Při výběru termínu letošního putování po bunkrech jsme byli omezeni tím, že jsme potřebovali vyrazit tak, abychom putovali v průběhu posledního víkendu v měsíci, neb právě tehdy jsou dny otevřených muzeí v Králické pevnostní oblasti, kterou jsme hodlali navštívit. Vyrazili jsme tedy ve čtvrtek 25.6., i když jsme tušili, že počasí nám nebude úplně nakloněno (nakonec se ukázalo, že veškeré přívalové srážky se zarazily o Jeseníky a způsobily povodně na jejich severní straně, my se naštěstí nacházeli na jižní).
Z vlaku jsme vystoupili v Ostružné, abychom se vydali po lesních cestách, které po nedávném dešti sloužily i jako koryta potoků pro vodu stékající z kopců, k oběma srubům tvořícím zde uzávěr silnice a železnice na Brannou. Jelikož oběma chybí zához, nemohli jsme, jak je naším dobrým zvykem, poobědvat na stropnici, ale museli jsme vzít zavděk prostorem před srubem. Vyzkoušeli jsme si i jak účinnou překážkou se může stát dobře vytvořený zásek přes lesní cestu, neboť jsme se cestou museli dostat přes jeden strom spadnutý přes cestu tak šikovně, že ho nešlo pořádně obejít.
Od srubu U trati jsme se vydali cestou necestou zhruba po plánované linii opevnění, abychom došli na Holý vrch, kde měla stát dělostřelecká tvrz Kronfelzov. Nikoliv překvapivě, výhled měla hezký, obzvláště kdyby se všechny kopce v okolí neschovávaly v nízké oblačnosti, která nám neustále připomínala, že zmoknutí jistě neujdeme. Od Holého vrchu jsme se pokusili přesunout dál po linii nad Staré město, kde stojí dalších několik srubů staroměstského úseku, nicméně trefit tam po neznačených lesních cestách se ukázalo nad naše síly - když jsme se ocitli na jakémsi kopci, z něhož jsme potřebovali sejít správným směrem, tak dlouho jsme hledali, kde je sráz dostatečně schůdný, až jsme se otočili o 90° a sešli úplně jinam než jsme měli. Navíc začalo pršet, a když jsme narazili konečně na blátivou cestu, radostně jsme po ní vykročili, abychom zakrátko dorazili - do Branné. Věž místního kostela jsme během cesty viděli asi desetkrát z různých úhlů, ale zblízka jsme si ji prohlédnout nešli, neboť jsme se vynořili rovnou u zastávky, z níž za pár minut odjížděl autobus do Starého Města. Svezli jsme se tedy.
Ve Starém městě jsme se posilnili v hospodě na náměstí a, zanechávaje batohy v ní, vydali jsme se ke staroměstkým srubům nalehko po místní naučné stezce. Viděli jsme tři z celkových šesti, které u Starého města stojí, a nepodařilo se nám identifikovat onen památný srub, který byl prvním těžkým objektem, který jsem v životě viděl (bylo to na školním výletě na základce a určitě to byl jeden z těchto šesti). Takže tady nám zůstal ještě jistý dluh. Ovšem jak se říká, vše zlé je k něčemu dobré, neboť naučná stezka zde vede v jednom místě dlouhým prudkým svahem dolů, a tady jsme velmi ocenili, že jsme díky našemu zbloudění u Branné nyní neměli na zádech své těžké batohy...
Pro ty jsme se vrátili do Starého města, kde jsme také nakoupili nějaký proviant, a vyrazili do Stříbrnic, kde jsme hodlali rozbalit tábor před zítřejší cestou na Kralický Sněžník. Podařilo se nám najít novostavby jakýchsi bytovek, u nichž byla ideální travnatá plocha na rozbalení stanu, a v nichž se necházel pouze jeden pravděpodobně hlídač, který poctivě hlídal u televize v horním patře, a za celý večer se neukázal (až ráno jsme ho slyšeli odejít).
Usoudili jsme, že v počasí, které stále hrozilo deštěm, a s těžkým nákladem na zádech se nám přes Kralický Sněžník přelézat nechce a ráno se proto vydali zpátky do Starého Města na vlak. Využili jsme při tom moderního vybavení Adama, který s sebou měl své PDA s nahranými jízdními řády - problém mu dělalo jen to, že autobusový jízdní řád musel mít rozdělen na Čechy a Moravu (a nešlo vyhledávat v obou zároveň) a my se samozřejmě nacházeli zrovna na rozhraní; a také později tvrdil, že v Králíkách nejezdí žádné autobusy, což bylo zjevně v rozporu s realitou - takže já osobně zůstávám u jízdních řádů visících na každé zastávce;-)
V každém případě jsme kolem poledne dorazili do Červeného potoka a poobědvali u K-S-8 U nádraží. Toto "muzeum" se vyznačuje tím, že se nám ještě nikomu nikdy nepodařilo dostat dovnitř, a to ani v době, kdy by mělo být otevřené. Po prozkoumání pavučin na vchodových mřížích jsme usoudili, že nemá smysl se sem zítra vracet, neboť majitelé zjevně tyto dveře příliš nepoužívají... (následujícího dne nám spolunávštěvníci Utrženého potvrdili, že K-S-8 nebyl ani tento víkend přístupný). Podle změněného plánu jsme se tedy vydali na Hůrku, abychom tam nemuseli zítra. Prohlídka byla zase o něco lepší než před rokem, je vidět, že se tam pořád pracuje, a příští rok se už bude prý snad chodit i do dělostřeláku a na povrch.
Využili jsme známou fintu s ponecháním batohů (tentokrát ve vchodovém objektu Hůrky) a zašli do Králík nakoupit proviant. Pak jsme se, už obtíženi, vydali zpět a prohlédli si dělostřelák Hůrky (kolem něhož už je porost vysekaný, úpravy ze strany provozovatelů Hůrky už tedy začaly) a na dělotoči posvačili. Za začínajícího deště jsme sestoupili do Červeného potoka, kde jsme na chvíli zapadli do restaurace. Pak jsme se vypravili k K-S-5 U potoka, kde jsme plánovali přespat, využít místního ohniště k opečení buřtů, které jsme s sebou už dva dny nesli, a následujícího dne se podívat dovnitř. Jelikož však začalo opět pršet, a pršelo až hluboko do noci, byli jsme rádi, že jsme postavili před bunkr stan a zalezli. Pozdě večer, už za tmy a v dešti, dorazili majitelé muzea, ale my byli tak unavení, že jsme ani nevylézali.
Potkali jsme se s nimi až ráno, kdy jsme se seznámili i s jejich svůj strach z cizích lidí za hlasité štěkání maskujícím psíkem, a po využití jejich ohýnku na ohřátí konzervy jsme se nechali provést srubem. Je to jednoznačně nejlepší muzeum, které jsme navštívili (nepočítám tvrz Hůrku, to je něco jiného). Jeho majitelé právě chystají betonování makety posledního zvonu objektu, který je dosud neupravený. Pak už byl nejvyšší čas vydat se dál, na Utržený. Zde nás prováděl klučina, který byl ještě poznamenán včerejší oslavou zde konanou a nakonec se přiznal, že provádí poprvé v životě. O objektu skoro nic pořádně nevěděl, zato se s ním pak dalo na stropnici pokecat o zakopaných pokladech v okolí a uniformách na půdách místních baráků. Zde nám počasí popřálo i pěkného výhledu, takže Utržený opět nezklamal.
Pokačovali jsme přes Hůrku, kde jsme si ještě prohlédli čtyřzvonový srub K-S-13 (do něhož provozovatelé Hůrky slibují vstup poté, co zprovozní dělostřelák) a na jeho stropnici našli jahody, po protitankové pekážce dolů k Cihelně. Zdejší muzeum je vedeno poněkud jinak než všechna ostatní, protože patří oficiálném historikům z místního muzea. Na prohlídku výstavek vevnitř by to však chtělo víc času, a ne celodenním provázením už unaveného průvodce za zadkem... Aspoň jsme se dozvěděli pár novinek ze zákulisí, například to, že chtějí objekt upravovat do původního stavu včetně obvodové překážky a protitankového příkopu a maskovacích sítí.
Těsně před zavíračkou jsme ještě prošli muzeum vojenské techniky poblíž, kde je hodně vidět nedostatek místa. Však taky už chystají stavbu nové haly... No a pak už nás čekal obligátní déšť, obligátní hospoda na náměstí v Králíkách, náš oblíbenný obchod s potravinami a přesun vlakem (resp. vlaky, železniční síť v této oblasti je dosti komplikovaná) do Mladkova, kde jsme chtěli strávit poslední noc už v civilizovaném prostředí s takovými vymoženostmi, jako je sprcha. Ubytovali jsme se v osvědčeném penzionku, večer zašli do osvědčené hospůdky... a tak jedinou kaňkou zůstává to, že Adam cestou do Mladkova na nádraží v Králíkách ztratil svůj skvělý nůž, který stál skoro tolik co celý tento náš výlet.
V neděli ráno jsme si, nechávše batohy v Mladkově, prošli poslední objekty před tvrzí Adam, bohužel nebyli přítomni ani airsoftisti v lomené K-S-36, ani majitelé K-S-37, a tak jediným srubem, do kterého jsme se dostali - a vůbec jediným, do něhož jsme během našeho čtyřdenního putování lezli mimo ty, co jsou provozovány jako muzea - byl K-S-34 dole u silnice. Díky nízké oblačnosti byly poslední objekty už v mracích, efektní pohledy do mlhy tak vynahradily nemožnost navštívit interiéry. Navíc jsme zjistili, že se pohybujeme celou dobu asi 30 metrů od hranice, kde začíná pršet, která se překvapivě za celou dobu vůbec neposunula, a my se tak celou dobu nacházeli na "suché" straně.
Vrátili jsme se do Mladkova a už s batohy vyrazili na krátký přesun do Lichkova, během něhož jsme se zastavili na K-S-31 Na růžku, kde je muzeum, do kterého jsme se (na rozdíl od mé minulé návštěvy) tentokrát dostali bez problémů. Neprovázelo se, vevnitř jsou výstavky o tancích, obrněných automobilech a další věci, takže je to tak asi lepší, člověk si v klidu prohlídne co chce... Po dojezení posledních zbytků zásob před srubem jsme vyrazili do Lichkova, kde jsme po krátkém boji s místními specifiky železniční dopravy nasedli na ten správný vlak, který byl prvním z několika, jež nás postupně odvezly zpět do civilizace.
29. června 2009
Po linii československého opevnění IV
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat