Po linii československého opevnění II.

Druhý díl našeho putování po linii čs. opevnění se uskutečnil až dva roky po prvním, neboť v létě 2006 jsme jaksi nenašli vhodný termín. V červenci 2007 jsme si tedy naplánovali dojít od místa, kde jsme minule skončili (ačkoliv původně jsme si říkali, že se sem vracet už nebudeme a budeme pokračovat až opavským úsekem, nakonec jsme se shodli, že když to chceme obejít, tak pořádně:-), po konec opavského úseku. Vyrazili jsme v pátek 13.7. s tím, že se vrátíme zřejmě v neděli. Stan jsme s sebou tentokrát už netáhli, předpověď počasí vypadala dobře, a vzali jsme i turistickou mapu Opavska. Z této cesty bohužel (nebo bohudík) žádné zápisky nemám, takže musím psát po paměti a podle fotek. Je tedy možné, že mi něco vypadne. Nicméně je to teprve rok a navíc jsem téměř celý opavský úsek od té doby prošel ještě jednou, takže snad se nebudu plést příliš.

Z vlaku jsme vystoupili ve vesnici Jilešovice, abychom si udělali zacházku na druhý břeh Opavy a navštívili dva ze zbývajících čtyř objektů linie MO (třetí a čtvrtý se nachází už zase na pravém břehu řeky). Tato zacházka se nám hned na úvod velice povedla - jeden z objektů jsme vypustili, neboť se nám k němu nechtělo prodírat polem a beztak je dost poničený. Druhý jsme navštívili, nachází se v malém pásu lesa uprostřed pole, který vypadá dost podivně (jaktože ho tam zemědělci nechali?). Vybíhá z něj ovšem křovinatý pruh, což je protitanková překážka, podle níž se dá lehce srub v jinak docela hustém lese najít. Uvnitř se nachází - na rozdíl od některých dalších objektů zřejmě dosud stále používané - satanistické doupě. Zde jsme se zdrželi díky mé zmatenosti, neboť po vyjítí z lesa jsem zjistil, že jsem ztratil mapu. Nechal jsem tedy věci venku hlídané Adamem a zanořil se zpět do lesa, abych se pro ni vrátil. Z této strany ovšem protitanková překážka zachována není, a tak jsem se po delším prodírání se lesem vynořil na druhé straně, aniž bych na srub narazil. Nakonec jsem se zpátky vrátil raději okolo lesa, neboť jsem si netroufnul projít znovu skrz, protože bych nejspíš vyšel úplně někde jinde. Samozřejmě jsem s batohem nechal u Adama i mobil. Adam mě málem přerazil, když se dověděl jednak, že jsem srub úplně minul (trvalo mi to docela dlouho a on už v duchu pomýšlel na satanisty a vytahoval nůž) a jednak, že mapu mám celou dobu v kapse bundy, kterou jsem si před srubem schoval do batohu.

Po této grotesce jsme pokračovali zhruba ve směru objektu 37 (36 je na pravém břehu řeky v místě, kde není žádný mostek, takže ten jsme museli vynechat) a tím se dostali do bažinaté oblasti, kde se do Opavy vlévá několik potoků a nachází se několik rybníků. To nám značně znepříjemnilo naši cestu, obzvláště když jsme se vydali po polní cestě, která nakonec končila uprostřed pole. Vybrali jsme si tak hned na začátku úsek, kde se je třeba prodírat hustým podrostem, překračovat potoky a lézt přes neposekané pole. Nakonec jsme se zdárně dostali k řece Opavě, podél níž už se dalo jít po jakžtakž použitelné cestě až do Háje ve Slezsku a tam ji po mostě překročit.

To celé nám zabralo celkem dost času, takže už bylo po poledni, když jsme se doštrachali na poslední samostatný objekt úseku MO (ostatní jsou součástí tvrze Smolkov dodones využívané Armádou ČR). Protože srub se nachází u fotbalového hřiště, je nepřístupný a nemá zához, nemohli jsme pojíst na jeho stropnici, jak je naším zvykem, a museli vzít zavděk hřištěm. Pak už jsme se vydali přes kopec kolem tvrze Smolkov do Hrabyně, kde jsme se chtěli podívat na slavné betonové monstrum - Muzeum ostravské operace. Napříjemné bylo, že muzeum bylo stále ještě v rekonstrukci, takže jsme si prohlídli jen techniku rezavějící venku před ním a pokochali se výhledem na linii - je odtud vidět na jednu stranu až na sruby u Darkoviček (což jsem ale zjistil až při příští návštěvě na podzim, kdy jsme s sebou měli dalekohled a mohli jsme identifikovat jednotlivé sruby) a na druhou stranu až na Opavu. Předpokládám, že podobný výhled je z vojenského prostoru v němž se nachází tvrz Smolkov.

Pak jsme se vydali z kopce dolů směrem na Mokré Lazce. Bohužel jsme museli pěkný kus jít po hlavní cestě, což nás nakonec tak znechutilo, že jsme raději slezli do polí a ještě jednou se prodírali vysokými plodinami (už nevím přesně čím) až do vsi. Tam jsme na chvíli poseděli u piva a pak pokračovali do Štítiny. Nevěděli jsme, že ve Štítině se narodil Heliodor Píka, a tak nás jeho pamětní deska a rodný dům příjemně překvapily. Po této kulturní vložce už následoval přesun k prvnímu objektu opavského úseku, který stojí u hnojiště u cesty ze Štítiny do Kravař. Ten je, nemýlím-li se, nepřístupný, kdysi v něm byla část expozice muzea ostravské operace a je náležitě zdevastován. Je nicméně zajímavý tím, že je kvůli vysoké hladině spodní vody jen jednopatrový, tudíž má mnohem větší rozlohu než je běžné. Na jeho stropnici bylo tedy dostatek místa k tomu, abychom se zde najedli. Při tom jsem si neuvědomil, že jsou i lidé, kteří smrad hnoje vyloženě nesnáší (ne že by mi to vonělo, ale je to přírodní smrad a ne rozdíl od chemických smradů mi to nijak nevadí), a tak jsem se divil, že Adam se do jídla moc nehrnul.

Pokračovali jsme přes Kravaře, kolem pěkného zámku, který se však nachází v areálu golfového hřiště, takže se tam neustále pohybuje velké množství vyznavačů této obecně tolerované úchylky, na červenou turistickou značku, která nás zavedla až do Velkých Hoštic (resp. byla by nás zavedla, kdybychom z ní zbytečně neuhnuli; takto jsme se tam sice dostali bez problémů taky, ale s několika překážkami navíc, jako bylo například přeskakování jakéhosi potoka) a skrz ně do Malých Hoštic. Mezi Velkými a Malými Hošticemi míjí červená značka další srub, nicméně opět silně zaneřáděný a zarostlý a zabahněný (což je škoda, protože i tento je netypicky jednopatrový).

Poté jsme se, tentokrát už úmyslně, odpojili od červené značky, abychom došli k dalšímu srubu, k OP-S-10, stojícího u křížení železnice se silnicí malé Hoštice - Velké Hoštice. Ten byl kdysi (v 80. letech) také muzeem, takže je celkem hezký zvenku, dovnitř se dostat však nedá. Poté jsme se vydali už do Malých Hoštic do hospody, abychom provedli rozhodnutí, co dál.

Nakonec jsme zvolili variantu dojít do Opavy, kde jsme měli vytipované relativně levné ubytování, neboť celý den se honily mraky a báli jsme se, že by mohlo v noci pršet. To ovšem znamenalo udělat si ještě zacházku nad Malé Hoštice, abychom navštívili tři sruby nacházející se mezi Hošticemi a Kateřinkami, ale především abychom se podívali na řopík pro čelní palbu (typ G), což je unikát, který stojí u polní cesty nad Malými Hošticemi. Stálo nám to za to, abychom se prodírali vzrostlým obilím přes pole, jen proto abychom zjitili, že jsme se o jeden řopík minuli a dostali jsme se k zcela obyčejnému áčku. Takže jsme se prodírali dále až k dalšímu řopíku, což bylo ono G, které, jak jsem již napsal, stojí u silnice, po níž je pohodlně přístupné...

Géčko jsme si tedy prohlídli a vyfotili, a když už jsme byli v tom (poli), prošli se obilím k následujícímu srubu. Od něj jsme se vydali už po cestě (kolem posledního srubu tohoto dne) do Kateřinek. Tou dobou se už začínalo stmívat, byli jsme značně unavení a mé nerozchozené boty o sobě dávaly náležitě vědět - začínal jsem cítit puchýře. To jsme ovšem ještě nevěděli, že spojení v Opavě ve večerních hodinách, jak nám řekli místní, stojí za houby, a nakonec jsme museli jít až do centra města pěšky (marně jsme při tom doufali, že bychom snad mohli narazit na nějaké ubytování). Z centra jsme vyrazili autobusem na Jaktař, kde měla stát námi vyhlédnutá ubytovna. Po několika desítkách minut, kdy jsme marně hledali daný objekt (skutečně neexistuje, ačkoliv jsme jeho adresu našli na internetu den před tím), jsme odevzdaně vkročili do penzionu Raketa, který sice nebyl tak levný, ale existoval, měl otevřeno i v 11 večer a volný pokoj se taky našel.

Přespali jsme tedy v Raketě, která se mi od té doby osvědčila ještě dvakrát, při podzimní i zimní výpravě do této oblasti, a ráno vyrazili městskou dopravou zpátky do Kateřinek, abychom si prošli úsek linie nad městem Opava, což je asi nejhezčí část opavské linie - sruby přehledně v poli, z některých míst je vidět několik srubů na každou stranu za sebou. Obešli jsme celou Opavu, včetně jednoho velmi dobře obhospodařovaného srubu, v němž bydlí bezdomovec (otázka je jestli se srub s přistavěným přístřeškem a spoustou nejrůznějších dalších potřeb dá ještě nazvat sídlem bezdomovce), a včetně OP-S-18, který v sobě ukrývá kresby, kterými si ho vyzdobila německá posádka (opravdu stojí za to vidět). Nakonec jsme, po vypuštění OP-S-20, který stojí v oploceném areálu střelnice, sešli zpátky do Opavy, konkrétně do Jaktaře, kousek od penzionu Raketa.

Bohužel mé bolavé nohy už nebyly schopny mě dále nést, takže jsme v hospodě u kruháče v Jaktaři rozhodli, že se svezeme autobusem do Milostovic, kde si prohlédneme objekty muzea, a pak expedici ukončíme. Po menších potížích s opavským systémem hromadné dopravy jsme se dostali k Milostovicím, kde bylo muzeum zavřeno, nicméně z venku vypadá srub velmi hezky. I z něj je pěkný výhled na linii směrem k Opavě. Celou expedici jsme zakončili ještě jedním prodíráním se polem, neboť jsme se chtěli podívat ještě na následující sruby OP-S-26 a 27, které mají jako jedny z mála v této oblasti zachované zvony a stezka, která je zakreselná dokonce i v turistické mapě, a která měla spojovat objekty areálu v Darkovičkách jakožto naučná stezka, neexistuje, neboť zemědělci, jímž pole patří, nejsou ochotni spolupracovat na jejím vytvoření.

Po návštěvě těchto posledních objektů jsme se vydali do Vlaštoviček, odkud jsme chtěli autobusem odjet zpátky do Opavy. Ukázalo se však, že to je v sobotu neřešitelný problém, neboť ve změti jízdních řádů, kde se vyskytovaly autobusy, co jezdí například jen v úterý a v pátek, se nám nakonec podařilo najít nejbližší autobus jedoucí za více než dvě hodiny. Byli jsme ochotni tyto dvě hodiny strávit v místní hospodě - kdyby však nebyla zavřená. Jak jsme se dozvěděli od místních, konala se ve vedlejší vesnici hasičská slavnost, a všichni (evidentně včetně vrchního) byli tam... Nakonec jsme se tedy rozhodli, že ty dva kilometry ujdeme pomalu pěšky, což jsme také učinili. Podruhé jsme pak navštívili hospodu u kruháče v Jaktaři a posléze se vydali autobusem na nádraží a domů.

Ani druhá výprava se tedy nevydařila zcela podle plánu. Hlavní poučení zní - není radno ujít první den tak velkou vzdálenost. To, dokonáno ještě nočním pochodem Opavou a hledáním ubytování, bylo na mé nerozchozené boty prostě příliš. A za druhé - nelozit přes neposekané pole v době před žňama;-)

Na závěr si ještě neodpustím komentář k systému hromadné dopravy v Opavě, neboť až do této návštěvy tohoto pěkného města jsem si myslel, že horší systém než v Přerově jen tak někde nemají. V Opavě se nastupuje pouze předními dveřmi, neboť lístky nelze zakoupit jinde než v autobuse a řidič funguje zároveň jako revizor. To je zatím stejně stupidní jako v Přerově. V Opavě to však dotáhli ještě o krok dál - zatímco v Přerově lístky prodává řidič, v Opavě je vedle jeho kabinky k tomu určený automat, do něhož je třeba vhodit drobné a odebrat lístek. Když však říkám drobné, myslím opravdu drobné - neboť automat nevrací! K povinné výbavě každého turisty tak patří několik desetikorun (což krátce po naší návštěvě opavští ještě vylepšili tím, že zvedli cenu jízdného z 10 na 12 korun, takže nestačí desetikoruna, ale je třeba mít ještě koruny či dvoukorunu), k běžným žádostem ve všech obchodech v Opavě pak prosba o rozměnění. K dovršení všeho mají automaty schopnost občas se zaseknout, což je další zdržování (řidič ho musí opravit) - toho jsem byl svědkem z mých celkem 6 jízd v opavských autobusech třikrát! Jako perličku na závěr pak přidám, že když jsme jeli do Milostovic, chtěl po nás řidič (z nějakého důvodu jen tehdy a nikdy jindy) platit i za batohy. Na automatu jsou však jen dvě tlačítka - normální jízdné a dětské jízdné. Na náš nechápavý pohled "a jak máme jako zaplatit za batoh", nám oznámil: "To musite zmačknout toho malého paňácu!"