychóze z civilistů střílejících zákeřně na vojáky... Správci místní cerkve se nám pak přes jazykovou bariéru nepodařilo vysvětlit, že cestujeme za historií, a nikoliv za monastýry - i tak nás ale upozornil, že cesta na Cer, kterou jsme si v mapě vyhlédli, není průjezdná. Vydali jsme se proto oklikou přes Loznicu a projeli jižně pod vrcholky Ceru až do Tekeriše.

Hlavní památník bitvy na Ceru v Tekeriši

U muzea v Tekeriši budují krásné nové odpočívadlo s lavicemi a stoly, které jsme hned využili na malý piknik. Pak jsme navštívili muzeum (stále stejné jako při poslední návštěvě), kde pro nás nejzajímavější jsou srbské plánky bitvy na Ceru, které ukazují situaci z druhé strany, než jsme zvyklí. Nakonec jsme u paní v infostánku zakoupili nějakou literaturu a Jirka si dokonce v náhlém pohnutí pořídil přívěšek s vojvodou Putnikem. A vyrazili jsme na Cer - přesněji na Trajanov grad. Až když jsme vystoupali k ruině zdi, která se pod tímto názvem skrývá, došlo nám, že to je skutečně římská stavba pojmenovaná po Trajnaovi (i když podle všeho je z doby o něco mladší). Resp. její maličký zbytek. Je značně matoucí, že v popisech postupu pražské divize na Ceru se tato "zřícenina" vyskytuje tak často a významně - vždyť tento kousek zdi v lese naprostá většina vojáků nemohla ani náhodou spatřit, a jak se celý pluk utábořil "kolem zříceniny", to mi tedy není jasné.

Jirka hrdě pózuje před zdí známou jako Trajanov grad

Pak jsme vyjeli až na samý konec cesty pro automobily a vyrazili ještě na Kosanin grad, jehož dosažení jsme ale po chvíli vzdali, neboť jsme si nebyli jisti jak daleká cesta by nás ještě čekala, a čas vyhrazený na toto bojiště se krátil. Zajeli jsme ještě na kótu Skokaliště nedaleko Tekeriše, místo, kam došlo severní křídlo 9. pěší divize a kde bylo rozbito srbským protiútokem, a pak už se rozloučili i s Cerem a vyrazili do hor.

Pohled ze Skokaliště na Cer

Cesta k našemu ubytování nás překvapivě vedla přímo přes vršek Jagodnje, a tak jsme se rozhodli, že se ještě večer aspoň trochu porozhlédneme i zde. Cestou z Krupanje jsme ještě narazili na hrob 73 srbských vojáků 3. pluku II. výzvy, padlých na počátku bojů u Jagodnje. Pak už jsme vystoupali a k velké kostnici Mačkov kamen, kde jsou pochovaní vojáci padlí v těžkých bojích na Jagodnji, především okolo poloviny září 1914 (včetně příslušníků jihlavského IR 81 a brněnského IR 8). Těchto bojů se postupně zúčastnily téměř všechny horské brigády rakouské 6. armády, které byly složeny z odloučených praporů jednotek společné armády z celého území monarchie. Obě strany zde utrpěly obrovské ztráty, počet pohřbených vojáků se nám ale zjistit nepodařilo. Předpokládáme, že půjde do tisíců.

Mačkov Kamen

Díky šipce, která nás na ni upozornila, jsme si ještě zajeli na nedalekou vyhlídku, která se ukázala být mimořádně působivou. Nabízí pohled na jih, přes kopce nižší než Jagodnja až do údolí, ve kterém se zelená klikatá Drina. Ve večerním slunci a za dobré viditelnosti byla její návštěva krásnou tečkou za prvním dnem našeho putování.

Výhled z Jagodnje na jih, do údolí Driny

Jelikož navigace nám odvážně doporučila, že nejlepší cestou do Velike Reky je lesní cesta přímo z Mačkova kamene dolů ke Drině, rozhodli jsme se ji vyzkoušet. Pro Nissana se ukázala být hladce průjezdnou, ačkoliv jet v obyčejném autě, člověk by byl takovou navigací hořce zklamán. Těsně před setměním jsme tedy dorazili do vsi, kde jsme měli za úkol najít růžový domek se satelitem - ani číslo popisné, ani GPS souřadnice jsme totiž při rezervaci ubytování nedostali. Představoval jsem si to tak, že v zapadlé vesničce v údolí bude jediný dobře viditelný dům, který bude odpovídat popisu; realita je taková, že se jedná o poměrně velkou obec, která je zjevně oblíbenou turistickou destinací a nabízí tudíž mnoho různých možností ubytování - a růžový je zde každý druhý dům;-) Nakonec jsme tedy vyzkoušeli ze znalosti své vesnice místní paní, která nás po chvíli vzpomínání nasměrovala tak přesně, že jsme následně zastavili přímo nad správným domem; ten však ze silnice vůbec nebyl vidět, takže si nás nakonec majitel musel najít sám.

Večer na Drině

Následujícího rána jsme se rozhodli pro velký úspěch lesní cesty z večera vyzkoušet k výstupu zpět na Jagodnju jinou lesní cestu, která vede místy, kde měly rakouské jednotky bojující na Jagodnji své zázemí, velitelství atd, a navíc slibovala výhledy na Jagodnju i přilehlé kopce. Tato cesta byla už poněkud drsnější, ale i s ní si Nissan poradil. Nahoře nás odměnily kýžené výhledy, a jako bonus i pán pěstující slivky (mimořádných rozměrů), který nás nechal ochutnat.

Cesta na Jagodnju...
... a pohled na hřeben Jagodnje (vlevo s vysílačem Košutnja Stopa, uprostřed nejvyšší bod Mačkov Kamen, vpravo od něj sousední kopce táhnoucí se směrem na jihozápad, na nichž byl nasazen jihlavský IR 81)

Při průjezdu mezi oběma vrcholy Jagodnje (Mačkov kamen a Košutnja Stopa) jsme krátce prozkoumali zákopy, které jsou v lese podél hřebene velmi četné, a rozhodli se, že někdy sem musíme zajet v období vegetačního klidu (brzké jaro). Znovu jsme se na chvíli zastavili i na vyhlídce, kde jsme vyplašili paní pasoucí se ovce, a pokochali se tentokrát ve válejících se mracích skrytými údolími. Pak jsme ještě projeli na Crni vrh, severní konec bojiště na Jagodnji, který se ukázala být značně nevýrazným, a spustili se dolů do Krupanje.

Pohled na hřeben Jagodnja (vlevo) - Crni vrh (vpravo) od východu

Další cesta nás zavedla po místní cestě nevalné kvality do vsi Pecka, kde se v cerkvi (která vypadá jako by byla postavena na zahradě sousedního domu, a ne na veřejném prostranství) nachází další kostnice vojáků padlých v okolí - podle slov pana faráře asi 400. Cestou jsme ještě vystoupali na Sokolskou planinu, konkrétně na vrch Rožanj, na kterém došlo k dalšímu většímu střetu mezi postupující rakouskou a ustupující srbskou armádou v listopadu 1914. Z Rožanje jsme se přesunuli ke Kamenici, kde měl Honza zájem na identifikování kopce "severně od Kamenice", o který bojoval pro změnu "jeho" českobudějovický 91. pěší pluk. Jeden vhodný kopec jsme si tedy vybrali a využili ho i k obědové pauze.

Pecka

Pak jsme pokračovali do Valjeva (kde jsme však zatím nezastavovali) a dále do Lajkovce, kde se u soutoku Ljigu s Kolubarou nachází další bojiště IR 91. Několikrát jsme překročili po různých mostech Kolubaru, a pak se vydali do vesnice Čelije, kde je u monastýru další kostnice. U té je dokonce umístěn zvon odlitý v Čechách na památku vojáků pražské 9. pěší divize. Některým členům výpravy se velmi líbilo především to, že zvon se jmenuje Đorđe-Jiří. Krátce jsme ještě vyjeli na louku nad monastýrem, abychom se pokochali výhledy na bojiště, a pak se pokusili najít cestu na kótu Čuk nad soutokem Ljigu a Kolubary. Bylo to poněkud strastiplné, ale nakonec se nám to povedlo.

Zvon pražské 9. pěší divize u krypty v cerkvi svatého Đorđa v Čelije

Tím jsme zdejší bojiště vyčerpali a mohli vyrazit na poslední dnešní štaci - Lazarevac. V Lazarevci se nachází kostnice vojáků přímo v chrámu sv. Dimitra, největším ve městě. Nevýhodou ovšem je, že správce je značně otrávený, návštěvníci ho spíše obtěžují než potěší, a do krypty nás odmítl pustit, přestože ta je podle publikace, kterou jsme si tedy aspoň zakoupili, jednoznačně myšlena jako prostor k návštěvě: jsou v ní památníky a je vyzdobena obrazy.

Cerkev sv. Dimitra, Lazarevac

Trochu rozčarováni jsme se tedy vydali zpět do Valjeva, kde jsme se ubytovali a vyrazili do večerního města, aspoň jednou během svého pobytu okusit něco srbských specialit. Volba padla na pljeskavicu. Následoval zevrubný výzkum kvality místního piva, s výsledkem spíše pochybným.

Budova bývalé nemocnice (dnes soud) ve Valjevu (v letech 1914-1915 se však nemocnicí stalo prakticky celé město)

V neděli ráno jsme ještě před odjezdem z města navštívili místní hřbitov, na němž jsou v jedné části pochovány tisíce obětí (srbských vojáků, rakouských zajatců i místních obyvatel), které podlehly epidemii tyfu v první polovině roku 1915. Celé město bylo tehdy proměněno v jednu velkou nemocnici a počet pacientů zde násobně převyšoval počet obyvatel. Místo pohřbení je relativně nově upraveno srbským ministerstvem obrany, důsledkem nicméně je, že v nápisech se hovoří pouze o srbských vojácích - rakouští zajatci i místní civilní obyvatelé jsou jaksi pozapomenuti.

Vojenská část hřbitova ve Valjevu

Okolo deváté hodiny jsme pak vyrazili na dlouhou cestu domů, která byla přerušena jen dvěma zastávkami: jednou příjemnou, když jsme se zastavili u Jara v jeho domě a strávili asi hodinu družbou nad minerálkou, druhou méně povznášející na hranicích, kde jsme čekali skoro dvě hodiny. A to jsme zvolili ten nejméně vytížený přejezd do Maďarska v Bačkim Bregu, takže čekací doba kdekoliv jinde by byla pravděpodobně ještě delší... Ti šťastnější z nás se tak domů dostali kolem 22. hodiny, resp. kolem půlnoci, zatímco Honza, který pokračoval až do jižních Čech, až kdo ví kdy.

Žádné komentáře: