Po linii československého opevnění I.

Nejsem si už jist, jak se zrodil nápad obejít prvorepublikové opevnění ČSR, ale bylo to před třemi lety, v době, kdy jsem o něm ještě nic moc ani nevěděl. Není to sice bojiště jako třeba Hradec Králové, ale tematicky to sem určitě patří. Proto zkusím zalovit v paměti a za pomoci fotek a mapy, která se mi z té doby zachovala, stručně popsat dvě naše minulé putování, abych mohl navázat letošním.

První etapou měl být pochod od Bohumína, kde těžké opevnění na severní Moravě začíná, někam k Opavě. Tento text je jen mírně upravený přepis poznámek, jejichž první část jsem si zapsal když jsme nocovali v Hlučíně, a teď je náhodou našel. Vidím, že lépe bych to teď po třech letech rozhodně popaměti nesepsal, a navíc jsem byl tehdy obzvláště vtipný, takže si myslím že to stojí za to;-) Tady to je:

Po několika změnách se termín expedice ustálil na datumu úterý až pátek 23.-26.8. 2005. I tento termín vzal však rychle za své, neboť se ukázalo že obchody prodávající celtu [potřebovali jsme totiž něco na spaní a Jirka, který s námi původně měl vyrazit a který to slíbil obstarat, nakonec z pracovních důvodů nemohl] mají otevřeny do 17:00, což nám bylo vzhledem k charakteru naší hurá-akce málo. Odložili jsme tedy začátek na středu a zkrátili dobu expedice na tři dny. V úterý se však ukázalo, že sehnat celtu v Přerově během jednoho odpoledne je neřešitelný problém - zatímco jeden obchod má vyprodáno, druhý má zavřeno (podle cedule na dveřích zřejmě proto, že majiteli před třemi dny skončila dovolená). Nakonec jsme tedy vypůjčili stan od jednoho dobrého člověka, který nám ho svěřil s přáním "Hlavně ať se ostravská operace zdaří".

Ke správnému pochopení následujících řádků je třeba podotknout, že léto roku 2005 se uskutečnilo poněkud neortodoxně - teplé bylo, což o to, proběhlo však v měsící květnu a červnu, čímž, pravda, většinu obyvatel ČR bez dostatku fantazie (k nimž se řadíme i my) poněkud zaskočilo. Od úterního podvečera do středečního rána vytrvale pršelo. Taková maličkost náš přece nemůže odradit!

Ve vlaku cestou do Bohumína jsme marně vyhlíželi aspoň náznak změny odstínu šedi, která se rozprostírala od obzoru k obzoru. Smíření s tím, že po obejítí pár prvních objektů na počátku linie v úseku MO se večerním vlakem vrátíme domů, navlékli jsme jednotné zelené pláštěnky (nejlepší součást naší výstroje zajištěná na poslední chvíli Adamem) a vyrazili Bohumínem zhruba ve směru, kde jsme očekávali objekt MO-S-4, jímž jsme měli v úmyslu začít [MO-S-1 nebyl postaven, MO-S-2 je používán armádou, nepřístupný a přestavěný, MO-S-3 je nepřístupný v soukromé zahradě]. Spletli jsme se jen asi o 90 stupňů. Poté co se nás několik místních pokusilo navést, vyhodnotili jsme rozporuplné informace a vydali se svou cestou. Zrovna když jsem vytáhl mapu a začal uvažovat, že někde po pravé straně silnice, po níž jdeme, by se měl nacházet náš první objekt zájmu, zjistil jsem, že stojíme přímo u něho. To se pro průběh našeho dalšího putování ukázalo být typickým. [MO-S-4 stojí hned u silnice z Bohumína do Starého Bohumína, nelze ho přehlédnout, pokud člověk za chůze nemá oči zabodnuté do mapy].

Poté jsme se vydali ke zvláštnímu objektu MO-S-5, který stojí po obou stranách železničního náspu a je propojen tunelem v něm. Je restaurovaný skupinou nadšenců a přístupný v sezoně o víkendech (ne tedy ve středu dopoledne). Kolem srubu MO-S-5 a následujících dvou se v současné době staví dálnice. [Historická informace. V létě 2005 byl srub ještě stále Na trati a ne Na cestě jako v současné době, dálnice, která přímo kolem něj a těsně kolem dvou dalších objektů vede, a která měla původně jeden z nich pohřbít v náspu, byla dosud jen uježděnou srovnanou hliněnou plochou pro bagry. Ačkoliv jsme to tehdy netušili, byl toto asi nejcennější kousek našeho prvního putování po bunkrech, neboť za dva roky už nebylo možno vidět objekt v původním stavu - místo železničního náspu po něm vede silnice, která má širší násep, takže objekt je více zasypán. Krom toho díky blízké dálnici a jejímu náspu zcela mizí dojem o tom, jak vypadalo okolí objektu a kam a proč vlastně mířily zbraně.]

Rozbahněné staveniště (stále prší) nás přivedlo k řece Odře. Učinili jsme důležitý poznatek ohledně stavebního postupu - mosty se budují až nakonec. Zahnědlá, mírně rozvodněná řeka tak hrozila rozhodnout za nás čas a místo návratu. Naší poslední nadějí zůstává zjevně oplocený můstek pro plynové potrubí, přes který se zřejmě ani nedá přejít. Ukazuje se, že není tak úplně oploecný a vede u něj krásný můstek pro pěší, což zvrátilo osud expedice [tato veselá historka si zaslouží trochu rozvést - staveniště i celé okolí bylo opravdu velice rozbahněné a ujít těch asi 150 metrů k můstku, který byl zjevně obehnán plotem s ostnatým drátem, jsme se nějakou chvíli odhodlávali. Nakonec jsme to zkusili, ač jsme v úspěch nevěřili, neboť vyhlídka na návrat do Bohumína, překonání řeky po nejbližším mostě zakresleném v mapě asi 2 km odtud a plahočení se zpátky k linii v tomto počasí, nás deprimovala. Nelitovali jsme, neboť oplocení mělo otevřenou branku, protože mostek zřejmě využívali dělníci na stavbě (i když teď tu široko daleko žádní nebyli). K dokreslení je nutno podotknout, že několik set metrů od tohoto místa je krásný mostek pro turisty a cyklisty, který v naší mapě z roku 1938 pochopitelně chyběl].

Po staveništi jsme se tedy mohli vydat dále. MO-S-6 jakožto příliš blízký civilizaci není uvnitř nejhezčí, MO-S-7 stojící u cesty křížící budoucí dálnici jsme opět spatřili v momentě, kdy jsme stáli vedle něj. Na jeho vrcholu jsme, na oslavu toho, že přestalo konečně pršet! - poobědvali něco ze svých konzervových zásob a začali jsme uvažovat o tom, že do těch Darkoviček přece jen dojdeme. [Oba tyto objekty jsou dnes těsně u dálnice. Pokud se nepletu, 7 je nepřístupná, kdežto 6 zůstává přístupná. Když jsem tam byl naposledy, tedy na podzim 2007, nebyla ještě dálnice v provozu ačkoliv už je de facto v tomto úseku hotová, a proháněli se po ní jen cyklisti].

K dalšímu objektu jsme se - aniž bychom ho viděli - trmáceli tou nejblátivější polní cestou a nakonec i tím polem samotným, jen proto, abychom nakonec zjistili, že stojí uprostřed vzrostlé kukuřice, v tomto mokru neprůchodné ani s mačetou. [Pro naši první výpravu je příznačné, že jsme tímto způsobem minuli asi vůbec nejzajímavější objekt linie MO - jde totiž o první těžký objekt zbudovaný v ČSR, který se značně liší od pozdějších standardizovaných srubů (je staven spíše podle francouzského vzoru). Krom toho je jako některé další objekty v této oblasti kvůli spodní vodě jednopatrový, takže je dost rozlehlý. Při naší druhé návštěvě na podzim 2007 jsme ho překřtili na MO-S-8 "Krásný"].

Přestali jsme uvažovat o tom, že do těch Darkoviček přece jen dojdeme. Navíc jsme měli značné problémy v lese najít následující MO-S-9, přestože stojí v jedné linii s 7 a 8. Nepomohlo ani vylézt na místní posed. Nutno dodat, že bez turistické mapy jsme museli jít podle střílen nebo odhadem. [Bylo odvážné vydat se na tuto expedici bez turistické mapy, jen s mapou z roku 1938. Naivně jsme si mysleli, že prostě půjdeme od srubu ke srubu, tak k čemu mapu? Navíc jsme ještě neměli zkušenosti, které bunkrologovi pomáhají odhadnout místo dalšího objektu podle terénu, orientace střílen a vzdálenosti... V období vegetačního klidu, kdy se dá jít napříč oním kukuřičným polem, není problém další objekt trefit. Ale v situci, kdy jsme se museli trmácet po polní cestě okolo kukuřice, a do lesa, v němž se další objekt nachází, tak vešli o pěkný kus dál, to problém byl].

MO-S-9 jsme jakýmsi zázrakem nakonec našli, stejně jako následující MO-S-10 (podle orientace střílen). To už jsme se začali znovu trochu vyznávat v naší speciální mapě pevnostní linie z roku 1938, důsledkem čehož bylo že se nám podařilo najít i MO-S-11. Před ním stála stará Škoda 120 v maskovacím nátěru a českou vlaječkou na dveřích. Nešlo však o zastaralý vozový park Armády ČR, ale o vůz jakéhosi nadšence, který prý už druhý den sám připravoval rekonstrukci srubu v rámci nějakého KVH. Byl to zjevně odborník, neboť s sebou neměl světlo (a my ho museli zklamat oznámením, že petrolej, který mu právě došel v lampičce, s sebou opravdu nemáme a naši jedinou baterku mu tam nenecháme). Ochotně nám ukázal vnitřek objektu [od té doby už jsem zažil hodně prohlídek srubů, ale takovou, kde by provázející naslepo máchal rukama do tmy a říkal "střelecká místnost, místnost velitele..." ještě ne]. Rekonstrukce byla v počáteční fázi, takže šlo především o palandy pro pracující členy klubu. Zajímavý je minomet který prý dostřelil až do Bohumína (a my to šli půl dne).

Následuje celá řada zachovalých srubů v lese spojených lesní cestou, jež jsou přístupné a vzhledem ke své poloze v lese v dostatečné vzdálenosti od civilizace relativně vhodné k obhlídce interiéru. Diošli jsme k MO-S-15, který stojí už mimo les (což neznamená, že by k němu vedla méně blátivá cesta) na výšince, z níž je pěkný rozhled. Po přejítí cesty na další vyvýšenině začíná (spíše kdysi začínala) u MO-S-16 naučná stezka (prostě zelená turistická značka vedoucí podél linie, která se v námi nepostřehnutém okamžiku transformuje v modrou). Samotný MO-S-16 je příliš blízko civilizace, jen jsme prošli kolem. [MO-S-16 měl mít otočnou kulometnou věž a jak už jsem podotkl dříve, to že jsme si toho nevšimli a objekt prostě minuli je pro tuto výpravu příznačné].

V lese nedaleko cesty (konečně pevná půda pod nohama) do areálu Darkoviček je zajímavý MO-S-17, který Rudá armáda svého času napěchovala kořistní municí a odpálila. Výbuchem vyletěla stropnice do vzduchu, obrátila se a dopadla zpátky. Vzbuzuje to otázku, jestli byly těžké objekty vůbec v roce 1938 zvenčí zničitelné [samozřejmě že byly, dělostřelectvo by je asi po dostatečně dlouhé době rozstřílelo... hlavně ale nejde o to udělat z bunkru hromádku štěrku, ale zabránit mu v účinné palbě].

MO-S-18 je zvenčí upraven do podoby z roku 1938 včetně obehnání ostnatým drátem (a zcela moderní závory vzbuzující dojem, že se na něj nemá lozit; tomuto dojmu jsme nepodlehli). Vnitřek využívá jako sklad muzeum v MO-S-19, které stojí nedaleko. Došli jsme k němu samozřejmě v momentě zavíračky, a tak jsme si ho zatím mohli prohlédnout jen zvenčí. Využili jsme laviček ke druhému vydatnějšímu jídlu a vydali se dolů do Darkoviček s rozhodnutím, že když už jsme sem došli, bylo by škoda si areál neprohlédnout, a doufaje, že v nedalekém Hlučíně najdeme místo k přespání. Prvním krokem však bylo najít v Darkovičkách hospodu jakožto informační centrum. Dorazili jsme skrz vesnici rovnou k ní, což jen demostruje, že Adam jakožto hospodský má na to čuch.

Dověděli jsme se že v Hlučíně je kemp a dokonce jsme dostali možnost nahlédnout do opravdové turistické mapy a srovnat ji s naší mapou z roku 1938. Vydali jsme se tedy (zkratkou, jak jinak) [ona to moc zkratka není, ale v té tmě...] do Hlučína najít kemp a suchou chatku k přespání. Kemp jsem našli, ale 600 korun za noc v chatce jsme dát odmítli a tak jsme rozbalili na relativně suchém místě náš stan. Po využití všech vymožeností, které takový kemp nabízí, tedy WC, sprchy a umyvadla (plus plno komárů a hlučné polské turisty) jsme se uložili ke spánku. Náš první den nám vnuknul nápad nazvat tuto expedici "Bahna 2005", ale tak se již jedna akce letos prý jmenovala. Kdybychom však předložili fotodokumentaci stavu naší trasy, organizátoři této druhořadé akce kdesi v jižních Čechách by nám název jistě přenechali.

Po noci, během níž jsem toho aspoň já příliš nenaspal, nás přivítalo ráno slibující mnohem lepší počasí. Vstali jsme v 7, abychom byli u muzea kolem 9, kdy otvíralo, avšak po nákupu v místním supermarketu, nedlouhém marném čekání na autobus, který o prázdninách nejezdí (a já si bláhově myslel, že tuto atrakci máme jen u nás), dvojí zastávce na snídani a druhou snídani, zvolení (samozřejmě neúmyslném) delší trasy k muzeu a neplánované prohlídce sovětské techniky stojící u MO-S-20, kolem kterého nás naše (delší) cesta překvapivě vedla, jsme se zúčastnili prohlídky v 11:30. Poté jsme se rozhodli, že takové pěkné počasí se musí využít, a zavrhli možnost hned po prohlídce muzea vyrazit domů. Místo toho jsme se vydali po linii dál (včetně předsunutého srubu MO-S-23 Chlupáč, což je zacházka neúměrná jeho zaneřáděnému stavu) [a do třetice se nám podařilo zcela ignorovat zajímavý objekt - Chlupáč je druhým objektem vybaveným otočnou kulometnou věží - z tohoto zápisu není zjevné, jestli jsme do něj vůbec vlezli, ale když jsem tam byl letos v únoru podruhé, měl jsem silný pocit, že ani tuto díru na kulometnou věž jsem nikdy před tím neviděl].

Cesta lesem nás vedla podél asi desítky dalších objektů [konkrétně osmi], z nichž jsme minuli [ve smyslu nenašli] jen jeden, přestože většinu cesty jsme si ve změti lesních cest nebyli jistí, zda jdeme dobře, dokud jsme div nevrazili do dalšího objektu. Zajímavá byla dvojice srubů MO-S-29 a MO-S-30, které sojí asi 100 metrů od sebe a jsou jakoby dvěma polovinami jednoho objektu, kdy každý kryje jeden svah kopce. Objekty v tomto lese byly o poznání více znehodnoceny lidskou činností či hůře přístupné [než v lese za MO-S-7; toto se bohužel příliš nezměnilo, když jsme tam byli letos v únoru, v jednom srubu si dokonce nějací idioti ze srandy zapálili seno; tím hůře přístupným myslím zřejmě ten, kam je třeba vlézt kruhovým otvorem o průměru tak akorát na člověka, možná v té době ještě byl vchod celý zazděný, každopádně tehdy jsem tam nelezli]. Celou expedici jsme zakončili v 16:00 na srubu MO-S-32, na který jsme si symbolicky vylezli, ač stojí trochu stranou od naší cesty, která už směřovala na nádraží v Kozmicích. Obec Kozmice zřejmě ještě nenahlédla výhody pravidelného jízdního řádu, a tak náš motoráček do Hlučína přijel zcela nečekaně. Když jsme v Hlučíně zjistili, že trať zde končí a nevede dál do Ostravy ani jinam (chtěli nás poslat do Opavy - tím

[Na tomto místě zápisky končí:-) To vzbuzuje dojem, že bylo jejich psaní přerušeno dost náhle, snad zastavením vlaku a nutností vysedat - opravdu si nepamatuju, kde jsem tuto druhou část psal. Zjevně jsem však chtěl napsat - "tím samým vlakem, kterým jsem dorazili do Hlučína, neboť ten pendluje mezi Opavou a Hlučínem". To je samozřejmě nesmysl, z Opavy bychom pak jeli do Ostravy po jiné železnici pár kilometrů jižněji; z Hlučína se však do Ostravy dá bez problémů dojet autobusem, což jsme také učinili. Na závěr poznámka - to že jsme skutečnost, že trať v Hlučíně končí, opravdu zjistili až v momentě, kdy ve stanici vysedli všichni cestující krom nás, zato včetně mašinfýry, který si přesedal na druhou stranu soupravy, jen dokresluje naši tehdejší nezkušenost s plánováním podobných výletů - ona ta železnice tak končí dokonce i na mapě z roku 1938, ale my jsme to jaksi ignorovali, neboť tam na ni navazuje cesta, která při troše dobré vůle může na naší nekvalitní kopii vypadat jako její pokračování do Petřkovic.].

Nakonec vidím, že zápisky je nutno doplnit jen ve dvou (souvisejících) bodech - jednak z nich nevyplývá důvod přerušení naší expedice a jednak poučení, ktré jsem si z ní vzali. Důvod přerušení je dnes poněkud nejasný:-) Rozhodně naše nadšení značně zchladil ten první deštivý den, navíc jsme ušli celkem velkou vzdálenost v dost nepříjemném terénu a hlavně jsme vlekli (tedy konkrétně já) poměrně těžký stan. Za to, že jsme nejeli domů hned večer prvního dne z Darkoviček, může muzeum, které jsem chtěli navštívit, a taky obava, že bychom se už možná domů večer nemuseli dostat (a možná taky trochu pocit, že vléct celý den ten stan a nakonec ho nevyužít může jen blb;-). Druhý den však bylo krásné počasí, stan nesl Adam, takže se zdá, že nebyl důvod k předčasnému návratu - inu, my ho tehdy viděli;-) Pokud se dobře pamatuju, spíše na něj naléhal Adam. Každopádně kousek za Kozmicemi je pevnost Smolkov, která je dodnes používaná Armádou ČR, a tudíž nepřístupná, a tím úsek MO končí, a úsek opavský začíná až u Velkých Hoštic u Opavy, o nějakých 15 km dále. Takže jsme usoudili, že nemá smysl se tam nějak štrachat, a ukončili "ostravskou operaci" v Kozmicích. No a poučení? Ta jsme si vzali dvě - jednak že počasí není radno podceňovat, a jednak že není radno tahat s sebou stan. Obojího se od té doby držíme;-)