16. dubna 2023

Jarní Karpaty (13.-15.4.2023)

Jarní expedice do Karpat byla tentokrát v menším počtu účastníků, zato s větším počtem neobvyklých zážitků.

Do Humenného jsem přijel nočákem ve čtvrtek ráno a po chutné snídani v bufetu u nádraží jsme s Matúšem vyrazili na automobilovou projížďku podél celé fronty na slovenském území (tak jak stála 20.3.1915). Našim cílem bylo totiž nafotit jednotlivé úseky bojiště z dronu, aby se do nich daly následně dokreslit čáry znázorňující průběh fronty. Jelikož počasí nám přálo - ideální je jasno, aby sluníčko zvýraznilo prvky terénu, což víceméně bylo - začali jsme mimo plán hned u Humenného a poté to vzali od Medzilaborců směrem na západ. Při postupu podél oblouku fronty nám tak celý den svítilo slunce víceméně odzadu (a polední čas, kdy je slunce nejvýš a k focení nejméně vhodné, jsme strávili v restauraci, kde jsme naládovali sebe i drona). Podmínky tedy byly takřka ideální a doufám, že takový bude i výsledek (minimálně z některých lokalit).

Panorama linie nad Výravou


Večer se navíc ukázalo, že shodou okolností je u Bardejova, kde jsme měli poslední štaci, i Maťo, a tak jsme se nad večeří potkali i s ním. Pak jsme se přesunuli do Driečné, kde jsme nocovali.

Druhý den jsme vyrazili poměrně brzy ráno, abychom stíhali procházku v terénu nad Výravou po ose Dielec - Javirska - Kobyla - Výrava - Dielec. To jsou místa, která už mám prochozená křížem-krážem (Matúšovi některé úseky dosud chyběly), ale přesto mě pokaždé překvapí komplikovaností průběhu zákopových linií v úseku, na kterém se během dvou týdnů těžkých bojů (mezi 20.3. a 5.4.1915) vystřídaly všechny tři armády bojující v Karpatech - rakousko-uherská, která ho držela původně a po 20.3. musela postupně vyklidit; ruská, která ho postupně obsazovala a úplně ovládla 2.4.; a německá, která protiútokem získala zpět téměř původní rakouské pozice 5.4. Obzvláště "křižovatka" mezi kótami Dielec, 564, Javirska a Kobyla, kde se setkávají všechny osy postupu různých stran v různých dobách, je dodnes protkána zákopovými liniemi různých směrů a orientací, v nichž se vždycky ztrácím.

Nábojnice se na bojišti stále doslova válejí (i když je jistě ze země ve skutečnosti vytáhl nějaký detektorář...)


Z mýtiny na Kobyle jsme také naproti přes údolí viděli přejímací stanci plynovodu nedávno nově zbudovaného přes Lupkovský průsmyk, k níž - a nad níž - vede nová krásná asfaltka, končící až kousek pod hlavním karpatským hřebenem. Neměli jsme už čas ji vyzkoušet, ale pro příště to vypadá jako perspektivní přístupová cesta k Lupkovskému průsmyku (a hřebenu vedoucímu odtud na Szcołb a Koszarku...) ze slovenské strany, což byl dosud neřešitelný oříšek (vyjít se dá podél železniční trati, to je však relativně dlouhá cesta a člověk pak má o to méně času a sil na hřebeni samotném).

Matúš zamyšleně hledící do kraje (no dobře, fotí;-)


Pak následoval přesun do Humenného, na jehož okraji si Matúš splnil sen celé své týdenní dovolené - dát di halušky. Po tomto pozdním obědě jsem zůstal na pár hodin bezprizorní, čehož jsem využil k ubytování, nákupu jízdenky na cestu domů, zásob na zítřejší turistiku, plánování trasy, hlášení domů, atd., než jsme večer vyrazili na pivo s místními kumpány.

Na poslední den jsem si pod dojmem krátkého výhledu tím směrem z Kobyly vymyslel ambiciózní variantu - vystoupat na Sninský kameň -, a následně také méně ambiciózni variantu, kterou jsem nakonec realizoval; předpověď počasí totiž operovala s různými variantami deště a oblačnosti, které hrozily tím, že ze Sninského kameňu nejen nic neuvidím, ale ještě při tom zmoknu. Zůstal jsem tedy více při zemi: přejel jsem vlakem do Stakčína, odkud jsem se hodlal projít zpět do Sniny (ve stopách protiútoku rakouských jednotek proti Kornilovově 48. divizi z listopadu 1914). Nejdřív jsem si ale zašel do centra Stakčína, a tam si v roli obyčejného turisty se zájmem prohlédl různé informační tabule, z nichž mě zaujala jedna, nabízející trasu směrem na Sninu, ale po opačném břehu Cirochy než vede jak železnice, tak silnice. Navíc se jedná o stezku podél bunkrů Arpádovy linie a přes most uprostřed louky, který mě zaujal už na obecné mapě a o kterém jsem netušil, co tam proboha dělá. A tak jsem se vydal tudy.

Stezka po náspu (ale takto krásný je opravdu jen kousek)


Rychle jsem z další naučné tabule na začátku trasy zjistil, že bunkry Arpádovy linie tady sice stály, ale jen do konce války, kdy je Rudá armáda po obsazení území zničila, dnes z nich nezbylo nic. Zároveň se ale vyřešila záhada mostku na louce - trasa totiž vede přímo po tělese bývalé úzkorozchodné dráhy (budované na etapy krátce před, během a krátce po první světové válce), a mostek inzerovaný mapami jako Barankov most byl její součástí. Pochod po trati by se mi velmi líbil, nebýt toho, že stezka je momentálně v těžké rekonstrukci - je tudíž těžce rozježděná těžkou technikou a v tomto jarním období tedy těžce rozbahněná. Dřevěné mostky přes malé potůčky, které jsou její romantickou součástí, byly vesměs polorozbořené, ale průchodné; ovšem až na největší Barankov most, který je momentálně úplně bez mostu... Zde mě tedy čekalo první, ale zdaleka na poslední překonávání potoka vlastními silami.

Uherský brod


Dále jsem pokračoval přes podmáčené louky a pole ke kopci Giglovo, na němž se nachází další z těch nemnoha vojenských hřbitovů, který jsem dosud nikdy nenavštívil. Cesta k němu byla místy trnitá, ale samotný hřbitov je velmi pěkně (jak jsem dozvěděl večer: nově) upravený. Zde jsem si tedy dopřál oběd ze svých zásob a pak se vydal dolů do Sniny v naivní představě, že když přidám do kroku stíhám vlak s odjezdem za půl hodiny. Pravda, s vlakem jsem se na vstupu do Sniny přesně potkal; ale nějak jsem zanedbal takový geografický detail, že nádraží je ještě o pěkného půl kilometru dál, takže jsem neměl šanci. Namísto toho jsem s radostí využil lokálního autobusu, který mě popovezl na autobusové nádraží v centru městečka - stahovaly se totiž mraky a chystala se přeháňka.

Snina - Giglovo


Na nádraží jsem se zorientoval v odjezdech autobusů a v počínajícím dešti se vydal ke kaštielu, abych si ho ještě než začne pršet prohlédl. Došel jsem však sotva před jeho vchod, když jsem pochopil, že to co začíná není přeháňka, ale pořádná bouřka; další skoro hodinu jsem tak strávil v autobusové zastávce, odkud jsem pozoroval kaštiel (celou dobu), potok vody tekoucí po silnici (většinu doby) i padající kroupy (chvilku). Nakonec jsem se rozhodl nechat si ujet i vyhlédnutý autobus, a namísto toho si po skončení deště prohlédnout areál kaštiela (i s novým informačním panelem o první světové válce) a pak se procházkou přes město (z něhož jsem dosud poznal právě jen autobusové nádraží kdysi dávno) odebral na vlakové nádraží, abych se svezl do Kamenice.

Sninský kaštiel


Z Kamenice jsem vyrazil na druhou etapu dnešního pochodování - přes Cirochu na kopec Velká, poslední výšinu mezi údolími Laborce a Cirochy, z níž se otevírá krásný výhled na Humenné (a proto zde byla během studené války tak jako na mnoha podobných místech zřízena pozorovatelna CO). Pokochal jsem se jím tedy a sestoupil do města. Nakonec jsem to vzal podél Laborce, kolem soutoku s Cirochou a železničního mostu až do centra města, neboť jsem chtěl co největší část cesty dopřát svým unaveným nohám v turistických botách šlapání po nezpevněném povrchu. Poslední potok jsem tak - poněkud překvapivě - brodil prakticky až v samotném Humenném.

Humenné


Pak už zbývalo jen vyzvednout si v hotelu batoh, který mi tam ochotně pohlídali od rána, přezout se do pohodlnějších bot a přesunout se těch pár metrů k Medveďovi, a tam pít jedno pivo za druhým, až dokud mi nepojede vlak. Na tuto část se ke mě ochotně připojili opět někteří z místních, takže mi Maťo nakonec ušetřil i tu nedlouhou cestu na nádraží, kam mě zavezl autem. Musím uznat, že poté, co jsem se u Medveďa najedl a rozseděl, a vzhledem k váze batohu který bych musel nést (v němž byla spousta těžkého vybavení, jako jsou boty, dron, počítač...), jsem tuto drobnou úlevu docela ocenil;-)

Cesta nočákem zpět pak proběhla bez zvláštních příhod, nepočítáme-li poněkud překvapivou skutečnost, že byl tentokrát zcela vyprodán (přitom to byla sobota, nikoliv neděle), a tak jsem měl zase dva spolunocležníky.

Žádné komentáře: