Po linii československého opevnění III.

Vyprávění o letošním pochodu podél linie opevnění ČSR, který jsme uskutečnili ve dnech 22.6. - 24.6., zahájím tam, kde jsem minule skončil - v opavském autobusu. Už poučeni, maje v hrsti svých odpočítaných 12 korun, nastupovali jsme do autobusu na nádraží těsně za párem Vietnamců, kteří evidentně systém dopravy v Opavě neznali. Pán si jaksi lístek koupil, jak, to jsem si nestačil všimnout, zato paní hodila do automatu pouze 10 korun. Lístek samozřejmě nedostala, a když pochopila, že zřejmě vhodila málo, vytáhla dvacetikorunu a vhodila. Lístek už dostala, ale místo 12 korun ji stál 30, neboť automat, jak víme, nevrací. Když pán zjistil, že z automatu nic nevypadne, obrátil se na Adama, který stál hned za ním, a lámanou češinou se zeptal: "ne-vraci-to?", načež ho Adam upozornil, že nikoliv. Vietnamec nás následně rozesmál na celou cestu až do Jaktaře - na celý autobus totiž prohlásil čistou češtinou: "ty vole!". Stejný komentář navíc předvedl ještě o pár zastávek dále, když chtěl vystoupit předními dveřmi a řidič mu je neotevřel (těmi jak víme se smí pouze nastupovat a na této zastávce zrovna nikdo nenastupoval). Jak prohlásil posléze Adam: "Když už to připadá divný aji Číňanovi, je v tom dopravním podniku opravdu něco shnilého"...

Nicméně zpátky k bunkrům. Poté co jsme vystoupili na mém oblíbeném kruháči v Jaktaři, kde jsem byl za posledních 12 měsíců snad osmkrát, vyrazili jsme rovnou k prvnímu objektu, kterým je OP-S-22 stojící bezprostředně nad Jaktařem. Zjistili jsme brzo, že jsme se k němu táhli zbytečně, neboť po vylezení na terénní vlnu, na níž stojí, jsme uviděli, že pole okolo je už zarostlé dost vysokou kukuřicí. Pokračovali jsme tedy na Milostovice, neboť tento rozbitý a nepřístupný srub za to nestojí. Do Milostovic jsme tentokrát šli pěšky, a dobře jsme udělali. Objekt 23 sice stojí uprostřed pole, tudíž jsme mu pouze zamávali, ale k 24 už vede cesta (sice z druhé strany, ve směru od Milostovic, ale ze silnice se k němu dá projít na rozmezí dvou polí). Krom toho, že jsme na něm tedy mohli pojíst, jsme se podívali i dovnitř. Objekt byl donedávna nepřístupný, a je to na něm vidět - myslím že ještě nikde jsem neviděl tolik zachovaných zděných příček.

Následoval OP-S-25, tedy muzeum. Zde jsme potkali dvě podezřelá individua v zeleném, která pobíhala kolem se stativem, a posléze zjistili, že zde natáčejí jakýsi dokument o všech pevnostních muzeuích u nás, který se bude prý distribuovat ale jen v komunitě bunkrologů. Díky tomu byl ve srubu průvodce, aby jim umožnil natáčení uvnitř, takže jsme se nechali provést. Já už byl vevnitř podruhé, kdežto Adam poprvé (a zaujal ho především vystavený kulomet Schwarzlose:-)

Pak jsme pokračovali podél dalších dvou objektů, které jsme navštívili už loni, a 28, která je taky v polích a rozbitá, až k 29, která je zajímavá tím, že ji na konci války někdo (neví se kdo) vyhodil do vzduchu. Dále následuje mezera v linii, kde měla stát (nepostavená) tvrz Šibenice. Odbočili jsme tedy do vesnice Jamnice, kde jsme se chtěli osvěžit - ovšem zde jsme zjistili, že tato vesnice nemá hospodu. Okamžitě jsme si vzpomněli na naše loňské problémy s hospodou ve Vlaštovičkách a začali pochybovat o civilizovanosti zdejšího kraje.

Přešli jsme přes kopec Šibenice, odkud je hezký výhled až do Opavy (a na druhou stranu do Jeseníků, právě odtud jsme poprvé na naší výpravě uzřeli Praděd), a nyní nás čekal, aniž bychom to věděli, nejtěžší úsek naší cesty. Kopec Šibenice se svažuje na západ poměrně mírně, nicméně pak přichází zlom a prudký sráz do údolí potůčku Herlička. Na hraně tohoto srázu stojí objekt OP-S-36a, pravostranný "polosrub", kdežto dole u potoka stojí jeho levostranný bratříček OP-S-36b. Tyto dva objekty jsme pochopitlně nechtěli minout. Podél potoka vede značená turistická značka a spodní srub stojí hned u ní, nicméně najít horní není snadné - hlavně proto, že stojí na okraji lesního porostu, takže není vidět, a nevede k němu cesta (resp. ta co vede jeho směrem končí několik set metrů před ním do ztracena).

Díky už vypěstovaným bunkrologickým instinktům jsme, pohybuje se po horní straně srázu po okraji lesa, srub našli. Je přístupný, ovšem ve vchodové chodbičce došlo před pár lety k výbuchu a vstup je napůl zavalen sutinami, prolézt se nicméně dá; podlaha je však na jednom místě úplně zničená a zbyly jen železné výztuhy, po nichž je třeba kousek přejít. Stojí to však za to, srub má zajímavý interiér, neboť je ke všemu ještě lomený, a dírou po zvonu se dá pohodlně vylézt i na stropnici, ač srub nemá zához. Ze stropnice jsme však obhlédli okolí a zjistili, že nevíme, jak se dostat ze srázu dolů - les byl totiž tak hustý, že prodírat se jím byl nesmysl, to jsme si vyzkoušeli. Nicméně se zdálo, že v něm není proluka, kterou by se dalo sejít. Vydali jsme se tedy po jeho okraji dál, doufaje že narazíme na nějakou lesní cestu nebo aspoň místo, kde by bylo možno lesem projít. Po chvíli jsme dospěli k místu, kde pruh lesa chyběl, a sráz byl travnatý. Pokračovali jsme však dále, neboť to vypadalo, že jsme konečně narazili na vyježděnou cestu. Brzy se ukázalo, že to byla jednoúčelová komunikace, kterou si lesníci dojeli pro pár spadlých stromů, takže končila o pár set metrů dále na okraji lesa, zrovna když jsme už mysleli, že vede skrz a dolů.

Nezbylo nám tedy nic jiného, než obléci dlouhé gatě a vydat se skrz les, který se zde zdál být jakžtakž průchozí. Takto jsme se tedy prodrali dolů do údolí potůčku Herlička, a dostali se na zmiňovanou turistickou značku. Po té jsme se kus vrátili k dolnímu srubu (cestou jsme si mohli prohlédnout onen travnatý sráz, o kterém jsem psal výše - a musím říct, že po něm bychom to tedy nesešli, leda skutáleli). Dolní srub je zajímavý především tím, že jsem se tam málem nachytal na zajímavý optický klam. Když jsem lezl do spodního patra, zůstal jsem stát na schodech a svítil si dovnitř, abych zhodnotil, jak moc bordela tam je a jak to vypadá. Zaujala mě zachovaná cihlová příčka, a když jsem po ní přejížděl baterkou nahoru a dolů, viděl jsem odraz světla v podlaze - jakoby tam byla kaluž. Posvítil jsem si tedy na podlahu, ale žádná kaluž tam nebyla. Přesto odraz zůstával. Tento přírodní úkaz mě fascinoval natolik, že jsem asi minutu zůstal stát a zkoumal ho, až mě napadlo posvítit si i jinam. Tak jsem si uvědomil, že ve spodním patře srubu stojí asi 20 cm vody a když jsem si posvítil pod nohy zjistil jsem, že jsem zůstal stát na posledním suchém schodu. Když je voda úplně klidná a všechny nečistoty usazené na podlaze, což ve srubu je, tak naprosto nejde poznat, že tam voda je. Baterka ji prosvítí a člověk vidí podlahu úplně přirozeně.

Adam zrovna nebyl vevnitř, tak jsem mu tento úkaz hned popsal. Tady se ovšem názorně ukázalo, že kdo nezažije, nepochopí. Šel se na to sice podívat na vlastní oči, ale už věděl o co jde, takže byl o tento pozoruhodný zážitek připraven:-) Dostal však šanci na reparát...

Našemu prodírání se vším možným však ještě nebyl konec - nyní jsme potřebovali překročit potok Herlička, který je tak úzký že to není problém. Je však obrostlý stromy a křovím a hlavně na jeho druhém břehu je pole, samozřejmě neposekané, a žádná cesta. Takže na závěr našeho výletu terénem jsem si dali ještě toto pole. Nakonec jsme dorazili na zpevněnou cestu vedoucí zhruba správným směrem a konečně se mohli vrátit do kraťasů...

Další srub stojící v poli jsme viděli jen z dálky a poslední taky prozatím minuli, neboť jsme sestoupili do obce Sádek, kde jsme potřebovali akutně doplnit tekutiny. K našemu zděšení jsme zjistili, že ani tato ves nemá hospodu! Museli jsme se tedy vrátit s nepořízenou, a jako odškodnění jsme si tedy aspoň vlezli do posledního postaveného srubu opavského úseku, do OP-S-38 stojícího na kopci u cesty. Zde se opakovala zkušenost se zatopeným spodním patrem, jen s tím rozdílem, že tentokrát srub stojí opravdu na nejvyšším bodě okolí a ne v údolí u potoka, takže nechápu jaktože je zatopen, a vody tam není 20 cm ale 120 cm, takže sahá až po polovinu schodiště. Opět jsem zůstal instinktivně stát na posledním nezatopeném schodu a baterkou zkoumal vnitřek, a opět nebylo zatopení patrné, dokud si člověk neposvítil bezprostředně před sebe na místo, kde vodní hladina omývá schod a kde se světlo odráží poněkud jinak než by mělo, kdyby tam voda nebyla. Tentokrát byl u toho i Adam a tak pochopil, jak jsem to v minulém srubu s tou neviditelností vody myslel... Škodolibě můžu pouze poznamenat, že je škoda, že tentokrát nelezl jako první dolů on, protože by mě zajímalo, jestli by měl podobné štěstí jako já a zůstal stát nad vodní hladinou, a nebo by si namočil botu a jeho lekce o neviditelnosti zatopení by byla o mnoho názornější (a já bych mu mohl říkat: vždyť jsem ti to říkal!:-))

Tím končí postavená část opavského úseku a tento srub je posledním, který jsme na našem letošním putování potkali. Dál následuje linie řopíků, která končí až nad Vrbnem pod Praděděm. (zajímavé je, že v případě že by opavský úsek byl dostaven, vedla by linie srubů až k obci Poceň, pár kilometrů před Vrbnem). Zbytek našeho putování už byl spíše turistika než bunkrologie, takže to zestručním.

Od OP-S-38 jsme sešli do Velkých Heraltic, kde jsme konečně zapadli do hospody. Pak jsme se nechali svézt autobusem do Horního Benešova, který byl pro tento den cílem, a tam prozkoumali na mapě vytipované místo k přenocování. Ukázalo se, že právě na tomto místě se nachází čerstve posečená louka a je tudíž ideální. Vrátili jsme se proto do Horního Benešova a večer strávili nejdříve v jednom místním podniku, kde jsme působili asi poněkud exoticky, neboť se nás jede místní štamgast začal vyptávat odkud a kam atd., a poté co jsme zjistili že na místní televizi nejde Prima, přesunuli jsme se do vedlejší hospody, kde jsme se mohli podívat na fotbal. Pak jsme se odebrali na své tábořiště a ulehli za balíky slámy.

Ráno jsme nakoupili nezbytné jídlo (například chleba, neboť náš včerejší zplesnivěl) a vydali se do blízkého lesa, kde vede linie řopíků. Tu jsme několikrát křížili, až jsme na opačné straně lesa dospěli ke čtyřem řopíkům tvořícím areál malého muzea. Bohužel na všech (resp. na obou, protože jsme se přímo šli podívat ke dvěm z nich) nás přivítal nápis "Expozice zrušena, vykradeno", takže i kdybychom dorazili jindy než v pondělí dopoledne, dovnitř bychom se zjevně nedostali. Řopíky jsou nicméně upravené aspoň zvenku a opatřené maskovacím nátěrem a dobře se na nich obědvá:-)

Sešli jsme pak na cestu a přes Milotice se po zastávce na vykoupání v řece Opavě vydali směrem na Vrbno. V obci Kunov jsme se rozhodli, že zbytek cesty se svezeme vlakem, a poté co jsme zjistili, že na trati je zrovna výluka, nastoupili do náhradní autobusové přepravy. Dojeli jsme tak do Vrbna, a tím splnili bunkrologický cíl putování. Měli jsme spoustu času, a tak jsme se pokusili ve Vrbně nalézt hospodu, kde by vařili. To se ukázalo být nesplnitelným požadavkem, neboť jediná byla v hotelu, což opravdu nebylo to co jsme potřebovali, a druhá - možná - na druhé straně Vrbna. Spokojili jsme se tedy s pivem. V hospodě si k nám přisedl místní blázen vyávající se za doktora, takže jsme posléze vyklidili pole.

Navečer jsme se vydali na Zámecký kopec, který sliboval ruiny hradu a pěknou vyhlídku do okolí. Inu, i mapy se někdy mohou mýlit. Po náročném výšlapu na vrchol jsme sice našli jakéstakés ruiny, ale vyhlídka nikde, celý kopec zalesněný. Náš původní nápad přenocovat někde zde vzal rychle zasvé, neboť tady nebylo ani kouska rovného terénu a navíc v případě deště bylo asi těžko se někam vrtnout, a tak jsme zase sestoupili dolů, a našli si krásný plácek na svahu nad Vrbnem, který zřemě slouží pro postavení stanového tábora a má i štěrkový obdélník (snad na podstavec pod stany), na němž jsme si mohli rozdělat táborák a opékat špekáčky.

Následující den ráno jsme přečkali poměrně prudký déšť, který však netrval dlouho, a vydali se do Karlovy Studánky a odtud na Praděd. To však nemá s opevněním už vůbec nic společného;-) Odpoledne jsem vyrazili přes Bruntál domů - měli jsme sice najíté různé spoje z různých míst, ale Karlova Studánka mezi nimi nefigurovala, takže jsme jeli víceméně naslepo doufaje, že Bruntál je dopravním uzlem. Nezklamal;-)

Tím náš letošní výlet po opevnění úspěšně skončil.